Pralev komentáře u knih

Stejně jako Lunapark je i Doktor Spánek kniha, kterou jsem si koupil, ale pak jsem ji měl dlouho v knihovně a vůbec se mi do ní nechtělo. Tady tím důvodem nebyl pouze nepříliš atraktivní název a anotace na obálce, ale především fakt, že jde o přímé pokračování Osvícení - knihy, kterou jsem četl strašně dávno a až na drobnosti si z ní nepamatuju vůbec nic (jen marťany - martini, vybouchlý kotel a hýbající se keře - a to si ještě teď nejsem jistý, jestli ty keře byly v knize nebo ve filmu). Očekával jsem, že Doktor Spánek bude plný narážek na Osvícení a že jde v první řadě o marketingový tah; snahu nalákat ke koupi další knihy lidi, kteří četli tu původní nebo viděli filmovou adaptaci z Nicholsonem.

A on tak Doktor Spánek skutečně začíná - neustálé narážky na Osvícení a přeživší postavy z Osvícení. Na začátku jsem se tím pádem trochu ztrácel. King však nenásilnou formou to podstatné rychle připomene a pak už se rozjede skvělý příběh, který s Osvícením nemá ve skutečnosti zase až tolik společného. A protože King už má skutečně vybroušený styl a ví jak diváka vtáhnout, získala si mě po pár desítkách stran i tahle kniha. A i když toho nadpřirozena je tu až příliš, příběh je hodně zábavný a poutavý a to až do samotného (předvídatelného) konce, ve kterém King překvapivě nijak výrazně neulétl, jako má obvykle ve zvyku.

5 28.11.2015

Velké zklamání. Očekával jsem autentickou knihu o válce v Afghanistánu z pohledu vojáka. Místo toho se mi do ruky dostalo dílo, kde nejdelší část je věnována náboru do armády a výcviku v ČR, velmi krátká druhá část je o Afghanistánu, kde se navíc prakticky nic neděje (ani jeden boj, jen popis patrol a strachu z častých útoků raket), a závěrečná část o boji s nádorem v nemocnici. Nesedl mi vůbec ani styl vyprávění - a to jsem ke knize samozřejmě přistupoval s vědomím, že ji psal voják a ne spisovatel. Navíc nespisovná čeština a neustálé vulgarismy (nejen v přímých řečích, kam by perfektně sedly, ale i ve vyprávění samotném) nepůsobily autenticky, ale mimořádně rušivě.

Ta třetí část o nemoci je silná, čte se jedním dechem a člověku je autora skutečně líto; něco takového jako on by si neměl nikdy nikdo vytrpět. Bohužel je to jen jedna třetina knihy, ve které mi ty zbylé dvě třetiny přišly úplně o ničem.

2 25.10.2015

Je mi jasné, že tenhle komentář asi moc liků nezíská, protože takových pitomců jako já, kterým se nelíbí druhý díl a přesto jdou číst díl třetí, zřejmě příliš po světě neběhá. Ještě tak do poloviny knihy jsem si myslel, že jí tu jednu hvězdu dám, přece jen to bylo přesně o ten jeden stupínek lepší než zoufalá dvojka. Posledních asi 100 stran, ve kterých autorka absolutně ulítla, však moje hodnocení srazilo na nejnižší mez.

