puczmeloun komentáře u knih

Zvěrstva, prach a ruiny měst, utrpení, strach, odvaha, vzájemná nedůvěra, náboženství, etnicita, chudoba, mocnosti, dětští vojáci, sexuální otrokyně, manželky džihádistů, lži... Vše jako součást velmi silných příběhů v krásně zpracované knize plné atmosférických fotografií. Střípky ze dvou zemí a různých stran konfliktů v Iráku a Sýrii ukazující válečné běsnění zase trochu jinak.

Zároveň bylo ještě o to silnější číst knihu ve chvíli, kdy zrovna probíhala další fáze syrské občanské války, tentokrát turecká invaze na převážně kurdský (resp. dříve převážně Kurdy osvobozený) sever země nazvaná jako Operation Peace Spring, kterou obě autorky i tentokrát velmi podrobně sledovaly a na sociálních sítích i v reportážích popisovaly. A znovu přibyly tisíce uprchlíků, mrtví, zranění... Dnes je po pár týdnech konflikt překryt desítkami dalších událostí po celém světě, Turecko se ale rozhodně nestáhlo a de facto skončila velká část dříve fungující místní samosprávy a autonomie...

Ale zpět ke knize... Je velká škoda, že takto kvalitní publikace - obsahuje nenahraditelné informace přímo z místa a získané díky blízkým kontaktům s místními - nedostala i podobně kvalitní editorskou práci. Často se opakují věty, témata, termíny i příběhy přímo v jedné kapitole. Naopak některé věci jsou vysvětleny až několik kapitol poté, co se objeví, a některé se používají jako by nic (např. pojem Dáiš, kdy ale není vysvětleno, že jde o odpůrci islamistů používané synonymum zkratky ISIS). Je docela patrné, že původně nešlo o jeden text, ale o sbírku dřívějších reportáží, které si nějakou editorskou práci a aktualizaci zaslouží. Například u jednotlivých kapitol/příběhů chybí nějaký sjednocený styl datace a řazení není úplně přehledné. Výsledkem jsou pak docela dost skákající roky - IS zbývá už jen malé území a najednou je v Iráku osvobozován Mosul apod. O to více, že nějaké představení konfliktů a jejich mnoha stran je překvapivě a bez upozornění až úplně na samotném závěru knihy.

4 01.11.2021

Proč ne. Jako zakončení drsné, ale dobré.
Po hodně civilním pokračování [book:Sbohem, a díky za ryby|6492593] se dostáváme pryč ze Země, má to znovu nějaký ucelený příběh, dojde na sjednocení příběhových linek (v hutné pointě) a i když je to "trochu" temnější, jednotlivé části příběhu za to stojí – mj. věštci, Sendvičář, Král*...
Na první dva díly trilogie to ale ani tak bohužel nestačí. I když se totiž autor ohání Naprostým a všeobecným mišmašem, je zvláštní, jak rychle se zahodila předchozí kniha (jako by do série ani moc nepatřila, nebo s knihami byly původně jiné plány) a ne/existence Země i (postav z) různých paralelních vesmírů je snad jen zdánlivě (?) náhodná a náhodně používaná.

*Moc se mi líbí, že podobný i podobně dávkovaný vtip je použit i v mé oblíbené knize [book:Dobrá znamení|6255093].

4 14.10.2021

Po letech od posledního čtení znovu velmi příjemné překvapení. Humor je přesně takový, jaký já mám rád. Vše je hezky absurdní a krásně nesmyslné. Momenty v Restauraci na konci vesmíru (dobytče!), "realita" vzniku lidské rasy nebo návštěva vládce vesmíru mě opravdu bavily, stejně jako momentky výroby čaje a originálně pojaté výtahy. Tahle bláznivá představivost bez hranic je moc dobrá...

Poznámka 1: Velmi doporučuji ilustrovanou knihu od Černodana. Stejně tak je parádní audioverze od Vojtěcha Kotka, který zvolil mnohem lepší interpretaci, než Vojtěch Dyk v předchozím Stopařově průvodci Galaxií.
Poznámka 2: Nevím, proč jsem si toho minule nevšiml, ale z knihy si jeden vtípek očividně přebrali scénáristé Červeného trpaslíka a udělali z něj celý jeden díl. Pobavilo :)

