R47 komentáře u knih
Mě ta kniha štvala. Něco se z ní dozvíte. Ale název je „Byl první?“ a tím se autor zabývá až úplně na konci. Chyběla mi například jakákoli informace o Iljušinovi. Často se tu taky přeskakuje, události se opakují. Chvíli jste u Gagarinova kosmického letu, chvíli u jeho smrti. Té se kniha určitě věnuje nejvíc. Měla by se spíš jmenovat: Záhada Gagarinova posledního letu. O počátcích kosmonautiky a o samotném Gagarinovi určitě existují líp zpracované knihy. A fanouškům konspiračních teorií spíš doporučím román Viktora Pelevina Omon Ra.
Nejsem už fanouškem sci-fi povídek. Tohle jsem se ale rozhodl zkusit. V angličtině. A i když normálně knížky v angličtině čtu, tuhle jsem vůbec nedal. V půlce jsem to vzdal a zkusil to znovu v češtině. No... Povídky mají atmosféru. Některé jenom atmosféru (G. kontinuum). Dostanete v nich tresť kyberpunku (Jak vypálit Chrome, Zimní tržiště) nebo tresť Gibsona (Johny Mnemonic a motiv poslíčka, který se zaplete). Ale i tak jsem to nedočetl. Neuromancer pořád září vysoko nade vším, co Gibson napsal. Nejvíc mě zaujala Červená hvězda, zimní orbita. Ale možná tím, že to není čistý Gibson.
Má to tu körnerovskou (filosofující a snovou) atmosféru. A zajímavý obraz císaře Rudolfa II. Ale na rozdíl od čistě fiktivního, ale výborného Údolí včel mi tady to vymýšlení vadilo. Vyloženě mi byla na přítěž skutečnost, že autor popisuje duševní pochody u smyšlených příhod skutečně existující osoby. Zejména co se týče žen. Závěr už ale zase výborný, ten popis poprav. Jinak si nemůžu pomoct, ale celkem běžná historická fikce, kde si autor namísto skutečných událostí vypomáhá úvahami.
Moje zklamání z knihy spíš asi pramení z nenaplněných očekávání. Čekal jsem příběh s hororovou, lovecraftovskou atmosférou a dostal díl Akt X ze světa Harryho Pottera napsaný Terry Pratchettem. Fantasmagorie. Bod ale přidávám za originálního záporáka Teťáka, živoucí tetování. Škoda, že se ten slibně se rozvíjející příběh v půlce tak strašně zlomí. Pokud Mievilla, dejte si radši Ambasadov.
Čte se to samo, ale je to ptákovina. Druhou hvězdu dávám jen za to, že je to možná tou dobou, kdy to bylo napsáno. Jako kluk jsem knížky Harryho Harrisona hltal. Všechny ty Billy, galaktické hrdiny a Ocelové a nerezové krysy apod. Ale tohle bylo velké zklamání. Pokud má dneska od Harrisona něco smysl číst, je to Na západ od ráje.
Vytratilo se pro mě to kouzlo překvapení prvního dílu. Hlavní hrdina se dostává na Zem a je to symbolicky dost přízemní a nelogické. Klasický druhý díl. Třetí bohužel u nás nevyšel, ale ten už zase stojí za to, pokud ho někde seženete. Je to jízda, kde se konečně loď noří do Slunce a ukazuje se, jak je to s civilizací... Nemůžu říct, že bych to úplně pobral, ale to mě na tom vlastně baví. Ten svět je tak jinej. Úžasná imaginace. Vyloženě škoda tohodle téměř zbytečnýho a přízemního druhýho dílu.
Parádní povídky na odreagování, do vlaku, do metra, na dovolenou nebo do karantény. A je fajn, že vlastně tvoří dohromady vlastní uzavřený vesmír. Nejvíc mě zaujala titulní povídka Druhá šance v ráji. Jde o science fiction detektivku, ale skutečně podařenou, kde všechno dává smysl. Spolu s novým detektivem na stanici se seznamujete s fungováním výjimečné společnosti a pronikáte do jejích zákoutí. Nejslabší povídka je bohužel hned ta první. Klidně ji přeskočte.
(SPOILER) Nebýt toho, že jsem to četl v angličtině, tak bych to asi nedočetl. Taková velká kopie Tolkiena, jen lehce kořeněná motivem neznámých příchozích. Putuje se s kouzelníkem do jeskyně, kde čeká drak, který poutníkům přenechá poklad. Cestou se poutníci musí vypořádat se zlými trpaslíky... To jako vážně? A hlavní hrdina, který má být výjimečně nadaný učedník mága za celou knihu předvede jedno kouzlo, a to omylem. A vlastně ještě jedno na konci. Když zmizí.
Překvapení se úplně nekonalo. Čekal jsem, že mě to trochu šokuje. Ale vlastně ne. Párkrát se objeví peprnější výraz, ale jinak dostanete celkem to, co čekáte: popis života v romské rodině. Je to celkem depresivní čtení.
První kniha z nové autorovy volné trilogie Bigend, pojmenované tentokrát po jedné z hlavních, i když nenápadných postav ukryté v pozadí za hlavním dějem. Je to o chlup lepší než třeba Virtuální světlo. Vlastně celkem dobrý thriller. Možná proto, že William Gibson už úplně rezignoval na sci-fi a všechno popsané je celkem reálné. Ale to tam je původní autorovo kouzlo. Čtěte jako oddychovku ve vlaku nebo v autobuse. Zajímavý motiv (aspoň na půl hvězdy) je ta alergie na značky.
