RADOST komentáře u knih
Tak tento příběh znal v padesátých letech asi každý. Děti, které nepřečetly, alespoň povinně viděly v kině na promítání pro školy. I když zaujal a především kluci obdivovali hrdinství Meresjeva, mělo to i negativní dopad. Protože čeho je moc, toho je příliš - i přehnané propagandy. Meresjev i autor Polevoj, jehož jméno se přímo nabízelo ke slovním hříčkám, se tak stali terčem vtipů, zábavy, parodií a klukovských her.
Nikdo z nás netuší, co přinese budoucnost. Můžeme se rozhodovat jen podle toho, co cítíme právě tady a teď.
Emočně velmi náročné čtení o situaci, kterou by neměl zažít nikdo z nás.
Opět hluboký ponor do psychiky hlavních postav, jak už je pro autorku typické.
Je dobré takové knihy občas číst. Ale raději dávkovat, hrozí deprese.
Nástup fašismu. Holokaust Židů. Terezín, Osvětim. Wintonovy vlaky převážející děti do bezpečnějšího Spojeného království. RAF. Norimberský proces. Život a politický vývoj v poválečném Československu.
Toto vše tato kniha poutavě zprostředkovává čtenářům líčením životního příběhu jedné anglické a jedné české rodiny. Kniha postrádá přímé popisy násilí a hrůz, ale přesto velmi působivě a bolestně zasáhne čtenáře. Varující kniha o bezpráví, zvůli, zmařených nadějích, plná smutku a psychických dilemat.
Moravia zde skvěle popsal rozdíly v ženském a mužském chápání morálky, životních cílů a možnosti jejich dosažení.
Tuto knihu jsme měli doma. Zprostředkovala mi základní seznámení s českou poezií. Jako malá školačka jsem jí často listovala a vybírala i básničky na různé recitační soutěže. Kniha, ke které jsem se neustále vracela, se poděla nevím kam. Stejně jako mé dětství.
Úsměvná exkurze na žižkovskou pavlač za starých časů. Naprosto jiný svět, ale povahy lidí se až tak nemění.
Ke knize jsem přistupovala s despektem a minimálním očekáváním. Jak jsem se mýlila! Bylo to příjemné počtení o prázdnotě po odchodu životního partnera, o překonávání žalu a cestě dál. Napsáno s mírným nadhledem, protknuto vzpomínkami.
Začátek se mi líbil, sliboval osvěžující a absurdní scifi. Jenže pak mě ten detektivní případ vůbec nezaujal, nedovedla jsem se vžít, soustředit, nudil mě. Možná je chyba na mé straně. Nebavilo mě to.
Uzavřený prostor, malá skupina lidí, nepříznivé podmínky, tragédie či vražda? Obehrané téma, průměrně zpracované, s takřka neodhalitelným motivem. Autorce se podařilo navodit tísnivou až hrůzostrašnou atmosféru, původce všeho zla jsem si tipla až dosti za polovinou - přesto mě kniha nebavila. Četla jsem jen ze zvědavosti, chyběl ten prožitek. Tak snad u jiného autorčina díla to bude lepší.
Kniha mi připadala jako puzzle, jehož kousky stále padaly pod stůl a navíc měnily barvy. Dokonce některé částečky dosti drhly a nechtěly do sebe zapadnout. Dílky ničím neoslňovaly a celkový obrázek stále působil disharmonicky. Dokonce ani po složení není obrázek líbivý, zajímavý a přesvědčivý - autorka ho jaksi přeplácala.
Pokud bych hodnotila toto dílo z pohledu tehdejšího diváka, pak bych volala Bravo a neúnavně tleskala. Za jazyk, obsah i obhajobu nižších stavů. Ale dnes, téměř 240 let po jeho vzniku, zůstává jen hlavní poselství a všechny okolnosti a úklady akce působí už dosti vyčpěle. Dílo však dokazuje, že lidstvo se zase až tak nemění a uvažuje a činí stále stejně, jen ne tak pateticky a průhledně.
Těšila jsem se na druhý díl. Na popleteného inspektora, jeho suchý humor, odpočinek u svěží četby. Ale nestalo se. Inspektor "vyzrál" a z pozorovatele a improvizátora se stal předvídavý policista - likvidátor. Svěží vyprávění se změnilo v těžkopádnější sled událostí. Z dialogů se vytrácí dvojsmyslnost, nadhled a suchý humor. Z odpočinkové četby se postupně stala četba únavná. Loučím se s Inspektorem Prévitem, na jeho velký mozek už nejsem zvědavá. Je mi to líto.
Bavilo mě poznávat zvrácenou mysl Cilliana, jeho způsob uvažování a schopnost vždy pohotově zareagovat. Jeho činy, promyšlené i ty improvizované, fascinovaly. Jsem ráda, že s takovým člověkem jsem se snad ještě nesetkala. Ale možná jsem jen stejně slepá jak obyvatelé toho činžáku. Skvěle napsáno. Člověk se nakonec vcítí i do takového psychoupíra.
Všechna čest Ibsenovi. Ten se nebál poukázat na nešvary, zkostnatělé myšlení, pokrytectví, zpátečnictví církve, zbabělost a neochotu nazývat věci pravými jmény. Dílo staré více než sto let, přesto stále pokrokové.
Gypsová dáma - vznešená a krásná. Jen je třeba nedívat se na ni příliš zblízka. Nevidět to množství šrámů, které jí stále zasazují. Všichni. Zločinci i její "ochránci". Zneužívají ji, fikaně, zjevně i skrytě.Umí ji zraňovat i umně zahlazovat jizvy. Udržovat vcelku tu křehkou gypsovou tvář spravedlnosti. Přitom stačí mnohdy jen na ni fouknout a nadobro se rozsype.
Svěží kriminální povídka o nespravedlivé spravedlnosti a lidské "vyčuranosti".
Poslouchala jsem jako kvalitně zpracované mluvené slovo - za to dávám třetí hvězdičku. Tento příběh se však A. Christie nepovedl. Nezaujal, působil povrchně, nevěrohodně. Škoda.
Taková "klidná" Dánovka, řešící dvě silvestrovské tragédie. Obě tak trochu nepochopitelné a nepravděpodobné. Poprvé mi tam občas překáželo vtipkování "vraždárov". Přesycení? Nebo mi už vadí určitá šablonovitost?
Děkuji čtenářce sgjoli za její komentář. Navnadila mě, zmiňovanou nahrávku jsem si vyhledala a strávila s ní příjemné chvíle. Není co dodat - souhlasím se slovy sgjoli a také doporučuji.
S touto knihou jsem měla problémy. Četla jsem ji loni v předvánočním období a nudila mě a zároveň odpuzovala. Putovala na můj seznam nedočtených. Letos, po roce, jsem si ji zase vyhledala ve čtečce s předsevzetím, že tentokrát ji zvládnu. Zvládla, doplnila i zhlédnutím působivého Zemeckisova filmu. Nejsem však schopna optimálního hodnocení. Můj postoj k Dickensovi je už od mládí spíše negativní a zřejmě mi v tomto směru není pomoci.
Po přečtení Luisy a Lotky jsem hledala další knihy E. Kästnera. Touto knihou ve mně probudil celoživotní vášeň pro detektivky.