PrincaListicka komentáře u knih

Jako první na nás uvnitř této krátké, drobné knížky čekají Variabilní lásky - autorova vůbec první mikropovídka, která zabere sotva dvě stránky. Je morbidní a úderná, ovšem spadá do kategorie hororů působících na čtenáře svou nechutností, a to není úplně můj šálek kávy.

Nicméně druhá povídka, Eugenův bourák, to už je jiná. Příběhem automechanika, který se jednoho dne setká s podivným majitelem ještě podivnějšího auta má skvělou, řekla bych až Kingovskou atmosféru. Zároveň mi trochu připomněla doby, kdy jsem koukala na Věřte, nevěřte, protože podobný příběh by se v tomhle seriálu jistě objevit mohl. Za mě se jedná o favorita celé sbírky, děj je dostatečně rozvinutý, hezky buduje napětí.

Pandemie obskurnosti, třetí příběh, nás zavede na akademickou půdu. Setkáváme se zde se zvráceným profesorem Juanem, který ve své laboratoři provádí pochybné experimenty na svých vlastních studentech, kteří z pokusu obvykle nevyjdou bez újmy. Ačkoliv i tento příběh je zcela přiznaně nechutný, musím uznat, že příběh je dobře vymyšlený a zaujal mě. Už na začátku se dozvíme, jak příběh skončí, avšak nevíme proč. Zpětně tedy odhalujeme a odhadujeme, jak k oné tragické události na začátku mohlo dojít. Jen tedy v určité scéně jedna ženská postava změní jméno, ale to se občas stává.

Po Pandemii následuje Sněhobílá smrt - lehce vánočně laděný příběh o pečovatelce Anně, která pracuje v domově pro seniory. Když ji jedna z pacientek varuje, že smrt číhá na sněhu, Anna jí nevěnuje příliš pozornosti. Jak už ovšem zřejmě tušíte, právě to se Anně stane osudným. Příběh se zajímavou, neotřelou zápletkou, u které si jistě pomyslíte, zda je reálné, aby se něco podobného stalo.

Předposledním příběhem je Svět poté - Orwellovsky laděný spíše sci-fi příběh, jehož hlavní hrdina žije na Měsíci a píše deník o svém životě a o tom, jak lidstvo dopadlo. Když jsem tuhle kratší povídku četla, docela mě zaujala, ale po pár dnech od přečtení už jsem si nebyla úplně jistá, o čem vlastně byla. To je ovšem v pořádku, ne všechny povídky se musí líbit a sedět všem čtenářům, a navíc je tahle sbírka dle mého názoru mimořádně silná.

Na závěr autor své čtenáře potěší ještě bonusovým, šestým příběhem jménem V osidlech temnoty. Tady nás narozdíl od předchozích povídek čeká příběh lovecraftovského ražení, a to já moc ráda. Skupinka výzkumníků se zde vydává prozkoumat podvodní sluje Hranické strže. A jak už správně tušíte, v jejích hlubinách na ně cosi číhá... Dle mého názoru krásná pocta tomuto tradičnějšímu typu hororových příběhů.

Velmi se mi líbí, že povídky doprovází ilustrace Rosany Zvelebilové, které skvěle dotváří atmosféru, a také komentáře, ve kterých autor uvádí podrobnosti týkající se jejich vzniku.

Na závěr mi tedy nezbývá než říci, že autor v této sbírce prokázal, že je rozhodně výborným a také velmi stylově univerzálním autorem hororů, který své čtenáře má pokaždé čím překvapit.

4 11.01.2024

Hned v úvodu nám kniha slibuje fantasy příběhy, humorné povídky i jiné textové útvary a svůj slib také dodrží. Pojďme se nyní společně podívat na jednotlivé texty, které nám autorka servíruje, pěkně popořadě.

Knihu otevírají tři kratičké texty s názvem Akta Y. Ano, hádáte správně - jejich hrdiny není nikdo jiný než Mulder a Scullyová. Autorka obě postavy ve vtipných scénkách ztvárnila po svém, ovšem mě osobně příliš neoslovily. Akta X jsem naposledy viděla s mamkou tak před 20 lety a nedokázala jsem tudíž autorčino ztvárnění plně docenit.

Akta Y jsou následována pohádkou Dračí dieta, kde na čtenáře čeká královský gynekolog a problém s nedostatečným počtem panen, které by bylo možné obětovat drakovi. Ani ta mě nijak zvlášť neoslovila, humor se mi úplně netrefil do noty.

Nicméně několik následujících povídek s názvem Svět 2060 si mě ihned zaháčkovalo a dál už to bylo jen a jen lepší. Příběhy se točí kolem rodinky z 60. let 21. století, která si pořídí velmi svérázného klona. Jenže ten má na spoustu věcí svůj vlastní názor. U těchto tří (a jednoho bonusového) příběhů jsem se skutečně bavila a umím si představit, že by je autorka použila jako námět pro celou knihu.

Dále následuje nejdelší povídka s názvem Černá Volha, která je volně inspirovaná autorčiným dětstvím za dob ČSSR. Vypráví o partě dětí, která při jedné ze svých her v řece objeví kus černé Volhy. Ta se pak spolu s podivnými lidmi v ní začne v jejich městě objevovat častěji. A jak už to tak bývá, mládež se rozhodne přijít celé věci na kloub. Příběh je velmi autentický, autorka skvěle buduje atmosféru a napětí, krásně vystihuje tehdejší dobu (tedy alespoň pokud mohu soudit z vyprávění) a vztahy mezi jednotlivými dětmi. Za mě jednoznačně skvělý a poutavý příběh.

Černou Volhu následuje několik víceméně zdařilých básniček a pak, konečně, také povídka, po které se jmenuje celá sbírka - Morituri te maturitas. Za mě jednoznačný favorit, který by si zasloužil celou knihu. Hlavní hrdinkou příběhu je Ischia, mladá dívka, která studuje, aby se mohla stát Smrtkou. My se s ní setkáváme ve chvíli, kdy se chystá ke složení zkoušek. Celý příběh je velmi osobitý a vtipný, opravdu jsem se při čtení pobavila. A ohromně si mě získala postava zkoušejícího Jevgenije Darkensteina. Toho bych potřebovala víc, prosím.

Sečteno podtrženo je tedy větší část sbírky rozhodně nadprůměrná a já jsem moc ráda, že se ke mně dostala. Jen by jí možná prospělo jiné uspořádání příběhů, protože Akta Y a Dračí dieta mě na začátku trošku odrazovaly od dalšího čtení. Naštěstí se jim to nepodařilo, a tak mohu knihu s klidným svědomím doporučit všem milovníkům vtipných fantasy příběhů.

4 19.12.2023

Tuto autorčinu knihu jsem si ke čtení vybrala především proto, že mě upoutal její koncept. Už na počátku totiž známe údajnou hlavní zápletku, víme, co Editu přiměje přehodnotit svůj vlastní život. Je ovšem ona nevěra a odhalení milenky skutečně tím, co je v tomhle příběhu nejdůležitější?

Edita žije na vesnici a už na začátku nám vysvětluje, že její kamarádky jsou vlastně holky, se kterými na sebe kvůli svému podobnému stáří "zbyly", stejně jako malé děti, které si obvykle nacházejí své kamarády díky tomu, že si hrají na stejném písečku. Nejsou si vlastně zas až tak blízké. Tráví spolu poměrně hodně času, přesto však před sebou mají poměrně hodně tajemství. Vylévají jedna druhé svá bolavá srdíčka ale přímo k tělu se nepustí. A právě polemika nad tímto typem přátelství a jejich hodnotou je hlavním motivem proplétajícím se celou knihou.

