Rade komentáře u knih

Výborný thriller s hodně zajímavou zápletkou a strhujícím dějem, kdy nelze vydechnout. A to nejlepší: pro mě nesmírně atraktivní a vítané vysokohorské prostředí na pomezí Montany a Wyomingu. Tohle dobrodružství i s kursem pro přežití v divočině i při požáru mě opravdu hodně chytlo. Hora Republic Peak i městečka Silver Gate a Cooke City skutečně existují, lze na ně mrknout na google mapách a zážitek z četby bude ještě autentičtější.
Tentokrát mi ani nevadilo to staré známé „na poslední chvíli“, tak nějak se to sem hodilo. A ti dva zloduchové s vybranou mluvou, sehraní jak dva vlci při útoku, pro mě vyhrávají soutěž „o nejpůsobivějšího záporáka“.

Mimo hodnocení: Moc se mi nelíbí český název. Nebýt komentářů tady na DK, asi by mě titul vůbec nezlákal, znělo mi to jako nějaká laciná taškařice.

23 30.11.2020

(SPOILER) V posledním odstavci malý spoileřík.
Sáhla jsem po knize narychlo v knihovně, když jsem se v říjnu vybavovala na knižní lockdown.
Jednoduchost, stručnost, bez módních zvratů a peripetií, trochu psychologie a mezilidských vztahů – a samozřejmě ten hlavní bonus – autentické dostihové prostředí a krásní koně.
Desetiletí staré detektivky Dicka Francise mohou směle soutěžit se současnými bestsellery…

Jen mi přišlo poněkud úsměvné, jak se oba protagonisté díky spisovateli hladce zbavili svých uzurpátorů, ale i to možná patří ke koloritu Francisových knih – krutost a násilí ano, ale současně ne beznaděj a vždy nějaký milý happyend. Za ty koně dávám poslední pátou hvězdu. Už kvůli mému dědečkovi, celoživotnímu milovníku a obdivovateli koní.

30 26.11.2020

Náhodný úlovek z knihovny těsně před jejím říjnovým zavřením – a nebyla jsem zklamaná, naopak. Výborně zpracovaný životopis právníka, historika a básníka Karla Jaromíra Erbena, psaný stylem, který mě nesmírně chytil. Úžasné okénko do časů obrozenců, setkáme se s takovými velikány naší kultury, jako Františkem Palackým, Karlem Hynkem Máchou, Karlem Havlíčkem Borovským, Boženou Němcovou, Pavlem Šafaříkem… Věrohodný návrat do revolučního roku 1848 i období Bachovy porevoluční „normalizace“.
Životopis autora Kytice je prokládán ukázkami z básníkovy tvorby, poněkud hororové a občas pochmurné verše výstižně ilustrují básníkův životní příběh a dávají jeho průběhu lehce zlověstný osudový nádech. Znalost Kytice je pro čtenáře výhodou, ale není nutná, tahle kniha k její četbě nepolíbeného čtenáře jistě zláká…
*
„V jakémsi světelném zákmitu, jako když se blesk zaklikatí nočním nebem, jsem zahlédl, v čem tkví síla starých balad: jsou to vlastně pohádky ve své prapůvodní, rytmizované podobě, kdy se sborově zpívaly na posvátných obětištích. Kdy byly vedeny jako dialog mezi hlavními hrdiny a chórem a očištěny až na samou kostru symbolického příběhu, jenž se odehrává stále znovu, s neodvratností, ze které se nelze nijak vymanit. ˂Co sudice komu káže, to už nikdo nerozváže…˃ A každý pokus o vzpouru proti osudu je okamžitě trestán: nemilosrdně, neodvolatelně, strašlivě…“
*
„V duchu jsem uviděl skupinu naháčků, jak se šplhají ze všech stran po bočnicích kolébky, spokojeně broukají a nahlížejí dovnitř… Moji mrtví sourozenci. Zrození a smrt – to je rub a líc téže mince…“

