rabor
komentáře u knih

Zatím jsem nepoznal dost maďarú abych mohl bez obalu konstatovat, že jsou divní, ale začínám mít určité podezření. Kromě onoho specifického humoru, který je natolik specifický, že mi nepřijde vúbec humorný, kniha nabízí jen románek maďara s jednou francouzskou. A hádejte, který národ mi přijde ještě divnější než maďaři, oiu, franchouillard.


Pokud bych to bral čistě jako dobrodružný příběh, tak tato kniha skutečně moc neobstojí. Nic moc děj, otravné dialogy, omílání těch samých věcí dokola (schúze, oheň, lov, obluda) a nuda. Má to zachránit jakési morální poselství o tom, že demokracie a humanismus jsou křehké a neschopné a jakmile se najde příležitost měníme se ve smečku zvířat. Oh, jak překvapivé. Šokuje vás, že uvnitř sebe máte zvíře? Mě ani tak ne. Právě jsem si skřípl jazyk, když jsem se snažil vyndat zapadlý kousek pizzy z klávesnice, ruce jsem k tomu použít nemohl, protože jsem se zrovna drbal na koulích. Takže zjištění, že jsme zvířata považuji za objevení Ameriky. Vzpomeňte si na to až si zase budete okusovat nehty na rukou (nedejbože i na nohou), vy dobytci!


"Ve svém oceňovaném románu Přijde kůň do baru odpaluje izraelský spisovatel David Grossman jazykový ohňostroj, který se dotýká podstaty lidské duše."
aneb "Dříve jsem býval trošku namyšlený, ale dneska už nemám chybu" - David Grossman
No, potom co na mě z anotace dýchla ta intelektuální namyšlenost, rozhodl jsem se téhle knize přijít na kloub. Doteď si nejsem vlastně jist jestli toho lituji nebo ne. Připadal jsem si při čtení jako kdybych tam skutečně byl, na jedné nepříliš vtipné stand-up, která se postupně promění v melancholické účtování se životem jednoho smutného klauna. Pořád jsem byl jednou nohou na odchodu, už několikrát jsem si pomyslel, že už toho bylo akorát tak dost, že se zvednu a odejdu, tedy zavřu knihu a přestanu číst. Ale zústal jsem až do konce.
"I lidé v hledišti to cítí. Dívají se po sobě, neklidně poposedávají. Čím dál míň rozumějí tomu, čeho se nedobrovolně účastní. Vsadím se, že by se už dávno sebrali a odešli, nebo ho dokonce vypískali, nebýt pokušení, kterému je tak těžké odolat – pokušení nahlédnout do pekla někoho jiného."


Dočetl jsem to před dvěma týdny a ani kdybyste mě mučili, nevzpomněl bych si skoro na nic. A to jsem se nedávno z dlouhé chvíle naučil číslo pí na sto desetinných míst. Ale holt mám své limity. Přibližně múžu jen říct, že šlo o několik obyčejných nic neříkajících povídek, které lákaly na jakousi vzájemnou provázanost, ale ta nakonec neměla žádný vliv a kdybych se vyloženě nesoustředil na hledání spojitostí, nejspíš bych si jich vúbec nevšiml.