Na to, jak to vlastně je s nevěrou, přijdete nejspíš poměrně brzy, ale jen pokud budete číst pozorně, pochopíte, co se autorka svými slovy vlastně snaží říct.
Stojí podobná přátelství za to? Nebo je lepší mít třeba jen jednu skutečně dobrou, blízkou přítelkyni, které svěříte vše? V průběhu čtení si jistě spolu s Editou projděte fází odsuzování I fází přijetí a pochopení. Přesto je stále jen a jen na vás, co si odnesete. Já sama takové kamarádky nemám, protože jsem už od malička spíše asociální a skutečně k sobě pustím málokoho. I tak jsem však dokázala ocenit autorčina slova a získala díky nim nový náhled na svět a vztahy lidí v mém okolí.

Kniha je velmi čtivá, autorčin styl psaní je příjemný, děj rychle ubíhá. Mně osobně se velmi líbily také příspěvky na blog, který si Edita založí, a které prokládají jednotlivé kapitoly. Samotný závěr, ve kterém se Edita setkává s někým, kdo možná dodá jejímu životu nový smysl a směr, mě osobně sice zase až tolik neoslovil a myslím, že by celý příběh fungoval dobře i bez něj, ale i tak jsem si čtení užila. Jednu z pěti bych určitě doporučila milovnicím společenských románů, které se rády čas od času ponoří do spletitých přátelských vztahů, poodhrnou závoj přetvářky a nahlédnou při tom i do své vlastní duše.

4 21.11.2023

(SPOILER) Od autorky již můžete znát velmi oblíbenou knížku Přání!, která taktéž vyšla u Cancu, a která se odehrává ve stejném universu jako Paní jara. Žádné známé tváře tu však nepotkáte. Svět lidí si prošel třetí světovou válkou, která na něm zanechala velké následky. Větší území Evropy nyní zabírá Spojená Evropská federace, ve které přestal fungovat běžný model rodiny - těsně po narození jsou děti svým rodičům odebrány a poslány do speciálního zařízení, kde je jim poskytnuta veškerá základní péče a vzdělání. To vše se ovšem týká pouze naprosto zdravých dětí. Ty si procházejí poměrně přísnou výchovou, která je připraví na život "tam venku", za zdmi, kam nemají přístup. Ti nejhloupější a nejméně talentovaní zařízení opouští již v brzkém věku, ti o něco úspěšnější pak mají šanci stát se například doktory či právníky. Pouze ti nejlepší z nejlepších však podstoupí nejvyšší stupeň výchovy a vzdělání, načež se z nich stanou dcery a synové bohatých rodin, kde následně uzavřou politicky významný a strategický sňatek.

Naší hlavní hrdinkou je dívka jménem Star, kterou od počátku příběhu sledujeme na její cestě za lepším životem. Procházíme s ní jednotlivými výběry, změnami prostředí, zažíváme přátelství i nenávist. Jsme u toho, když se dozví finální verdikt a zjistí, jakým směrem se bude její život ubírat. Bude pracovat jako uklízečka? Zachraňovat životy jako doktorka? Nebo sloužit jako ozdoba některého ze zámožných politiků?

Kromě této dějové linky se tu však objevuje ještě další. Setkáváme se v ní s Vesnou, paní jara, jejími sestrami Moranou a Živou, a také s mnoha dalšími postavami slovanské mytologie. Vyslechneme si proroctví o tom, že Paní jara musí zemřít, položit život za svůj lid, jen aby se znovu narodila. Ptáte se, jak tohle všechno souvisí se Star? Víc, než byste si mohli myslet.

Musím říci, že když jsem poprvé uviděla obálku Paní jara, pomyslela jsem si, že mě čeká příjemný, romantický příběh. Nikdy by mě nenapadlo, že se bude jednat o postapokalyptický příběh, přesto tomu tak je.

Ačkoliv jsem si Přání! nesmírně oblíbila, Paní jara ho ve všech směrech překonala. Autorčin styl psaní zde působí mnohem přirozeněji, celý příběh je promyšlenější a funguje opravdu dobře a logicky.

Hlavní hrdinka se ne vždy bude chovat tak, jak budete předpokládat. Ne vždy s ní a jejím jednáním budete souhlasit. Přesto jsem si Star velmi oblíbila a přála jsem si pro ni jen to nejlepší.

Děj utíká velmi rychle a já se v první polovině přistihla, jak si přeju, aby trochu zpomalil, vůbec by mi nevadilo, kdyby část odehrávající se za zdmi vzdělávacího ústavu měla o pár desítek stránek víc.

Přiznám se, že v druhé polovině se děj vydal směrem, který jsem úplně nepředpokládala. Nedá se říct, že by mě to zklamalo, to určitě ne, jenom jsem prostě doufala, že bude mít Star trochu jiný osud. Některé scény a zvraty byly navíc poměrně drsné, což mě příjemně překvapilo.

Netušila jsem, že příběh má mít více dílů, takže samozřejmě končí v tom nejlepším. Po jeho konci mi v hlavě zůstává spousta otázek, z nichž nejdůležitější zní - Kdy vyjde pokračování?

4 22.08.2023

Na stránkách téhle knihy vás čeká opravdu hutný, rozvláčný příběh plný dlouhých popisů, myšlenkových pochodů hlavních hrdinů, bádání v nehostinném prostředí planety, která vás může každou chvíli zabít, a kde vlastně není moc co dělat, kromě spánku, občasného čtení nebo mluvení s ostatními obyvateli základny. Příběh má opravdu nezaměnitelnou atmosféru, ze které mi v některých situacích bylo skoro tak nepříjemně, jako hlavním postavám. Připravte se na opravdu ponuré prostředí, ve kterém na vás ani na postavy nečeká vůbec nic dobrého.

Popravdě jsem si říkala, že přeci jedno záhadné úmrtí člověka nemůže zabrat celou knihu. Byla jsem tedy docela překvapená, když jsem zjistila, že rozuzlení celého problému se čtenářům dostane na opravdu posledních stranách tohoto sci-fi kolosu. Jistě, na dějovou linku se postupně nabalují další postavy, fakta, události a podobně, ale vše spolu souvisí a nevyhnutelně nás dovádí k tolik očekávanému rozuzlení. Přiznám se, že jsem až do poslední chvíle netušila, kdo byl oním "pachatelem". Když jsem se nad celou věcí zpětně zamyslela, indicií bylo v příběhu umístěno hodně, ale tak nenápadně, že je můj mozek při čtení zřejmě vypustil jako "nepodstatné". Což mě přivádí k onomu zajímavému faktu, že se vlastně jedná o sci-fi šmrncnuté detektivkou/thrillerem, což podle mého názoru není až tak úplně obvyklá kombinace. Velmi se mi líbilo, jak autor dokázal stupňovat napětí. Kolikrát jsem si říkala, že napínavější už to být nemůže, a přesto jsem za chvíli zjistila, jak moc jsem se mýlila.

Pokud jde o postavy samotné, přiznám se, že pro mě bylo poměrně těžké najít si nějaké oblíbence. David si mě totiž nezískal úplně od začátku, ale až postupně. Na konci jsem mu ovšem nesmírně fandila, stejně jako Ari, podle mě nejzajímavější a nejdůležitější postavě celého příběhu, o které ale nechci nic moc prozrazovat, protože bych mohla vyzradit příliš. Zbytek postav mi ale spíš lezl na nervy. Vlastně mě fascinuje, jak dokázal autor vytvořit tak širokou plejádu protivných, neochotných lidí, kteří sledují své vlastní motivy. Zážitek ze čtení a napjatou atmosféru to totiž jenom umocňuje.

