pistalka komentáře u knih

Agatha Christie se se svými čtenáři a fanoušky rozloučila stylově a jak se patří. Případ vraždy, řešené v retrospektivě, se v autorčině bibliografii objevuje několikrát (Pět malých prasátek, Sloni mají pamět), Zapomenutá vražda patří k těm zdařilejším, zábavnějším a čtivějším. K tomu příjemně vykreslené postavy a poutavá atmosféra, prakticky od prvních stránek. Moc příjemná knížka.

Zajímavost: Zapomenutá vražda byla posledním vydaným románem Agathy Christie. Ten vyšel, jak si autorka přála, až po její smrti. Napsán byl ovšem mnohem dříve, na začátku druhé světové války v Londýně. V tehdejší nejisté době napsala autorka dva romány – „Oponu“ (poslední případ Hercula Poirota) a „Zapomenutou vraždu“ (poslední případ slečny Marplové) – a uschovala je do trezoru na horší časy. Tam zůstaly nedotčeny déle než třicet let. Odsun posledních případů obou hrdinů umožnil autorce pokračovat v úspěšné literární dráze, která trvala více než pět desítek let.

(2. listopadu 2011 - 7. listopadu 2011)

Olymp jsem začal číst 25. června a dočetl jej 6. září. Tak dlouho jsem – pokud je mi známo – žádnou jinou knihu nečetl. Možná by ale bylo přesnější napsat: od žádné jiné knihy jsem neměl nutkání tolikrát odskočit k další knize. Není to dáno rozsahem románu – sám jsem už přečetl několik tisícistránkových knih v poměrně rychlém čase a nemám s nimi problém (naopak, rád je vyhledávám) – ale spíše způsobem, jakým Simmons své dílo napsal.
Ílion, který Olympu předchází, byl velmi zdařilým sci-fi románem se spoustou myšlenek a nejvyššímu hodnocení mi bránila pouze přílišná spojitost s Homérovými eposy, ve kterých jsem se místy ztrácel. Olympu už podobná návaznost chybí, protože děj se příliš odchýlil starověké literární předloze a hrdinové jednají na vlastní pěst.

Příběh brzdí skutečnost, že Simmons je až příliš velký puntičkář. Popisuje, popisuje a neváhá zaplnit deset stránek dialogem, který ve své podstatě není pro vývoj románu ničím zásadní. To se dalo omluvit u předešlého svazku, který plnil funkci rozjezdu a u kterého čtenář netušil, kam se bude děj vyvíjet a jak budou tyto popisné pasáže pro děj zásadní. V závěru románu už ale takové věci obtěžují. Zkrátka, některým věcem bylo věnováno příliš pozornosti a některé byly úplně zbytečné, což odnesla celková čtivost románu. Prvních 300 stránek se prakticky nic neděje a vy začnete dumat nad tím, proč. Pak se děj naštěstí rozjede, a to velmi slibně, že otáčíte stránku za stránkou. Simmons je perfektní vypravěč a mistr slova, a pokud mu něco nelze upřít, tak fantazii, která bere dech. K tomu do románu opět zařadil spoustu kulturních odkazů na nejrůznější literární díla, jak je u autora ostatně zvykem (jen málo z nás asi docení, kolik toho do svého díla vložil a kolik s tím strávil času). Okolo stránky 700 se však děj znovu zabrzdí. To jsem upřímně myslel, že umřu.
Nejvíce mě zklamal odfláknutý konec románu. Ílion s Olympem dohromady čítají cca 1650 stran. Po takto vydatné porci nelehkého čtení by si čtenář zasloužil velkolepé vyvrcholení, ve kterém se zodpoví desítky záhad a otázek, které se v průběhu čtení hromadí. Opak je však pravdou. Poslední kapitoly Olympu působí, že Simmons psal, psal, psal… až nakonec zůstal bezradný a zapomněl, jak to chtěl ukončit. Jak jinak si představit poslední část knihy? Navíc, nemohu být spokojený ani se způsobem, jakým se protnuly tři hlavní dějové linie (viz můj komentář k Ílionu). Asi jsem od druhého dílu čekal příliš.

Olymp je čtenářsky náročná, bezpochyby však zajímavá kniha, která nadchne nejednoho fanouška fantastiky. Bohužel se však neumím zbavit pocitu, že ji Simmons pokazil. Být o třetinu kratší a mít lepší závěr, mohl to být jeden z vrcholů spisovatelovy tvorby. Takhle to je jen obrovské množství textu, ve kterém se autor ke konci ztratil.