30 24.11.2020

Těšínsko znám jen z písní Jarka Nohavici, pro mě je tahle oblast naší republiky dost neznámá a nepoznaná, tak jsem se po přečtení za tuto svou neznalost trochu zastyděla. Hodně zajímavé čtení, představa zmizelého hornického městečka, po kterém dnes zbyly jen holé pláně a jeden do země zanořený kostel, mě dost chytla. Taktéž polsko-český konflikt, který znám jen z roku 1938, ale vůbec jsem nevěděla, že jde o pokračování konfliktu z doby po první světové válce. I solná pouť do Wieliczky byla zajímavá, koukla jsem na mapu – pěkná dálka, nedovedu si to představit ještě s plnou nůší soli na zádech! Výstižná atmosféra uhelným prachem zaprášeného kraje s těžními věžemi a těžkým životem lidí závislých na práci v „ďuře“.
Těžištěm románu je život několika žen, jejich lásek, manželství, trampot v běhu času od devadesátých let 19. století až po dvacátá léta minulého století. V opakovaném popisu osudů hlavních hrdinek i hrdinů mi ale do pěti hvězdiček přece jen něco chybělo.
Odkazy na Nohavicův text „Těšínské“ mě přinutily opakovaně si poslechnout jedno z mých nej nej CD Divné století…

„Kdybych se narodil před sto lety
v jinačí době
u Larischů na zahradě trhal bych květy
má lásko tobě…“
„…Tramvaj by jezdila přes řeku nahoru
slunce by zvedalo hraniční závoru“…

77 11.11.2020

V posledním odstavci SPOILER.
První část byla dobrá. Únos dítěte, následuje šok rodičů, hrůza, smutek, čekání. Pro každého rodiče situace, kterou si ani nechce představovat. A bezohlední novináři a internet plný nenávistných odsudků... Vylíčení psychiky zoufalé matky je působivé. Dost mi připomnělo výbornou Spálenou oblohu od Gilly Macmillan. Ani ten poněkud hloupý spoiler na obálce (nebo to tak autor chtěl?) mi zase tak moc nevadil, nejsem ten typ, abych si nad takovým trápením s uneseným dítětem až tak moc šušnila.
Jenže druhá část už byla pro mě zklamání. Celý příběh se posunul do polohy, která už mi moc nevyhovovala. Napínavé, svižně napsané, to ano, ale taky překombinované, nepravděpodobné, závěrečné akční scény mi přišly přehnané.

Poznámka se SPOILEREM k jednomu z komentářů:
Domnívám se, že záměna Edny za Igora (str. 322, vyd. Euromedia, 2018) není chyba překladatele, ale zřejmě literární odkaz na pomocníka doktora Frankensteina, ale také hraběte Drákuly jménem Igor. ("Pak se opět ozvalo zaskřípění drákulovských pantů.")

20 03.11.2020

Můj třetí Rankov.
Velké plus za ten dějinný exkurs do let 1938 až 1968, zvlášť období předválečné, válečné a poválečné na slovensko-maďarském pomezí bylo pro mě hodně zajímavé. A stejně tak odbočka do poválečného rodícího se Izraele.
Soukromé osudy tří kamarádů mi už poněkud drhly, zápletka s jejich společnou láskou Marií, kterou si tak nějak po celou dobu mezi sebou předávají (všechny ostatní ženy, které v životě potkají, jsou pro ně jen povrchní svůdnice…), mi přišla trochu románově vymyšlená. Navíc mi nebyli až tak sympatičtí (ač takové vyznění autor asi nezamýšlel), jeden uvědomělý komunista, který se na budování totalitní společnosti aktivně podílel, jeden kariérista, kterému nebylo zatěžko být pro dobré zaměstnání konfidentem STB a ten třetí… vlastně ten jen tak nějak proplouval životem a snažil se přežít, ale nakonec z těch tří kamarádů byl asi nejreálnější a mně nejbližší.
Tři plus.

