sagasir komentáře u knih

Udržet se ve vrcholné formě se nemusí vždycky podařit

Udržet se ve vrcholné formě se nemusí vždycky podařit a bohužel zrovna Bryndza je toho důkazem. Jeho krimi román Temné hlubiny je tím nejlepším co nám zatím autor naservíroval a tak jsem s napětím čekal s čím přijde po něm. Přišel samozřejmě s dalším případem Eriky Fosterové, ale kniha už nebyla tak dobrá jako Temné hlubiny, ale neříkám, že by byla špatná. Projděme si zatím to, co najdeme ve všech autorových kriminálkách. Zaprvé sympatická hlavní postava. Tou je šéfinspektorka Erika Fosterová a nutno dodat, že to je pěkný svéráz. Což je na ní jak fajn, tak i na škodu, protože by si kolikrát ulehčila situaci, kdyby kolikrát nejednala jen podle sebe, ale zároveň je to na ní i obdivuhodné, že je svou paní a kolikrát jí ta její zatvrzelost pomohla s řešením případů. Sečteno a podtrženo Erika je prostě svá. Sympatické jsou i další postavy z knihy a to obzvláště její kolegové. Prostředí ve kterém se kniha odehrává je pro krimi naprosto ideální. Prostě a jednoduše Londýn s jeho jen pár krásnými dny v roce a zbytek často mlha, déšť a nebo oboje. Pro krimi ideální místo jednoznačně. Jednoznačně knize nechybí ani napětí a rozsahově zase nijak nevybočuje. Do posledního dechu má 416 stran. Líbí se mi aktuálnost řešeného případu. Sociální sítě jsou dnes jednoznačně dosti aktuálním tématem. Příběh je čtivý, není plný zbytečností či nelogických věcí. Někomu může vadit vcelku brzké odhalení vraha, ale mně osobně je asi jedno kdy se identitu vraha dozvím. Pokud to příběhu nějak neuškodí a to si myslím, že se zde nestalo. Nicméně ostrouhají ti co rádi hádají kdo by tím vrahem mohl být. Svým způsobem se mi na knize líbí i její jednoduchost. Bryndza asi nikde nezabředne do nějakých častých přirovnání, eufemismů atd. Nečekejme od něj ani nějaké psychologické romány, konspirační teorie, vraha co by vyvraždil půlku Londýna. On nám prostě představí sympatickou šéfinspektorku se svými kolegy, nějaký ten případ a věci kolem něj. Bohatě to stačí. Ještě by se v těch konspiračních teoriích, přirovnáních atd. mohl zamotat a to by teprve bylo na škodu. Takhle nám prostě servíruje dobré, jednoduché krimi romány co se čtou sami. Nesmírně sympatický je i autorův vztah ke čtenářům. Na konci každé své knihy velmi pěkně poděkuje i svým čtenářům a to ho dělá velice lidského, hodného a jakoby je nám hned o něco blíž. Ostatně jak jsem psal, že udržet se vrcholné formě je dosti obtížné a ne vždy se to povede, tak Do posledního dechu je toho příkladem. Kniha předtím nejlepší z celé série, ale tato už tak dobrá nebyla. Nepřišla mi tak čtivá, napínavá, zajímavá a celkově propracované jako excelentní Temné hlubiny.

Do posledního dechu sice nebudete číst do posledního dechu, ale občas někomu dech možná vyrazí. Je to prostě starý dobrý Bryndza a byť to není jeho nejlepší dílo, tak se stále jedná o hodně dobré dílko a já mu uděluju 85 %.

Závěr jednoho fenoménu

Do třetice všeho dobrého knižního. Samozřejmě ani v třetím díle této trilogie nechybí kvalitní postavy, vystupňované napětí, děj, který vás nenudí a precizně zpracované detaily. Samotný motiv pomsty je dalším prvkem z řady plusů Milénia. Samotná pomsta je zde chladná jako samotný sever Evropy a provedená do nejmenších detailů a čtenář se nemůže odpoutat od čtení protože prostě potřebuje vědět, jak to bude dál a kdo je další na řadě.

Co říci na závěr. Snad jen to, že vám doporučuji si tuto knihu přečíst i z důvodu samotného života autora. Jelikož mnoho podrobností v knize je sepsaných na základě života autora. Na úplný závěr si dovolím upozornit na jeden detail, protože zrovna mistrně sepsané detaily jsou jednou částí, díky kterým je trilogie Milénium tak výjimečná.

V prvním díle této trilogie dostane starý průmyslník Vanger jako každý rok v obálce květinu. Pro někoho nevýrazný detail (květiny, které Vangerovi posílala samotná zmizelá Harriet Vangerová), pro mě však podstatný detail. A takovýchto detailů je Milénium plné. I proto si dovolím jedno malé přirovnání. Pro mě je Milénium jako květina od Harriet, možná je na první pohled nevýrazná, obyčejná a ne každý ji pochopí, ale při začtení si najednou řeknete, že to je mistrovsky napsané dílo a každá nová strana z tohoto úchvatného příběhu je jako rodící se květ.

Další skvělý počin od legendy

Mankell se svou sérií s kriminálním komisařem Wallanderem jistě zapsal mezi legendy severské krimi. Nicméně tato legenda už bohužel nic nového nenapíše, jelikož v roce 2015 skonala. Přečtěte si tak další (už 6 skvělý díl ze série) a vzdejte, tak aspoň symbolický hold tomuto skvělému autorovi.