V neposlední řadě bych také ráda vypíchla autorův styl vyprávění a především jazyk. Nejen že celou dobu působí, jako že přesně ví, o čem mluví (a skvělé je, že díky své profesi to skutečně věděl), ale používá květnaté výrazy, mezi kterými jsem často narazila na slova, u kterých jsem se pozastavila, protože mě zaujala.

Pokud jste tedy fanoušky vesmírných příběhových kolosů, ve kterých vám každou chvíli spolu s hlavními postavami půjde o kejhák, a zároveň vám nevadí pomalu budované příběhy plné dlouhých popisů, které gradují postupně, po malých krůčcích, pak si vás jistě Azhareida získá stejně jako mě.

4 28.07.2023

Když jsem četl lovce monster, říkal jsem si jaké by to asi bylo, kdyby jejich působištěm byla Evropa, potažmo Česká Republika. Koneckonců ve čtvrtém díle nesoucím název Legie byla zmínka o lovcích z Evropy, například o Němcích či Polácích. Už tehdy jsem si říkal jací by byli lovci z našich končin. Díky antologii téhle antologii se to nyní můžeme dozvědět.

Jistě, mírná skepse byla na místě. Ovšem na vydaní se spolupodílel i Jakub Mařík, který sérii lovců překládá. Jistě mi dáte zapravdu, že překladatel je po samotném autorovi druhým člověkem, který zná jeho styl psaní nejlépe. Nedůvěra začala pozvolna opadat. Jak se s universem lovců poprali ostatní autoři?

Pojďme vzít povídku za povídkou a o každé něco málo říci. Antologii nezahajuje nikdo jiný než Larry Correia s povídkou Neprůstřelný. Ačkoliv rozhodně není nudná - přeci jen hon na neprůstřelného padoucha je něco co by nemělo nudit - trochu pokulhává na reáliích a zároveň máte pocit, jakoby ji spíchnul horkou jehlou.

Sviť měsíčku sviť, ať mi šije niť Jistě už tušíte, že Alex Drescher navazuje povídkou Vodník. Zaměřil se především na princip fungování lovů, což je rozhodně vítaný přístup.

Další povídka se odehrává v Brně a pochází z pera Kristýny Sněgoňové. Jaké to je, když už pro vás ve společnosti není místo, zavírají pobočku a vy skončíte ve školce? Tedy pardon, v dětské skupině. Aneb když monstrum vraždí monstra. A děti to opravdu nejsou.

Jak se do lesa volá Jakub Mařík. Tak trošku nevím co vlastně říci. Je to jako číst Larryho. Humor, akce, vtip, vše přesně tak, jak má být.

Karel Doležal v Povídce sladké sny ukázal, jaké mohou být noční můry, a že jsou občas pořádně ujeté.

Na bývalého státního zabijáka Strašáka, který soupeří s bezhlavým rytířem, jenž likviduje jednoho mafiána za druhým, narazíte v povídce Otázka lačnosti a smrti Jakuba Hozy. Nudit se rozhodně nebudete.

Jiří Pavlovský v Procházce parkem zobrazuje jiný druh lovce. Lovce nevynikajícího svaly, ale přesto zatracenou dávkou odvahy.

Barák za všechny prachy z pera Michaely Merglové byla jedna velká jízda. Kdo by to byl tušil, že za vším zlem může stát něco tak... nevinného.

Navazující povídka Martina Paytoka Jak zacházet se strašidly je z prostředí skladiště Státní regulační služby. A jak všichni víme, vybavení státních služeb je na skvělé úrovni. Dávejte si pozor na balíček karet.

Hraničník Oskara Fuchse reflektuje konflikt lovců a monster z úhlu pohledu, který nebývá tak často zobrazován. Jaké to je být lovnou zvěří?

Celou antologii uzavírá František Kotleta s povídkou V souladu s přírodou. Brutální, krvavé, drsné z Bruntálska pochází drsní chlapci.

Co říci závěrem? Jednoznačně nám mohou tuto antologii závidět Larryho fanoušci po celém světě. Výkvět českého urban fantasy v jednom svazku.

Čtivé, zábavné, drsné, snad až lehce filozofické Martin Fajkus a Jakub Mařík se pustili do projektu, který rozhodně stojí za přečtení, a to nejen pro fanoušky Larryho a ostatních autorů, ale především pro fanoušky dobrého fantasy.

4 23.06.2023

Prvně musím podotknout, že mě mrzí, že se Zaklínač: Rónin setkal se spíše vlažnými ohlasy, které si dle mého názoru tak úplně nezaslouží.
Příběh nás uvádí rovnou do akce - Geralt, Rónin, samuraj bez pána, pátrá po záhadné Juki Onně, sněžné ženě, která svým nádherným vzhledem ráda svádí poutníky na zcestí. Něco mu totiž sebrala, a on to hodlá získat zpět. Po cestě se ovšem setkává s mnoha dalšími jókai, například vodními kappami, nádherným drakem tatsuem nebo nebeským psem tenguem. Jak už jsme však u Geralta zvyklí, pokud shledá, že je daný tvor menším nebezpečím než lidé, kteří se ho chtějí zbavit, raději se do sporu nevměšuje.

Hlavním kritériem, které pro mě určuje, zda je konkrétní příběh ze zaklínačského univerza povedený či nikoliv, je jeho atmosféra. Musím u jeho čtení, hraní či sledování mít onen stejný, melancholicky osamělý pocit, jako u původní knižní série. Pokud se to autorům podaří, pak je zpola vyhráno. A musím říct, že tomuto komiksu se to podařilo stokrát lépe, než seriálovému paskvilu, který vytvořil Netflix, ale také lépe než některým předchozím komiksům s Geraltem v hlavní roli.

Jistě, jedná se o úvodní díl série, proto zde není příliš prostoru pro rozvinutí komplexnějšího příběhu, ale myslím, že to nebývá zvykem u žádného komiksu, pokud se tedy zrovna nejedná o ságu vycházející v průběhu desetiletí.

Kresba je velmi specifická, použité barevné schéma je velmi jemné, melancholicky mdlé, což dle mého názoru příběh hezky dotváří. Kresba se nejspíš nebude líbit každému, každopádně mě poměrně sedla, byla přehledná, neztrácela jsem se v ději ani v tom, co jednotlivá okénka zobrazují. A ačkoliv nemá komiks obvyklé rozměry mangy, nepřipadalo mi to na škodu.

Jediné, co mě v některých místech rušilo, byl překlad. Nevím proč, ale některé věty mi připadaly kostrbaté, nedávaly mi smysl. Naštěstí tam, kde pokulhával text pomohlo právě grafické zpracování.

Zároveň bych chtěla pochválit také krásné shrnutí podstatných informací o jednotlivých stvořeních, se kterými se Geralt setkává, a především také vysvětlení jejich funkce v příběhu.

Pokud si tedy chcete přečíst nový, neobvyklý příběh ze světa Zaklínače, a jste ochotni akceptovat fakt, že je tento hrdina z polských luhů a hájů naroubovaný na japonské prostředí, pak neváhejte a komiks Zaklínač: Ronin si pořiďte. Snad vám po něm, stejně jako mě, zůstanou příjemné pocity ze čtení, a nikoliv pachuť špatně odvedené práce...