Pozn. Autor knihu věnoval „otci, jeho přátelům a celé té ztracené generaci, která, kdoví proč, musela všechno zažít na vlastní kůži“.
Takže je jasné, že budu srovnávat s osudem mého tatínka, který byl jen o rok mladší než hrdinové knížky. Asi by si s knižními postavami moc nerozuměl, zatímco Jan a Peter vládu komunistů v podstatě vítali, můj tatínek pochodoval 25.2.1948 v průvodu studentů k prezidentu Benešovi na Hrad, aby jejich nástupu zamezil…

26 02.11.2020

V jednotlivostech tragikomické až absurdní, například scéna s umírajícím otcem, celkově mrazivé. Je to jedna z těch knih, kdy máme chuť si celou knihu přečíst hned znova (a to se mi věru moc často nestává), protože teprve na konci si uvědomíme, co všechno běželo pod povrchem celého dění, jakýsi tajný příběh, který můžeme sledovat jen z náznaků.
A na závěr otázky – promarnil hlavní hrdina zbytečně svůj život nepodstatnými prioritami, a nebo nemohl žít jinak, protože byl prostě byl takový; potlačil svoje city v zájmu dokonalého profesního života, a nebo nikdy žádné city neměl a jeho odtažitost byla jeho základní vlastností…? Nebo všechno dohromady? Snad v závěru se leccos odhalí, ale zase jen tak náznakově, lehounce (tady vidím tu „japonskou stopu“ autora). Nakonec i ve čtenáři zůstane pocit smutku a prázdnoty.
Velké plus za překlad.

Snad to nebude neuctivá poznámka, ale v některých okamžicích (např. chvíle, kdy se Stevens lopotně učil vtipně odpovídat) mi hlavní hrdina tak trochu připomněl Krytona z Červeného trpaslíka a jeho snahu naučit se lhát…

53 22.10.2020

Psychologický rozbor jedné rodinné tragédie a jednoho velkého duševního zkratu. Trochu mi připomnělo Vánoční zpověď, nebo Rémiho, z tohoto důvodu mám ke knize obdobné výhrady.
Každopádně autor umí hodně sugestivně vylíčit duševní pochody zoufalého člověka a atmosféru okamžiku.
Nicméně na mě byl celý příběh až přehnaně vyhrocený a krutý, mám raději Goffovy detektivky více „ze života“. Forma knihy, kdy děj je z velké části podaný jako vyprávění, mi taky moc nevyhovovala, vztah dcera – otec, včetně těžko uvěřitelného věznění, by měl sílu sám o sobě, takto je jen stručně převyprávěn.
Ale chápu, že někomu může tahle smršť emocí a závěrečná akce vyhovovat, chvílemi měl příběh skutečně sílu.

28 19.10.2020

Přečetla jsem v návaznosti na film Šarlatán, a ač film ukazuje životní příběh Jana Mikoláška trochu jinak a ve zkratce, ač je jeho filmová fyzická podoba v podání skvělého Ivana Trojana oproti skutečnosti zcela jiná, přesto bych řekla, že se filmu podařilo vyhmátnout to hlavní.
Neobyčejně silnou osobnost, která si jde až tvrdohlavě za svým, člověka rozporuplného, někdy laskavého, někdy až nepříjemně ironického, pracovitého, posedlého svým posláním pomáhat lidem, ale i podnikatelsky šikovného a schopného. Každopádně neuvěřitelně úspěšného; přestože mu v každém životním období (První republika, Protektorát, komunistický režim) velké množství lidí v okolí házelo klacky pod nohy, mnohokrát stál před soudem, byl vězněn, vždy se až zázračně znovu postavil na nohy. S výjimkou toho posledního zatčení a soudu, kdy byl nejen zavřen na několik let, ale byl mu zabaven veškerý majetek, jenštejnská vila, rozkradeno vše, co v jeho vile zbylo…
Kniha je velmi dobře zpracovaná, spousty citací z Mikoláškových pamětí, citací z dopisů, vzpomínek pamětníků a rozsáhlá fotografická příloha.
Autor Martin Šulc měl práci poněkud zjednodušenou, protože vycházel i z rodinného archivu (sám je potomek Mikoláškovy sestry), nicméně za zpracování všech podkladů do tak zajímavé a čtivé knihy palec nahoru.
Jen jedno se po přečtení knihy nedozvíte – zda byl Jan Mikolášek tak trochu šikovným „šarlatánem“, nebo zda byl skutečně neomylným zázračným přírodním léčitelem s jasnozřivým nadáním od pánaboha, a nebo - prostě něco mezi tím… Každý čtenář možná dojde k jinému závěru…
A ještě poslední poznámka: Moje maminka, která vyrostla na Velvarsku, vzpomíná, jak se v jejím dětství doma často říkávalo „jezdit na Kladno za Mikoláškem“ (tehdy působil v obci Hradečno), v té době byl skutečně fenoménem a mezi lidmi nesmírně populární.

