sabina5156 komentáře u knih
Ocitáme se v budoucnosti, která nápadně připomíná 60. léta s prvky nadčasové módy (rok vydání 1962). Alex a jeho milí mladí kamarádi mají velkou řadu koníčků. Znáte to, jak to chodí u omladiny...Poslouchají Beethovena, popíjejí mléko+, koukají na holky a rádi se procházejí na čerstvém vzduchu. No jen tak mimochodem u toho občas někoho zmlátí do bezvědomí, zavraždí, brutálně znásilní a nakonec okradou. Alex je jakýmsi pomyslným vůdcem téhle povedené party, takový Kája Mařík. Jeho kamarádům ale brzy dochází trpělivost, jelikož Alex začíná být trochu narcistní megaloman a oni jsou přeci taky lidé, ne? Oni si zaslouží něco lepšího a bez něho se jim bude žít lépe. Nezachovají se k němu příliš hezky a Alex vlivem náhlé a neblahé situace končí ve vězení. Ale to by bylo o ničem, kdyby nám příběh takhle skončil, že? V příběhu je několik momentů, kdy jsou otázky na čtenáře vysloveny téměř přímo. Napadá mě k tomu velmi hezká paralela na dnešní dobu. Je skutečně řešením cenzurovat názory? Pakliže to uděláme, zmizí to pouze z veřejného prostoru ale ti lidé si to budou myslet dál. Dál zůstanou našimi sousedy, rodiči, přáteli - jen je zbavíme hlasu ve veřejném prostoru. To samé platí pro Alexe, zůstal tím samým člověkem, s těmi stejnými sklony, rozdíl je v tom, že jeho vlastní myšlenky pro něho v závěru znamenaly záhubu. Jeho životní styl, který před trestem vedl pro něho znamenal jednoznačný rozsudek v budoucnosti. Kniha je fantastická, je velice nejednoznačná a místy jsem k Alexovy cítila soucit. Je napsaná složitým jazykem, na který si po chvíli zvyknete. Popis prostředí je fantastický, na to autor také hrál. Styl oblékání, architektura apod. je popsané skutečně nadčasově ale s určitou dávkou uhlazenosti, kterou bych přisuzovala právě 60. letům.
Kdyby knihu napsala žena, nebo kdyby postava pozorovatele byla žena, bylo by to mnohem zajímavější. Takhle jsem měla několikrát pocit, že autor není schopen se vžít do hlavní postavy, že si zkrátka ukousl příliš velké sousto. Sophie se mi tak místy jevila nekompletní, minimálně její reakce. Vedle toho postava Nathana byla vykreslená velice zajímavě a neotřele. Celý příběh nás přenáší do padesátých let minulého století, do malého penzionu v New Yorku. Od té doby nám autor představuje příběh dvou mladých lidí, kteří nedokáží být spolu ale ani bez sebe. Vše pozoruje spisovatel, který se přistěhoval a tam náš příběh také začíná. Na stránkách knihy odhalujeme tragickou minulost Sophie, která s tímto křížem na zádech není schopna dál pokračovat. Kniha je nejen popisem ztracené a nešťastné lidské bytosti, která se snaží žít dál, je ale také svědectvím toho, že druhá světová válka zapříčinila konec více životů, než nám statistiky uvádějí. Stojí za přečtení ačkoli se z příběhu (dle mého názoru) dalo vytěžit podstatně více.
Dílo je spíše takovou pohádkou o starých dobrých časech v Ratibořicích, kde stará, čestná a čistá duše v podobě babičky pečuje o své malé stavení. Je moudrá jako všechny náboženské knihy dohromady a zná tajemství, které nám nikdy neprozradí. Pohádka je to hlavně z důvodu jednoznačnosti příběhu. Malebná víska, slunce a bzučící včely, rozkvetlá louka a studna plná vody, za oponou se nám představují jednotlivé postavy s lehkým či méně lehkým osudem ale babička zůstává nezdolná a pevná v samotném proudu života. Nepříliš zajímavé čtení, které vypovídá spíše o Boženě Němcové než o světu, do kterého se nás snažila vtáhnout.
