RomanTilcer komentáře u knih

Už z toho nejsem tak odvázanej jako z předchozích dílů, ale pořád je to příjemná četba. Baví mě ta zeměpisná složka, jak člověk může luštit prostředí a hledat v něm narážky na náš svět a různý vtípky, a taky rozpoznávání zrcadlovejch protějšků známejch postav z naší reality. Chybí mi tam větší špičkování mezi Jurijem a Mravenou, přál bych si, aby to další díly trochu osvěžily, ale určitě po nich zase sáhnu.

6 09.05.2021

Měl jsem z toho trochu obavu, protože tahle kniha bývá označovaná za dobově poplatnou, ale spíš než zklamání to ve mně vzbudilo soucit s autorem. Hlavní hrdina po únoru 1948 zvažuje, zda stejně jako kamarád neprchnout do zahraničí. Do poloviny knihy od něj dostávají komunisti slušně naloženo, pak se protagonista zúčastní jedné schůze, která nedopadne tak hrozně, jak čekal, a potom komunisti opět dostávají co proto a ke konci se notně stupňuje tíseň a znepokojení. "Znám někoho, kdo to vidí velmi, velmi černě." Máme tu i koně Fukse, na kterýho chystají postroj. Bylo to příšerně dojemný, chudák Fuks odsud prostě nemohl pláchnout, protože to tu miloval a měl strach, že by v emigraci strašně trpěl. Určitě to jeho není vrcholný dílo, ale byly tam velmi silný momenty.

4 30.04.2021

Bezesporu jedna z nejlepších knih, co jsem kdy četl. Ač vlastně řeší pořád dokola jednu věc, je to stále zábavný - tuze silný, psaný se značnou bojovností a zároveň s až dojemnou odevzdaností (myšlenka se vždycky rozjede jako balvan ze srázu a nejde ji zastavit, nabírá setrvačnost a drtí všechno před sebou), a hlavně úchvatným jazykem. Úchvatnej byl i překlad Prokopa Voskovce. Jedna z těch knih, ke kterejm se budu s radostí vracet a náhodně si z nich číst.

5 24.04.2021

Vystavěno zase trochu jinak než předchozí dvě knihy. Ač se autorka snažila propacovat motivace postav, chování některejch z nich mi místy připadalo poněkud nepřesvědčivý, ale i tak to bylo dost dobrý, četlo se to samo, nejsilnější stránkou je samotnej jazyk, hustá vodní atmosféra a tepání maloměsta (nejdrsnější z celé triologie, řekl bych). Fantastickej prvek není vůbec na překážku a v závěru to pěkně gradovalo. Těším se na další Bolavou.

14 04.04.2021

Co mě bavilo:
Jiří Grus - 21st Century AARGH! (Grus jako už tradičně zabíjí)
Dan Černý - Fanouš a fantom knihovny (chci omnibus Fanouše!)
Zuzana Čupová - Dvacet (supr čupr svěží)
Igor Baranko - Špiónské sítě (Baranko je vždycky náramně vtipnej i zručnej)
Mawil - Marek & Jarek: Cyklopolicie (mírně sexistický, tuze rozkošný)
Františka Loubat - Tenkrát v Holešově (vynikající námět i dobře stylizovaná kresba)
Kateřina Čupová - Kolo (Čupová jede, chci víc!)
Michal Mordel - Cesta vlakem (vtipný)
Kryštof Ulbert - Strašlivá pravda o homunkulovi (hustá kresba)
Pavel Bláha, Ondřej Bláha - ADHD: Wet Signal (Bláhovi jsou velká naděje)
Oscar Jacobsson - Pan Adamson (výborně vypointovaný)
Václav Šlajch - Lulenka a tornádo (nudnější Lulenka, ale pořád dobrý)
Michal Ivan - Lov (nebylo to špatný, ale bylo by myslím lepší, kdyby Ivan, profík, ubral na délce a přidal na detailech)

4 26.03.2021

Co se mi líbilo:
Kateřina Čupová – Pařez
Lucie Lomová – Z kreslených deníků: Anča a Pepík
Ondřej Bláha, Pavel Bláha – ADHD
Václav Šlajch – Lulenka dcerou anarchie
Jakub Hrdlička – Hezitující warlok
Marek Berger – Amazona

2 24.03.2021

Přečteno za jeden den, velmi dobrá věc. Baví mě hlavně autorův přímočarej styl ("Mainstream" mi v tomhle přišel ještě lepší, ale tam nakonec šlo jen o pár lidí, tady to seznamování s partou bylo trochu složitější), krásně to odsejpá, nejde se odtrhnout. Některý věci bych teda nevzal až tak hopem (mluvím o příběhu záporáka), jindy oceňuju, že je autor ochoten jít dál, než bych čekal. A ta devadesátková nostalgie na mě účinkovala naprosto dokonale. Ideální kniha ke zfilmování. Jen bych jí přál trochu pečlivějšího korektora. Zároveň ale nakladatele chválím, obálka se povedla, matný provedení jí sluší. Těším se na dalšího Pecha!

