Plútarchos komentáře u knih

Když jsem si přinesl knihu z knihovny domů a otevřel jsem ji na první stránce, našel jsem tam perem vepsaný text: "Tohle je nejodpornější kniha, jaká se mi kdy dostala do rukou. Nikdy nepřestanu litovat, že jsem se s její četbou špinila." A tak jsem se pustil do čtení. Nebyla to moje první Kunderova kniha, měl jsem již za sebou knihy Nesnesitelná lehkost bytí, Žert nebo Směšné lásky. Tato kniha je však jiná než ty předchozí, alespoň co se týče pozadí příběhu. Ty předchozí byly taky existenciální, ale ve vztahu k bývalému socialistickému režimu a ideologii komunistů. Nesmrtelnost je již prostá autorovy sebelítosti a pohrdáním obyčejnými lidmi, jejich ubohými banálními osudy v socialistickém Československu. V Nesmrtelnosti si Kundera hraje s románovou formou, s časem a rychlostí, s velkou a malou historií, s obrazy a gesty. Existencialismus románu je vyjádřen převzetím vlády imagologů nad ideology a Diabolem v našem životě. Příběh Agnes, její sestry Laury, jejího manžela Paula, ke slovu přijde i Hemingway, Goethe, Rubens. Proud jednotlivých obrazů, příběhů a epizod na začátku bublá jako potůček, aby záhy dalšími přítoky nabyl na síle říčky, v meandrech zpomalil a vracel se zpět a opět se dral kupředu vodopádem. Kniha je plná myšlenek, myšlenek o bytí člověka, o lásce, a jejich otisku v umění, hudbě, filosofii, literatuře. Pokud hledáte v knihách myšlenky, možnost zamyslit se a vnímat jiné myšlenky než jen svoje vlastní, pokud jste ten druh Homo sentimentalis, pak vám knihu doporučuji k přečtení - zde jsou totiž myšlenky součástí románu.
Já s tím textem, perem vepsaným některou s předchozích čtenářek, totiž nesouhlasím. Ta kniha je skvost co se formy a obrazů týče. Napoprvé to ale člověk asi neocení nebo spíše nevychutná. Napoprvé si přečtete příběh a poznáte postavy, ale stejně jako hudební skladbu si poslechnete znovu tak i tento román si budu chtít přečíst znovu a vychutnat si ty obrazy a gesta. "Určitou částí své bytosti žijeme všichni mimo čas." "Není nic neužitečnějšího, než chtít něco dokazovat pitomcům."

16 23.04.2015

Ove je obyčejný chlap - bručoun s velkým srdcem, tak jak má být, tak jak to viděl u svého táty. Prožívá svůj skutečný lidský osud, ve svých 59 letech již zažil to 'obyčejné' lidské štěstí i bolestivou ztrátu, poctivě makal, platil daně, oženil se; s drsně shovívavým pohledem sleduje ty neschopné mameluky a zabedněné mladíky. Všichni kolem ho vytrvale vyrušují od jeho jediného přání - v klidu umřít. Se svou chlapskou náturou, bez velkých řečí, s fortelnou poctivostí, otevřenou upřímností, chladnou odvahou a naštvaností musí neustále někoho tahat z bryndy, couvat něčím autem s přívěsem, starat se o kocoura, kterého nesnáší, opravovat někomu věci, které se jim pokazí, a samozřejmě dohlížet na pořádek v obytné čtvrti. Tak to přece nemělo být! Dneska je to samý realitní makléř, IT konzultant, šašci v bílých košilích a s uzlem na kravatě velikosti pomeranče, kteří neumí ani odvzdušnit radiátor!
Obdivuji, jak někdo může napsat tak citlivou, dojemnou knížku, překypující sarkastickým humorem i při popisu tragických událostí, popisující lidskost, prostou obyčejnou věc, které se nám dneska jaksi nedostává a proto se nám ta knížka otiskne do srdce a duše (nebo prostě do toho, co nás odlišuje od ostatních druhů živočišné říše).

14 14.01.2016

Úchvatné čtení, květnatý, vytříbený styl, psychologie člověka a jeho nejniternějších pocitů, oslava hodnot lidského ducha, vůle, morálky a lásky člověka k člověku, pranýř lidské malosti, sebestřednosti a sobeckosti.
Amok, Zmatení citů, Fantastická noc, Šachová novela, Mučivé tajemství, Knihomol, Neviditelná sbírka, Letní novelka - osm nádherných povídek a příběhů - na základě docela obyčejných situací, staví Zweig mohutnou katedrálu psychologie postav, jejich charakterů, motivů, tužeb, trápení, aby vše zastřešil lidstvím, silou ducha a prostým člověčenstvím.
Vynikající překlad, květnatost jazyka, volba každého jednotlivého slova mi rozbušovaly srdce, vzdouvaly ve mně vlny pocitů a dokonce tlačily slzy do očí.
"Teprve teď, když jsem byl starší, jsem porozuměl, kolik toho s každým takovým člověkem mizí, především proto, že v našem světě, který se beznadějně stává stále jednotvárnější, je všechno jedinečné den ode dne vzácnější."

