Rade komentáře u knih

Už dlouho jsem knižní příběh neprožívala tak, jako případ Rachel, které se při procházce lesem ztratil syn. Pro mě naprosto věrohodné, strhující, člověk se zcela vžívá do hrůzostrašných, působivě vylíčených pocitů matky. Je to něco, co každou mámu někdy napadlo, nebo dokonce strašilo ve snu, co když se mi ztratí dítě? To zoufalství, beznaděj, netrpělivost, vztek na pomalu jednající policii a obviňovaní sebe samé – co jsem měla udělat jinak? A to vše okolo, kamarádky, příbuzní, sousedé, média, rychle odsuzující veřejnost, jak je těžké pomoci, vcítit se… A naopak, jak takový malér úplně překope mezilidské vztahy, co včera fungovalo, dnes je úplně jinak… A jak taková událost ovlivní a poznamená všechny aktéry, asi navždy…
Moc nerozumím častému označení této knihy za nudnou. Jasně, každému se líbí něco jiného a je to dobře, ale zrovna tady to moc nechápu, já už dlouho nebyla při četbě tak napjatá a přiznám se – i citově zaangažovaná.

23 23.02.2019

Jednotlivě bych povídky ohodnotila vesměs okolo čtyř hvězdiček, někde výš, někde o fous níž.
Jenže celá sbírka jako taková je prostě přidaná hodnota, každá povídka je jiná, dohromady to funguje skvěle, i způsob sestavení do tematických oddílů se mi líbil. Povedená grafická úprava s výjimečnou obálkou, a pro mě, Vltavou křtěnou, velké plus za Prahu.

16 19.02.2019

Dost překvapivé čtení. Jako bych četla nějakou sci fi či fantasy s alternativní dějepisnou linkou druhé světové války. To se týká zejména první části knihy o útoku na Francii, ale i další kapitoly jsou pohledem na známé události trochu z jiného úhlu.
Nadopovaní vojáci, nadopovaný Hitler… Absurdita války tady ještě víc vynikne.
Ale na druhou stranu, nešli zase ruští vojáci do boje pod vlivem alkoholu? Každá doba nebo kultura nese svoje životabudiče. Z tohoto pohledu zajímavý a netradiční doslov k českému vydání.

27 16.02.2019

S Hrdým Budžesem moc nesrovnávám, je to prostě jiné, tak, jako je jiný pohled na svět očima malé holčičky a osmnáctileté dívky. Hrdý Budžes pro mě byla taková roztomile vtipná vzpomínka na socialismus, s trochou nostalgie, tohle je mnohem syrovější, bolestnější… Vtipné rozhodně ano (občas jsem se smála nahlas, a to se mi dnes moc nestává), ale současně hodně smutné… Krutě ironický pohled na dospívání v normalizační době.
Pro mě navíc naprosto autentický, věrohodný pohled na dobu, kterou pamatuju, nejen těmi reáliemi, ale i pocity, bylo mi, jako bych se vrátila v čase nazpět. A ve vztahu Helenky s maminkou příběh taky hodně přitvrdil. V závěrečných kapitolách mi kniha připomněla (kupodivu) hodně pochmurnou - a výtečnou - Honzlovou od Zdeny Salivarové…
Dost mě vzalo za srdce, po delší době pět plných zcela zasloužených hvězd.

26 10.02.2019

Takové vztahové retro z doby normalizace.
Anna Sedlmayerová měla tu smůlu, že na vrcholu své spisovatelské aktivity musela psát do šuplíku, po r. 1970 ji režim vydávat knížky nedovolil. Na této knize je to bohužel vidět; na dnešní mladou generaci už asi tolik nezapůsobí, vztahové problémy jsou příliš ovlivněny socialistickou realitou a některými dobovými klišé (např. postava „zloducha“ Vaška Pečeného). Obraty jako „temně obrvené oči“ a „slonovinově bílé čelo“ bych čekala spíš v době Boženy Němcové, tady mě trochu tahaly za uši.
Nicméně popisy, které se dnes taky moc nemusí, jsou prostě působivé, vilová čtvrť Na Límečku na kopci je vykreslená tak, že jsem ji úplně měla před očima, se všemi detaily… Pátrala jsem pak na google mapách, jaké místo mohlo být autorce předobrazem. Našla jsem ulici Poslední cesta na Střekově (v knize uváděnou), tak možná někde tam nad ní na kopci - že by ulička V Třešňové aleji či Na Rozhledu?… Snad Ústečáci nebo větší znalci autorčiných děl budou znát odpověď. Autorčiny popisy míst jsou vždy tak inspirující, že podobné pátrání po popsané lokalitě, tenkrát ovšem v reálu, jsme kdysi podnikli v Českém Středohoří po přečtení knihy Tráva a vítr…