4 14.10.2021

Neil Gaiman má nepochybně velkou fantazii. Putovat s ním (nejen) pod Londýnem a poznávat různé skryté kouty tajemného světa skrytého očím "těch z Nadlondýna" je paráda. Celému tomu putování však z mého pohledu chybí silnější jednotící příběh. Při čtení, resp. poslechu audioknihy, jsem měl pocity jako při sledování jednotlivých dílů televizního seriálu*. Vždy se představí nějaký podlondýnský fenomén a jednotící příběh je jen bonusem, na kterém záleží méně než na postupně objevovaném světě. Jako čtenář/posluchač si tak i z dřívější četby paradoxně víc pamatuji momenty jako Knightsbridge, závěrečné** "otevření portálu" nebo "zábavnou dvojici" pánů Croupa a Vandemara, než to, jaký cíl celé putování vlastně mělo. A přiznávám, že mě trochu zlobí i ona náhodnost tajemna a nadpřirozena, stejně jako přehlížení jejího původu. Přitom spousta fenoménů v knize je zároveň vysvětlována na základě světa reálného (kryty, opuštěné stanice metra apod.).

Mimochodem, pokud se vám Nikdykde líbilo a máte zároveň rádi britský humor a trochu uvolněnější atmosféru, pak nemůžu nedoporučit (audio)knižní sérii Řeky Londýna Bena Aaronovitche, u níž jsem se, přiznávám, bavil víc.

Poznámka: Nezapomeňte si přečíst/poslechnout taky povídku o tom, "Jak markýz získal zpátky plášť". Se svým jasným směřováním (i když pravda trochu MacGuffinovským) a objevováním dalších zajímavých podlondýnských míst je to hezká třešnička na závěr Nikdykde.

*A taky to není žádná náhoda, že: "Nikdykde bylo původně roku 1996 natočeno jako šestidílný televizní seriál společnosti BBC. Ve stejném roce napsal Neil Gaiman románovou verzi."
** Závěrečné, no, ono těch konců je tam víc. Čtenář ví :)

4 25.05.2021

Všechna čest za tuhle cestu. Obdivuju, že se do ní autor vrhl s předchozí velmi nehezkou zkušeností (sám ji v knize později vysvětlí) a se všemi jeho menšími i většími strachy. A těm, které se po cestě projevovaly, čelil svým humorem, cestovatelskou naivností (velmi potřebné "dvoukvítkovství" ve styku s úředním šimlem nebo při předcházení konfliktů) či vždy připravenou násadou od krumpáče.

Po celé čtení mě bavily uvolněné momenty (vzhledem k místní stravě někdy doslova :), jako byl lov krokodýla s pomocí slepice či running joke s měnícími se povoláními. A je vždy paráda číst o neobjevených místech a různorodých setkáních s místními, které každý cestopis řádně okoření. Na druhou stranu mě jako čtenáři připadaly poněkud přebývající do takto naladěné knihy některé delší až existenciální zamyšlení a až příliš se opakující myšlenky puberťácké (ale jasně, několik měsíců samoty na kole určitě udělá své :).

Knihu sice nehodnotím výrazně vysoko, ale dočetl jsem ji s radostí. Dokonce bych vyhrocené momenty Namibie označil za jeden z vrcholů knihy – už jen tím, jak jsou popsané. Spousta předchozích stránek ale prostě jen ubíhá a zážitky se střídají bez potřebného rozvedení a naopak mě některé výše zmíněné momenty od samotného cestování i přicházejících zážitků odpoutávaly.

Pokud jde o knihu samotnou, líbí se mi její jednoduché zpracování doprovázené střelenými ilustracemi, které dost dobře odpovídají stylu napsání. To má ale na druhou stranu jednu nevýhodu – v knize není jediná fotografie. Což je na cestopis škoda a minimálně u těch nevygooglitelných míst bych za ně byl rád. Resp. pokud je cestopis spíše o cestě samotné, zažitích a lidech, nějaké atmosférické momenty nikdy neškodí.

4 24.05.2021

Podivuhodná kniha. Jako by někdo vzal diplomovou práci o psychopatii a beletristické shrnutí zajímavých negativně vnímaných postav české historie, rozhodl o jejich sloučení do jednoho celku a přepracování do podoby populárně-naučné literatury. Celý text je navíc doplněn množstvím infantilních vtipů* a "velice nenápadných" odkazů na autory odmítané politiky**. A to vše bez nějakého viditelného konceptu a úvodu.

V první části tak lze zároveň narazit na slova, jako je "alkibiadicky", "oblenění", nebo "exkulpace", složité věty na několik řádků i hutné grafy z odborné literatury, ale také na "velice nenápadné pomrkávání" směrem k genderu, vegetariánství a lidským právům (včetně výše zmíněných žertů a politických bonmotů). Neříkám, že sem tam se neobjevily zajímavé příklady psychopatického chování, ale pokud je to celé jakési bez ladu a skladu, a to včetně používání jmen a výsledků výzkumů, které jsou představeny až v následujících kapitolách, jako čtenáře mě to mnoho nebaví. Odstavce, které jako by vypadly z diplomové práce, jsem tak začal postupně přeskakovat.

