reliox
komentáře u knih
Hana
Alena Mornštajnová
Zarážející fakt, že z holocaustu se stala spíše ingredience na "bestsellery", jež mají s dějinnou událostí pramálo společné, než tragická událost, kterou je samozřejmě nutné si připomínat, komentovat nehodlám. Nicméně nejde v této spojitosti nezmínit, že samotná tragika dějin, zde za Mornštajnovou udělala asi tak 90% práce, zároveň zapříčinila to, že každého, komu se tato kniha nelíbí, lze nazvat necitelným nelidou. Navíc mi taky přijde, že vše bylo pojato velice plytce, scény z transportu či koncentračního tábora jsou scény, které zná snad každý, nepřináší žádnou hlubší sondu či nový pohled na věc. Až autorku podezřívám, že poskládala jen nějaké scény, co si někde sama přečetla či je viděla ve filmu. Hana se zkrátka tváří jako historický román a chápu, že čtenáři může poskytnout falešný pocit, že čte hoch literaturu, která ho povznese a vzdělá, ale tak to není. Možná kdyby se autorka zaměřila čistě na tyfus a netahala tam koncentráky udělala by líp, neboť to je něco nevyčerpaného a neotřelého, něco nového. (Ne nadarmo Treplev v Čechovově Rackovi deklamuje, že potřebujeme nové formy, a s náměty je to zrovna tak…)
Perspektiva vypravěče je taky velice matoucí. Nejdřív Miřin pohled, kde v jednu chvíli čas letí asi tak tři roky za stránku (důkaz toho, že když autorka něco vysvětlovat nebo řešit nechce, tak to prostě nedělá. Místo toho to smete ze stolu rychlým časovým skokem a poznámečkou: ,,Mira se to dozvěděla ve škole/od Gustava", jako to bylo v případě informací o holocaustu. Vzhledem k tomu, že Hana je svým způsobem kniha o holocaustu a Mira je evidentně vypravěč, tak toto obeznámení by v dobrém románu mělo zabrat několik stránek a být podrobeno přece jen trochu hlubšímu psychologickému rozboru.) Ve druhé části, kde se dozvídáme o historii rodiny před Mirou, je překvapivě taky Mira jako vypravěč (nebo to tak alespoň působí, autorka se neobtěžuje měnit styly a vypráví stále stejně), ale jak tohle může Mira znát? (Od Hany? To asi dost těžko) Takže se z ní během jedné stránky stává vševědoucí vypravěč? Dobrá zajímavé, leč nelogické. Budiž finální část očima Hany se ospravedlnit dá, nicméně opat autorka vypráví stejně. Zkrátka mi tam chybělo sebemenší posunutí ve stylu.
Další věc, se kterou mám problém a která se mi už nelíbila třeba u Malého života, je autorčina práce s neštěstím. Naházet na jednu postavu, co nejvíc neštěstí, až se ta postava pod hromadou tragédií zcela ztrácí. Přestává být reálnou a uvěřitelnou. Nikdo netvrdí, že život ve dvacátém století byl med, ale když je něčeho moc, tak je toho příliš. (Trochu to připomíná scénu, kdy pejsek s kočičkou vaří dort. Když tam dám sto smutných věcí, tak to bude stokrát smutné a stokrát nejlepší, ale tak to bohužel nefunguje.)
Americká modlitební příručka
Lucius Shepard
Víkendová oddechovka z útrob malého, českého nakladatelského zázraku jménem Gnóm. Pominu-li perfektní ilustrace, dvojí verzi obálky a super kýčovitou nálepku na konci, kterou si můžete nalepit někam na svý fáro, jedná se o velký překvapení. Neotřelej příběh kombinující super poezii z dob starý dobrý betanický školy, trochu rádoby magickýho realismu a společenský satiry vám servíruje jedno životní moudro za druhým a vy se u toho královsky bavíte.
AMERICKÁ MODLITEBNÍ PŘÍRUČKA DO KAŽDÝ RODINY!!!!
Fotbalový anděl
Hans-Jørgen Nielsen
Vypraveč je ta nejvíc nesympatická postava, se kterou jsem se kdy setkal, od doby co jsem se naučil číst.
Američané jedí kaktusy
Miroslav Pech
Kniha, tak jak už to u Pecha bývá, je opět plná antihrdinů všedního dne. Některé povídky působí na první pohled lehce nedotaženě, ale po zamyšlení vás polije mrazivý pot.
Ideální kniha do autobusu!
Palác schizofreniků
Martin Langer
Skvělá sbírečka a první dvě básně naprostej literární masakr!
Jatka č. 5
Kurt Vonnegut Jr.
Všechno v této knize bylo krásné a její čtení ani trochu nebolelo...
