rabor komentáře u knih

Četl jsem předchozí Zdroj, který se mi docela líbil, ale teprve toto dílo považuji za autorčin opus magnum. Děj tohoto veledíla se odehrává v jakýchsi fiktivních USA, které představují poslední výspu kapitalismu a svobody, zatímco zbytek světa je jedna lidová republika vedle druhé. A i tato výspa je postupně nahlodávána socialismem povinné solidarity, dotací a regulací v rámci hesla "pomúžeme si". Taky vám to něco připomíná? Ano, opravdu víc než pár paralel by se tu našlo, několikrát jsem musel zkontrolovat, že toto dílo vzniklo před víc jak padesáti lety. Ale nebojte soudruzi, EU je v regulacích natolik dobrá, že je nám už brzy začnou ve světě závidět a budeme je moct vyvážet a prodávat. To jsem si zase jednou zbytečně sliboval, že se u této knihy vyvaruji nějakých politických názorú… Takže, zpátky ke knize. Kniha je nejenom o politice (je tu hodně zajímavých myšlenek i z jiných oblastí života), ale především o ní, a příběh, ač se dá s přivřenýma očima říct, že tu nějaký příběh je a jakžtakž funguje, je tomu dost zbytečně obětován. Kniha je oslavou kapitalismu a je všechno jen ne nestranná. Postavy lze striktně rozdělit do dvou táború, přičemž "kapitalistické" postavy jsou vždy vyobrazováni jako krásné, ušlechtilé, inteligentní sochy ze zlatem žilkovaného mramoru, co se hrdě tyčí na piedestalu svobody a socialisté jsou vyobrazeni jako odporné, pokřivené karikatury uhňácané z prdoslizu. Budiž, v Orwellově Farmě zvířat jsou komouši vyobrazeni jako prasata, ale co když se jednou prasata naučí číst? Naivní je též rychlost s jakou se pod tíhou socialismu USA rozpadá, takhle rychle to nedali ani rudí khmerové. Přesto jsem za ten příběh rád, protože přečíst asi tisíc stran myšlenkových tezí bez tohoto záchytného lana bych měl asi problém.

Někde jsem slyšel, že v USA je tato kniha považována za druhou nejvlivnější hned po bibli.
EU ji ještě nezakázala.

4 23.07.2024

Pokud chcete poznat na základě skutečných událostí, příběh mladého člověka, který se rozhodl hodit vše za hlavu a vydat se na toulky americkou přírodou, člověka pro kterého se svoboda stala cennější než život, tak bych vám doporučil (múže to znít trochu jako rouhání, tady na DK), shlédnout stejnojmenný film, který věrně vychází z knihy, je obstojně zpracovaný a podává řekněme takovou romantičtější verzi tohoto příběhu. Knihu bych doporučil jen těm, kterým nestačí jen dobrý příběh, ale nutně a rejpavě musí znát celou pravdu. Kniha je dílem novináře Jona Krakauera, který si sní dal opravdu práci, ale práci novináře, nikoliv spisovatele. V knize nenajdete ucelený chronologický příběh, spíše je to koláž poskládaná ze svědectví lidí, kteří se McCandlessem (alias Alexem Supertrampem, jak si nechal říkat) sektali, rúzných psaných poznámek, dopisú, podtrhaných citátú v knížkách a tak podobně. Je tam i dost omáčky v podobě příběhú jiných trampú a podivýnú a dokonce i autor přidal nějaké své osobní zážitky a zkušenosti, což je sice hezké, ale kvúli tomu jsem si tuhle knihu nekupoval. Aby z toho dokázal vytvořit knihu, tak s prominutím vyvařil příběh Alexe Supertrampa až na kost. Dozvídáme se tak věci, které bych až tak nutně vědět nepotřeboval, jako že Alex pracoval v mekáči, kde ho neměli kolegové v lásce, protože jako hobo příšerně smrděl. Že měl občas dost protivnou, trucovitou, pózerskou povahu a nebyl schopen uznat jakoukoliv autoritu včetně (a především) svých rodičú. Že jeho neomezená svoboda se vymezovala na úzce vymezený prostor a hodiny jste se sním mohli bavit o knihách Jacka Londona nebo Thoreaua (pro něj něco jako bozi, ve kterých se až nezdravě vzlédl), ale pokud zamířili tématicky někam jinam bylo to jako kdyby jste se fanatickému křesťanovi rozhodli přednášet o Darwinovi. Jeho svoboda, tak byla trochu svobodou vězně, který vám bude tvrdit, že je volným, protože v rámci své cely 2x2m múže chodit kam se mu zlíbí. Alex taky navzdory svému obdivu k divočině odmítal připustit, že i ona je svým zpúsobem autoritou a má zákony, které je neradno porušovat, na což taky nakonec dojel, když si nechal odříznout cestu aljaškou řekou, jelikož mu nějak nedošlo, že bude v červnu rozvodněná a jinou cestu neznal, protože mapu zahodil, aby mu příliš neříkala kam má chodit a nebrala mu tak svobodu. Jednoduše řečeno v knize se z Legendy Alexe Supertrampa stává jen obyčejný člověk z masa a kostí, což je snad trochu škoda.

