Radkak komentáře u knih
Je to spíše reportážní kniha, psaná takovým tím americkým způsobem. Tedy autor především popisuje příběh svého nemocného kamaráda Jasona a dalších. Čtenář se sice dozví a naučí spoustu věcí o imunitním systému, ale autor se neustále vrací k příběhům nemocných. Přepisuje rozhovory, které spolu vedli, popisuje jejich školní zážitky a to mě vůbec nebavilo, natož aby mě to zajímalo. Některé jeho metafory nebo analogie byly příliš zjednodušující nebo i matoucí. Dokud autor vysvětluje imunitní sytém, je to čtivé, zajímavé, chvílemi i napínavé, ale ten reportážní styl mě nebavil.
Bylo zábavné, čtivé a krátké, takže to člověk sfoukne během pár dnů. Vadil mi jazyk, kterým je to psané. Místy příliš familiární a bulvarizující. Dílo autorů se vůbec nezmiňuje, pouze jenom pikantnosti jejich života. Překvapil mě velmi krátký seznam použité literatury, asi to autorka prostě všechno ví.
Autor není odborníkem na výživu, ani na zdraví. Je to novinář, který si prý udělal kvalitní rešerše. Některé rady autora jsou asi hodně kontroverzní. Ve zkratce je to jenom reklama na ketodietu. Jeho rady ohledně cholesterolu, přijímání přemíry tuků (litr olivového oleje týdně, dvě lžíce kokosového oleje denně, ..), vynechání statinů, protože se prý neprokázal jejich efekt, jsou velmi sporné. Autor doporučuje zcela vynechat sacharidy, lepek, sladké ovoce, luštěniny...
Pozitivum knihy je myšlenka, že každý může změnit svůj životní styl a změnit tak kvalitu života, ale doporučená cesta, kterou autor navrhuje, je příliš extrémní, navíc když nemá žádnou erudici v oboru.
Ač mám Bártovy texty ráda, tohle je zklamání. Vadilo mi chaotické uspořádání (proč v části pojednání o právním řádu přeskočí k bulváru?). Tváří se, že přináší hluboké myšlenky a přitom jde o banality. Subjektivní dojmy autora, žádné vědecké argumenty. Rozesmála mě věta autora: "Nechci nikomu podsouvat můj subjektivní dojem.." Kdyby to byla pravda, takhle kniha by vůbec nevznikla. A jeden další úryvek: .."tzv. tvůrci obecných názorů (opinion makers)... se bez bázně a hany vyjadřují mnohdy k věcem, o kterých nic moc neví." To bohužel sedí i na autora tohoto textu.
Kdyby to nemělo tak milý konec, bylo by to na 4*. Mám radši, když autor své postavy víc trápí.
Je to hodně citové, pocitové a osobní. Spíš než cestopis je to deník, o zemích se toho moc nedozvíte. Psaný v krátkých větách, což je v současné literatuře běžné. Současný čtenář se už nedokáže soustředit na dlouhá souvětí.
Fiktivní příběh plný nadsázky. Nevím, jestli vysvětlující vsuvky myslí autor vážně nebo jde také nadsázku. V závěru se totiž dozvíme, že odsun (i ten divoký) Němců Česi provedli slušně a lidsky.
Knihu jsem četla až po knize 'Příběh lidského těla' od Daniela E. Liebermana, tedy jsem se neubránila srovnání. A Harariho kniha ve srovnání těžce pokulhává, působí neuspořádaně, klouže po povrchu. Tedy ji nemohu doporučit.
Harari ve své knize popisuje, co všechno je vlastně na světě špatně. Kniha mi přišla nekoncepční, eklekticky vybraná témata, dojmy a pocity autora převažují nad fakty. Je to spíše rozjímaní autora, plno řečnických otázek, konspirací, polopravd, autor však sebevědomě svoje názory prezentuje jako skálopevná fakta.