Přelomové dílo své doby, které ženám typu Emy dávalo hlas a osobnost. Slečna Bovaryová se cítí ztracená ve svém životě. Je nucena vlivem zastaralých a zkostnatělých sňatkových praktik poloviny 19. stoleté, které trvaly ještě sto dalších let začít žít způsobem života, který se jejímu charakteru příčí. Ema je mladá žena, která má své naděje a svá doufání. Zaplétá se do světa, kterému nepříliš rozumí a chování vůči svému okolí se učí za pochodu. Není poté divu, že se k některým situacím staví právě takovým způsobem, že je to v průběhu příběhu lehce otravné. Ema je zrcadlem své situace a všech postav, které se do ní nějakým způsobem otisknou. Je také velmi citlivá a křehká, není tedy jednoduché zabránit jejímu postupnému niternímu chřadnutí a nastupující citové prázdnotě, kterou má potřebu neustále kompenzovat dalším skandálním chováním. Dílo má menší náznaky "bulváru", což dle mého názoru jen kopíruje tehdejší zkostnatělost doby a nesnadné žití v tehdejší společnosti. Zároveň ale všechny vedlejší "příběhy" dokreslují nelehkou Eminu situaci.
Dočetla jsem a považovala jsem to za úspěch. Stejně jako mě nezaujal seriál ani s knihou jsem si neměla, co říct. Chyběl mi v knize cit pro detail, který bych v tak složitém světě ocenila. Některým postavám bylo nezaslouženě věnováno víc prostoru, ač se jejich příběh ukázal mnohem méně podstatným, než příběhy těch, jež museli o svůj prostor bojovat v nelehkých situacích. Někteří jsou záměrně napsáni velice plytce a jednostranně, u dalších mi přišlo, že se s nimi spisovatel ztotožňuje - proto byly mnohem vyprofilovanější. Upřímně si ale myslím, že jsem zaujatá a můj názor nemá příliš velkou vypovídající hodnotu. Žádná z postav mě nezaujala (A to je pro mě velice důležité při čtení podobných epických příběhů) a zároveň jsem od začátku velmi neměla ráda Starky - kteří jsou v podstatě klíčem k ději. Pakliže bych měla hodnotit nezaujatě - napsat něco takového musí stát velké množství sebekázně a disciplíny. Jsem přesvědčena, že za touto knihou stojí záslužná lidská práce a minimálně proto (jde to na díle vidět) si zaslouží stát na pomyslném piedestalu, který ji ve společnosti nyní náleží.
Některé knihy jsou pouze můstkem k dalšímu dílu, a jsou potřebné. Fénixův řád je přesně jedna z nich a bohužel, zde je tolik nadbytečných kapitol, které nás jako čtenáře ani jako pozorovatele světa kouzelníků nemusí vůbec zajímat. Nejnudnější část celé ságy.
Jednoznačně moje nejoblíbenější knížka. Několikrát jsem si připadala jako blázen vlivem občasného hlasitého smíchu na veřejnosti - právě při čtení této knihy. Rozhodně rozumím popularitě, kterou sklidila i tomu, proč je téměř kultovní (samozřejmě, že hlavní spojitostí je vražda Johna Lennona), narážím ale také na obrovskou emoční inteligenci, kterou spisovatel projevil při psaní. Jak neobyčejným způsobem zachytil stereotypy lidských charakterů a přirozeně je zachytil do svého díla. Pakliže si jednotlivé postavy, které na cestě s Holdenem poznáváme představíme v trochu odlišné životní situaci, zjistíme, že většinu z nich známe i v realitě. Některé pasáže jsou přitažené za vlasy ale především kvůli určitému vývoji hlavní postavy, kterou autor potřebuje někam dostat - tedy k patřičnému konci - což se podaří. Co je ale důležitější, s hlavní postavou zažíváme skutečné pády a první zklamání, kdy hrdina zjišťuje, že ač jsou to právě "TI" dospělí, jenž jej neustále kritizují jsou také právě těmi, kteří jsou v životě nejvíce ztracení.
Kolem této knihy je velké množství "pravděpodobně", to je důležité si uvědomit. Někteří historici se domnívají, že kniha byla napsaná podstatně později a autorů je celá řada, v závěru to může být pouze kompilací jejich děl. Nemění to samozřejmě nic na hloubce jednotlivých částí "rukověti" ale přisuzovat toto dílo jednomu autorovy nemusí být úplně ideální. Kniha je postavená na několika kapitolách, které odrážejí lidské chování v různých situacích, podstatně zajímavější by tedy bylo, kdyby dílo dala dohromady řada autorů po dobu několika desítek let (popř. století). Každopádně, řada myšlenek v knize je hluboká a lze ji aplikovat na každý aspekt společenského života. Lze ji zařadit mezi knihy s názvem "jak se stát úspěšným" - to znamená, určitou motivační hodnotu to má, myšlenky jsou hluboké a inteligentní ale jsou Vám k ničemu, pakliže k tomu nedojdete sám.
