sagasir komentáře u knih

Další autor a další detektivní série. Někdo by řekl, že už je toho dost a já zase, že toho není nikdy dost. A za tuhle kriminální sérii jsem pak obzvlášť rád, jelikož se stala ihned mojí oblíbenou a hlavně dokazuje, že současná kvalitní krimi literatura sice je doménou autorů ze severu Evropy, ale občas zazáří i autoři z jiných koutů naší planety. Tady konkrétně Ir žijící v Anglii. Právě ono prostředí Irska je pro detektivní příběh jako dělaný a Masterton to moc dobře ví. Představa a vlastně i popis neustálého pršení či alespoň zatažené oblohy jen umocňuje tu pravou detektivní atmosféru. S postavami v příběhu jsem neměl sebemenší problém. Hlavně pak komisařku Katie jsem si ihned oblíbil. Její postava je skvěle napsaná. Velice kvituji, že tato série je něčím odlišná od všech těch ostatních kriminálek. Je totiž taková celkově děsivá. Právě ona děsivost z této série dělá velmi kvalitní čtivo a věřte mně, že příběhy z této série zatím opravdu děsivé jsou. Možná až moc, až si říkáte, jestli tím sadistou není místo vraha nakonec samotný autor. No uznejte sami, že zbavování masa od kosti u obětí zaživa, tak to je docela silné kafe. Nemluvě o autorově zálibě rozmetání věcí na cucky díky bombě. Je prostě poznat, že Masterton je také autor několika hororů. Spíš tedy tuto sérii nedoporučuju číst před spaním, či když budete třeba sami někde v lese v chatě a kolem bude řádit bouřka. K napětí v knize mám taky samá pozitiva, jelikož kniha v žádném případě nenudí a ohromně kladně pak hodnotím i vymyšlení důvodu samotných vražd. To mně přijde velice originální a zapojení legendy do příběhu se mně opravdu líbí. Rozsahově pak kniha opět nijak nevybočuje. 383 stran je prostě vcelku standart u této literatury. Jediný důvod, který bude srážet mé jinak 100 % hodnocení, je samotný závěr knihy. Tam se mně totiž nelíbilo, co autor udělal z pachatele. Takže jak už jsem hodnocením naznačil tato série a její první díl se u mě umístil hodně vysoko a uděluju mu 95 %.

2 02.11.2016

Jedna z nejlepších knih mého dosavadního života

Prostředí jsem si hned zamiloval. Za prvé mám obecně Španělsko velice rád a to jak autor dokázal tehdejší Barcelonu krásně popsat, tak to pro mě byla prostě radost pohledět. Postavy také sepsané velice dobře a hlavně zaujmou a dokáže si k nim vytvořit čtenář vztah. Příběh jako takový nikde nevázne, nenajdete zde žádné zbytečné pasáže a napětí je zde využito tak akorát. Nutno také dodat, že samotný děj mnohdy překvapí (pozitivně). Velice dobře hodnotím i prvky fantasy v knize. Místy má kniha i takový strašidelný nádech, ale nečekejte nic hororového spíš takový jemný náznak hrůzy. I to kvituji, jelikož opět musím zpracování tohoto tématu pochválit. Zasazení děje do minulosti mně vůbec nevadí. Vždyť máme tolik knih ze současnosti a i minulost je přece zajímavá. Pozitivně musím hodnotit i konec či poslední kapitoly knihy. Děj zde nijak nepokazil skvělý příběh, který se odehrál v knize předtím. Rozsahově se pak opět jedná o klasiku (464 stran). Nechci tu dělat španělské literatuře reklamu, ale přijde mně, že hodně čtenářů se při spojení španělská literatura vybaví maximálně Don Quijote…. a mnohdy ani to ne.
Přitom si myslím, že to je minimálně škoda. Tak zkuste něco od španělských autorů a třeba se do jejich děl zamilujete stejně jak já.

Namlsán Carlosem Luisem Zafónem a jeho knihami, (zkuste si přečíst i tohoto autora, vřele ho doporučuju) jsem od Vesaliova tajemství očekával minimálně dobrou četbu.Nakonec jsem velice rád, že tuto knihu mohu ohodnotit 100% a nebojím se říct, že její četba byl pro mě pomalu svátek a zařazuje se tak mezi mé nejoblíbenější knihy co jsem zatím za svůj život přečetl.

2 02.11.2016

Poloviční úspěch

Jednou to prostě přijít muselo. Nemohu říct, že by to byl úplný propadák, ale v porovnání s ostatními velikáni skandinávské krimi mně Larssonová přijde jako poraněný kůň na dostizích. Nevím jak u vás, ale u mě by měla šanci jen při absenci právě výše zmíněných velikánů. Co z toho všeho vyplývá? Vyplývá z toho, že další její knížky už číst nebudu.

Jistý recenzent o této knize napsal, že vás do děje vtáhne pomalu. Bohužel já musím podotknout, že velmi pomalu. Při čtení máte pocit, jako by jste se ocitli ve snu nějakého mnicha či jeptišky, která chce zažít nějaké to dobrodružství, ale stále chce být pod ochranou boha. Upřímně jsem čekal, kdy se v knize objeví citace z bible a světe div se brzo jsem se dočkal. Naštěstí jich nebylo tolik. I těch pár řádků mně, ale dokázalo knihu vcelku znechutit. Přesto to úplný propadák není. Při čtení čekáte co bude s vrahem a jak bude jednat. Jeho chování totiž opravdu nelze odhadnout. Čekáte i jak se vyvine postava Rebecky. Pro mě asi nejkvalitnější počin z této knihy. Sestra zavražděného a její přítelkyně je naopak drahý opak. Už dlouho jsem se nesetkal s tak otravným knižním hrdinou. Chvílemi si u ní připadáte, že snad ani není z našeho světa. Co se týče napětí, tak i to najdete, ale bude to dlouho a dlouho trvat.

Sečteno podtrženo jedná se o takový průměr. Postavy jsou tak uprostřed. Některé se vám zalíbí některé ne. Absence všeho náboženského by mně osobně vůbec nevadila, ale někomu zase může vyhovovat. Napětí dávkované po troškách, ale zase i to může někomu vyhovovat.

