RomanTilcer komentáře u knih

Komunistický Československo mělo být pro český čtenáře velkým lákadlem, nicméně podle ohlasů se mnozí z nich nedokázali smířit s tím, že tu na něj nahlížíme očima Američana a některý reálie tak docela neodpovídají realitě. Osočili Littella z amatérismu, ale neuvědomili si, že on amatérismus sliboval a svůj slib dodržel.
Když tuhle knihu prokouknete, dojde vám, že není zdaleka tak vážná, jak se tváří, a zpoza opony se potutelně usmívá autor, kterej na vás schválně metá klišé. Psychologie postav je jednoduchá až běda, logika místy pokulhává, hlavní hrdina má tolik štěstí, až se tomu nechce věřit, ale to všechno je záměr – zdrojem zábavy je tu více či méně utajenej humor umíchanej člověkem, co miluje brakovou literaturu včetně všech jejích pokleslostí. Zkrátka jako seriózní špionážní román to úplně nefunguje, ale to neznamená, že se u toho nemůžete královsky bavit.

04.01.2017

Do tmy vyšlo u Nakladatelství Odeon v roce 2015 a rok nato vyhrálo v Magnesii Liteře cenu za nejlepší prózu. (Přitom to pro autorku byla prozaická prvotina, předtím jí vyšla jen básnická sbírka Černý rok.) Vypráví příběh zapálené sběratelky bylin, a protože ho vypráví z jejího pohledu, nějakou dobu se necháváte unášet proudem vědomí, kde nenarazíte na výraznější děj nebo rozhovory, zato se toho hodně dozvíte o krásách a úskalích sběru během vrcholné letní sezóny. Až časem vyplouvá na povrch, že nás nečeká žádná idyla. Hlavní hrdinka je znechucená ze vztahů v rodině i na jihočeským maloměstě a trápí ji nepojmenovaná nemoc, a proto se čím dál víc uzavírá do sebe. Chce se věnovat už jen sběru, a to za každou cenu, i když ji začíná zrazovat tělo i mysl. Čtenář s ní trpí a občas možná nechápe její paličatost, ale silnej zážitek přináší právě její odhodlání nenechat si vzít, co ji naplňuje. I kdyby u toho měla vypustit duši.
Kdo čeká hlubší pitvání zmiňovanejch obtížnejch vztahů, bude zklamán. Hlavní hrdinku opravdu zajímá především sběr. A přestože ho nelíčí v růžovým éterickým oparu, ale střízlivě a věcně (natrhat, usušit, odevzdat ve výkupně), sálá z jejího vyprávění poetickej náboj. Ten ve spojení s její mírně vyšinutou psychikou a menší dávkou tajemna vytváří silnou a stále tísnivější atmosféru, která vám nedovolí knihu odložit. I přes počáteční rozpaky jsem byl nakonec velmi spokojenej a rád si přečtu, s čím Anna Bolavá přijde příště.

8 04.01.2017

Promluv, paměti je třetí a konečná verze Nabokovovy autobiografie (první vyšla v roce 1951 anglicky jako Nezvratný důkaz, druhá v roce 1954 rusky jako Jiné břehy a třetí se vrátila k angličtině a vyšla v roce 1966). Skládá se z patnácti samostatnejch, v různé době napsanejch kapitol a věnuje se období od roku 1903 do roku 1940. Prvních dvanáct kapitol zachycuje autorovo blažený dětství v carským Rusku (který Nabokov líčí jako ztracenej ráj, do nějž se dobývá právě intenzivním, soustředěným vzpomínáním), v posledních třech se potom zaměřuje na Cambridge a krátce taky na život emigranta v Berlíně a Paříži. Až na pár míst, kdy se věnuje přepečlivýmu popisu rodinnejch vztahů, se ovšem nejedná o klasickou autobiografii – Nabokov se vyhýbá chronologické stavbě, nahrazuje ji hledáním „tematických vzorců“ různě v čase i prostoru a vytváří si vlastní vnitřní řád. Navíc mu nejde jen o fakta, ale o to, aby tu kterou vzpomínku vyvolal se vším všudy, i s příslušnou náladou, k čemuž zdárně využívá svoje bohatý stylistický i jiný schopnosti. Ať už mluví o tenisu, o svejch vychovatelích, prvních láskách, lovu motýlů nebo vymýšlení šachovejch úloh, vždy se jedná o vysoce uměleckej text. Namísto patnácti kapitol životopisu tak vlastně nabízí patnáct povídek.
O převod do češtiny se postaral vynikající překladatelskej čaroděj Pavel Dominik.

4 04.01.2017

Tuhle dystopii napsal Dick v roce 1976, ale vyšla mu až posmrtně, v roce 1985. Původně se měla jmenovat VALISystem A a vlastně se jedná o ranou jednosvazkovou verzi díla, ze kterýho se nakonec vyklubala trilogie VALIS. Představuje nám alternativní historii, kde se prezidentem USA stal šmejd šmejdů Ferris F. Fremont (FFF = 666). Zavládla totalita plná šmírování, donášení, pracovních táborů a tak vůbec, a kdo vyjadřuje protiválečný či protivládní názory, může počítat s pěkným malérem nebo i likvidací. O průšvih tak má postaráno i dvojice střídajících se vypravěčů. Jedním z nich je Nicholas Brady, člověk, co začal přijímat záhadný signály, který mu postupně obrátily život vzhůru nohama. O jejich původu se tu hodně spekuluje, teorie střídá teorii, chvíli to vypadá na posednutí, pak zase na zprávy z paralelního vesmíru, od mimozemšťanů anebo rovnou od Boha. Díky poslední zmiňované možnosti autor rozehrál množství filozofickejch úvah, kniha ale nenudí, protože povětšinou dávkuje informace postupně, a drží si tak spád. Druhým vypravěčem je sám autor, Philip K. Dick, a když se zrovna nezabývá totalitním režimem, vede s pomocí ostatních postav rozhovory o vlastní tvorbě. Jeden příklad za všechny:
„Hodláš mi odpovědět?“ houkl na mě Phil.
„Řekl bych, že už jsem toho napovídal dost,“ vzpamatoval jsem se. „Fakt nemám chuť si o všem přečíst v nějaký slátanině, co po tuctech chrlíš pro bůhvíjaký obskurní nakladatelství.“
Tahle rovina už pro mě byla jen taková třešinka na dortu, i bez ní mě tahle „slátanina“ vážně bavila, ale pro někoho, kdo s Dickem ještě neměl tu čest, by to zřejmě nebylo to pravý ořechový.

3 04.01.2017