4 02.05.2023

*Posloucháno jako audiokniha od vydavatelství OneHotBook.*
Příběhem nás provází Thomas Jerome Newton, jenž na počátku působí lehce zmateně, ztraceně. Možná by bylo na místě i označení podivínsky. Bohužel dojmu podivína přidává i jeho vzezření, jen posuďte sami. Hubený jak lunt s kůží tak světlou, až působí průhledně, vlasy bělejší než jsou vlasy starce nebo platinové blondýnky, na těle ani jediný chlup. To vše je korunováno výškou člena týmu NBA. Působí přímo nelidsky, což je vlastně zcela přesné, neb on je tím, kdo spadl na Zemi
Thomas je vlastně tragickou postavou. Je poslední nadějí na záchranu své rodné planety, kterou je Anthea, nacházející se tam někde mezi hvězdami. A stejně tak neurčitý popis věnuje Tevis technikáliím, které cizinec předává lidstvu. Příběh není vystavěn na detailním popisu technologie a vybavení budoucnosti, byť nás seznámí s několika vynálezy, které jsou převratné. Gros příběhu spočívá v emocích hlavního hrdiny. Zoufalství střídá naději, naděje střídá pocit blaženého vítězství a záchrany planety až do chvíle, kdy začne beznaděj hraničit s příčetností. Je tedy zřejmé, že motivem je katastrofický scénář vedoucí ke zničení celé planety.
Byť se jedná o poměrně častý námět, koneckonců se podívejme na historii lidstva, je pojat s jistou odlišností oproti jiným. Příběh je neuvěřitelně jemný, snad přímo křehký, s jistým nádechem melodramatu. Každá minuta poslechu probíhala nenuceně, jako když teče voda za klidného dne v malé říčce. Jenže na konci nečeká rybník či jezero, ale devastující vodopád.
Takový je příběh cizince. Nyní nastal čas zhodnotit interpretaci. Knihu namluvil Igor Orozovič, který pro mne byl víceméně velkou neznámou, přesto vím, jaký má hlas. Prvních pár minut jsem si říkal, že volba nebyla pro mé uši příliš vhodná. Možná jsem byl trošku zklamaný, protože takhle jsem si hlas T. J. Newtona nepředstavoval. Jenže uběhlo několik minut a já si uvědomil, že přesně takto onen Anthean zní.
Klasická díla, kterým bezesporu Muž, který spadl na zemi je, vyžadují jistou míru rozvahy. Především rozvahy při volbě interpreta. Buď je Igor Orozovič fanouškem klasického sci-fi nebo je naprostým profesionálem majícím řemeslo bezchybně zvládnuté. Po poslechu mám pocit, že Tevis psal knihu, která měla vyjít v podobě audioknihy, jejímž interpretem je právě Orozovič. Hluboký hlas dodávající jistou, naléhavost a poetičnost si vás podmaní. Okamžik naléhání střídá klid a rozvaha. Pochopení textu a výborný hlas. Takový je Muž, který spadl na Zemi vydavatelství OneHotBook.
Pojďme se podívat na konečné hodnocení. Příběh je naprosto fantasticky zpracován. Pocity, které Newton zažívá jsou tak přirozeně popsány. Balancování na hraně naděje a zklamání je vyvedeno k dokonalosti. Zpracování audioknižní podoby je dechberoucí. A přesto se mi o knize těžko hovoří. Snad vám jen bude stačit, když řeknu, že Walter Tevis sepsal naprosto úchvatné sci-fi, které nepotřebuje jediný výstřel laseru, aby vás ochromilo nebo ohromilo. Je to o úhlu pohledu. Jednoznačně knihu doporučuji všem, kteří jsou unaveni z neustálých válečných scén a také všem, kteří chtějí poznat, jak devastující je naděje.

4 19.04.2023

(SPOILER) Musím říct, že pro mě bylo těžké rozhodnout se, čím své hodnocení započnu, protože Káva má prostě tolik předností a kvalit, že bych o ní dokázala mluvit hodiny. Více než 500 stránek, na kterých se jejich příběh odehrává, jsem zhltla během tří večerů a několika volných chvil během dní k nim náležejících, protože jsem se od něj prostě nemohla odtrhnout.

Zaprvé bych asi začala tím, že já sama jsem obrovskou fanynkou zakázaných lásek. Vztah učitel X studentka vždycky patřil mezi mé oblíbené zápletky a jsem hrozně ráda, že konečně někdo napsal příběh, ve kterém není zobrazený jako špatný.
Jistě, hlavní hrdinové si uvědomují, že v očích společnosti je jejich vztah proti pravidlům, a že by z toho Adrian Abernathy mohl mít velké problémy, každopádně jejich láska je zde zobrazena v té nejčistší podobě.

Jistě, hlavní hrdinové si uvědomují, že v očích společnosti je jejich vztah proti pravidlům, a že by z toho Adrian Abernathy mohl mít velké problémy, každopádně jejich láska je zde zobrazena v té nejčistší podobě.
Adrian je naprosto úžasný, inteligentní a charismatický muž, kterému jsem propadla už od samého začátku, každopádně pokud vám už jen má slova popisující jeho vztah s Rose přijdou zvrácená, pak asi tahle kniha nebude nic pro vás.

Mám pocit, že spousta recenzentů Kávy se ve svých hodnoceních spíše zaměřuje na Rosiiny problémy s PPP a jejímu vztahu s Adrianem se trochu vyhýbá, což je podle mě velká škoda. Obě témata totiž spolu jdou ruku v ruce.
Vzhledem k tomu, že autorka má s PPP své vlastní zkušenosti, byly veškeré myšlenkové pochody popsány velmi podrobně a velmi realisticky. Ne vždy to bylo příjemné čtení a z některých scén šel mráz po zádech, každopádně si myslím, že pokud, stejně jako já, máte problém s přijetím sebe sama a toho, jak vypadáte, budete Rose ve spoustě ohledech chápat. Tím rozhodně neobhajuji bulimii, jen říkám, že je v příběhu vše popsáno tak realisticky, že budete možná chvílemi mít pocit, jako by vám autorka četla myšlenky. To ovšem platí i pro popis Rosiiných pocitů ve vztahu k Adrianovi, se kterými často bojuje, vytváří si v hlavě zdánlivě nesmyslné vzorce a vyvozuje mylné závěry.

Další naprosto úžasnou součástí tohohle příběhu jsou velmi četné zmínky klasických děl - ať už knih, obrazů, divadelních inscenací či hudby. Pokud jste tedy, stejně jako já, milovníci například Poea, Tolstého, Botticelliho, Beethovena, Tudorovců, ale taky Sherlocka nebo Pirátů z Karibiku, přijdete si tady na své.
Kromě toho jsem zde narazila na spoustu dalších dat nebo informací, se kterými jsem se velmi ztotožnila, měla jsem tedy místy pocit, že je Rose mým mladším Alter egem.

Co se týče postav jako takových, myslím, že jsem už dostatečně naznačila, že Rose i Adrianovi jsem naprosto propadla a jsem si jistá, že jsem jejich příběh nečetla naposledy.
Pokud jde o ostatní, vedlejší postavy, musím říct, že jsou všechny bravurně napsané. A spousta z nich mi perfektně lezla na nervy, což jen dokazuje autorčiny schopnosti.
Rosiini kamarádi Rick a Caroline spadají do kategorie lidí, se kterými bych asi v jedné místnosti nevydržela, protože jsou naprosto ztřeštení excentrici.
Její rodiče, a sice otec, se kterým žije, a matka, kterou nesnáší a už několik let ji neviděla, jsou dokonalými protipóly. Taťka je takový milý pohodář, typický chlap, máma je přísná dáma, se kterou není zrovna snadné vyjít.
Co se mi ovšem líbí velmi je to, že každá z postav má v rámci příběhu svou malou dějovou linku, kterou máme šanci alespoň z dálky sledovat.