Ani po šesté rozhodně nebudete zklamaní z četby od Mankella. V knize najdete vše, na co už jste od tohoto autora zvyklý. Nechybí napínavý děj, zajímavá zápletka, skvěle vykreslené postavy, zakončený děj a i téma ciziny se zde nakousne. Tentokrát nutno říct, že mě velice zaujal způsob smrti daných postav. Celé mně to přišlo, takové originální (ano možná je to trošku morbidní). Ostatně vcelku originální je vlastně víceméně nalezení každé mrtvoly a způsob jakým zemřela. Samotný příběh pak příjemně plyne a nemá hluchá místa ani zbytečné odbočky. Je vidět, že Mankell se řadí mezi mistry svého řemesla, jelikož sepsat kriminální sérii, která již nyní čítá 11 knih a z toho si troufám tvrdit, že všechny jsou velice kvalitní a u čtenářů velice oblíbené, tak to rozhodně není jen tak. K rozsahu samotného díla mohu opět jen říct, že se jedná o klasiku (543 stran). Jinak jí uděluji 85%. Co napsat na závěr? Snad jen doporučení, že čtenáři Mankellovi série mně jistě dají za pravdu, že i Pátá žena je skvělá a já ji mohu vřele doporučit. Přesto vy co s Mankellem ještě nemáte žádnou zkušenost, tak si přečtěte jeho sérii s Wallanderem od začátku. Rozhodně to je zážitek.

Buďte rádi za vaši normální sestru, protože jiná by mohla být třeba sériový vrah

Velice milé překvapení letošního knižního roku. Tahle knížka vás něčím zaujme (názvem, obálkou, popisem děje, autorkou z Nigerie), ale přesto od ní nečekáte, kdo ví co. O to víc pak po jejím přečtení budete příjemně překvapeni. Za prvé chválím nakladatelství Host, že se vůbec rozhodlo vydat toto dílo. Přece jenom knih od afrických autorů u nás moc nevychází a určitě je to škoda. Takže za tohle velké díky. Samotný příběh stránku po stránce rychle a příjemně běží. Nicméně knihu budete mít rychle přečtenou. Má totiž jen 216 stran. Nutno podotknout, že rodinka z tohoto dílka je tedy pěkně vyvedená. Otec tyran, matka upřednostňující jednu ze sester a celkově taková nemastná a neslaná, Ayoola vražedkyně a Korede jediná taková nejnormálnější a mezi tím tak nějak pendlující. Když tu byla zmínka o otci obou sester, tak pasáže s ním dodávaly knize na vážnosti a jakési temnotě. Což rozhodně kvituji a jeho postavu si rozhodně neoblíbíte. Naopak si oblíbíte postavu Korede a budete jí přát to nejlepší. Pak vás možná stejně jako mě na konci překvapí, že nezkusí štěstí s jistým mužem. Nebo že by se bála, že i on nakonec podlehne kouzlu její sestry a i on skončí s kudlou v zádech? Kdo ví. Víme naopak, že děj knihy se odehrává v Lagosu, hlavním městě Nigerie a je trochu škoda, že autorka nám z něj neukázala a nepopsala více. Myslím, že by to mohlo být zajímavé. Zajímavé je celkově chování daných postav. Kolik mužů ještě musí zemřít, než se něco změní. Jak moc Korede miluje svou sestru a jak moc si to její sestra uvědomuje a mohl bych pokračovat. V samotném ději nechybí ani pár vtipných pasáží.

Suma sumárum se jedná o jedno velké a milé knižní překvapení letošního roku, ale to už jsem psal. Nepsal jsem však kolik této knize uděluji procent a tak tady to máte. Knize Má sestra je sériový vrah uděluji krásných 90 %. Do 100 % my tam chybělo víc popisu Lagosu a vadila mi občasná nelogičnost chování postav. Na závěr tak už jenom, že čtení této knihy vám vřele doporučuju jako tiché poděkování, že vaše sestra je normální. Jiná by totiž mohla být jako Ayoola sériovým vrahem.

Poněkud vážnější

Tak nám tedy pan autor oproti jeho předešlým knihám pěkně zvážněl. Nikterak to však nevadí, ale naopak tím jen ukazuje, že umí psát i jinak a myslím, že tím nejenom u mě stoupnul v ceně. Přesto se však nebojte i v Medvědínu nějaký ten humor najdete. Jen je tedy pravda, že o dost míň, než jste u autora zvyknutí. Naopak se nemusíte bát absence dobrého příběhu, který je skvěle zpracován a velmi rychle si na změnu oproti humorné notě u autora zvyknete. Velmi musím pochválit prostředí. Na čtenáře působí tak autenticky a přitažlivě až by se tam nejraději vypravil. Na maloměstě si každý hlídá to svoje a čeká, co se bude dít a zatímco mnozí žijí svoje stereotypní životy, tak mladí pořád věří, že něco dokážou a nějak se proslaví a s tím i svoje město. Medvědín pak tuto příležitost vidí v hokeji. Očekávání jsou velká a v takové atmosféře se pak může stát ledacos a taky se stane. Každá postava se s tím pak vypořádává po svém a to nám pak dohromady vytváří krásnou směsici všemožných charakterů. Právě na nich mimoto kniha také staví a je vidět, že si na nich autor dal záležet. Rychle si mezi nimi najdete své oblíbence či dokonce se v některé z nich sami poznáte. Dále se dá říci, že se jedná o takové pohodové čtení. Příběh, jenž člověka nenudí a krásně si plyne ke svému zdárnému konci. Dokáže zaujmout a vy jste zvědaví, jak vlastně dopadne. Rozsahově opět nic nového pod sluncem. Medvědín má 399 stran. Byť se děj odehrává ve Švédsku, tak jakoby i naši čtenáři poznávali určité momenty ze života na maloměstě. Backman se prostě dokonale umí vcítit do této atmosféry a naservíruje nám ji se vším všudy. Pokud se vám pak Medvědín líbil, tak všemi deseti sáhněte i po pokračování My proti Vám. Ještě vám dlužím hodnocení této knihy. Byť o dost vážnější, tak stále skvělý Backman a stále dokazuje, že Skandinávie a hlavně Švédsko nejsou jen velice kvalitní kriminálky. Za mě plných 100 %.

Detektivní ikona a její svět

Tuhle knihu si prostě musí přečíst každý milovník této nyní už detektivní ikony, bez toho by to prostě nešlo. Tohle je prostě velice povedená sonda do komisařova světa a nebude se vám z ní chtít zrovna moc odcházet. Jen pro upřesnění píšu, že jsem tuto knihu četl před Neklidným mužem. Dějově totiž probíhá před ním a Neklidný muž je i označen jako poslední případ komisaře. V této samotné knize pak není z Neklidného muže skoro nic představeno, takže spoilery nehrozí.