„Příroda prostřednictvím léčivých bylin dokáže dělat zázraky, ale to je jen polovina léčení. Druhou polovinou je pevná víra v uzdravení a ta je hlavní složkou uzdravovacího procesu.“ (Jan Mikolášek, 1954)

28 16.10.2020

V první části se mi dost líbilo. Tajemství okolo „třetí kaple“, utajeného místa, kde mohl císař Karel IV., shromažďovatel svatých relikvií, skutečně ukrývat Svatý grál, mě chytlo a čekala jsem, jak tahle historická zápletka bude vyřešena a jak bude propojena s tajemnou minulostí milenky hlavního hrdiny…
Čekala jsem marně. Fantasy a mysteriózní příběhy mi nevadí, naopak, ale tady se příběh zamotal tak, že snad sám autor musel ztratit nit, vše skončilo jako převyprávění chaotického horečnatého snu, nad kterým ráno kroutíme hlavou a marně v něm hledáme střípky logiky… Škoda.

17 12.10.2020

Můj třetí Vann (po Ostrovu Sukkwan a Srubu), takže jsem čekala cokoliv. Ano, přesunuli jsme se o něco jižněji, tak snad z knihy nevane takový chlad, nicméně pochmurný a nehostinný prosincový Seattle byl pro malou Caitlin místem téměř stejně bezútěšným a osamělým, jako Aljaška… A některé scény byly vannovsky naprosto šílené a nedaly se odmávnout, protože byly až děsivě opravdové. Pro mě navíc trýznivé, když ten slabší nemá možnost a sílu se bránit; to se týká nejen malé Caitlin, ale vlastně v minulosti i mladičké Sheri.
Oproti předchozím knihám zde nebyly ty konce tak fatální a kouzelný pohádkový dědeček, který se zjeví v akváriu mezi exotickými rybami a plní tajná dětská přání, snad přinese - přes počáteční vichřici - jakous takous naději a vykoupení.
Plus za ty krásné ryby, které Caitlin tak fascinovaly a pomáhaly přežít osamění, já měla to štěstí, že jsem zažila v oceanáriu setkání jak s neuvěřitelným řasovníkem rozedraným, tak i s fascinujícím obrovským měsíčníkem, a tak to okouzlení dovedu pochopit (taky bych je nejedla!).
Snad má být akvárium paralelou lidského života, mně v knize ty krásné ryby v tichém akvarijním světě tak trochu vyrovnávaly ty děsivé hlučné scény mezilidských střetů. Takže přeci jenom poněkud jemnější Vann…
(90%)

31 07.10.2020

Bretaňská detektivka po sedmé.
Artušovská legenda a svatý grál, strašidelný Brocéliandský hvozd plný tajemství a pár mrtvol k tomu. A stará policejní parta v plné síle – komisař Dupin, jehož pověstný zápisník tentokrát v nouzi nahradí manuál k citroenu, jeho dva svérázní inspektoři Riwal a Kadeg a nezdolná nepostradatelná Nolwennová...
Tyhle detektivky mají vše, co mi vyhovuje: trochu krásné přírody, trochu dějepisu, trochu jemného humoru a hlavně další a další porce nevídaných informací o té nej nej zemi na světě – o Bretani, kterou knižní postavy - i autor sám - tak milují a dovedou o ní tak skvěle vyprávět.