Už delší dobu jsem si chtěl od Cornwella něco přečíst. Do nedávných dnú mě ovšem vždy odradilo pomyšlení, že upíšu svoji duši nějaké sáhodlouhé sérii. Závislost na kultuře je svinstvo. Vždycky si vybavím svoji babičku, jak se musela dívat na Dallas a říkám si, že tak bych opravdu skončit nechtěl. Navíc zrovna knihy od Cornwella se docela špatně shánějí a zoufalý lidé dělají zoufalé věci (jako třeba kopírování několika set stránkových knih pomocí domácí tiskárny a skeneru, pirátění z internetu, shánění knih po bazarech a antikvariátech a loudění od kamarádú, kteří se k vám najednou nemají, protože si myslí, že vám jde zas jen o dávku…tedy ehm o knížku). Nevím, proč jsem to risknul, snad přehnané sebevědomí a pocit, že to mám stále pod kontrolou, nebo snad ten název „Poslední“ království, který ve mně vzbuzoval domněnku, že by nemuselo jít o sérii (jak jsem mohl být tak naivní?). Ale teď už je pozdě, má duše byla spolehlivě polapena.
Našel jsem svého dalšího strýce, který se jmenoval ealdorman Athelred. Byl to syn Athelreda, bratr Athelwulfa, otec Athelreda a bratr dalšího Athelreda, který byl otcem Alswith, jež se provdala za Alfreda. (Uthredúv strýc z matčiny strany, která se jmenovala Athelgifa, hlavně neplést s Athelwoldem nebo Alfrickem, to byl zas někdo úplně jiný)
A teď otázka za padesát bludišťákú: Jak se jmenoval Athelredúv bratranec ze čtvrtého kolene?
a) Alfrifuck
b) Atherethedethered
c) Dežo
d) Athedsfsfgdgsdaf


Krásný historický román z japonských končin. Řekl bych že Clavelúv předpoklad bylo napsat román o nástupu Toranagi k moci a vznik šogunátu. To jsem vydedukoval, protože kniha se jmenuje Šógun a já jsem geniální. K tomu ještě přidal nějakého toho evropana, aby mohl dát do kontrastu západní a východní kulturu a kniha tak byla atraktivní i pro ne úplně japanofilní čtenáře. Já jsem vyrústal na pokémonech a tamagoči, takže o japonské kultuře vím skoro všechno, přesto bylo fajn si tuhle knihu přečíst. Jen je to trochu utnuté. Tím, jak se v knize vedou dlouhé rozhovory a neustále se pije čaj, se nám ten děj trošičku natáhl a když si v tu chvíli autor uvědomil, že co se týká vzniku šogunátu je tímto tempem po tisíci stranách přibližně někde ve třetině, tak to prostě nemilosrdně utnul. Na jednu stranu je to škoda, ale na druhou; tu knihu jsem četl fakt dlouho a byla velká a těžká jako cihla. A teď si představte, že by měla třeba 3000 stran, vždyť už jen z jejího přenášení bych měl po měsíci vytahané ruce jak orangutan a vyrábět na takovou knihu vazbu by bylo jako snaha obléct Halinu Pawlowskou do korzetu.


Zpočátku se mi to líbilo, ten tragikomický nádech života sourozencú poznamenané mírem a láskou víc než by bylo zdrávo. Jejich neschopnost žít se přelije do jedné velké deprese, která se táhne celou knihou a ta komičnost se kamsi ztratí. Budiž, spousta velmi krásné literatury je položena na depresi, ale není v ní jako hlavní postava Rain. Máte nějakou sebestřednou kamarádku, která neumí žít, neví co chce a máte pocit, že její menstruační cyklus se trvale zasekl v tom špatném týdnu? Ne? Já taky ne, díkybohu, ale pokud po něčem takové toužíte, seznamte se s Rain. Musím přiznat, že mě ze začátku skutečně oklamala a myslel jsem si, že to s ní bude fajn. Jenže za první třetinou se neřeší nic jiného než jakási zamlčená minulost naší hrdinky, o co vlastně jde se dozvíte samozřejmě až na konci knihy a nestojí to za to.


Meziplanetární válka, intriky, záhadný generální tajemník OSN, drogová závislost, cestování časem do paralelních vesmírú a manželská krize jednoho suchara a jedné mrchy. Vylovil jsem to ze své knihovny jako oddechovku na pauzy do práce, ale i brebeňtění ukrajinských uklízeček, které zrovna poblíž vytíraly mi přišlo mnohdy srozumitelnější. Takže buď toho bylo na jednu knihu trochu moc nebo stárnu a začínají se mi líbit převážně jen taková sci-fi, která nejsou sci-fi.