Nejprve ke krimi novele. Jednoduše starý a dobrý Mankell s Wallanderem. On to snad ani nijak neumí. Odmyslíme si to obrovské klišé, že zrovna v zahradě u statku, který možná komisař koupí objeví ruku a následně celou kostru a celá novela je rázem bez chybičky. Je přehledná, jasně někde začíná, pokračuje a má jasný a uzavřený konec. Rozsahem kolem sto stran ji máte hned přečtenou, takže to je spíš taková literární jednohubka. Zápletka jinak uspokojivá až na to klišé, ale to autorovi ihned odpustíme. Čte se jednoduše a v ničem neodvádí od hlavního děje. Neočekávejte nějaké kdovíjaké krváky, přemíru napětí a akce, ale nudit vás rozhodně také nebude. Prostě opět povedený příběh s oblíbeným komisařem. On to snad ani autor jinak neumí, ale to už jsem psal. Jen možná trošku chybělo nějaké to větší cestování, kterým je Mankell ve svých příbězích tolik pověstný. Postavy se zde jinak chovají více než klasicky aneb žádná odchylka od normálu a komisař je jednoduše už starý a oblíbený pardál. Jazykově se novela také nijak neliší a nabídne nám jazykový styl, na nějž jsme u Mankella zvyklý.

Druhá polovina knihy už je taková encyklopedická, informativní a ocení ji hlavně fanoušci komisaře a jeho světa. Na jeho svět se podíváme veskrze sumárum jeho případů ale i hlavních postav z nich. Nechybí však ani obecnější jmenný rejstřík. Objevíte i rejstřík míst z jeho světa (Do Ystadu kde žije a pracuje, bych se jednou velice rád podíval), pár informací o samotném komisaři, třeba jak přišel vůbec na svět a co má vlastně rád. Prostě exkurze do jeho světa se vším všudy. Na úplný závěr pak nechybí ani kratičká lekce výslovnosti Švédštiny. Je to velice zajímavý jazyk a silně uvažuji o jeho učení.

Nevím jak vy, ale já Wallanderův svět beze zbytku miluju a tato kniha mě v tom opět na 295 stranách jen utvrdila. Jak jsem psal výše, tak tohle je prostě povinnost pro každého jeho oblíbence, kterou hodnotím 100 %. Mankell skrz Wallandera stvořil detektivní ikonu a na tom se už nikdy nic nezmění.

Král je mrtvev, ať žijí noví vládcové

Tím mrtvým králem z názvu je myšlen bohužel již zesnulý Stieg Larsson, který u nás svou trilogií Milénium vyvolal nový masivní zájem o detektivky. Nový vládci jsou pak již mnou dříve zmiňovaní autoři jako Kepler, Fossumová, Mankell či Seghers. A právě Keplerovi bych se na následujících řádcích rád věnoval.

Už čtvrtá kniha od Keplera se směle může pyšnit přívlastkem skvělá. Sice to ode mě teď bude znít jako ohraná písnička, ale kniha je opět nesmírně napínavá, děj nemá moc zbytečných odboček, postavy sepsané opět více než kvalitně, prostředí jakbysmet, konec uspokojivý, atmosféra tak akorát správně temná, prostě opět kvalita.

Manželé Ahndorilovi píšící pod pseudonymem Lars Kepler se prostě právem mohou řadit mezi současné vládce tohoto žánru. Ať už svým opravdu napínavým stylem vyprávění, skvělým popisem postav, originalitou zápletek, občasnou celkem silnou drsností či tím, že děj jejich knih se nijak zvlášť nudně nevleče.

Díky bohu za Keplera. Za mě opět 95 %.

Do třetice nejlépe a tady to platí doslova

Jak už jsem napsal v nadpisu tak tady platí doslova, že do třetice nejlépe. Nevím proč zrovna číslo tři je takové kouzelné. Do třetice nejlépe, tři oříšky pro Popelku, tři přání a další věci spjaté s tímto číslem. Bryndza nám představil třetí případ s Erikou Fosterovou a rozhodně zatím ten nejlepší. Tady nemám absolutně co vytknout a naopak budu jen a jen chválit tak se pusťme do toho a půl je hotovo.

Začneme tím klasickým. Takže Temné hlubiny mají 416 stran. Na nich najdeme opět skvěle vypracovaný příběh. Postavy se nadále vyvíjí a jedou si to svoje kolikrát. To obzvlášť platí u hlavní postavy. Erika si prostě do ničeho nenechá kecat a i za to ji čtenáři milují a já jakbysmet. Jak jsem psal už u Nočního lovce, tak vlastně celý policejní ansábl je jedna skvělá sebranka. Velice zajímavě pak působí i postava vyšetřovatelky Bakerové. Ta nám do děje často docela zásadně vstupuje a paradoxně je to taková Erika v jinačím podání. Protože si taky jede takříkajíc jen to svoje. Což není úplně ku prospěchu věci. K prostředí snad napíšu jen to, že se zase ocitáme v starém dobrém Londýně. No prostě mlha, deštivo a jen občas přívětivé počasí. Jednoznačně jak dělané pro kriminální příběhy. Zrovna jeden takový zapeklitý případ nám pak řeší Erika se svým týmem a nutno dodat, že zatím je to nejlépe zpracovaná autorova tématika. Příběhově nijak nevázne, vše má svou hlavu a patu, je vyřešen, napětí mu nechybí a rozhodně dokáže zaujmout. Hlavně se v něm řeší smrt dítěte a to člověka tak nějak víc zasáhne a zároveň se mu to i víc líbí. Pokud je to opravdu dobře zpracováno. Samozřejmě myšleno jen v té teoretické knižní rovině. Velkým plusem je i to, že v nás Bryndza dokáže vyvolat pocity. Zatímco některé příběhy čteme bez přemýšlení, tak tady Erice vyloženě fandíme, aby dopadla ty zloduchy a pomstila tak smrt malé dívenky. Líbilo se mi i zakomponování minulosti do děje. Bryndza jednoznačně neusnul na vavřínech a naopak nám předal zatím to nejlepší ze sebe a bude to mít vyloženě velmi těžké si tuto laťku udržet. Natož snad překonat. Tohle je jednoznačně literární majstrštyk a to už jsem přečetl mraky a mraky kriminálek a jen tak mě už tedy něco neosloví.