Všichni hold nemohou být mistři svého řemesla a právě to Larssonová dokazuje. Možná má sérii knih a je úspěšná, ale mnohem víc lidí si přečte a koupí autory jako Kepler, Larsson, Mankell atd.

2 02.11.2016

Nevinně vyhlížející zlo

Karin Fossumová opět dokazuje, jak je skvělá aneb i její druhá kniha s postavou komisaře Sejera ve vás zanechá dojem kvalitní četby. Nyní si autorka vzala na paškál teprve sedmnáctiletého Johnyho Beskowa a skrz něj nám podává opravdový hluboký pohled do mysli dezorientovaného chlapce.

Autorka opět dokazuje, že psychologické vykreslení postav je rozhodně její parketou. Stejně jako u Indické nevěsty, zde nečekejte nějaké přílišné napětí a agresivitu. Síla této knihy je opět v psychologii a v myšlenkách. Máme tu tedy důkaz, že opravdu stačí málo a váš život se obrátí naruby. Také vás toto dílo donutí přemýšlet o tom, jestli je vůbec společnost jako taková připravená na takové devianty a zda se jim dá zabránit.

Knihu bych doporučil všem milovníkům detektivek, kvalitních příběhů, obdivovatelům skvěle napsaných postav, ale hlavně fanouškům novodobých severských detektivek, aby uviděli, že se dá napsat i severská detektivka bez velkého množství mrtvých či mnohdy až enormně vystupňované formy násilí a zla, rozsahu přes 400 stran a aniž by nějak ztrácela na kvalitě. Tato kniha vás donutí přemýšlet. Donutí vás přemýšlet a vy náhle ucítíte kolem vás „chlad“. Chlad z toho, jak chladně a bez okolků Karin Fossumová dokáže proniknout do mysli postav (jakoby snad sama něco z toho zažila a pak to jen sepsala na papír). Tenhle příběh se ve skutečnosti nestal, ale vy máte po přečtení knihy pocit, jako by se opravdu stal. Z toho mnohdy až mrazí.

2 02.11.2016

Druhý svět

Dá se tato kniha charakterizovat pár slovy? Pár slovy možná, ale určitě si zaslouží vaši pozornost. Jedná se o dramatický fantasy román od Pavla Gottharda. Ústřední postavou děje je student žurnalistiky David, který postupem času získá podezření, že ho jeho přítelkyně Pavlína podvádí. Nakonec však zjistí, že mu Pavla utíká do svého světa fantasy. No a právě do tohoto světa se vydá i David. Jak tohle vše nakonec dopadne?
Po přečtení knihy mohu mít jen samá slova chvály. Kniha vám nezabere moc času na čtení, jelikož je opravdu čtivá a má jen 200 stran. Velmi se mi líbilo i to propojení reálného a fantasy světa. Rozhodně musím uznat, že i já jsem získal po přečtení pocit, že mladí lidé utíkají z reálného světa do toho svého vysněného či nevysněného fantasy světa. Mnohdy dokonce jakoby se v tom fantasy světě zasekli a v tom reálném se neposouvali dále, jako v tomto díle. Musím také pochválit autorův jazyk. V knize není jen spisovný jazyk, ale i hovorové výrazy a vulgarismy. Díky tomu máte pocit, jako by vám tento příběh vyprávěl nějaký váš kamarád. I kvůli tomu se děj čtenáři jeví jako velmi reálný. Reálně dokonce vyznívá i onen fantasy svět. Tudíž tu máme obrovskou sílu autora vyjádřit reálně nereálné.
Knihu bych doporučil všem vyznavačům fantasy literatury, ale i ostatním. Snad každý máme nějaký ten svůj druhý svět a možná, že po přečtení této knihy se do něj snově zatouláme a nebo ho teprve začneme objevovat. Rozhodně si ale předtím přečtěte tuto knihu. Může vám posloužit jako taková startovací čára do vašich snů o jiném světě.

2 02.11.2016

Viva La Mafia!

Viva la Mafia a třikrát velké ano. Výborné počtení. Rozhodně lepší než první díl z této trilogie a jestli to takhle bude nadále, tak závěrečný díl bude jednoduše pecka. Proč jsem z tohoto díla tak nadšený? Vysvětlení najdete na řádcích níže. Už samotný nápad umístit mafii do severských končin Evropy mně osobně přijde geniální. Vlastně proč ne, proč by musela být mafie symbolem jen pro Ameriku, Itálii a jih Ameriky. Může být a určitě je kdekoliv. Vítanou změnou je i to, že stěžejním příběhem zde není staré známé vyšetřování případu, ale hlavně situace jednoho mafiánského klanu. Milovníci vyšetřování případu, ale rozhodně smutnit nemusí. I tohle se zde najde, ale jak jsem psal výše, tak to není hlavní premisa věci. Obrovsky kvituji ten obrovský zeměpisný záměr, který se v knize vyskytuje. Příběh se odehrává ve Švédsku, Dánsku, Francii, Itálii, Kolumbii a pro potěchu nás i u nás v Praze. Dokonce to vypadá, že by se Praha mohla objevit i v třetím díle. Výborně. Taková inspirace Mankellem. Proč ne, já to jen uvítám. Dalším obrovským plusem jsou postavy. Sophie je taková ta mamá rodu, kterou všichni i vy milujete a držíte ji palce. Zajímavý to kontrast, že je vlastně jednou z hlav mafie a přitom ji všichni čtenáři vesměs vnímají jako dobrého člověka a kladnou postavu. To se jen tak někomu nepoštěstí a autorovi za to náleží obdiv. Obdiv i když negativní naopak zaslouží postava z druhého břehu řeky. Zkorumpovaný, odporný, nechutný, ničeho se neštítí se policista Tommy. Vlastně takový protiklad Sophie. Měl by být ztělesněním dobra, poctivosti ale přitom je to přímo naopak a čtenáři ho vesměs nenávidí. Bez něj by to, ale v příběhu nebylo ono a jednoduše sem patří. I za to by měl autor opět sklízet obdiv. Ostatní postavy jsou také kvalitně napsané a vesměs hýbou dějem. Samotná zápletka také nenudí a rozsahově opět jednoduše klasika. 400 stran víceméně jako obvykle. Oproti prvnímu dílu je Druhý syn už takový uvolněnější, akčnější, propracovanější a jednoduše lepší. Samotný závěr knihy pak končí vesměs otevřeně i když nějaké dveře se uzavřou a onen otevřený děj, tak ten slibuje v třetím díle ještě určitě zajímavou jízdu. Já jsem nadšen a hodnotím toto dílo 95% a nemohu se dočkat jeho pokračování.