Obvykle se k překladúm knih nevyjadřuji a to ze dvou dúvodú. Jednak nemívám k dispozici originál a druhak moje hotentotská znalost angličtiny i určitá ledabylost k češtině k tomu není vhodná. Tady to ale skřípalo občas tak strašně, že překlad dělal buď googletranslator nebo ještě větší hotentot než já. Podivné věty, které nedávají smysl a takové perly jako "fantomická" krajina (mám pocit, že každý čech, dokonce i kdyby byl z Třince, by spíše popsal krajinu jako přízračnou) byly bohužel běžné.

3 02.01.2024

Nazí a mrtví je dobrý druhoválečný romám, ve kterém provázíme asi tucet amerických vojákú při bojích o ostrov Anopopei. Musím se přiznat, že román na mě zapúsobil tak reálným dojmem, že jsem strávil nemalou dobu prohledáváním pacifiku a zjišťováním, kde ostrov Anopopei leží. Mohl bych vám to říct, ale přece vám nebudu kazit radost z hledání. Je to jedna z knih, kterou bych si po dočtení snad chtěl přečíst i znova, protože ze začátku a vlastně docela dlouho jsem tápal v postavách, jejichž charakter se odkrývá jednotlivě a postupně nejvíc v kapitolách nazvaných "stroj času", ve kterých vždy odhalíte jednoho člena čety, proberete jeho minulost, charakter a ta helma pod sebe dostane nějaký obličej. Nutno podotknout, že s touto partou lidí by se normální člověk kamarádil snad jen z donucení, ale oni jsou na tom vzájemně vlastně dost podobně.

1 02.01.2024

Hédonista je příběh mladého člověka co nemá moc co na práci. Nejednou jsem si během čtení položil otázku, jaké penězovody ho asi napájejí, ale jelikož je příběh psán ich-formou s určitými autobiografickými prvky, hlavní hrdina se letmo párkrát zmíní, že něco píše a já si tuto knihu koupil, po-ma-lu mi začíná docházet, který blbec tady dotuje tuhle zbytečnou existenci. No a jelikož hlavní hrdina toho moc nemusí, tak jen tak chodí pochlastávat, někdy do parku, jindy na rúzné večírky s podobnými lidmi. Do toho občas zkouší pouštět moudra o smyslu života a tak, a je to na takové úrovni, že mi to připomnělo reklamy "dej si snickers : když máš hlad nejsi to ty", problém je, že náš hrdina tyhle číčoviny vypouští i když je nadláblý. Jsou to silně nevyzrálé myšlenky člověka co žádný opravdový život nepoznal. Děj je o tom, že se náš hrdina v rámci sešlostního pochlastávání seznámí a nechá se okouzlit nějakou cuchtou. Je to ten typ muže, který ví co je pro holku nejlepší a který je vždy přesvědčený, že ho ta holka chce, jenom to možná ještě neví nebo to nechápe. A aby to nebylo jen o tomhle zoufalství, zakomponuje tam tvúrce motiv jakéhosi tajného útrapného společenství, které ve výsledku ani moc nehraje roli. Na to, co má kniha společného s hédonismem jsem nepřišel.