10 08.02.2019

Celkem fajn detektivka s trochu pochmurnou atmosférou, snad i s ohledem na dějepisné odskoky k Jackovi Rozparovači, i když tam, kde jsem se měla bát (závěrečné pátrání v podzemním bludišti), už to u mě nefungovalo. Zvláštní vztah mezi Lacey a Joesburym pro mě taky být nemusel… (To je minus sérií, v jednom díle se něco nakousne, a pak to pokračuje dál a dál dalšími díly, snad aby čtenář byl chycen, kdo se na další díly nechystá, je pro něj tahle červená linka zbytečná…)
Co se mi naopak líbilo, že během celé knihy probleskovaly náznaky a pohledy do minulosti, kdy jsme pravdu mohli začít tušit a domýšlet si. Žádné ohromující překvapivé rozuzlení, i když nakonec vlastně trošičku ano…

19 03.02.2019

Můj šestý Goffa, dost jsem tomuto autorovi propadla. Jako vždy: Uvěřitelné, působivé, největší plus pak za to, že autor si nevymýšlí fantasmagorie a vychází ze skutečné práce české policie.
Tady dávám prvně nejvyšší hodnocení, všeho bylo tak akorát, napětí i emoce a navíc dobře napsané. Trochu stručný konec nevadí, naopak, dořečeno je zde tentokrát vše, co je pro ukončený případ podstatné a dramatický vrchol celého příběhu se stejně odehrál v té smíchovské hospodě.
A ještě poznámka: Kdykoliv čtu po Goffovi nějakou jinou detektivku, jsem poněkud kritická a říkám si, hm, jsou to jen vymyšlenosti a představa autora, jak asi probíhá vyšetřování. Tak moc na mě působí autentický Miko a jeho parťáci…

22 29.01.2019

Plus za téma, proto jsem si taky titul vybrala. Egyptské pyramidy, sfinga, druhá světová válka a konference státníků v r. 1943 v Káhiře; Roosevelt, Churchill, Canaris…
Jenže celý příběh (s fiktivním atentátem a fiktivními hlavními hrdiny - špiony) se mi zdál neuvěřitelně zdlouhavý, mnoho postav, mnoho příběhů, mnoho krve… Složité špionské hry, honičky, střílení a podřezávání se v zapadlých káhirských uličkách mě zase tak moc nechytly. Na mě byli navíc hlavní hrdinové až neuvěřitelní klaďasové, ta milostná linka se mi zdála taky přehnaná.
Dost zvláštní mi přišla i chvíle, kdy si měla pronásledovaná hlavní hrdinka - agentka změnit vizáž a ona to vyřešila tak, že si vzala jiné šaty, na obličej nanesla make-up - a ejhle! Náhle z ní díky tomuto maskování byla osoba, která nebyla k poznání...
K trochu archaickému stylu přispívá možná i překlad, např. časté používání číslovky půltucet („setkání půltuctu polních maršálů...“), nebo opakované oslovení „starý brachu…“
Ale chápu, že pro někoho to může být fajn napínavé čtení plné zvratů a překvapení.

11 24.01.2019

Na Karikových hororech miluji tu atmosféru. V první půlce knihy je vybudována mistrně: sníh, zima, samota, pak tma, vrzající dveře, kroky, dávné dětské strachy ze skříně, přízrak tajemného pronásledovatele… (Pro mě nutnou podmínkou, abych si takovou četbu vychutnala, je večerní samota doma v posteli, za okny tma… Číst to někde v kavárně plné lidí, asi by to nefungovalo.)
Jenže zhruba ve dvou třetinách autor překročil takovou neviditelnou hranici, kdy už toho všeho začalo být moc.
Inspirace jinými díly, kterou Karika tak trochu přiznává, mi zase až tak nevadí, každý asi pozná to svoje, mně to v něčem připomnělo Kingovu Geraldovu hru. Co mi ale dost vadilo, byla závěrečná, za vlasy přitažená scéna, kdy si nešlo nevzpomenout na povídku Jacka Londona Láska k životu. Jenže co snad bylo možné na Aljašce před sto lety, trochu mi nesedí na Slovensko 21. století.
Váhám s hodnocením (3 - 4), nakonec trochu přidávám na slabší čtyři, pro tu úžasnou, pro mě neuvěřitelně působivou atmosféru v první půlce knihy.

