Pralev komentáře u knih

Přečteno na posezení, jednoduše se mi od knihy nechtělo odtrhnout. Každá kapitola trochu jiná a ačkoli některé byly slabší a místy už to bylo až příliš sluníčkové, spousta myšlenek byla fakt strašně zajímavá a mnohé mě donutily se pořádně do hloubky zamyslet, což dělám strašně rád.

2 25.11.2014

Přiznám se, že podobně jako nedávno Zlodějka knih i tahle kniha prvních několik desítek stran bojovala s mým cynickým já, které za vším hledá motiv, nedůvěřuje a které si celou dobu říkalo: "Opravdu čtu dívčí román, kde i kluk s rakovinou je v první řadě svalnatý, okouzlující a SEXY, a jen je v tom románu navíc nevyléčitelná choroba, aby to hrálo čtenářům na city a lépe se prodávalo?" Jenže pak tyhle prvky zmizely (nebo jsem je přestal vnímat) a tohle mé já prohrálo, protože ta kniha prostě začala být strašně zajímavá, plná hrozně hezkých momentů a myšlenek. A taková byla až do úplného konce. Mimochodem, pasáž v Holandsku jsem si doopravdy užil, nejen tím popisem Amsterdamu, který si přesně tak pamatuju i já sám, ale hlavně rozhovorem se spisovatelem, který jsem přesně takový očekával a v takový i doufal.

1 11.10.2014

Jestli Kacíři mi přišli jako velký krok kupředu a nejlepší díl od úplně prvního, nepřekonaného a nepřekonatelného, tak Kapitula: Duna byla v mých očích ještě o něco lepší. Naprosto skvělé postavy, myšlenky, rozhovory a vlastně poprvé od prvního dílu mi přišlo, že kniha nestojí jen na nich, ale že má i dobrý příběh. Konec pak považuji za úplně famózní. Musím říct, že po přečtení několika komentářů a recenzí téhle knihy jsem se konce trochu obával - že je prý strašně otevřený a v podstatě jde o cliffhanger, na který měl navázat plánovaný sedmý díl, jenže ten už Herbert nestihl napsat. No, zřejmě máme každý jinou představu o otevřeném konci. Pro mě "...a vyrazil v širou dáli..." je prostě prototypem uzavřeného konce a tady prostě všechno perfektním způsobem zapadlo do sebe. Momenty, kdy si člověk uvědomí, že najednou vše dává smysl, že celý předchozí děj k danému rozuzlení vedl, že všechny postavy se zachovaly naprosto logicky a konzistentně, a že na to vlastně mohl přijít předem sám, ale nepřišel, jsou pro mě jedny z nejlepších při čtení knížky. A tady se mi toho dostalo vrchovatě. Snad jedinou výtku mám k strašně nevyužitému potenciálu Tega Milese, který už od Kacířů byl jednou z mých nejoblíbenějších a nejzajímavějších postav, a tady toho prostoru dostal příliš málo. Závěrečná poznámka - číst si na závěr knihy Herbertova slova o své manželce bezprostředně po její smrti a přitom vědět, že jemu samotnému už nezbývalo mnoho času, je silným zážitkem samo o sobě...

6 11.10.2014

Tak tahle kniha měla z mého pohledu opravdu hodně pomalý rozjezd a z počátku mě u čtení držely jen reference, že je výborná. A skutečně je. Jakmile se zápletka rozehraje, začne příběh nabírat grády a tahle stupňující se tendence, kdy je čtení pořád lepší a zajímavější, vydrží takřka až do konce. Autor se na rozdíl od jiných v tomto žánru nevyžívá tolik ve filmových akčních scénách. Místo toho jde o poctivé, promyšlené a chytrým způsobem napínavé dílo.

5 04.10.2014

Velmi mě překvapily zdejší komentáře, které kritizují první polovinu nebo prvních 200 stran a vynáší do nebes druhou část nebo závěr. Já jsem to totiž vnímal přesně obráceně - první polovina, než se s Harrym uděje jeho přerod, mi přišla lepší a zábavnější. Nicméně i tak neshazuji závěr, byl stále napsaný dobře a měl hlavu a patu (ačkoli mi přišel zbytečně akční a filmový).
Detektivky rozhodně neřadím mezi své oblíbené žánry, četl jsem jich zatím v životě jen pár a knihy založené na schématu "350 stran hledáme vraha mezi několika málo podezřelými, pak si přečteme několika stránkové rozuzlení a následně musíme vraha ještě dopadnout" mi přijde skoro zbytečně číst, ale Netopýr mi přesto něco dal a zaujal mě od začátku až do konce. A klidně mohl být ještě víc o Austrálii a spíše než na legendy se mohl zaměřit víc na tamnější kulturu a rozdíly mezi životem tam a v Evropě.
Pokud Netopýr je z celé série ten nejslabší díl, pak jsem velmi, velmi zvědavý na pokračování.