14 10.07.2015

Stefan Zweig nezklamal. Nádherný květnatý sloh a mrazivě vzrušující popis niterných stavů a myšlenek Kristiny Hoflehnerové, poštovní úřednice v bezvýznamné vesničce Malý Reifling. Kristina, která žije s nemocnou matkou v chudobě jako miliony dalších živořících občanů Rakouska po válce, dostane pozvání od své bohaté tetičky trávit s ní dva týdny dovolené v luxusním rakouském hotelu. Tady Kristina poprvé vidí život z druhé strany, ze strany bohatých lidí, kteří užívají života v marnivé rozmanité zábavě a nemusí počítat každý šilink. Tetička svou venkovskou neteř promění novými šaty, střevíčky, kadeřnictvím a manikurou v okouzlující mladou dámu a Kristina je opojena ze své proměny. O to těžší je pád a návrat do chudých poměrů.

Knížka se nečte úplně lehce. Množství vykreslujících alegorií, popisu přírody, psychologie lidských povah, rozdílné vnímání skutečnosti, sociální rozdíly a poměry ve společnosti v tehdejším Rakousku se mohou zdát rozvláčné avšak dávají vyniknout hloubce Zweigových myšlenek, kritiky monotónnosti společnosti a oslavy lidské jedinečnosti. Doporučuji...

"Je to jako... jako když se člověk dívá z ulice přes skleněnou stěnu do kavárny, kde se tančí, a neslyší hudbu. Neví, proč se tam lidé tak točí v taktu, který on neslyší, a tváří se přitom tak uneseně. Něco na nich člověk nechápe a oni zas na něm a myslí si pak, že je závistivý nebo zlý. A přitom je to přece jenom proto, že jim nerozumí a oni nerozumí jemu... Jako by člověk mluvil jinou řečí a chtěl něco jiného, než chtějí oni."

12 17.09.2016

Tak tohle byla fakt bomba. Klasický román s prvky tajemna a dramatického pátrání mladého Daniela Semprese po tajemném spisovateli Juliánovi Caraxovi odehrávající se v uličkách katalánské Barcelony na počátku 20. století. Postupně se osudy obou začnou prolínat. Dlouho to sice nevypadá na pět hvězdiček, Danielův příběh se postupně rozvíjí od první návštěvy pohřebiště knih přes jeho první pokusy v lásce a náhodné setkání s Fermínem až po setkání s protagonisty Juliánova příběhu. Přesto jsem na konci knihy musel uznat, že celé vyprávění je až překvapivě emotivní a myšlenkově hluboké.

"Je to pravda, že jsi žádnou z těch knížek tady nepřečetl?"
"Knížky jsou nudný."
"Knížky jsou jako zrcadlo. Člověk v nich vidí to, co nosí v sobě," opáčil Julián.
*******
"Lidi, co nemají svůj vlastní život, se vždycky musí montovat do života ostatním," rozhořčil se Fermín.
*******
"Koukněte, Danieli. Osud číhá většinou hned za rohem, jako nějaký zloděj, děvka nebo prodavač loterie. To jsou totiž jeho nejčastější převtělení. Jedno však nedělá. Nikdy vás nenavštíví doma. Člověk si pro něj musí zajít."
*******
"Víno dělá z mudrce hlupáka a z hlupáka mudrce."
*******

11 05.11.2016

Velmi silný příběh, vlastně několik příběhů. Strhující a dojemné vyprávění o nelidskosti holocaustu, o slabosti věznitelů a trýznitelů a o síle vězněných a trýzněných - "Mít moc neznamená dělat hrozné věci těm, kdo jsou slabší než ty, Reinere. Znamená to MÍT SÍLU něco takového udělat, ale rozhodnout se, že to neudělám!"
Jodi Picoultová UMÍ vyprávět. Dokáže dojemně a jen ve dvou, třech větách, v krátkém odstavci, vypsat obrovskou tragédii - Basii, Darijy, Minky a její rodiny. Je neuvěřitelné, jak může a dokáže člověk ubližovat člověku. "Je těžké věřit něčemu ve světě, který přestal považovat člověka za člověka a neustále znovu dokazuje - že člověk už není člověkem." (Simon Wiesenthal)
Doufám jen, že už se nic podobného nebude nikdy opakovat... Jenže kdoví? Možná jednou doplatíme na naši humánnost, lidskost, dobrotu, laskavost, demokracii, která je tak snadno zneužitelná, slabá, křehká, pokud bude mít zločinec větší práva a ochranu než oběť...
"O žádné odpuštění jsem se tě neprosil," namítl jsem. Bratr pokrčil rameny. "To ale neznamená, že ho nepotřebuješ."

