sachista
komentáře u knih

Není to vůbec příjemné a pohodové čtení, ale o to větší má vypovídající hodnotu. Pro mě zatím čtenářský zážitek tohoto roku. Filmové i knižní debuty vždy hodnotím o hvězdičku výše, v tomto případě, ale nemám už ani kam výše jít. Oceňuji zejména originální formu se závazkem padesáti slov na kapitolu, jež na autorku klade obrovské nároky. S tím se Lidmila Kábrtová poprala se ctí a znamenitě.


Nebudu Noční lov hodnotit jako detektivku, protože to bych musel v hodnocení hodně ubrat, Žádný důmyslný autor detektivek přece neodkryje karty v půli knihy, pokud by nám nechtěl uštědřit nějaký závěrečný šokující zvrat či pointu. Proto přistupuji k druhému případu Eriky Fosterové jako k psychologickému thrilleru a v rámci žánru je rozhodně nadstandardní, Bryndza opět píše nesmírně čtivě, zajímavě a i když tedy víme, jak se věci mají, stejně je druhá půle knihy záživná a napínavá. Z mého pohledu by ale třetí díl mohl vykazovat opět rysy klasické detektivky a čtenář by si měl do konce lámat hlavu nad totožností pachatele.


Prvních padesát stran jsem se nemohl začíst a naladit, ale poté jsem naopak stránky hltal a přesně jak je napsáno na obalu, nedokázal jsem knihu odložit. Jde o nesmírně čtivý detektivní thriller s rafinovanou zápletkou a se značným nádechem brutality a děsu. Oceňuji, že Erika Fosterová je vykreslena pravdivě, věrohodně, není to žádná nesmrtelná superžena, autor jí přiznává i slabosti a zranitelnost. A čistě subjektivně mě trochu zklamala závěrečná pointa, asi jsem si to zkrátka představoval jinak, ale celkový zážitek je nadprůměrný.


Němý křik jsem si koupil na letní dovolenou u more, tam jsem se k němu nedostal, a pak jsem jej založil do knihovny a zapomněl. Naštěstí jsem knihu nedávno objevil a rozpomněl se na nadšení, s níž jsem ji chtěl číst a pustil se napínavého vyšetřování spojeného s událostmi sahajícími do minulosti, což mi vždy konvenuje. Kim Stone je velmi drsná a jízlivá, jako postava je velmi dobře vykreslená a domnívám se, že je poměrně originální, nevybavuji si žádnou obdobu v literárním detektivním světě. Vysoce hodnotím chytře vystavěnou zápletku a především rozuzlení, kdy všechny části skládačky do sebe perfektně zapadnou. Nechal jsem se autorkou nachytat a za vraha tipoval nevinného - za to jsem rád, protože, kdybych uhodnul, byl bych zklamaný. Vysloveně se těším na další díl.


Na rozdíl od předchozích detektivek od Klevisové jsem se nedokázal do Ostrova šedých mnichů začíst. Prvních sto stran mi připadlo zbytečně natahovaných a věnovaných každé jediné vedlejší postavě. Po vraždě už napětí stoupá a mozek pracuje naplno, aby odhalil složité propletence vztahů ostrovních obyvatel. S rozuzlením i pointou jsem spokojený, proto jako celek hodnotím pozitivně.


Patrik Hartl mě potěšil i potřetí, opět se mi dostalo hořskosladkého příběhu a ty já mám nejraději, protože jaký život ve skutečnosti je? Hořkosladký? Asi jen zlomek lidí jej mám v celém rozsahu hořký anebo pouze sladký. Začal jsem s Veronikou, její příběh byl hodně silný a přečetl jej poměrně rychle, s Jáchymem jsem měl zpočátku trochu potíže, ale postupně jsem se do něj začetl stejným způsobem. Název knihy přesně odpovídá životním peripetiím obou hlavních postav. Jak jednou prohlásil Michael Haneke, kdo je šťastný permanentně, je idiot, všichni zakoušíme ty krátké okamžiky štěstí, které jsou natolik vzácné, že si jich musíme vážit. Patrik Hartl se vyprofiloval v jednoho z nejúspěšnějších současných českých spisovatelů a dramatiků.