9 06.09.2014

Zatímco God Emperor of Dune bylo pro mě hodně náročné a pomalé čtení, které mi sice přišlo zajímavé, ale stravoval jsem ho postupně a velmi pomalu, Heretics of Dune se četli sami. Mnohem akčnější a svižnější tempo spolu s klasickou Herbertovou hloubkou myšlenek a dialogů vytvořilo naprosto perfektní směs. Pro mě zatím jeden z nejlepších dílů.
Přesto nemohu doporučit nikomu než vysloveně fandům Duny - proto jen čtyři hvězdičky.

2 31.08.2014

Přiznám se, že zezačátku mě stařík až tak nebral, získával si mě pomalu a postupně. Ke konci už jsem však byl do knihy ponořený natolik, že nemůžu dát menší než plné hodnocení. V knížce se střídají dvě linie - současnost a vyprávění staříkova života. Zatímco ta současná linka mě strašně bavila v první polovině knihy, ke konci dost pokulhávala. Vyprávění minulosti mělo přesně opačnou křivku :-) Každopádně je to velmi milá kniha s nenuceným humorem, u které se nepopadáte smíchy za břicho, ale usmíváte se a dobře se bavíte.

1 17.08.2014

Velmi jedinečná kniha, nikdy jsem nečetl nic podobného. S Dunou to má podle mého názoru jen pramálo společného, to se už snad ani nedá považovat za pokračování. Děj je minimální, dal by se snad odvyprávět ve 3 větách. Nicméně hloubka dialogů a Letových deníků je natolik zajímavá, že knihu nejde hodnotit špatně, a to i přesto, že jsem ji četl snad několik měsíců, protože jsem nikdy nebyl v kuse schopen přečíst víc jak 2-3 kapitoly. Navíc mám pocit, že bude potřeba ještě minimálně jedno přečtení, aby mi došly různé souvislosti nebo abych některé myšlenky opravdu pochopil.

2 26.07.2014

Kdyby pro nic jiného, tak už jen kvůli těm slovním obrazům a kresleným obrázkům stojí za to tuhle knihu číst.

3 26.07.2014

Mně osobně tedy tento King přišel o něco slabší než jeho jiná díla (často mě při čtení napadala srovnání s Tím :o), Svědectvím a jinými), hlavně protože jsem si nějak nevytvořil pouto s žádnou z postav, což je u Kinga pro mě velmi výjimečné. Pořád však nemohu jít pod čtyři hvězdičky, protože kniha o víc než 900 stranách se četla v podstatě úplně sama...

4 08.07.2014

Ač jsem ateista, vždycky jsem respektoval právo lidí vyznávat nějaké náboženství, věřit ve vyšší moc, vyšší principy nebo něco hlubšího stojícího za (ne)dokonalostí vesmíru a přírody. Ze zjevných důvodů jsem nikdy neměl rád církev, která se toto snažila institucionalizovat, politizovat, překrucovat a využívat pro své vlastní cíle. Pro člověka, jako jsem já, je Šifra mistra Leonarda opravdu hezkým čtením, které, ač se v něm umně mísí skutečnost s fikcí, nastoluje překvapivé a zajímavé myšlenky, otázky a závěry. Jednu hvězdičku strhávám za jednoduchý, béčkový akční příběh, na jehož pozadí Brown svoje teze prezentuje. Rozumím tomu, že takto kniha osloví masy, ale mně by se to prostě lépe četlo bez něho.

