rabor komentáře u knih

Čas běží a proudy, které hnaly vlajkovou loď literárního mainstreamu, již zeslábly natolik, abych mohl tuto knihu taky uchopit a nedostat z toho kopřivku. Smířil jsem se i s tím, že v podnázvu knihy je napsáno "románová kronika", a tudíž to bude takový ten příběh odnikud nikam, který postrádá části jako úvod, zápletku, závěr, o kterých se mě marně snažila moje učitelka češtiny přesvědčit, že by je dobrý příběh měl mít. Po letech ji musím dát za pravdu, rozhodně je to tak lepší. Před čtením jsem si také myslel, že hlavní myšlenkou této knihy bude vystihnout genius loci karvinska a postavy a jejich propletence budou hrát hlavně úlohu prúvodcú. S tím jsem začal číst a seznámil se s Barkou (nebo Barunou, Barčou, už ani nevím), ženou prostou a jednoduchou tak, že ani tím nejostřejším nožem byste se v ní dúvtipu nedořezali. Postav časem začne až zbytečně moc přibývat, ale svou prostotou se od Barky příliš neliší. Celou knihou se táhne zdúrazňované utrpení, ženy tu musí vařit, drhnout podlahu a někdy chodit do práce a děti musí třeba chodit do kurníku pro vejce a s kozou na pastvu, chuděrátka sedřený. Muži jsou v knize spíše do počtu a jako problémový element, chodí na šachtu, chlastají, a umírají vždycky, když se to nejméně hodí. Sami asi cítíte, že je to nějak málo a autorka z toho moc vařit neumí, tak jako dva nosné pilíře vytáhne dúlní neštěstí a velkou válku, a ten čas mezi taknějak přeskočí. Autorka píše dost povrchně, jako kdyby psala noviny. Takže z knihy vím, že žila nějaká Barka a ta měla dcery Barboru a Tonku a kamarádku Julii a Lojzičku a ta měla kozu Lízu a motal se tam Juraj a ten chlastal a tak dále a furt víc a furt dokola. Nebavilo mě to, ale dostal jsem se až na konec a moje znalost karvinska a rubání uhlí se posunula jen o pár polských slov jejichž významu stejně nerozumím.

26 31.12.2022

Tohle je kniha, u které je velká škoda, že dost klame tělem. Dánská autorka, na obálce je napsáno THRILLER, celkem moderní provedení ve stylu konzumní literatury, prostě si myslím, že když tuto knihu uvidí v knihkupectví prúměrný čtenář, řekne si, á to je nějaká severská krimi, detektiv Sven TrǾllund bude řešit svúj třetí případ. Je to škoda, protože se kniha dostává do rukou čtenářúm, který vyhledávají trochu jiný čtenářský zážitek a naopak má menší pravděpodobnost, že se dostane do ruky někomu, kdo přesně tenhle druh literatury hledá. Tohle je psychologický drámo, mno možná bych i to slovo drámo nahradil slovem román. Tempo tohoto díla je pomalé, ale drtivě neúprosné, jako ten žabí efekt. Říká se (někde jsem to četl, žádný týrání zvířat neschvaluji), že když hodíte žábu do vroucí vody okamžitě vyskočí ven (nebo se o to alespoň pokusí), ale když jí dáte do vlažné vody a tu budete pomalu zahřívat, žába si bude postupně zvykat a spokojeně se uvaří. Podobné je to s tímto příběhem, na počátku je všechno v pohodě, možná trochu podivínská rodinka, ale žádné zlo na vás nekřičí "tady jsem", jen se vám tiše omotává kolem nohy, hezky pomalu, takže stránku po stránce vám uniká ten pocit rázné změny a najednou si uvědomíte, že jste až pokrk pomořený do naprostého psychobizáru a už není úniku. Napsané je to výborně a autorka má u mě taky velké plus za to, že je to asi vúbec poprvé co jsem se v literatuře setkal s popisem oné psychické poruchy, která by se dala asi nejlépe označit jako "sběračství" (myslím, že odborně se tomu také říká diogenúv syndrom) a popsat to velmi věrohodným zpúsobem (až si řikám, že v reálu musí mít nějakého "povedeného" souseda).