2 02.11.2016

To takhle jednou dřív a děsivě

Autor v příběhu sepisuje zajímavou mozaiku tajemného příběhu a tehdejší doby. Nutno napsat, že umně. Čtenář díky této literatuře alespoň na chvíli navštíví staré časy a jejich atmosféru. Zajímavé je také sledovat tehdejší myšlení lidí. Dnes už je to skoro nepředstavitelné, ale onehdy se opravdu věřilo na vlkodlaky a jiná podobná tvorstva. Rychter vás do příběhu vtáhne i popisem míst. Blátivé ulice s mnoha výmoly, plno zvířecích exkrementů, staré domy, potemnělé ulice a skrytá zákoutí. Představa města ve starších dobách jako vyšitá. Čtení tohoto díla vám jinak taky mnoho času nezabere. Dílo má pouhých 326 stran. Zajímavé jsou i postavy. Často u některých z nich nevíte zda do děje nějak výrazněji zasáhnou či nikoliv. Příjemná je i celková záhadná atmosféra nesoucí se celým dílem. Napětí se samozřejmě také nevyhnete a ono samotné vyšetřování vražd je taky umně sepsané.


Sečteno podtrženo to dohromady pasuje a my tu máme další zajímavou knihu. Tentokrát od polského autora a je vidět, že kvalitní literaturu u našich sousedů prostě najdeme. Nebude chybět ani mé závěrečné hodnocení procenty. Tentokrát knize uděluji 78%.

2 02.11.2016

Vzpomínejme a už nikdy nezažijme

Tak jsem se rozhodl dát si na chvíli pohov od všech těch detektivek a sáhl jsem po jiném žánru. Konkrétně po knize plné historie, literatury faktu a autobiografie. Nakonec jsem se i zde dočkal jako u detektivek pořádného napětí, ale v trošku jiném směru.

Rozsahově je dílo kratšího ražení (255 stran), ale vše vám vynahradí příběh v ní se skrývající. Je to jeden z těch mnoha příběhů co by se měl vyprávět a neměl by být zapomenut, avšak už nikdy by se neměl prožít. Ostatně vše kolem války by se nemělo zapomenout a naopak mnohdy připomínat jako velice smutné memento naší historie, ale v žádném případě by se nic podobného už nemělo opakovat. O tom jaká je v tomhle situace bychom mohli pak vést sáhodlouhé debaty a to není účelem této recenze. Jejím účelem je vám představit napínavý příběh s postavami ve velice širokém spektru chování. Od největších ubožáků, kteří si jen tak pro nic za nic užívali střílení a kopání do lidí, přes příběhy lidí srdceryvně se peroucí s nepřízní osudu a těžkého žití až po lidské hrdiny například pašující jídlo pro druhé. Díky hlavní hrdince jste rychle vtaženi do děje a až do konce se nenudíte. Se samotnou autorkou pak nesmírně sympatizujete a přejete jí brzký šťastný konec jejího utrpení. Velice kvalitně hodnotím i samotný závěr knihy. Líbil se mi návrat spisovatelky do míst, ve kterých prožila nesčetná muka a popis jejich emocí když si znovu procházela ony koncentrační tábory a vyprávěla lidem, co tu zažila.


Tuhle knihu rozhodně doporučuju. Máte ji docela rychle přečtenou a má skvělý, ale dost smutný a napínavý příběh. Doporučuju také pro uvědomění jak moc je cenný lidský život a jak my lidé dokážeme být krutí i empatičtí. Knihu hodnotím 100 %. Snad nás nic takového co paní Birenbaumovou nepotká.

2 20.10.2016

Druhá Fosterová z toho zatím není, ale člověk nikdy neví

Veleoblíbený Bryndza nám tentokrát nenabídl další případ s Erikou Fosterovou, ale naopak první případ nové hrdinky Kate Marshallové. Ta není rozhodně druhou Erikou a ani bychom to nechtěli. Není jí zatím co se oblíbenosti týče a trochu se bojím, že tahle hrdinka bude u čtenářů vždycky až ta druhá. Nicméně i ona má co nabídnout a vlastně i celá kniha. Případ jako takový je zajímavý, nenudí, jen konec mně přišel takový rychlý, náhlý a v určité části za mě i snad trošku přitažený za vlasy. Bohužel v textu najdete pár typických klišé pro tento žánr, což je za mě docela na škodu, ale přežijete to. Rozsahem kniha zase nijak nevyčnívá a tak vás čeká 450 stran. Do postav není problém se vžít,oblíbit si je a nebo naopak některé jako vrah si vaše sympatie asi nezískají. Za mě je zde nejlepší postava asistent hlavní hrdinky. Ten pak s ní zažije i jeden docela vtipný moment. Takže i nějaký ten vtip tu najdeme a za to dávám body navíc. Čtení vám rychle utíká, protože samotné kapitoly nejsou nikterak dlouhé.
Napětí tu je tak akorát a dále se mi líbilo, že Kate dá nakonec vrahovi ochutnat tzv. jeho vlastní medicínu. Kdo četl chápe, kdo ne ať si knihu přečte a pak pochopí. Na jednu stranu by člověk řekl, že už musí být Bryndza vypsaný a tak jeho nová série bude pecka. Na druhou stranu jedná se o úplně nové postavy, příběh atd. a to pak asi můžete být vypsaní jakkoliv. Přes tohle všechno hlavní hrdinka a její další případy a životní příhody rozhodně potenciál mají a své čtenáře si taky najde. Za mě však zatím vede Erika a její případy, ale jak jsem psal u Kate, tak tady jsme se s ní teprve seznámili a teď je na ní a autorovi nám dokázat co dovedou. Zklamán z knihy nejsem, ale přece jenom jsem asi čekal větší pecku. To už je však úděl těch úspěšných, že se to nové od nich očekává jen v té nejlepší kvalitě. Takže nechme se překvapit a počkejme si na další případ Kate Marshallové a snad nás příjemně překvapí. Také jsem docela zvědavý, jak nám tyto své hrdinky bude Bryndza nabízet. Jestli je bude střídat, nebo dá nějakou na chvíli takříkajíc k ledu a pak nám ji znovu nabídne. No uvidíme a vy níže uvidíte hodnocení této knihy a to je 75 %.