Na to navazuje také druhá část. Použité příklady z české historie by se daly použít pro ilustraci jakéhokoli patologického chování, nejen pro téma knihy docela striktně definované v první části, kdy je psychopatem ten, jehož "odchylka je objektivně dokazatelná a jejíž dominantní charakteristikou je absence prožitku strachu." Například psychopatie jisté "psychopatické pobělohorské cizácké šlechty" je líčena takto: "Každý poddaný mu (panu hraběti) jednou ročně musí vykrmit na své náklady husu, a pokud husa pojde, musí odvést peníze. A také pořád stavěl a stavěl, co nejvíc zadarmo, neb to poddaní museli chtě nechtě zrobotovat." Odpovídá toto výše definovanému psychopatickému chování? Nemluvě tedy o tom, že se bavíme o historii dávné, nikoli aktuální. Nejmladším příkladem je komunistický prokurátor Josef Urválek. Na modernější dějiny či současnost se nedostane, a to i přes název knihy - pokud tedy nejsou "časem" myšleny poslední dvě tisíciletí.

Naopak více než poctivě je dělaný poznámkový aparát (a hutné poznámky pod čarou) celé knihy, ani při zmínce o něm ale čtenář není ušetřen odkazů na českou politiku a opisování...

* "...obuje (měnavka) na panožky ponožky a kecky, sbalí si svých pět malinkých švestek a upaluje pryč." / "...můžeme řadit od A po F: od automobilu po fšechno." / "...z nudy se rodí nejblbější nápady. Snad ještě horší než dosud panující ďáblové, černokněžníci (...), nemluvě o loupežnících, vlkodlacích nebo redaktorech večerních zpráv." Neříkám, že infantilní žerty nemám v rodinném kruhu nebo u piva v hospodě rád, ale tohle je jen pár ukázek z prvních sedmi (sic!) stránek textu, který se na první pohled tváří populárně-naučně.

** "účelovka" / "pi-tomio" / "obětování Šloufa" / "odbornice na králičí bobky" / "vrchní predátoři na Hradě i ve Strakovce" Nemůžu se rozhodně řadit mezi podporovatele opakovaně zmiňovaných představitelů našeho státu, ale opravdu se něco takového v takto hojné míře hodí do naučného textu? Pokud by šlo o analýzu těchto politiků pohledem psychopatologie, proč ne, název knihy k tomu dokonce navádí, ale zmínky jen ve formě náhodných "bonmotů"?

4 03.05.2021

Parádní blbůstka. Ani jsem nevěděl, že v Česku máme vlastního Adamse. Jasně, je to vulgárnější (kulhánkovsky-kotletovské) a někdy to z nadhledu bohužel sklouzává k jisté malosti, ale ve své větší části to pěkně blbne, vymýšlí, propojuje, doplňuje a hraje si s jazykem. Sem tam si říkám, že si to něco půjčuje i od Pratchetta*, ale možná už jsem jen těchto ztřeštěných bláznivin četl moc. A nikdy jich není dost :) Zvláště tady, kdy to navazuje na českou tradici absurdního humoru (už jen ten konec, nebo "origin" Péráka), míchání reality s vymyšleným a hezky doprovázené originálními poznámkami a ilustracemi :)

*Létající talíř s Tibeťany vs. s hydrofoby, Prokop Diviš vs. Zatracený Hlupec Johnson atd.

4 03.05.2021

Jsem opravdu rád, když knížka přesně odpovídá důvodu, kvůli kterému po ní člověk sáhl. Jakub Szántó je totiž jeden z lidí, kvůli kterým jsem šel pracovat do televize a je opravdu příjemné číst o "své" dřívější každodenní práci, ale v naprosto neporovnatelných podmínkách. Zvláště, když je vše napsáno čtivou formou zkušeného novináře a kde jsou spojovány zkušenosti zahraničního reportéra, skvělé znalosti místního prostředí nebo válečná (a revoluční) historie s osobními příběhy. Představení (nejen) Blízkého východu v krátkých podkapitolách* funguje velmi dobře. Stejně tak i větší otevřenost autora k zabarvenějšímu popisování stavu, než se hodí do reportáží (kdy je diváky hlídáno doslova každé slovo) a kde se dokáže ukázat a projevit i jeho osobnost.

A hlavně, celá kniha není zdaleka jen o televizní práci, historii nebo válečných strojích. Krouží totiž okolo samotného "lidství", kde je jedno, jakého jste vyznání, národnosti nebo barvy pleti, ale záleží na tom, jakým jste člověkem a jaké zlo nebo naopak dobro ve vás je. A právě na reportérech je to ukázat...