Jak Sílu vzdoru popsat? Představte si, že si přečtete Dunu a 1984 a rozhodnete se inspirovat se nimi k zakončení své trilogie. Je tu však několik problémů: 1) Na rozdíl od Herberta a Orwella neumíte psát. 2) Cítíte při psaní nutkavou potřebu každou chvíli popisovat, v čem jsou postavy oblečené. Nejlépe uprostřed vzácných napínavých okamžiků. 3) Nakousnete na začátku knihy poměrně zajímavé myšlenky (např. že válka mezi Kapitolem a rebely probíhá spíš pomocí médií než kulek nebo že rebelové nejsou o nic lepší než ti, proti kterým se vzbouřili), ale nejste schopni je jakkoli rozvinout, jít do hloubky, prostě je necháte záhy být a místo toho se soustředíte na dementní milostný trojúhelník, který byl tou nejhloupější, nejnudnější, nejotravnější a nejneuvěřitelnější věcí v celé trilogii. 4) Máte 3 editory (!), kteří po vás knihu čtou, ale jsou stejně neschopní jako vy a neupozorní vás na spoustu logických chyb (např. když v jednom odstavci napíšete, že Peeta dostal místo slepých nábojů ostré, a v následujícím odstavci řeknete, že Peeta je v celé skupině jediný neozbrojený).

Už nikdy nechci číst něco takhle hloupého.

Těžko se mi Sputnik hodnotí. Kdyby to byl můj první román od Murakamiho, asi bych tu pěl nadšené ódy, jak krásně Haruki Murakami umí psát a jak magicky jeho věty a odstavce působí. Problém je, že ve srovnání s jinými jeho knihami mi tato přišla povážlivě slabší. Je to, jako kdyby vzal 1Q84, ořezal ho na 200 stránek a příběhu se jen tak povrchně dotkl, místo aby šel do hloubky.

1 20.09.2015

Od Mailera jsem před lety četl Ducha Děvky a musím říct, že to byla nejtěžší kniha, kterou jsem zatím kdy přelouskal - dobrých 30% obsahu šlo úplně mimo mě (ať už přílišnou hloubkou filosofických úvah nebo neustálými narážkami na historické události, o kterých jsem neměl přehled). Nahé a mrtvé jsem proto i přes mnohá doporučení hodně dlouho odkládal. Když jsem se konečně odvážil knihu vzít do ruky, byl jsem příjemně překvapený - zřejmě je to dané tím, že tuhle knihu Mailer napsal ještě dost mladý, ale zkrátka se mi četla velice dobře a bez nejmenších zádrhelů.

Problém jsem však měl postupně čím dál víc s obsahem (a proto nedávám maximální hodnocení, i když je to velice dobrá kniha). Několikrát jsem se při čtení neubránil srovnávání s knihami Remarqua. Ty jsou vyloženě protiválečné - člověk sympatizuje s postavami, které jsou více méně nedobrovolně vrženy do válečné vřavy, v níž se umírá strašně snadno a rychle. Nazí a mrtví pro mě byli pravým opakem. Ač si vojáci dost vytrpí, v zásadě se dá říct, že o život jim až tolik nejde, počet úmrtí je na takovou knihu překvapivě nízký. Na druhou stranu s nimi prostě přes veškerou snahu nejde sympatizovat, všichni vojáci mají strašně moc psychických problémů a charakterových vad a já měl při čtení pocit, že ta válka s tím vlastně až tak moc nesouvisí. Ostatně Mailer každou chvíli přerušuje vyprávění stručným životopisem každé důležité postavy a už z těhle medailonků si člověk vytvoří dojem, že tam byli úplně všichni psychicky dost narušení celý život. Stejný problém jsem měl i s postavami v Duchovi Děvky, takže si říkám, že Mailer asi nebyl zrovna dvakrát šťastný člověk, jestli se na všechny lidi díval skrz takhle negativní sklo...

Hodně momentů, popisů a úvah v Nahých a mrtvých je ovšem naprosto skvělých a například kontrast mezi útrapami frontových vojáků a znuděností důstojníků, kteří jsou naprosto odtrženi od bojové reality a vojáky doslova berou jako čísla, byl obzvlášť silný.