Klady:
+ literárně bravurně zvládnuté
+ autorova imaginace
+ celá dějová linie, odehrávající se na Zemi
+ Diova soulož s Hérou (!)
+ brilantní český překlad

Zápory:
- velmi dlouhý rozjezd a místy pomalejší tempo
- časté odbočování od hlavních témat
- rychlý závěr
- spousta nezodpovězených otázek

12 06.09.2011

Tato knížka v sobě zahrnuje všechny důvody, proč byla a je paní Agatha tak populární a proč její romány vychází stále dokola, už více než 90 let.
Smrt na Nilu je totiž perfektní detektivka, s perfektně vymyšlenou zápletkou, která nemá trhlin. Příběh byl, stejně jako spousta jiných detektivek, zasazen do atraktivního prostředí Egypta. K tomu připočtěme gradující napětí, překvapivé zvraty a skvěle vybudovanou atmosféru s fantastickým Herculem Poirotem. Ve Smrti na Nilu, podobně jako ve Vraždě v Orient-expresu, Vánocích Hercula Poirota nebo Hadím doupěti, autorka skvěle zúročila svůj 'trademark' - kriminální příběh s omezeným počtem lidí v úzce vymezeném prostoru. Všechny své 'černoušky' nacpala do parníku, líně plujícího nilskými vodami, a my můžeme jen čekat a otáčet stránky, jak to nakonec dopadne...

Povedlo se i filmové zpracování z roku 1978 s Peterem Ustinovem v roli Poirota, které osobně řadím k tomu nejlepšímu, co bylo na motivy Agathy Christie natočeno. Film zdobí jak skvělé herecké výkony všech zúčastněných, tak výtečná výprava s opravdu působivými záběry na starověké památky. Navíc se podařilo zachovat atmosféru knihy, což se jiným filmovým poirotovkám nedaří. Z novějšího filmu z roku 2004 se naprosto vytratila ona jedinečná atmosféra. A to je škoda.

12 01.08.2011

První pokus přečíst ‘Veroniku‘ jsem učinil před více než rokem a skončil jsem před padesátou stranou. Nudila mě neskutečným způsobem, dokonce takovým, až jsem se zařekl, že od něj už nikdy více nepřečtu. O mnoho měsíců později jsem dostal v knihovně záchvat – totiž, když jsem v knihovně procházel kolem poličky “C“, vytáhl jsem si Rukověť bojovníka světla. Ta knížka mi přišla asi dvacetkrát horší než ‘Veronika‘, nicméně jsem ji dočetl až do konce, abych ji aspoň ohodnotil a mohl k ní napsat komentář, který je velmi trapný. Opět jsem si slíbil, že Coelho nikdy více.
Haha :) .. Před týdnem jsem si rozečetl ‘Veroniku‘. Zase. A líbila se mi dost. Vlastně nevím, kde se u mě stala taková změna, ale je tomu tak a jsem tomu rád. Bohužel se obávám, že se jedná o jedinou autorovu knihu, která by mě eventuálně zajímala. U těch zbylých si vystačím s anotacemi. Takže s autorem opět (už potřetí) skončím (jen aby).
____

Každopádně, Veronika se rozhodla zemřít je opravdu dobrá knížka. Veškeré názory a myšlenky, které v ní autor prezentuje, jsou vkusně začleněny do textu a čtenáře neruší. Nejzajímavější byl námět. Příběh umírající dívky je působivý, byť na můj vkus by mohl být o něco více propracovaný. Coelho každopádně není autor, který by plodil stovky stránek a tak si příznivci propracované atmosféry a psychologie postav nepřijdou na své. Nicméně, zajímavých myšlenek a působivých pasáží je v knize mnoho. Nejvíce se mi líbily příběhy vedlejších postav, především Eduarda a Zedky. A v samém závěru mě dojal dopis Mari o pramenu a nádrži. Coelhovi můžu vytýkat tisíc nedostatků, ale tohle bylo dobré.

12 26.07.2011

Víte co? Už jsem tady komentoval několik Simmonsových knih a začíná to být klišé; neustále vychvalovat autorův jazyk, nápaditost, nezpochybnitelnou genialitu, lásku k literatuře. To všechno samozřejmě v díle, které je právem považováno za milník sci-fi literatury, najdete. A nejen to.