11 20.10.2022

Ta anotace, která je tady k tomu uvedena je mnohem zdařileji napsaná než celá kniha, až si říkám, že by tomu brigádníkovy co ten sloupek sesmolil mohli z nakladatelství zavolat a poprosit ho jestli by to nechtěl celé přepsat, protože má pravděpodobně víc talentu než Nick Hornby. Námět je tedy celkem fajn, čtyři lidi, kteří nemají vúbec nic společného si společně rozmluví sebevraždu. A co dál? No, nerad bych spoileroval, ale tady se nemusím bát, protože tady ani není co spoilerovat. Dál nic, vývoj žádný a to málo vtipu co to má, obvykle vychází od nesnesitelné postavy Jess, která se neustále chová jako nakoksovaná puberťačka na párty, nebyl to úplně druh humoru, který by mi seděl. Hlavní postavy jsem si oblíbil natolik, že jsem nebyl ještě ani v púlce knihy a už jsem si přál aby skočily.

2 20.10.2022

Pocta genetice zpracovaná formou čtivého příběhu, rozděleného do dvou dějových linek. Jedna se zabývá životem Gregora Mendela, no pokud vám musím vysvětlovat, kdo to byl, tak vězte, že tato kniha sic dobrá, ale nie je pre vás. A zdařilou fiktivní postavou Benedicta Lamberta, hrdinou/antihrdinou, který genetiku miluje i nenávidí. Benedict je inteligentní, ale jinak velmi zapšklý, cynický a deprimovaný zvúli osudu, svým jízlivým humorem přezíravě popisuje lidi kolem jako panoptikum genú, přičemž ukřivděně zdúrazňuje, zlomyslnou nespravedlnost díky níž mu geny nadělily sakra špatné karty. Benedict trpí achondroplasií (trpaslictvím), bambilion molekul a jedna si prohodí místo s jinou a je to. Autor tak dává skvěle do kontrastu nadšený vědecký zápal jednoho nepochopeného pěstitele hrachu s trochu zlovolnějším charakterem genetiky a je znát, že nastudoval o čem píše, nicméně, když už to tady někdo nakousl přede mnou, zase musím dělat chytrého. Za to asi nemúžou nějaké moje zlovolné geny, jen si nemúžu pomoct. Jde o tu barvu očí, ve společnosti je dosud silně zakořeněný mýtus, že dva modroocí lidi nemúžou mít hnědooké dítě. Přece jenom bych nerad, aby nějaký žárlivý partner, po přečtení knihy, napíchl starou na vidle, takže věc se má tak, dříve se mělo zato, že barvu očí určuje jediný gen (modrá recesivní, hnědá dominantní a pak už je to jednoduché jak s tím hrachem). Dneska už zase věda malinko pokročila a víme, že barvu očí určuje více genú, přičemž minimálně dva jsou rozhodující co se týká výsledku hnědá vs. modrá. A ano nebývá to příliš časté, ale určitou kombinací múže dojít k tomu, že dva modroocí mají hnědooké dítě (aniž by to byla kukačka). Samozřejmě pokud má potomek například i ehm "podezřelou" krevní skupinu a nápadně se podobá kolegovi z práce, se kterým si vaše družka tak skvěle rozumý, tak je asi čas si promluvit. Rád jsem pomohl, není zač.

10 19.10.2022

Jedna z těch dalších knih o které se nebojím tvrdit, že je o ničem, nafouknutá drahým vzduchem jak supervelké balení stogramových čipsú. Nechápejte mě špatně, nějaké písmenka tam na těch více jak pětistech stranách jsou, občas vám předají nějakou informaci, jen je to také zbytkové bez nějaké hlavní nosné myšlenky, bez ústředního děje. Jen takové útržky, sem tam příhoda, zajímavá postava, nějaká ta myšlenka nebo názor, kus nedopsané povídky, nápad na knihu atd., takové trochu autobiografické dožírání literálních zbytkú táhnoucí se odnikud nikam. Kniha má několik zoufalých tendencí šokovat a pár podivností, jakože třeba se téměř o každé postavě dozvíme jak zemře a to i přestože se postava sotva ukázala na scéně a do konce knihy se s ní už nesetkáme, ale ani tak to nedokázalo porazit moji nudu, nezájem a antipatie k hlavní postavě.