10 15.11.2015

Jméno růže je krásný a vcelku napínavý román, jehož děj se odehrává na pozadí skutečných historických reálií roku 1327. V jednom nejmenovaném opatství má proběhnout disputace mezi papežskými vyslanci jako představiteli církve svaté a mezi zástupci řádu Františkánů a Benediktýnů podporované císařem o chudobě Kristově. Opatství, které je neutrálním místem pro tuto disputaci, se pyšní jednou z nejobsáhlejších knihoven křesťanského světa v té době. Vilém z Baskervillu přijíždí spolu se svým žákem, mladičkým novicem Adsonem, do opatství právě ve chvíli, kdy se tam odehrává série záhadných úmrtí mnichů. Vilém spolu s Adsonem se snaží záhadu tajemných úmrtí vyřešit. Jejich pátrání je přivádí do zakázaného labyrintu knihovny, která obsahuje bezpočet církevních, pohanských i zakázaných (kacířských) svazků a foliantů. Šifry, tajné znaky a chodby, labyrint knihovny, tajemná znamení apokalypsy, mnišské řády, falešní proroci, inkvizice a potírání odlišných názorů jako kacířských učení, filosofie a hledání pravdy - to je román Jméno růže. Umberto Eco poutavě dává nahlédnout do historie církve a zápasů o hledání pravdy.

Neodolal jsem a hned po přečtení knihy jsem se podíval na internetu na filmové zpracování se Sean Connerym v hlavní roli Viléma z Baskervillu. Jak jsem předpokládal, děj filmu je jen chudým "výcucem" a ještě navíc značně upraveným obsahem románu.
**********************
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jm%C3%A9no_r%C5%AF%C5%BEe

9 21.02.2016

Tuto knížku Fráni Šrámka jsem četl již kdysi dávno, snad na střední škole. A pamatuji si dodnes, že ve mne vyvolala silný dojem a myslím si dokonce, že ovlivnila moji mladou romantickou duši, i když si obsah a děj již příliš nedokážu vybavit. Ale ten dojem ano! Proto, když jsem knihu v knihovně zahlédl, vzal jsem si ji domů - prožít znovu ten romantický pocit náctiletého zamilovaného kluka. A opravdu tam byl - ten stříbrný vítr...!
I s odstupem času je to rozkošné, pociťovat tu rozpolcenost, rozervanost hledajícího mládí, vzdor vší nespravedlnosti, bolestivé prožívání prvních lásek, bouřlivá oslava mladosti, síly a nadšeného očekávání velkých věcí - tam někde, již snad za obzorem, nádherný zítřek.
Trochu patetické? Ano, rozhodně - protože pro Jeníka Ratkina, stejně jako pro mnoho dalších mladých lidí, život takový prostě je - bílý nebo černý, nic mezi tím. To až později, mnohem později se černá s bílou začínají mísit. Bílá zešedne a černá vybledne častým praním v každodenním životě, dalšími láskami a rozchody, povinnostmi, starostmi, prací, opojením a vystřízlivěním - prostě dospěním! A Stříbrný vítr je pak taková připomínka a vzpomínka, jaké to bylo kdysi, jaké byly naše sny a lásky a jaké to bývalo, když jsme ještě mohli slyšet ten stříbrný vítr...

