Pett komentáře u knih

Už od prvního nakročení do Anglie jsem se ocitla v mlze, kde neexistoval nikdo krom Axla a jeho princezny... skvostná myšlenka ulehčování životu skrz zapomínání mi naprosto zamotala srdeční chlopeň... bylo by nám lépe nepamatovat si bolavo? Byl by svět lepším místem nebo je nás bez vzpomínek a životních karambolů jen kousek?
Ti dva jakoby cestovali mnou samotnou... soužila jsem se úzkostí a strachem a zároveň se tetelila tou něhou a vřelostí... to oni se stali nosným pilířem celého vyprávění a že mě nejednou bez milosti řádně pomačkali... pozadí jejich osudu bylo už jen takové lehké pošimrání mého písmenkového já...
Navíc... tak dlouho jsem okolo ní kroužila svou čtenářskou duší, až mi jí přihrála do ušáku sama magičnost života... a sakra to stálo/stojí za to ;)

21 06.07.2018

Eleanor přišla jako zjevení... to nejbožejší zjevení... měla jsem pocit, že se opět hrabu ze své vlastní duševní stínohry... nejednou to i dost zabolelo... byla mi tak moc blízká... vyvolala ve mně tolik myšlenek, že jen stěží je zvládám všechny pochytat a poslat dál... a přesto mi s ní bylo vážně skvěle... dokázala mě rozesmát i vrátit se sama k sobě... a vymoudření? ... prdět na zalíbení se, ale být sám sebou je prvním klíčem k tomu našemu vlastnímu otci Fura ;) a dál? ... staňme se kamarády... je to víc než si mnohdy myslíme...

21 23.02.2018

Z provoněné letní tmy mě to Anny bolavo nemilosrdně hodilo na dno... na dno lidské společnosti... do bažin lidských myslí... a že mi v tom vymáchala čumec jak se patří... nečekala jsem takové ponuro... ano, i první příběh, kdy se vydáváme Do tmy si s depresí potykal, ale měl v sobě takové zvláštní voňavé vesnické kouzlo... tady se bohužel mlelo dvanácté přes patnácté a já nestačila vytáhnout nad hladinu ani jednoho z nich, natož sebe... ale i tak, díky bohu za tyto české dary a jsem zvědavá na další bolavý počin!

21 05.06.2017

Božská mana pro mojí písmenkovou duši... utíkám z leckdy nesnesitelné civilizace do lesa každou volnou chvilku a našlápnutí do něj po této myšlenkové smršti se pro mě stalo až posvátnou záležitostí... stala jsem se hostem v tiché zvířecí říši... mé vnímání života jako takového se zase posunulo o kousek dál...
Být celé vyprávění rozsáhlejší, tak už nikdy nepozřu nic živého...scéna s kancem pro mě byla až fyzicky nesnesitelná... takovou sílu to celé Jany poselství pro mojí maličkost mělo...
Inu, je pár papírových příběhů, které se mi zavrtaly hluboko do srdeční chlopně a lehounce tam cosi "přeštelovaly" ... a tenhle mezi nimi získal čestné místo! Jen číst ho totiž nestačí!

21 25.05.2017

Odolávala jsem dlouho, ale už jen to odvážné tvrzení "Kniha roku 2015" si říkalo o zhodnocení vkusu naší populace... a... ehm... absolutně nejvíc jalové postavy... stále se opakující děj, který mi moc nepomohl k zájmu o kohokoli z nich... vůbec nic nevytěženo z alkoholismu, stala se z něj jen dost otravná linka linoucí se příběhem poukazující na neuvěřitelnou hloupost hlavní hrdinky... zkrátka splácané hrušky s dýněma a psychologie zřejmě projela okolo rychlíkem... celé mi to vyznělo hrozně banálně a zbytečně...
Zmizelá je daleko zajímavější a propracovanější než tohle... originálnější a jiná...
Každopádně smekám před tou marketingovou masírkou... kdy o Vánocích jste se báli otevřít lančmít, aby na vás nevyskočila tahle podivná cestující.... velký povzdech, že se alespoň občas nevěnuje tolik úsilí i příběhům, které za to stojí!

21 14.03.2016

Na jedné straně živé obrazy epické přírody ve vší své nezkrotné síle... na straně druhé lidská bezmoc ve vší své zoufalosti... zachraňovat jiné je leckdy jednodušší než zachránit sám sebe... jak je možné, že jiným dokážeme naslouchat a sami sebe neslyšíme... a kolik bolesti ještě unesou už tak bolavá záda... ten nekonečný pocit dluhu... dlužím to jim... mámě... tátovi... ale co dlužíme sobě... nedlužíme si taky jeden takový plnohodnotný ŽIVOT... svůj vlastní... tohle syrové víření emocí je mi zkrátka více než blízké.