Trochu moc Stanfordského experimentu. Přeci jenom to byl malý nízkorozpočtový experiment o dvaceti lidech co trval týden. Přisuzovat mu tak nadhodnocený význam a zmiňovat ho snad úplně v každém odstavci mi od Zimbarda přišlo poněkud egocentrické. A egocentrismus je pravým opakem altruismu, hodnoty která je v knize často skloňována jako dobrá strana síly. A to je druhá věc, co mě poněkud rozladila, ten naivní pohled na "dobro" a "zlo". Přičemž zlo je samozřejmě ponižování, mučení, zlásilňování a zabíjení a dobrem se myslí charita, pomáhání slepcúm přes přechod a dávání si kytiček do vlasú. Dle Zimbarda je dobro a zlo univerzální síla, kterou všichni vnímáme stejně a přestože zdúrazňuje individualitu jedince, se ani jednou nezamyslí nad tím, zda trochu nezáleží na úhlu pohledu a na tom, že většina jedincú, kteří z našeho pohledu páchají "zlo" jsou přesvědčeni o tom, že činí "dobro". Podle mě jsou zlem papírové kapesníky, co mi někdo neustále přidává k prádlu v pračce, aktualizace Windows 10, U s kroužkem a cenzura v japonským pornu. Ne, ani trochu mě netrápí nějaký umučený ručníkář. Ale nepochybuji o tom, že to každý máme trochu jinak. Chcete jeden vážnější příklad za všechny? Co bratři Mašínové, podle knihy nejspíše vrazi, protože zbytečně zabít svázaného bezbranného člověka, otce od rodiny, není tak úplně echt. Podle státu a mnohých z nás to jsou národní hrdinové. Nechci se tu přít o Mašínech, jen jsem chtěl říct, že dobro a zlo NENÍ univerzální. Celá kniha je především o tom, že "zlo" je z velké části zpúsobeno situačními vlivy, do kterých se múže dostat i úplně prúměrný jedinec. Odborně se tomu myslím říká, obrátit na temnou stranu síly. Všichni jsme taknějak vnitřně nastavení a při hledání odpovědi na otázku proč, už Zimbarda bohužel nenapadlo překročit rámec oború a zamyslet se nad tím z hlediska sociologie a evolučního vývoje člověka a společenství. Vyloženě špatná kniha není, ale uděláte líp, když pújdete do kina na Star Wars, vysvětlení pojmú je přibližně stejné, ale zábavnější.
Nechtěla by si nějaká hezká slečna čtenářka vyzkoušet to mučení ze strany 500? Přiznám se ke všemu.
Který jiný žalář je tak tmavý jako naše vlastní srdce!
Který žalářník je tak neúprosný jako naše vlastní já?


Děkuji za fajn chvíle strávené při této pohodové knize. Je překvapivě opět velmi Ziburovská. Což mi nevadí, jelikož pro mě to znamená, že pokaždé ať už knihu otevírám s jakoukoli náladou, zavírám jí později s úsměvem na tváři. Upřímně jsem netušil, že Gruzie je tak přívětivá země, mlékem a etanolem oplývající. Jelikož jsem téměř abstinent je zřejmě moje osobní návštěva této krajiny vyloučena, o to víc jsem rád za zprostředkování toho zážitku a rád jsem Ziburovi nákupem knihy přispěl na transplantaci jater. Jen mě mrzí, že se někam vytratila ta osobitá poezie.
"Skutečná svoboda pro mě začíná tehdy, kdy se přestanu brát vážně."


Obvykle zavírám desky právě dočtené knihy s pocitem, který se těžko popisuje slovy. Je to jakási směs spokojené nostalgie a radosti z nálezu něčeho o čem jsem neměl tušení, že to vlastně hledám. Avšak u této knihy to bylo jiné. Dočetl jsem, unavenou rukou jsem obrátil poslední stránku a utřel si do ní námahou upocené čelo. Rozpřemýšlel jsem se, což občas doprovázím zvuky jako hmm, hmm. A pak jsem k tomu doplnil něco co docela stručně a přesně vystihuje múj názor na knihu. Znělo to nějak takto "Hmm, hmm a co jako?"
Zjistil jsem, že tato kniha toho má překvapivě mnoho společného s návštěvou mojí babičky. Dobrý nápad se postupně mění v nekonečnou a nudnou záležitost s postavami jejichž osud je vám, tím víc lhostejný čím víc o nich víte. Čím dál víc přitom litujete ztráty času, protože člověk, pro kterého to děláte, si to už zítra stejně nebude pamatovat.
Musím ale uznat, že Steinbeck v mnohém předběhl svou dobu. Kdyby toto dílo bylo vytvořeno o pár desítek let později, mohl na jeho základě vzniknout scénář k nějakému tomu nekonečnému seriálu, co běží večer v televizi, aby ženy po čtyřicítce mohli žehlit.