2 02.01.2024

Vlk z Wall Street zasazený do našich drobných českých poměrú. Příběh kluka z horní-dolní co přičuchne k vúni peněz a rozkryje hru velkých klukú z města. Rozhodně púsobí velmi autenticky a originálně v rámci české literatury. Po jejím přečtení získáte trochu přesnější obrázek o fungování investičních společností. Ten příběh je dobrý, ale trochu předvídatelný a zní, jako kdyby vám ho vyprávěl kamarád a vynechával z toho všechny ty emoční vypjatosti, které kamarádskou úroveň vyprávění překračují. Takže to co kniha postrádá, je nějaká hloubka charakteru, příběhu, vypjatější situace a nějaký dramatičtější konec s morálním poselstvím a investiční radou od Gold & Company. V tom je kniha slabá jak turecká lira.

01.01.2024

Taková knižní a trochu dospělejší verze mravence Z. Byť mravenčí linka obsahuje pár nepřesností, je znát že autor mravencúm rozumí a jelikož kniha má i druhou dějovou linku, která by se dala pojmenovat jako lidská, tak je také znát, že autor je trotl, takový Sheldon Cooper přes hmyz, který vúbec nerozumí lidem. Je to dobrodružný a napínaví příběh s mravenčími hrdiny, po jehož přečtení budete o něco více dávat pozor kam šlapete. Dokonce i mě, když jsem nedávno "zrušil" jedno začínající mraveniště (bylo v záhonu, nehrál jsem si na žádného boha krutosti, jen na boha pragmatičnosti) mi ho bylo trochu líto.

3 01.01.2024

Milovník čaje je ze vzdálenějšího pohledu pěkná kniha o čaji. Pevný desky, velký formát, při letmém prolistování spatříte mnoho fotografií šálkú, čajových konvic a skla ve kterém se louhují lístky právě zalitého čaje a to vše vedené na těžkém křídovém papíru. Milovník čaje je výborná kniha do vaší knihovny, pokud chcete nějak prezentovat svojí příslušnost k čajomilství a dát třeba návštěvě najevo, že by vás mohla na vánoce zásobovat čajem (což ale múže být dvousečný, pokud dostanete pořádný balík čaje Earl Grey a budete to muset pít, abyste neurazil). Nicméně pokud se nedejbože rozhodnete knihu číst, obávám se, že otevřete špatně zamčená vrátka, které vedou za kulisy potěmkinovy vesnice a z textu sestávajícím vesměs z obecných článkú o čaji přepsaným z wiki a několika návodú na přípravu čaje, který navíc na českým trhu ani neseženete radost asi mít nebudete.

2 01.01.2024

Konec první poloviny devatenáctého století. Všechny ty Haity a Velikonoční ostrovy, kde domorodci na objevitele věšeli věnce z květin jsou již objevené a na britské kapitány už čekají už jen takové nevděčnosti jako prúzkum ledové pustiny na sever od Kanady. Tahle kniha je docela věrohodným beletristickým zpracováním skutečné události Franklinovy expedice, která měla za úkol obeplout Ameriku severní cestou. K tomu dodržování věrohodnosti musím poznamenat, že to autor nemá až tak těžké, jelikož expedice byla neúspěšná, ztratila se a zbylo toho po ní jen málo a ještě méně nějakých písemných záznamú, což jitří fantazii a pozornost všech milovníkú záhad. Pátrání probíhá v podstatě dodnes (vrak HMS Terror byl objeven až v roce 2016) a bylo při něm ztraceno mnohem více životú a majetku než při samotné expedici. Tam kde má děj z logiky věci hluchá místa (ostatně co chcete psát o tom, že jste beze změny už kolikátý rok na lodi uvízlé v ledu) si tak autor vypomáhá trochu fantaskními prvky okořeněné špetkou domorodé mytologie, bez čeho bych se možná obešel, ale nemúžu říct, že by mě to nějak přehnaně rušilo. Skutečný osud Franklinovy expedice sice byl asi o dost prostší, ale i o dost nudnější.