Komornější Hyperion nás seznamuje se sedmi poutníky, kteří putují k prastarým Hrobkám času. Simmons román poněkud netradičně rozdělil do několika příběhů, z nichž by každý obstál jako samostatná povídka. A ač je každá psána jinak, jako celek drží pevně pohromadě, takže se od čtení jen těžko odtrhnete (hloupý nápad, číst něco takového ve zkouškovém období).
Pád Hyperionu je pak daleko rozmáchlejší space opera, ve které Simmons naplno využil potenciál světa, který tak důmyslně vymyslel. Lidstvo, seskupené do Hegemonie Člověka, obývá desítky planet, roztroušených po celé galaxii. Ty jsou navzájem propojené sítí „bran“ – objektů, nerespektujících čas a prostor, vytvořených Technojádrem. Mimochodem, právě Technojádro (stejně jako Štír) dodává románu rozměr, který je tak trochu nad běžné lidské chápaní. To je velký klad, který knize dodává potřebnou tajemnost. (Můžeme vůbec vesmír pochopit?)

Kantos Hyperionu je stejně jako jeho mladší bráška Ílion (který mimochodem z Hyperionu dost čerpá) úzce spojen s literaturou. V menší míře se tu setkáváme s Shakespearem nebo Yetsem, především však s Johnem Keatsem, básníkem „Staré Země“ z devatenáctého století, který v knize vystupuje jako tzv. kyborg. Nechť však jako důkaz autorova mistrovství poslouží fakt, že přestože jsou nejrůznější literární odkazy, básně, filozofické, náboženské i existencionální úvahy (…zkrátka vše, co dělá z Kantosu skutečně komplexní literární dílo) nezvykle hojné, nepůsobí rušivě nebo nudně, ba naopak.
Jak už bylo mnohokrát psáno, Kantos Hyperionu je klenotem svého žánru a povinnost pro všechny, kdo aspoň trochu holdují literatuře science – fiction. Simmons si neskutečně precizně vyhrál s každou složkou svého mistrovského díla, ve kterém je perfektní a nedotknutelné snad úplně všechno. Za to mu patří obrovský obdiv. Bravo mistře!

12 28.01.2011

Mile napsaná, laskavá a vtipná detektivka o vraždě, kterou pachatel předem inzeroval v místních novinách. Vesnička Chipping Cleghorn se jen hemží sympatickými drbnami v čele se slečnou Marplovou, která tu přijede navštívit svou známou. Už jen za to, jak krásně odpočinkově a starosvětsky mile Agathu knížku napsala, zaslouží si plný počet bodů. Ke konci však jde do tuha.

12 30.11.-0001

Téma všech knih R. Murakamiho je podobné - násilí, sex, drogy, zkažená konzumní společnost. Je to syrové a bez obalu, buď vám to sedne, a pak to oceníte jako sondu do života jisté části společnosti, nebo nesedne, protože nejvíc ze všeho momentálně toužíte po nové kuchyni z IKEA ve stylu "provence". Literatura by měla odrážet skutečnost. Perverzní násilí je skutečnost. Neříkám, že každý román by měl odrážet skutečnost a že každý román by měl být plný perverzního násilí, ale díky bohu za toto. Murakami vše naservíroval v oné syrové podobě, proto je to pro mnohé neatraktivní a nestravitelné. Být to tak ale součástí narativu superchytré severské detektivky, chrochrali byste blahem!

11 20.04.2020

Potenciálním budoucím čtenářům bych doporučil, aby se nejdříve krátce zamysleli nad ústřední myšlenkou této knihy, myšlenkou vetknutou do samotného názvu: mít všechno u prdele. Zamyslete se a popřemýšlejte, jestli se s něčím takovým dokážete vnitřně identifikovat. Jestli váš život zlepší apatie, nezájem či lhostejnost. Pokud si to nemyslíte, nečtěte to. Nestojí to za to. Nenechte se oblbovat tupým marketingem Dobrovského, který dokáže z velmi slabé a bezobsažné knihy vytvořit hit. Nehodnotím, neboť zásadně nehodnotím knihy, které jsem nedočetl do konce, jinak si ale o tomto díle nemyslím nic dobrého.

