Podpovrchem komentáře u knih
Najít v tomto druhu literatury nadsázku je neočekávané a přece ji tam autor dokázal dostat. Nelze více psát, inferno bylo a bude nepopsatelné.
Pro člověka, který už má za sebou něco odžité je to příběh, kdy může moudře kývat hlavou nebo naopak běsnit nad malicherností.
Tato biografie je mým splněným snem, některé informace o Hollarovi mne překvapily, spousta reprodukcí potěšila, jediným kazem lze považovat fakt, že jsme museli čekat na anglického spisovatele Tindalla, abychom si mohli přečíst poutavé pettity o Hollarovi.
Náročné čtení, umořená však nejsem, naopak. Už dlouho jsem u žádné knihy necítila propojení a pocit vyjádření vlastních myšlenek.
Jeden získá dojem, že názvem bylo vše řečené. Opak je pravdou. Skvělý mix všeho potřebného pro jakoukoli náladu.
In vino veritas aneb dobří obři parodují vše pomyslné. Je dobré číst literaturu našich předků, člověk pak zjistí, že lidé jsou stále stejní.
Prot je velice zvláštní osobnost, píše, myslí i vyslovuje své jméno s malým p. Prot je sice blázen, ale má oči otevřené a vidí mnohem dál a mnohem víc, než většina našeho pokolení. Jeho příběh a příběhy jeho spolupacientů čtenáře doopravdy nutí k zamyšlení. Jak tenká je vlastně hranice mezi šílenstvím a realitou…?
Eseje v živé zkušenosti, tak lze jednoduše popsat tuto knihu. Zvláštní, ojedinělá, chvílemi bizarní. Rébus nad kterým musíte dlouze přemýšlet.
Nebeský strom a Zelenou ratolest jsem četla ještě jako školačka. Ke knihám se vracím i teď a vždy mne překvapí svou hloubkou. Čest a věrnost v knihách skutečně získávají na až absurdní důležitosti, šťastný konec není docela šťastný a o vítězství tu vůbec nejde. Pomsta v druhém dílu přechází zvolna tam, kde v prvním dílu skončila, v oddanou lásku. Zvláštně psychologicky postavené, ale ne nemožně. I když už jde o romány vydáním staré, i dnes jsou čtivé a v tom megalomanském amoku mnohých dnešních úspěšných autorů působí knihy od Pargeter jako závan svěžího vzduchu. Třetí díl jsem nikdy nečetla, a ani nevím, zda chci. Snad cítím strach, že není možné, aby třetí díl dokázal držet krok se dvěma předchozími.
Příběh pro malé i velké čtenáře, spousta něhy a smíření v něm. Není už moc těch, kterým kniha nebyla předčítána či ji sami nečetli. Nemusí se líbit každému, ale kdo ji dočetl, už nezůstal stejný a i když už jsem velká holka, slza ukápne i dnes.
Souhlasím s některými komentáři. Duna je jen jedna, další pokračování působila jako agónie písečného červa. Každopádně fenomenální sci-fi, kniha patřící do knihovny.
V zoufalé touze něco číst jsem šla do knihovny a vzala první, co mi padlo do ruky. Noční hlídka je vydařené fantazy. Skvěle namíchaná psychologie, kdy černá není absolutně černá a bílá absolutně bílá. Už dlouho se mi nestalo, abych se od knihy nebyla schopna odtrhnout a musela jsem ji přečíst na jeden zátah.Bohužel toto se už o dalších dílech říct nedá, i když jsou čtivé, ale jedničky prostě nemají šanci dosáhnout.
Jonathan Livingston Racek je má nostalgická vzpomínka, vzpomínka na dobu, kdy mne můj učitel čj načapal u čtení sci-fi časopisu Ikarie a druhý den mi pod lavici strčil " kolibříka" knížečku s nic neříkajícím názvem a už vůbec ne autorem. Od té doby je J. L. Racek průvodcem období bilancí. Úchvatná kniha metafor, ideí a touhy být lepším. Kniha dává naději víry v sebe sama.
Nikde není psané a dané, že se dobrý příběh pozná podle dobrého konce. Příběhy šokují, v průběhu čtení doufáte v jinou volbu než tu, kterou hrdinové učiní. Kniha se zcela vymyká standardnímu konceptu a ač jste ještě před chvílí knihu rozzlobeně odkládali, držíte ji stále v ruce a hltavě čtete dál. Kniha se vám stala, vy přece potřebujete vědět a znát, není možné, aby ...
Ač je laik závislý na překladu a volbě autorů, nijak to neubírá na atraktivitě knihy. Autoři vybírali citlivě z bezpočtu zaznamenaných snů, vidění a zjevení, která pro lidstvo měla mystický význam. Poukazují i na společné prvky v různých etapách vývoje tohoto žánru.
Čtenář je vtažen do středověkých představ o jiných světech.
Autor se v této knize zaměřil výhradně na západ od nás, i přesto zůstává jeho kniha první vlaštovkou věnovanou výhradně tématu rytířství, která se u nás zahnízdila a díky za to. Záběr knihy je široký a proto klouže po povrchu, autorovi se však podařil mistrovský kousek propojením pohledu, a jeho vývoje, na rytíře. Za zmínku též stojí i popis rituálů, které se k rytířství pojila.
Symbol statečného zápasu za svobodné vyjádření vlastní pravdy. Fiktivní reportáž z vězení v Kostnici je historicko-beletristickou prací, ze které je znát autorův velký obdiv k Janu Husovi. Celek je sympatický tím, že se autor oprošťuje od standardního ideálu a popisuje jeho vývoj z omylného, vypočítavého inteligentního mladíka v rozvážného a moudrého zastánce pravdy.
Machiavelli dokázal vystihnout lidskou přirozenost díky empirizmu zřejmě sobě vrozenému. Snad proto mají některé jeho závěry platnost i dnes.
Oddychové čtení, hravé, ale ničím nepřekračující průměr, fejetony postrádají hloubku a z celé knihy je nejlepší asi jen samotný název.
Až neskutečně reálně působí děj knihy, živý obraz katastrofy, tak všedně popsaná tyranie a anarchie, že jsem byla svědkem, nikoli čtenářem. Nemilosrdně jsem byla vláčena na poslední stranu knihy. I tak však musím přiznat, že filmové zpracování s knihou nemá moc společného a to pro film naštěstí, snad je to i tím, že jej do ruky dostal režisérský virtuóz Cuarón. Knihu je lépe číst před shlédnutím filmu, u mě to bylo bohužel obráceně, a i přes nadšení z filmu má kniha jedno plus, naznačuje, nutí se zamýšlet, je propracovanější a vyzrálejší. Dilema: kniha nebo film? Neumím se rozhodnout.