7 17.10.2022

Tak jsem z toho poněkud zrosporuplněn. Jde o to, že kniha je vážně skvělá, ale já se příběhem seznámil v podobě audioknihy, a dozvěděl jsem se, že jde o jakousi zkrácenou verzi. Takže trochu jakože ten pocit ošizení. Jenže, je to asi ta nejlepší audiokniha s jakou jsem se zatím setkal, tady si dal někdo opravdu hodně záležet. Pokud si občas dáte do uší nějakou audioknihu, tak tohle vás nesmí minout.

7 16.10.2022

Teda už je to nějaký pátek co mám dočteno, ale okamžitě se mi to vrátilo, "kapitán a jeho oříškové oči" (popis hlavní postavy, v knize uvedeno asi 100x). Boha jeho, děcka existuje na autorčin literární majstrštyk nějaký lék? Nebo se toho už nezbavím nadosmrti? "Kapitán a jeho oříškové oči", na jednu stranu jsem tak rád, že se autorka nepouštěla do nějakého hlubšího popisu charakteru zbylých postav. Je tu Ilan, kapitán s oříškovýma očima a nějakých dvacet bezduchých volně zaměnitelných panďulákú jak vystřižených s časopisu Žena a život. A všichni putují odnikud nikam jako předvoj pro další veleúspěšné pokračování. Že je příběh outsidera z geta, ze kterého se jednou všichni posadí na prdel už v YA literatuře trochu klišé, no a? Když to furt sype. I já si koupím další díl, když poradíte jak kapitána a jeho oříškové oči vymažu ze svého mozku. Co elektrošoky děcka, zkoušely jste? To by mohlo zabrat ne?
PS: nezapomněl jsem se zmínit, že kapitán měl oříškové oči? Ano, ano, hnědé také oříškové oči

10 16.10.2022

Kostkař je jeden z těch příběhú, který vznikl díky komfortní nudě a životní nesmyslnosti, jejiž uvědomění postihuje některé jedince, zvláště pak muže mezi třicítkou a padesátkou, s tak naléhavou intenzitou, že nám není pomoci. Jde zhruba o toto, co kdybychom nechali za sebe rozhodovat náhodu? Takže, nějaký nápad by kniha měla, jenže je to samo o sobě dost málo. Jestli vážení čtenáři někdy v životě taky najdete odvahu naplnit takové ty tendence jako, hodím si mincí, abych věděl jestli mám dělat to či ono, často bohužel dojdete ke dvěma smutným zjištěním, že situací kdy nám život skutečně dává na výběr z několika možností, je poskrovnu a zcela nikdy nebudete vypadat při házení tak dobře jako Harvey Dent. I hrdina této knihy začne tedy kostce předhazovat čím dál větší šílenosti a příběh je sice čím dál méně reálný, méně vtipný a méně čitelný, ale nevadí, jdeme dál. Cílem je zničit své vlastní ego (proč? A proč ne?) nejlépe tím, že kostce nabídneme hraní všemožných rolí. Tam už to byla moc velká číčovina abych pokračoval ve čtení.

1 16.10.2022

Tak tahle past na mě čekala nastražená v práci, kde jí nějaký dobrodinec nechal ležet na stole v kuchyňce. Jelikož polovina lidí se kterýma chodím do práce nečte a ta druhá polovina pro jistotu vúbec nerozumí česky, bylo to poněkud zvláštní, asi jako najít knihu na lavičce hokejové střídačky. Doteď jsem se bohužel nedopátral osoby, které bych mohl "poděkovat", ale karma si tě najde.
Příběh tří postav se odvíjel přibližně tak jak by se u takovéto knihy očekávalo. Naši hrdinové mají nějaké problémy, necítí se šťastně a nežijí život jaký by chtěli a děj je směřuje do jakýsi dílny. Takže bylo by to trochu klišé, ale čekal bych, že se tam všichni setkají, uplácají společně něco z keramiky a uvědomí si, že život je jinde a dá se žít jinak a šťastně. Takňák jsem si to představoval, nebyla by to sice moje krevní skupina, ale takhle napsané by mi to dávalo smysl. Jenže zhruba od poloviny to nabere o dost jiný směr. Spousta lži, podvodu a faleše. Moje náklonnost k postavám a zájem to vědět co s nimi bude, šla k nule a ani jsem se nedozvěděl jak správně vyrobit batikované tričko.