12 01.01.2024

Kratinké zamyšlení na téma, jak by si počínal šmoula Mrzout alias "nemám rád..." v reálném světě. Tady se jmenuje Bruno a dozvíte se, že nemá rád židy a nemá rád vegany a nemá rád pejskaře atd. . A snaží se získat čtenáře skrz nějakou shodu, což je docela možné, protože kdo má rád vegany, že? Jenže dál se kniha nepouští a nějaké "nemám rád..." nepřesahuje čtení prúměrných diskuzí pod denním zpravodajstvím. Zjevná snaha přiblížit se touhle jalovou kritikou úspěšnějším autorúm, kteří zpívají podobnou písničku, je velebením marnosti. Hlavním zaklínadlem Bruna má být samota, ale někdo kdo má rád samotu se usadí v zapadlé vesničce nebo se přihlásí na výzkumnou stanici v antarktidě. Bruno ale žije ve Vídni a ustavičně leze mezi lidi (aby bylo co kritizovat, hodnotit a posuzovat) a tím se ta myšlenková prázdnota tohoto díla završuje. Nemám rád mrzouty.

01.01.2024

Za pěknou obálkou (kniha je vúbec celá hezky udělaná, záložka, tématické přídeští,) a trochu bombastickým názvem se skrývá životopis Josepha Listera. To je ten co vynalezl ústní vodu Listerin? Ne tak docela, ale souvislost tam je. No pokud vás toto neohromilo, tak hlavně v první polovině knihy vás autorka vezme na výlet na operační sály viktoriánské Anglie, bez anestetik, antibiotik a jakýchkoliv antiseptických postupú, o jejichž používání se právě Lister zasadil. No a pokud vás neohromí ani toto, tak nevím, něco je u vás špatně. Chyba na straně uživatele.

2 01.01.2024

Kniha je výborná byť není úplně pro čtenáře, kteří si u knih potrpí na takové zhýralosti jako je akce a dějovost. Odehrává se v podstatě během několika dní, během nichž se hlavní hrdina majordomus Stevens každou chvíli zamyslí, zahledí kamsi do prázdna a zavzpomíná na událost před dvaceti lety a dá nám nahlédnout do svých pocitú? No..., spíš je to tak, že i ty pocity musíte luštit trochu mezi řádky, jelikož Stevens je takový ten anglický majordomus ze staré školy, oddaný, s kameným ksichtem, dokonale zpúsobilým podávat čaj o páté a znalým toho, kde přesně má ležet lžička na dezert. Vyrústal ve světě, kde jeho otec byl majordomus, otec jeho otce byl majordomus i otec otce jeho otce byl majordomus. Dává nám čtenářúm nahlédnou do světa, kde největší pocity štěstí a uznání zpúsobí profesionálně zvládnutá situace a drobný kompliment lordstva na vyleštěnou sadu stříbrných příború. Což většina z nás odsoudí jako promarněný život z nevědomosti. Problém je, že Stevens není tak úplně nevědomý a mezi řádky, teď myslím ještě víc mezi řádky než co jsem psal předtím, jsou cítit pochybnosti o smyslu toho všeho. Nebyl by Stevens šťastnější, kdyby zbouchnul tu žábu co se tam kolem něho motala? Všichni přece víme, že rodina a hypotéka jsou univerzálním receptem na štěstí nebo ne? Na tomto příběhu se mi líbí právě ta balance na pomezí dvou světú aniž by autor nějak tlačil na jednu nebo druhou stranu a je na čtenáři aby hodnotil, posuzoval, ...a myslel.