Nesnesitelná těžkost vietnamského bytí... soused sousedovi katem... člověk člověku osudem... i přes notnou dávku nelidské krutosti mi záložku obalila taková zvláštní hřejivá lidskost... možná díky všeobjímající houževnatosti Dieu Lan a její moudré mysli... možná díky její rozhodnosti a ženské síle... možná zkrátka jen díky její nezlomné lásce k rodině... v kontrastu toho všeho na mě pak bohužel tenká červená linie Huong působila až otravně a tak trochu povrchně... NICMÉNĚ... ta téměř až hmatatelná pokora na závěr mi rozprášila duši.

20 21.09.2023

Máme tady další rodinné podivno, našeptávala mi mírně skeptická záložka... takže ano... čekala jsem duševní marast, ale tahle hnusná temnota mi sakra brzy přiskřípla vnitřnosti... útržky vzpomínek a ta jejich znepokojivě strašidelná atmosféra... plíživá úzkost se mi stránku za stránkou víc a víc zadírala pod kůži... až ten konec utnul neodbytný proud domněnek v mojí zoufalé mysli a já při tom doslova přestala dýchat... protože pane bože, ten konec!!!
NICMÉNĚ... moje já zaplesalo i nad tou slovní vymazleností... nekonečné díky za tak boží češtinu.
Těžko se doporučuje, ale určitě stojí za to si tímhle bolestným tajemstvím projít... už jen kvůli všem těm dětským duším okolo nás či v nás samotných.

20 13.07.2023

Užito až do poslední kapky benzínu... Billy a jeho tak trochu nýmandská crew mi úplně nejvíc uvízli pod záložkou... potřebovala jsem s nimi být každou volnou chvilku... tu a tam je pevně obejmout a jindy zase dost důrazně sprdnout... ze střídání vypravěčů jsem občas celá zoufalá lezla po lodžii, jelikož se mi jen těžce opouštěla momentální vyhrocenost okamžiku, která mi vypalovala do mysli další jedno netrpělivé COŽE... až je mi líto, že moje cesta skončila kdesi v Adirondackém pohoří a nedojedu po jejich boku až do té vysněné Kalifornie.
Díky za tak skvostný počin v dnešní možná až příliš konzumní literární době... bylo mi to moc třeba!

20 07.06.2023

Neurčitě poházené zlověstné rysy tohoto ishigurovsky znepokojivého světa nedopřály mojí mysli jediný moment spočinutí... smutná podstata lidství v celé své široširé neutěšené pomíjivosti mi burcovala záložku... a pak je tu Klára... bezelstně naprogramované úpéčko, které mi vypolstrovalo duši vlídností a úplně nejvíc jsem ho potřebovala uchránit před nemilosrdně komplikovanou člověčí nestálostí a rozmarem... přála bych si najít kousek takové Kláry v každém z nás.

20 10.10.2022

Boha jehovo... jak jen málo stačí k polapení jedné takové tápající mladé duše... láska, závislost, manipulace, zvrácenost... nejen tohle všechno se ocitá na myšlenkové centrifuze mojí znechucené mysli... ano, z téhle zběsilé jízdy jsem se málem pozvracela... dlouho se mi pod záložku nedostalo nic tak alarmujícím způsobem sugestivního... kdy jdete po ulici a chce se vám varovat všechny tyhle ztracené Vanessy okolo... a chlapům vykřičet do obličeje, že tohle se prostě sakra nedělá... málem jsem se totiž uzoufala z té děsivé lhostejnosti společnosti a zejména mě drásala nečinně přihlížející matka.
Čtěte a bděte... všichni, prosím.

20 13.10.2020

Duševní tříšť v tom nejkrutějším rudém hávu... nelidsky zvrácený komunistický fanatismus rozemele celou vaší bytost na prach... tohle se přeci nemohlo stát... mé já rezolutně odmítalo bizarní psychopatické Maovo počínání vůči vlastním lidem... ta nekončící temnota lidských duší jakoby nebyla z našeho světa a přeci něčím tak znepokojivě plíživým drásala moje nitro... více takových rudých vykřičníků do dnešní společnosti, prosím... přeci jen ta ďábelsky šílená krutovláda Číny vytrvale poklepává i na ty naše pomyslné dveře pohodlného bytí... proto odložme na chviličku nyní tolik "populární" německé peklo... pozornost si zaslouží i jiní zmučení děsivě lidskou vyprázdněností.

20 23.09.2020

Bravurně odvyprávěna opět jedna do pekla volající marnost lidského bytí... ač jsem z toho řečiště nemilosrdných dějin byla mnohdy ostudně tumpachová... rozvíjela jsem se svým okolím nekonečné turecké debaty a hledala odpovědi na své řecké otázky... osudy těchto smutných ptáků bez křídel mě rozemlely na prach ani jsem nestačila zacvrlikat... tolik jsem jim přála křídla, aby mohli uletět hodně hodně daleko... stejně jako u Mandolíny jsem vylezla ze stránek jejich životů tak nějak úplně rozšmelcovaná a znechucená zbytečností všech těch nesmyslných mocenských půtek... je třeba si tento příběh prožít!