*I když struktura po většinu knížky opravdu pomáhá vstřebávat množství různých konfliktů propletených s každodenní prací zahraničního zpravodaje, ke konci už se některé podkapitoly začínají ve svých částech opakovat. Například se tak vracíme do iráckého Kurdistánu nebo jemenského Adenu. Vždy ale s něčím novým - tak, aby čtení stálo za to...

4 28.04.2021

Propojení našeho reálného světa a světa pohádek není úplně nové a nejen čtenář, ale taky fanoušek filmů či seriálů (ano Desáté království a Once Upon a Time, dívám se hlavně vaším směrem), do stejné řeky rozhodně nevstupuje poprvé. Kouzelné přání k tomu ale přidává i zajímavou a podnětnou nadstavbu pohádek ve stylu, co by se asi dělo, kdyby vyprávění pokračovalo (například v jakési Sněhurce 2.0, kde je macecha už zavřená ve vězení). Práce s tímto mixem je už ale dost na sílu...

Když to vezmu úplně z druhé strany, tato kniha mě přiměla k zamyšlení nad tím, jak strašně záleží na "daru jazyka" a následné práci se slovy a dějem. Spisovatel může mít skvělou imaginaci a dokáže čtenáře bavit, když jsou na sebe ale jednotlivé části (vět i děje) naroubovány nepřirozeně, strašně to celou věc shazuje. A to je pro mě právě příklad Kouzelného přání. Jak už v těchto dojmologiích často píšu, nevím, zda k tomu nepřispívá i překlad, ale čtení není úplně přirozené. Nejde přitom jen o pocit při čtení, ale také o celkový dojem. Často jsem totiž cítil, že některé části jsou vyloženě napsány jen proto, aby posunuly děj k dopředu vykonstruované pointě. Přitom ale úplně nemusí dávat smysl.

Hned v úvodu je například nastolena alternativní verze našeho světa, kde jsou už ale jen "politicky korektní pohádky" (vlk byl na Karkulku zlý, protože měl jiný čumák, ale nakonec se všichni skamarádí) a pro žáky nudná učitelka je musí učit ty "klasické", aby autor mohl v následujícím ději ukázat, že právě ty jsou jediné správné. Podobné je to s ústředním kouzlem knihy. Jeho "ingredience" a opakovatelnost použití, obojí v jistém nesouladu se zákonitostmi obou světů, jsou účelově zvoleny tak, aby hlavní hrdinové museli jít tam, kde je to nejzajímavější. Pokud by přitom na pohádkový svět měly přímý vliv obě hlavní postavy (např. ve smyslu Jumanji), byla by zmíněná účelovost logická, protože by vycházela z jejich motivací (tedy poznat celý pohádkové svět). Druhou možností by byla cílená škodolibost (nebo snaha ponaučit) ze strany Kouzelné knihy. Ani jedna to ale s ohledem na závěr určitě není.

Na jednu stranu se autor zamýšlí nad nelineárním plynutím časů obou světů a narušuje pohádkové zvyklosti (např. proč bych musel jít přes most hlídaný trollem a riskovat "sežrání", když se můžu klidně bezpečně přebrodit). Na tu druhou deník psaný čistě pro osobní použití přeje štěstí někomu jinému a přidává podrobný návod i skryté propriety. Opravdu by někdo lezl na desítky metrů vysokou věž, , než by ji předtím obešel kvůli vchodu? Opravdu se dá projet závalem jen tak, že jste dostatečně rychlí? A pak přichází ona neuvěřitelná scéna u Trnité jámy (ostatně takové jsou všechny stránky věnované tomuto milostnému trojúhelníku)... K tomu všemu přibývá ještě fakt, že zlé postavy nemohou přežít, ty dobré naopak přežijí cokoli.

Jak tedy hodnotit něco, kde má autor dar imaginace i zábavnosti, ale chybí mu dar jazyka a logiky? Dávám silnější 2,5 hvězdy. A podobně jako u nedávné knihy Ve stínu Hvozdu se cítím velmi rozpolcen...

4 18.04.2021

Barcelona pohledem architekta, rodiče a Pražana. O zajímavé architektuře, skrytých zákoutích, či unikátním urbanismu (ať už známého Eixamplu, Barcelonety či Ravalu) s poznámkami o údržbě města, ideálních plochách pro zábavu (a zaujetí) dítěte i srovnáním s realitou dnešní Prahy. Není to jen o kvalitních realizacích světových autorů ne/známých jmen, ale také o životě ve městě, některých rozhodnutích zdejšího vedení, sportu a místech na výlety i procházky. Dostane se na velké komplexy a areály, ale také na drobné detaily, které člověku zpříjemní pohyb po barcelonských ulicích a náměstích. Odvážím se říct, že většině těch, kteří mají Barcelonu rádi, kniha přinese alespoň pár tipů na další návštěvu. Pro mě je to knihovna ve vodojemu Dipòsit de les Aigües, Palau Güell, stará i nová botanická zahrada nebo zdejší varianta známé budovy Flatiron. A už je čtenář v myšlenkách u toho, strávit zase nějakou tu lenivou hodinku pohledem na hemžení přístavu z Montjuïcu. Jako živá stavebnice...