1 20.11.2019

Zbytečné

Zatímco autorova kniha Případ Collini byl klasickým románem nebo snad spíše novelou a byť nijak extra nepřekvapil, tak se jeho existence dala velice v klidu obhájit. Zato u Viny si tím tak jistý nejsem, ale předem říkám, že se jedná čistě o můj názor a kdokoliv jiný to může vidět naprosto jinak. Začnu kladem a to je krátký rozsah knihy. Konkrétně pak 200 stran a jazyk, kterým je kniha psaná. Ten je takový obyčejný a bez zbytečných složitostí. Ostatně by to k tomuto dílu ani nepasovalo. Teď už k tomu proč mně tato kniha přijde zbytečná. Přijde mi jako takový zbytečný pelmel o tom jak mi lidé dokážeme být divný a zlí. Já si pak říkám, ale musím říct, že je to snad něco nového? Určitě ne a tak proč to nezpracovat nějak jinak. Čtenářsky přívětivěji. Třeba vypíchnout jen dva, tři případy a kolem nich vystavět děj. Lépe by za mě vyznělo i vymyslet jednu hlavní zápletku a pak třeba, že si postava vzpomene v určité části na nějaké případy z praxe a pak se děj vrátí k hlavní lince. Takto to na mě opravdu působí jako by nás autor snad chtěl znovu informovat o lidské zvrácenosti a divnosti a to je vše. Za mě tedy opravdu nemusí. Zároveň tak nemusím dál rozebírat toto dílo, protože mi opravdu přijde poněkud zbytečné. Hodnotím ho pak 40 %. Abych však nekončil jen negativně, tak hned první povídka je kvalitní a překvapivá svou drsností a trošku i tou nenadálostí, že se ta hrozná věc stala jakoby z ničeho nic a ještě, že knihu přečtete díky jejímu malému rozsahu opravdu rychle. Tím pádem se tak můžete brzo vrhnout na další hodnotnější knihy.

1 27.11.2018

Čas zjemnit

Tato kniha je prostě čistá radost. Radost jak je vizuálně zpracovaná a radost je i číst. Nejdříve k její vizuální podobě. Naštěstí si zachovala stejný charakter, který kniha dostala už pro svůj první díl. Vytvořit knižní obálku vizuálně jako obálku dopisní, tak to je skvělá nápad a to obzvláště když v obou dílech hraje zásadní prim postava pošťáka. Tato kniha rozhodně tedy bude vítanou vizuální vzpruhou každé knihovny a byla by opravdu škoda oba díly do ní dát hřbetem a ne obálkami dopředu.

Jak jsem psal, tak i číst tuto knihu je radost. Mám velice rád, když se z knihy něco nového dozvím a je úplně jedno zda se jedná o beletrii či odbornou literaturu. Tady jsme trošku nahlédli do světa japonské poezie a dozvěděli se něco o pár pojmech z ní. Samotné haiku a jiné verše pak opět dodávají knize nádech romantiky, erotiky, jednoduchosti a jemnosti a skvěle doplňují ostatní text. Celý text v tomto díle je promyšlený od a po z a zbytečně neodbíhá od tématu, je takový hravý, poctivě zpracovaný. Je vidět, že si na něm autor dal záležet a vyhrál si s ním do posledního detailu. Byť kniha není žádnou kriminálkou, tak čtenáře udržuje v příjemném napětí. Čítatel je tak zvědavý jak to vlastně s tou láskou daných postav dopadne a kdo nakonec takříkajíc ostrouhá. Kvituji velice i překvapivý závěr, ale prozrazovat ho nebudu, protože to by byla věčná škoda. Plus si zaslouží i samotné postavy, které jsou vykreslené mnohdy dosti podrobně a hlavně lidsky. Autor z nich nedělá nějaké hrdiny či něco co prostě nejsou. Žijí si své životy a potýkají se vším, co jim to přináší. Díky tomu si k nim čtenář velice rychle získá vztah a začne jejich příběh prožívat s nimi. Klady si zaslouží i prostředí. To je jako celé toto dílko vykresleno detailně a opět znamenitě. Montreal musí být určitě krásné město a i Guadalupe musí být krásný ostrov. Byť na něm v roce 2015 údajně žilo jen 213 obyvatel. K tomuto číslo se pak blíží i samotný rozsah knihy a konkrétně pak má Pošťákova snoubenka 201 stran.

Pošťákova snoubenka je krásným vizuálním i příběhovým pokračováním Podivuhodného života osamělého pošťáka a i když svým romantickým nádechem asi nesedne každému, tak ji mohu jen vřele doporučit a udělit ji plných 100 %. Není nikdy na škodu v dnešní uspěchané době se zklidnit a ponořit se do krásného čistého příběhu o lásce. Třeba vás toto dílko mile překvapí a třeba nás překvapí i autor a napíše jeho pokračování na popud čtenářů. Těm se totiž první díl tolik líbil, že si Poštákovu snoubenku prý vynutili jako jeho pokračování. Buďme za to rádi. 

1 27.11.2018

V pohádkách končí vše šťastně? Ne v mých.