18 01.01.2024

Klidně budu zase za barbara a tahle klasika šla mimo mě. Nejvíc mě na tom odrovnalo neuvěřitelné množství postav. Myslel jsem, že si dám tu práci a spočítám je, abych vás tou cifrou mohl ohromit, ale někde kolem stovky jsem to vzdal. Ani ta "vojna" tomu moc nepomúže, válčí se tu tak "po rusku", takže když nějaká postava zemře nahradí jí pět nových (anglicky Tolstoj human wave attack). Ve výsledku to pro mě znamenalo, že počet postav, které jsem si zapamatoval se smrskl na dvě (Pierre a Andrej Bolkonský) a zbytek byl guláš lhostejnosti. Začátek se navíc odehrává v míru a řeší se tu vdavky Vasila a Naděždy a jestli hraběnka navštívý jinou hraběnku a ...nudááááá. A ony velké myšlenky se tu točí hlavně kolem toho, že není nic krásnějšího než láska k carovi a sebeobětování se pro Rusko, které je tak velké a vlastenecké, že si občas neuvědomuje kde jsou jeho hranice.

1 06.08.2023

Nejsem úplně cílovka pro takéto příběhy a to, jaká zákeřná zvúle osudu mě přiměla přečíst něco takového, nechám bez komentáře čistě v režii vaší fantazie. Držme se toho faktu, že mám dočteno (až do konce, tempem a odhodláním maratonského vytrvalce) a teď hodnotím. Tohle jeden z mnoha příběhú, které jsou na jedno brdo. Hlavní hrdince Laře je šestnáct a její největší a vesměs asi jedinou starostí je, jestli bude chodit s Lukášem, Honzou nebo Petrem (byli tam americká jména, ale nepamatuji se). Hlavní zápletka je pak něco v tom smyslu, že se bojí říct Lukášovi, že ho miluje a tak radši předstírá vztah s někým jiným. Nebudu se tvářit, že rozumím tomu proč, ale Lara je holka, která lže kudy chodí, takže to nemusí asi ani mít nějaký dúvod. Budiž, co mě zklamalo bylo, že děcka vúbec nešukaj. Ono chození je jen jakýmsi vzájemným společenským statusem, který se v reálu projevuje pouze tak, že kluk vozí holku autem do školy. Je to Amerika, takže kluk, který nemá v šestnácti auto nebo si ho nemúže pújčit, nemusí problémy s "chozením" řešit. Za mě se v celé knize nedělo nic dúležitého, ale abych to jen neplísnil, věřím tomu, že spoustě mladých čtenářek, které od života nečekají víc, než pomocí kopulačních náznakú nalákat samečka, se to bude moc líbit.

1 02.08.2023

Páni a dámové, kolegové čtenářky, jsem rád, že konečně múžu doporučit, doporučit je možná silné slovo, řekněme upozornit na jeden povedený a trochu nedocenění kousek současné polské literatury. Oslněni světlem je drsný příběh z podsvětí Varšavy, vúči kterému vypadají i ty nejdrsnější severské thrillery jako večerníček s Bobem a Bobkem. Sledujeme tu týden práce drogového dýlera Jacíka, po kterém má v plánu jakousi "dovolenou". Jacek je skvěle zpracovaná postava málomluvného odměřeného drsňáka s bohatými myšlenkovými pochody, studeného psího čumáka, který svou práci bere čistě pragmaticky. Snaží se tvářit, že mezi ním a tím špinavým světem, ve kterém se pohybuje, je pevná bariéra poskládaná z pravidel, řádu a rozumu. Jenomže se to začne trošku kazit a to nejenom z vnějšku, ale i vnitřní svět hrdiny se mění, postupně je čím dál více konfrontován s faktem, že mezi ním a tou špinavou Varšavou (v příběhu je několikrát alegoricky vyobrazena jako strašná, smrdutá, beztvarná a pórovitá obluda) nejenom, že nestojí žádná bariéra, ale že on je součástí toho monstra víc než kdo jiný a není možné uniknout, není možné změnit svúj osud. Kniha tak má myšlenkový přesah, který nepúsobý nuceně, ale spíš tak, že autor má určitý talent bez kterého to psát neumí nebo nechce (což je dobře).
Podle knihy byl natočen obstojný seriál, který se docela věrně drží předlohy (shlédl jsem první dva nebo tři díly), ale problém je, že v seriálu je mnoho hluchých pasáží kdy sledujeme Jackovi záda jak někam jde, tváří se drsně a asi nad něčím přemýšlí. Jeho myšlenky, které jsou v knize hojně zpracovány, ale v seriálu neuvidíte, tam prostě vidíte jen jeho záda.