2 06.09.2015

Jako dítě jsem kolotoče a atrakce doslova zbožňoval. Ten vztah se během let bez zjevného důvodu výrazně změnil, asi jsem z toho jednoduše vyrostl. Když jsem proto v knihkupectví viděl knihu, kterou jsem od Kinga ještě nečetl, s názvem Lunapark, vůbec mě nelákalo si ji koupit a přečíst, dokonce jsem si říkal, že to bude asi jedna z mála knih od něj, která mě úplně mine. Sáhl jsem po ní až při další návštěvě knihkupectví a pak mi dlouho ležela v knihovně. Velká chyba... Už dlouho jsem od něj nečetl nic, co by mě tak moc vtáhlo od prvních stránek. Konečně po nějaké době Kingovka, ve které si člověk utvoří blízký vztah k postavám.

6 01.08.2015

Po koupi Bouřkové sezóny jsem knihu odložil do své knihovny a přečetl si nejprve znovu všech sedm předchozích dílů. Nelituji, druhé čtení celé ságy o Zaklínači mě bavilo ještě mnohem více než první. Když jsem dočetl posledních 250 stran Paní jezera v kuse, sáhl jsem po Bouřkové sezóně spíš ze zvědavosti - že si jen přečtu první kapitolu, abych viděl, jakým stylem Sapkowski po tak dlouhé době na svoje romány navázal. Že jsem místo první kapitoly přečetl asi 100 stran a ze čtení mě musel vytrhnout až telefon, mluví samo za sebe. A přestože příběh a styl psaní je přeci jen trochu (ale opravdu jen trochu) jiný, jde o knihu, na kterou jsem musel myslet, když jsem ji zrovna nečetl.

4 16.07.2015

Miluju starší filmy - ty s mladým Paulem Newmanem, Robertem Redfordem, velmi mladým Dustinem Hoffmanem a dalšími. Přestože technicky zastaralé a příběhy zpravidla nejsou tak komplikované a překombinované jako v dnešních filmech, na rozdíl od nich mají určité obtížně definovatelné filmové kouzlo, kdy i jen dlouhé záběry do očí mlčícímu herci mě prostě baví. Podobné kouzlo na mě dýchalo z Dne Trifidů. Jako kdyby Wyndham nenapsal jen román, ale vtiskl do něj kus svojí duše. A ta pak dýchá na čtenáře po celou dobu čtení. A ještě jedna věc mě velmi zaujala, rovněž při srovnání s dnešní kinematografií. V posledních letech na nás byl chrlený jeden postapokalyptický film se zombies za druhým. Jasně, chodící agresivní mrtví jsou děsiví. Ale normální myslící slepí a zoufalí lidi v Dnu Trifidů byli pro mě osobně ještě mnohem děsivější - právě tím, že nejsou nijak zmutovaní, nepůsobí na ně žádná vnější síla. Jen se stali strašně nebezpečnými vlivem okolností. Neuvěřitelné, že takhle dobrou myšlenku tak dobře někdo sepsal už před více než 60 lety...

21 11.07.2015

Velmi dobrá kniha, kterou mohu jedině doporučit. Hrozny hněvu jsem četl v originále a ta "křupanská" angličtina (they was, purty místo pretty, tard místo tired a stovky či tisíce dalších odchylek oproti současné spisovné angličtině) v přímých řečích se mi četla skutečně obtížně a zdržovala mě. To pochopitelně nemyslím jako výtku vůči knize - naopak o té autenticitě je to v první řadě - nýbrž jako varování pro další lidi, kteří třeba podobně jako já nemají angličtinu dokonalou a chtěli by si tuhle knihu přečíst tak, jak ji Steinbeck napsal.
Další věc, u které bych se rád pozastavil, je označování téhle knihy za socialistickou či dokonce komunistickou. Nebudu brát v potaz, jaké názory či politické přesvědčení měl Steinbeck, a budu hodnotit pouze tuto knihu jako takovou - mně tedy Hrozny hněvu nepřišly socialistické vůbec. Vždyť nejsou popisovány názory či návody, jak problém řešit, pouze je věrně a realisticky líčen problém jako takový. Co problém (hospodářskou krizi, neskutečnou chudobu a otřesné životní podmínky farmářských migrantů, jejich brutální vykořisťování v zemi zaslíbené) způsobilo, to už ať si čtenář přebere sám.
A konečně tedy k příběhu samotnému - putování rodiny Joadů do Kalifornie se mi prostě strašně dobře četlo.