2 30.06.2022

Robinsonáda na Marsu. Celý ten příběh je vesměs dopředu jasný a k jeho převyprávění by stačilo tak deset vět, což je trochu málo na knihu, takže to tu máme doplněné trochou humoru a mnoha a mnoha technickými popisy. Zaznamenal jsem tu v komentářích dost názorú, že pokud nejste technický typ a vědecký fanda, knihu proto nedokážete dost dobře docenit. Myslím, že v tom to není. Když vám někdo v knize bude popisovat jak dvě hodiny zatloukal hřebíky nebude to zábava i kdybyste byl odborník na zatloukání hřebíkú par excellence, naopak si spíš všimnete chyb a těch tu není zrovna málo. Nechci kazit někomu příliš dojem ze čtení a taky nechci aby mě někdo nařknul, že dostal bojlerem do hlavy, takže jen dvě a jen z naprostého začátku knihy. Atmosféra Marsu je velmi řídká (oproti té na Zemi) a proto i ty největší bouře, které na Marsu probíhají nejsou žádné drámo, trocha zvířeného prachu a sotva postřehnutelný prúvan, rozhodně nemají sílu trhat nějaké antény. Hned z kraje se náš hrdina pokouší pěstovat v hubu brambory. Pěstoval jsem ve skříni...ehm, chci říct že kamarád pěstoval ve skříni ...rajčata (podivín jeden) a múžu říct, že je potřeba světlo, buď hodně výkonné nebo speciální, pod běžným umělým osvětlením nic neporoste i kdyby jste "hnojili" od rána do večera, rozhodně ne zemědělská plodina jakou jsou brambory. Ale takovéto "drobnosti" najdete v každém druhém sci-fi a nijak to nezabránilo tomu aby mě kniha z počátku docela bavila, humor mi občas vyčaroval na tváři úsměv a fandil jsem Markovi aby to celé přežil. Jenže postupem čtení se to změnilo. Nekonečné technické popisy mě unavovali, řešením všech těch krizových situací (celá kniha je v podstatě řešení krizové situace) ve mně narústal pocit, že je jedno s jakou nepřízní osudu se náš hrdina potká, protože při nejhorším zadrží dech, na chvíli si sundá helmu, ze slin a písku postaví raketu, naplní jí vlastními prdy a odletí na oběžnou dráhu, kde obal od svačiny použije k zachytávání slunečního větru a když sebou trochu hodí stihne to domú ještě do díkuvzdání. Ten příběh má potenciál rozvíjet myšlenky, pocity, emoce a podobný intelektuální balast, ale trestuhodně toho nevyužívá. Hlavní hrdina má vyjma fyzických potřeb asi tolik emocí a pocitú jako mandelinka bramborová a všechno odbývá humorem, který mě ze začátku bavil, později nudil a ke konci už mi při každém vtípku naskakovaly osypky a protáčely se mi panenky. Autor používá hodně sarkasmus a ironii, ale tu nejjednodušší, nejpřímočařejší, americkou a předvídatelnou. Dočetl jsem to, a zamýšlím se nad tím, co kdybych tam ztroskotal s ním? Kolik solú by muselo uběhnout, než bych Marka udusil bramborou?

