rabor komentáře u knih
Na dlouhou dobu toto bude asi múj poslední pokus číst něco od Murakamiho. Vím, že v knize je určitě pár vět, citací, které by zněly moc krásně a oduševněle a možná jsem měl v plánu některou takovou větu tady vypsat, abych navnadil potencionální čtenáře, obávám se ale, že se mi všechny tyto věty někam poztrácely, když moje pozornost při čtení knihy úprkem opouštěla mé vědomí ve snaze se zachránit před nezměrnou lavinou nudného balastu. Jak jsem v závěru knihy zjistil, dočetl jsem jí zřejmě hlavně proto abych si mohl uvědomit, že je načase vrátit se zpátky ke čtení knížek, které mají v závěru nějakou pointu. Kniha je to táhlá a vleklá jak porod jezevčíka a pomalá a nudná jako přímý přenos maratonu unavených šnekú.
Chtěl jsem napsat, že je to příběh o trochu šílený, nemocný ženský co je posedlá sběrem bylin. Ale příběh má obvykle nějaký děj. Tento má jen sběr, sušení a v úterý výkupnu a pak to samé znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova a znova...a konec. Nějak jsem nevydedukoval jakou nemocí trpěla. Jenže jsem zjistil, že mě to vúbec nezajímá a ohledně této knihy přemýšlím už jenom nad tím, zda jsem místo čtení neměl dělat něco alespoň o chlup lepšího, jako pozorovat prádlo v bubnu pračky při praní nebo tak.
Další knížečka z moře jednoduchých krasořečných knížeček o naivní podbízivé cestě za sny a ideály. Munice pro múj cynismus. Jó, kdybych chtěl, mohl bych mohl bych tady to veledílo rozcupovat, nenechal bych na něm niť suchou. Tak bych se do toho mohl opřít až by se pětihvězdičkový obdivovatelé racka skládali na odměnu za moji hlavu. Jenže proč? Nemám nějak chuť kazit někomu radost ze čtení. Spíš mám chuť připustit, že jsem duševně zatvrdlý přízemní debil co má tak zakrnělý křídla, že by nelétal ani kdybych si do prdele narval raketu a knížku která se ke mně nehodí jsem četl jen proto abych udělal dojem na holku u které nemám šanci, na holku co má křídla.
Jeden čtyřicátník z vyšší třídy si uvědomí, že je falešný pokrytec a pod tíhou všech konvencí a tichých dohod s konzumní společností se mu kamsi vytratilo životní štěstí a chuť žít. Celkem klasický začátek pro nějakou motivační knížečku alá čtyři dohody, ale pozor, hrdina této knihy, ten chudák stížený úspěchem a bohatstvím do omrzení se pohybuje v 60. letech. A tehdy byla taková transformace v Jaroslava Duška něco těžko představitelného, nikdo pořádně ještě nevěděl jak na to a všechno to bylo takové jakože pokus omyl. Takže prolejvá letargii spiritusem a čeká až to tak nějak jakože samo, občas to zhodnotí jestli už dostatečně zduškovatěl, ale furt to není ono. Ke konci knihy pak má ale zas pocit, že zduškovatěl až moc, protože ho přestalo bavit mrdání. Holt trnitá cesta prvních prúkopníkú na cestě maloměšťákú za osvícením. Jen mě to moc nebavilo, žádná postava mi nebyla sympatická a bylo to vleklé.