9 04.07.2015

Přestože předchozí díly jsem hodnotil 5 hvězdičkami a Července dávám jen 4, ve skutečnosti mi přijde ještě lepší než Netopýr a Švábi; to jen nastalo takové menší vystřízlivění, že Nesbø není žádná velká literatura. A teď už tedy k věci: Zatímco Netopýra a Šváby táhlo napětí a očekávání, kdo je vrah, tady je situace v podstatě od začátku jasná, protože osud vraha sledujeme paralelně s Harrym. Nicméně absenci záhady (která je tu jen ve formě pátrání po vrahově motivu) vynahrazuje daleko vybroušenější styl psaní, flashbacky z druhé světové války, které vlastně vůbec nejsou válečné, ale jsou skvělé, a konečně takřka absence hloupých filmově akčních scén. Pro mě má Nesbø zatím stále vzestupnou tendenci.

3 30.05.2015

Z prvního dílu jsem byl úplně nadšený a dal jsem mu tady plné hodnocení. U dílu druhého jsem si několikrát v duchu kladl otázku, jestli obě knihy skutečně napsal ten samý člověk. Vše, co v jedničce fungovalo, tady nefunguje. Napětí, které by se v prvním díle dalo krájet, tady neexistovalo. V celé knize nebylo jediné místo, kde bych zvědavě očekával, co bude dál. Milostný trojúhelník také nefungoval, protože jeden z jeho protagonistů je stejně jako v jedničce prakticky celou dobu mimo děj (v prvním díle to ale smysl mělo, protože tam měla Katniss s Galem minulost a Peeta do toho najednou vstoupil). Motivace postav byly naprosto nesmyslné a tím pádem nevěrohodné (chránit Peetův život za každou cenu, obětovat svůj život pro něj? Opravdu? Proč? A navíc se tím Katniss vlastně ani neřídila a v jediném momentě, kdy šlo do tuhého, u Peeta ani nebyla!), hlavní myšlenky zcela nelogické (máte vzpouru lidu na krku a z hlavních představitelů a symbolů této vzpoury uděláte veřejně mučedníky a dáte jim prostor před kamerami v aréně říkat a dělat, co chtějí? Vážně?).

Nejhorší ze všeho je ale proměna hlavní hrdinky. Zatímco v prvním díle byla Katniss šikovná, schopná a člověk jí fandil, tady je prostě jen blbá, blbá, blbá. Nic nechápe, nic se jí nepovede, nic neudělá správně. Navíc autorka na její hloupost sama opakovaně poukazuje (například když Katniss začne něco vysvětlovat, jiná postava ji přeruší a dovysvětlí to, načež Katniss v duchu sama přizná, že tomu vlastně úplně nerozuměla; nebo v samém závěru, kdy ostatní postavy vysvětlují, že ji celou dobu nemohly zasvětit do tajného plánu, protože by ho svou hloupostí pokazila).

Chtěl jsem knize původně dát alespoň jednu nebo dvě hvězdičky, už jen proto, aby to nevypadalo jako jednoduchý a proti proudu účelově jdoucí hate. Ale prostě jsem nedokázal přijít ani na jednu věc, kterou bych této knize pochválil a která fungovala.

Jako každou sobotu i tentokrát jsem chtěl strávit dopoledne v kavárně s knížkou. Obvykle tak za přibližně 3 hodiny přečtu průměrně 150-200 stránek - v závislosti na chuti kávy, teplotě vzduchu, atmosferickém tlaku, velikosti stran a velikosti fontu. Marťan má cca 340 stran, takže jsem to naplánoval na 2 sobotní dopoledne. Jenže protože žádný plán nepřežije svou realizaci, dopadlo vše jinak a já v kavárně strávil skoro 7 hodin, vypil asi 600ml kávy a 500ml vody, spotřeboval ani nevím kolik pirát-nindžů a knihu přečetl jedním dechem od začátku až do konce. Přesto podle mého názoru není tahle knížka pro každého. Pokud se vám nelíbilo Apollo 13 nebo třeba Gravitace, nebude se vám asi líbit ani Marťan.