Poznámka 1: Knihu jsme si, vzhledem k současné době omezeného cestování, četli večer nahlas. Barcelonu máme rádi, Gebrianovy přednášky a poznámky k architektuře i urbanismu také. Musím ale říct, že některé opravdu dlouhé věty mi nešly přes pusu a zasloužily by si menší editorský zákrok.
Poznámka 2: Aby člověk ocenil vše autorem zmíněné, je nutné mít buď neskutečnou znalost Barcelony a světové architektury, nebo hned po ruce přístroj s vyhledávačem, především tím obrazovým. Bez něj by čtení nebylo kompletní. Fotografií přímo v knize není nikdy dost.
Poznámka 3: Trochu mě mrzí, že je kniha na jednu stranu hezky graficky jednoduše udělaná, to dokážu ocenit, ale "trochu zlobí" zvolený materiál. Obálka se při čtení krabatí (mačká) a papír nedává vyniknout fotkám (jako by příliš "sál barvy", které jsou na pohled hodně tmavé, nebo pastelové), což v knížce o architektuře zamrzí.

Nedá mi to nedoplnit reakci Adama Gebriana z Goodreads: "Zdravím. Díky. Obálka jde za mnou, chtěl jsem co nejlehčí knihu a tedy tenký přebal. Je to chyba, to lámání je moc, u dotisku snad bude oprava. Fotky jsou takhle schválně, chtěl jsem jen přenos atmosféry, takový náznak, ne možnost prohlížet detaily. Díky za přečtení. "

4 11.03.2021

No nebýt to Pratchett, ťukám si na čelo, co je to za podivné spojení dvou prakticky nespojitelných příběhů. Jenže oba mají svoji hloubku, každý by si zasloužil vlastní knížku a zároveň slouží i jako nosiče na neuvěřitelné množství (u Pratchetta už klasické) dalších menších námětů, odkazů a scének. Od klasických témat, jako je smrt, osud, stáří či čas (skvělý začátek s jeho různým vnímáním) po drobnou vynalézavost řemeslníků, lumíky, japonské bojové pokřiky, zhmotněné nadávky, evoluci spojenou s nárůstem počtu supermarketů (kniha je z 90. let, že :), "lovce pokladů s bičem" a pošťouchávání do finančních úřadů.

Navíc v audioknize zvolený interpret - Jan Vondráček pro mě nesmazatelně spojený se Zeměplochou skrze angažmá v Maškarádě jako Sardelli - dokáže zasáhnout proměnami vlastního hlasu velké množství zdejších postav a oproti Mužům ve zbrani od stejného nakladatelství je vše přirozenější (na komediální fantasy :) a nejde tak prakticky nic vytknout. Znova velká radost poslouchat...

Pro mě jako zeměplochofila je mimochodem zajímavé, že Sekáč je mladší než Mort, to bych ani neřekl (dokonce se Sekáč ani netváří jako 2. díl).

4 22.01.2021

Opravdu znepokojující kniha. Je podivné číst o Hollywoodu, tedy pardon Holy Woodu, z tohoto pohledu. Nebyl by to Terry Pratchett, kdyby i k tomuto tématu nenašel úplně jinou cestu. Vše je v těch správných barvách filmových světel, s jiskřičkami v očích, na červeném koberci, a nechybí ani onen nepostradatelný zlatý "strýc", ale promítání je to temné, magické a vše důležité je skryté pod povrchem. To, co u mě v jiných knihách Zeměplochy vyvolává smích a úsměv, tady vyvolává až nepříjemné mrazení. Je to každopádně dobré a poslední čtvrtina knihy je opravdu vynikající...

Poznámka: Už jsem úplně zapomněl, že i Kvestor byl kdysi příčetný :)

4 22.01.2021

Nádherná drobotina. Několik jednohubek stavících na tom nejlepším, co máme na Pratchettovi rádi. Obecně známá historie a kulturní odkazy, propletené s humorem, nějakou tou filozofií i náboženstvím. A do toho parádní ilustrace Joshe Kirbyho...