9 17.11.2015

Fiktivní setkání doktora Josefa Breuera a Friedricha Nietzscheho ve Vídni v roce 1882. Doktor Breuer má tajně vyléčit Nietzscheho těžké migrény, žaludeční potíže a celkově špatný zdravotní stav. Rozhovory obou protagonistů jsou studnicí filosofických a psychoanalytických názorů. Od této doby začíná psychoanalýza fungovat jako medicínský obor. Třetím do "mariáše" je přítomnost Sigmunda Freunda, coby mladého Breuerova přítele. Postupně, jak se oba poznávají, se rozhovory Breuera a Nietzscheho stávají stále osobnější a důvěrnější až vyvrcholí v naprosto otevřené zpovědi nejintimnějších pocitů a prožitků, pomocí nichž jsou schopni se zbavit svých černých můr, životních traumat, myšlenek na sebevraždu a stresu ze svého dosavadního života. Za vším hledej ženu! Kniha je uvedena jako román o romantické posedlosti, osudu a lidské vůli. Nejsem si jist, co romantického jsem přehlédl, ale spíše bych román popsal jako snahu o hledání cesty jak "milovat svůj osud", o zbavení se svých posedlostí a o síle lidské vůle skryté v každém z nás. Jen najít v sobě ten VÝZNAM našich starostí, nespokojenosti, nočních můr a strachu. Odhalením podstaty a změnou perspektivy můžeme "se stát tím, kým jsme" a určovat svůj osud. "Co mě nezabije, to mě posílí!"
------------------------------------------------------------------------
"Dalších deset minut života je pryč.... Kolik života mu proteklo mezi prsty jen proto, že se nedíval kolem sebe? Nebo proto, že se díval, ale neviděl?"
------------------------------------------------------------------------------
"Zkuste si položit otázku: Kdo jsou ti jistí, spokojení, věčně radostní? A já vám na ni odpovím: jenom hlupáci - obyčejní lidé a děti!" "Pane profesore, vy říkáte, že růst je odměnou za bolest -" Nietzsche jej přerušil. "Ne, není to JEN růst. Je to síla. Člověk v sobě musí mít chaos a posedlost, aby zrodil zářící hvězdu."
----------------------------------------------------------------------
"Nemohu ti ukázat cestu, protože pak už by to nebyla TVOJE cesta."
----------------------------------------------------------------------
"Brát na sebe odpovědnost jiných - to je cesta k mojí i jejich záhubě."
----------------------------------------------------------------------
"Vaše dobrotivost, povinnost, věrnost - to jsou mříže vašeho vězení. Jednou na ty malé ctnosti zajdete. Musíte se naučit poznat svou zkaženost. Nemůžete být svobodný jen zčásti..."
----------------------------------------------------------------------

9 23.10.2015

Skvělé! Šílené! Thriller! Na podkladě historických okolností starověkého Říma za vlády Nerona (cca 64 n.l.) autor vykresluje atmosféru té doby v příběhu lásky Lygie a Marca Vinicia a jejich ochránce Petronia. Lygie je mladá křesťanka z cizího národa a Marcus je římským občanem a vojenským tribunem. Román barvitě popisuje události té doby - orgie v paláci, bídu otroků, šílenství Nera, zapálení Říma, zvěrstva při zabíjení prvních křesťanů. Velmi čtivý dojemný příběh útrap lásky dvou mladých lidí ve zkaženém a zhýralém Římě, učení o Kristovi a milosrdenství tohoto náboženství. Apoštol Petr při útěku z Říma potká Krista, který naopak jde do Říma, aby se nechal znovu ukřižovat - "Quo vadis, Domine?" ...a Petr pozná, že nemůže opustit křesťany v Římě, vrací se zpět zemřít a vydobýt tak vládu Krista nad Římem!

9 19.01.2015

Ten příběh mi silně připomněl Hrozny hněvu od Johna Steinbecka. Příběhy těch nejchudších prostých lidí, kteří sní své sny o lepším životě, ale kteří se nikdy nedokáží vymanit z podmínek a prostředí, v nichž je jejich osud. Čtenář poznává jednotlivé postavy a jejich osudy velmi zblízka tak, aby o nějakých dvě stě stran dále už to byli jeho staří známí a nostalgicky ukápne slzička nad vzpomínkou jejich drobných příběhů.

"Vědět to je k ničemu, pomyslel si Homer Wells. K čemu by bylo dobré to vědět - pro Melony, Curlyho Daye, Fuzzyho...?"

Na druhou stranu však se příběh ze začátku knihy poměrně vleče a vyprávění postrádá napětí a zápletku, z realistických popisů prováděných interrupcí se mi dělalo mdlo, takže se mi docela dobře mohlo stát, že po třech stech stranách, což je přibližně v polovině, knihu odložím na později. Samozřejmě jsem to neudělal.
V druhé polovině knihy začíná čas i děj běžet rychleji a dokonce poskočí o 15 let vpřed. Zestárnutí hlavních postav a pokračování příběhu mi tentokrát připomnělo román Sto roků samoty od Márqueze. Protože to, co je na tomto románu zajímavé je vývoj jednotlivých postav, jejich obyčejný každodenní život; život zdánlivě bez jakékoliv obrovské změny; život, který se mění jen nepatrnými drobnými krůčky a jehož velikost se zjeví až po hodně dlouhé době, vlastně až na konci...