Velké zklamání. Žádné velké finále se nekonalo. Zápletka by nabízela totální ponoření se do konspiračních teorií, ale větší zábavu než v téhle knize najdete na konspiračních webech. Mám pocit, že kromě Jména růže a Foucaultova kyvadla se ty Ecovy romány nedají moc číst. Jeho teoretické práce jsou daleko čtivější. Přitom nápad vystavět román na neexistujícím konspiračním časopisu, který sám ze „záhadných“ důvodů nikdy nevyjde, je fakt výborný.
Vůbec nerozumím ceně Hugo ani všemožným nadmíru pozitivním a donebevynášeným recenzím na tuhle knihu. Je to vůbec sci-fi? Anebo new age hipís dobrodružství Johna Cartera z Marsu? Absolutně jsem se na to nedokázal naladit. Jestli tam někde byla autorova typická satira, pak jsem ji neodhalil. Mnohem víc mě zaujaly Heinleinovy romány Měsíc je drsná milenka nebo svižné Dveře do léta. Tohle je ještě za Hvězdnou pěchotou. Tam je aspoň akce.
Výjimečnost téhle série mi nějak uniká. Vůbec netuším, o čem a proč to je. Je to ukecané, nic se tam neděje. Bažináč věčně přemítá o nesmrtelnosti chrousta a chybí tomu jakýkoli grafický vtip nebo prvek, co by z toho udělal něco „moorovského“. Možná je to tím, že neznám původního Bažináče a nevidím ten rozdíl, co s tím Alan Moore udělal. Ale ty dobré moorovky jako Strážci vydrží přece i samy o sobě, ne?
Můj první Pecinovský a zaručeně poslední. Nechápu, jak tomuhle můžou vycházet další a další díly. Je to hodné tak maximálně rodokapsu. Se sci-fi to nemá prakticky nic společného. Sledujete bloumání hlavního hrdiny po vězeňském asteroidu. To, že je to asteroid, je úplně jedno. To se vůbec neřeší. Kdyby se to odehrávalo ve středověku, vypadalo by to stejně. Nezvládl jsem to dočíst. O ničem. Jako většina TV seriálů. Něco se tam děje jen proto, aby se něco dělo.
Asi to má být satira, ale já se nijak zvlášť nebavil. Sice jsem to dočetl do konce, ale žádné překvapení mě nečekalo. Charles Manson jako prezident USA sliboval asi víc než ruletu v Las Vegas... Nejvíc jsem si při čtení vybavoval Noc trifidů Simona Clarka (pokračování Wyndhamova Dne trifidů), kde se podobně líčí různé verze diktatury v postapokalyptické Americe. Jestli chcete nějaké zábavné postapo, dejte si radši Vonneguta.
Není to špatné. A pro milovníky konspiračních teorií tohle může být mokrý sen (daleko spíš než Nulté číslo od Umberta Eca). Dokonce i závěr po tom všem stejně překvapí. Ale prostě jsem čekal víc. Nějak mi neseděl ten styl vyprávění. Nehodilo se to k tomu. Mělo to asi být víc osobnější. V hlavě mi ale zůstane to šlapací kolo v lunochodu, Rusové na Měsíci ve vaťácích a ten kluk, který ručně za letu odmontovává druhý stupeň rakety...
Tahle rádoby satira na klukovské představy o námořnících už dneska opravdu není ani pro děti jako dobrodružné čtivo. Je to spíš čtení pro fanoušky Moby Dicka, kteří chtějí víc proniknout ke zřídlu autorovy tvorby. Najdete tu všechny základní motivy: detailní popis života na lodi prokládaný biblickými odkazy a úvahami, velryby apod. Vlastně nevím, komu to bylo určené už při prvním vydání. Je to sociální kritika?
Dobrá kniha investigativního novináře. Připomíná a rekapituluje a trochu jinak nasvěcuje nejznámější kauzy posledních let. Trochu mi vadila autorská linka o tom, kolik piv autor vypil před setkáním z kdekterým politikem nebo v které hospodě přesně seděli. Taky nečekejte nic objevného, pokud si ty kauzy sami pamatujete. Je to zkrátka taková autorská rekapitulace autorovy dlouholeté práce na nejrůznějších kauzách. V rámci žánru průměr. Spíše slabší.
Drsný a cynický román, u kterého rozhodně nečekáte, že jeho hlavní hrdina, stejně jako ti ostatní, je homosexuál. Smekám před překladatelem Petrem Zavadilem, který se musel vypořádat s vypravěčovým hraním si slovy a s přesně mířenými slovními údery jako z revolveru. Přímo doprostřed čela. Je tam dost mrtvol, vypravěč kope i do společnosti a prezidenta, nic mu není svaté. Až na tu madonu. Doporučuju.
No, byl jsem dost nemile překvapený. Ale myslím, že moje překvapení pramenilo z toho, že mi byl román překládán jako výborná historická literatura. Kdyby tehdy, když Vladimír Neff svoje Královny psal, existoval pojem Young Adult, tohle by do ní určitě padlo. A kdyby tehdy byl žánr fantasy, tak populární jako dnes, myslím, že by se autor už vůbec neobtěžoval s těmi chatrnými historickými kulisami. Je to čtivé, svižné, k historické próze to však má daleko.