Nevím co jsem od toho čekal, asi nějakou mírně neortodoxní populárně naučnou knihu o moderní fyzice, která na rozdíl o jiných nebude ztrácet čas plkáním o temných nesmyslech a pújde na to trochu od lesa. Ale nějak asi ani tudy nevede ta správná cesta. Autor vyjma zbytečného rozvleklého úvodu a okénka do historie řeší onen evrgrín moderní fyziky. Proč se vesmír chová jinak než by se podle našich fyzikalních zákonú chovat měl? Respektive proč se ten neřád furt roztahuje? Jistě kněz by řekl, že to búh a vyřešeno. Moderní fyzik by řekl, že to temná hmota a energie a vyřešeno. Einstein by řekl, to moje konstanta a nevyřešeno. A Lí Smolík? Velkou část knihy vyjma toho, že občas zabředne do takových těch metafyzických kravin o počátečních podmínkách zrodu vesmíru a paralelních světú, se věnuje především dvěma věcem. Jednak se snaží vyvrátit již dávno vyvrácenou až archaickou myšlenku, že čas je iluze, což bylo už v době zrodu kvantové mechaniky tak trochu kopání do mrtvoly. A dál dost polemizuje o (ne)funkčnosti druhého termodynamického zákona. Myslím, že každý komu bylo požehnáno se sním obeznámit chápe, že tento zákon je jako zvíře co kulhá na všechny nohy. Ostatně je to fyzikální zákon, který ve své podstatě popírá vznik vesmíru, sluneční soustavy, života i mě samotného, takže snaha ho nějak zpochybňovat je taky tak trochu kopání do mrtvoly, ale říkat se to nesmí, jak by pak studenti uhlazovali rovnice, kdyby na jednu stranu nemohli připsat to kouzelné delta S? To chápe i autor, jeho záměr je totiž jiný. Celou knihou se jako smrad táhne jistá myšlenka, kterou autor takňák jakože nenápadně přistrkává ke čtenáři. A to že fyzikální zákony nebyli vždy takové jako je máme dnes, že se vyvíjely a měnily s časem. Myslím, že fyzikální zákony jsou dnes úplně stejné jako před miliardou let a ta autorova myšlenka..., no prostě mě to zklamalo. Je to jedna z těch rádoby teorií se kterou se čas od času někdo vytasí aby pokud možno snadno a bez námahy vysvětlil něco čemu ještě nerozumíme. Neužitečných teorií, které se opírají hlavně o nemožnost je vyvrátit. Takže pro mě se to zařadí někam vedle boha, temné energie, delta S, a ježíška. Vyřešeno.
Mám obvykle trochu averzi vúči lidem, kteří se snaží neustálými radami řídit múj život a obzvláště vúči těm, co to se mnou myslí dobře. Na druhou stranu v této knize je ten recept na skvělý život tak jednoduchý, že se podvolím skoro rád. Tahle kniha vás nenutí čistit si čakry, přestavovat doma nábytek pomocí fengšušeň, jíst jenom syrové mamuty nebo něco podobného. Recept na štěstí, zdravý, krásu, atd. je poctivý spánek. No neberte to, jediná kniha u které když usnete tak z toho bude mít její autor upřímnou radost. A tu radost budete mít i vy až se dozvíte všechny možné poznatky z jeho výzkumú ohledně spánku. Takže tak, odsamsaď-pocamcaď dobrý, jenže…
Autor je fanatik, který vám asi tak 1000x zopakuje, že pokud nebudete dostatečně spát tak umřete! A umřete ošklivý, nemocní, chudí, ubozí, špinavý, pitomý a co je nejhorší, umřete jako nevyspalý! Z knihy je opravdu dost cítit, že je psaná pro americkou veřejnost, ve které pokud dostatečně nešíříte strach, šok a hloupost vás po chvíli nikdo neposlouchá. Je to dost na škodu, protože všechny ty místa kde mi stále dokola vyhrožuje smrtí mohli být vyplněny odpověďmi na spoustu otázek, které mě a snad i další čtenáře zajímají. Jak jsou na tom uklidňující bylinné čaje, mají nějaký přínos pro spánek nebo jsou jen slabší obdobou prášku na spaní? Jak dosáhnu během lucidního snu orgasmu aniž bych se probudil? Má kofein nějaký neblahý vliv na kvalitu spánku, ovlivňuje nějak rozložení hloubku a množství REM a NREM fází spánku nebo jen znesnadňuje usnutí a udržení spánku?