"Pověz mu to, pomyslel si Homer Wells, všechno mu pověz. Místo toho však řekl jen: 'Víc nic, vážně. Nejsem hrdina. Žádné úžasné skutky jsem nevykonal, dokonce ani jeden úžasný skutek.'
'To nevadí, tati,' odvětil bezstarostně Angel."

Překvapilo mě, jak vysoké hodnocení ta knížka má - zřejmě si ji vybírají ti poučenější čtenáři, kteří si chtějí právě tuto knihu od Irwinga přečíst. Toho, kdo hledá napínavé dobrodružství, ten název asi nezaujme. Příběhy a osudy všech postav jsou skutečně laskavé, romantické a smutné. Lidé se rodí a umírají, sirotci milují pravidelnost a pravidla moštárny jsou jen formální, protože ti, pro něž jsou určena, neumí číst - a tak mají svá vlastní pravidla. Je to krásné čtení o obyčejném hrdinství obyčejných lidí - Dr Larche, sester Angely a Edny, paní Groganové, Homera Wellse, Candy, Raye Kennetha a samozřejmě těch malých princů z Meine, králů Nové Anglie, kteří našli svoji rodinu. Buďme za ně šťastni.

8 09.07.2016

Norské dřevo (podle jedné skladby Beatles) je další z řady knih o mládí, dospívání, hledání, snech, snaze mladé citlivé duše vypořádat se s životem. Tóru Watanabe, stejně jako Holden Caulfield (Salinger "Kdo chytá v žitě"), Danny Smiřický (Škvorecký "Zbabělci), Jeník Ratkin (Šrámek "Stříbrný vítr") se protlouká mládím, dostává první rány od života, nevyzná se v citech, objevuje lásku a sex a nesrovnává se s cynismem konzumní společnosti. Na můj vkus je Norské dřevo ze všech výše jmenovaných nejpesimističtější, působí až depresivně a beznadějně. Dá se to číst, ale nečekejte od toho víc než temné tápání mladíka v citech, sexu, depresích, samotě. Přitom Tóru není vůbec žádný idiot, on vlastně má spíše smůlu na kamarády a holky, se kterými chodí.
"Svírám sluchátko a rozhlížím se po telefonní budce. Kde teď jsem? Ale je mi už úplně jedno, kde jsem. Nemám o tom ani zdání. Kde to jsem? Vidím jen spousty lidí, jak někam jdou. A já dál volám Midori z místa, které nikde není."

8 19.12.2015

Nádherná kniha, román o životě Sokratově od narození až do smrti. Příběh člověka, filosofa, který svůj život zasvětil snaze o pochopení dobra a blaženosti a výchově člověka k těmto hodnotám, vyprávěný vřelým jazykem vypravěčovým a popisující prostředí tehdejší Helady a Athén. Doporučuji k přečtení a k zamyšlení.
"Lýsiás soudil o těch zbohatlících takto: Tito lidé nalézají vlast v kterékoliv zemi či obci, kde mají možnost velkého zisku. Nevidí svou vlast v obci, nýbrž v majetku."
Sokrates vytýká zbohatlíkům: "Oni právě naopak všeho nad míru, přes moc, a svou nestřídmost nazývají radostí ze života. Hrubost a necitelnost prý také patří k přitažlivosti vybraných lidí. Jejich zpupnost, toť prý pouhé sebevědomí. A neukázněnost prohlašovali za svobodu."
"Doba je neúprosný účetní: stále hlídá a slídí po tom, co už bylo splněno a co ještě zbývá."
"Mnozí lidé se domnívají, že spokojenost a blaženost - a kdo by po těchto stavech netoužil! - záleží v přepychu a nádheře. Ale já se domnívám, že nepotřebovat zcela nic je božské. Potřebovat co nejméně je božskému nejbližší."
Před svou smrtí Sokrates v žaláři rozmlouvá se svými žáky a přáteli, když odmítá dohodnutý útěk. "Nu, vidíte! Já věděl, že jsem na to hlavní zapomněl: Bolest a veselost se navzájem nevylučují. Vážná starost a veselost - to jsou dvě poloviny srdce. Bez vážnosti se člověk stává rozmařilým, lehkomyslným, povrchním. Bez veselosti zase zatrpklým, přísným, nepodnikavým, nevěřícím v život... A přísloví říká, vede-li tě skuhravý havran, dojdeš k mršině."

8 17.05.2015

Orwellova "Farma zvířat" je údajně alegorií na dějiny a revoluci Sovětského svazu. V hlavní roli vystupují zvířata - jako v bajce - a jejich REVOLUCE. Odsud pochází známé: "Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější!" Kniha končí smutně a aktuálně: "Překvapená zvířata pohlížela z prasete na člověka a z člověka na prase, a opět z prasete na člověka. Ale už nebylo možné rozlišit, která tvář patří člověku a která praseti." Napsáno od listopadu 1943 do února 1944.