Na Vladaře samozřejmě nelze pohlížet očima člověka 21. století. To jen tak na okraj k poznámkám o tom, jak je to dílo plné krutosti (kteréžto poznámky jsou často jen z kontextu vytrhnuté útržky díla). Machiavelli si před půltisíciletím doslova zažongloval s dosavadními zvyklostmi, uspořádáními, institucemi, kterými byla svázána středověká Evropa, a na úsvitu novověku se pokusil o teoretický koncept zcela nového systému.
Vladař je jakýmsi vyvážením dvou extrémních nepravděpodobných pólů: extrémní morálnosti v prostředí naprosté amorálnosti a naopak. Machiavelli velmi dobře pochopil, že i toho největšího lidumila lid semele bez patřičné autority, v prostředí plném zla. A dobré vládnutí je tedy vlastně balancováním mezi těmito dvěma póly, dobrý vladař musí poznat pravidla, které ovládají politiku a společnost, a tyto poznatky následně aplikovat ve správě věcí veřejných. To je to geniální Machiavelliho podobenství se lvem a liškou. Panovník potřebuje moc, která je prostředkem k dosažení cíle. Musí být zdravě lstivý, silný i obávaný, protože tyto vlastnosti budí respekt (a tedy i stabilitu, obrovskou to metu v nestabilní středověké Evropě). Pokud absentuje reálná moc, vládne zemi slaboch, který není schopen zajistit kvalitu svému lidu. Jaká to pohroma před pěti sty léty, jaká to pohroma i dnes.

11 09.10.2014

Lze napsat tak moc stránek o ženské, která je připoutána v poutech k posteli a pomalu umírá, aby to běžný čtenář Kingových románů udýchal a dočetl do konce? Jo i ne. Totiž, King to zvládl velmi dobře, přestože poněkud kulišácky. V první kapitole románu se seznámíme s manželským párem středních let: ona musí být připoutána k posteli, aby se jemu postavil. A když ji tak připoutává, shodou nešťastných náhod umře. Ona pak zůstává hodiny a hodiny uvězněná s mrtvolou – šílená to situace!

Myslím, že to je perfektní námět pro psychologický horor, látka pro Kinga. Výborně a velmi sugestivně je popsána úzkost, halucinogenní představy, utrpení nešťastné i psychologie zatoulaného pejska. Co naplat, jedná se o řemeslně neskutečně dobře odvedenou práci, kus poctivého spisovatelského řemesla. Některé úseky mi svou syrovostí přivodily rychlejší tlukot srdce, párkrát jsem musel četbu přerušit, odložit knihu bokem a sáhodlouze se vydýchat. Jsem holt citlivý kluk, a pokud jste i vy, patrně učiníte to samé. Kniha podle mě nemá vyloženě slabého místa, v okamžicích, kdy děj začíná působit monotónněji, autor vytahuje retrospektivní kapitolky z neodhalené minulosti hlavní hrdinky, kteréžto flashbacky reflektují současnost v poněkud odlišném světle.

Přestože je Geraldova hra bezesporu nejčastěji nedočítaným Kingovým románem a názory na ni se různí, doporučuji dočíst do úplného konce, protože posledních padesát stránek vrhá na předchozí události zcela jiný pohled. Co mě však při čtení nejvíce zaujalo, je těch přibližně deset stránek o tom, jak bezmocná a vyčerpaná Jessie natahuje ruku pro sklenici s vodou.
Tísnivé dílo, hodné Krále hororů.

(29. září 2012 – 5. října 2012)
Hodnocení: 90%

11 17.10.2012

Na každou Simmonsovu knihu se vždycky těším a obvykle k ní přistupuji s velkou dávkou očekávání, které se sice již několikrát nenaplnilo, přesto všechny autorovy knihy (a to i ty slabší) ohromují mistrným jazykem, bravurním vypravěčským stylem a (patrně nejvíc) fantazií. Kdo se v Danově bibliografii vyzná blíže, jistě potvrdí a bude souhlasit s tvrzením, že každá jeho další kniha je jiná než předchozí (což je v jistém slova smyslu logické, snad ale chápete, jak to myslím). Simmons elegantně střídá žánry (horor, fantasy, hard SF, space opera, thrillery), díky čemuž je jeho tvorba výjimečně pestrá a rozmanitá.