Jediné, co mě trochu mrzelo, je to, že příběh končí tak nějak uprostřed všeho a dostává se nám pouze epilogu odehrávajícího se o sedm let později. Autorka však pro tento fakt má své podstatné důvody, které naprosto chápu a respektuji.

Poslední věcí, kterou chci zdůraznit, je to, že autorka vytvořila ke knize playlist plný samých skvělých skladeb, které celou atmosféru příběhu dokonale dokreslují.

Tak co, už jsem vás dostatečně přesvědčila, že tuhle knížku prostě potřebujete? Pokud ano, tak si ji utíkejte koupit. Já si mezitím uvařím šálek kávy a budu čekat na autorčinu další knihu.

4 28.03.2023

- Posloucháno jako audiokniha od vydavatelství OneHotBook -

Popis knihy mne naprosto uchvátil. Futuristická tematika s roboty obdařenými umělou inteligencí, kteří nechtějí ovládnout, zotročit, či alespoň vyvraždit lidstvo. To bylo pro mé uši naprosto úžasné. Koneckonců anotaci knihy si můžete přečíst bez mého přičinění, ale přesto vám chci o knize povědět více než jen pár slov.

Hlavní postavou a vypravěčkou v jednom je Klára, humanoidní robot už poněkud zastaralého typu. Do vínku ovšem obdržela mimořádnou schopnost, jíž je pozorování. Jak jen pozorování může být vnímáno za výhodu oproti ostatním, jistě mnohem užitečnějším vylepším? Třeba už jen proto, že dokáže vypozorovat i drobné nuance, detaily, které mnohým z nás unikají. Zatím co Klára čeká v obchodě, pozoruje lidi, zákazníky, a doufá, že i ona brzy najde svůj domov a bude moci naplnit svůj účel. Začne interagovat s malým děvčátkem, vážně nemocnou holčičkou, Josie. Po náročném testu matka svolí a Josie si odvádí svoji novou přítelkyni, chůvu, učitelku… svého robota.

Klára se postupně učí chápat lidské vztahy. Má problém pochopit, proč se v jednu chvíli chováme k jednomu člověku mile a v jiné situaci jej kritizujeme, či se zlobíme. Stejně tak má problém porozumět lásce rodičovské. Matka Josii miluje celým svým srdcem, ale přesto jí vládne železnou rukou řádu a zcela bez milosti omezuje její svobodnou vůli. A právě lidé, jejich chování a jednání, jsou poněkud stereotypní. Konají tak, jak se očekává na určité pozici či v určitém věku. V této rovině je vidět jak se Klára od svého okolí učí a ve své podstatě je jedinou postavou, která se vyvíjí. Vyvíjí se emočně, ale také funkčně. Díky tomu si vytváří emoční pouto k Josii, kterou… To už vám raději neprozradím.

Klára a slunce ve mne zachovala rozličné otázky. Například otázku významu lidskosti v 21. století či význam emočního porozumění. Jaký je rozdíl mezi vědět a vnímat? Co činí člověka člověkem? Je to vědomí, inteligence, emoce či maso a krev? Je možné se lidskosti naučit? Lze překročit hranici stroje a člověka? Kupodivu na mne nepůsobil negativně ani ekologický aspekt, naopak jsem jej vnímal přirozeně, jako součást celku.

Jak jsem již zmínil, knihu jsem nečetl, nýbrž poslouchal. Klára Suchá v roli interpretky a Vít Malota jakožto režisér odvedli více než dobrou práci. Poslech byl velice příjemný, hlas paní Suché mi připadal nádherně „robotický“. Myslím, že tak nějak by mohl znít humanoidní robot. Jediné mínus je, že na celý příběh je vlastně sama. Což na mne někdy působilo poněkud smutně. Chápu, že je Klára hlavní postavou i vypravěčem, ale právě proto by bylo příjemné aby vyčnívala nad ostatní. Přesto byl Poslech naprosto fantastický.

4 25.01.2023

(SPOILER) Musím říct, že zpočátku jsem z příběhu byla nadšená. Neotřelé prostředí, nový svět s novými pravidly, spousta zajímavých postav. Kniha je poměrně tenká, má kratičké kapitoly a je doplněna překrásnými ilustracemi, takže čtení ubíhá, ať chcete nebo ne.

Ke konci knihy jsem si ale začala všímat, že autor spoustu zajímavých věcí, témat a postav v příběhu jen tak trochu naťukne, ale vlastně nevysvětlí. A to mě trochu mrzelo. Například se zde objeví zajímavá čarodějka, o které se ale prakticky nic nedozvíme a dějem jen tak propluje. Ač měla mít zásadní význam, nakonec jsem měla pocit, že byla vlastně tak trochu zbytečná. A tak se to opakuje i s dalšími postavami či událostmi. Celou dobu navíc čekáme, až se dozvíme něco o Koře, jejím původu a rodině, o tom, co se jí stalo. Jenže ani to bohužel téměř nepřichází. Myslím, že by nebylo vůbec na škodu, kdyby knížka měla třeba alespoň o 50 stránek navíc. Popravdě jsem z konce byla trochu zklamaná. Když už mi zbývalo asi posledních pět stran, bylo mi jasné, že si na vysvětlení budeme muset počkat až do dalšího dílu. Já osobně si myslím, že toho autor mohl vysvětlit víc. Minimálně já bych se pak o to víc těšila na pokračování.

Co se týče samotných postav, Kora byla sympatická a fandila jsem jí. Nechovala se jako typická puberťačka, takže jsem měla spíš pocit, jako by už byla dospělá. Kdo mi ale neskutečně lezl na nervy byl Ariston. Měl být mnohem starší a rozumnější než Kora, ale choval se jak malý spratek. Chápu, že to možná bylo způsobené situací, do které se dostal, ale i tak mi jako postava vadil.

Otrokyně Tekmessa byla velmi osobitá, na své postavení se chovala až povýšenecky. Na vše měla svůj názor a uměla si poradit. Tu jsem si oblíbila. A stejně tak jsem si oblíbila i Sandana, myslím, že bychom byli skvělí kamarádi.

Na závěr bych tedy řekla, že příběh měl velký potenciál, který byl naplněný jen tak napůl. Pokračování si přečtu ráda, jen tedy doufám, že se nám v něm dostane odpovědí na všechny nezodpovězené otázky.
Knihu bych doporučila spíše mladistvým čtenářům, kteří si chtějí přečíst fantasy odehrávající se v neobvyklém světě.

4 19.12.2022

Dokonalé propojení stojí žánrově na pomezí psychothrilleru a krimi. Nicméně hned na začátek se sluší podotknout, že se v něčem zásadně liší od většiny ostatních knih daného žánru. Vypravěčem příběhu totiž není žádný rádoby ostřílený vyšetřovatel, či snad vychytralá policistka. Vypravěčů je totiž hned 7, a všichni balancují na tenké hranici mezi pouhými rodinnými příslušníky, kolegy či přáteli oběti...a podezřelými.