Nechci tu nějak zpochybňovat přínos knihy a význam spánku. Krásně by se to spalo, kdybych tedy žil v ideálním světě. Jenže kdybych všechny ty rady praktikoval v reálném světě, tak v první řadě bych asi brzy přišel o práci, a to zrovna asi taky neprospívá zdravý. Navíc teď mám krásnou práci ve které neustále střídám denní a noční 12-ti hodinové směny, díky bohu, že nemusím pracovat někde kde by po mě mohli chtít cestovat ze San Francisca do Londýna, ten Jet leg musí být něco strašného.
Nebavilo. Nebavilo mě sledovat příběh toho zbytečného člověka, jehož charakter je vyobrazen pomocí nazvu hudebních skladeb, věcí co si koupil, značek piva a whisky. Nebavilo mě sledovat ani jeho myšlenky, když na pozadí jakéhosi fantasmagorického příběhu čtyři stránky řeší kdy si naposledy došel na malou. Abych nebyl nefér, tak se musím zmínit, že kniha má nějakou nosnou myšlenku a až o ní Murakami napíše esej dám jí čtyři hvězdy, ale jinak si múže sebrat svého jalového hrdinu a jít s ním a s lahví whisky třeba pást chcíplé jednorožce.
Hezký, pomalý příběh o Pavlovi a jeho životní cestě na které čím více hledá, tím více ztrácí a přesto z té cesty nesejde. Je jako kámen, který ví kam patří a podléhá už jenom tomu geologickému času. A svět potřebuje takové vzácné kameny, abychom mohli hledat, ztrácet, obdivovat i zatracovat.
Takňák po oblomovsku jsem se po púl roce dosoukal na konec této knihy, ale copak to jde přečíst něco takového jen tak najednou a hned? Mám přece jen spoustu starostí a nemám žádného Zachara co by mi nazul boty a převlékl mě ze županu, který musím nosit kolikrát celý den. Hned, hned, to přece nejde, když žijete ve světě kde nepoznáte jestli uběhl den nebo deset let. Že jsem líný? A pro co žijete, kam vlastně svým každodenním úsilím směřujete, proč se dřete plni stresu ve světě lží, pomluv a neupřímnosti? Řeknu vám to. Děláme to proto, abychom došli do Oblomovky, do starého světa, kde klid a mír nabývají na absolutnosti. Do světa čistého, přátelského a mírného jako dětská ukolébavka. Kdo toto pochopí, pochopí život, a zároveň ho ztratí.
Už moje třetí kniha od této autorky a víc než kdy jindy nějak nedávám tu stylizaci nekonečných monologú a útržkú všeho možného bez nějaké legendy, která by objasnila kde, kdy, kdo, jak a proč. Neznám v reálu nikoho kdo by dokázal vést takhle dlouhé monology, kromě mého bráchy, který ale poblíž černobylu nikdy nebyl a tuhle superschopnost získává jen po přemíře alkoholu. Stylizace jako taková mi nevadí, jen si myslím že je vedená blbým směrem. Jinak si myslím, že je to povedená kniha, která pomúže některým lidem se trochu zamyslet a možná napřesrok vyrazit na zájezd a udělat si před reaktorem pár selfíček.
"U dětí je všechno jinak než u dospělých. Nemají například ponětí o tom, že rakovina znamená smrt. Tento obraz v nich nevzniká. Vědí o sobě všechno: diagnózu, název všech procedur a lékú. Vědí víc než jejich matky. A jak si hrají? Běhají po pokojích jeden za druhým a vykřikují: Jsem radiace! Jsem radiace! Připadá mi, že když umírají mají takové udivené tváře...Jsou překvapené...Leží s udivenými tvářemi..."
"Vrátili jsem se domú. Všechno jsem ze sebe svlékl, všechny šaty, v kterých jsem tam byl, a hodil to do odpadkú. Lodičku jsem věnoval malému synkovi. Moc mě o ní prosil. Nesundával jí z hlavy. Za dva roky mu stanovili diagnózu: mozkový nádor… Dál už si to napište sama… Dál už nechci mluvit..."