Drood patří k těm románům, ve kterých (stejně jako v Terroru a Black Hills) kombinuje reálné historické události a postavy, na jejichž pozadí fabuluje smyšlenou románovou zápletku. Nálepka "horor", pod kterou knihu nejdete v knihkupectvích, je mírně zavádějící; kniha především poutavě popisuje poslední roky života spisovatele Charlese Dickense. Ne snad, že bychom se nedočkali okamžiků, vyvolávajících zimomriavky, jsou však spíše upozaděné, plní funkci kulisy (nejhororovější částí knihy je patrně první společná výprava Dickense s Collinsem do londýnského podzemí, a ta, nutno uznat, skutečně zrychluje tep v žilách a nutí vás otáčet stránku za stránkou). Simmonsův vypravěčský um je nedostižný a bezchybný a zachraňuje i nudnější části knihy, ve kterých se příliš podstatného neděje. Určitě není na škodu seznámit se se základními fakty z Dickensova života, se kterými autor v románu pracuje. Rozhodně si pak četbu užijete o to víc, s vědomím, že skutečně existoval jistý Wilkie Collins, nejlepší přítel Ch. D., že existuje jakási Žena v bílém a jakýsi Měsíční kámen apod. (Dickensovy romány považuji za dostatečně známé, a i s těmi se v knize setkáte). Prostředí Londýna 19. století je popsáno skutečně věrohodně, takže máte-li slabost pro starou Anglii, budete chrochtat blahem. Všechen ten pověstný smrad, odpadky plující po Temži, vrahové, děvky, zloději, drogy a opiové výpary, vytvářejí skutečně živý a plastický obraz prostředí, ve kterém se děj odehrává, v jistém slova smyslu tedy skutečně věřím, že se nejedná o román Dana Simmonse (* 1948), ale o deníkové záznamy Wilkieho Collinse (1824 - 1889).

Krátce po dočtení jsem s hodnocením váhal, protože jsem čekal něco trochu jiného, s odstupem několika měsíců knihu hodnotím maximálním počtem bodů a klidně bych i hvězdičku přidal. Nechte zážitek z Drooda uležet v hlavě, uzraje. Ke knize se jednou určitě vrátím.

(30. dubna 2012 - 10. května 2012)

11 03.08.2012

Bouře mečů je kniha, která v polici razí především svou šířkou. Je to celkem vtipné, ale i ten Střet králů (který jsem v době vydání považoval za opravdový špalek) vedle ní vypadá jako chuďas. Byl bych rád, kdybych o tomto románu nadstandartního rozsahu mohl napsat něco nedotknutelně perfektního, velebícího. To ale neudělám, protože si nemyslím, že Bouře mečů je tak výborná kniha, jak hlásají ostatní.

Pokud GRRM umí něco perfektně, tak vykreslit postavy natolik nechutně, až je mi z toho zle. Krále Joffreyho jsem upřímně nesnášel, co víc, já měl chuť skrz papír vejít do příběhu a minimálně ho zabít. Tohle se mi u žádné jiné knihy nestalo a mnohdy jsem u četby upřímně trpěl. Co mě už tolik nevzalo, bylo systematické vyvražďování hlavních postav v druhé části knihy. Člověk by si řekl, že při takovém vylidnění mi bude alespoň několika jmen líto, ale ono ne. Jakkoliv se autor snažil (a měl na to zhruba tři tisíce stránek), s postavami jsme se sžít nedokázal, žádnou jsem si neoblíbil a jejich smrt mě lidsky minula, o nějakých emocích nemluvě. Možná to odpovídá poetice toho chladného, nelidsky krutého světa, i tak si ale myslím, že je spíše něco špatně.
Další věc, která mi u třetího dílu velmi vadila, byl neustálý sex. Aby bylo jasné, sex v knihách mi ani v nejmenším nevadí a je-li užit vhodně, bývá kořením, obvzláštněním i přínosem. Když však bezmála každých pět stránek čtu o tom, jak někdo s někým, napadá mě, že by si GRRM mohl občas (……….), předtím, než začne psát.

