Phoenixx
komentáře u knih
Pražská zima
Madeleine Albright
Paní Albrightovou jsem znala jen velmi povrchně skrze některé její výroky, které ke mně doputovaly a za které si mnoho mých sympatií nezískala... Náhodné setkání s touto knihou mi pomohlo zčásti rozptýlit prvotní špatný dojem z této dámy.
Pánův hlas
Stanisław Lem
Některé části byly úžasné, jinde se to jen tak vleče odnikud nikam... Samotná povídka Pánův hlas byla podle mě to nejsilnější z celé knihy.
Lenost
Jiří Maršálek
"...Smrt stejně přijde a člověk má celý život na to, aby se do ní zavčasu zamiloval."
Mám pocit, že v tomhle případě snad ta lehká čtivost (která u autorovi prvotiny úplně nebyla) knížce snad i trochu škodí. Čte se to totiž tak snadno a plynule, až člověk často přehlédne kdejakou paralyzující myšlenku, kterými je kniha od začátku do konce doslova naditá. Doporučuji číst pomalu, ta knížka si to zaslouží.
Únik
Nora Roberts
Moje nejoblíbenější kniha od Nory Roberts, přečteno celkem třikrát. Pravda, při posledním čtení už to pro mě nebylo takové terno, jako kdysi, ale i tak dávám 5*, protože je to prostě srdeční záležitost.
Večerní sláva Wiederhausera
Jiří Maršálek
S kamarádkou jsme se nedávno bavili o tom, že povinná středoškolská literatura se už hrozně dlouho neobměňuje a že si vlastně ani nedovedeme představit, jaké knihy ze současnosti by se mohly do této skupiny přiřazovat. Ty knížky jsou všechny století staré a je to škoda, že z posledních třiceti let se studentům žádné čtivo nezadává. Jenže co? Připadá mi, že román Večerní sláva Wiederhausera je na tohle ideální kandidát. Dovedu si představit deset spolužáků, pro které by ta kniha byla utrpení a dalších deset (nebo jen pět?) kteří by hltali každou stránku. Tak jak to u nás bylo skoro u každé z povinných knih.
Já naštěstí vždycky patřila mezi ty, které povinná četba spíše bavila a kolikrát jsem se do těch knížek vyloženě zamilovala (Na východ od ráje, Červený a černý...)
Maršálkova kniha na mě působí jako dílo, které by mohlo obstát zub času. Mě osobně zasáhla a určitě po ní v budoucnu ještě někdy sáhnu.
Žítkovské bohyně
Kateřina Tučková
Tak tohle byl vážně silný zážitek. Po knížce jsem se vrhla s vyským očekáváním a musím říct, že jsem vlastně ani neměla čas nad niím přemýšlet, protože mě děj naprosto pohltil a román jsem dočetla snad během dvou nebo tří dní.
Jediná výtka snad jen ke zpracování knihy jako takové: Obálka je sice krásná, ale zpracování textu uvnitř mi přišlo, nevhodné, otravné a nepříjemně se mi to četlo vlastně až do konce. Možná jen moje chyba, ale nedokázala jsem si na to zvyknout.
Harry Potter a prokleté dítě: Část první a druhá
Jack Thorne
První čtyři díly série jsou pro mě srdcová záležitost. je to prostě strašně krásně vybarvený svět, co v sobě má cosi nevinného a upřímného. Myslím, že k těm původním dílům série mě už navždycky bude bavit se vracet, nehledě na to, kolikrát už jsem je četla. Následující díly a završení série mám taky svým způsobem ráda, i když už zdaleka tolik nenadchnuly a nepřipoutaly si mě.
Harry Potter a prokleté dítě je ale úplně jiná kapitola... Chápu, že už nejde o dílo čistě J.K.Rowlingové, autorky původních knih, a že i zvolená forma jasně stanovuje odchylku od Kamene Mudrců - Relikvií smrti. Ale co, to bych snad samo o sobě dokázala skousnout. Jenže ono tady vlastně není ani co skousnout. Místy to na mě působilo, jako by se skupina dětí z druhého stupně základní školy, které žerou Harryho Pottera, rozhodla na vánoční besídku školy napsat činoherní besídkový výstup na téma jejich oblíbené série. Ne, tohle už opravdu znova ne...
