sagasir komentáře u knih

Konečně se objevilo zalíbení

Trpělivost se vyplácí. Mně se v tomto případě zrovna vyplatila. Opravdu jsem nedoufal, že to někdy vyřknu, ale mně se líbí detektivka od Maye. Co líbí, já jsem z ní vyloženě nadšený a rovnou ji označuji za jednu z nejlepších, co jsem kdy četl. Přesto jedno dílo nedělá celek a tak zůstaňme v mém případě s Mayem stále u toho, že obecně detektivky tohoto autora opravdu nemusím, tedy až na tuhle.

Tato detektivka rozhodně dělá čest svému jménu, jelikož je opravdu výjimečná a opravdu v ní najdeme výjimečné lidi a to v jakémkoliv smyslu. Právě postupné vykreslování charakteru či celkového jednání postav je jedním z mnoha skvělých částí, která činí toto dílo natolik výjimečným. Vůbec mně nevadí, že Enzo není vyloženě nějaký ten detektiv, kolikrát je to i plus, jelikož přece jenom v detektivkách se to obecně detektivy jen a jen hemží a tak tu hned máme novou perspektivní postavu. Nutno dodat, že autor ji vůbec nezkazil. Samozřejmě má nějaké to všeobecné klišé co se hlavních postav v detektivkách týče, ale na stranu druhou nemít je a být to postava bez problémů, tak by to byla nuda a hlavně bychom snad i tiše záviděli. Povedlo se i samotné zasazení děje do úchvatného prostředí Francie a nápad s katakombami, tak tomu jenom říkám, že tento nápad byl nápadem za milión. Čtením knihy máte nutkání pochutnat si na nějakém to víně (svádí vás to nejenom tou Francií, ale celkově právě vínem, které tu má také svou danou úlohu). Tomu říkám úchvatná propojenost. Dalším nesmírně povedeným kouskem v tomto příběhu je pak samotný akt hledání ostatků oběti za pomocí indicií. Tohle jsem si nesmírně užíval a i díky tomu věřím, že se mně zalíbila zrovna tato detektivka Petera Maye. Na závěr už doplním jen pár informací. Rozsah knihy je (351 stran), za druhé, že se samozřejmě dočkáte napětí a to hlavně na konci knihy a samotný závěr je pak úchvatný. Pomyslnou třešničkou na dortu je pak i to, že v ději se najdou i místa způsobující minimálně pousmání pokud nejsou vyloženě i vtipné.

May mě prvním dílem série Akta Enzo naprosto dostal. Výjimeční lidé je opravdu výjimečná detektivka a já ji uděluji 100 %.

4 02.11.2016

Další autor a další detektivní série. Někdo by řekl, že už je toho dost a já zase, že toho není nikdy dost. A za tuhle kriminální sérii jsem pak obzvlášť rád, jelikož se stala ihned mojí oblíbenou a hlavně dokazuje, že současná kvalitní krimi literatura sice je doménou autorů ze severu Evropy, ale občas zazáří i autoři z jiných koutů naší planety. Tady konkrétně Ir žijící v Anglii. Právě ono prostředí Irska je pro detektivní příběh jako dělaný a Masterton to moc dobře ví. Představa a vlastně i popis neustálého pršení či alespoň zatažené oblohy jen umocňuje tu pravou detektivní atmosféru. S postavami v příběhu jsem neměl sebemenší problém. Hlavně pak komisařku Katie jsem si ihned oblíbil. Její postava je skvěle napsaná. Velice kvituji, že tato série je něčím odlišná od všech těch ostatních kriminálek. Je totiž taková celkově děsivá. Právě ona děsivost z této série dělá velmi kvalitní čtivo a věřte mně, že příběhy z této série zatím opravdu děsivé jsou. Možná až moc, až si říkáte, jestli tím sadistou není místo vraha nakonec samotný autor. No uznejte sami, že zbavování masa od kosti u obětí zaživa, tak to je docela silné kafe. Nemluvě o autorově zálibě rozmetání věcí na cucky díky bombě. Je prostě poznat, že Masterton je také autor několika hororů. Spíš tedy tuto sérii nedoporučuju číst před spaním, či když budete třeba sami někde v lese v chatě a kolem bude řádit bouřka. K napětí v knize mám taky samá pozitiva, jelikož kniha v žádném případě nenudí a ohromně kladně pak hodnotím i vymyšlení důvodu samotných vražd. To mně přijde velice originální a zapojení legendy do příběhu se mně opravdu líbí. Rozsahově pak kniha opět nijak nevybočuje. 383 stran je prostě vcelku standart u této literatury. Jediný důvod, který bude srážet mé jinak 100 % hodnocení, je samotný závěr knihy. Tam se mně totiž nelíbilo, co autor udělal z pachatele. Takže jak už jsem hodnocením naznačil tato série a její první díl se u mě umístil hodně vysoko a uděluju mu 95 %.