Je opravdu obtížné udržet tempo po celých 1200 stránek vyvážené. Vrcholem románu je dle mého názoru prostřední část knihy, kdy se děj po poněkud utahaném rozjezdu slibně rozjel. To byla část, kdy jsem si četbu užíval a se zájmem obracel stránku za stránkou. Bohužel, GRRM se v Bouři mečů nevyvaroval jisté zdlouhavosti ve stylu Simmonsových Hladových her. Mnohdy se rozepsal opravdu pečlivě, čímž mě často nudil. Jsem s tímto názorem v menšině, ale ano, Bouře mečů mě mnohem déle nudila, než bavila. Neodpustím si ještě jedno srovnání, a to s románem To Stephena Kinga, tedy rozsahem obdobnou knihou. V případě Kinga jsem ani jednou neměl pocit nudy, nehonily se mi hlavou myšlenky o tom, aby to už konečně skončilo.

I přes všechny výtky hodnotím knihu vysoce, přišlo mi však podstatné vymezit se vůči ostatním a napsat, co se mi nelíbilo (a proč narozdíl od ostatních nepoužiji maximální hodnocení). Chcete-li vědět, co je na knize dobré, přečtěte si kterýkoliv jiný komentář. Knihu považuji za dobrou fantasy, ale nikoli za geniální počin fantastiky, jak se z komentářů ostatních dovídám. Další díly si přečtu rád, už jen s ohledem na to, kolik času jsem s prvními třemi svazky strávil.

(2. prosince 2011 – 20. ledna 2012)

11 22.02.2012

Román Vražda v Orient–Expresu Agatha zasadila do pozadí skutečných událostí, kdy legendární vlak na několik dní odřízla od světa sněhová vánice. Tísnivá atmosféra vlaku, trčícího v pusté jugoslávské krajině, skvěle posloužila jako pozadí k jedné z nejlepších knih autorky. Na poutavou studii postav a do posledního detailu promyšlenou zápletku snad ani není třeba nějak zvlášť upozorňovat.
Tato kniha byla často uváděna jako jeden z nejlepších detektivních románů všech dob.
S odstupem téměř osmdesáti let od prvního vydání můžu s klidným svědomím souhlasit - pravý klenot žánru.
Za zmínku stojí i filmová verze z roku 1974, která patří k nejlepším adaptacím na motivy díla Agathy Christie.

11 15.12.2010

Chladný thriller, spousta krve, zbraní, výstřelů i mrtvých (vlastně přemýšlím, ve které detektivce bylo více mrtvol než v Kruté hře, žádná mě však nenapadá - to když někdo vyroste na christieovkách). I když je knížka poměrně útlá, budete se divit, kolik v ní je zvratů a akcí. Kratičké kapitolky a žádná omáčka kolem. Úsloví "napětí do poslední stránky" tady platí bezvýhradně. A pana Kurtze budete zbožňovat!

11 30.11.-0001

Komorní thriller. Celá kniha se odehrává v jednom domě a vystupují v ní jen dvě postavy, přesto je od začátku napínavá a u konce jsem doslova napětím nedýchal. Annie je jedna z nejodpornějších postav, kterou kdy King stvořil a právě ona zvyšuje už tak neuvěřitelnou čtivost tohoto románu. Velký respekt, udělat z tak jednoduché zápletky takové dílo. Filmové zpracování z roku 1990 je rovněž zdařilé, Kathy Bates dostala za roli Misery svého prvního Oscara.

Poznámka pod čarou: Jsem jediný, komu nepřišly ukázky z Paulova románu zbytečné? Docela mě děsily, což není u hororu tak špatné, no ne?

11 30.11.-0001

Pamatuji si, jak mně kdysi babička povídala o cukrárnách, ve kterých za normalizace sušili kávový lógr, posypali jej trochou čerstvě pomleté kávy a takovou směs pak znovu servírovali dalším zákazníkům. Než vystydne káva na mě působí podobně. Námět románu, sám o sobě roztomile hloupoučký, se vyčerpává hned v první čtvrtině knihy. Zbytek se už jen úporně drží nastavené šablony. Z textu je evidentní, že vznikl přepracováním divadelní hry. Bohužel, co funguje na prknech, není vždy lehce přenositelné do prózy (respektive to působí trochu prkenně). Věřím, že divadelní hra mohla být působivá, román se ale podle mého názoru nepovedl. Kdyby byl autor talentovanější, mohl alespoň více vytěžit z dialogů postav. Ty jsou však bohužel stejně toporné a plytké jako vše ostatní. Z knihy mám dojem, že by mohla s úspěchem vycházet na pokračování v časopisech typu Chvilka pro tebe.
Trochu mne děsí, že autor podle stejného konceptu napsal další román.
Jsem rád, že jsem svým hodnocením knihu přesunul z červených 80 % do modrých barev.