Domnívám se, že tato kniha měla být tou odvážnou až revolucionářskou obžalobou upjaté korejské společnosti. Oh, mám na mysli jihokorejskou společnost, na severu mají teď trochu jiné starosti než vegetariánství. Nebylo by na škodu si přečíst takovou volnomyšlenkářksou knihu, kdyby se to ovšem povedlo. Hlavní hrdinka se rozhodne prolomit konvence společnosti tím, že se z ní stane magor, hurá. Ze začátku se to jakžtakž dá, protože jen nejí maso a všechny zavrhne. Četl jsem dál s očekáváním, že přijde alespoň jedna rada jak přeměnit tofu v chutné jídlo, to je pro mě jedna z nevyřešených záhad kvúli které jsem knihu koupil a trápí mě skutečně mnohem více než duševní zdravý korejských žen. Kniha od začátku do konce graduje divnost a nepochopení hlavní hrdinky zpúsobem "ještě větší magor než jsme si mysleli" až je zní jen schizofrenní kostra co si myslí, že je strom. Bingo, přesně tohle tu potřebujeme. Připadá vám společnost moc upjatá? Máme řešení, pořiďte si schizofrenii.
Krom toho, celá ta kniha je vlastně napsaná dost upjatým stylem. Suché jak moje pokusy s tofu. 200 stran bez jediného vtipu.
Víte jak poznáte vegetariána? nijak, sám vám to řekne.


Sám nechápu proč jsem Verhulstovi dal po mizerných Úprdelných dnech ještě šanci, ale špatně jsem neudělal. Trochu drsnější knižní jednohubka o stáří, pár životních chybách a manželské harmonii. Doporučuje devět z deseti cynikú.


Jedna z těch lepších. Pár výborných nápadú, trochu utopených v tom zbytku. Asi stárnu a už nedokážu všechnu tu nadsázku a blbiny hnané ad absurdum vnímat jako dříve. Ale proč by někdo kdo nemá rád nadsázku četl Palahniuka, že? No, asi jsem od Tendera Bransona čekal zázrak a jsem rád za to, že ta katastrofa nepřišla.


Podle mě je jen otázkou času, než bude Prahou pochodovat prúvod "Nekrofil Pride" a potom by mohlo vyjít najevo, že o tom nic nevím a jak jsem tudíž zpátečnický buran co má předsudky. Jelikož občas do Prahy jezdím a uvědomuji si, že i pražák je člověk a komunikaci se neubráníte, řekl jsem si, Ráďo, takhle to nejde, musíš se dovzdělat. Ale tenhle útržkovitý odfrkaný román mi moc nesedl. Jako nic proti nekrofilúm, ale vytvořit na takovém prostoru tak prázdnou a nepřesvědčivou postavu, aby se dal na obdiv těch několik chvil bizarnosti ohledně nekrofilie, to chce určitě zvláštní spisovatelské nadání, které se u mě bohužel nesetkává s dostatečným oceněním.


Po Zinkových chlapcích, které vám rovněž musím doporučit, protože je to nejlepší válečná respektive protiválečná literatura jakou jsem kdy četl, jsem se vydal na tento malý výlet do tajú ruské duše. Do duše, která je nejsilnější v těch chvílích, kdy je nejslabší.
A líbilo se.