2 02.11.2016

Ženy co hrají důležité role

Jak je už z názvu patrné v tomto díle budou hrát důležitou roli ženy. Celkově postavy jsou opět tím, co se autorovi povedlo zpracovat na výbornou. Katie Maguirová opět nezklamala a už se z ní v mých očích stává taková Malin Forsová Irska. Silná žena, komisařka, která to však v osobním životě stále nemá fajn i když to vypadá, že místy svítá na lepší časy. Jsou to však stále jen krátké chvíle. S plusem hodnotím i postavu nové kolegyně Katie. Jediné co bych tedy osobně z příběhu vypustil, tak tu její lesbickou chvilku. Ženské postavy jako celek jsou pak hybnou silou tohoto dílů série a musím za jejich zpracování autora hodně pochválit. I mužské postavy tu však rozhodně stojí za zmínku. Bez nich by příběh nebyl tak dobrým a postavy jako John (komisařčin přítel), zkorumpovaní policisté, nový komisařčin šéf atd. jsou určitě, když už nic jiného tak zajímavé postavy. Samostatnou kapitolou je pak postava vraha. Nebudu prozrazovat co se ve spojitosti s ním děje v knize, jelikož vás nechci připravit o ten moment překvapení a požitku z toho následného zjištění, ale věřte, že je to hodně originální, překvapivé a stojí to za to. Nebyl by to pan Masterton kdyby si opět pro nás nepřichystal nějaké ty opravdu děsivé a opravdu násilné scény. Tentokrát nás tak čeká řezání ruky zaživa (sama oběť si musí tu svou ruku odříznout pilkou či pilou). Z tohoto hrůzostrašného pohledu nás toho, ale čeká mnohem víc, leč nebudu prozrazovat co. Dále pak dodám, že i Červená lucerna je napínavá, nenudí, nemá hluchá místa a místy i dost překvapí. Rozsahově se pak znovu jedná o klasickou verzi současných detektivek (399 stran).

Musím uznat, že Graham Masterton se pomalu stává mým hodně oblíbeným autorem. Jeho krimi série s komisařkou Maguirovou se hravě vyrovná skvělým severským knižním kriminálkám a za mě dokonce některé i s přehledem předčí. Zatím je tato série úžasná a už se těším, až v našich končinách vyjdou její další díly. Červenou lucernu jinak hodnotím 90% procenty. Dal bych i více, ale trošku mně tam chyběl ten nádech mystična a tajemna, což se obojí objevovalo ve dvou předchozích dílech série.

1 02.11.2016

Detektivka co nutí k zamyšlení

Kallentoft umí vyprávět, nenudí a dokáže psát v mnoha rovinách. Nejinak tomu je i u Větrných duší. Samozřejmě nechybí ani promlouvání zemřelého v ději. Zdálo se mi však, že v tomto díle se monolog mrtvoly neobjevoval tak často oproti jiným dílům této série. Inspektorka Malin rozhodně patří mezi ty nezapomenutelné hlavní hrdiny současných kriminálek a nevím jak vy, ale já jsem vždy zvědavý, co si pro ni tentokrát pan autor přichystá a nutno dodat, že s ní kolikrát rozhodně nejedná v rukavičkách. Ve větrných duších se na první pohled může zdát, jako by se v jejím životě nedělo nic moc důležitého, ale to je jen takové první zdání a Malin tak musí stále řešit jednu životní peripetii za druhou, až si člověk říká, jestli tahle žena bude mít vůbec někdy opravdový klid v životě. Chválím i to, že čím dál víc prostoru dostává i komisařčina dcera Tove. Celkově se mně líbí její vývoj napříč knihami a rozhodně se stala mou další oblíbenou postavou. Právě i vzájemný vztah matky a dcery a naopak dělá mimo jiné z těchto detektivek tak dobré čtivo. Ostatní postavy pak minimálně zaujmou a jsou jen další ukázkou toho, že Kallentoft umí sepsat nejenom skvělé příběhy, ale zároveň je doplnit propracovanými postavami. Děj knihy nikde nevázne, nemá žádné zbytečné odbočky. Možná není tolik napínavý, ale to v tomto případě vůbec nevadí. Musím i hodně pochválit konec knihy a zvláště pak onen úplný závěr (epilog). Ten je opět tak krásně smutně melancholický.

Osobně pak mám rád knihy, které člověka příběhem v nich obsažených nutí k zamyšlení. Přesně to se autorovi povedlo i ve Větrných duších. Zamýšlel jsem se nad společností, a jak se chová ke starším lidem. Zamyslel jsem se, jak se k nim chovám já a zavzpomínal jsem si na babičku s dědou. I tohle je pro mě důkaz toho, že tento spisovatel umí psát zatraceně kvalitní knihy.