10 24.04.2020

Platí to samé jako u předešlých povídkových svazků. Textu je pro samostatné vydání příliš málo, proto je uměle naháněn nepřirozeným odsazením. Další Murakamiho titul na trhu není důsledkem svébytného uměleckého záměru, nýbrž je výrazem snahy vytěžit z populárního spisovatele maximum. Snad nejsem jediný, kdo v ilustracích Kat Menschik nevidí žádnou zvláštní přidanou hodnotu. Zásadních výhrad k literárnímu obsahu těchto samostatně vydaných povídek nemám, v jejich odděleném vydávání však smysl nevidím. Souhrnný svazek by stačil.

10 12.11.2016

KDE ZAČÍNÁ KONEC?
Julian Barnes není v našich končinách autorem úplně neznámým, k masové popularitě a nadšení široké veřejnosti má však stejně daleko jako jiní k uznání odborné kritiky. Člověk nemůže mít vše, snad téměř vše, ale to je vždycky pomíjivé a nestálé, a Julian Barnes to ví. Vědomí konce, i přes jen o něco málo novelu překračující rozsah, rozhodně není lehké a už vůbec ne odpočinkové nebo letní čtení.

První část knihy je pojata jako vzpomínka na dávno ztracené mládí, na dobu uplynulou, kterou odnesl čas, ztracenou někde v šedé dáli padesátých let. Tony, vypravěč příběhu a naivní, životem nezkušený mladý muž, poznává Veroniku, zdánlivě těžko přístupnou a nedostupnou dívku, do které se zamiluje. Snad tomu osud chtěl, aby vše dopadlo jinak; aby se Veronika sblížila s Juliániným nejlepším kamarádem, Adrianem. Mužem, ke kterému sám po celý život cítí jistý obdiv, který je snad i jeho vzorem a múzou. Typická zápletka, kterou najdete v každém druhém románu, řekli byste. Nenechte se však zmást, autor krouží jen po povrchu a nepoví víc, než je nezbytně nutné. Mnohem důležitější je pak to, co si sami domyslíte.
Jak celý příběh pokračuje? Tony napíše Adrianovi dopis, ve kterém se snaží kamaráda od nové lásky odradit. Gesto, které by udělal téměř každý, řekli byste opět. Zde však autor představuje svůj triumf, kterým je nadhled. Adrian páchá sebevraždu a čas plyne dál, nesnesitelně rychle pro mnohé.

Čtyřicet let je doba, která nám může přijít nekonečná. Chápejte, je mi dvacet dva let, sedím ve vlaku do Brna, kde píšu tuto recenzi, přemýšlím, jaké by to bylo zajít na čaj s Agathou Christie, na koncert Elvise nebo se vyspat s nějakým prima hercem (herečkou, chcete-li) zlaté éry Hollywoodu. Zkrátka, čtyřicet let mi přijde jako skutečně pořádná dávka historie. A přibližně tolik let od sebe dělí dvě části románu. Tony do té druhé vstupuje jako stařec, s životním příběhem vepsaným do tváře. Je ještě méně ambiciózní a působí podobně naivně jako kdysi, což je ostatně důkaz toho, že někteří se příliš nemění. Zvládá život žít, nikoli však užívat, protože vědomí konce je silné a představa toho, jak málo zajímavého vás v příštích letech před smrtí čeká, dostatečně depresivní.

Člověk dospívá ke konci života. Ne, nemyslím tím život jako takový, ale něco úplně jiného. Konec sebemenší pravděpodobnosti, že se ve vašem životě ještě něco změní. Všechno se zastaví a vy máte najednou dost času na to, abyste se ptali, co zlého jste ještě mohli provést. (strana 143)