S velkým nadšením jsem si opatřil knihu, která měla obrovskou reklamu, jež hlásala, jak se jedná o největší a nejsilnější debut, bestseller atd. Po přečtení si troufám konstatovat, že jde o zcela průměrný kriminální thriller, jehož pointu musí odhalit každý alespoň trochu zkušený čtenář krimi a detektivek. Nic zásadního ani převratného se neodehrává, kniha je čtivá, byť místy zbytečně rozvleklá a subjektivně mě mnohdy iritovala hlavní postava Rachel, i když mi jí v konečném důsledku bylo nesmírně líto. Věřím, že filmové zpracování se může povést náramně a může z toho být pěkný devadesátiminutový thriller, Emily Blunt bych viděl spíše na Megan, Annu by mohla rozhodně hrát Jessica Alba, Anna Kendrick nebo Kate Beckinsale. Rachel by slušela nějaké výtečné herečce, kterou by maskéři pěkně přifoukli a zošklivěli. Třeba se mi film bude líbit mnohem více než kniha.


Vzhledem k tomu, že v poslední době nemám na čtení bohužel skoro vůbec čas a myšlenky mi lítají i v té tramvaji všude možně, tak Aristokratka ve varu mě dokázala odpoutat od reálného světa. Opět jsem se výborně pobavil a od srdce zasmál. Evženu Bočkovi to vlastně může vydržet hodně dlouho, Kostka a její obskurní obyvatelé mohou čtenáře bavit klidně v dalších pěti, deseti dílech.


Vánoční dárek, který mě nesmírně potěšil. Patrik Hartl si udržel svoji vysokou laťku, kterou nastavil svým prvním románem, dokonce bych řekl, že ji posunul ještě o něco výše. Navíc jsem měl pocit, že z románu čiší jeho láska a sympatie k vlastním postavám, byť jim do cesty staví nejednu těžkou překážku. Nemám nic, co bych vytknul, kniha mě bavila, rozesmála i dojala.


Odvažuji se tvrdit, že tento román musí zasáhnout každého, kdo si někdy prožil partnerský vztah, jenž se vyvinul ze vzájemného poznávání přes e-maily či sms. Do této skupiny patřím i já. Daniel Glattauer postihl trend v dnešním uspěchaném světě, kdy seznamování prostřednictvím elektronických komunikací je čím dál častější. Dobrý proti severáku se čte jedním dechem, já jsem si oba aktéry zamiloval a držel jim pěsti. Závěr považuji za vynikající, neboť nebyl klišovitý. Záplavě čtenářských dopisů se žádostí o pokračování však naprosto rozumím :-)


Neffova pentalogie se čte náramně dobře, největší přínos spatřuji v dokonalém vykreslení atmosféry doby. Na stránkách jeho románů se zcela přenesu do 19. století a vychutnávám si dramatické osudy dynastie Bornů a Nedobylů. Zlá krev je zatím asi nejdrsnějším dílem, což je dáno prostorem, jenž je vymezen dvěma asi nejtragičtějším postávám celé série - Míšovi Bornovi a Karlu Pecoldovi. Už to nejsou jen vášnivé diskuse v Bornově salonu, ale ocitáme se i v polepšovně a mezi bouřícími se dělníky. Řekl bych, že pro milovníky bohatého jazyka a české historie téměř povinná četba.


Bude to z mé strany nejspíš velký literární prohřešek ohodnotit dílo jednoho z nejvýznamnějších spisovatelů 20. století pouhými dvěma hvězdičkami. Na jeho povídky jsem se velmi těšil, dokonce jsem se unesl na vlně euforie a rozhodl se do Dublinu poprvé v životě letos zavítat. Sebekriticky přiznávám, že nejsem asi natolik vyzrálý, zkušený a intelektuální čtenář, jenž odhalí tu tolik proklamovanou epifanii. Identifikoval jsem ji u dvou, nanejvýš tří povídek. Joycův styl mi nesedí, mám tuze rád příběhy, rafinované zápletky, bohatý a barvitý jazyk, úspornost a bezdějovost mě nudí a částečně popuzuje. Stopy naturalismu jsem hledal rovněž marně a to jsem Zolu, Hardyho a Maupassanta na gymnáziu louskal s velkou rozkoší. Závěrem chci alespoň vyzdvihnout skutečně překrásné vydání nakladatelství Argo, dostal jsem knihu dárkem, jelikož jsem si ji přál a na obal se nemohu vynadívat, když už ten obsah pro mě není tolik určen.