16 25.04.2015

Teda za ten příšerně ujetý nerealistický závěr by si ta kniha zasloužila o několik hvězdiček méně. Ale nemůžu popřít naprosto skvělých 580 stran předtím. Na rozdíl od Mužů, kteří nenávidí ženy, jsem z téhle knížky necítil tolik zaujetí jednou detektivní záhadou, místo toho je to spíš takové vyprávění, co se Lisbeth a Mikaelovi přihodilo. Ale také mě na rozdíl od prvního dílu ten druhý naprosto vtáhnul prakticky hned od první stránky a nepustil mě až do konce. Kromě příšerného konce mám však ještě jednu výtku - neustálé názvy a výčty všeho možného (od jednotlivých kusů nábytku IKEA až po Lisbethiny nákupní seznamy potravin) působily strašně rušivě.

3 18.04.2015

V sobotu jsem u kávy přečetl prvních sto stran téhle knihy a s překvapením si uvědomil, že mě nijak zvlášť nezaujala; dokonce jsem o několik dní později na autobusové zastávce s hrůzou zjistil, že si vůbec nepamatuji, o čem těch sto stran bylo, jaké jsou v knize postavy a co se během té čtvrtiny knížky stalo... A pak nastal zlom a po relativně nudném začátku popisujícím život na koleji a procházky s Naoko se z Norského dřeva vyklubal opět ten Murakami, kterého úplně zbožňuji. Murakami, který mě nutí si některé věty nebo celé odstavce (nebo i celé stránky) číst znovu, a to nikoli proto, že bych je nepochopil, ale protože ta skladba vět a popisy jsou prostě magické a úžasné. Murakami, který dělá narážky na moje oblíbené kapely, písničky, herce či klasické skladatele. Murakami, při jehož čtení se opravdu často přistihnu, že pokyvuji hlavou. Murakami, po jehož dočtení jsem si šel koupit další knihu od něj.

11 23.03.2015

Přijde mi, že Kingův styl psaní se s přibývajícími léty opravdu vybrušuje a tady v tomto ohledu jednoduše není co vytknout - kniha se čte úplně výborně od začátku až do konce. Chválím rovněž fakt, že se v Panu Mercedesovi vyhnul mnoha klasickým žánrovým klišé (především že netají vrahovu identitu). Nicméně plný počet nemůžu dát, protože jsem se ani tady stejně jako v jiných posledních Kingovkách nějak nedokázal sžít s postavami - jejich osudy mě nechávaly naprosto chladným; velmi citelný rozdíl oproti jeho starším dílům, jako je To, Pavučina snů, Mrtvá zóna, Misery a další.

2 07.03.2015

Knihu, která podává autentický obraz toho, co se v pracovních táborech Severní Koreje stále děje, obecně nelze hodnotit špatně. Navíc jde o téma, o kterém by měl každý minimálně vědět a přemýšlet. Bohužel ji v mých očích silně sráží fakt, že je napsaná novinářem a je to na ní hodně vidět. Místo syrového, strhujícího příběhu tak čtenář čelí neustálým odbočkám, geografickým a geopolitickým vsuvkám a polopatickému vysvětlování. Nakonec mě tak i ze Souostroví Gulag, ve kterém Solženicyn dokázal uspávat nekonečnými výčty všeho možného, mrazilo víc než z Útěku z tábora 14.