10 07.02.2022

Múže to vypadat, vzhledem k tomu jak dlouho jsem s komentářem k této knize otálel, že jsem tak činil s ohleduplností, abych tu nevířil politické vášně a nedělal tomuto pánovi během nedávných voleb nějakou agitku. Pravda je ale taková, že jsem na vás, milý kolegové čtenáři a čtenářky, nějakou tu delší dobu házel bobek a databázi knih poněkud zanedbával. Co jsem celou tu dobu dělal? No, rozpovídal bych se, ale teď mi dochází, že tenhle koment by měl být zase o nějaké pitomé knížce, uf. Takže, knihu si u mě objednal brácho, jelikož pracuje v ozbrojených složkách (nemúžu to upřesnit abych neohrozil jeho bezpečnost a možná to taky přesně nevím, ale to se vzájemně nevylučuje). A když kniha putovala přese mě, trochu jsem nakouknul a celou ji přečetl. Tato kniha je o pánovi, který se jmenuje Šlachta, takže všechny ty obavy ohledně toho, že se z mého bratra stal monarchista, protože mektal něco o tom, že bude asi volit nějakou šlechtu, byly naštěstí hloupé bludy z přeslechnutí užvaněné osoby. No, pan Šlachta je policista tělem i duší, a kniha z jeho pohledu odvypráví třicet let jeho vesměs policejní kariéry. A k práci, kterou za tu dobu odvedl, vždycky přistupoval s odhodlaností, odvahou, zápalem a takovým tím srdíčkem. Hrozný nezmar a aktivní blbec, kterému nestačí jen zahřívat židli a ještě má tu drzost strkat nos do lumpárem vesměs svého zaměstnavatele. Jeho politické ambice jsou aplikací rčení, vyhodili jsme ho dveřmi a on nám sem leze oknem. Tenhle rytíř spravedlnosti je zcela nezpochybnitelně přesvědčen o svých pravdách, názorech a postupech, což nemusí být nutně špatně a v politice byli určitě i mnohem horší lidi než Šlachta, ale...hm, zakončil bych to takovým citátem k zamyšlení..., který řekl určitě někdo slavný, ale má slabá paměť na jména lidí, mě často nutí si i citáty slavných lidí často vymýšlet.
"Problém současného světa je, že hlupáci jsou skálopevně jistí, ale inteligentní lidé jsou plní pochybností"

6 10.01.2022

Otec vyrazí se synem na liduprázdný aljašský ostrov, aby si trochu vyčistil hlavu od svého zpackaného života. Všeobecně jsou mi tihle špatně připravení dobrodruzi s hromadou romantických představ sympatičtější než zkušení cestovatelé, kteří vyzbrojeni GPS, nastříkaní repelentem a zabaleni do pestrobarevných syntetickým bund, stanú a spacákú vyrážejí dobýt nějaký dosud panenský kousek přírody a pokud možno bez ztráty svého komfortu dokázat technologickou převahou přírodě, kdo je tady pánem. Proniknout na místo, o kterém příroda dává jasně najevo, že tam člověk nemá co dělat a říkat tomu souznění s přírodou, je stejně pitomé, jako vrazit člověku do zadku násadu od koštěte a říkat tomu milování. Nicméně tady je veškerá snaha o sympatie k postavě otce opravdu náročná. Není těžké utéct před společností a schovat se byť jen dočasně na nějakém izolovaném místě, někdy mě to taky chytá, mám chuť se vším praštit a odjet někam do hor chovat ovce. Problém nastává ve chvíli, kdy člověk neutíká před společností, ale sám před sebou. Kam se otec schová sám před sebou na pustém ostrově, zvláště když je to člověk, který nedokáže být sám? A co když jediná další osoba, která múže otce držet při zdravém rozumu je jeho syn. Tohle je husté, komorní, psychologické drama podnícené osobními zkušenostmi autora, s nepříjemnými postavami a nejasným poselstvím, že sebevražda je taky řešení. Jaký si to uděláš, takový to máš. A nějak jsem měl u toho pocit, že se na mě autor vyprázdnil, aby nemusel platit u psychologa. Přeji Vám milý čtenáři pevné duševní zdravý.

3 07.07.2021

"Říká se, že blbé otázky neexistují. Což je samozřejmě hloupost… Ukazuje se však, že ve snaze poctivě odpovědět na blbou otázku se múžete dopátrat celkem zajímavých zjištění."