Je úžasné jak má Bryndzovo psaní kvalitativně stoupavou frekvenci a jestli to takhle bude pokračovat, tak nás s takovou snad čeká úplné literární veledílo, ale to nepředbíhejme. Naopak si řekněme, že Temné hlubiny by rozhodně byla škoda právě do Temných hlubin literatury navždy poslat. Protože by si to dílko, kterému uděluju jednoznačně 100 % rozhodně nezasloužilo. Bryndzo a Eriko už teď se neskutečně těším s čím se na nás vytasíte příště.

Pustit se do této četby či nepustit? To je oč tu běží.

Nové knižní krimi série se nám tu pomalu objevují jedna za druhou a je tak těžké si z nich nějakou vybrat. Pokud tak třeba zrovna váháte, zda se pustit do této série s komisařem Morkem, tak za sebe říkám, že jen s chutí do ní.

Příběh jako takový dokáže rychle vtáhnout do děje i když ze začátku možná trochu trvá, než se takříkajíc pořádně rozjede. Oceňuji i samotný nápad nevyšetřovat aktuální zločiny, ale znovu začít vyšetřovat ty nevyřešené a až z nich vlastně opět udělat aktuální případy. Líbí se mi také to, že se autor s hlavní postavou nijak nepáře a tak ji šmahem pošle do sklepa, kde se vytvořilo ono nové oddělení Q a jako hlavního parťáka Carlovi dodá muže Asada, muže arabského vzezření. Jejich vzájemná interakce je pak mnohdy velice zajímavá a dokonce i kolikrát vtipná. Samotná vtipnost v určitých pasážích knihy je dalším velkým plusem daného příběhu a působí jako příjemné zpestření. Zpět ale k hlavním postávám z knihy. Jako plus vnímám u Asada to tajemno, které jeho postavu obklopuje a těším se, že se snad něco o něm a o věcech z jeho minulosti budeme dozvídat více a více v průběhu dalších dílů této krimi série. Celkově pak tento komisařův kolega působí jako velice schopný, zajímavý, vtipný a sympatický člověk. Oproti tomu komisař Carl je takový ten typický komisařský morous (na druhou stranu co čekat od člověka, kterému zabijí parťáka a druhého doživotně upoutají na lůžko,nejspíš by jste ani vy pak nebyli na jeho místě ztělesněním smíška) ale přes to všechno i on nějakým způsobem působí sympaticky a vy mu začnete fandit a oblíbíte si ho. Tyto dvě hlavní postavy si vás nakonec rychle a pevně získají a stanou se už nadobro neodmyslitelnou součástí Olsenových knih. Celkově pak postavy v této knize dokážou zaujmout a jsou sepsané dosti realistickým způsobem. Nyní něco k samotnému ději. Ten působí jako celek čtivým dojmem, nenudí, napětí je tu tak akorát, správně graduje a hlavně nemá žádné zdlouhavé zbytečné odbočky od děje. Samotný případ v knize řešený pak působí zajímavým dojmem a je skvěle zpracován a vy tak čtete dál a dál až do konce, protože chcete vědět, jak to všechno dopadlo a proč se určité věci udály tak či onak. Rozsahově je toto dílo zase jakousi klasikou na poli tohoto žánru. Má totiž 408 stran. Což bych za sebe řekl, že je tak akorát.

Jestli se chcete začíst do dalšího zajímavého případu, poznat další na jednu stranu nesourodou dvojici vyšetřovatelů, kterým to však po čase začne docela i klapat a nebo si chcete přečíst další kvalitně zpracovanou kriminálku, tak klidně sáhněte po Ženě v kleci a třeba ji po jejím dočtení ohodnotíte jako já 85 %. Myslím, že nám tu vzniká další kvalitní krimi série, tak jsem zvědav, jak se jí bude dařit dál. Zatím má Olsen tímto jejím prvním dílem solidně našlápnuto k úspěchu.

Krásná knižní obálka a krásný příběh

Tato kniha je takový malý literární skvost. Už jenom samotná obálka nádherně koresponduje se samotným příběhem a nápad vytvořit ji jako poštovní obálku je vskutku geniální, krásný a v konečném výsledku se povedl na jedničku s hvězdičkou. A nemluvě pak o samotném příběhu. O něm se však rozepíšu později a níže. Možná si říkáte, že by muž úplně neměl hodnotit romanticky laděnou knihu, ale na druhou stranu proč ne. I muž má přece svou romantickou stránku a pak už jenom podívat se na příběh určený nejspíše pro dámy mužskou optikou může být přinejmenším zajímavé.