Dopustil jsem se největší chyby, že jsem četl Černé psy kouskovaně. Jenže tahle dosti náročná a promyšlená, byť útlá, kniha si zasluhuje četbu alespoň na jedno odpoledne. Místy jsem žehral na autorův styl, myšlenkami jsem odbíhal, avšak především berlínská pasáž a závěr knihy mě doslova uchvátily. Symbolika černých psů pro mě představuje nepopsatelnou hrůzu a věřím, že při pomyšlení na ně mi ještě nejednou přeběhne mráz po zádech.


Mylně jsem se domníval, že po zhlédnutí Pelíšků nemá smysl tuhle knížku číst. Netušil jsem, že do filmu se dostalo pouze pár hlášek a vtípků a možná částečně pár postav. Navíc se jedná o tři na sebe nenavazující povídky. Jsem rád, že jsem po knize sáhnul. Náramně jsem se bavil a myslím, že zvláště v třetí povídce je potenciálu ještě tak na dvě filmové komedie. Petra Šabacha a jeho knihy mám čím dál raději.


Tuto knihu považuji za nejlepší román od Paula Coelha. Často na ni myslím, zvláště na závěrečnou pointu, kterou považuji za jednu z nejsilnějších v moderní literatuře vůbec. Je mi známo, že Coelho má kromě obrovské řady fanoušků i řadu odpůrců, já se však hrdě hlásím do první skupiny.


Camilla Läckberg je bezesporu vynikající spisovatelka detektivek a hned po prvním dílu série Patricka a Eriky jsem si ji oblíbil. Doslova jsem všechny čtyři díly zhltal. Nejraději mám umně konstruovanou zápletku sahající vždy do minulosti, kdy se vytahují kostlivci ze skříní a otevírají dveře dávno zabouchnuté. Vlastní spravedlnost mi připadla trochu pomalá v rozjezdu, dosti nečekaně bylo hodně prostoru vymezeno Mellbergovi, pak už jsem byl dějem opět naprosto pohlcen, nicméně závěrečné rozluštění mě zklamalo, protože mě napadlo už v půli knihy. Nejsem žádný čtenář, jenž rozluští každou detektivku, ale tady se mi zdá, že nám to Camilla servírovala přímo pod nosem a nešlo to neodhalit. Takže proto hvězdička dolů, avšak přesto se těším netrpělivě na další díl...


Celou dobu jsem byl v neustálém napětí a doslova hltal stránky, závěrečná pointa mě však dosti zklamala, především motiv, ten se mi zdá značně nereálný. Ale dalšímu dílu dám každopádně šanci, proč by v ČR nemohli být kvalitní detektivkáři?


Tohoto autora jsem objevil náhodou a nechal se překvapit. Vůbec jsem nečetl obsah, za což zpětně děkuji sám sobě, neboť na obálce je nastíněn celý děj od začátku do konce. Takhle jsem v naprostém a blaženém nevědomí postupně odkrýval smutný, temný a děsivý případ Washingtona Poea, na jehož další případy se již nyní neskutečně těším.


Přijal jsem s velkým potěšením, že vyjde poslední díl série Q. Možná to měl Adler-Olsen utnout někdy za polovinou. Tenhle díl vybočil už úplně z trajektorie. Je to špionážní, místy akční thriller a největší detektivní zápletku příběhu dodává vedlejší linka s Rose a Gordonem. Asi bylo načase, aby se zvědaví čtenáři konečně dozvěděli, kdo je Asad a co má všechno za sebou, ale nemyslím si, že tomu bylo potřeba věnovat celou knihu a obětovat tak nějaký zajímavý případ. Ty dva díly už doklepu, ale přednost u mě mají rozhodně jiné krimi série.


Taková kniha se těžko hodnotí. Nejde o žádný klasický literární útvar. Není epická, jak jsme u Coelha zvyklí. Nabízí však spoustu myšlenek k zamyšlení, zastavení, rozjímání.