8 19.01.2015

Původně jsem chtěl dát příběhu tři hvězdičky. Richard Krauz jako příslušník mordparty vyšetřuje vraždy. Prostředí a práce policie je vykresleno velmi svérázně - jsou to lidi z masa a kostí, kteří mají své avantýry s babami a chlastom. Ale je z toho cítit, že autor zná jak to u kriminálky chodí a ví o čem píše. Dva paralelní případy - dvě vraždy - jedna stará paní a druhou obětí je Malý Pavúk člen mafie a podsvětí.

"Staručkej babičke na antikorovom stole už nebolo pomoci, bola sinavá a stuhnutá ako jaternica vytiahnutá z mrazničky. Realita bola smutná, vlastně strašná, a babičku z podobného chladného miesta pred malou chvíľou naozaj vytiahli a previezli na mestskú patológiu. Podchladenie nebola pravá príčina jej terajšieho stavu, odborne povedané, bezprostredná príčina smrti. To bol už iba dôsledok toho, čo s ňou nejaká sviňa porobila uprostred minulej noci. Pravá príčina smrti sa nachádzala tesne pod hrudnou kosťou, prechádzala..."

Teprve závěr celé knihy, to poselství a cesta ven, to světlo na konci tunelu mě přesvědčilo o změně názoru na celou knihu. Odvážný popis spolupráce mafie a podsvětí s tajnými službami - vše řízeno z nejvyšších politických kruhů. Ovlivňování práce policie, státních zástupců, odstraňování nepohodlných svědků, likvidace a manipulace důkazů, zametání vyšetřování pod koberec... to jsou praktiky politických představitelů mladé "demokracie". Čtenář musí mít husí kůži, když si představí, že se to skutečně děje a jedinec je proti tomu naprosto bezmocný a je smeten jako ptačí pírko ohromným větrným hurikánem; rozcupován soukolím obrovské mašinérie propletence státní moci a podsvětí; mafie, která může beztrestně vykonávat tu nejšpinavější práci v zájmu politických cílů.

Popel vše srovná - Aequat omnes cinis (Seneca)

7 14.05.2016

Konečně! Konečně jsem dočetl první knihu tohoto rozsáhlého opusu. Četl jsem ji s přestávkami skoro tři měsíce a už na mne v knihovně hleděli káravě...
Na pozadí příprav paralelní akce - oslav 70. výročí požehnané starostlivé vlády císaře Františka Josefa I. jako protiklad k 30. výročí vlády německého císaře Viléma II. - popisuje autor prostředí, život a společnost v tehdejším c.k. Rakousku-Uhersku (alias Kakánii). Nástup kapitalismu a materialismu, snahu najít nějakou velkou myšlenku a ducha v tomto hroutícím se společenství národů. Je to zajímavý kolotoč postav (točící se kolem hlavního hrdiny, říkejme mu třeba Ulrich), názorů a myšlenek. Autor v tomto veledíle (jen tato 1. kniha má 600 stran!) pitvá obraz tehdejšího monarchistického aparátu a zejména společnosti; filosofické myšlenky a ideje tady prostupují přes membránu vztahů, osobitých příběhů, osudů a společenských postavení. Snahy o nalezení ducha doby naráží, jako mořské vlny na útes, na snahy o prosazení sebe sama v bažině všezahrnujícího úpadku - jak je všeobecně vnímán - ustupující šlechta nerozumí změnám a obává se ztráty duchovních jistot a řádu; nastupující třídy chtějí stavět něco zcela nového, zatím neví co, na troskách toho starého.
Robert Musil je skvělý pozorovatel, filosof a vypravěč. Zamýšlí se nad skutečným životem a v obrazech vykresluje všechny jeho nuance, motivy, pocity, mnohotvarost, rozdílnost a protichůdnost - rozpor mezi skutečností, stále větší touhou po řádu a sny, touhou po citovém prožitku. Kniha se nečte moc lehce - jednak musí čtenář pozorně vnímat dlouhá souvětí, aby se neztratil ve vedlejších větách a jednak pozorně vnímat myšlenky, které se rozlétají jako ptáci, aby si o tři či čtyři řádky nebo stránky dál zase spokojeně sedly na jeden společný strom. Není jednoduché vnímat ironii a sarkasmus filosofie, melodii a aranžma textu, myšlenky a hnutí té doby... po celých 600 stran! Jednotlivé postavy (snad charakteristické v té době) různým dílem přispívají k hledání oné všezahrnující duchovní myšlenky oslav - diskutují, filosofují, přetlačují se, odporují si, tíhnou k sobě, střetávají se, vynášejí nebo zatracují, obracejí, přetvářejí, nahlížejí z různých úhlů, perspektiv a výšek - prostě chaos myšlenek, který snad platí v každé době. Čím větší je poznání lidstva, tím pestřejší a nejednotnější názory a menší pravděpodobnost najít shodu.