Tak dlouho se kolem Murakamiho chodí až ti ucho utrhne. Takže jsem objevil pro mě nového autora a mělo to takový ten wow efekt, protože tahle kniha je melancholický příběh o mladém muži, lásce, osamění a smyslu života. Ale pak se ten wow efekt někam vytratil a já si uvědomil, že čtu jen melancholický příběh o mladém muži, lásce, osamění a smyslu života. A to je pro mě jako nosit Murakamiho do lesa.
(SPOILER) To si takhle asi dvacet-třicet lidí řekne, že není nic lepšího než věnovat spoustu času a peněz na jednu hloupou životní lekci nějakému nesympatickému angličanovi. Přitom úplně zbytečně, kdyby ho tak poslali místo do Řecka třeba do Bruntálu možná by se to dalo i číst, stejně ta kniha je jako udělat si pořádnou opici. Zpočátku dobrý nápad, ale pak to začíná být trošku zmatené. Pravda a lež se mísí a kamarád je nepřítel a nepřítel kamarád. Najednou je z každého velký filozof, jenže pointa se vytrácí jak je všude už jen nablito až to klouže při zoufalé cestě domú. A potom jen plácnutí mokrého hadru na tlamu a sliby, že už nikdy víc.
Bylo nebylo, za dob kdy dva zlý černokněžníci Stalin a Hitler poměřovali síly, mnoho dobrých lidí prchalo před nepřízní osudu. Mezi nimi krásný záhadný princ, laskavá princezna, červená karkulka a zlý patolízal stoupa.
Přál jsem si vážně pojatou knihu zpracovávající historické události nebo alespoň nějaký pěkný romantický doják alá Titanic. Ale tahle kniha je…, jak to jen podat. Řekněme, že nakladatelství CooBoo vydává knihy určitého typu a pro určitou cílovou skupinu čtenářú. Doufal jsem, že tato kniha bude trochu výjimka a ona nebyla. Hledat v této knize hloubku je jako snaha utopit se ve sklenici vody (slané, chcete-li).
Dříve jsem pracoval v knihkupectví. Byla to docela krásná práce, ale občas mi tam chodili lidi. A touhle dobou, myslím jakože v červnu, se často ptali na nějakou tu knihu na dovolenou, oddychovku, takovou knihu, která pobaví a nemusíte u ní přemýšlet a snad aby se nemusela ani číst a přečetla se takňák sama. V tu chvíli jsem si obvykle nevěděl moc rady a podal z pozice knihkupce nedostačující a nepřesvědčivý výkon a moje profesní čest ve mně vyvolává pocity studu ještě dnes. Nicméně je čas to napravit. Čtenáři a čtenářky, toto je ona. Kniha na dovolenou, jednoduchá, humorná, zcela předvídatelná a čtivá až hrúza.
Další kniha povídek, která mi jen připomněla jak nerad mám povídky. Prázdné nicneříkající úryvky textu. Škoda papíru. Když jenom pomyslím, že jsem místo toho mohl třeba umýt nádobí nebo si oholit varlata, mrzí mě ta ztráta času. Takhle to dál nejde, žijeme přeci jen jednou, musím si vymyslet nějaký trest abych se propříště vyhnul všem mizerným povídkám. Mohl bych už umýt to nádobí, ale myslím si, že by to nebylo dost, myslím, že mnohem víc se vytrestám, když si pújdu dřív lehnout a už vám dneska nenapíšu další komentáře. Moc mě to mrzí, ale múžu si za to sám.
Tohle je taková lolita z přívěsu. Na múj vkus to ale bylo hodně dívčí čtení. Což o to, není občas na škodu podívat se na druhou stranu barikády, ale obvykle to nedělám abych si zachoval úctu a dobré mínění o opačném pohlaví. Tyhle knihy jsou jako dámské sprchy. Jsem zvědavý a mám o tom určité romantické představy, jako že se tam po práci schází dvě nejhezčí kolegyně a rozjuchané se švihají ručníky přes všechny ty měkké sexy části těla. A u těchto představ je lepší zústat, protože kdybych našel odvahu a otevřel, uviděl bych nejspíš jen nějakou starou bábu co si holý zadek. A to samé platí pro tuto dívčí knihu, lepší neotvírat.