26 05.10.2020

Nejdřív pomalý rozjezd, zprvu obyčejný, takřka pohodový výlet čtyř kamarádů, prchajících z rutiny městského života na víkend do hor - a pak najednou řez, a je hůř a hůř.
Úžasná kombinace akce a velmi osobních a poetických popisů – vnímáme krásu dunící řeky, temného mlžnatého lesa i samoty uprostřed appalačské divočiny. Noční zážitek s obří sovou, která svými pařáty rozdrásá stan výletníků, je strašidelnou předzvěstí věcí příštích. A ti dva týpci, jako by vypadli z knih Cormaca McCarthyho…
V závěru zbývá pár nezodpovězených otázek – bylo to vše opravdu tak, jak se Edovi zdá? Nebo rozum ve stresu a hrůze vnímá skutečnosti zkresleně?
A čtenář si klade i otázky, zda to, jak hrdinové příběhu vyřešili svou situaci, bylo správné, rozumné, morální, anebo je vše úplně jinak a nezáleží na tom, protože v hrůzných podmínkách přestane fungovat rozum, padnou morální zábrany a civilizační nátěr, a člověk jedná najednou pudově a zcela opačně, než by se zdálo správné čtenáři pohodlně rozvalenému v křesle…
Pro mě byla kniha silný zážitek, nejen jako prostý dobrodružný příběh s popisy nádherné přírody, ale taky pro způsob psaní a pro spousty nastolených otázek.
Výborný překlad Martina Svobody a zajímavý doslov Marcela Arbeita.
Přidávám půlhvězdičku a hodnotím maximálně. A teď ještě film…

26 01.10.2020

Návrat do let osmdesátých i částečně sedmdesátých.
Zprvu nebylo špatné. Paleta rozličných postav, práce ve výzkumných laboratořích biochemiků, autorčin smysl pro jazyk a svěží humorné obraty.
Jenže jak děj postupně pokračoval, přišlo mi to nesmyslnější a nesmyslnější, hlavní postavy byly pojaty jako šablonovité karikatury, jejich motivace mě neoslovila a čím dále tím víc jsem kroutila hlavou. Nekonečné biochemické konverzace mě nebavily a ani nemohly bavit; pokud měly debaty výzkumníků znít věrohodně, musely znít pochopitelně tak, aby by jim laik nerozuměl. Snad jen plus za to, co všechno musela autorka nastudovat, aby i pro odborníky měla kniha smysl…
Úplný konec, včetně dvou závěrečných point, mě ohromil, ale v negativním smyslu, je to vůbec možné? Třeba jsem to ale celé nepochopila, možná to má být humorná kniha s velkou nadsázkou, kde nad pravděpodobností scén nepřemýšlíme a jen se bavíme…

Ještě poznámka na okraj: V letech sedmdesátých a občas i osmdesátých lidé z velké části neodcházeli z vedoucích míst kvůli profesionální neschopnosti, jak čteme v knize, ale z důvodů politických, často odcházeli naopak ti schopní a na jejich místa byli dosazováni političtí protekčníci. Chápu, že se to v knize objevit nemohlo, pokud autorka nechtěla psát do šuplíku. Takže toto jí nevyčítám, nicméně o to víc mi zněly předestřené příběhy šablonovitě a vymyšleně. V tomto skutečně je kniha odrazem své doby.