Větrné duše jsou stejné jako čerstvý vánek. Užijete si ho jen chvíli, protože po chvíli zmizí a pak čekáte na další. Stejné je to pak s touto knihou a vy čekáte, kdy se objeví nový čerstvý vánek a kdy vám do rukou přivane další díl z této povedené krimi série. Co naplat, prostě Kallentoft opět dokázal, že jednoduše umí psát. Knihu hodnotím 85 %.

02.11.2016

Zavedená značka v novém

Tak hlavní popis děje vypadá určitě zajímavě a věřte, že vás bude čekat i velice zajímavé čtivo. Byť se to může zdát divné, tak já největší sílu ale i slabost knihy nakonec vidím v samotné autorské dvojici. Na jednu stranu právě to, že jedním z autorů je pan Kallentoft je rozhodně jistou záruky kvality. Na stranu druhou i kvůli tomu nad textem svým způsobem neustále přemýšlíte způsobem (tahle pasáž je celý Kallentoft, tohle by mohl být spíš Lutteman) a neužíváte si tak onen text tak úplně čistě jak by si rozhodně zasloužil. Na stranu druhou přečíst knihu a nějakým svým způsobem nad ní nepřemýšlet je také rozhodně špatně. Za sebe musím říct, že po přečtení Zacka v počátku této série jasně vidím právě Kallentofta a řekl bych, že to on bude ten hlavní z autorské dvojice. Malin Forsová svým způsobem dostala úžasný protějšek. Postava Zacka je jednoduše úchvatná. Autorům se povedlo sepsat postavu kriminalisty, který šňupe kokain atd. Vy si ho, ale stejně zamilujete. Jelikož nic prostě není vyloženě černobílé. Tohle dokázat prostě výborný majstrštyk. Celkově postavy jsou dalším obrovským plusem i této série a právě v jejich sepsání je mistrem nad mistry pro mě zrovna Kallentoft. Oproti sérii s Malin Forsovou se zdá, že série se Zackem bude o něco drsnější. Místy je totiž dosti brutální (roztrhání těla vlky atd). Příběh samotný pak úžasně plyne, je napínavý, rozsahově se znovu jedná o klasiku (400 stran) a samotný závěr je pak naprosto úžasný. Samotná inspirace řeckou mytologií a Zack jako moderní Herkules je pak dle mého názoru skvělý nápad, který byl i skvěle zpracován.

Musím uznat, že i z této série jsem nadšen. Zatímco nejspíš spoluautor Lutteman zůstane ve stínu známějšího Monse Kallentofta, tak o sérii se Zackem si rozhodně nemyslím, že se bude krčit někde ve stínu. Čtenáři mně po přečtení prvního dílu snad dají za pravdu. Teď už to jenom nepokazit u dalších dílů. Zackovi uděluju 100%. Skvělá to kniha.

02.11.2016

Poněkud vtipnější detektivka

Zadní strana obálky u této knihy hlásí např. toto: Nikde se neumírá vtipněji než v detektivkách Rakušana Wolfa Haase. Také, že se jedná o nejvtipnější detektivní román posledních let. Jestli je obojí skutečně pravda nakonec tak úplně posoudit nemohu, ale mohu za sebe posoudit, že nakonec právě ten vtip a humor byl na celé knize to nejlepší.

Některé věci by se dohromady asi úplně míchat neměli. Přesně takový pocit se u mě dostavil po přečtení tohoto díla. Bohužel jedna část a to ta vtipná tu hodně kvalitou převyšuje tu druhou část knihy a to tu detektivní. Celou knihu vnímám jako takovou parodii na detektivky a bohužel nutno říct, že nepovedenou.

Příběh jako celek je takový nepřeberný mix. Mnohdy se v textu objeví něco, co bych já absolutně vypustil a to je u celkového počtu stránek této knihy (229 stran) asi ne úplně ideální. Samotný styl vyprávění autora je také dosti zvláštní. Jednou je to Ich- forma, podruhé zase Er forma a objevuje se tu často i Du- forma. Postavy jsou takové celkově prapodivné a celkově se prapodivně i chovají. Vy si tak bohužel nedokážete nějak vytvořit vztah k nim. Samotné zpracování oné detektivní zápletky v knize mně pak přišlo poněkud odfláknuté, místy zbytečně složité a jindy naopak docela nejasné a hlavně vcelku i nudné a rozhodně ne napínavé. Což uznejte sami, že je u detektivky docela průšvih. Zklamal i závěr, kdy na úplně posledních stránkách textu začne jakýsi náznak toho, že to nakonec vše mohlo být úplně jinak a pak konec. Trošku podpásovka pro čtenáře, řekl bych. Kniha, ale nebyla úplně špatná se vším všudy a nějaká pozitiva jsem u ní přece jen našel. Za prvé prostředí, jelikož zase tolik detektivek se neodehrává ve Vídni, v Rusku a v Mongolsku. A tím druhým je již tolikrát zmiňovaný humor v díle obsažený. Ten byl, jak už jsem psal výš v knize nakonec tou nejlepší složkou. Rozhodně ho tu pak bylo více než u jiných detektivek a jeho zpracování se povedlo. Samotný krátký rozsah knihy pak taky není špatný.