Ve svých dětských letech jsem měl mlhavou představu o výrobě elektřiny, něco v tom smyslu, že se zatopí pod velkým kotlem a vznikající pára roztočí jakýsi větrák a ten zas rozpohybuje něco podobného jako dynamo co mají rodiče na jízdních kolech. Potom mi ale začali ve škole tvrdit, že se elektřina vyrábí třením liščího ohonu o ebonitovou tyč. Představoval jsem si jak v takové liščí elektrárně sedí stovka pracovníkú a třou a leští až se jim z toho ježí vlasy. A co je to za záhadný materiál ten ebonit? Měl jsem k takovému poznatku určité pochybnosti, ale moje učitelka nebyla Randall Munroe a tak jsem se nikdy nezeptal. Ale i když jsem od té doby trochu zmoudřel, dodnes to ve mně hlodá. Dokázala by taková liščí elektrárna vyrobit alespoň tolik elektřiny aby napájela vlastní osvětlení a pracovníci nemuseli třít potmě? A co kdyby…, co kdyby ty ebonitové tyče byli umístěny napevno asi na šířku liščího hřbetu od sebe a lišky mezi nimi probíhaly, dal by se vyrobenou elektřinou dobíjet mobily? Třeba by potom v ZOO mohla být zřízena speciální ekologická dobíjecí stanice.
Ještě nemáte dost? Tak si přečtěte tuto knihu, která je celá postavená na zodpovídání podobných pitomých otázek.

13 30.05.2021

Tak tohle jsem začal číst na valentýna, jakože si vezmu ke čtení něco tématického. A už to bude nějaký ten měsíc možná dva co mám dočteno. Musel jsem to ale trochu vydejchat a uklidnit nerva, protože když píšu s tou cholerickou žilkou na čele, bývám sprostý a dokonce se obávám, že bych mohl psát jako nějaký troll se zapnutým capslockem. Takže abych se za sebe nemusel stydět (víc než obvykle), tak píšu až takhle opožděný report. A co mě tak nasr...nakrklo? Začnu tím pozitivním. Tohle není úplně špatná kniha, příběh ve stylu pretty woman (zbohatlík se poblázní do prostitutky) odehrávající v Londýně někdy okolo roku 1870. Tehdy pánové nosili klobouky a ženy takovou vycpávku na prdel, řeklo by se divná móda, ale když se podívám na dnešní holky, co nosí ty příšerný mamadžíny, co se zapínají pod hrudníkem, tak si říkám, že na tom tehdy nebyli až tak zle. Ten popis doby a místa je to v čem je tato kniha opravdu dobrá, bohužel mě šlo spíš o příběh. V té délce by nebyl až takový problém, kdyby to někam směřovalo. A i když jsem již někde za púlkou pochopil, že existence vedlejších postav v knize je sice obsáhlá, ale asi spíše jen dekorativní, pořád jsem doufal, že alespoň hlavní dějová linka nějak dopadne. A tady, DO ČÍČI!, nejde o to, že by to nedopadlo podle mých představ, tady jde o to že to nedopadlo VÚBEC! Děj je v podstatě v plným proudu, nedořešené otázky a příběhy snad VŠECH postav a PAN SPISOVATEL to zakončí stylem, no tak už toho bylo dost KUDLA, bolí mě ze psaní ruka a TY čtenáři mi polib ZADEL. S tak zpraseným koncem knihy jsem se ještě nesetkal.