11 01.03.2021

Kvalita textů je tu přirozeně rozkolísaná, zápletky jsou mnohdy přepjatý, ale ten styl, ten styl... Hostovskýho můžu číst čistě pro potěšení z jazyka.

3 28.02.2021

Zatímco první autorčina sbírka mi nepřišla nijak světoborná, spíš milá, z téhle jsem byl nadšen, protože je podstatně ohnivější (no pun intended). Jakožto čtenář odkojenej Henrym Rollinsem a jeho filozofií železa mám slabost pro texty, který burcujou ke zdravé bojovnosti a převzetí vlády nad svým životem. Tahle sbírka mi tím pádem pěkně sedla a dovedu si představit, že řadě lidí opravdu pomohla. A rozhodně bych autorce nevyčítal, že napadá muže - jasně říká, že nemá nic proti mužům obecně, jen proti násilníkům, panovačnejm typům a dalším duševním mrzákům. A překlad Anny Formánkové je stejně jako u první sbírky přesně takovej, jakej by měl být.

5 03.02.2021

Nevím, co jsem čekal, ale ze začátku jsem měl pocit, že jsem to nedostal - přišlo mi to takový obyčejný - témata, s jakýma se v životě střetává každej, prostej jazyk, volnej verš... Nakonec to ale bylo milý čtení a došlo mi, že jeho největší předností je, že dokáže promlouvat o základních lidskejch otázkách opravdu jasně a srozumitelně, a může tak oslovit velký množství čtenářů. A překlad Anny Formánkové neklade tomuhle cíli žádný překážky, ba naopak plyne velmi přirozeně a pěkně souzní se zvolenou formou. Mám pocit, že u mladších generací je autorka oblíbená, to je dobře, skoro bych řekl, že by to měla být povinná četba.

5 03.02.2021

Četl jsem v překladu Jakuba Valenty - a ten se moc povedl, musím pochválit!

7 02.01.2021

Nový vydání od Hostu je fakt luxusní, mockrát dík!

Jirka Grus je bůh!

1 16.02.2019

Jak Bisleyho žeru, ten velkej formát nechápu, mám pocit, že kresbě spíš uškodil než prospěl.

14.02.2019

Kratší básně mě příliš neoslovily, jelikož se v nich není moc čeho chytit. Morrison se nechává hypnotizovat samotným slovem, a staví tak kusý, neprostupný vize. Neřekl bych, že to bylo překladem Luboše Snížka, ten se mi líbil, snad jen s výjimkou několika málo míst, kde bylo potřeba rýmovat (ale to je možná můj osobní problém, rýmy mě obecně jaksi neberou).
V delších textech se dá přinejmenším sledovat řetězení asociací a oplývají zvláštní temnou mystikou. On Morrison nebyl žádnej květinkovej hipík, hodně ho poznamenalo braní drog, a hlavně neustálý chlastání. V knize se kupříkladu několikrát opakuje děsivý téma stopaře-vraha (a vlastně tu najdete i Morrisonův scénář k nedokončenýmu filmu Stopař).
Přečetl jsem si to, abych zjistil, jak by na mě Morrison působil čistě jako básník, a i když jsem si občas nebyl jistej, kde nelehká četba přechází ve vyjetý blábolení, mělo to svoje kouzlo a výslednej dojem je dobrej.

9 26.11.2017

Coby prozaička se Anna Bolavá představila v roce 2015 úspěšným románem Do tmy. Letos vydaná kniha Ke dnu na něj navazuje, ale navazuje opravdu volně a vlastně je docela jiná. Zatímco Do tmy vyprávělo ich-formou příběh jedné výrazné hrdinky, ve kterým nebylo zrovna moc místa pro ostatní postavy, Ke dnu líčí z pohledu třetí osoby osudy celé řady lidí. Ze začátku v tom čtenář může mít trochu zmatek, ale jakmile se s postavama seznámíte a pochopíte, jak spolu jejich příběhy souvisí, čte se to o poznání líp a častý střídání vypravěčů pomáhá udržovat slušnej spád. Přestože v zápletkách nechybí tajemno a napětí a velkou část knihy ovládá pošmourná podzimní atmosféra, nejvíc jsem si užíval chvíle, kdy autorka s ironickým nadhledem komentovala nízký myšlení obyvatel příznačně nazvanejch Řečovic. A že těch chvil nebylo málo! Pokud tedy nevyžadujete pevně sevřenej příběh s ukázkovým dramatickým obloukem a přistoupíte na to, že tentokrát Anna Bolavá nabízí především depresivní obraz maloměsta, ze kterýho probleskuje ponurej kousavej humor, můžu tuhle knihu jedině doporučit.