Rozhodně nečtu ženské romány či do romantiky laděné příběhy jak na běžícím pásu, ale občas si i já chci odpočinout od mých sice milovaných detektivek, ale zato plných násilí, krve atd. Potom rád šáhnu i po knize jako je třeba tato a nutno říct, že toho kolikrát nelituji a jsem velice rád, že to mohu prohlásit i po přečtení Podivuhodného života osamělého pošťáka. Nehodlám tuto knihu doporučit ke čtení, protože je kratičká, ale určité plus v tom je. Její četba vám totiž nezabere moc času a vy se tak nemusíte nervovat, že si nestihnete třeba přečíst další kapitolu ještě dnes atd. Konkrétně má pak osamělý pošťák s jeho podivuhodným životem 152 stran. 152 stran čirého literárního umu, krásného a krásně plynoucího příběhu. Jazyk knihy je nádherný. Je takový živý, květnatý, autor si nádherně hraje se slovíčky a skládá je do úžasných veršů a úžasných vět. Mám rád, když se dozvídám něco nového a tím pádem se i kolikrát naučím nové věci. Ani tuto přidanou hodnotu nezapomněl autor do své knihy vměstnat a vy se tak dozvíte něco více o samotném haiku. Postavy z knihy jsou pak vykresleny velice realisticky a není tak těžké si k nim utvořit nějaký vztah. Zajímavé je také sledovat jak se Bilodo pomalu stává otevřenějším, komunikativnějším než dříve, ale vlastně přesto stále zůstává uzavřený v tom svém světě. Příběh z knihy vás rychle vtáhne do děje a vy stále přemýšlíte, co bude dál, co za novou báseň on či ona vymyslí, zda se dočkají svého šťastného konce, nevymství se to akorát všechno škaredě Bilodovi? Na nic z toho vám tu neodpovím a akorát vám doporučím si tuto knihu přečíst.

Podivuhodný život osamělého pošťáka je dalším krásným důkazem, že stačí krátký příběh, který má vše co potřebuje a to potřebné je v něm správně a jasně zpracováno a autor má vystaráno. Před čtenářem pak stojí kvalitní příběh a věřím, že hodně čtenářů zaujme, po přečtení ho budou chválit a ve výsledku je úplně jedno jestli ho čte a následně recenzuje muž či žena. Nevím jak vy, ale já si našel další krátký romantický literární klenot. Po Petrovi s Lucií se v mém literárním srdci nadobro usadil Podivuhodný život osamělého pošťáka a i za to si ode mě zaslouží plných 100 %.

No, jak to tak vypadá, tak asi budu trošku romantický cíťa, ale co už. 

Současná švédská literatura- krimi a humor

Zajisté novodobí švédští autoři píší i žánrově jiné knihy, ale rozhodně nejvíc známí jsou díky svým detektivkám a nyní i díky humorné literatuře. Z této oblasti jmenujme například výborného Backmana a nyní i Jonassona. Zároveň si uvědomuju, že švédští důchodci alespoň v knihách jsou tedy pěkná kvítka. Tu máme Allana a Backman má zase svou babičku, která věří na kouzelnou zemi a slušně se rozhodně nechová.

Švédská novodobá humorná literatura mě prostě baví a Stoletý stařík se povedl přesto ne tak jako knihy od Backmana. Humor se tu samozřejmě najde a ve velkých douškách. Rozhodně není trapný a zajisté dokáže pobavit. Nejvtipnější je zajisté onen stoletý dědula. Jeho postava je sepsána velice komplexně a nejde si ho neoblíbit. Ostatní postavy mají v knize také co říct a určitě nepůsobí jen tak do větru. Samotný příběh čtenářovi stránku za stránkou krásně odsýpá, nemá hluchá místa, zbytečné odbočky od hlavního či hlavních dějů zde také nenajdeme. Příběh je rovněž uspokojivě uzavřen, což je rozhodně také plus. Oceňuji, že Jonasson dokáže poutavě a věrohodně sepsat i prostředí, v němž se kniha odehrává. Co se jazyka v knize použitého týče, tak i ten zaslouží pochvalu. Je krásně barvitý, plný hezkých či zajímavých přirovnání a i zde je vidět, že si na něm dal autor záležet. Ostatně záležet si určitě dal autor s celou touto knihou, která čítá 400 stran. Suma sumárum Stoletý stařík je tedy propracovaný vtipný příběh s fajn postavami, dobře sepsaným prostředím a zakončeným koncem. Přesto jsem u nich tak trochu na rozdíl od Backmanových humorných knih postrádal jakousi lehkost a nonšalanci. Přesto Stoletého staříka hodnotím vysoko a to 85 % a určitě se chystám na jeho další knihy.

Zdá se, že se u současné literatury ze Švédska budeme buďto bát a nebo smát. Zajímavý rozkol, každopádně mně ani jedna možnost nevadí a naopak ji vítám všemi deseti

Baba na zabití?

Pomalu, ale jistě současná švédská literatura nebude mít jen skvělé zástupce krimi literatury, ale i zástupce literatury humorné. Po skvělé Babičce, která pozdravuje a omlouvá se totiž přichází Backman s další skvělou knihou. Čtenářům, kteří babičku četli je postava Britt jistě dobře známá a proto ji doporučuji číst první a to už jenom proto, že v ní ještě není rozvedená. Když už jsme u té Britt, tak se jí pojďme na chvíli věnovat. Její postava je neskutečně skvěle napsaná. Litujete ji a přitom by ji část z vás pořádně naliskala aby se už konečně probrala. Rozhodně je fajn, že autor v textu alespoň trošku vysvětluje proč je vlastně Britt taková uzavřená, pedantská, proč se bojí odvázat atd. I když nakonec se i jednou opije a i kouřit bude. Ostatně Backman dokazuje, že svým postavám dokáže vštípit obrovský charakterový rozsah. V jeho Babičce, která pozdravuje a omlouvá se máme babičku, která dělá mírně řečeno převeliké skopičiny a je možná až moc akční, máme tu i její vnučku, která je na svůj nízký věk zase až moc přechytralá a vyspělá, ale zároveň i milá a zábavná. No a pak tu máme již výše popisovanou Britt, kterou si prostě přes všechny její charakterové vlastnosti oblíbíte. Místy je to chováním taková baba na zabití, ale svým způsobem na ní prostě něco je. I další postavy rozhodně hrají v příběhu prim. Například navenek gauner je skvělý kluk, vychovající své mladší sourozence atd. Popis prostředí se také rozhodně povedl a opravdu máte pocit, že onen Borg je snad opravdu ta pomyslná prdel světa. Co dál kniha nabízí? Třeba povídání si s krysou a různé rady na úklid. Kupříkladu prášek do pečiva na špinavé prostěradlo, pohovku, křesla a že jedlá soda vyčistí skoro vše. Samotný příběh pak plynuje odsýpá a neustále máte nutkání se smát či vám cukají koutky do úsměvu. Svou zásluhu na tom jistě má i sprostý, vulgární nespisovný jazyk v knize použitý. V textu se najde i pár skvělých hlášek. Jmenovitě za všechny třeba: Chová se jako by měl v prdeli zaražený citrón. Čtením tohoto příběhu si vlastně uvědomíte, že vy jste ještě normální a ani vám to čtení nezabere moc času. Kniha má 367 stran. Backman pak mnohé překvapí, že v poslední čtvrtině knihy rázem změní ráz příběhu z veselého na smutný a do děje zasáhne i smrt. Jakoby tím chtěl autor ukázat, že život není vždy jen veselý. Napjatě pak budete očekávat i konec. Zůstane Britt v Borgu a nebo ne? Vy však nemusíte čekat na mé procentuální hodnocení tohoto díla a to je 100 %. Tady prostě nemám co vytknout a už se těším, až se budu smát při čtení další knihy tohoto skvělého autora.