"Chce-li člověk dobře projít otevřenými dveřmi, musí dbát skutečnosti, že mají pevný rám: tato zásada, podle níž starý profesor vždycky žil, je prostě požadavkem smyslu pro skutečnost. Existuje-li však smysl pro skutečnost, a nikdo snad nepochybuje o tom, že má své existenční oprávnění, musí také existovat něco, co lze nazvat smyslem pro možnost. Kdo jej má, ... a když mu někdo o něčem prohlásí, že je to tak, jak to je, myslí si: Ovšem mohlo by to být pravděpodobně i jinak. Tak by se dal smysl pro možnost definovat přímo jako schopnost myslet si všechno, co by právě tak dobře mohlo být, a tomu, co je, nepřikládat větší váhu než tomu, co není."
*************************
"Předpokládejme, že je tomu v morální sféře právě tak jako v kinetické teorii plynů: všechno poletuje bez pravidel v chaotickém nepořádku, každá částečka si dělá, co chce, ale když vypočítáme to, co nemá takřka nejmenší důvod, aby z toho vzniklo, je to právě to, co skutečně vznikne! Existují podivuhodné shody! Předpokládejme tedy také, že určité množství myšlenek poletuje v přítomné době v chaotické směsici; vydá nějakou nejpravděpodobnější střední hodnotu; ta se docela pomaloučku a automaticky posune, a to je ten takzvaný pokrok nebo historický stav; nejdůležitější však je, že při tom vůbec nezáleží na našem osobním, jednotlivém pohybu, můžeme myslit a jednat pravě nebo levě, vznešeně nebo důvtipně, nově nebo po staru, nevypočitatelně nebo uváženě, střední hodnotě je to docela lhostejné, Bohu a světu záleží pouze na ní, nikoli na nás!"
*************************
"Už jste si, pane generále, někdy položil otázku, kolik se vytiskne ročně knih? Přibližně si vzpomínám, že je to pouze v Německu víc než sto knih denně. --- Každý píše; každý si poslouží jakoukoli myšlenkou, když se mu to hodí, jen ne svou vlastní; nikdo nemyslí na odpovědnost k celku! Od té doby, co pozbyla vlivu církev, není už v našem chaosu žádná autorita. Není už žádný vzor vzdělanosti a idea vzdělanosti. Za takových okolností je jen přirozené, že se city a morálka smýkají bez kotvy a že i ten nejpevnější člověk začíná kolísat!"
*************************

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mu%C5%BE_bez_vlastnost%C3%AD

7 13.02.2016

Tak tomu říkám Krásná literatura! Román o životě německého hudebního skladatele Adriana Leverkühna vyprávěný jeho přítelem. Nádherný a výtečný překlad a jazyk Hanuše Karlacha (1986). Knihu o 548 stranách drobného písma, napsanou skvělým, květnatým, bohatým, rozmanitým jazykem, jsem četl celé tři týdny. Není to žádný thriller nebo detektivka ale vynikající román. Od začátku do konce byl jsem v napětí netrpělivém, otáčeje další a další stránky, očekávaje, jak to s tím zázračným a nadaným skladatelem dopadne, jaký bude "jeho" pakt s ďáblem? Náročné čtení ale krásné!

7 13.12.2015

1984 (podobně jako Farma zvířat) je varováním, kritikou, karikaturou (ve smyslu zveličení) možného společenského vývoje, domýšlení absurdity totalitních režimů. Winston Smith pracuje na ministerstvu pravdy, kde se zabývá přepisováním historických dokumentů tak, aby byla vždy v souladu se současným tvrzením Strany a Velkého bratra. Při tom všem si ale uvědomuje, že něco není v pořádku. A to je ideozločin! Orwell zde vytvořil celý systém totalitního státu a Strany, se kterým se čtenář postupně seznamuje. Je až zarážející, jak blízko byla jeho smyšlená Oceánie podobná nedávné socialistické historii našeho východního bloku. Kniha nenabízí nějaký napínavý, dojemný nebo úsměvný příběh a zápletku. Spíše se jedná o psychologii života jednotlivce v totalitní společnosti a zamyšlení nad vývojem společenských řádů, nutně vyúsťujícím v totalitu - "Po celou historickou dobu, možná už od konce mladší doby kamenné, byly na světě tři druhy lidí: Ti nahoře, Ti uprostřed a Ti dole. Dělili se ještě dál, byli nazýváni různými jmény a jejich poměrný počet, jakož i postoj jedněch k druhým se měnil v průběhu věků; ale ve své podstatě se struktura společnosti nikdy nezměnila."
Pěkná je i myšlenka "newspeaku" - nového jazyka, který zcela znemožní myšlení lidí a protistranické chování. Tak například věta "Všichni lidé jsou si rovni" bude mít podle newspeaku vlastně význam "Všichni lidé jsou stejní" - což bude chápáno jako zřejmý nesmysl.

