prazakvesnican
komentáře u knih
Samozřejmé pravdy: Dějiny Spojených států amerických
Jill Lepore
Velmi čtivé a bez patosu psané dějiny, není to žádná encyklopedie, ve které by se střídaly letopočty s názvy památných bitev a jmény udatných vojevůdců. Celou knihou se tak jako americkými dějinami prolínají teze o lidských právech, rovnosti a svobodě. Nezpochybnitelné pravdy, které ale byly podstatnou část amerických dějin minimálně pro část společnosti přehlíženy.
Až romantická doba objevování "nového" kontinentu a kolonizace se neobešly bez okovů otrokářství. Na těchto základech se z USA stala velmoc, která pomáhala vyhrát světové války, zaváděla přelomové technologie a obyvatelům zajišťovala blahobyt. Někteří lidé si přesto museli odsedat v autobuse, v kostelích měli jiné Bible a jejich děti si nemohly hrát s jinými.
Samozřejmé pravdy, které lhaly.
Hora v moři
Ray Nayler
Velmi lákavá premisa. Válka s mloky, akorát s chobotnicemi. Snaha porozumět cizímu inteligentnímu životu podobně jako ve filmu Příchozí. Myšlenka, která se ale od anotace na čtyř stech stranách nikam neposunula.
Základ autor staví na vědeckých poznatcích, možnost "mluvících" chobotnic působí autenticky, ale zůstává rozpracovaná jen tak nějak napůl. Ať si chobotnice pod vodou říkají, co chtějí, většina příběhu se točí kolem lidí. Okolo jejich traumat z minulosti nebo touze po moci.
Na to, že lidé (byť jen úzký okruh) zjišťují, že na planetě nejsou jediní, kdo má svůj jazyk a kulturu, kniha není nijak napínavá nebo znepokojivá. Prostě plyne. A najednou skončí. S populací chobotnic, která se pod vodou domlouvá bůh ví na čem.
Kniha by mohla fungovat jako základ pro originální sérii. Sama o sobě ale moc ničím jiným než anotací na obálce nezaujme.
Evropa, náš domov: Od vylodění v Normandii po válku na Ukrajině
Timothy Garton Ash
Dějiny, které nejsou ani tak o letopočtech, jako spíš o hodnotách, které Evropané považují za své, tradiční a neměnné. Timothy Garton Ash ukazuje Evropu, která byla krátce po druhé světové válce kolonizátorem i terčem kolonizace zároveň. Kontinent, který sám sebe vidí jako vzor demokracie, a přesto v jeho částech ještě v sedmdesátých letech vládla diktatura.
“Obě poloviny Evropy připomínaly během krátkého dvacátého století mezi roky 1914 a 1989 dvě lodi, které se v temné noci potkaly a pak se vydaly opačným směrem.
Jde také o autorovo osobní vzpomínání na události, které jako očitý svědek zažil (často ostatně přiznává, že při psaní knihy listuje ve svých dobových denících a srovnává své tehdejší postřehy). Nejsou to dějiny psané od stolu zpoza kanálu La Manche. Garton Ash navštívil dvě Německa a dva Berlíny rozdělené Zdí. V roce 1989 na náměstích sledoval, jak se tyto zdi v jednotlivých státech střední Evropy postupně bortí a Železná opona se zvedá.
"Zatímco symbolem roku 1789 je gilotina, symbolem roku 1989 je kulatý stůl."
Všichni žijeme v roce 2024, myšlenkově se přesto některé státy nacházejí v jiném letopočtu. Pro Velkou Británii nebo Francii skončila druhá světová válka na jaře 1945 - rok 0. Pro znovusjednocené Německo je takovým rokem 0 pád Berlínské zdi. A Ukrajina svůj nový rok 0 teprve vyhlíží.
I jako velký zastánce Evropské unie připouští, že její vývoj není bezchybný. Unie se potýká s řadou problémů, z nichž některé si sama způsobila svoji netečností nebo nadutostí v minulosti (od invaze Ruska do jižní Osetie v roce 2008, přes anexi Krymu v roce 2014 po otevřený válečný konflikt v únoru 2022). I přesto Timothy Garton Ash zůstává bytostným Evropanem z Velké Británie.
"Dějiny jsou souborem tragických událostí, kterým se mělo předejít."
Čokoládová krev
Radka Denemarková
"Román témat, ne dat a jmen," jak píše v závěru sama Radka Denemarková.
Není to chronologické převyprávění života Boženy Němcové, ani Georges Sandové nebo Johna D. Rockefellera. Nedozvíte se o tom, jak vznikala Babička, získáte ale představu o tom, jak mohl život Boženy Němcové vypadat, kdyby ji psát nemusela. Kdyby mohla žít, jak sama chtěla, ne jak si žádala vlastenecká scéna. Pohádky a báchorky pro naše lidi.
"Není to literatura, je to písemnictví. Není to písemnictví, je to provinční špinění papíru ve jménu nacionalismu."
Jde o nastavení zrcadla naší společnosti. Odráží se v něm to, v čem jsme za skoro dvě stě let změnili, a mnohem víc obrazů, na kterých zůstáváme stejní.
Wlastenčení, burešování, zbabělost začít si někoho vážit až po jeho smrti.
Zemřít na jaře
Ralf Rothmann
https://prazakzevsi.com/2017/07/07/ralf-rothmann-zemrit-na-jare/
Protiválečný román, jehož silnou stránkou není ani tak příběh, jako jednotlivé obrazy. Kontrasty mezi životem a smrtí, narozením a demolicí, svobodou a vojenským řádem.
„Něco přivést na svět, to je nejtěžší práce. Ničit a zabíjet umí každej idiot.“