Byla to zajímavá změna číst takovou vtipnou detektivku oproti čtení těch klasických, kde se humoru přece jenom tolik čtenář nedočká. Bohužel kniha nebyla kvalitou vyvážená a zatímco ta humorná stránka byla dobrá, zbytek (postavy, styl vyprávění, detektivní zápletka a její vyšetřování), tak to už kvalitou nic moc tedy. Holt detektivkám víc sluší ta drsnost a napětí a pro humor asi raději šáhněme někam vedle. Brennerová mě nakonec docela zklamala a proto této knize uděluji 60 %.

1 02.11.2016

Posedlý jedinec

Kniha Ty je jedna z těch knih, jež mi někým byla doporučena. Bohužel i u ní se opět potvrdilo pravidlo, že co se líbí tobě, tak se nemusí zákonitě líbit i mně. Kamarádka toto dílo okomentovala slovy úžasný literární počin a já bych knihu okomentoval asi slovy: dejme tomu žádný zázrak, ale ani propadák.

Na jednu stranu určitě originální pojetí vyprávět příběh v du- formě, ale zároveň to pro mě znamenalo docela dlouhé zvykání si na tenhle styl vyprávění a po celou dobu čtení jsem se s ním tak nějak nedokázal úplně vžít. Nevím jinak, jestli jsem už tak zhýčkán či zkažen čtením toho kvanta krimi literatury, ale toto dílo mně ani nepřijde nějak extra napínavé. Svým způsobem za rušivý prvek považuju i ten častý výskyt jmen autorů současné americké literární tvorby. Je fakt, že je neznám a při objevení nějakého literáta jsem si musel zapsat jeho/její jméno a pak si ho na netu vyhledat. Samozřejmě z důvodu abych se obeznámil s díly daného autora a třeba i zjistil, že bych si i nějakou knihu pak snad i přečetl. Ty od Kepnes se tak pro mě stalo takovým čtením s častou pauzou a to já zrovna moc nemusím. Rád se totiž do čtení ponořím a čtu bez pauz. Co se postav týče, tak k nim jsem si bohužel nedokázat vytvořit nějaký hlubší vztah. Samozřejmě svým způsobem příběh v této knize musí být svým způsobem divný, ale mně přijde, že je divný až moc. Rozsahově se pak u Ty nacházíme počtem 443 stran zase u klasiky, tedy žádná bifle, ale ani knížečka na dvě hodiny.

Je fakt, že Ty od Caroliny Kepnes zaujme a asi se i víc bude líbit čtenářkám než čtenářům. Mně osobně se z oblasti stalkingu a posedlosti mnohem více líbil Stalker od Keplera. Ty má volné pokračování v podobě díla Skrytá těla, ale já si ho už nepřečtu. Kepnes mě nějak extra nenadchla a uděluju jí za její dílo Ty 60%.

1 02.11.2016

Páni! Opravdu? Cože? Vážně? Opravdu se to mohlo stát? Neskutečné. Drsné a atd. atd. Přesně taková slova se mně rojila v mysli při čtení a po přečtení této nebojím se říct výjimečné knihy.

Přiznám se, že o této černé kapitole v dějinách jsem neměl ani potuchy a právě proto mě tento titul natolik zaujal, že jsem se ho rozhodl přečíst. Můžu vám teď po jeho přečtení jen říct, že jsem tedy dost koukal (četl). A to ať už na samotnou obálku, která se mně opět líbila (Host je prostě umí) až po samotné příběhy.

Existuje takové jedno motto či heslo a to zní: sex, drogy a rock'n'roll. Přesně takové motto se dá říct, že provází i tuto knihu, jen v trochu pozměněné podobě a to: sex, drogy a násilí. Sex (tak ten je v knize popsán, jako by tam pomalu každý spal s každým na jednu stranu, ale na stranu druhou nevěra je něco za co se jednoduše a prostě zabíjí). Ono samotné popisování žen stylem: Její zadnice by mohla na olympiádu prcinek. To si hned asi uděláte obrázek, jak to tam asi v této oblasti vypadá.
Drogy, tak to je zde obrovský byznys a pomalu každý s tím tu má zkušenost a to ať z té oblasti používání, prodávání či boje proti nim. Namátkově tak použiju pro ilustraci to, že někdo šňupal kokain z koberečku v autě. Protože kokain je prostě kokain.