20 20.07.2020

I já zpočátku rozladěně tápala, co mi kde uniká... neustále jsem se vracela a vrtěla hlavou nad nesoustředěností než mi celý tenhle styl vyprávění docvaknul a já si ho začala užívat každičkým kouskem své zmatené maličkosti... a nakonec právě tohle zběsile a nekompromisně přikovalo mojí záložku k jejich osudům... navíc ta Dunbarovic hřejivá laskavost a něžně bolavá láskyplnost mi obalila chlopeň na dobu nekonečnou... miluju Zusakovy příběhy právě pro tu lidskost, kterou vám bez pardonu dokáže vmést do mysli... odpouštím mu pak kdesi cosi a nechávám se jen unášet jeho skvostnými písmenky do říše spokojenosti ;)

20 24.04.2020

Bylo nebylo... aneb za devatero dušemi a devatero chlopněmi... šla jsem si tak okolo a nedalo mi neponořit svoje oči do toho tajemného mumraje, který se seběhl dole U labutě... zastavila jsem se tam tedy a chvíli si užívala hemžení života na břehu... abych se záhy nechala strhnout proudem a nalokala se všech těch osudů kolem... a řeknu vám, ta proklatá řeka mě namočila do pěkné šlamastiky... vždyť já vlastně vůbec nevěděla, kam mě voda zanese... tak moc mi tohle putování rozmočilo mysl... tak moc boží prostě tohle téměř pohádkové "bylo nebylo" bylo!

20 23.03.2020

Bylo třeba nějaké takové to klidné a milé místo k návratu z horoucích pekel svého já a tak jsem si zašla na kávu... usedla jsem tiše do rohu a po očku sledovala osudy těch pár bolavých duší okolo sebe... a šrámy se s každou stránkou pomalounku zacelovaly... a i když zub plynoucího času občas zabolel, bylo mi vlastně tak nějak v jejich společnosti hezky... však takový koutek k usmíření s dobou minulou, která nás vrátí k sobě v době přítomné by si zasloužil každý z nás, nemyslíte?!

20 27.08.2019

Tenhle přátelský lokál mi zanechal milé útulno na duši... až jsem tím malinko překvapená... příliš smířlivý klus životem v tak lidsky neklidné době mě totiž nejednou zatahal za záložku... nicméně mi jsou blízké takové ty člověčí ztráty a nálezy... a pak ženský, co maj koule na tom správném místě... podtrženo a dočteno... bylo mi s touhle obyčejně neobyčejnou tlupou prostě hezky... díky za tu nekonečnou laskavost... půjčím si slova jiného alabamského drahouška... je mi smutno, Ninny!

19 04.11.2024

Od prvního dne stráveného ve Speziale mi tahle banda nebeských dobyvatelů neslezla z chlopně... sic mi jejich idealistické kotrmelce marnosti mnohdy dost nekompromisně rozdrásaly nervovou soustavu, nešlo je prostě opustit a zanechat je tam jen tak, ztracené mezi řádky... tak moc se mi tohle rozkrývání záludné křehkosti přátelství, lásky a života zadrhlo v duši... aneb tak nějak nemůžeš vyhrát boj s celým světem za záchranu planety, když nemáš vybojovaný ten svůj vlastní za záchranu sebe sama.

19 03.01.2021

Brouzdat se Japonskem v tomhle počasí byla prostě radost... bylo mi lehce a milo... občas i trochu úsměvno... s chutí saké na jazyku sledujete moc fajn příběh dvou osamělých duší, které v omamné atmosféře o sebe tak lidsky zakopávají, že vám je po nich ve finále vlastně smutno a vy chcete zůstat v Japonsku ještě o okamžik déle... a tak jsem konečně sáhla po dlouho odkládané Gejše, ale to už je zase jiný příběh ;) zde přeji jen to nejlepší pochutnání!

19 31.03.2019

Kolik jen takových ztracených duší okolo nás hledá to svoje místo na světě... jsem jedna z nich... jsem jako Charlie... takže asi nebudu úplně objektivní... ale jedno vám řeknu... někdy je fajn prostě jen naslouchat a snažit se porozumět než jen z vrchu soudit a stavět se z pohodlí svého gauče na piedestal odborníka na život... nikdy nevíte, s jakým osudem máte tu čest... buďme vnímavější, ať všichni mají tu možnost se cítit nekonečně a nemusejí stát v koutě, protože se zrovna nevejdou do té správné škatulky...
Děkuju jednomu takovému mému Wallflowerovi za pošťouchnutí té správné srdeční chlopně... je totiž sakra boží mít kamarády a být přitom tím, kým jsem- nedokonalou, defektní a úplně praštěnou divnoholkou z jiné planety... která se učí pocitu, že někam občas přeci jen patří ;)
Takže čtěte a vnímejte a zapojujte se a? A hlavně ŽIJTE!

19 17.02.2019