Rade komentáře u knih

Zajímavé okénko do druhé půlky 19. stol. Barvotiskový obrázek českého národního obrození mi malinko pobledl...

7 20.11.2017

Docela roztomilá mystifikace, takřka v cimrmanovském duchu. Plus za Boženu Němcovou, Tančící dům a samozřejmě za ilustrace a grafickou úpravu. A docela vtipné zakončení, co se týče „ženské otázky“ a postavy Marie. Jen je potřeba knihu nebrat tak moc vážně...
Ať žije nolitfak! :)
Čtyři plus.

12 16.11.2017

Největším kladem této knížky je to, že je autentická. Vzpomínky člověka, který byl dlouhou dobu vedle císaře, sdílel s ním spíše osobní až intimní chvíle, od ranního vstávání, jídla, péče o šatník, starosti o zavazadla na cestě, hygieny až k vztahům v rodině i u dvora a k některým dobovým klípkům; pobavila mě - dá-li se to tak říct - dnes zapadlá verze, o tom, co strašného provedla Mary Vetserová korunnímu princi Rudolfovi v Mayerlingu…
Pohled na závěr panování Františka Josefa I. prostřednictvím drobných nepodstatností, které nám možná přibližují ty dávno minulé časy víc, než nějaké hluboké rozbory…
Jednu výtku ale mám, k vydání z roku 1993. Je fajn, že vydavatel vzal jako základ původní vydání z r. 1929, nicméně text tehdejšího editora Jiřího Langsteina, který má dle předmluvy doplňovat komorníkovo vyprávění, není v knize od původních pamětí Eugena Ketterla nijak odlišen.

„V době, kdy rakouská říše spěla neodvratně vstříc své zkáze, v době, kdy na všech stranách plápolal oheň světové války, v té době nastoupil rakouský císař poslední krátkou, ale přece tak dlouhou cestu z hradu do kapucínské hrobky. Byl to jeho dobrý osud, který uchránil téměř devadesátiletého starce od nejstrašnějšího zklamání a od nejstrašnější katastrofy jeho života – od pohledu na zničení všeho, več věřil a s čímž za svého dlouhého života srostl.“

Hodně zajímavé. Pohled na život šlechtičen v době vládnutí posledních Habsburků v Rakousko – Uhersku od kolébky po hrob. Tohle shrnutí mi hodně dalo a pomohlo lépe pochopit některé dějinné události. Škoda, že se u nás stále většinou koukáme na Rakousko - Uhersko, a tím spíše na tehdejší šlechtickou společnost, spíše negativně a poněkud zjednodušujícím způsobem…
Plus za rozsáhlou fotografickou část.

6 10.11.2017

Americké školní prostředí, vztahové problémy, matka workoholička, dospívající dcera, drsná šikana a kyberšikana mezi spolužáky. Prostředí americké střední školy je vylíčeno jako neobyčejně depresivní a neradostné, jako boj o prvenství, kdo druhého nejvíc poníží, vyhrává. Já mám na středoškolské studium zcela jiné vzpomínky; ok, byla jiná doba, ale i moji synové vzpomínají na střední školu pozitivně.
Ale nevylučuji, že takové děsivé vztahy mezi teenagery mohou být a je to dost deprimující. Nakonec i vztahy mezi dospělými zde nejsou vylíčeny nijak ideálně Příběh v něčem až překombinovaný, ale jinak dost věrohodně psaný, včetně uvěřitelné konverzace prostřednictvím sms a facebooku.

4 09.11.2017

V téhle knize je vše úmyslně postavené na hlavu – zdá se mi, že nic není skutečné – divné přátelství, divné vztahy, divná vražda, hlava kutálející se po silnici, hlava v mrazáku… Je to jen hra? Nebo sen? Nebo skutečnost v paralelním světě? Přirovnání a jazyk Juli Zeh jsou neuvěřitelně působivé a trefné, ale jaksi mrazivým způsobem.
Hodně zvláštní…
A nechápu, proč je v anotaci vyzrazená dost podstatná pointa.