Úplně prvně je nutné říct, že původní ideologie komunismu je samozřejmě zcela odlišná od té, kterou známe později. Marx popisuje několik jeho fází a my máme dokonce historickou zkušenost s jeho jednou podobou (tedy socialismus), samozřejmě, že celá jeho představa je zcela utopická a to si každý levicově smýšlející jedinec musí připustit. Komunismus ve své pravé podstatě totiž zcela eliminuje faktor lidskosti, který se odvíjí od každé emoce člověka - primárně je ale založen na nejjednodušším aspektu našich povah, tedy egu. Neexistuje tedy možnost, že by tento utopický idealismus v reálném světě fungoval. Ovšem, pro chudobou ničené carské Rusko se jednalo o jedinou alternativu, která přicházela v úvahu. Byla bych také velmi ráda, aby lidé přestali tvrdit, že Husité byli komunisti - samozřejmě je to obrovský nesmysl a jedná se o součást propagandy, kterou se snažili komunisté rozšířit (Jan Žižka 1955 je toho dokonalým příkladem). Kniha je zajímavá pro pochopení toho obrovského nesmyslu, že to komunisté mysleli dobře, samozřejmě to pro ně byla jen dokonalá iluze, kterou chtěli někomu předložit. Definice tohoto režimu se i dle Marxe totiž vůbec nezakládá na jakýchkoli restriktivních opatřeních, segregačních nebo utlačování obecně. Jedná se o dobrovolný a vědomí konsenzus obyvatel, který může fungovat pouze ve velmi útlé skupině obyvatel, přičemž i tato skupina potřebuje mít svou jednu autoritu.
Ilustrace má na svědomí nejstarší ze sester. Jsou krásné a poetické, odpovídají určitému rytmu knihy. Obsah knihy je produktem spisovatelčina ega. Příběh je rádoby hlubokomyslný a poetický, přičemž vlastně vůbec ne. Několikrát se ocitáme na nějakého chatě a v ruce držíme čaj, limonádu, kávu nebo krupicovou kaši a píšeme dlouhý sloh a tom jak nám všechno voní. Jak se rádi naléváme červeným vínem a u toho píšeme slohy, rádi stojíme na balkóně a i o tom musíme něco napsat...kniha je v podstatě složená z drobných momentů, které v životě prožívá každý, jen by nikoho reálně nenapadlo o tom napsat knihu - minimálně nežijeme ve vesmíru, kde by si lidé nezačali ťukat na čelo, pakliže bychom se jim s tímto našim úmyslem svěřili.
Otřesná doba, která v sobě měla velmi málo světla, jedním z majáků té doby bylo právě smýšlení této dospívající dívky. Bohužel i toto světlo bylo uhašeno aby následně sloužilo jako důležité memento lidské nenávisti a zloby. Deník je smutný a nepřináší chvíli úlevy ani oddychu - přesně to, co prožívala Anna. Ať slouží osud této dívky jako výstraha všem, kteří by si chtěli hrát na bohy a vraždit nevinné pro uspokojení vlastních cílů, pro své fanatické domněnky nebo...ostatně už z jakéhokoli důvodu. O to smutnější a krutější je doba, kdy Anna zemřela - ač mi to nejde přes prsty, je to skoro symbolické, prorocké. Existuje celá verze Annina deníku, která symbolizuje vše, co si mladá dívka jejího věku přeje, já ji nečetla ale věřím, že v rukou inteligentního jedince by měla ještě hlubší dopad. Protože to děvče se od nikoho z nás nijak nelišilo. Za jiných okolností by na jejím místě mohl být každý z nás. Bez jakékoli znalosti toho, co nám krása dospívání nabízí.