Jak by vypadalo peklo, kdyby ho ovládali lidští byrokraté, z čeho vznikl život a jak to je s Velkým třeskem (nebo radši Velkým sykotem)? Jak mění mýty historii (parádní Mrakoplašův předek Lavaeolus a zápletka s nejkrásnější ženou světa*) a k čemu bylo Azték... tedy Tezumáncům vlastně to kolo?

Poznámka k českému vydání: Opravdu mě mrzí, že i když jde o ilustrované vydání pro fanoušky (a zeměplošské sběratele), vydavatelství Talpress si s ním nedalo více práce. Na jednom místě chybí polovina stránky textu a v knize je docela dost překlepů, z nichž jeden sériový mě tahal za oči po celou četbu. Náhodně po knize je totiž slovo Teď psáno s velkým T na začátku, jako by to mělo něco znamenat (jak se to mohlo stát?). Neznamená. A takto není psáno ani v anglickém, ani v prvním českém vydání. Zároveň, Kirbyho ilustrace jsou uprostřed dost necitlivě děleny natolik, že často mizí ústřední téma - hlava hada, Erik, "pozadí" koně... Určitě se to dalo udělat nějak citlivěji...

* „Ale já četl, že to je ta nejkrásnější žena -“
„Jo ták,“ pokýval hlavou seržant, „no když mrháš časem na čtení, místo abys -“
„Věc se má tak,“ vskočil mu rychle Mrakoplaš do řeči, „že tady se uplatňuje to, čemu se říká dramatická nezbytnost. Málokoho by napadlo vést válku kvůli - třeba - příjemné dámě středního věku, v příhodném osvětlení průměrně přitažlivé. Myslíš, že ano?“
Erik měl slzy na krajíčku.
„Ale píše se, že kvůli její tváři vyplulo tisíce lodí -“
„To je to, čemu se říká metafora,“ ušklíbl se Mrakoplaš.

4 22.01.2021

CITÁT: Každý, kto nedávno navštívil po dlhšom čase Venezuelu, neverí vlastným očiam ako rýchlo kedysi najbohatší štát Južnej Ameriky skĺzol do chudoby, násilia a úpadku.

O armádě, ozbrojených jednotkách vládnoucí strany, kubánských "pomocnících" nebo korupci slyšel už ve spojitosti s Venezuelou asi každý, kdo se zajímal. Ale že to mimo známé obrysy ze zpravodajství* vypadá v zemi ještě o řád hůř, na to je potřeba znovu Tomáš Forró a jeho další skvělá kniha (a to od roku 2021, kdy vznikla, ještě vše graduje**). Je velmi zajímavé poslouchat při čtení této knihy nové zprávy o Venezuele a opakovaně zfalšovaných volbách, a zároveň s novými znalostmi přemýšlet nad tím, jak to tam vůbec prakticky vypadá. Co pro voliče znamenají třeba všechny ty cesty zablokované mnoha a mnoha zátarasy, kde se vybírají úplatky pod zamířenými zbraněmi? Nebo o hrozbě invaze do sousední Guyany, když ten režim nevládne ani vlastnímu jihu. Chtěl těžbu zlata, kterým chtěl nahradit příjmy z ropy, kterou neuměl těžit, a inflačních peněz, které si vozil v letadlech po tunách, ale místo toho si vychoval mafii a nalákal kolumbijské narkopartizány, kteří ovládli část země. Prostě Venezuela – země, která zažila největší relativní propad a dostala se z nejvyšších úrovní bohatství na tu nejnižší.

Tím, že je součástí knihy mnoho skupin, politiků, velkých historických událostí, i těch na úrovni vesnice nebo dokonce jen zlatého dolu, a vše se různě promíchává, je celé vyprávění velmi složité. Není to proto tak jasně vysoustružené literární dílo jako předchozí "Donbas: Svadobný apartmán v hoteli Vojna", které se prakticky četlo samo. Ostatně to potvrzuje i autor sám.*** Už jen uvedení do celé knihy je pekelně dlouhé... K tomu je potřeba tří úrovní map, seznam osob i potřebných termínů (díky za to, že vše je pěkně po ruce hned na přebalu). Nemluvě o samotném závěru, kde se autor vše snaží postavit na hlavu – intriky skryté v intrikách! K tomu je navíc mnohem méně součástí celého děje, stává se spíše posluchačem, vnímajícím návštěvníkem, který se dostal někam, kam se už moc lidí ze Západu, natož novinářů, nedostane. Každopádně skvělá práce, to bez debat!