Pohádky jsou stále prima, stále skvělé, ale už to nebylo ono prostě. Nebo byly čteny v nevhodnou dobu. Přesto jsem si jejich čtení víceméně užíval a žádné trpění (mé) u nich nehrozilo. Musím se také přiznat, že jsem po pohádkové knize sáhl jen z důvodu plnění čtenářské výzvy pro letošní rok, ale co už. Bratři Grimmové jsou moji velcí oblíbenci v tomhle žánru a film s jejich pohádkami přímo zbožňuju a většinou se na něj dívám v televizi, pokud tedy zrovna mohu. Teď už však přejděme k samotným pohádkám.

V knize najdeme 15 klasických pohádek těchto bratří. Jmenovitě třeba Sněhurku, Růženku, Červenou karkulku, Lociku, Šípkovou Růženku, Žabího prince, Husopasku, Krále drozdí bradu, Jeníčka a Mařenku atd. Nechybí ani bohaté a hezké ilustrace a velké písmo. Díky němu jsem si připadal chvílemi jako stařeček co naštěstí ještě nepotřebuje brýle na čtení, ale velká písmena už mít v textu musí. Jak jsem psal, tak tyto pohádky jsem si vybral záměrně a to i protože jsou místy takové temnější a to já můžu. Stejně však na mě byly temné jen málo. Už jsem definitivně a asi doživotně deformován svou láskou ke kriminálkám, jelikož jsem si tu vraždil postavy jak na běžícím pásmu. Má deformita či smutnění po nějaké té hezké kriminálce dospěla až do bodu, že jsem si vypsal na papírky postavy a na další papírky způsob jejich smrti. A pak začalo to pravé tóčo aneb tahání z misek postavu a způsob její smrti. Pak jsem ještě přidal misku s papírky na kterém byl napsán vrah či vrahové. Takže Růženka skončila otrávená plynovým jedem, Červená karkulka gilotinou usekla hlavu Husopasce, ze skály byl shozen Jeníček Mařenkou, Locika ukřižovala Žabího prince atd. No prostě odklon od pohádky jak jen může být. Nicméně stále jsem četl pohádkovou knihu, takže pár slov opravdu k pohádkám. Samozřejmě vše končí šťastně a o to přece jde. Kniha jinak nabízí už ikonické pohádkové postavy, děj svižně ubíhá, nenudí, ilustrace jsou velice povedené. Samotná kniha je pak přečtena velice rychle a dá se číst v jakémkoliv věku. Grimmové jsou prostě klasika. Na závěr musím dodat, že nejsem nějaký nemilovník pohádek. Naopak pohádky mám rád, občas na ně i kouknu, některé i pochválím. Můj milovaný žánr už to však není a rád ho přenechám mladším. Ti třeba ještě nemají zkažený pohled na svět a třeba si myslí, že vše opravdu šťastně končí. Tyto pohádky pak hodnotím 80 %.

1 07.01.2017

Takový domácký příběh

Do rukou se mi dostala kniha mladinkého a troufám si tvrdit, že i neznámého domácího autora. Stojí jeho kniha První poločas za přečtení a vy tak objevíte nového, domácího, nadějného autora? Odpověď z mého pohledu na tuto otázku zjistíte přečtením této recenze.

Nejprve pár poznámek k ději. Děj je přehledný a nehrozí vám tak ztracení v něm. Má však pomalejší rozjezd a to mi vadilo. Kniha prostě ze začátku nedokáže úplně vtáhnout do děje, snad i nudí. Celkově bych uvítal i nějakou větší celkovou gradaci příběhu. V příběhu se pak i později najdou slabší místa a děj zde vyloženě vázne a vy se při jeho čtení nudíte. Přejděme k další věci, co mi při čtení docela hodně vadila. Dost mi totiž vadily časté popisné pasáže. Třeba velice časté popisování oblečení postav mě už vyloženě štvalo. Nyní už co se mi na této knize líbilo. Oceňuji, že kniha má uzavřený a na všechny otázky zodpovídající závěr, jelikož nevím, o čem by případné pokračování bylo a čtenář tak má vše zodpovězeno. Jen ten konec je až moc takový šťastný, ale někdo jiný z něj může mít úplně jiný pocit. Velkou výhodou samotného příběhu je jeho uvěřitelnost. Celý příběh se zdá být takový zdomácnělý, však se také odehrává v prostředí českého fotbalu. A například při čtení o probíhajícím zápase máte úplný pocit, že ho sledujete naživo a říkáte si, že přesně takhle to vlastně na vesnickém fotbalu chodí. Pochvalu si pak zaslouží i jakási idea díla, že člověk se nemá za žádnou cenu vzdávat. To je myslím hezká myšlenka a rozhodně neuškodí si ji připomenout. Za povedený tah považuji i prostředí fotbalu. To se k tomuto příběhu opravdu hodí a hlavně je sepsané jak už jsem psal velice uvěřitelně a je vidět, že opravdu mnoho z jeho aspektů se dá přenést do samotného života. Jen si autor možná právě prostředím fotbalu odehnal čtenářky. Ty přece jenom začlenění děje do prostředí fotbalu asi tolik neocení, ale třeba se mýlím. Přejděme nyní k postavám. Musím ocenit postavu hlavního hrdiny Patrika. Je to prostě sympatický mladík a vy si ho v průběhu knihy brzo oblíbíte a začnete k němu chovat sympatie. Ostatním postavám by neuškodila větší hloubka, větší propracovanost. Jako celek je pak hodnotím, že sice úplně nenadchnou, ale ani nijak neurazí. Jsou však takové obyčejné, všední. Dodám i pár řádků k jazyku jakým je toto dílo psané. Rozhodně nečekejte nějaká skvostná přirovnaní, sáhodlouhá souvětí, zvláštní věty apod. Kniha je prostě sepsána takovým obyčejným, všedním jazykem. Což za sebe oceňuji a chválím autora, že se právě nesnažil o nějaká vzletná přirovnání, krásné metafory atd. Do příběhu by to totiž opravdu moc nepasovalo. Na závěr vás ještě budu informovat o počtu stran této knihy. První poločas má konkrétně 446 stran, takže se opět nejedná o nějakou rozsahovou anomálii.