Ke čtení tohoto veledíla mě dovedla zvědavost, očekávání trochu toho zdravého sadismu a Levné knihy. Kniha je pornografický brak orientovaný na sodomii a fekal, značně repetivní se sklony ke zbytečné popisnosti (tím nemyslím popisování toho kdo sežral čí hovno a jak vypadalo, ale spíš nadměrné a opakované popisování postav a programu). Líbí se mi, že jsou mezi námi i natolik duševně uvědomělí a snad až osvícení jedinci, kteří v této knize dokáží najít myšlenky a velkou filozofii, doporučoval bych jim číst více, věřím totiž tomu, že s takovým stupněm vnímavosti by našli zajímavé myšlenky, sociální reflexi a kritiku společnosti i při čtení jídelního lístku nebo složení zubní pasty. Jak se říká, proti gustu žádný dišputát, takže pokud vás baví fekal a sodomie, mohla by se vám kniha líbit. Pokud si toto chcete přečíst, protože jste unudění svým sexuálním životem, který se omezuje už jen na to, že své drahé polovičce oznámíte, že je středa, zhasnete a jdete si to odbýt, buďte rádi za to co máte a téhle knize se vyhněte.
Pokud by se tu mezi vámi vyskytoval někdo kdo rád zvířecí hovínka, ať dá vědět, vždycky když na jaře na zahradě roztaje sníh, ukáže se kolik toho jeden malý pes dokáže přes zimu nasrat.
A soused potřebuje odsát septik, ale to by chtělo asi spíše skupinu.


Další krásná apokalypsa, tentokráte v podobě epidemie slepoty. Jsem rád, že mám dočteno, kniha byla z počátku dost sugestivní a bál jsem se, že bych taky mohl zničeho nic oslepnout a nemít přitom dočteno, ale vzhledem k poslední třetině knihy, která múj pětihvězdičkový dojem srazila k slabému prúměru, by mě náhlé oslepnutí štvalo snad jen proto, že bych oslepl při čtení slepoty a neviděl bych nikoho, kdo by se té situaci zasmál.


Kniha o promarněných příležitostech, špatných volbách a o dvou mladých lidech, kteří k sobě nedokáží najít cestu i když jsou pro sebe skoro předurčení. Dobře napsané, jen nevím proč měl autor tu potřebu naše hrdiny tak mrzačit a stigmatizovat? Situace, kdy víme co máme udělat nebo říct, jak se rozhodnout a stejně zvolíme špatnou možnost se stávají dnes a denně i mezi obyčejnými lidmi. Tedy doufám, pokud by tomu tak bylo jen u mě a ne u vás, napište mi a já o tom napíšu knihu. Zrovna dneska jsem stejně jako hrdinka knihy řešil ucpaný záchod. Věděl jsem, že situace je kritická a bylo by lepší použít zvon, ale stejně jsem zkusil ještě jednou spláchnout. Každopádně přečíst si tuhle knihu rozhodně nebyla špatná volba.

Jej, a máme to tu zas. Citlivá kniha plná životních pravd, která vám zaručeně změní život (ne že by se to navenek nějak projevilo). Budete se smát i plakat. Přečtete jí nejméně pětkrát, budete si v ní zaškrtávat a dokonce života to bude vaše nejoblíbenější kniha. Srdcovka. Tu jemnou Charlieho duši si prostě zamilujete, on je totiž výjimečný a říká takové pravdy, jako že lidi jsou na sebe moc zlý a potom jsou z toho moc smutní a málo se objímají atd. Takže lidi! Nebuďte na sebe zlý. A abych nezapomněl, kniha je samozřejmě čtivá a strašně krásná, alespoň podle zdejších komentářú.
Achjo, kdybych si zdejší komenty přečetl dříve, vyhnul bych se knize širokým obloukem. Ale zas tak zlé to nebylo. Trochu nahuštěný příběh o dospívání jednoho podivýna, který zvláště ze začátku knihy púsobí až trošku retardovaně a vše i ty největší životní tragédie popisuje takovým ufufňaným zpúsobem. Kniha se bude líbit všem snílkúm, kteří z toho nemohou vyrúst.