14 19.01.2019

Nikdy mě nenapadlo, že dám knize hodnocení "odpad", takovou knihu jsem si totiž nedovedla představit a v zásadě s takovým hodnocením nesouhlasím. Teď už si to ale představit dovedu, knihu (brožurku) jsem našla vhozenou ve své domovní poštovní schránce a po prolistování bohužel už vím, jak kniha - odpad může vypadat... Neuvěřitelná propaganda (už jen ten způsob distribuce!). A zdaleka se v textu nejedná jen o Ukrajinu.

Je to můj pátý Goffa, takže kniha splnila moje očekávání. Jinak nečekejte strhující svištící detektivku, jde spíš o povedený a podle mě hodně pravdivý pohled na práci české policie. Se všemi i nudnějšími aspekty její práce, úředničinou, prolínáním případů, kompetenčními komplikacemi a nakonec i vyústěním, které se nám nemusí líbit… V tom je pro mě Goffa jedinečný.
Trochu mě rušila ta milostná idyla Mika (vana-víno-postel), ale ano, vím, jak se bude příběh vyvíjet, tak asi proto…
Jinak jsem si uvědomila, jak se autor často vrací k tématu ztráty blízké osoby, vždy jsou v příběhu vedle smrti hodně věrohodně popsány emoce těch, co jsou smrtí osobně zasaženi, řekla bych nad rámec běžné detektivky. I proto dost uvěřitelné.

13 13.01.2019

Tahle kniha je o vztazích. O přátelství, lásce, trochu porozumění, ale spíš neporozumění i míjení. Forma skládající se z monologů, zpočátku nezvyklá, se mi naopak později zdála dost působivá.
Vztahy mezi Samuelem, Vandadem, Laide, Pumou, babičkou. Různé osobnosti, různé názory, různé pohledy na stejné události, to ano, pro mě ale zůstává velkou záhadou rovina spisovatele, který vstupuje do děje vlastně třikrát – jednou jako ten, který zpovídá všechny aktéry příběhu, jednou jako spolubydlící Pumy v Berlíně a v závěru jako někdo, kdo se pravděpodobně příběhem o Samuelovi vyrovnává s nějakým jiným příběhem. Kdo byl E, a jak zemřel? A jak to vše vzájemně souvisí? Nejasné a poněkud useknuté vyznění je pro mě z tohoto důvodu trochu zklamání.
Pro mě tři až čtyři, když si uvědomím, jakým knihám jsem nedávno dala za tři, zaokrouhluji přeci jen nahoru.

9 10.01.2019

Možné SPOILERY.
Nejdřív jsem viděla film, který byl pojat hodně romanticky.
Kniha je přímočařejší, drsnější, víc se podobá skutečnému příběhu Einara Wegenera a Lili Elbe.
Skutečný příběh se mi nakonec zdál ještě silnější než kniha, která některé aspekty výrazně pozměnila. Skutečný vztah Gerdy (v knize Grety) a Lili se asi nedá jen shrnout do věty – pocity obětavé manželky, z jejíhož manžela se postupně stává žena…
To, že skutečná Gerda Einara v proměně v Lili podporovala, že největší výtvarná díla stvořila právě nekonečným portrétováním Lily (jsou to úžasné a působivé portréty) a že vytvořila také soubor obrázků s lesbickou tematikou (možná i na dnešní dobu dost odvážných) posouvá vztah Gerda - Lili možná trochu jinam…
Vyústění filmu, knihy i skutečnosti je působivé, dojemné, tím spíš, že to prostě jinak – vzhledem k tehdejšímu stavu medicíny - skončit nemohlo…. A chvíle, kdy se Einar nechal v touze stát se „sám sebou“ zbytečně ozařovat, pro mě patří k nejsilnějším okamžikům knihy.