První poločas není úplně špatná kniha, ale není ani nijak skvělá. Řekl bych, že se jedná o takový trochu lepší průměr. Já ji pak hodnotím z výše uvedených důvodů 65 %.

1 14.12.2016

Martin Klíma 13. 12. 2016, 19:22 Upravit Smazat
Čtenář jako metafora

Byť už nemusím, tak přesto si rád přečtu i nějakou odbornou populárně naučnou literaturu. V takové chvíli vždy rád sáhnu po autorovi s příjmením Manguel. Co si pro nás přichystal tentokrát v knize Cestovatel, věž a červ?

Hodně lidí s odbornou literaturou bojuje a přitom ani nemají důvod. Mnohdy ji zavrhnou jen proto, že si jí dost užili z dob studia. To že mohou číst třeba o autech, když je baví atd. už pak jaksi opomíjejí. Mě baví čtení, literatura obecně, tak proč se na tohle téma nepodívat i z jiného úhlu pohledu?

Líbí se mi, že autor v této knize kritizuje zápornost metafor, které si čtenář vytváří a naopak hledá jejich kladná vyznění. Samotného čtenářství se pak zastává velice zapáleně a vášnivě. Dále se snaží odpovědět, která metafora nejlépe vystihuje to samotné čtenářství. Jsou si čtenáři se svými postavami podobní? Raději s nimi putují do neznámých krajin a nebo navštíví ty staré známé kraje. Jsou čtenáři samotáři či raději vyhledávají společnost? Je kniha něco jako telefonní budka, kam čtenář přichází, aby se na dálku setkal s druhým člověkem, který mu chce něco podstatného sdělit? I na tyto otázky se snaží Manguel najít odpověď či odpovědi a to vše za pomoci prostupování napříč kulturními dějinami a za pomoci velkých literárních postav. Celé to působí dosti originálně. V knize je patrná proměnlivost, mnohotvárnost čtenářovi role. Kniha totiž může být ledasčím. Místem kde se ukládá nějaká paměť, nástroj za jehož pomoci překonáme časovou i prostorovou překážku, zdrojem osvícení, místem pro ukázání zkušeností atd. V knize je poukázáno na to, že kdysi dávno byla četba považována i za cosi nebezpečného. Četba totiž dokáže i prostupovat skrz čtenáře do hloubky a odkrývat podstatné věci, ale i odvádět pozornost od skutečnosti klidně i k něčemu neexistujícímu. Všechny metafory se totiž dají vnímat i jako dvojznačné. Zaujal mě i poznatek, že čtení bylo původně uvaleno jako závazek pro Adama a Evu za jejich prvotní provinění. No v tom případě velké možnosti četby asi tenkrát zrovna neměli. Trochu mi na knize vadil odsuzovačný postoj autora k moderním digitálním technologiím. Na druhou stranu ho chválím za použití myšlenky, že jsme jediný živočišný druh, pro kterého se svět skládá z příběhů. To je moc hezká myšlenka. Podle Manguela máme čtení ve své podstatě, jsme utvářeni slovy, která jsou prostředkem našeho bytí ve světě. Takže čtěme. Máme to přece ve své podstatě.


Hodně zajímavá a kratinká knížka. Má 152 stran a byť nemá nějaký překotný děj, tak v ní najdeme zajímavé myšlenky. Nezaujme však každého. Zaujme ty čtenáře se zájmem pro četbu. Ti ji pak ohodnotí třeba jako já 90 %.

1 13.12.2016

Láska ve smutné době

Na zadním přebalu knihy je věta: Příběhy doby, v níž láska sice občas nabývá bizarně neuvěřitelných podob, ale stále existuje. Tak přesně o tom tahle kniha je.

Hanif Kureishi autor bestselleru Budha z předměstí sepsal tuto pozoruhodnou povídkovou knihu a opět s ní u čtenářů zabodoval. O knize se tvrdí, že je směsicí šokování, strachu ale i pohody a komična. Nemohu než souhlasit. To vše je pak zabalené do skvělých příběhů s postavami, které vás chytnou a nepustí. Ze všech povídek na vás dýchá melancholie nad životem, láskou a pomíjivostí. Společně s autorem hledáte lásku i tam kde by ji čekal málokdo. Dalším tématem knihy je rebelský způsob života, takové to volnomyšlenkářství. Rozsahově kniha žádný problém nebude, jelikož má jen 209 stran. Je to takové příjemné svěží čtení u kterého možná na konci budete smutní, že už končí. Kniha jako taková mně osobně přijde jako jakási kronika soudobé společnosti, která se neschovává za jakési pozlátko, ale ukazuje se tvrdě, reálně a v celé své kráse. Právě ona pak děsí, šokuje, nahání strach, ale je i k smíchu. Knihu pak zaručeně nedoporučuju zarytým puritánům, jelikož se v ní hodně otevřeně hovoří o sexu a pro sprostá slova autor taky nechodí daleko.

Hanif Kureishi je dle mého skvělý vypravěč a tato kniha to jen potvrzuje. Hlavně co se mě osobně na ni kromě tématu, postav atd. líbí je právě její současnost. Jakoby ji někdo sepsal teprve včera. Co říct na závěr? Například si přečtěte povídku Příběh o Lejně. Je stejně tak absurdní, jako je dobrá. Opravdu vám ji doporučuji.

1 10.12.2016

Dobrý čaj a dobré počtení

Uvařte si nějaký lahodný čaj a poté se s ním a touto knihou někde v klidu usaďte. Do rukou se vám dostal takový malý letem světem čajový průvodce. Přesto v něm najdete vše. Od historie po současnost čaje, recepty na lahodné čajové šálky, čajové rituály a dokonce i věštění z čajových lístků s malým symbolickým slovníčkem.