Ke starým časům dejme si guláš

Hlavními postavami v knize jsou dvě ženy, matka a dcera, které žijí zdánlivě obyčejné životy na pozadí velkých dějinných zvratů, ale tyto životy přece jenom tak obyčejné nejsou. Naopak jsou neobyčejně krásně znázorněny v této neobyčejné knize. Když už píšu o postavách, tak je vlastně obecně musím pochválit a jako celek jsou myslím dobře zvládnuté. Dobře zvládnutý je i samotný děj knihy. Líbila se mi samotná proměnlivost děje. Místy je takový nahuštěný, dramatický a místy zase takový umírněnější, povolnější. Nikdy však nenudí a i za to si autorka zaslouží pochvalu. Chválit musím i jazyk, kterým je kniha napsaná. Ten je zde opravdu krásný a je vidět, že si s ním autorka dala hodně práce a hlavně do celého příběhu opravdu pasuje. Dočkáte se tak starší, krásné a zajímavé češtiny, ale překvapí vás i plno starších a kouzelných rýmovaček, písniček. Oceňuji i jakýsi soulad a vyváženost dvou částí knihy. Tou první částí jsou již zmíněné životy hlavních hrdinek a druhou částí mám na mysli autorčiny popisy skutečných událostí a pak tzv. „blouznění“ Konkrétně pak blouznění o Vlasti, o Divadle, O Republice a Lepších Zítřcích. Díky těmto tzv. „blouzněních“ se sama autorka ptá, jak jinak by se naše dějiny vyvíjely, kdyby věc národního obrození nevzala za svou jakási kávová společnost básníků, kteří si národ vysnili jako literární postavu? Proč horliví vlastenci raději uvěřili padělkům, i když je před podvrženými rukopisy varoval už sám Josef Dobrovský? A proč se celá desetiletí hádali nad Národním divadlem? Proč studenti uspořádali za hilsneriády štvanici na svého profesora T. G. Masaryka a titíž studenti ho pak nadšeně vítali jako prezidenta osvoboditele? A zaplatil skutečně Masaryk z peněz, které byly určeny pro Čs. legie, atentát na Lenina? Byl Edvard Beneš agentem NKVD? Nebyl nakonec vznik samostatného Československa historickým omylem? A umíme se dnes, po sto letech, vyrovnat s tak provokativními otázkami? Obě části se navzájem skvěle doplňují a prostě k sobě patří. Plusem je i taková nenásilná vzdělávací forma a je vidět, že člověk se nemusí například jen suše učit z učebnice, když se chce dozvědět něco nového. Plusové body si zaslouží i onen guláš. Za a) se dozvíme zajímavý recept na guláš a za b) funguje jako další dobrý spojovník určitých částí v knize. Dodám i informaci k rozsahu knihy. Kniha má 376 stran, tudíž se dá říci, že se opět jedná o vcelku klasický rozsah.

Guláš pro Masaryka je důkazem, že i domácí literární tvorba má své zajímavé a krásné tituly, jejímž čtením rozhodně nebudete zbytečně ztrácet čas a ještě se třeba dozvíte i něco nového. Já se u čtení nenudil, dozvěděl se něco nového a kniha se mi jako celek hodně líbila. Proto jí uděluji 95 %.

Adiós Joono

Říká se, že v nejlepším se má přestat. Souhlasím i nesouhlasím. Na jednu stranu, když to jde dobře, tak proč v tom nepokračovat a dělat to dál dobře. Na stranu druhou to bohužel vždycky můžete pokazit. Té druhé části se asi držela ona autorská dvojice manželů Ahndorilových. Tím pádem nám nabídla možná poslední knihu ze série s hlavní postavou detektiva Joona Linny. Nutno říct, že čtení této knihy byla opět pořádná jízda. Prostě zakončení jaké si tato série jistojistě zasloužila.


Jen pár slovy napíšu, že se opět můžete těšit na skvěle sepsané postavy, mrazivý děj a skvěle dávkované napětí. Zápletka opět skvělá a najde se i pár míst, které vás překvapí. Mezi ně třeba určitě patří i samotný vrah (nebo já to tak alespoň měl). Chválím i samotný návrat hypnotizéra Erika z prvního dílu série. Je to jakýsi návrat ke kořenům a připomínka toho kde to vlastně vše začalo. I postava komisařky Margot se dala vcelku snést. Je však pravda, že nejvíc se mně kniha líbila, až se v ději objevil opět Joona.


Jak jsem psal, že by se Mankellova série s komisařem Wallanderem měla objevit v nějaké knižní síni slávy, tak i u této série si to myslím a to i autora těchto skvělých knih. Sbohem Joono budeš mně moc chybět. Tedy pokud skutečně další díl už nevznikne. Zároveň se ale už těším na zase něco nového od Keplera. Co se hodnocení týče, tak tady nemohu hodnotit jinak než 100%.