„To je film! To není skutečnost!“

5 06.11.2017

Zpočátku zajímavý pohled na psychické problémy osamělé ženy, která po rozvodu propadla alkoholu; pomalé komorní psycho však přešlo do průměrné detektivky s nevěrohodnými postavami a za vlasy přitaženým závěrem.
Škoda, portrét nešťastné Rachel, pozorující život ostatních z vlaku a vzpomínající na vlastní prohry, byl zprvu brilantní a napětí hmatatelné, ale s nastupující akčností se to, co mě na knize bavilo, vytratilo.

10 31.10.2017

Doposud Miloš Urban nepatřil k mým oblíbencům, „Santiniho jazyk“ a „Přišla z moře“ se mi nelíbily, „Stín katedrály“ tak napůl.
Takže jsem tak moc nečekala – a byla jsem hodně překvapená.
Úžasná atmosféra uliček Albertova a návrší Větrova a Karlova, magické kouzlo gotických kostelů, zvláštní antihrdina, jehož slabosti a neumětelství mi byly někdy až neuvěřitelně blízké, poetický krásný jazyk v kontrastu s brutálními scénami, sugestivní popisy stavebních památek, ovšem ze zvláštního, do absurdna vygradovaného pohledu, snové, až ujeté scény, kde nemá smysl si říkat – to by se přece nemohlo stát, protože do tohoto příběhu prostě patří.
Co mi v jiných knihách Urbana vadilo a rušilo, tady to dohromady neuvěřitelně fungovalo...
Úplně jsem knize propadla, četla jsem ji s mapou v ruce, nakukovala do pražských zákoutí pohledem 'Google street wiew', vyhledávala informace o popisovaných kostelích, o stavební koncepci vytvoření pražského „Nebeského Jeruzaléma“ Karlem IV. a o svatém kříži pěti novoměstských kostelů a o dodnes asi ne zcela jasném symbolu spojení jejich obdobně osmibokých kostelních věží, z nichž ne všechny se dodnes dochovaly.
Úplný konec už mi trochu neseděl, ale na mém hodnocení to nic nemění.
A už se těším, jak v návaznosti na knihu vyrazím na toulky Karlovem a Albertovem, na kostely se budu dívat úplně jiným pohledem a na Karlově náměstí se pokusím představit si uprostřed rušné ulice neexistující, relativně nedávno odstraněnou kapli Božího těla.

„Zdalipak víte, kdy zemřel pražský chodec?... Nuže, pražský chodec zemřel, když město rozťala magistrála. Od té doby tu chodí pěšky jen staromilští blázni – vy, já, Rozeta, Raymond a pár dalších. Jde nám o život, a přece si nedáme pokoj. Ostatní se opevňují v autech, a můžeme se jim divit? Dohnal je k tomu pud sebezáchovy, jsou bez sebe hrůzou, že je někdo jiný přejede.“

28 28.10.2017

Přiřadila bych knihu ke skupině detektivek s přesahem. Mně se hodně líbilo – věrohodné postavy, věrohodně vykreslené vztahy, vedle detektivní linie se při hledání pravdy pomalu odhalují události a vztahy z minulosti. Líbily se mi i 'flashbacky' (psané kurzívou), které nebyly samoúčelné, jak tak někdy bývá, ale logicky zapadaly do právě probíhajícího děje.
A je fajn, že i když je na konci to hlavní jasné, nepatrné nejasnosti a náznaky, které si můžeme domýšlet, zůstávají.
To vše doplněné působivými obrázky sluncem vysušené vyprahlé Austrálie a neidealizovaného vnitrozemského venkova…

22 24.10.2017

Plusy:
- Zásahy Horské služby popsané záchranářem Horské služby; asi i proto stručné, bez zbytečné omáčky, autentické, psané s láskou k horám.
- Prostředí Vysokých Tater; spolu s Krkonošemi moje nejmilejší hory, velkou část popisovaných míst znám. Knihu jsem četla s podrobnou mapou a vzpomínkami na vlastní (dávné) vysokohorské túry.