7 22.11.2015

Ohromná novinařina! Chesterton dokáže přimět čtenáře přemýšlet o jednoduchých maličkostech našeho každodenního života, těšit se ze zdánlivě banálních věcí, jež nás obklopují, radovat se z obyčejného života. Když se totiž zaměříme, na ty "obyčejné" věci, uvidíme zázraky, které v každodenním shonu a lopotě nevnímáme. V kratičkých esejích popisuje překvapivě neotřelý, netradiční až kuriózní pohled na běžné záležitosti člověčenství, poukazuje na některé stinné stránky lidské snahy o pokrok a obhajuje věci, které se snad přežily, nebo se jim nedostává patřičného ocenění v dnešní (tehdejší) společnosti. Kdyby žil Chesterton v dnešní době, určitě bych sledoval jeho blog na internetu.

"Všecko záleží na psychologickém přístupu; a v této chvíli je můj přístup docela pohodlný: zůstanu klidně sedět na svém místě a zázraky a dobrodružství si na mne budou sedat jako mouchy. A je jich hodně, za to vám ručím. Svět nikdy nezajde na nedostatek divů; pouze na nedostatek údivu."

6 27.03.2016

Po přečtení Nietzscheho Zarathustry si připadám jako blbec, protože jsem nepochopil, co tím chtěl autor říct! Vzhledem k mé nadutosti, absolutnímu nedostatku pokory a sebestřednosti, je to samozřejmě autorova chyba. ;-)
Uznávám, že myšlenka evolučního překonání člověka "nadčlověkem" a myšlenka "věčného návratu" mohou mít hypoteticko-teoreticko-akademicko-filozofickou hodnotu, ale snad to šlo prezentovat méně pateticky. Já jsem sice taky tak trochu (někdy) misantrop (hlavně v přecpaném dopravním prostředku), ale Nietzsche - to je jiný level. Obsah ani forma mě nenadchly. On asi fakt nechtěl, aby to ti "malí" lidi četli! Nietzsche BYL asi filozof, ale básník teda nebyl (anebo mizerný). Aby člověk jako já pochopil alespoň některé jeho myšlenky a názory, musí si o něm přečíst pojednání od jiných autorů (např. od Irwina Yaloma, že?). Hranice mezi genialitou a šílenstvím se tady naprosto stírá a já se cítím - jak už jsem napsal - jako blbec, protože ji nemohu rozpoznat! Některé pasáže se čtou lehčeji, dokážu vnímat myšlenku, zahalenou do alegorií, obrazů, představ. Většina textu je však pro mě nesrozumitelná, jako čmáranice na plátně, jako skvrny na expresionistickém obraze - vyjádření pocitů a prožitků z Nietzschova vnímání člověka a jeho bytí. Nietzsche odmítá náboženství ("Bůh je mrtev!") a hlásá a vyzdvihuje lidskou vůli:
"Ano! Já jsem Zarathustra, bezbožník!
Ti učitelé oddanosti! Kde je co malého a chorého a prašivého, tam všude vlezou jak vši! a jen můj hnus mi zabraňuje, abych je rozmáčkl.
Nuže dobrá! Toť kázání mé pro jejich uši: jsem Zarathustra, bezbožník, jenž káže 'Kdo jest bezbožnější mne, abych se radoval z jeho návodu?'
Jsem Zarathustra, bezbožník: kde koho naleznu sobě rovna? A všichni ti jsou mi rovni, kdož sami si určují svou vůli a odhazují od sebe všechnu oddanost.
Jsem Zarathustra, bezbožník: já i každou náhodu si vařím ve svém vlastním hrnci. A teprve, je-li tam dovařena, vítám ji jakožto potravu svou.
A věru, nejedna náhoda pánovitě ke mně přišla: pánovitěji však promluvila k ní má vůle, -- tu ležela již, prosíc, na kolenou -- prosíc, aby u mne nalezla přístřeší srdce, a lichotivě domlouvajíc: 'Jen pohleď Zarathustro, kdo to přátelsky k příteli přichází!' --"

6 07.02.2016