2 v 1 aneb pohádkofantasy

Některé knihy si přečtete cíleně a k některým se dostate tak říkajíc oklikou. O to větší překvapení je, když se vám dané dílo natolik zalíbí, že si hned chcete přečíst od autora další literární počin. Přesně tohle se mně stalo u Zafóna a jeho Mariny.

Rozsahově víceméně útlá knížka (254 stran) s překrásným příběhem. Já osobně mám Španělsko velmi rád, takže prostředí Barcelony jsem si ihned oblíbil. Dokonce jsem si představoval ty starodávné, honosné, strašidelné a tajemné stavby. Celé to prostě má své kouzlo. Nějaké kouzlo mají i hlavní postavy příběhu. Dá se říci, že si hned zamilujete čisté dětské duše Oskara a Mariny. Nejraději by jste všeho hned nechali a připojili se k nim v jejich dobrodružství. Postava Germána, je pak takový ten starostlivý otec, které své dítko nadevše miluje a celkově působí velice věrohodně, starostlivě a hlavně jako hodný člověk. Něco jako takový ten nejhodnější dědeček, kterého by chtěli mít všechny děti na světě. Příběh krásně plyne, jako vlna po moři. Nádherně až kouzelně klouže po hladině, nabírá sílu, až ke konci udeří a pak po chvíli zmizí. Stejně tak je tomu s naším příběhem. Ten se pomalu zjevuje na stránkách, postupem času nabírá na síle ( ukazuje se co a jak bylo) až ve finále skončí a také zmizí a vám na něj zbudou jen vzpomínky. Příběh nemá žádná slepá místa a Zafón mistrně střídá pomalu pohádkové vyprávění s prvky fantasy a hororu. Nebojte nijak enormně se bát nebudete, toho hrozivého je tam tak akorát. Nádherně je sepsán i kouzelný svět plný oživlých panáků, lidí co vlastně nejsou lidmi apod. Samotný konec příběhu je nejenom smutný tím ,že už vlastně končí, ale vlastně také jak končí. To už ale sem nebudu psát. Co sem však rozhodně napíšu, že tato kniha je naprosto skvělá a já se nemohu dočkat až si přečtu něco jiného od jejího autora. Zde nemohu jinak než ohodnotit plnými 100 %. Zafón si mě jednoduše získal.

KEPLERE? KEPLERE? JAK TY TO JEN DĚLÁŠ, ŽE JSI STÁLE TAK DOBRÝ?

Osobně považuji Larse Keplera za jednoho z vládců současného krimi žánru. Společně s ním ještě tomuto žánru u mě vládnou Larsson, Mankell, Fossumová a jako jediný autor, který není ze severu, pak pan Seghers. Možná se divíte, že v mém výčtu chybí Jo Nesbø, ale ten mě po přečtení jeho knihy Nemesis nijak neoslovil, a už jsem se nerozhodl přečíst si další jeho knihu. Za mě tedy Nesbø opravdu ne.

Nejprve klasicky, o čem kniha je. Celý pokoj je od krve, na dívčině útlém těle však není jediná kapka krve. Joona Linna na toto tělo fascinovaně hledí. Policie občas při řešení komplikovaných případů využívá i pomoc od spiritistických médií. Přesto když na policii zavolá Flora Hansenová a tvrdí, že ji navštívil duch zavražděné, nikdo jí nevěnuje pozornost. Mezitím hon na pachatele je plný neočekávaných zvratů a každá nalezená odpověď vede k dalším záhadám. Ačkoli pátrání dospělo do mrtvého bodu, policie telefonáty Flory nadále ignoruje. Ta nejprve za svou informaci žádala peníze, nyní však už jen úpěnlivě prosí, aby ji vyslechli.

Výborně, výborně, opět výborně. Jinak tuto knihu hodnotit ani nemohu. Kepler alias manželé Ahndorilovi prostě umí. Napětí, že by se dalo krájet, temná atmosféra, zajímavé neokoukané téma spiritismu, bravurně sepsané postavy, uvěřitelný děj, vše jasné a přesné, a hlavně příběh, který vás nutí číst dál a dál. Pro tuto knihu mám prostě jen samá pozitiva. Povinnost přečíst si tuto knihu, pokud se řadíte mezi milovníky detektivek. Za mě 95 %. Sakra dobrá kniha.

Tak trochu jiný Kepler?

Proč jsem pro tuto recenzi zvolil takový název. Snad mně po přečtení dalšího skvělého díla tohoto autora pochopíte a také po přečtení této recenze.

Po přečtení Paganiniho smlouvy budete mít pocit, jako by někdo sebral Keplerovi jeho drsnost a surovost. Někomu to možná bude vadit, ale já nejsem ten případ, jelikož v dalších jeho dílech se opět vrací ke své drsnosti a tímto nám jen dokazuje, že zvládne napsat krimi román bez užití zbytečného násilí a drsnosti.
Rozplétání těchto záhad je opět mistrně sepsáno a čtenáře nenudí. Děj jak jinak u Keplera nevázne a je plný zajímavých zjištění a odboček, které ale čtenáře nijak zvlášť neotravují a neztrací kvůli nim přehled o hlavním ději. Postavy opět sepsané přinejlepším velmi kvalitně a hlavně postavu komisaře Joony Linny nelze než nemít rád. Zakončení knihy je minimálně uspokojující a rozhodně po ní nemáte chuť se čtením tohoto autora končit. Někoho možná po velmi drsném Hypnotizérovi překvapí jemnost a pohoda Paganiniho smlouvy, ale jak jsem psal výše, tak autor tím jen dokazuje, že neumí psát jen jedním stylem a že lze napsat i jakousi lyrickou detektivku, která by byla nesmírně úspěšná.

Kvituji také opět velmi zajímavě a krásné udělanou obálku ke knize. Je vidět, že nakladatelství Host si v tomto směru na výsledné práci dává více než záležet.

Na závěr ještě napíšu komu bych knihu doporučil. Klasicky čtenářům dobrých knižních příběhů a zvláště pak těch kriminálních. Dobrých kriminálek není totiž nikdy dost.