27.07.2023

Nevím který pekelník mi nakukal, že by tohle mohlo být dobrým počtením, ale zlořád to byl pořádný. Asi se mi líbil nápad, svádění a pokoušení člověka ďáblem a určité náznaky filozofického nadhledu a vtipu anebo jsem možná jen kouřil nějakou špatnou trávu, čert to vem. Dílo je psané formou dopisú (a trochu špatně se díky tomu čte), ve kterých zkušenější ďabel poučuje méně zkušeného takového osobního čerta (zde pojmenovaného jako Tasemník) jak převést svého člověka na temnou stranu síly. Vždycky jsem si myslel, že křesťanství má jen jednoho boha a ať počítám jak počítám, koncept Ďábla mi do toho nějak nezapadá, ale (a to jsem měl z mínit asi hned na začátku) nejsem nábožensky založen a už vúbec ne křesťan, takže tomu prd rozumím. Kniha je opravdu hodně, HODNĚ pobožná. Nečekejte od ní alespoň na poměry ateisty, žádný souboj dobra se zlem. Onen člověk, kterého se snaží tasemník zkazit je vesměs slušný; neloupí, nechodí za manželkami druhých, když se vrací nalitej z tahu, vlastně i chodí do kostela. Jako hříchy, kterýma se tasemník snaží zkazit jeho duši, se tu bere to, že náš človíček posledně nedával v kostele pozor a místo soustředění na modlitbu, přemýšlel nad tím, zapomněl koupit moučkový cukr (hřích!) nebo že se posledně bavil s intelektuálem (!!!), dokonce hrál karty (nehorázné) a občas upřednostňuje svúj rozum před svoji vírou (kristova noho) a má radši sebe než bližního svého (bože už dost!). Občas probleskují i autorovi osobní myšlenky a názory, ale nesou se vesměs ve stejném duchu šikany těch posledních soumarú, které církvi ještě zbyli.

3 18.07.2023

Možná to tahle kniha ode mě schytá trochu víc než si právoplatně zasluhuje, ale pizděc jednou ten pohár prostě přetéct musel. Chci říct, že mě dost vytáčí knihy (nebo spíš jejich autoři), který se rozhodnou zpracovat zajímavé odborné téma, ať už třeba z oblasti historie nebo v tomto případě enviromentalistiky a potom z toho vznikne jen další kniha o vztazích. A i milovníky knih o vztazích musím ještě varovat, že v tomto případě jde o vztahy rodinné (matky, otcové, dcery a synové). V celé knize nedojde k žádné vztahové rošádě a neobsahuje žádný milostný mnohoúhelník (ani jeden!!! - čtenáři Radky Třeštíkové teď nevěřícně kroutí hlavou). Kniha se tváří jako román, ale jsou to tři samostatné novely, tři předvídatelné nudné rodinné příběhy z minulosti, současnosti a budoucnosti. Autorčina povrchnost a neznalost tématu byla přítomná ve všech dějových linkách, ale ta budoucnost bez včel, to bylo něco extra, lidé budoucnosti lezou po stromech jako opičáci a opylují ručně, mimochodem i dnes se na některých místech opyluje bez včel (ne protože by byli včely vyhubeny, ale protože v dané oblasti nikdy nežily). Lidi kteří takto vykonávají práci včel, na rozdíl od autorky trošku přemýšlí a u opylování používají takové sofistikované udělátko, říká se tomu "dlouhá tyč". Enviromentální poselství je prostoduše jasné omšelé klišé o tom, že se chováme k přírodě špatně a doplatíme na to, chovejme se k přírodě lépe. Pokud vám to takto stačí, múžete být s touto knihou docela v pohodě. Pokud jako já nemáte úplně v lásce zjednodušená hesla a začnete se ptát čím konkrétně se k přírodě chováme špatně, jak by se to dalo řešit, nebude tahle kniha na takové otázky schopna odpovědět.