Já mám tohle dílo tolik ráda. Nejen pro jeho bezprostřednost vůči čtenáři, okamžitou otevřenost a precizní vystavění postupného psychologického rozkladu Josefa K., ale také a především pro styl, jakým je kniha napsaná a pro způsob, jakým je popsáno prostředí. Jakoby vše bylo zcela normální, i dnes, ráno vstanete ve vaší útulné a prostorné ložnici, půjdete se nasnídat, zavoláte rodičům, vysprchujete se...cokoli, co Vás běžně po ránu napadne, aby následně něco opatrně, plíživě a nenápadně zažehlo jiskru konce Vašeho života. Nevíte to, nevíte, že právě teď někdo škrtnul sirkou, ale máte tušení...ten nepříjemný pocit nepatřičnosti, který se ve Vás uhnízdí a pomalu, po celou dobu Vám pomalu zabírá místo ve Vašem dosud klidném nitru. Samozřejmě, že má kniha odrážet neschopnost jedince postavit s za svůj život a za své rozhodnutí. Jeho odpovědnost přechází do rukou někoho, kdo mu ani není znám. Jeho chyby náhle nejsou posuzovány pouze dle jeho vlastního konání ale i na základě přičinění druhých, které on sám není schopen přímo ovlivnit. "Proces" vřele doporučuji, kniha má rychlé tempo, zbytečně neutíká více směry a postupně graduje, což je zajímavé jak v případě samotného řízení, tak v případě psychologického rozkladu Josefa K. Franz Kavka tuto knihu napsal v roce 1914, narodil se a vyrůstal v Rakousko-Uhersku, kde v roce 1925 také zemřel. Kniha může mít několik pozadí událostí, které příběhu můžeme přisuzovat. Jednoznačným a nejjednodušším je určitě byrokracie a spletitost soudního řízení.
Já mám Goetheho nesmírně ráda a nerada bych se tak dopouštěla neoprávněné kritiky tohoto velikána ale...Je to další z děl, kde jsou ženské postavy plytké a bez osobnosti, jakoby spisovatel nebyl schopný vcítit se do někoho jemu buď tak podobného, nebo naopak zcela odlišného od něho - ženy. Možná strach z komplikovanější povahy nutí spisovatele vykreslovat ženy jako mělké louže bez jakýchkoli charakteristických rysů. Je to jedna z věcí, která mě nejen na této knize iritovala a dodávala tak nedůvěryhodnosti ostatním postavám. Dále, postava Werthera byla napsaná kvalitně, měla jsem pocit, že ho znám. Nebyl vykreslen jako jednoznačně kladná postava, klasicky nám sympatická tím, že má hlavu v oblacích. Místy se mi zdála lehce vyšinutá (což s ohledem na vývoj celého příběhu není s podivem) a bylo mi to sympatické. K samotnému příběhu není třeba příliš slov. Některé prvky mi v knize připadaly překombinované a neseděly mi tam. To je ale na pováženou jednotlivce.
Hodně, hodně vyčerpávající čtení, to primárně psychicky. Ač velmi dobře napsané a důležité dílo. Přála jsem si, aby kniha co nejrychleji skončila. Kniha hraje hodně na emoci a útočí na správná místa, o dojemné a smutné momenty není nouze. Mě to přišlo jako příliš zbytečné trápení se nad knihou - nicméně to nebude chyba tohoto díla ale spíše mého rozpoložení, které jsem v ten čas měla. Znovu už bych si ji nepřečetla, určitě jsem ale za tuto zkušenost ráda.
Kniha se mi nečetla příliš dobře. Necítila jsem se v ní pohodlně - nepředstavovala jsem si dění. Velkou část jsem přečetla spíše mechanicky, jistě ale mohu říct, že ty momenty, které jsem vnímala - stály za to. Strach se vrství v rytmickém tempu a čtenáři nedopřeje odpočinek. Atmosféra je hustá a některé situace jsou zcela nekomfortní. Film je vystavěn na pomalé ztrátě příčetnosti hlavní postavy. Kniha do detailu popisuje děsy, které obklopují dům - snaží se nám naznačit, že ač by v domě byla jakákoli jiná rodina, výsledek by byl vždy stejný. Oproti tomu snímek od Kubricka je založen na charakterech hlavních postav a jejich vzájemném vztahu.