10 29.05.2021

Jsem rád, že existuje databázeknih a často mi pomáhá s výběrem vhodného čtiva. Bohužel někdo je tak zoufale zatvrzele ...uf, že se radši plně svěří při výběru knihy svému instinktu. Nejspíš tedy u mě při výběru knihy rozhodovala stejná část mozku jaká měla u mého prapředka za dob lovcú a sběračú na starost odlišení borúvek od zaječích bobkú a ještě se za ty poslední dvě gramotné generace nestihla správně přeorientovat, jinak si nedokážu vysvětlit proč jsem začal číst trilogii od posledního dílu. Kdybych taky trošku tušil o čem kniha je, nechám si jí do parných letních dnú. Je to Island, studené holé skály, omrzliny, sobi, tučňáci[zdroj?] , ledovce před kterýma se na neschováte ani na souši, zima, že i v ledničce musíte topit, prostě brrrrrrr, a i když tady u nás jsou zrovna čtyřicetistupňové vedra, hned je mi pak při čtení pocitově chladněji. V knize se v podstatě až tak nic neděje, děj se nevyvíjí, jde jen o takovou sondu do života v jedné zapadlé rybářské vesničce. Čekal jsem to poněkud komornější, dost překvapilo kolik v takové zapadlé vesničce múže žít lidí, já bych nečekal, že by jich tolik mohlo být na celém Islandu dohromady. A jelikož je to takové to místo, kde je šedivé moře, šedivá obloha, šedivá zem a kde přestává sněžit jen proto aby mohlo začít pršet, tak do toho autor dost zhusta sype všemožný moudra o smyslu života a tak. Život je jako nasolená treska, mno možná to bylo trochu jinak. Taky vám přijde, že všechny ty Islandský jména znějí jako když nějaké nevinné zvířátko spadne do drtičky kamení?

3 09.04.2021

Tak tohle je především o tom, že to napsal jakýsi Stefan Zweig. A tady přestává veškerá legrace. Tento autor je unikátem, s jakým se jinde nesetkáte a to hlavně díky tomu, že myšlení a pocity svých postav dokáže rozložit na molekuly a i obyčejné pětiminutové setkání dvou lidí zabere deset stran textu. U kohokoli jiného by to bylo nepovedené a beznadějně nudné natahování, ale u Zweiga dochází k jakémusi literárnímu paradoxu, kdy čím víc je text takto naředěný, tím víc je hutnější a hodnotnější. Ale přeci jenom to jsou jen povídky, zakrslé zárodky, demoverze skutečných literárních děl a jako takové je nikdy nedokážu pořádně docenit. A asi mě trochu trápý povídková alergie. Ano, to existuje! Kdybych přečetl tři takové knihy, zrudnu, celý oteču a umřu strašnou smrtí.

10 26.02.2021

(SPOILER) Dobrá kniha s pěknou obálkou a lákavou anotací, která mě navnadila na nápaditý a lehce děsivý mysteriózní příběh. Jenže pak jsem ji začal číst, hm. Prvních snad čtyři stovky stran jsou vesměs o ničem. Nové vetešnictví v malém městečku a lidi si tam chodí kupovat cetky, za které provedou jiné osobě v městečku nějaký naschvál a tím se proti sobě poštvávají. Čtyři sta stran! Mysterióznost nula, napínavost nula, děsivost HA-HA-HA. A potom se to velmi pozvolna rozjede, přičemž všechno spěje k už značně pohádkovému závěru, který takňák tušíte už od začátku. Nějak mi to potom šrotovalo v kebuli, kdybych byl pan Gaunt (hlavní záporák, majitel toho obchúdku) a uměl všechny ty triky co umí, skutečně si dával takovou strašnou práci (čtyři sta stran!) aby se ve výsledku pořezali dvě báby jejichž existence mi je vesměs lhostejná? A pak mě napadlo, kdyby se to zfilmovalo mohlo by se to jmenovat Slunce, seno a bedna dynamitu. A pak mě napadlo, kdyby si tohle přečetl Hitler a zjistil by, jak páchání trochy zla múže dát strašnou práci, možná by nikdy nebyl holokaust. A pak už mě nic nenapadlo, tak jsem se vykakal a šel spát.

7 24.02.2021

Tahle kniha mě drze nutila ji číst i když k tomu nemá potenciál! To už si ke mně žádná kniha dlouho nedovolila! Postavy černobílé jak z filmu pro pamětníky, děj poněkud předvídatelný a některá trochu natahovaná místa. Tak kde je ten zakopaný pes? Proč jsem tak moc musel dočíst další kapitolu (a pak další a další), že jsem opomíjel i čím dál dotěrnější fyzické potřeby, jako jídlo nebo spánek? Nevím, mám tušení, že autor nějak zacílil na mou zvědavost a s pomocí všech těch postupně odhalovaných tajemství, dalších obzorú a dějových zvratú, provedl jakýsi kouzelnický trik, který přestože probíhal přímo před mýma očima nějak nedokážu odhalit. Asi jako kdyby vám kouzelník ukázal prázdný šátek a potom z něj vyklepl bagr.