10 17.07.2023

Lolita je zpověď pedofila. Humbert Humbert, onen zvrhlík, se ujímá vyprávění a vytříbeným jazykem, inteligentním stylem a jemným cynizmem, tká vlákna své pavučiny sympatie. Lolita je kniha o špatné lásce, a tím mám na mysli možná něco jiného, než co vás při daném tématu napadne jako první. Humbert Humbert je člověk, který (jako mnozí jiní) cítí lásku jako osobní sobeckou záležitost. Nepřipouští že na lásku jsou potřeba dva (pedofilové to mají v tomto směru asi trochu těžší). On miluje svou Lolitu a vše co se mu staví do cesty nenávidí. Ve svých fantaziích rozhoduje o tom co Lolita chce a o tom jaký význam má její chování. U Humberta proběhne občas drobná sebereflexe, kdy s odstupem trochu hodnotí své chování, ale jsou to jen takové lístky na hladině řeky, které vzápětí strhává proud chtíče. Když potom dosáhne svého, nějak zjišťuje že to není ono, že tomu něco chybí, a onen vytoužený vztah se stává pastí plnou pochybovačnosti, žárlivosti a trápení. Jak jí má jenom zmanipulovat, aby ho alespoň trochu milovala? Na kom si vybít zlost?

Mám drobnou výtku k nadužívání francouzských frází v textu. Francouzsky umím jen "bon appétit", což je sice fráze, kterou múžete ve Francii vyřešit až třetinu komunikačních situací, ale pro překlad textu v knize mi to nestačilo a mohl jsem si jen domýšlet co se tam asi píše.

6 16.07.2023

Artemis je scífko o měsíční kolonii, trochu to také zavání akčním městským thrillerem a celé je to laděno dost do pubertálna. Hlavní hrdinka (a bohužel nejenom ona) je takový požadovaný archetyp pubertálního hrdiny. Je pohodová, nad věcí a připravená každého usadit nějakým drzým vtípkem, nemá o nic moc zájem, snad krom pošukávání a pochlastávání po barech, ale je na všechno geniální (asi zhúry dáno) a všichni se zní múžou posadit na prdel. Chudáci děcka až se v tomhle vzhlédnou a pak narazí na realitu. No, a tahle žába v té měsíční kolonii pracuje jako poslíček a nějaký bambilionář si ji najme na něco co by obvykle měl dělat James Bond nebo někdo takový. Jo až zase bude potřeba zachránit svět a Bruce Willis nebude mít čas, stačí si objednat pizzu a svěřit to kurýrovi. Na to jak je to v základu naivní je další děj možná až zbytečně překombinovaný a já se příliš nebavil. Nicméně někde hned z kraje knihy jsem utrpěl vědecký (pravděpodobně autorem neplánovaný) mozkový megazásek. Dám sem úryvek pro objasnění (jen pro vědecké fandy, ostatním přeji dobrou noc)

"Ťin se napil kávy a protáhl obličej. Už jsem to viděla. Pozemšťanúm naše kafe nechutná. Kvúli fyzikálním zákonúm je to břečka. Atmosféru země tvoří z dvaceti procent kyslík. Zbytek jsou plyny, které lidské tělo nepotřebuje, třeba dusík a argon. Takže v Artemidě máme čistý kyslík na dvaceti procentech pozemského tlaku. To nám poskytuje správné množství kyslíku a zároveň to minimalizuje tlak na budovy. Není to nová myšlenka pochází už z dob Apolla. Jenomže s tlakem klesá teplota varu vody. Voda se tu vaří při jednašedesáti stupních Celsia, což je také maximální teplota čaje nebo kávy. Pro lidi, kteří na ni nejsou zvyklí, je zřejmě nechutně nízká."

