Podpovrchem komentáře u knih
Hudební esej, který medituje nad smyslem i posláním hudby, dotýká se duše a prosvětluje ji jako sluneční paprsky či bolaví jako mlhavý den.
K naprosto vyčerpávajícímu komentáři Pumla mohu jen přidat pár vět.
Zpověď autora maluje zároveň i osudy obyvatel sedmého kontinentu, jejich vyjímečnou dobrosrdečnost a hrdost. Celá kniha je opředena vůní pomerančovníků a už jen pro malebnou krásu Kréty je ji škoda nepřečíst.
Jupíí. Kniha, která má srdce. Srdce kovboje. I slza ukápla a nestydím se za to. Dojemný příběh člověka, který se narodil s umem krotit koně, s příběhem nádherného přátelství dvou rozdílných povah, věčně ztřeštěného horkokrevníka a rozumného kliďase. Ano, v mnohém je kniha předvídatelná a závěr je poznamenán cejchem depresivní beznaděje, ale přínosný v informaci té doby, doby zenitu kovbojů na koních. Kniha byla i zfilmovaná, ale film s ní měl společného snad jen jméno hlavního hrdiny Monteho Walshe a byl to naprostý brak.
Soudce Lynch v krajině středověkého Slezska. Jedná se o nadčasový román, pokud se zamyslíme nad zvůlí politiky a jejího lobbingu, každopádně to nás při čtení knihy a dlouho poté ani nenapadne, děj je strhující a děsivý a dlouho po čtení zůstává na srdci děs a smutek ze strastí prožívaných hrdiny. Náramně vydařená kniha vycházející z historických událostí.
Lidství v mnoha barvách, um mála slov, krátké etudy života, dokonalost v okamžiku. Kouzlo smíchu i nostalgie, dotek něčeho, co každý z nás jednou prožil. Nechtěla jsem, aby přestal povídat, přála jsem si nekonečnou záplavu liter.
V tomto románu se naplno projevil autorův humanismus. Samotný příběh ve své osnově není až tak originální, ale to mu neubírá na pravdivosti, překvapivosti, napětí a čtivosti.
Osud je náladová dáma a její manýry se odrážejí na životech nás, smrtelníků. Jak jinak si vysvětlit tak zvláštní setkání a pouto, jaký prožíval Bloch s Hitlerem, mladíkem, který ještě nebyl tím, kým se stal o dvacet let později. Autorka představuje Blocha jako čistou duši na pozadí stmívání dějin poloviny 19.století a konce epochy středoevropských Židů.
Ucelená kniha pro všechny milovníky umění, ať už profesně či jen laicky, ze zájmu. Pokladnice informací, studnice poznání, bezesporu jedna z perel literatury dějin umění.
Páni! Číst tuto knihu je bolehlav a přesto má svůj scénář, jako každá diskuse mezi lidmi. Při čtení se ocitáte v roli němého pozorovatele a přihlížíte rozhovorům v bizarní chvíli. Autorka mne dostala, cítila jsem vztek nad " stupidně" psaným, následovala vtipná pasáž a já se smála. Cítím dilema jak ohodnotit.
Skvostná kniha kombinující nádherný sloh se spoustou archaismů, filozofující nad bytím, bohem a přinášející skutečně geniálně alibistické resumé.
Jde o něco více než o historický výklad určité osobní zkušenosti, autor tuto hranici překračuje a odkrývá nadčasovost. O nutnosti i nemožnosti být Židem je jedním z esejů a samotný název přináší paradox, který je průsečíkem všech úvah autora.
Drásavě psaná rozprava o niterné a bolestné konfrontaci člověčenství. Je velice těžké se s čímkoli v knize ztotožnit, rozhodně ji nelze upřít logika a autorovi opravdovost, se kterou přináší své reflexe
Vliv Montparnasské komunity z tohoto díla jen sálá, vtipné jak po vizuální stránce, tak i po poetické. Apollinaire patří mezi básnické skvosty.
Krása slov, tklivé sonety, hluboké zážitky ze čtení tak zvláštně psaného vlastního životopisu. Chytré, magické.
Živá voda pro otevřenou mysl, chrám poznání, kniha je sama o sobě kultem a netřeba k ní více psát, musí se číst.
Pokud existuje možnost docílit dokonalého dojmu prožitku, pak tato kniha je mu velice blízko. Krásné, náročné, hluboké. Hledání sebe sama tu dostává ojedinělou podobu a konečně jedna z mála knih, která to nejen slibuje, ale skutečně plní.
Mistrně konstruovaná postmoderní koláž, spádový, výpravný, nenásilný kaleidoskop. Film je audio-vizuální orgií, knize nijak neublížil, kupodivu, snad je jen příliš dlouhý.
Čtení knihy bylo jednodušší než v případě Atlasu mraků, se kterým mají Hybatelé mnoho společného. Kniha je lehce stravitelná, příběhy na sebe navazují naprosto nepostřehnutelně, musím konstatovat, že jde o průměr. Atlas mraků je famózní, Hybatelé mne zklamali, ale jen proto, že jsem je četla po Atlase mraků.
Je těžké udržet nit soustředění při čtení něčeho tak mistrně minimalizovaného. Autor čtenáře nenutí k partnerství, však je to jen jeho volba zda knihou proletí bez povšimnutí detailů, ale nestaneli se tak, pak se odkrývá svět drobností, hříček a konfrontací.
V každé povídce jsou otevírané dveře smrti, pohled na úmrtí je tu však provázen extrémní syrovostí, autor nepoužívá krásných a vzletných slov, je stručný a strohý, i tak mají každá jiný emocionální náboj. P. Declerck poukazuje na marnost honění se za pozlátkem a zapomínání na to nejdůležitější, samotný život.