Co se týče postav, tak přece jenom se mezi nimi občas místy ztrácíte. Vždyť jenom těch hlavních je tu 17 a do toho plno a plno dalších. Autorovi to však ihned odpustíte. Jelikož ty postavy mají takový charakter (no charakter, čtením pochopíte co tím myslím) a sílu, že snad i kdyby jen stály a koukaly do blba tak vy jim to budete žrát i s navijákem. Hltat plnými doušky budete i samotný jazyk, kterým je dílo psané. Celé je to takové sprosté, drsné, a díky glosáři co je vzadu se můžete naučit plno mexických nadávek. Ne, že by jste je potřebovali umět či je snad i používali. Přesto v momentu čtení knihy vám zjištění co je třeba tzv. fifina či že klika je označení pro gang jednoduše pomůže v lepší orientaci a pochopení děje. V glosáři tak najdete i různá mexická jídla a různé jiné pojmy a vy tak jejich význam nemusíte nikde hledat a můžete se tak nerušeně unášet touto skvělou knihou.

Teď už ale přejděme k samotným kapitolám. Celý děj začíná vraždou Ernesta, který nebyl zapojený (nebyl součástí gangu). Nejdřív ho zmlátili a pak ho táhli za jedoucím autem. Poté za něj svou pomstu vykoná jeho sestra Paysa, která už je součástí gangu. My tak sledujeme dívku (která je živým ztělesněním postavy nevěsty z Killa Billa akorát s pistolí a s gangem za zády). Zabije tak ty co jí zabili jejího bratra Ernesta a to stylem, že některé z nich např. střelí do hlavy a vystřelí jim mozek. Obecně máte z knihy pocit, jako by nastala lovecká sezóna. Akorát místo zvířat se tu střílí do lidí. Kniha a její kouzlo je pak v oné propojenosti děje a v detailech z každé kapitoly. Sám jsem vám jich pár vybral: Chlap se dostane do domu, tak že se pořeže žiletkou na čele a do domu ho pustí žena, která si myslí, že je chudák zraněný (Pak s ní má sex a nakonec do ní napumpuje jehlu s nějakou drogou a onen dům s ní uvnitř i zapálí). Policisté co ignorují hasiče a požár. Vázne vyzvedávání těl. 228 dolarů za odvoz Ernestova těla. Pyroman co hází zápalné láhve je pak postřelen do hlavy a díky tomu se v nemocnici zjistí, že má v mozku nádor. Někteří se snaží i zastavit hasiče (hází po nich cihly). Záchranu života vidí někteří jen jako prodloužení života v pekle, jelikož časem je ten člověk stejně nalezen zabitý. Jen za tři dny se v oblasti nepokojů vystřílelo třicet šest tisíc nábojnic. Objeví se i pojízdná márnice. Mladí kluci v gangu dorazí oběti ranou do hlavy, aby si taky užili to zabíjení. Gangsteři se chovají jako kriminalisté (zkoumají zda nemají na rukách stopy po střelném prachu). Někdo popíše mlácení jako rychlé občerstvení. V kapitole Nejmenovaný se objevuje tolik citu v bezcitném mlácení (lámání žeber, vyhození ramene z kloubní jamky atd.)Opět pochopíte jinak až po přečtení co tímto podivným tvrzením myslím. Zaujala i věta, že člověka ani nenapadne jakej je vlastně krásný den, dokud nemá pocit, že každou chvíli zhebne. Objeví se i 12/13 pasák a dealer. Nábor nových členů do gangů probíhá tak, že je zmlátí již stávající členové gangu. Bezdomovec se označuje jako táborník a LA označuje jako: Má paní.

Nutno říct, že začátek knihy je nabitý akcí a napětím a konec už je pak takový melodramatický snad i klidný. Přesto i konec má své kouzlo a bez něj by toto dílo nebyl tak skvělý celek.

Zatímco se určité věci v této knize tak opravdu mohly ale i nemusely stát, tak ohledně těchto nepokojů existují jasná daná fakta. Zatčeno při nich bylo přes 10 904 osob, zraněno více jak 2383 osob, bylo založeno 11 113 požárů, hmotné škody přesáhly 1 miliardu dolarů a je potvrzeno 60 mrtvých. Několik dalších se, ale už nikde neuvádí, ale má se za to, že i ony se staly obětí těchto nepokojů. Rovnou na rovinu říkám, že nejsem věřící a ani se o tuto tématiku nějak nezajímám, ale po přečtení knihy mě napadla tato myšlenka: Z pekla je daleko do nebe a na zem je to tudíž blíž. Zem je prostě mezi peklem a nebem a tak nám to dělá ze země bojiště těchto dvou světů. Až takovou sílu tato kniha má, když ve mně vyvolává takovéto myšlenky. Los Angeles (andělské město) je možná město andělů, ale dle těchto nepokojů se zde na moment usídlil i ďábel.