1 14.02.2015

Od Hunger Games jsem moc nečekal, přece jen trailery na filmy v kině na mě udělaly nevalný dojem. Nicméně na doporučení jsem po knize přece jen sáhl a byl neuvěřitelně překvapený, jak mě příběh strhl. Na obálce mého vydání je "Constant suspense... I couldn't stop reading" napsané Stephenem Kingem. Asi bych svůj komentář mohl zakončit prostým sdělením, že se pod Kingův názor taky podepisuji.

Nicméně níže jsem četl komentář, který mě nutí reagovat a pro čtenáře touto knihou dosud nepolíbené ukázat druhou stranu mince. Podotýkám, že normálně nemám ve zvyku se vymezovat proti hodnocením jiných a že v tom není nic osobního.

Jednoduchost příběhu? Příběh několikrát změní tempo a několikrát přijde zásadní zvrat. Ano, základní premisa je samozřejmě jednoduchá, ale to je obvykle skoro u každého příběhu.

Ich forma - naprosto perfektně zvolená forma vyprávění. Díky ní nesledujeme Arénu jako diváci, ale prožíváme ji spolu s hlavní postavou, jsme tam s ní. Díky ich formě rovněž nevíme, co se děje v hlavách ostatních postav a nemůžeme (stejně jako hrdinka) tušit, komu můžeme věřit a komu ne.

Psychika postav - vytýkat autorce, že se psychika postav během těch pár dnů (týdnů) výrazně nezmění, mi přijde s prominutím mimo. Právě v tom je pointa, že Katniss dělá v Aréně to, co dělala celý život. Jinak určitý vývoj přece jen existuje, jde sledovat, jak se Katniss stává postupně čím dál více "zdivočelou".

Málo brutality - na mě osobně tedy daleko více zapůsobí a vryje se mi do paměti scéna, kdy Katniss jen slyší, jak oběť prosí o život, než explicitně popisované usekávání končetin, gejzíry krve apod.

9 07.02.2015

Přiznám se, že ještě v polovině knihy jsem byl rozhodnutý, že za víc než 3 hvězdičky to nebude. Prostě to na mě literárně nepůsobilo jako žádný velký zázrak a těch nadpřirozených schopností a potvor bylo tak přehnaně moc, že to působilo až rušivě. Připadal jsem si, jako kdybych četl nějakého Harryho Pottera pro dospělé. Nakonec tu jednu hvězdičku přidávám - jednak za to, že děj odsýpal a nečetlo se to špatně (což je pro mě asi hlavní kritérium u jakékoli knihy), jednak proto, že spousta hlášek byla opravdu vtipná a povedená. Mimochodem, věž povýšená na střelce? Opravdu?

2 17.01.2015

Už Netopýr mě hodně bavil, ale tohle se četlo vyloženě samo. Vzestupná tendence. U detektivek mám většinou ten problém, že se spíše soustředím na příběh a vedlejší linky a tolik neřeším, kdo je vlastně vrah, prostě si na to počkám. Švábi jsou jedna z mála knih, kde jsem nad tím během čtení intenzivně přemýšlel. Bohužel přes dobře vymyšlené rozuzlení opět zpackaný akční závěr - opravdu čtenáři potřebují na závěr knihy divokou honičku, přestřelku a poté, co dojdou náboje, ještě souboj s nožem?

3 27.12.2014

Je to už takřka rok od chvíle, co jsem přečetl Kafku na pobřeží, a od té doby prakticky neuplynul den, abych o něm nepřemýšlel. Když jsem proto otevřel 1Q84 a začal číst o Aomame v taxíku poslouchající Janáčka, zamiloval jsem se do té knihy prakticky okamžitě. A ten vztah mi vydržel až do poslední stránky. Proč tedy nedávám plné hodnocení? Jednoduše proto, že ta kniha je opravdu strašlivě dlouhá, a tak ji s klidným srdcem nemůžu doporučit někomu, kdo nezbožňuje Murakamiho. Vy, kteří ano, si tu hvězdičku připočtěte.

8 13.12.2014