4 26.04.2014

První půlka je takové jednoduché, oddechové čtení nevyžadující příliš přemýšlení. Nápad jsme už někde viděli :o) (ačkoli Scalzi na svém webu sám popisuje, že jde o podobnost skutečně čistě náhodnou, Cameron na svém díle pracoval 15 let a navzájem se se Scalzim nijak neinspirovali)
Jenže od druhé poloviny to začalo být o hodně zajímavější. Hlavní hrdina začíná řešit morální otázky, svou vlastní existenci, smysl válek.. Hodně zajímavá je část, kdy bažant začne mluvit o nesmyslnosti války a vyzdvihuje diplomatické řešení. Kýval jsem hlavou, přestože postava je v podstatě podaná nesympaticky, autor se do ní vyloženě strefuje (načež přijde zajímavé rozuzlení o několik stran později). Celkově se dá říci, že to není kniha, kterou bych někomu vyloženě doporučil, ale pokud se vám nějakým způsobem dostane do ruky, měla by se vám líbit.

06.04.2014

350 stran bulváru.

22.03.2014

Velmi zvláštní a dobrá kniha. Chvíli mi trvalo, než jsem si zvykl na Irvingův styl psaní, který ne náhodou připomínal romány z 19. století. Nicméně děj odsýpá (několikrát dokonce prudce skočí dopředu v čase) a těch 600 stran uběhne jako voda, což je u takto psaného románu malý zázrak. Na Pravidlech mošťárny mě v první řadě zaujalo vykreslení postav. Přestože spolu postavy rozmlouvají velice knižním jazykem (ani na tu první polovinu 20. století mi styl mluvy nepřišel realistický), jsou všechny velmi lidské, plné emocí, dobrých i špatných stránek a člověk si je doopravdy představuje jako reálné lidi. Druhým obrovským kladem knihy je naprosto nenásilný způsob, jakým je probíráno etické/morální dilema - v tomto případě potraty - a přestože je toto dilema v podstatě ústředním tématem knihy, nejsou názory čtenáři nikterak vnucovány, spíš jsou otázky jen lehce nadhozeny, a je na člověku, aby se sám zamyslel.

11 08.03.2014

První díl byl v duchu dobrodružného sci-fi příběhu se silnými prvky politiky, náboženství a filosofie. Druhý díl byl jen o té politice, náboženství a filosofii. Třetí díl se vrací opět k solidnějšímu příběhu, nicméně i tak jej vnímám jako cosi mezi prvním a druhým dílem. Příběh už je o něčem trochu jiném, už to není o jedné postavě, ale vše je tak nějak globálnější, prostorově i časově. Leckteré pasáže a rozhovory člověk musí číst několikrát, aby je alespoň trochu pochopil. A přestože bych mohl Herbertovi vytknout ještě fakt, že i ta úplně nejhloupější postava vede stále až příliš inteligentní a hluboké monology/dialogy, což nepůsobí ani v rámci sci-fi příliš realisticky, i tento díl se mi četl výborně, možná dokonce ještě lépe než druhý. Pro člověka, který k Duně jen přičichl, tohle asi nebude to pravé čtení, ale pro fandu jde o nutnost a konečně ukončení hodně dějových linií (čímž neříkám, že celý příběh Duny nemohl být ukončený proslovem Jessicy k Chani o manželkách a konkubínách...).

4 07.03.2014

Nemůžu téhle knize upřít, že se čte jednoduše jako taková hezká pohádka o tom, jak se strašný chlap změnil v normálního chlapa. Koneckonců přečetl jsem ji během několika hodin celou v kuse na jeden zátah. Bohužel nedostatky jsou citelné. Především jsem od knihy očekával, že bude o tom, jak arogantní a sebestředný člověk na velmi významné pozici v obrovské firmě změní přístup k životu díky pokornější každodenní práci na místě, kde jsou všichni "nad" ním. A ono to tak bylo jen částečně, daleko víc je ta kniha o tom, jak je skvělý Starbucks, jak je to jiná společnost a jiná práce než všechny ostatní práce na světě, a autorovu změnu pohledu na svět nezapříčinila manuální práce a potřeba vyhovět zákazníkům, ale neuvěřitelně skvělá politika Starbucksu. Vůbec to celé na mě působilo jako agitka Starbucksu.
Další problém je literární - autor strašně často přerušuje vyprávění děje různými retrospektivními flashbacky, leckdy v nesmyslných chvílích, nezvládá po nich pořádně navázat na předchozí děj a navíc hodně těch flashbacků mi přišlo úplně zbytečných a působily jen jako vata, která měla alespoň trochu zvětšit rozsah tenké knížky.
Co ale autorovi nemohu upřít, je odvaha, s jakou napsal celý příběh, jak vylíčil všechny své nedostatky, trapné a slabé chvíle. Takhle upřímně vše popsat chce určitě hodně kuráže.