Kniha šest dní hněvu je jako gejzír. Pořád to tak nějak bublá pod povrchem až to na povrchu vystřelí a pak zase dokola a dokola a dokola. Gejzír je rozhodně krásný úkaz. Tím je i tato kniha, i když takovým smutně krásným úkazem. Nutno říct, že se jedná o jednu z nejlepších knih co jsem kdy četl a tady nemůžu jinak, než že ji doporučím absolutně všem a uděluji jí 100%. Neskutečné, Neskutečné dílo, které bude převedeno i na televizní obrazovky. Stanice HBO totiž získala televizní práva na tuto knihu. No, už se nemůžu dočkat až toto dílo uvidím i ve formě seriálu či filmu.

1 02.11.2016

My se máme vlastně dobře

To jsem se vám takhle jednou rozhodl odpočinout si od toho neustálého čtení mé milované detektivky. Rozhodl jsem se, že si tedy zkusím přečíst i knihu z nějakého jiného žánru. Přiznám se, že ty různé vzpomínkové knihy jako životopisy a jim podobné nejsou mým nejoblíbenějším žánrem, ale přece jenom pár jsem jich přečetl a dokonce se mně jich i pár líbilo. Mezi knihy tohoto ražení se pak určitě dá zařadit i právě Psí matka. Přesto jsem si zrovna tento titul vybral ke čtení. Jednoduše mě natolik zaujal, že jsem se rozhodl vrátit k mému ne moc oblíbenému žánru. Naštěstí jsem měl při tomto výběru šťastnou ruku a mohu tak jenom říct, že toto dílo doporučuju všemi deseti.

Obrovským plusem této knihy jsou postavy. Hrozně moc postav. To vás však nemusí nijak trápit, jelikož těch opravdu hlavních postav je tu pár a těm vedlejším vlastně můžete jen děkovat, že se v příběhu objevili a Rarau tak o nich může vyprávět. Dále jsou zde nádherně vykreslené dvě věci. Tou první je láska Rarau k její matce a tou druhou je pak nádherně vykreslená tehdejší doba. Líbilo se mně i popsání zvyků Řeků při určitých událostech, kupříkladu při něčí smrti. Člověk se tak zase o něco kulturně obohatil. Plusem hodnotím i vysvětlení cizího termínu dole na stránce. Stejně tak dole na stránce byl i popsán člověk z vyšších míst (politik, voják). Celým dílem pak prostupuje jakási ženská síla. Prostě ženy by se neměli podceňovat a zvlášť ty z knihy ne. Trochu pak ale nerozumím názvu knihy. Ono slovní spojení Psí matka je v knize vlastně použito jen jednou a i když je matka Rarau druhou nejdůležitější postavou, tak hlavní v knize je prostě Rarau. Tudíž by se název knihy měl dle mého přizpůsobit spíše jí. Trochu mě zaskočil i konec samotné knihy. Ten mně přišel hrozně rychlý a takový podivný. I když vlastně stejně u konce knihy rychle budete. Kniha má totiž jen 187 stran.
Dále by mně vcelku zajímaly ceny v tehdejším Řecku. Rarau se totiž o pětistovkové bankovce zmiňuje jako o drobných. A pan učitel ji prý tehdy dal i miliónovou bankovku. Co my bychom za takovou bankovku pořídili věcí. No nebude raději snít a vraťme se do reality. V ději se najdou i vtipné pasáže jako častokrát omílaná velikost něčího penisu, kalhotky ušité z vlajky a s řeckým křížem uprostřed, prezervativ jako balónek, na zadek naplácaná hlína aby nekrvácel, kalhotky označované majitelkou jako malé důchodkyně, pochod koček a psů do hor, šneci místo křupek. Ze zajímavých věcí mně pak utkvělo třeba veřejné pranýřování matky Rarau a její němota od té doby, fixace zlomené ruky lepenkou, dávání rtěnky do lednice aby se neroztekla či žebrání s invalidou a bydlení v bunkru. S tím bydlením to taky rozhodně nebyla žádná sláva. No schválně si zkuste představit bydlet v domě bez podlahy. Rodina Rarau totiž v domě místo podlahy měla jen hlínu a dokonce jim v ní jednou vyrostl hřib a pochovali do ní jejich milovanou slepičku. O nic lepší situace pak nebyla ani s jídlem. Celkově hlad je velkým tématem tohoto příběhu a je tu docela dobře popsán. Když už tu je řeč o nějakém jídle, tak se rozhodně nejedná o žádné chuťovky. Příklady za vše pak: cucání vemene krávy, jedlá tráva s pšeničnou krupicí pokapanou olejíčkem z lampy z kapličky, snědli jednou i papouška, do rýže přidávali piliny. Žádná sláva to rozhodně nebyla. Až se divím,že se z toho kolikrát neotrávili.


Když se člověk tak zamyslí, tak si musí říct, že se má vlastně dobře. Tedy alespoň v porovnání s žitím Rarau. Holt taková byla doba a taková je dnes. Já tak s plným břichem mohu doporučit toto rozsahem malé dílko ale velké krásným příběhem. S radostí mu pak uděluji 100%.