Musím říct, že jsem se zkraje tak vysokého počtu vypravěčů trochu obávala. Měla jsem strach, že se nebudu orientovat v tom, kdo je kdo, a budu se neustále muset v ději vracet zpátky. Nic z toho se ale nestalo, ba naopak. Každá z postav je naprosto jedinečná a nezaměnitelná, s dobře propracovanou psychologií.

Ze začátku jsem neměla ani to nejmenší tušení, kdo mohl Markétu zabít. Vypadalo to, že až na její kolegyni Danu, ji měli všichni rádi a nikdo vlastně neměl žádný motiv. Snažila jsem se číst mezi řádky, zjistit, proč která postava reaguje daným způsobem, jestli za tím stojí něco hlubšího.
Nástin toho, kdo je skutečným vrahem, jsem získala zhruba ve třech čtvrtinách příběhu, nicméně skutečné rozuzlení celého děje a motivů vraha se nám dostane až na posledních stránkách knihy.
Možná si budete chvílemi říkat, proč vlastně některé postavy v knize jsou, a že to, co dělají, přeci nemůže nijak souviset s hlavní zápletkou. Jenže to se budete plést. Protože jak už název knihy napovídá, vše je dokonale propojené.

Autorčin styl psaní je velmi čtivý, stránky mizí pod rukama a máte pocit, že se neustále něco děje. Jednotlivé kapitoly jsou opravdu velmi krátké, což přispívá k rychlému spádu děje. Jako u jedné z mála knih, která je vyprávěna z více různých pohledů, jsem zde neměla potřebu některé postavy přeskakovat, abych se dostala zase ke svému oblíbenci, protože mě prostě zajímaly všechny.

Snad až v úplném závěru příběhu jsem si říkala, že kdyby zde bylo o jeden či dva dějové zvraty méně, možná by knížka působila maličko věrohodněji. Ale to je skutečně jediný malý nedostatek, který jsem dlouho hledala. Podle mého názoru se jedná o naprosto skvělý psychothriller, který by bez problému obstál i na zahraničním trhu. Doporučuji všem milovníkům napětí, kteří se chtějí na chvilku podívat do myslí osob, v jejichž okolí byl někdo zavražděn.

4 08.11.2022

Fyzický výtisk tohoto démantu České sci-fi literatury jsem měla doma již delší dobu a podle dostupných informací – jako například že autor na vytváření tohoto světa pracuje již více než 20 let – a vizuálního zpracování jsem tušila, že se bude jednat o něco velkého. Když tedy na konci září vyšel příběh v audioknižním zpracování, neváhala jsem ani vteřinu. Hlas hlavní hrdince Tal Kusa Gammah propůjčila Jitka Ježková, kterou máme to potěšení poslouchat v naprosté většině děje. Neopomenutelným je však také hlas Lukáše Hlavici, který přivedl k životu palubní interware Oibaana.

Tal Kusa Gammah, dcera pána těžby. To je hlavní hrdinka našeho příběhu a zároveň jeho vypravěčka, která nás na samém začátku knihy jako stará žena uvádí do děje, jehož vyústění je nám naznačeno. Příběh se odehrává v prostředí, které je nám naprosto neznámé, nevyskytují se zde lidé a, až na pár výjimek, takřka nic, co by nám bylo povědomé. Gama se svým vyprávěním začíná v útlém dětství, kdy se svými rodiči žije na obrovské vesmírné lodi jménem Oona, která je však pouze malou součástí voje podobných lodí. Kam putují, ptáte se? Cílem jejich cesty je planeta Coraab, na které mají v plánu žít a těžit. Společně s Gamou poznáváme celou jejich loď. Postupně pronikáme do společnosti Talů, ať už těch vyšších, urozených, jako je právě Gamina rodina, či těch úplně nejchudších, mezi které se Gama náhodou podívá. Zjišťujeme, jak funguje jejich svět, co je to buroten, který si urození kapou místo požívání tuhé stravy, proč místo psaní krouží, co je to Kreemo, k čemu slouží zvláštní pohyblivé tetování khe, které si do kůže nechávají vplétat jen ti nejbohatší a nejvýše postavení. Čím je Gama starší, tím více zjišťuje o jejich společenstvu, tím více se odvažuje nakukovat pod pozlátko její rodiny, tím více zjišťuje, že jejich záměry a pohnutky možná nejsou takové, jak se na první pohled zdá.
Jsme s ní, když začne studovat, když si najde vzdáleného přítele z jiné lodi, když poprvé tajně ochutná pevnou stravu, potká tajemného exomorfa, ale také když se vdá a opustí svou mateřskou loď, či když ji navždy opouští její nejbližší. A ačkoliv se může příběh někomu zdát "obyčejný" a "nudný," protože se jedná o vyprávění jedné staré ženy o svém životě, byl příběh plný napínavých míst, dějových zvratů a překvapení, u kterých mi padla čelist a šel mráz po zádech.

Musím říci, že jsem se zkraje trochu bála, zda budu schopná orientovat ve všech nových jménech, pojmech a názvech věcí, které v našem světě neexistují. Jak si poradím s orientací v ději, jestli budu schopná si vše potřebné zapamatovat a v ději se neztrácet. Upřímně? Neměla jsem s tím ani ten nejmenší problém! Vše bylo tak krásně popsané a já toužila zjistit víc a víc o tomhle kouzelném novém světě, že mi i výrazy z jejich řeči přešly do krve bez větších obtíží.

Musím a chci smeknout před panem Hussarem. Je naprosto neuvěřitelné, jak komplexní a promyšlený svět, který je tak vzdálený tomu našemu, dokázal vymyslet. Pro mě osobně je toto jeden z úplně nejlepších příběhů, jaké znám, a to jak na poli českém, tak zahraničním. Dokázat vymyslet tolik nových stvoření, kultur, zvyklostí, technologií, jazyků...Nemám slov.

Smekám také před paní Ježkovou, která se vyprávění zhostila naprosto úžasným způsobem. Měla jsem pocit, že poslouchám samotnou Gammah. Cítila jsem se jako kdybych poslouchala vyprávění přítelkyně. Neumím si představit, že by někdo příběh dokázal namluvit lépe. Závěr příběhu jsem se snažila co nejvíce oddálit, protože jsem nechtěla, aby skončil. Také proto, že vím, že na druhou část audioknihy budu muset ještě chvíli čekat.

Nenapadá mě nic, co bych knize vytkla, změnila nebo udělala jinak. Mohu jen s pokorou poděkovat všem, kteří se na příběhu a audioknize podíleli. Byl to zážitek na celý život.

4 25.10.2022

Jako jistě spousta z čtenářů této knihy jsem relativně nedávno jsem četla autorovu první knihu Druhá šance, a byla jsem z ní naprosto unešená a nadšená. Když jsem se dozvěděla, že bude vydávat básnickou sbírku, přemítala jsem zda si ji mám přečíst, či nikoliv. Poezie je totiž pro mne velmi subjektivní a trochu jsem se bála, abych se nezklamala.

Držet břitvu na tepu doby ovšem není jen sbírka poezie. Obsahuje i několik více či méně krátkých próz. Je rozdělena na 4 tematické celky - minulost, přítomnost, budoucnost a mezičasí. Celá sbírka je laděna spíše do stylu moderní poezie - některé básničky zaberou jednu stránku, některé více, ale třeba tím stylem, že na jedné straně je pouze jedno nebo dvě slova.