Barnes je výborný spisovatel a při čtení vás mrazí. Mně ano, je mi dvaadvacet let, jak znovu opakuji, a při čtení mě popadla deprese. Pokud by mi bylo o přesně čtyřicet let více, nejspíš bych se úplně rozsypal.
Co potom? Pokud si svůj život prožijete (a je jedno, jak), dříve nebo později začnete bilancovat, vzpomínat na krásné. V mysli se vracíte o mnoho let zpátky a snad i s úsměvem na tváři jste znovu těmi, kterými už dávno nejste, minimálně do doby, než otevřete oči. Protože ruku na srdce, většinu zážitků z minulosti dělá krásnými především vlastní mládí, tedy věc, o kterou staří definitivně přišli. Možná přemýšlím jinak než ostatní a třeba si za tímto nebudu po letech stát, přijde mi ale, že to tak prostě je. Mohli jste mít težký a strastiplný život, krása s elánem a duševní i fyzickou sílou má však talent ostatní přebíjet, dát nám zapomenout na věci, které bychom raději odsunuli stranou.
Románový Tony například úplně zapomněl, že kdysi poslal jakýsi dopis. A mimochodem, nebylo by fajn vidět po mnoho desítkách let Veroniku? Oba se nakonec potkají, více z dějové zápletky druhé části románu však prozrazovat nebudu (ostatně nechci nikomu upřít čtenářský zážitek z četby), události z mládí v ní však vstupují do nové roviny, jakoby jiné dimenze, přičemž zarážejí svou bezprostřednou obyčejností.

Vědomí konce je nadprůměrný román, jehož kvalita stojí na výborné (ač na první pohled obyčejné) zápletce, skvěle zvládnutých dialozích a velmi vkusně vybudované depresi. Síla románu roste se zamyšlením se nad vlastním životem a jeho směřováním. Knihu se rozhodně oplatí přečíst vícekrát, hodnota výpovědi obyčejného lidského života je ohromná a Barnesův román nabízí více poloh, než by se na první začtení mohlo zdát. Žijeme své životy a všechny nás čeká konec. A tam někde před cílovou páskou (která rozhodně není nijak velkolepá, spíše ušpiněná a zaprášená, řekl bych) ten konec začíná. V cíli málokdo tleská, většina pláče. A já nevím, jestli se toho chci dočkat. To je síla Barnesova románu.

Děkuji databaziknih.cz za poskytnutí recenzního výtisku.
(19. července 2012 - 22. července 2012)
Hodnocení: 90%

10 17.08.2012

Byla to moje druhá knížka od mistra žánru - Arthura Charlese Clarka. Po celou dobu čtení jsem se neskutečně bavil a jen zíral nad ohromujícím přívalem nápadů. Jak už někteří ve svých komentářích správně poznamenali, na něco takového obyčejná lidská fantazie nestačí.

Pak jsem knížku dočetl. Velmi se mi líbila a určitě bych zážitek z její četby popsal jako nadprůměrný, ačkoliv ne geniální.

Teď od přečtení uběhly tři dny a já ji stále nemůžu dostat z hlavy (paradoxně, to samé se v mém mozku dělo i po dočtení 2001: Vesmírné odysey). Jsou díla, jejichž genialitu objevíte s odstupem času; nejdřív si musíte všechno srovnat a trochu se nad tím vším zamyslet. Setkání s Rámou k takovým dílům patří. Je to výjimečná a fascinující kniha, jakoby z úplně jiné dimenze.

10 17.04.2011

Záhada na zámku Styles světu představila jednu z nejbizarnějších, nejznámnějších a nejpopulárnějších detektivních postav - Hercula Poirota. Ten společně se svým přítelem Hastingsem řeší záhadnou vraždu na styleském panství v hrabství Essex. Je fajn zmínit, že Christie ve svém prvním románu na barevné paletě postav dokonale zachytila poválečnou situaci v anglické společnosti. Nejistota z budoucnosti, tajemné prostředí starého vitoriánského sídla a komický páprda s knírkem, který trousí jednu francouzskou frázi za druhou - to jsou hlavní přednosti románového debutu nejúspěšnější spisovatelky všech dob.
___

Zajímavosti:
Kniha byla prvním vydaným románem Agathy Christie. Autorka svou knihu nabízela šesti vydavatelstvím - ta ji však nechtěla otisknout. Když konečně v roce 1921 vyšla, prodalo se jí 3000 kusů.

Agatha byla později nešťastná z toho, že Poirota uvedla na scénu jako starého pána. Ani zdaleka však netušila, že se postava stane natolik populární. Detektiv byl tak s autorkou spjat až do konce literární kariéry. Kdyby Hercule stárl stejně jako knihy, bylo by mu v poslední románu přes 120 let.

10 14.01.2011