Kniha rozměrově velmi malá a i stránek má oproti jiným titulům poskromnu, přesto není o nic bezvýznamnější a já ji rozhodně doporučuju ke čtení. Nejenom proto, že čtením krásné literatury by měl být knihomol živ, ale občas by se měl začíst i do nějaké té odborné literatury. V tom případě je tato kniha tím ideálním po čem sáhnout. Dozvíte se v ní plno zajímavostí a najednou si uvědomíte, že nepijete jen obyčejný čaj, ale něco se svou historií, tajemnem a věcmi okolo toho. Třeba vás kniha chytne až tak, že si budete chtít pořídit a poté vypěstovat vlastní čajovník. I při tomto vám bude kniha velmi nápomocná. Obsahuje mimo jiné totiž také kapitolu o rostlině jménem Čajovník.

Mezitím co si budete vychutnávat lahodný čaj, do hlavy se vám budou hrnout kvanta nových informací o čaji a vy pak můžete „dělat chytrého před svými přáteli“. Abych vás ještě víc navnadil, tak v knize se například dozvíte i něco o čajových ochutnávkách, obřadech, jak správně čaj podávat atd. Bohužel tato kniha má jednu velkou nevýhodu a to, že se nedá koupit samostatně, ale pouze v setu s konvičkou a šálky na čaj.

Tak šup do knihkupectví a udělejte si pak dobrý čaj a začtěte se. Nemuseli by jste litovat.

1 10.12.2016

Kratičká, ale z domova

Máte tak dvě hodinky i méně čas? Chcete opravdu krátkou knížku? Napsanou známým a respektovaným autorem z domova? Knížku obsahující povídky? Tak to pak sáhněte po Království za story, jelikož splňuje všechny tyto požadavky.

Taky jste tuto knihu dostali za něco a nebo k něčemu? Třeba za nákup? Vypovídá to o ní něco? Možná ano a možná ne, ale popravdě na zadek si z ní opravdu nesednete. Je opravdu ideální tak na výplň trošku delší chvíle, ale nějaký hluboký čtenářský zážitek tady rozhodně nečekejte. Za prvé je smutné, že povídky vám rozhodně neutkvějí delší dobu v paměti. Za pár minut už vlastně ani nevíte, o čem byla ta poslední. Nijak spolu ani moc nesouvisejí. Povídky jsou pak jednak vtipné, tak i smutné až depresivní. Celkově jsou však takové nemastné, neslané. Vtipná není zase až tak vtipná. Přitom humor je s autorem neodmyslitelně spjatý. Smutná, depresivní povídka je zase tak nějak podivně smutná a depresivní. Mírně oceňuji pár otevřených konců u povídek. Alespoň tím autor nutí čtenáře přemýšlet a umožňuje jim si je dotvořit dle vlastní fantazie. Někdy v povídkách zmateně hledáte pointu. Je to takové zmatené, stejně jako samotný obsah knihy. Třeba jak může někdo hrát na piano a přitom mávat rukama atd. Ze samotných povídek pak pan samotný autor nejde skoro poznat a nevědět kdo je autorem, tak ho já i mnoho dalších vůbec netipne. Jazyk je také takový obyčejný, pomalu jako kdyby knížku napsalo dítko chodící ještě na základní školu. Objevil jsem i pár vážně podivných slovních obratů a za boha nemohu přijít na to, co tím chtěl autor říct či naznačit. Bohužel nebudu pět ódu ani na postavy. Jsou strašně obecné, nudící, místy prapodivné. Čtenář je hned zapomene. Nakonec to však v konečném důsledku asi tolik nevadí. Přece jenom čtete rychle povídku za povídkou a stejně tak rychle se objevují nové a nové postavy. V úvodu recenze jsem také psal, že čtení tohoto dílka vám zabere přibližně tak dvě hodiny. To je pravdivá informace. Kniha má totiž pouhých 80 stran.

Lámu si hlavu nad tím, proč vlastně tahle kniha vyšla. Pro nové čtenáře autora tahle četba rozhodně nebude kdovíjak skvělá a ani jeho fanoušci rozhodně nejsou z tohoto díla nadšení. Nicméně i mistr tesař se utne, jelikož však za knihu nic neutratíte, tak to vem čert. Dodávám i dnes velice nízké procentuální hodnocení, konkrétně 35 %. Šabach určitě umí mnohem, mnohem lépe. Tak mi to alespoň bylo totiž tvrzeno, jelikož se zatím jedná o mé první seznámení s tímto autorem.

1 07.12.2016

Další krásný avšak i smutný příběh

Tato kniha má rozhodně silný námět a samotným zpracováním příběhu je skvěle zvládnutá. Nicméně pojďme na vše popořadě. V knize nenajdete popisy koncentračních táborů, popisy z válečných front, ani se nedostanete příliš do kontaktu s vojáky SS. Kniha jako taková je vlastně osobní příběh chlapce, který uniká před smrtí a musí se vyrovnat se svým zničeným životem. Postava Huga je jednoduše úchvatná. Autor ho dokázal sepsat tak, že s ním naprosto soucítíte a i děkujete, že nejste na jeho místě. Celkově jeho fyzické i psychické dospívání je v knize vykresleno na výbornou. Jeho vnitřní monology jsou pak nesmírně zajímavé a místy i dosti smutné, avšak opět krásně zpracované. Líbilo se mi také, že se Hugo snažil přemýšlet pozitivně a pokoušel se myslet i na budoucnost. Na budoucnost, ve které se všechen smutek a strach rozplyne a bude prostě dobře. I jeho postupné budování citů k Marianě je sepsáno poutavě a příběh by bez tohoto aspektu nebyl tak kouzelný. Zajímavý kontrast pak vytváří Hugovo vzpomínání na to, jak se měl s rodinou dřív dobře proti jeho současné situaci. Druhou hlavní postavu Marianu lze zpracováním rovněž označit za povedenou práci. Velice se mi líbí to spojení prostitutky s morálním charakterem. Zvláštní u této postavy je to, že o sobě neustále mluví ve třetí osobě. Nicméně takto v příběhu mluvily i ostatní její kolegyně. A z této mluvy pak jakoby vyzařovala určitá nenávist vůči sobě samotným. Tyto ženy se snažily nějak potrestat za to, čím se živí. I zpracování pocitů Mariany k Hugovi je myslím dobře sepsáno. Samozřejmě pak i Marianě čtenář fandí.