Musím přiznat, že poezii hodnotím nerada. Jak jsem již říkala, je to podle mě velmi subjektivní záležitost a ohromně záleží na tom, jestli se osobnost autora a čtenáře v určitém bodě protnou a jsou tedy spolu "na jedné vlně." Bohužel musím říct, že většina básní pro mne byla změtí slov bez zřejmého smyslu. Nějak jsem nedokázala rozluštit, co tím vlastně autor chce říct, jaké byly jeho myšlenky, co ho vedlo k napsání zrovna těchto veršů. V celé sbírce jsem našla všehovšudy 10 básniček, které se mě nějakým způsobem dotkly, rezonovaly mnou. Úplně mi neseděly kousky, ve kterých byly použité příliš moderní výrazy, anglická slova nebo občas i vulgarismy. Asi jsem v tomhle trochu staromódní.

Co mě ovšem nadchlo a přesvědčilo o tom, že Adam opravdu umí psát, byly krátké prózy doplňující básně. Mou nejoblíbenější se bezpochyby stala Dívka bez barvy I., protože se svým stylem ohromně přiblížila právě mé oblíbené Druhé šanci. Byla to stejně uchvacující sci-fi podivnost, která by podle mě mohla být námětem minimálně na povídku, ne-li na celou knihu. Na tenhle příběh budu dlouho vzpomínat.

Mou závěrečnou myšlenkou tedy zůstává, že ač na poli básnickém jsme se s autorem tak trochu minuli, u jeho další prózy nebudu váhat ani vteřinu a půjdu si ji přečíst.

4 12.07.2022

Z prvního dílu téhle historické romantické série jsem byla naprosto unešená, ústřední dvojici jsem si absolutně zamilovala. Když jsem pak zjistila, že druhý díl nebude o mé oblíbené Annabelle, ale o její kamarádce Lucii, trochu jsem znejistěla. Bude i druhý díl tak skvělý? Co když mi Lucie jako hlavní hrdinka nebude sympatická? Nicméně již po pár stránkách bylo jisté, že takové zklamání se nekoná. Lady Lucie si mě totiž svou nezkrotnou povahou a ochotou udělat pro svou věc prakticky cokoliv ihned omotala kolem prstu. Díky vzájemné přitažlivosti a chemii mezi Lucií a Tristanem dostáváme bezpočet kouzelných situací, kterých prostě nikdy není dost. Po několika přečtených kapitolách jsem měla ohromnou radost, že je druhý díl delší než první, i přesto mi však trvalo pouhé dva dny ho přečíst.

Přišlo mi také, že je tento díl o dost odvážnější než byl díl první, což není vůbec na škodu. Erotické scény jsou velmi dobře napsané, nepůsobí trapně ani nechutně, opravdu jsem si je užívala. Nenechte se však zmýlit - kniha není jen prostoduchým erotickým dobrodružstvím. Je plný chytrých diskusí a inteligentních nápadů, zabývá se důležitými otázkami dané doby a každý si v ní jistě najde to své. To, že má Lucie jako domácího mazlíčka kočku Boudiccu je jen třešničkou na dortu pro každého kočkomila.

Děj ubíhá nesmírně rychle. Rebelky z Oxfordu jsou přesně tím typem knihy, kterou prostě nejde odložit, a budete ji chtít číst dál a dál i navzdory spánku, práci či jiným povinnostem, dokud se nedozvíte, jak to celé dopadne. Autorka mě po přečtení druhého dílu, který byl dle mého názoru ještě lepší než ten první, pouze utvrdila v tom, že je brilantní spisovatelkou, a že budu netrpělivě vyčkávat každou další knihu z její tvorby.

4 06.07.2022

U většiny sci-fi či fantasy knih obálku ani příliš nevnímám. Nesoustředím se na detaily, ale výjimka potvrzuje pravidlo. Zuzi Maat vytvořila obálku, která kombinací barev, temným laděním a především propracovaným válečníkem zaujme na první pohled. Vlastně jsem strávil docela dost času zkoumáním každéhi jednoho detailu. To se mi nestává opravdu často, ale teď k samotné knize.

Děj knihy začíná v 39. roce po D.T. - Době temna. Oblohou neplují mraky roztodivných tvarů a velikostí, Slunce již není klenotem, miliardy hvězd neprotínají noční tmu ve společnosti měsíce. Svět zahalila fialová nepropustná Clona, jež změnila život všech lidí. Společnost se dělí na obyvatele pustiny a měšťáky. A stejně jako se dělí společnost, dělí se i kniha samotná, která je vyprávěna z pohledu Erika, člena Klanu Pustiny a Nikkol žijící v bezpečí a blahobytu megaměsta. Na jedné straně víra v Rubínového boha, Omni Pugnae, dodávající sílů dobyvačným barbarům pustiny, na druhé straně nebezpečný virus KiSMET, který napadá lidský organismus skrz vysoce pokročilou technologii zvanou I.T.E. Rozdělení na dvě linie je rovnoměrné a rozhodně nemohu říci, že by mne spíše technologická část věnovaná Nikkol nudila oproti brutální, akcí napěchované části věnované Erikovi.

Děj samotný byl plynulý, sem tam se ovšem objevila část, která by si zasloužila více pozornosti. Vzhledem k celku ale mohu těch pár slabších momentů odpustit. Naopak části vyprávějící příběh Bezejmenného či souboj s kyborgem byly natolik skvělé, že na ně budu ještě dlouho vzpomínat. Jediné co mne vysloveně naštvalo byl konec. Pamatujete si, jak je nepříjemné, když sledujete svůj oblíbený seriál, a na jeho konci je věta „Pokračování příště…“? Naštěstí je pokračování a tedy i závěrečný díl s názvem Otrok megaměsta uveden v edičním plánu roku 2020. A já se jej nemohu dočkat!

Pokud jste fanoušci sci-fi, post-apo knih či českých autorů, rozhodně neváhejte ani minutu. Odměnou vám bude příběh plný akce, napětí a násilí.

Hodnocení: 95%

4 04.11.2020

Amerika, 30. léta 20. století… tedy alternativní. Ve světě Drsné magie je všechno úplně jinak než jsme se učili ve školách. Během 19. století se na Zemi objevila Moc, síla pramenící z neznáma. Moc propůjčuje některým lidem zvláštní schopnosti, které jsou závislé na tom jak silně a na jaký okruh moci je člověk napojen. Lidé, mágové, ovládající moc jsou označování jako Aktivní či Pasivní. Pasivní ovšem narozdíl od aktivního není schopen využít Moc dle vlastního uvážení. Lidé mají z mágů obavy, i když to byly právě mágové, kteří vyhráli velkou válku. Tedy k jejímu ukončení pomohl Nikola Tesla, který vynalezl super zbraň označenou jako Mírový paprsek. Nebyla to ovšem nejničivější zbraň, kterou vytvořil.

Hlavní hrdina, Jake Sullivan je vlastenec, bývalý voják a trestanec. Z vězení jej dostane jen dohoda s J. Edgarem Hoover, jejímž předmětem je lovení Aktivních, tedy těch na špatné straně zákona. Když se na seznamu objeví jméno Delilah Jonesová, Jake netuší jaké problémy na něj čekají.

Nebudu lhát, urban fatasy mám velice rád, protože je zasazena do našeho světa, tedy aspoň částečně. Larry Correia ovládá žánr naprosto bravurně, neb jeho tvorbě nechybí humor, akce, ano i romantická linka a brutalita. Přestože je úvod poněkud nejasný a můžete mít dojem, že se lehce ztrácíte, nemusíte se ničeho bát, vše bude postupem času vysvětleno. Alternativní realita je představována s naprostou přirození, místy máte pocit jako by se jednalo o skutečnost. Charakterům je věnován dostatek péče a prostoru, díky tomu nepůsobí nikterak ploše či prvoplánově. Drsná magie není výplň mezi dalším dílem Lovců monster, ale z každé stránky čiší „Jsem Grimnoirská kronika, pamatuj si to a nezapomeň“. Larry je milovníkem akce, proto ani tady nechybí, ale jako vždy nemá negativní vliv na zápletku.