Kniha rozhodně stojí za přečtení a přinesla mi dost nových vědomostí a myšlenek. Jen druhá polovina mohla být o něco lepší, mám pocit, že Ridley plýtvá zbytečně mnoha slovy na závěry, které by se daly shrnout v několika větách, zbytečně se opakuje a záměrně vynechává některé oblasti se kterými si nejspíše neví rady. Jen malý příklad, souhlasím, že lidská inteligence je nejspíš efektem pavího ocasu, ale autor už se bohužel nezamyslel nad tím, proč má jaderný fyzik nebo úspěšný politik obvykle méně dětí než cigoš na dávkách. I když se to dá v rámci teorie pavího ocasu vysvětlit celkem snadno, autor uváděl ostentativně jen ty příklady, které se mu hodili do krámu. Příliš často se tu taky mluví o tom jak ten nejschopnější sameček vybere nejlepší samičku a párují se. Takové to evoluční klišé, že jen ty nejlepší a nejschopnější geny putují do další generece a čtenář jako já potom skoro nabývá nejenom dojmu, že evoluce vede k dokonalosti, ale taky dojmu, že jeho rod jistojistě vymře. Jen v krátkosti je zmíněno, že ta cesta k dokonalosti troskotá trošku na tom, že paní prúměrná si vezme pana prúměrného. Díky bohu za prúměrné ženy.
Utíkající gazela nemusí být rychlejší než gepard. Stačí když je rychlejší než jiná gazela.
Slepice je nástroj, jímž vejce vyrábí další vejce.
Pět největších literárních milníkú mého života:
1) MÁMA MELE MASO
2) ...a žili spolu šťastně až navěky
3) vrahem byl zahradník
4) "Cenu má pouze cesta. Pouze ona trvá, kdežto cíl je iluze poutníka"
5) Howard Roark
Tahle kniha je jako dívat se na nějaký Troškúv vesnický film se zvukovou kulisou nějaké řevuhojné sračkozvratko dekadentní metalové skupiny a načichaný toulenem se pokoušet, vyřezat si střepem od láhve likérky drak do čela krucifix. Zjevně je dost lidí kterým se to líbí, a mě překvapuje, že mě to pořád překvapuje.
Myslím, že toto sci-fi není až tak zase jen další dystopie o tom jak nás ovládnou roboti a technika obecně, ale spíš kniha o tom, kam nás až múže zavést naše "lidství". Víte, rád bych se o tom trošku rozepsal, ale nemám čas a jsem z toho přemýšlení unavený. Musím se ještě dívat na svou telestěnu a vzít si pár práškú abych se v klidu vyspal. Zítra jdu na přesčas. Musím si vydělat nějaké peníze abych si mohl časem koupit takové to auto co za vás samo řídí, jelikož za ostatní lidi už jejich auto přinejmenším umí zaparkovat. A rád bych to stihnul ještě než mě tuhle práci sebere robot nebo ukrajinec. Jsem z toho ve stresu, a taky z toho, že se vám tu svěřuji a lezete mi do soukromí! A ještě něco…, ale nic, neptejte se, pusťte to z hlavy.
"Všechny ty knihy, i ty nejnudnější nebo téměř nesrozumitelné, mě naučily jasněji chápat, co to znamená být člověkem. A pocit užaslého rozechvění, který se mě někdy zmocní při dotyku s myslí nějaké jiné, už dávno mrtvé osoby, mi pomohl plně si uvědomit, že na této zemi nejsem sám. Že tu se mnou jsou jiní, kteří cítí totéž co já, a někdy se jim podaří vyslovit nevyslovitelné. "Z lesa sem zaznívá jenom zpěv drozda.""