02.11.2016

Emoční severská jízda

Pokud by se položila otázka kdo z autorů současné krimi literatury má nejzajímavější a nejosobitější styl svých příběhů, tak odpověď by nejspíš zněla, že Mons Kallentoft.


Horké pokračování jeho série s hlavní postavou inspektorky Malin Forsové opět nabídlo minimálně nevšední čtenářský zážitek. Letní smrt je druhý díl z této série a my si tak podruhé můžeme přečíst kupříkladu, co hovoří mrtvé duše (dle mého velice originální) a jaké strasti či štěstí potkají Malin Forsovou. Právě Malin je pak další hnací silou tohoto skvělého příběhu. Při čtení knihy si postupem času vlastně uvědomíte, že přes všechny její chyby a neduhy vám přijde sympatická a v duchu jí fandíte, ať vše zvládne. Celkově postavy umí sepsat Kallentoft skvěle. Mnohdy až do perfektního detailu. Rozsahově se příběh znovu řadí do klasiky a to s 428 stranami. Děj nikde nevázne, napětí je zde v hojné míře také zastoupeno. Musím pochválit i nesmírně dramatický závěr. Samotný děj je pak mnohdy vcelku překvapivý a rozhodně dokáže minimálně zaujmout. Chválím i použití motivu úmorného vedra a požáru. Za první to působilo vcelku zvláštně, jelikož přece jenom Švédsko si většina z nás představuje jako zem plnou zimy a sněhu. Na stranu druhou jsem alespoň já chápal to vedro i oheň jako i symbol boje Malin sama se sebou a její spalující touhou dopadnout vraha.

Možná čtenáři chvíli potrvá, než si zvykne na Kallentoftův způsob psaní, ale pak si třeba jak já zvykne na pravidelný kvalitní příděl skvělé krimi od tohoto autora. Kniha se mně jako celek vcelku líbila a hodnotím ji 80%.

3 02.11.2016

Dobro X Zlo a věčný to boj

Zatímco třetí díl série s hlavní postavou inspektorky Malin Forsové jsem označil za nejhorší (z 6 mnou přečtených dílů), tak u Jarních mrtvých činím naprostý opak. Prohlašuji tedy, že se jedná o nejlepší kus z této série.

Nejprve opět přejděme ke klasikám. Rozsahově nic nového (445 stran). Postavy opět skvělé sepsané. Nevím jestli jsem to tak měl jen já, ale právě v tomto díle jsem začal cítit k Malin ještě větší sympatie, či jsem se čím dál tím víc do ní dokázal vžít. Malin tedy opět řeší své osobní problémy a nutno dodat, že autor je zde podal minimálně zajímavě a čtenáři nijak nevadí ba naopak a alespoň vidí, že inspektorka je nakonec stejně prachobyčejný člověk jak my, byť pracuje u policie a ve své práci je skvělá. Samozřejmě nechybí ani promluvy mrtvých. V Jarních mrtvých se dle mého názoru obzvláště povedly. Celkově si myslím, že Kallentoft výborně sepsal všechny postavy v knize. Najdeme zde i hojnou dávku napětí a to je pak velice kvalitně dávkováno a je na místech kde by se nacházet mělo. Samotné vyšetřování je také velice zajímavé a hlavně nenudí. Celkově příběh nijak nenudí a nenašel jsem v něm žádná hluchá místa. Kolikrát vlastně příběh i překvapil. Jmenovitě třeba střežené tajemství rodičů Malin či výskyt ještěrů Varanů Komodských, kteří perfektně zafungovali jako další symbol zla, nenasytnosti a obludnosti. Použití ještěrů pak považuji za velice originální a celé jejich pojetí, kdy se ve velkém chovají v jednom domu ve Švédsku a pak si dokonce pochodují po zahradě tohoto domu, tak tohle mě minimálně zaujalo. K závěru recenze bych se pak rád vrátil k nadpisu. Dá se říct, že každá kriminálka je vlastně takový boj dobra a zla. Nejprve se objeví zlo a pak dobro, které to zlo alespoň uzavře či ho potrestá atd. V tomto díle je pak tato jasná záležitost ještě silnější, jelikož obětí zla se staly děti a ve výsledku něčí děti i když nyní v dospělém věku to samotné zlo spáchali. Lidé jsou prostě nastaveni, že když jsou v něčem oběti zrovna děti, tak nás to v uvozovkách víc zasáhne. Stejně tak jsem to měl já. Musím tedy říct, že zatímco jsem brzo v myšlenkách opustil mrtvé dospělého věku, tak otevřené oko mrtvé dívenky, mně v mysli zůstalo rozhodně po delší dobu a chvílemi mě strašilo i ve snu. Já však nebudu strašit špatným hodnocením tohoto díla. V úvodu jsem napsal, že se zatím pro mě jedná o nejlepší díl této kriminální série. Proto ji uděluju 95%.