Kniha jako taková nenudí, jsou v ní skryté velké emoce, které čtenáře zasáhnou a už nepustí, nutí čtenáře přemýšlet a uvědomit si, že se opravdu v nynější době máme dobře, ale přesto doba v knize popisovaná zase není až tak úplně nějak moc dlouho vzdálená. Samotné obracení role, kdy naopak potřebuje pomoct Mariana je rovněž zajímavým prvkem. Pozitivně pak hodnotím i samotný závěr knihy. K rozsahu pak dodávám, že kniha má 288 stran. Tudíž vám její čtení nezabere moc času.

Květy temnoty jsou příběh, ukazující, že uvnitř chlapce se může ukrývat vyspělý a oddaný muž, zatímco prostitutka může mít i morální charakter a že síla lidskosti a lidského ducha je velice silná a na tento fakt by se rozhodně nemělo zapomínat. I z těchto důvodu tuto knihu hodnotím 95 %.

1 28.11.2016

Magické Finsko, aneb Zaječín se nezdá

Hodně zajímavý literární počin. Už jenom samotná první stránka a popis Elly: Bylo jí dvacet šest let a krom jiného se skládala z překrásně vykroužených rtů a nefunkčních vaječníků. Zajímavý popis člověka, nemyslíte? Takhle zvláštní a zajímavá je vlastně i celá kniha. Samotný příběh je rozdělen do tří částí a bohužel tu úvodní, která má čtenáře vtáhnou do děje, pak považuji za nejslabší. Prostřední je z nich pak nejlepší a poslední část trochu kazí samotný závěr knihy. Ten mi přišel jakoby takový uspěchaný a ne vše vysvětlující. Samotná kniha je jinak taková mnohotvárná. Chvíli je to psychologický román, pak zase sklouzne do pohádky, jindy se zase jeví jako příběh psaný ve stylu magického realismu. Monotónnost tedy tomuto dílku rozhodně vyčítat nelze. Líbilo se mi, že z knihy sálala taková ta místy mrazivá atmosféra a zrovna k Finsku se to rozhodně hodí. Překlad jmen postav do češtiny mně vůbec nevadil. Rozhodně si je člověk spíš takto zapamatuje a dokáže je případně i vyslovit. Ony postavy pak hodnotím vcelku kladně. Dokážou čtenáře zaujmout, nenudí a ve většině jsou dobře propracované. Hlavní devízou tohoto díla je rozhodně jeho originalita (Velice se mi třeba líbil název knihy pro děti Potvůrkov a nebo i samotný nápad literárního spolku atd.). Oceňuji i nepředvídatelnost děje. Samozřejmě čtenář možná místy tuší, jak bude děj pokračovat, ale mnohdy se mílí či ho děj zcela překvapí, aniž by předtím tušil, kam se bude odvíjet. Rozsahově tu zase nemáme nic extrémního. Dílo má totiž 317 stran. Bohužel se ani v této knize nevyhneme nějaké té milostné aférce a zrovna v tomto příběhu snad ani být nemusela. Chvílemi mně přijde, jakoby sex z ní vycházející musel být pomalu v každé knize. Pochválit musím i knižní obálku, ta se vyloženě k této knize opravdu hodí a navíc je vážně krásná.

Literární spolek Laury Sněžné rozhodně není čtení pro každého a někomu se děj v knize bude znát až moc divný, ale pokud ho přijmete, tak vás čeká čtení hodně originálního textu a důkazu, že současná severská literatura nejsou jen výtečné detektivky. Na závěr samozřejmě ještě přidám své procentuální hodnocení knihy a to činí 90 %.

1 23.11.2016

Skvělý příběh objevující se napříč časem a místem

Sarajevská hagada je rukopis, který jistě stojí minimálně za povšimnutí. Plusem této knihy je už tedy rozhodně to, že zrovna o něm pojednává, jelikož se člověk dozví něco nového a rozšíří si obzory. Takže se dozvíme, že tato hagada byla třikrát ztracená, dvakrát zachráněná muslimem atd. Dalším velkým plusem tohoto dílka je postava restaurátorky Hany Heathové. Líbil se mi její vývoj od cynické, sarkastické a nezúčastněné vědkyně, pod jejíž ochranou slupkou se skrývá idealistka, po dalšího „člověka knihy“, který se snaží zmapovat její cestu od stvoření až k jejímu spasení. Nutno dodat, že i další postavy v knize nijak neztrácejí na kráse. Naopak mají v knize vždy své pevné, oprávněné místo a jsou sepsány do hloubky a rozhodně dokážou zaujmout. Chválit musím i střídání historických kapitol s těmi ze současnosti. Nepůsobilo to nijak zmateně. Zvláštní bylo i seznamování se s příběhem pozpátku, tedy od nejnovějších událostí až po ty nejstarší. Mně osobně to vůbec nevadilo a naopak to celé považuji za takové nevšední a opět dobře zpracované. Dobře zpracované bylo i veškeré prostředí, ve kterém se děj knihy odehrával. Hodně jsem si díky detektivkám od Mankella oblíbil, že se děj neodehrává jen na jednom místě, ale klidně i různě po světě. Takže u Stvořitelů a spasitelů jsem byl v tomhle ohledu více než nadšený a spokojený. Na knize oceňuji i poukázání na to jak se v průběhu staletí zacházelo se Židy a to především se ženami. Na čtenářovi city pak působí i pasáže zachycující utrpení dětí. Celkově mám pocit, jakoby knihou procházelo jakési poselství humanismu, a v konečném důsledku je jedno jakého je člověk vyznání, jelikož hlavní je on sám jako člověk. Kniha jako taková pak rozhodně nenudí a její závěr je také výborný. Na 400 stranách se nám tak rozvíjí krásný příběh, který je zajímavě provázaný a objevuje se na různých místech a v různý čas.

Stvořitelé a spasitelé je kniha, kterou se nebojím označit za jednu z nejlepších, co jsem minimálně letos četl. Tohle dílo má rozhodně nějaké své kouzlo a já jsem mu bezvýhradně podlehl. Této knize pak uděluji plných 100 %.

1 22.11.2016