23 28.09.2020

Po knize jsem sáhla, protože jsem levák, a to levák stoprocentní. Dost zajímavé čtení, třeba to, že psaní levou rukou je jen třešnička na dortu, leváctví je prý vlastně úplně jiný typ osobnosti a vlastnosti leváků a praváků se hodně odlišují. Zajímavá stať o trampotách přecvičených leváků – přeučení na psaní pravou rukou nazývá autor trochu drsně „nekrvavým zásahem do mozku“.
Autor podrobně popisuje techniku, kterou má levák při psaní používat, většina leváků prý píše špatně; já naštěstí už ve svém věku nic měnit nemusím; dávno a dávno jsem se naučila psát levou rukou po svém (nikdo mě naštěstí nenutil do psaní pravou rukou, ale taky se mi nikdo nijak extra kvůli mému leváctví nevěnoval) a nikdy mě to nijak nehendikepovalo, a že jsem toho napsala dost a dost… Akorát jsem byla vždycky děsivě nešikovná na ruční práce, mnou cvičně přišitý knoflík vzbudil ve škole ve 3.třídě všeobecné pobavení a můj největší výtvor byl asi metr a půl dlouhý uháčkovaný řetízek (víc jsem z háčkování nezvládla) a asi 15 cm šály, kterou jsem začala plést ve dvanácti letech a nikdy nedokončila…
Podle autora dominantní pravá ruka vznikla tak, že ženy nosily dítě u srdce, tedy vlevo, a tak ta volná pravá ruka se musela logicky stát tou šikovnější… Potvrdila se mi tak jedna moje zajímavá zkušenost, ač zcela jednoznačný levák, děti jsem vždy nosila – úplně stejně jako matky pravačky - na levé ruce (u srdce), a volnou jsem měla tedy tu pravou, pro mne nešikovnější ruku. Nosit dítě u srdce je pro matku vrozené, a tak automatické, že to nepřebilo ani moje stoprocentní leváctví. Zajímavé, co?
A ještě něco: Autor uvádí, jaké výjimečné vlastnosti leváci mají a kolik slavných umělců, politiků a dalších velikánů bylo leváky. Tak jsem se zamyslela nad sebou, mám nějakou výjimečnou vlastnost, kterou na rozdíl od praváků vynikám? Ano, mám! Bez jakéhokoliv tréninku a nacvičování umím bezproblémově psát zrcadlovým písmem. Ale nikdy jsem nepřišla na to, jak tuhle schopnost v životě úspěšně uplatnit… :)

21 26.09.2020

Než detektivka, spíš zajímavý pohled na život na Aljašce a vztahy mezi lidmi.
Aleuti a jejich tradiční hodnoty, proti tomu pronikání moderního způsobu života do divočiny, který tradice mění, a otázky, zda je to dobré, či nikoliv. Zaujal mě zajímavý průnik dávných ruských vlivů do aleutské komunity, ruská jména, pravoslavný kalendář… A samozřejmě skvělé popisy nádherné zimní aljašské přírody. Plus za Obludu.
Na druhou stranu hodně statické, všechny výše uvedené plusy jsou fajn, ale když se ještě za půlkou knihy příběh nerozběhne, pouhá ilustrace aljašského života, byť jakkoliv zajímavá, mi už nestačila.
Opět na mě dýchla taková aljašská studená beznaděj, jakou znám z knih Davida Vanna (i když u něj je vše samozřejmě mnohem drsnější a depresivnější).
Tři plus.

