Ruralista komentáře u knih
Útlá knížka amerického herce, spisovatele a dramatika Sama Sheparda stála u zrodu vrcholného filmového díla Wima Wenderse Paříž, Texas. Jedná se o můj nejmilejší film, takže jsem po "předloze" dlouho bažil.
Je směsí nebo koláží rozsypaných životních střípků, povídek, básní, vzpomínek atd., podle níž film (scénář) sice přímo není, ale představuje v podstatě další (nevyřčený) střípek této knihy, kdy se obě díla jaksi doplňují a smysl Shepardova vyjádření následně vystupuje ve své celistvosti, po které ostatně niterně touží i autor, vypravěč, hlavní postava i Harry Dean Stanton.
Strindbergovské drama o Strindbergovi. Na zkoušce jedné Strindbergovy divadelní hry strindbergovského střihu, při účasti mistra pera, jeho ženy, její milenky a jejího milence, se otevírá klasické strindbergovské téma o vztahu muže a ženy (resp. obecně o mužském a ženském elementu) coby podkladu věčného zápolení o moc, svobodu a životní síly. Předestře otázku, kdo je upírem a kdo parazitem, kdo tyje z ponižování lidskosti toho druhého, a dokáže, že Strindbergovo umění bylo z jeho nitra vytesáno vzdor onomu ponižování.
Jediná "politická" kniha Orhana Pamuka. Tentokráte se ocitáme v zimním Karsu, městě na etnokulturní křižovatce tureckých dějin, kde život člověka nemá valnou hodnotu, kde čistota a nevinnost neustále se sypajícího sněhu přikrývá veškerou špínu města, chudobu, hříchy, ukolébává samotu, vzpomínky, neuspokojenost a nenaplněnost života a snáší poetická osvícení hlavní postavě, básníku Kaovi, který se i se svým pozápadněným pohledem vrací z Německa, aby sepsal článek o fenoménu sebevražd "šátkových dívek". Svět, jaký zde nalezne, s jakým vnitřně bojuje i jakému se poddává a jenž bojuje mezi sebou a snaží se vyrovnat se světem okolním, je obrazem politicko-společenské reality Turecka, který může krásně mást evropského čtenáře a veškeré jeho stereotypní představy o životě, myšlení a vůbec vědomí Turecka.
Populární literaturu nečtu, ale poslouchám v podobě audioknih. Tuto předčítal neskutečně svérázný hlas, bylo těžké si na něho zvyknout. Ale za to kniha sama nemůže. Ta sama o sobě byla dobrá, ze tří čtvrtin dokonce pětihvězdičková. Sériové vraždy kdesi v kukuřičných polích korporátních sráčů amerických si o těch pět hvězdiček doslova říkají. Jenže je o to připravil neskutečně roztahaný, nekonečně rozvláčný závěr. Nebo snad dva závěry?
Soubor klukovsky či chlapsky syrových, avšak též citlivých až něžných povídek protkaných onou specifickou ruskou poetičností. Pro melancholickou, vnímavou duši jsou některé příběhy doslova vtahující lahodnou záležitostí, až má člověk pocit, jako by je prožil taky.
Příjemná a milá hra založená na umně vystavěném půdorysu, střetu různých lidských charakterů a srdcí a nakonec na vybraném slohu.
Těch zdejších dvaasedmdesát procent je sakra málo. Pravda, této knize se zprvu ztěžka přichází na chuť, hůře se jí oddává, ale pakliže se jí čtenáři povede přijmout, s pokorou se podvolí jejím pravidlům hry a zákonitostem, dovolí jejím účinkům vstoupit do své mysli a duše, ihned se před ním ve své plné síle a kráse rozprostře Pamukův melancholicky snový svět citlivých niterných představ, velmi bohaté imaginace, lyrických pohledů, vhledů, vjemů, poetického dotýkání se podstat věcí, lidí, dějů, svět magických zobrazení a hlubokých myšlenek a teprve poté se, podobně jako hlavní hrdina okouzlen svou knihou a zasažen jejím duchovním světlem, s ním ocitne na pouti nového života.
Ten Strindbergův seversky trudnomyslnoslný pohled na vztah mezi mužem a ženou jako na nelítostný zápas redukovaný na vztah víceméně majetnický, z kterého se dávno vytratil cit, na souboj ve vzájemné introjekci životních i duchovních sil a vitality (zde i možnosti věčnosti), v nahlodávání už tak nalomené vůle, bezútěšný obraz zasazený do naturalistického rámu, je prostě něčím výjimečným a pro své odhalování tajuplných zákrut lidských duší a mezilidských vztahů zvláštním způsobem vždy lákavý, byť neupokojující.
Vždycky mě fascinuje, udivuje a koneckonců i rozesmává, když někteří dle všeho omezení pravičáčci začnou levičákům předhazovat Orwella a speciálně toto dílo jako něco, co je má z jejich levičáctví vyléčit.
Za sebe říkám průměr, nejsem knihou pohlcen, avšak umně vykreslená levicová kritika levicového totalitářství či sklonů k totalitářství ke mně v podstatě určitým způsobem promluvila, aniž bych se s duchem díla a autorovým pohledem nějak výrazně ztotožňoval, jako např. vykreslení Trockého jako chudáka oběti. Prase, resp. svině to však byla, to ano.
Je to sice zdařilejší počin než téměř vše, co za posledních asi třicet let ze Štefana vypadlo, ale přesto se nelze zbavit dojmu, že je to psané jen jaksi mechanicky, bez zápalu a kouzla děl typu Osvícení či To. Zkrátka takový průměr.
Svižný rozjezd slibuje napínavý příběh, což vcelku platí do poloviny knihy, ale nakonec se z toho vyloupne rádoby spletitá krávovina. Ani jsem to nedoposlouchal.
Komedie o jiskření vášní mezi zmužilou ženou a zženštilým mužem.
No vidíte, systém.. Ještě nikdy jsem se u literárního díla takhle nenasmál.
Tam, kde Fromm analyzuje konzumní společnost, podrobuje kritice její materialistické hodnoty, patologické návyky a prázdné životy a odvolává se přitom na velké duchy a Mistry života, je vynikající. Ale když navrhuje řešení a interpretuje myšlenky jiných k obrazu svému, stojí za vyližprdel jako celá frankfurtská škola.
Už by se ti dva měli na další pokračování vysrat, protože už od Stalkera je ta série evidentně psána na krev. Vymyslet totál magora s nevídanou mentální poruchu a umíchat z toho rozplizlou kejdu, kde vrahem je "zahradník", je podle mě hrob tohoto žánru. Už to nemá šmrnc. Už se to přejedlo.
Do momentu zjištění totožnosti sériového vraha je to fakt strhující záležitost.
Takový Víkend na venkově číst o víkendu na venkově, když venku vlídně prší, má něco do sebe.
Povinná četba k maturitě, takže jsem ji bral jako nutnost. A moc se mi do knih tehdy vlastně ani nechtělo. Do té doby mé povědomí o válce ztělesňovali neohrožení bijci typu Johna Ramba. Jsem moc rád, že jsem ji četl, udělala na mě tehdy skutečně velký dojem, rozhodně autentičtější, než kdyby se mi do rukou dostala dnes. Od té doby jsem se Rambovi už jen smál.