Není to jednoduché dílo a rozhodně nenabízí žádný prostor pro soucit s hlavními postavami. Kniha je napsaná složitým jazykem, který postrádá emoce stejně, jako popis jednotlivých charakterů. Přečetla jsem si to primárně proto, že miluji divadelní hru. Kniha nepřekvapila, věděla jsem, co mám čekat. Jedná se o rozsáhlý román, který má vypovídající hodnotu spíše o utvoření si názoru na tehdejší carské Rusko, které se vyznačovalo přepychem a středem kulturního dění - o to spíše můžeme kriticky posuzovat následné dění po roce 1914 - až do dnešní doby. Každopádně, divadelní hru doporučuji, knihu už méně.
Kniha je jednoznačně výjimečná pouze tím, že je napsána velmi specifickým stylem. Příběh sám o sobě zajímavý není, nejsou zajímavé ani postavy. Prostředí je popsáno velmi půvabně - což je autorova silná stránka. Domnívám se, že u spisovatele je vždy zásadní vykreslení atmosféry, což se Vančurovi podařilo velmi dobře. Myslím, že podstata knihy je především o lásce autora k českému jazyku - u toho by měla ale hodnota tohoto díla i skončit. Příběh sám o sobě je přeceňován.
Příběh vyprávěný z pohledu zdánlivě němého indiána (náčelníka), kterému do života vstoupil muž, který v sobě nosil doposud nevídanou svobodu a vzdor. Vyjma Billyho, Radchedové, Bromdena a McMurphyho jsou charaktery dalších postav popsány jen velmi povrchně. Příběh to ale nijak nepoškodí, jelikož to naopak zdůrazňuje jedinečnost charakteru McMurphyho, který je v knize popsán mnohem komplikovaněji, než ve filmovém provedení. Prostředí psychiatrické léčebny je dokreslováno atmosférou jednotlivých pasáží, což oceňuji, jelikož by mi tam prvek strohého popisu neseděl - ostatně, prostředí samo o sobě v knize žádnou roli nehraje, atmosféra ano. Dílo se snaží zachytit boj, který za život svede aspoň jednou každý z nás. Boj se sebou samotným. A personál psychiatrické léčebny jsou nebezpečné mantinely, které si nastavujeme sami.
Velmi nesnadná kniha a věřím, že primárně pro rodiče. Knihu bych doporučila i dětem školního věku, jedná se o velmi zajímavě pojaté dílo, které by jim krutost tehdejší segregace, diskriminace a v poslední fázi vraždění mohlo přiblížit citlivým způsobem. Kniha je velice krátká, je možné ji přečíst během jednoho dopoledne. V porovnání s velkým množstvím jiných příběhů, které pojednávají o hrůzách koncentračních táborů je kniha relativně citlivě vyprávěná. K příběhu - děj je velmi známý, popisuje stěhování rodiny německého důstojníka do domu, který je v bezprostřední blízkosti koncentračnímu táboru. Rodinu tvoří čtyři členové, přičemž naším nejdůležitějším protagonistou je dobrodružný a zvídavý Bruno, kterému v novém příbytku začne velmi brzy chybět kamarád. I z toho důvodu začne bloudit po zdejší krajině, kde nachází velmi zvláštně vypadající plot a za ním velmi zvláštně vypadajícího hocha. A tak se zrodí přátelství. Kniha nám vysvětluje pojetí války dětskýma očima, krutost, kterou v sobě děti nemají a jejich neschopnost segregace na základě vnitřního rozdílu. Jejich mentalita v rámci diskriminace připomíná spíše nabarvené ptáče, které potřebuje patrný rozdíl proto, aby si našlo omluvu svého jednání. Bruno tak ve své čistotě naváže přátelství s židovským chlapcem a společně poznají skutečnou pravdu o světě, v němž žijí. Závěr je dle mého názoru nedokončený jelikož emoce si má čtenář představit sám - respektive se o to pokusit. Knihu doporučuji, stejně tak i dětem 10+.
Velmi dobře zpracovaná kniha, která nás přesouvá do událostí roku 1942. Bitvu o Stalingrad líčí věcně ale zabývá se spíše jednotlivými fázemi a míněním vojáků. Kniha je výborným důkazem toho, že válka má největší dopad na obyčejného člověka, který postupně získává absolutně střízlivý a skutečný pohled na válečnou vřavu. Popisuje události, které předznamenaly krvavé masakry, přičemž si má obrazotvornost vytváří představu mlýnku na maso.