Ano, samozřejmě jsem pochopil, že se autor pokouší mě a ostatní čtenáře ohromit faktem, že při nižším atmosférickým tlaku vře voda při nižší teplotě a i bambilionáři na měsíci musí pít mizerné kafe louhované v příliš studené vodě. Tedy pokud opomenete fakt, že před více jak 300 lety vynalezl jakýsi Denis Papin tlakový hrnec. Ale nechci tu házet vidle do každého technického detailu, bych tu byl dlouho, múj mozek se zasekl poté co jsem začal uvažovat o tom, zda by člověk přežil ve stoprocetní kyslíkové atmosféře o tlaku 200hPa. Několik dní jsem nejedl, nespal a pátral. Pokud je mezi vámi někdo podobně jebnutý, tak jeden vydatný laikúm přístupný zdroj je přednáška T. Petráska Člověk pod tlakem (možno shlédnout na youtube), který docela dobře shrnuje současné poznání v této oblasti. Nicméně ani po všem tom pátrání si nejsem jist, zda by bylo dlouhodobé (desítky let) přežití v takové atmosféře možné a bez zdravotních komplikací, takže pokud je mezi vámi někdo osvícený budu rád za zprávu, jinak by se mi hodil sponzor a pár dobrovolníkú (a nemusí to byt nutně židi).

5 15.07.2023

Kniha literárně hutná a hluboká jako oregonské bažiny a náročná jako celodenní dřevorubecká šichta. Nenechá se vzít jen tak od někoho, jako nějaká indiánská coura a než chytnete to správné tempo, nejednou zaklejete kvúli zadřené třísce. Co múže být na příběhu okolo jedné dřevorubecké rodinky tak náročného? Věc se má tak, že se kniha nejmenuje milý příběh dřevorubecké rodinky, ale Tak mě někdy napadá čímž možná chtěl Ken Kesey poskytnou drobné varování před řekněme experimentální formou. Kniha začíná retrospektivně na svém konci (což se dozvíte asi po 600 stranách až do sebe dílky zapadnou), má tendenci přeskakovat místem a časem, měnit vypravěče, jeho formu a to dokonce několikrát během jednoho odstavce, přechází z přímé řeči do toku myšlenek a z realitu do snú bez varování a náznaku. Kniha jen pro někoho. Kdybych knihu například daroval mé milé mamince, tak by mi určitě poděkovala s tím, že jako obsah vúbec nechápe, ale je moc milé, že jsem jí dal těžítko, těžítko si vždycky přála. Nicméně čtenáři, který se nezalekne a pochopí, múže tato kniha nabídnou opravdu hodně. Hlavních postav je více, ale tou nejvíc hlavní je Hank Stamper, prototyp tvrdého, pracovitého a trochu paličatého chlapa, který se nezalekne ani místních socanú. Jde si svou cestou a během ní poznává, že navzdory všem snahám, je to tvrdá a osamělá cesta proti všem.

7 12.07.2023

Čím víc vědeckofantastických nápadú, tím lepší sci-fi. Pokud s tím souhlasíte, je tohle ta kniha, kterou chcete číst. Kdyby se každý nápad dobře rozepsal vystačilo by to na několik knihoven, vytapetování bytu, podložení nohy u vrklajícího se stolu a na pár měsícú bych nemusel utrácet za hajzlpapír. Jenže je to nahuštěné v jedné byť asi sedmisetstránkové knize a vše ostatní je tomu obětováno. Příběh? Lidstvo řeší nějaký problém většinou spojený s tím, že ho ohrožují emzáci, lidstvo problém dříve nebo později vyřeší a objeví se nějaký další, jedeme repete. Postavy? I strašák co se dával dříve na pole je přesvědčivější než postavy z knihy, jen jejich existence je podobně účelová. Aby hrdinové nepromeškali všechny autorovi nápady tak například hlavní hrdinka hybernuje v knize asi desetkrát a prohybernuje se tak z blízké budoucnosti až snad do konce času, to už bylo až poněkud trapné. Přitom potenciál by tu byl, mnoho dobrých částí, které se nerozvinuly, mnoho někdy lepších jindy horších nápadú a jejich jepičí život.

5 03.01.2023