18 06.01.2019

Kniha je působivá právě tím, že je to skutečnost, pravděpodobně nepřikrašlovaná, autorce jsem opravdu věřila velkou bolest ze ztráty maminky a pocit prázdnoty. A hledání, jak v životě dál. Cesta po Pacifické hřebenovce byla pak zajímavá i z cestopisného a turistického hlediska, četlo se mi to jako hodně napínavý příběh.
Zda Cheryl byla či nebyla sympatická, zda dělala či nedělala v životě chyby, zda bylo osamocené putování hrdinstvím či riskováním, jsem neřešila, protože to nebylo podstatné; byl to příběh, který se skutečně stal a jako takový jsem ho brala. A dokonalá hrdinka bez chyb by asi nebyla moc uvěřitelná a celé by to pak bylo o něčem jiném.

25 04.01.2019

Čtvrtý Goffa nezklamal, dobře napsané, uvěřitelné, ze života.

14 28.12.2018

Po velkém zklamání s Vážkou jsem se do knihy ani nechtěla pouštět, ale když už jsem ji přinesla z knihovny… (Černé lekníny se mi líbily tak, že jsem si půjčila Bussiho rovnou dvakrát!)
Plus za první část – dětského hrdinu, dětského psychologa Vasila a zajímavý pohled na dětskou psychiku. V druhé části už převažovaly zápory – překombinovanost, zápletka, která funguje v knížce, ale asi těžko by to šlo ve skutečnosti. A neuvěřitelná komisařka, které je úplně jedno, který chlap to nakonec bude… Hodně, hodně slabé tři hvězdy.
Každopádně můj poslední Bussi.

9 22.12.2018

Po shlédnutí filmu Bohemian Rhapsody jsem vytáhla z poličky léta nehraná zaprášená cédéčka, otevřela videa na youtube a utíkala do knihovny pro tuhle knížku. Úžasná hudba, silné emoce, co říct víc…

16 16.12.2018

Můj třetí Goffa. Než akční detektivka, spíš působivý a hodně uvěřitelný pohled na práci kriminální policie. Baví mě zejména to, jak je to skutečné, autentické, je znát, že autor se v tomto prostředí léta pohyboval. Osobně oceňuji i reálné pražské kulisy. Čtyři plus.

20 13.12.2018

Ke knize jsem se dostala přes autorovu biografii Hany Benešové.
Zajímavé a místy i překvapivé informace – např. o neuvěřitelném názorovém kotrmelci Zdeňka Fierlingera a podivném vývoji přátelství mezi Benešovými a Fierlingerovými, o tom, že po válce Nizozemsko vyžadovalo vydání Antonína Zápotockého ohledně jeho chování v koncentračním táboře, nebo o sebevraždě manželky Viliama Širokého, která – pravděpodobně – neunesla konec kariéry svého muže.
Trošičku mi vadilo, že autor otevřeně vyjadřoval svůj osobní vztah k manželkám premiérů poslední doby, trochu nad rámec hodnocení historika v takovéto publikaci. I když je asi těžké zůstat nad věcí, když jde o nedávné dění…

9 10.12.2018

Po povedených Černých leknínech pro mě zklamání.
Kdysi dávno jsme jako holky u tety na prázdninách čítávaly knihy ze staré knihovničky po prababičce, všechny měly obdobnou obálku (takovou mramorovanou, bez jakýchkoliv nadpisů, možná dodatečně svazované?), hltaly jsme to, byly to příběhy o lásce zklamané a posléze vyslyšené, o dětech, ztracených a znovu objevených, o manželce, nespravedlivě zavržené a ponížené a po letech znovu pozvednuté…. Dnes si pamatuji jen jeden jediný titul, Matčino srdce. Až jeden náš známý řekl, holky už se nemůžu koukat na to, co to tu čtete za brak, a přinesl nám Paní Bovaryovou.
No a tak nějak v duchu těchto knížek mi přišla napsaná i Vážka. Navíc mi dost vadil rozvleklý styl psaní, málo logiky, předvídatelnost příběhu... I červená knihovna může být nakonec dobře napsaná...
(A opravdu se v češtině ženské jméno Emilie neskloňuje? Mě tedy opravdu tahalo za uši - dám to Emilie, půjdu tam s Emilie…)
Dvě minus.

14 06.12.2018