Nejsem si jistá, zda je etické zveřejňovat fotografie tragicky zahynulých, a malinké minus za poněkud přeplácanou obálku (vydání z r. 2004).

3 20.10.2017

Již třetí pokračování celkem vtipného vzpomínání.
První část vzpomínek autorky „Popelem zaváté“ se mi dost líbila, až mě překvapilo, jak mě bavila i dojímala historie úplně neznámé rodiny. Takže jsem byla zvědavá na další díly rodinných peripetií. Plus za neuvěřitelně živě popsanou postavu ukrajinského tatínka, i když tento díl o něm již vlastně moc nebyl a manželské historky na mě už tolik nezapůsobily…

3 18.10.2017

Trochu chaotická a poněkud povrchní směs faktů a domněnek. I když jde o populárně naučnou literaturu, přece jen bych čekala víc objektivity a méně emotivního pohledu.

Kupříkladu: „Zatímco Hitler užíval až s chorobnou vehemencí projímadla, aby nepřibral, jeho lékař byl vypasený téměř jako prase.“

5 15.10.2017

Třicátá léta, britská smetánka na výletní lodi brázdící Nil, obvyklá důmyslná zápletka, kde se vedle vraždy najde v závěru i nějaký ten malý happy end, Poirotovy hlášky a jeho skvěle fungující šedé buňky mozkové k tomu… Kdo by odolal takové fajn oddechovce?
Čtyři plus.

19 15.10.2017

Drsný, syrový příběh. Střípky vzpomínek z minulosti, které se skládají ve strhující příběh dvou sester, z nichž jedna byla ta závistivější… A o katarzi, která přišla o desetiletí později. To vše na pozadí složitých estonských dějin, které jsou i dnes tak trochu utajené. O děsivých perzekucích v pobaltských státech po sovětské okupaci se toho dodnes moc nepíše, snad i proto jsou knihy s touto tematikou tak překvapivé a působivé.
Pro mě malé minus za konec, který se uzavřel jen částečně, ten náboj, který kniha měla, se v závěru trochu vytratil. Přesto hodnotím maximálně.

8 12.10.2017

Za moje oblíbené Krkonoše a záchranářské příběhy velké plus. Čteno s mapou Krkonoš, stejně jako nedávno čtená kniha M. Vrby „V lavinách a vánicích“.
Ale: Chlapácké hovory, které slyšet autenticky, tak by to snad šlo, tady mi ale nesedly; přepsané na papír ty vtípky moc nefungují. To se týká zejména peripetií rodin bratrů Jury a Petra, ve kterých autor vychází z vlastního životního příběhu.
Občas mi to přišlo laděno lehce do bulvárna. Pokud jsou fotografie mrtvých autentické, (obávám se, že ano), pak i poněkud neetické.

4 09.10.2017

Román o složitém osudu jedné ženy. Plus za poválečné období a padesátá léta v znovuosídleném pohraničí. Ale jinak spíš zklamání.
Knihu jsem si vybrala mimo jiné i proto, že se má odehrávat v Českém Středohoří, to jsem ale v knížce nenalezla; Horovice, Týnec, Heřmánkové údolí - to jsou smyšlené názvy, děj se mohl odehrávat v jakémkoliv pohraničním koutě.
Zdálo se mi to takové jednoduché a popisné, přes všechny vylíčené maléry, trápení nebo naopak radosti, se na mě ty emoce prostě nepřenesly.
Mám též malinko pocit, že se autorka trochu inspirovala postavami Štěpky a Pavla z Havlíčkových Petrolejových lamp (viz též komentář kasavubu).
Maximálně dvě plus…

11 03.10.2017

Vzpomínky člověka, který pro průzkum lavin v terénu udělal velikánský kus práce. Bývalý dobrovolný člen Horské služby vzpomíná na padesátá a šedesátá, částečně i sedmdesátá léta v Krkonoších i slovenských horách a na svoje tehdejší působení v mezinárodních organizacích.
Pro milovníka Krkonoš i slovenských hor nesmírně zajímavé čtení. A taky příklad, jak i v této apolitické činnosti, jako je horské záchranářství a studium lavin, nehrály tenkrát hlavní roli schopnosti a znalosti, ale knížka člena strany a ostré lokty…
Zajímavost: Dva popisované zásahy Horské služby (jeden ve Vysokých Tatrách a jeden v Krkonoších) byly zase z jiného pohledu vylíčeny v knize Jana Suchla: „Akce HS“.