Detektivka aneb trocha cestování

Ještě vás obsah nepřesvědčil k přečtení této úchvatné knihy? Dobrá tedy, budu vás ještě chvíli lákat. Vždyť která kniha může nabídnout to, že nejprve začne jako klasická detektivka z chladného severu, ale pak se najednou dějově vrátí o sto let zpátky a vyloupne se z ní historický příběh o cestě čínských vyhnanců? A nakonec se tato kniha stane skvělým politickým thrillerem ze současného Pekingu i Londýna.

V Číňanovi nejde jen o detektivní zápletku, ale také o velmi silný příběh čínských dělníků převážených z Číny do Ameriky v podmínkách opravdu děsivých. Musíte také uznat, že ne v každé knize se ocitnete ve Švédsku, Číně, Mosambiku, Londýně. Stejně jako budete v knize objevovat nová a nová místa, tak se vám budou nově a nově líbit určitá slova, věty, souvětí, pasáže, kapitoly a nakonec zjistíte, že se vám líbila celá kniha. Henning Mankell a tato kniha opravdu stojí za obětování času

Kde jsme skončili, tak tam budeme i pokračovat

Vesměs vše co jsem napsal u recenze na Medvědín se dá říct i u jeho pokračování s názvem My proti Vám. Takže se budu opakovat, ale jak se říká opakování je matka moudrosti. Backman tu pokračuje v poněkud vážnějším tónu, než jsme u něj zvyknutí, ale i tady nějaký ten humor přece jenom najdete. Opět je zde precizně popsané maloměstské prostředí kde se vlastně neděje nic a zároveň děje vše. I zde si každá postava žije to svoje a nějak se přizpůsobuje daným situacím. Zase se v nějaké z ní alespoň v něčem poznáte a není těžké si vlastně ke kterékoliv z nich vytvořit nějaký ten vztah. Velice pak musím ocenit část popisující přátelství dvou kamarádek. Takové kamarádství si jistě prožil každý z nás. A to by nebylo žádné dětství, aby to občas nepůsobilo i poněkud potrhle. Jednoduše řečeno maloměsto se vším všudy a život na něm se vším všudy. Do toho všeho skvěle vykreslené postavy a nějaká ta zápletka a máme tu námět na knihu. Naštěstí velice slušně zpracovanou. Backman se prostě vyzná a psát umí. Konec příběhu je pak uspokojivý a možná je vám i líto, že kniha vlastně už skončila. Tak nějak se s postavami totiž sžijete, čtete a čtete a kde se vzal tu se vzal je tu konec. Ten pak přijde konkrétně po 424 stranách. Někomu možná může trvat zvyknout si na poněkud vážnější styl psaní autora, ale myslím, že celkově pak nebude litovat. Vlastně doporučuju všechny jeho knihy. Pochválit pak musím i opět skvělé propojení obálky s příběhem. Byť dané lesy s jezerem a ony dvě kamarádky můžou stát vlastně kdekoliv, tak celé to ke krajině a příběhu z knihy skvěle pasuje. Samotný příběh si jinak užijí i ti co nemají hokej zrovna v lásce. Já Backmana pak v lásce mám velmi a ani tady nezklamal a pokračování Medvědína také uděluju 100 %. Jednoduše řečeno ať už vážnější tón či pěkně zvesela, tak Backman umí oboje a už aby tu byla jeho další kniha.

Snad nutnost pro každého milovníka krimi

Snad nutnost pro každého milovníka krimi literatury a to opravdu. Bryndza už je na tomto poli prostě taková stálice a čtenáři netrpělivě očekávají jeho další román. Nečekejte žádné psycho, hektolitry krve, akci na každé stránce, příběh u kterého se neustále budete vracet, protože si musíte připomenout, jak to bylo a kdo je kdo. Naopak čekejte lehce plynulý příběh, sympatické postavy, napětí tak akorát, děj co má smysl a nějak začíná a nějak i končí. Celé to působí tak sympaticky jako samotný autor, který příběhy s Fosterovou stvořil. Jsem rád, že už to nebylo tak morbidní jako autorův předešlý román Chladnokrevně, protože to mně úplně k autorovi nesedlo. Velmi musím ocenit samotné prostředí. Jednoduše stačí napsat jen Londýn a máme jasno. To sedí ke krimi žánru jako bramborový salát ke smaženému kaprovi. Body za originalitu přidávám i za ne zrovna obvyklé zasazení děje do tanečního klubu a světa burlesek. Zajímavé zpestření děje, ale i tak si myslím, že z toho autor mohl vytřískat víc. Například popsat nějaké to taneční vystoupení těchto dam. Celý příběh pak táhne dáma s velkým D. Erika je prostě neskutečná sympaťanda a aby jste neřekli, že je dokonalá, tak ani tady nám nechybí nějaké ty zvraty v jejím milostném životě. Ty nezvládá naše milá Erika úplně s grácií. Šéfinspektor je jasně sázkou na jistotu, ale ani ostatní její kolegové co se vykreslení charakterů a popularity nemají za co stydět. Společně pak fungují jak pracovně, tak i u čtenářů jako dobře promazaný stroj. Dobře známý je nám i rozsah, jednoduše klasika aneb 369 stran. Samotný příběh se pak velice dobře čte, rychle odsýpá, zápletka je uvěřitelná a napínavá tak akorát. Prostě vše je tak jak má být. Opravdu jedinou výtku k této knize mám pak ohledně samotného vraha. Tam mi pak úplně nesedělo kdo vlastně za tím vším stojí, ale autorovi to odpouštím. Je to totiž jen malá kaňka na jinak čistě bílém papíře.

Bryndza a její případy s šéfinspektorkou Fosterovou jsou něco jako čokoláda a pivo knižního světa pro naše krimi příznivce. Vždycky si řeknete, že si dáte jen trošku, ale pak kde se vzal tu se vzal a je tu konec příběhu. Takže Bryndzo honem napiš další. My na něj netrpělivě čekáme a já ti zatím za Smrtící tajnosti uděluju 100 %. Prostě paráda.