3 12.01.2014

Před několika lety jsem tuhle knihu četl přeloženou do češtiny a udělala na mě strašně špatný dojem, nelíbila se mi. Možná to bylo proto, že jsem byl typickým stádovitým fanouškem původní Duny (kterou jsem četl snad 10x), možná za to částečně mohl překlad, možná jsem prostě jen nebyl ještě připravený :o) Každopádně teď jsem ji četl v originále a hltal každé slovo. Přestože na rozdíl od prvního dílu a od jiných knih Dune Messiah takřka postrádá děj, jde o neuvěřitelnou nálož hlubokých a zajímavých myšlenek (podaných většinou formou rozhovorů). Člověk se doopravdy zamýšlí nad lidmi, nad společností, nad vládami, nad náboženstvím, s trochou (ale opravdu jen malou trochou) nadsázky i nad smyslem života.
Co mě na téhle knize také neuvěřitelně fascinovalo, byla velmi nejasná linie mezi dobrem a zlem. Zatímco v původní Duně jsou role rozdělené naprosto jasně a prakticky od začátku, tady jsou postavy vše, jen ne černobílé. Scytale (!), Irulan, Hayt - neskutečným způsobem zajímavě napsané postavy, kterým jsem nezřídka fandil, přestože vlastně stáli proti Paulovi v opozici.

3 09.01.2014

Wow. Asi by stačilo toto jedno slovo jako hodnocení Kafky na pobřeží. Ale nedá mi to a podělím se o více dojmů. Už během prvních 50 stran jsem tušil, že čtu něco výjimečného. Po 200 stranách jsem věděl, že je to jedna z nejlepších a nejzajímavějších knih, co jsem zatím v životě četl. Míst, kdy jsem přestal číst, zvedl hlavu a přemýšlel o myšlence, kterou jsem právě přečetl, bylo nepočítaně. Stejně tak míst, kdy jsem strašně toužil mít v ruce tužku a větu nebo celý odstavec si podtrhnout (a tuhle potřebu jsem ještě nikdy u žádné knížky nepocítil). Další pro mě zajímavá věc - během čtení každé jedné stránky jsem strašně intenzivně chtěl Kafku na pobřeží půjčit všem lidem, které znám, aby si to taky přečetli. A konečně úplně poslední věc - kdysi jsem slyšel zábavný aforismus, že mluvit o hudbě je jako tančit o architektuře. Pan Murakami je první člověk, jehož odstavce popisující hudbu jsem úplně hltal a přikyvoval...

20 04.01.2014

Další King, který se mi četl jedním dechem. Čím více stran jsem přečetl, tím více se do příběhu ponořil a nechtěl knížku odložit... Paradoxem je, že na rozdíl od jiných Kingových knih, kde pro mě nejzajímavější byla ústřední linka (Mrtvá zóna, Pavučina snů, Misery a další...), tady mě naprosto dostala milostná část mezi Jakem a Sadie. Jejich vztah mě vtáhl natolik, že jsem se v určitém momentu při čtení přistihl, že mě nějaký Kennedy a Oswald naprosto přestali zajímat a ať si dělají, co chtějí a ať se do toho Jake neplete. Jen ať je se Sadie a jsou šťastní...
Mimochodem, King podle mě obvykle ve svých knihách nezvládá moc konce. Tahle kniha je výjimkou, závěr byl opravdu mistrovsky napsaný.

8 14.12.2013

Četl jsem tuto knihu v angličtině, takže bez zkreslení překladem.
Přiznám se, že podle toho, co jsem si o Enderově hře přečetl, jsem očekával velmi málo. Autor si mě však získal už předmluvou - stylem psaní a stylem uvažování. Od té chvíle už jsem se do knihy beznadějně ponořil a přes některá slabší místa (intermezzo s Lockem a Demosthenes mi taky příliš nesedlo, některé závěrečné pointy jako totožnost učitele a význam poslední hry byly velmi předvídatelné) jsem si ji užil od začátku do konce. A přestože kromě závěrečné kapitoly nešlo o nic hlubokomyslného a je na knize znát, že byl příběh domyšlen až později k jedné představě, neskutečně mě vývoj postav bavil.
Jak už tu napsal někdo přede mnou - ač na první pohled vypadá Enderova hra jako sci-fi o válce s mimozemšťany, ve skutečnosti jde o velmi kvalitní komorní psychologické drama.

7 08.11.2013