4 01.10.2017

O výpravě do norské polární pustiny, kde slunce v létě nezapadá a kde jsou mračna komárů. O výpravě, která se tak docela nepovedla, a o jejímž smyslu nakonec marně přemýšlíme. Vlastně možná tak trochu i o smyslu jakéhokoliv lidského snažení… A občas docela vtipné postřehy, kdy vypravěč ironizuje i věci, ze kterých se obvykle legrace nedělá…

„A co viděl Scott? Norskou vlajku na lyžařské hůlce zapíchnuté do sněhu. To je všechno, co Scott na jižním pólu viděl. S lístkem: Zdraví Amundsen and good luck to you, sir.
A Scott se obrátil a jel zase domů. Jeho druhové jeden po druhém umírali. On pomalu zmrzl ve stanu, v jégrovkách, co už měsíce neuschly. Neměl haleny ze zvířecích kožek srstí dovnitř, jako Amundsen. Do posledního dechu si psal deník. Ten pak našli a otiskli ve zvláštním vydání časopisu ´Země a její národy´, které jsem četl, když mi bylo čtrnáct.
´Kéž je našim ubohým ženám a dětem Bůh milostiv.´
To Scott napsal s duší na jazyku. Říkám si, jestli počítal s tím, že se to jednou dostane do ´Země a jejích národů´. Nejspíš jo. Nebo možná ne, třeba tak psal vždycky. Většina lidí nikdy nepíše přesně to, co si myslí. Žádné: moje napůl zmrzlé jégrovky smrdí až hrůza. Nebo: v padesátistupňovém mrazu zůstává naše moč trčet ve sněhu jako stvol rákosí ze žlutého skla.
Tak nepíšou. Drží vlajku vztyčenou, i když ji nezapíchli na jižním pólu jako první.“

4 28.09.2017

Dost znepokojivá kniha. Tony je ne moc sympatická postava, zřejmě neschopná hlubšího citu – buď skutečně, nebo se tak jako vypravěč prezentuje. Z ženského pohledu musím říct: takové mužské myšlení a jednání…
Dále možné SPOILERY.
Taky jsem jednou před mnoha lety ještě v náctiletém věku napsala hloupý dopis (nikoliv samozřejmě tak zlý a a do budoucna zraňující, jako v knize, ale adresát ho vnímal možná stejně těžce…), na rozdíl od Tonyho jsem na to nikdy nezapomněla, každopádně čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, jak člověk v mládí jedná hloupě a sebestředně. Na druhou stranu – ať byl Tonyho dopis sebenenávistnější, byl to jen dopis, nemohl způsobit následující maléry; z tohoto pohledu moc nerozumím úvahám o odpovědnosti… Ocenila jsem pohled na šedesátá léta a občas i vtipně psané postřehy, úvahy, hodné zamyšlení. Tři plus.

8 26.09.2017

Výborná detektivka. I když už Pět se mi líbilo, tohle bylo prostě výjimečné. Facebooková skupina Poezie žije, nádherné zlověstné básně, záhadná úmrtí - a my se prodíráme náznaky a hádankami, až se nakonec vše spojí v neuvěřitelný drsný příběh. A závěr hodně působivý, troufám si říct, že kniha už opouští prostý detektivkový žánr a dává i trochu něco navíc. Po dočtení jsem se k mnoha částem vracela, protože některé věci – např. dialogy na facebooku, vložené monology záhadného neznámého – jsou plně srozumitelné až zpětným pohledem.
Že nuda? Ani vteřinu! Daleko pro mě zůstávají severští autoři…

5 24.09.2017