*** CITÁT: Skutočná vojna totiž zároveň znamená istý poriadok, hoci zvrátený a založený na autorite zbraní. Chaos južnej Venezuely je, naopak, jeho popretím a ohrozuje nielen nevinných ľudí, ale aj každú z bojujúcich strán. Nikto z neho tak naozaj neťaží výhody, nikto nemá ozajstný plán na prežitie a žiaden z aktérov ani svetielko nádeje, že sa mu raz podarí nad ostatnými zvíťaziť.
Je pre mňa ťažké si predstaviť, v akom dlhodobom strese a pod akým tlakom tu musia už dlhé roky žiť miestni.
Aj preto takmer každý večer snívam, že sa ráno nezobudím tu. Túžim sa z Venezuely presunúť späť na frontovú líniu Donbasu. Namiesto zradne nádherného spevu tunajších tropických vtákov chcem radšej počúvať hrozivé, no predvídateľné a pravidelné dunenie delostrelectva oboch strán.

A stejně jako u Donbasu, ve slovenském původním vydání velice oceňuji grafiku knihy, práci s typografií i grafické vtípky... Nezlobil bych se za více fotografií, ale je jasné, že o ty tady úplně nejde.

* Kdy se přímo nabízí srovnání s knihou "Venezuela: Rozklad ráje" (Eduard Freisler), která se právě těch základních obrysů drží.
** Nemluvě o covidu na závěr knihy. Po třech letech to je jako z jiného světa.

3 21.10.2024

Tolik nápadů! Takových vtipných detailů! Pro malé i velké čtenáře! A co je nejlepší známka vysoké kvality knihy? Že hlavní zápletku malý posluchač ještě nemohl plně docenit*, přesto byl z celého příběhu nadšený. AuLePo značky Citroën, návštěva sochy ("rohatí" strážci, trh, palcát...), svítící liány, Kuneš, tornádový "stroj", Mňamman Le Fouseclé, čučouni... A to zdaleka není všechno. Masakrální směs!

*Když odcituji z internetu: "Živé sny se strukturovanými příběhy se začínají u dětí objevovat až v 7 či 8 letech."

3 20.10.2024

Je to opravdu krásná kniha. Člověk se probírá stránku za stránkou až s posvátnou úctou. Některé z ilustrací jsou pro fanouška Zeměplochy, jakým já jsem do morku kosti, až splněným snem. Klasicky Vetinari, Smrť s koťátkem, vesmírné výjevy Velké A'Tuin, želvonauti, bohové, dráčci, nákresy vesmírných oblud, Luňáka atd. Samotný příběh je velmi jednoduchý a psaný spíše na míru obrázkům, než naopak, ale přesto mě bavil. Není to tak silné, jako ty nejlepší Pratchettovy kousky, ale potěší (například odkazy na Hlavu 22 apod.). Je to ale opravdu hlavně vizuální blaho (včetně odkazů skrytých i v obrázcích...).

PS: Četl (a po dlouhých letech i pořídil) jsem si anglickou verzi. A protože Pratchett je o skrytých vtípcích, četl jsem to dohromady i s českým překladem. A baví mě, jak se Kantůrek s některými větami popral a jak někde i přidal nenápadně trochu svého :) Je to opravdový spoluautor české verze.

3 20.10.2024

Napřed největší čtenářské překvapení letoška. Vtipné (hutně černě), chytré a plné odkazů*, propojující se, větvící se, střílející** na všechny možné i nemožné strany*. K tomu ruční sazba plná množství ne/cílených chybek přidávajících ne/chtěnou novou úroveň už tak zajímavému jazykovému proudu slov. Dostatečně vědecký úvod. A ještě správně bizarní ilustrace. Chtělo by se mi říct geniální. Jenže...

...přišlo největší čtenářské zklamání letoška. To plíživé zakončení všechno strašně kazí. Ať už je to schválně, nebo to Váchalovi přerostlo přes hlavu (jako jeho literárnímu dvojčeti), já se na to finální totální krvavo-bizarně-nepravděpodobné zakončení těšil. A místo toho přišla taková "líná" verze. To už se mohlo skončit klasickým klišé "a pak se probudil...".

Když odcituji: "Bylo ještě ve vzduchu mnoho podobných krásných zakončení, leč nejvýše dobrotivá a moudrá Prozřetelnost nebeská, bdící nad ubohými čtenáři této knihy, nedopustila, aby Paseka ještě nějaký čistý papír našel..." Chjo...

* A to spoustu zmínek ani nemůžu pochytit, když je to letos přesně 100 let staré. Díky proto doslovu z 90. let za doplnění dalšího potřebného kontextu.

** "V přítomné literatuře nemají dívky příčin a příležitosti podjímati se tak nehorázných neb romantických zkoušek; dojdou štěstí i s obyčejným pitomcem, má-li jen dobré postavení, nebo socialistickou legitimaci v kapse."