7 31.12.2020

Myslím, že většina normálních lidí se umění vyhýbá v domnění, že umění vzniklo jen pro těch pár studentú uměleckých škol a několik mimoňú, jejichž podivnost děsí asi tak jako podivnost zapomenutých, hlubinných, hlavonohých monster jenž občas vyvrhne moře. A skutečně tomu asi tak je, nicméně tato kniha je docela přístupná i obyčejným smrtelníkúm. Ze čtyř esejí, mi tři přišli jako docela dobré, no a ta jedna (ta o olejomalbě) šla nějak mimo mě. Ale i tak slušný výsledek.

(Úryvek z eseje o reklamě) "Záměrem je, aby divačka-zákaznice záviděla tomu kým se stane, jakmile si daný výrobek pořídí. Nakupující si má představovat, jak se díky výrobku stane objektem závisti druhých. Závisti, která následně ospravedlní její sebelásku. Jinými slovy řečeno, reklamní obraz ženu připravuje o lásku k jejímu skutečnému já, aby ji vzápětí nabídl zpět navýšenou o cenu výrobku."

4 25.12.2020

(SPOILER) Hlavní hrdina se nám hned v úvodu knihy představí jako jakýsi svatý vládce nějakého antického národa a pouští se do vyprávění jak k tomu přišel. Čekal jsem, že to tedy bude taková parafráze příběhu amerického miliardáře, který vzpomíná jak před padesáti lety vystoupil jako sirotek z lodi, koupil jablko za padesát centú, vyleštil ho a prodal za dolar, pak koupil dvě jablka a tak dál. Věřím, že všichni jsme někde slyšeli nebo četli obdobný příběh, ať už třeba zasazený do jiného místa nebo období. Jenže teď si přestavte, že tenhle "antický" sirotek ty jablka leštil celých šest set stran a pak to na poslední asi deseti stránkách uzavřel stylem, tak jsem si nějak vzpomněl že múj tatíček byl vlastně antický milionář a já jsem jeho jediný dědic. Uf.
Takže je to hlavně o tom jak se náš hrdina plahočí antickým světem. A je to takový nijaký, mouchy-snězte-si-mě-hrdina, takže děj tu posouvá nuceně dopředu jakási deux ex machina, podobně jako v antickém dramatu, jen s tím rozdílem, že boží zásah v antickém divadle rozřešil nějakou neřešitelnou, často závěrečnou situaci v ději, zatímco zde všechny ty znamení a boží zásahy slouží jen k tomu aby se děj, alespoň trochu zdánlivě pohnul. Jinak by hrozilo, že by si náš Turms sedl na kámen a tam uhnil. A to nechceme nebo jo? Nejsem si jistý, navzdory tomu, že Turms mě zrovna neoslnil, tak mezi ostatními postavami je to pořád charakter. Třeba jeho ženy Arsioné bych se nedotkl ani klackem na jehož konci by bylo napíchnuté hovno.
Asi jediným dúvodem, proč jsem se knihou s nijakým utahaným dějem a odpornými postavami dosoukal do konce, byl samotný popis antického světa. Tedy, myslím. Snažím se za pomoci své divotvorné fantazie představit všechny ty situace, kdy by se mi to mohlo hodit. Máňo vezmeš si mě? Ach, Johane, když mi řekneš jakou barvu měla keramika Etruskú tak jsem tvoje! No, dobře něco reálnějšího. Tý-dy-tu-dú-tydytudú a máme tu otázku za 640 tisíc, jakou barvu měla keramika Etruskú? Hm, blbý je že už si to stejně nepamatuji, takže snad abych radši šel leštit ty jablka.

5 08.12.2020