24 25.09.2020

Strhující první část, tak jak to autor umí; věrohodné postavy, drsné syrové scény, hutná atmosféra. Ale i potom, co se příběh začne vyvíjet trochu „jinak“, je to stále kingovsky působivé. Brčka v očích, ruka za závěsem, mně tedy při tom naskákala husí kůže (ano, četla jsem za tmy na chalupě u malé lampičky…).
King prostě umí pracovat s dávnými dětskými strachy, uloženými v našich podvědomích – co se to rýsuje za závěsem v koupelně? Je to skutečně sprcha? Neschová se někdo pod postelí? Nechytne mě něco za nohu? (Jo, byly doby, kdy jsem jako holka skákala do postele hned od dveří a žádného Kinga jsem tenkrát nečetla…)
Plus za Holly, je to fajn, narazit na známou postavu.
Jenže v té texaské části už to nebylo ono, snad moc rozvláčné, moc nekonečných diskuzí, konec nijaký bez pointy, ale nejvíc mi asi vadilo to vysvětlování – u Kinga mě vždycky bavily ty naznačené děsy, tady se mi už zdálo toho popisováni, jak to zlo funguje, nějak moc…

35 23.09.2020

Detektivka, nebo, chcete-li, takový rébus pro čtenáře. Celý děj se odehrává v jeden jediný den při jednom jediném soudním stání a co kapitola, to zcela odlišný pohled na události související spolu zprvu jen zdánlivě… Co postava, to úplně jiný příběh, a přece to vše spolu souvisí…
Trochu jiné než Sametové iluze, víc ironie, víc sarkasmu, a řekla bych, větší odstup autora od postav.
Ale namouduši, když jsem dočetla, musela jsem hodně listovat zpátky, abych si potvrdila, jak moc všechny autorem nastražené zoubky do sebe zapadly, takže nápověda k luštění hádanky: Čtěte hodně pozorně!

22 15.09.2020

V textu možný SPOILER.
Poslední díl (opravdu?) Lagercrantzova pokračování Milénia mě chytl o něco víc, než předchozí (Muž, který hledal svůj stín). Možná to bylo i tou pro mě atraktivní zápletkou na Mount Everestu, přemýšlela jsem, zda se autor mohl inspirovat skutečnými událostmi tragického výstupu výprav Scotta Fischera a Roba Halla v roce 1996.

Spolierům se snažím vyhnout, tak aspoň v náznaku mou asi největší výtku:
Konec byl na mě až moc akční a docela mě zamrzelo, že konečné rozluštění té horolezecké záhady s morálním dilematem bylo naředěno těmi špiónskými hrami i borůvkovým životabudičem, přišlo mi to poněkud přehnané. Zbytečně, na Mount Everestu je nebezpečno i tak…
Nakonec přece jen za čtyři, máloplatné, četlo se to dobře…

20 14.09.2020

Téma určitě chytlavé, psaní o tragédii holocaustu je tak trochu sázka na jistotu.
Příběh židovské rodiny v proměnách času, od dob předválečných až po léta padesátá. Kupodivu nejvíc na mě zapůsobila první část, zajímavě použitá skutečná epidemie tyfu ve Valašském Meziříčí a hodnověrně podané strádání a opuštěnost osiřelé holčičky (jen ty vraždychtivé dětičky na mě byly moc).
Plusem jsou skutečná místa, ve kterých se příběh odehrává, nemám moc ráda tu módu umísťovat děje do fiktivních nebo nepojmenovaných míst.
Motem knihy je otázka viny a výčitek svědomí, viny skutečné, nebo taky jen domnělé. Trochu to nutí přemýšlet, zda za rozhodnutí, která v budoucnu nějaké události ovlivní, neseme plnou odpovědnost, či zda ta příčinná souvislost může být jen zdánlivá.
Plus i za zajímavou retrospektivu, kdy se v ději od roku 1954 vrátíme v čase zpět a postupně se obloukem do stejné doby vrátíme, ale ten pohled na stejné věci je už jiný a z jiného úhlu.
Pětihvězdičkové čtení to pro mě ale nebylo, tolik mě to zase za srdce nechytlo, trochu mi vadily poněkud ploché postavy, které ve mně tolik emocí nevyvolávaly. Mám-li srovnat s jinou beletrií s tématem holocaustu, tak například Škvoreckého Sedmiramenný svícen, Lewinského Gerron nebo i Grosmanův Obchod na korze u mě vedou. (75%)

54 07.09.2020