16 28.10.2017

Hned od začátku to šlape slušnou rychlostí a není nouze o akci, scénář se povedl. Nejvíc mě ale bavilo něco jinýho – i když se mi tenhle komiks na první pohled vlastně moc nelíbil, nakonec jsem musel uznat, že je nakreslenej a vybarvenej opravdu zdařile. Alex Alice nejenže krásně zpracoval přírodní scenérie, ale taky si pěkně vyhrál s gotickou architekturou. Co mě ještě zaujalo, často nabízel pohled shora, až jsem měl pocit, jako bych koukal na nějakou počítačovou hru, a to myslím v tom nejlepším možným smyslu.
Pokud skousnete, že z hrdinovy společnice se v zájmu zachování spádu stane bez vysvětlování akční hrdinka, a fakt, že má příběh otevřenej konec, neměli byste být zklamáni.

2 29.08.2017

Od posledního černobílýho, číslovanýho Volemana jsem čekal trochu víc, v prvních třech dílech si totiž Jiří Grus nastavil laťku dost vysoko. Velkou část čtyřky zabírá důležitá megabitka, a i když se u ní člověk baví (mimo jiné díky krásnejm zvukovejm efektům jako „MRT“, „JEP“ a podobně), nezbývá dost prostoru k dořešení všeho, co autor načal. Ono se asi počítalo s tím, že přijdou ještě další díly – některý vedlejší linky si o to vyloženě říkají, navíc se vracejí postavy, který už člověk ani nečekal, a z jejich setkání se klube novej příběh… Jak to ale skončí, už si budeme muset domyslet sami.
Přestože se dostavilo mírný zklamání, pořád to byla parádní jízda, Grus zkrátka umí. Jen jsem rád, že se tímhle koncem-nekoncem nemusím s Volemanem úplně rozloučit a čekají na mě ještě samostatný (a barevný!) Volemanovy příhody.

22.08.2017

Zatímco Rollinsova první česky vydaná kniha, vynikající Blues černýho kafe, obsahovala především ukrutně depresivní či nasraný minipříběhy a básně a k tomu pár deníkovejch zápisů z turné, tenhle počin je docela jinej. Nejsem tu moc často? nabízí množství deníkovejch záznamů, pár článků pro různý časopisy a několik rozhovorů s významnýma americkýma hudebníkama (který u nás, žel, moc lidí nezná). Rollins je sice pořád Rollins, těžko zvládá soužití s lidma a někdy i sám se sebou a prezentuje tu svoje vyhraněný názory, už je ale starší a zklidnil se, takže to není tak nemilosrdná nálož jako dřív. Sám k tomu poznamenává něco jako: „Jsem trapnej – nikomu to neříkejte“. Pokud jste od něj ještě nic nečetli, tímhle nezačínejte, a pokud už víte, že je to váš člověk, počítejte s tím, že tentokrát vás nečeká ultračerný kafe, ale spíš slabší kafíčko. Pořád platí, že Rollins je obdivuhodná nebo přinejmenším pozoruhodná osoba, ale tohle je kniha pro skalní fanoušky.

3 02.08.2017

Lobo versus Maska, dva nezničitelní magoři proti sobě, to je solidní masakr. Přítomnost Masky navíc umožnila scénáristům (John Arcudi, Alan Grant) vyvádět psí kusy jako třeba bez vysvětlení proskákat několika různýma scénama nebo prostřednictvím svýho avatára komentovat dění v komiksu. Kresba (Dough Mahnke) byla dobrá, ale barvy (Keith Williams), ač typicky lobácký, mě kdovíproč trochu dráždily.
Druhej příběh, Lobo spoutaný, napsal Alan Grant sám a je o poznání přímočařejší – je to vlastně Lobo versus věznice a díky příznačnýmu ultrabrutálnímu humoru a řádně nabouchané kresbě Rafaela Garrése se jedná o naprostou lahůdku.
Oba komiksy přeložil Pavel Dort a musím říct, že si čím dál víc užívám jeho vynikající práci. Asi bych měl Loba číst častejc.

4 12.07.2017