"Neuvedl jsem ve svém seznamu celou řadu velice zajímavých krváčků, tak známých našim rodičům, schválně tak učiniv. Ať opět vnukové naší, přijdouce náhodou na některý těchto anachronismů, radostně zplesají nad podobným nálezem, ač-li ještě bude bibliofilů a sběratelů. Leč věřím, že již mládež v té době nebude více čísti Jiráska ani Marxe: jedině kuriosity knižní pro svou vzácnost a ojedinělost podrží svou cenu."

3 11.07.2024

Nejnezajímavější Vančura, kterého jsem kdy četl. A že jsem se opravdu a dlouho snažil.

Ano, vím, tato kniha má být geniální. Mnoho jsem o ní četl, dostal opakované doporučení. Jenže když je zajímavější číst si rozbory (třeba i kapitoly rozvedené na Wikipedii), než samotnou knihu, pak je něco špatně. A to v neustále proměnlivém jazyce, archaickém (proto ten Vančura :), těžkém, odrazujícím... Navíc, když už se tím člověk nějak prokouše, dostává příběh, který je, no, prostě příliš nijaký, všední. Tak kde je pro čtenáře nějaká odměna?

Třeba se ke knize jednou vrátím a budu na ni mít dost trpělivosti a vůle... Zatím tedy odloženo jako pro mě nedočtitelné.

3 02.07.2024

Vlastně nevím, co jsem očekával. Rozhodně ale ne detektivně-politický thriller. Chvíli mi proto trvalo se na příběh naladit, ale pak už jsem se ho nemohl pustit. Vyústění* je sice trochu předvídatelné, dost to tam směřuje. Ale i cesta, jak jsme se k rozřešení dostali, byla dostatečně výživná. Temnota. Intriky v intrikách. Velká politika. Navázání na svět alternativní reality Strážců ("hezký" detail s Usámou a Saddámem), hrátky se stylem vyprávění proměňující se sešit za sešitem, hezky čitelný styl kresby.

K dokonalosti a páté hvězdičce mi chybí jen trochu méně umělosti v dialozích. Někdy to dost šustí papírem. A tím, že i když jsou styly vyprávění zajímavé samy o sobě, někdy z toho čiší až přílišná vypočítavost dostat z toho něco víc i trochu na sílu.

*To ovšem nemluvím o posledních stránkách, které jsou spíš "třešničkou", kterou si každý může vychutnat jinak. A dle dalších čtenářských komentářů o ní přemýšlet donekonečna...

3 29.05.2024

Je to krásně nakreslené a při čtení jsem měl opravdovou radost si stránky, panely i detaily prohlížet. Užíval jsem si nové planety, lodě i využití starých známých lokací, ras a postav. Bohužel oproti předchozímu dvou-dílu "Skywalker útočí - Zúčtování na Pašeráckém měsíci" ubývá srozumitelnosti a lineárnosti příběhu a naopak přibývá odkazů na už velmi rozsáhlý vesmír Star Wars. Tedy pokud zná člověk jen filmy, může ho překvapit, že některé - a to i velmi významné celoplanetární - události už se staly dříve "někde jinde" a autor komiksu počítá s tím, že to víte. A jde o velmi proměnlivou směs od kreslených (dětských) seriálů i některé z knih, stejně jako důležité akce i drobné detaily (planetární genocida, skupina bojových droidů nebo postava). Může se tak stát, že příběh nějak začne, pokračuje odkazem na předchozí komiks Skywalker útočí, přeskočí tam zmíněnou událost, pokračuje na jiném místě a odkáže na jinou dříve vydanou knihu nebo seriál. A pak zase pokračuje jinde a jinak. Toto "přeskakování" se pak výrazně zmenší ve druhé části věnované Stínům a tajemstvím, které je příběhově mnohem povedenější, i tam se ale na sebe vrší další množství nových planet, jejich měsíců a všelikerých jmen. Otevřený internetový prohlížeč (díky moc autorům Wookieepedia) nebo podrobná znalost vesmíru Star Wars je tady rozhodně nutná. Je to tak krásně zpracovaný komiks pro čtení, ale někdy nesmyslný na pochopení. Přesto díky kresbě je velká radost ho číst a k některým stránkám se i opakovaně vracet.

PS: Spojení R2-D2 a C-3PO s vražedným virem z červenotrpaslíkovského dílu Karanténa je k popukání a moc mě bavil :)
"RIMMER: Pan Filuta se teď moc zlobí. Neměli jste mu utéct. Co s nimi teď uděláme, pane Filuto?
PAN FILUTA špitá něco RIMMEROVI do ucha.
RIMMER: Ale to by asi nešlo! Kdo by to pak uklízel?"
(A teď si tuhle výměnu představte mezi dvěma droidy.)

3 24.01.2024