Podtrženo sečteno… Drsná magie je skvělý příběh odehrávající se v alternativní realitě. Některé postavy budete milovat, jiné nenávidět. Jisté je však to, že od první stránky vás bude bavit! A je to tu zase, netrpělivě očekávám pokračování, které je již na cestě.

4 08.10.2020

Kniha Google poezie mě zaujala od první chvíle, kdy jsem se o její existenci dozvěděla. Já mám totiž moc ráda moderní umění a poezii, která není úplně typická.

Na knize se mi především moc líbí, že to není jen soubor básniček, ale obsahuje i rozhovor s původním finským autorem, který Google poezii "objevil" a taky dodatečné informace o tom, proč může být GP klasifikována jako poezie.

Četli jsme si básničky společně s rodinou nahlas, a dost jsme se pobavili. Člověk by si myslel, že je to celé jen o náhodě, ale ono není. Algoritmy pracují poctivě a našeptávač nám pak podle našich získaných charakteristik nabízí to, co by se nám mohlo hodit. A navíc je to taková zajímavá sonda do společnosti. Ukazuje, co lidé vyhledávají, s čím potřebují pomoci, jaké mají (ne)všední problémy a co se třeba boji svěřit komukoliv jinému než anonymnímu vyhledávači.

Našla a založila jsem si několik mých oblíbených básniček, které ráda ukazuji známým.

Knihu bych doporučila všem, kterým nevadí tak trochu alternativní poezie a rádi se pobaví nad každodenními problémy (ne)obyčejných lidí.

4 09.09.2020

3,5/5*

Třetí dcera je již třetím fantasy příběhem, který jsem od autorky četla, a nebýt jeho poslední třetiny, nejspíš by se stal mým nejoblíbenějším. O tom ale až později.

Svět Penterie stojí na poměrně pevných základech, setkáváme se zde s trochou magie, ta ovšem nepředstavuje středobod veškerého dění, ačkoliv je pro samotný děj důležitá. Kromě dobrodružného příběhu plného nečekaných zvratů a mnohdy až krutých osudů některých postav zde najdete také romantickou linku, která je moc milá a taková hezky nevinná. Žádné explicitní scény zde nečekejte, Alessandra je velmi mladou hlavní hrdinkou a ani mezi ostatními postavami nedojde k ničemu, co by z knihy dle mého činilo nevhodné čtivo pro mladší čtenáře.

To je nejspíš také důvodem, proč mi Ales moc k srdci nepřirostla. Nedokázala jsem v ní vidět víc než rozmazlené děcko, které se každou chvíli kvůli něčemu vzteká. Je odvážná a chytrá, to se jí upřít nedá, přesto však její jednání povětšinu času působí spíš lehce naivně. Ostatní postavy si mě ovšem získaly o to víc - šarmantní Marco hned zpočátku, Bianka, kterou jsem zpočátku považovala jen za hloupoučkou hysterku, a cílevědomá Catalina až o něco později.

První dvě třetiny příběhu fungují skvěle, děj příjemně odsýpá, mezi hlavními postavami je skvělá chemie, nic není uspěchané, najdete tu vtipné i smutné scény, spoustu akce, ale i postupné budování napětí. Poslední třetina mě ovšem dost zklamala. Najednou jako bych četla úplně jinou knihu. Začaly se objevovat klasické zázračné náhody, které z ničeho nic hlavním hrdinům pomohly dosáhnout jejich cíle, což podle mě úplně rozprášilo pečlivě vystavěný svět a spousta autorčina úsilí přišla vniveč. Ohromně mě to mrzí, proto mi také trvalo tak dlouho dát hodnocení Třetí dcery dohromady. Po tak skvělém rozjezdu jsem od ní čekala trochu víc. Tím ovšem nechci říct, že příběh nestojí za přečtení, to určitě ne. Myslím, že zejména mladší čtenáři, kteří nemají tolik zapotřebí řešit, nakolik příběh působí věrohodně a jak dobře má propracovanou zápletku, si čtení užijí. Pokud ovšem patříte mezi starší čtenáře, kteří už mají něco za sebou, nejspíš se z něj na zadek neposadíte.

Plusové body na závěr si rozhodně zaslouží nádherně zpracovaný vizuál knihy včetně barevné ořízky a taky domácí mazlíček v podobě slepice Pipinky.

3 29.10.2024

Fotografové vzpomínek jsou klasickým japonským příběhem plným bezpočtu myšlenek bez jasného vysvětlení. Pokud si čtenář podobný příběh chce užít, musí počítat s tím, že u něj bude muset zapojit představivost, bude muset přemýšlet, neboť příběh samotný mu žádnou konkrétní odpověď neposkytne, pouze ji naznačí. A to je přesně ten důvod, proč japonskou literaturu miluji. Někomu může připadat nudná a bezduchá, mě ovšem její mnohdy až chladná filosofičnost nesmírně fascinuje.

Děj je zde rozčleněn do tří na poměry standardních knih poměrně dlouhých kapitol, přičemž každá z nich patří jedné z již zmiňovaných postav. Ani s jednou z nich se život rozhodně nemazlil. A každá je úplně jiná. Přesto, pokud budete číst dostatečně pozorně, zjistíte, že jakkoliv se to může zdát nepravděpodobné, jejich životy spojuje tenká nitka osudu.

Mně osobně se nejvíc líbil příběh Wanigučiho a Krysáka, prazvláštního mladíka, kterého zaměstná ve svém opravárenském podniku původně sloužícím pouze jako zástěrka pro praní špinavých peněz. Jeho dějová linka má mnoho vrstev, dotkne se životů mnoha lidí a nechá na čtenáři, aby sám posoudil, kde končí hranice dobra a začíná zlo.

Získala si mě však i Hacue, dáma v letech, jež ovšem dříve byla také mladou dívkou, která se v poválečném Japonsku ujala nelehkého, avšak záslužného úkolů - založila mateřskou školku. Ne vždy to bylo snadné, potýkala se s nedostatkem finančních prostředků i prostor, nenávistí okolí i krutými nemocemi, přesto se však nikdy nevzdala a do svého poslání vložila své srdce.

Příběh Micuru, který knihu uzavírá, je asi nejsmutnější a nejtěžší na čtení, ačkoliv je nejkratší. A co víc, pan Hirasaka v něm sehraje důležitou roli, která nám poodhalí, kým vlastně je.

Musím říct, že je opravdu zajímavé sledovat, jak různí lidé vnímají smrt, jak s ní pracují, přijímají ji či odmítají. V Japonsku i Koreji mají ke smrti mnohem blíž než my, proto také hraje důležitou úlohu v mnoha příbězích pocházejících z těchto zemí. Je fascinující s tímto tématem pracovat, protože člověku může poskytnout prostor pro to, aby sám zpracoval svůj postoj a vnímání této důležité součásti života, která jednoho dne čeká každého z nás.

Jsem velmi ráda, že jsem si Fotografy vzpomínek mohla přečíst, z textu přímo čiší autorčina láska k fotografiím a focení jako takovému. Doufám, že se zase brzy k podobně stavěnému příběhu dostanu.

3 03.09.2024