1 02.11.2016

Citový podzim

Citový Podzim jako název je z mého hlediska zvolen ze tří důvodů. Samozřejmě každá kniha by u čtenáře měla vyvolat nějaké pocity. Dále názvem mé recenze odkazuji i k názvu knihy Podzimní vražda. Na podzim totiž bohužel plno lidí kromě dobrých pocitů zažívá i ty špatné jako skepse, deprese, smutek a další a dokonce bohužel mnohdy i více než jindy v roce. Třetím důvodem k názvu recenze budiž to, že zrovna u Kallentofta asi nejvíce ze současných autorů severské krimi pocítíte zapojení pocitů do díla.

Určitě znáte takové to slovní spojení a do třetice nejlépe. No tak zde to tak neplatí, alespoň z mého pohledu. Osobně mi totiž třetí díl této série přijde zatím nejslabší. Musím velice pochválit dílo jako celek v oblasti atmosféry a toho, jak na mě vlastně zapůsobilo. Musím totiž uznat, že jak jsem psal výše o podzimu a pocitech, tak přesně takové pocity se dostavily. Naštěstí ne přímo u mě, ale obecně ke společnosti dá li se to tak říci. Najednou jsem řešil, jak velká propast ve světě je mezi bohatými a chudými. Zda jsou peníze opravdu takovou metlou i spásou lidstva zároveň. Zda jsou někteří lidé opravdu tak krutí či hodní. Jací jsou lidé vlastně ve své podstatě? Vyrojilo se prostě mnoho otázek a mnoho odpovědí se ubíralo v mé hlavě jako podzimní počasí. Tedy vítr, chlad, déšť, blátivo no prostě nic moc, ale místy se objevilo slunečno a ty krásné podzimní barvy. V tomhle tedy musím autora hodně pochválit, jelikož mně hezky zamotal hlavu. Z postav opět vyzdvihnu tu hlavní. Inspektorka Forsová, je vlastně takový slon v porcelánu. I přesto, že si často sama vlastně šlape po štěstí, až nechápete, co to do ní zase vjelo, tak berete v potaz i to, že se musí potýkat se svými démony a boj s nimi není záležitost okamžiku. Jednoduše řečeno této velice zvláštní postavě fandíte. Co se týče postav z vrstvy šlechty či bohatých, tak ty už mně nepřišli takové zajímavé a mnohdy i nudily. Bohužel někdy nudila i samotná kniha a ani mně ve výsledku nepřišla nějak moc napínavá. Dokonce jsem v ní našel i pár hluchých míst. I v Podzimní vraždě najdete pasáže, kdy mluví mrtví. Nedá se mně říct, že by mně to zde úplně vadilo, ale chvílemi mně to přišlo, že se tyto pasáže objevily v nesprávný moment a pokud se to tak dá říct, tak snad i mluvily z cesty. Bohužel musím uznat, že chvílemi se mi zdálo, že se příběh i tak trochu táhne. Na závěr ještě dodám rozsah. I zde se dočkáme klasiky (431 stran).


Na úplný závěr pak dodávám své procentuální hodnocení. Zde to bude 70%. Bohužel pro mě suverénně nejslabší díl série a to i po přečtení 4 až 6 dílu této série.

02.11.2016

Lidé nepřestanou udivovat

Nutno říct, že když jsem dočetl první díl této série, tak sice ano kniha se mně líbila, ale úplně jsem si ještě nezvykl na Kallentoftův styl. Zvyknutí na jeho styl se naštěstí dostavilo už v druhém díle série. A od té doby se mi autorův styl psaní velice líbí a řekl bych snad víc a víc (vyjma tedy třetího dílu, který jsem zatím označil za nejhorší ze série).

Jarní mrtví nastavili laťku hodně vysoko (stále ji považuji totiž za nejlepší díl této série). Velice rád, ale musím napsat, že Páté roční období skoro na milimetr přesně na tuto laťku dosáhlo. Jen tak dál Monsi.

Nutno takhle z kraje říci, že autor nám v tomto příběhu docela zdrsněl. Příklady za všechno: Držení zapáleného zapalovače u varlat, pistole hlavní doslova nalepená u zadnice. Mohu pak zmínit i hadr namočený za a) kyselinou b) bezovým sirupem c) malinovým sirupem. Z nich pak násilník vybírá, který vloží do úst své ženské oběti. Jako poslední příklad pak uvedu hon na mučenou ženu jako hon na lovnou zvěř. Nic příjemného jen co je pravda. Naštěstí autor (sice velice maličko, ale přeci) do textu vepsal i minimálně úsměvné či veselé věci. Jmenovitě zadržení násilníka nastavením nohy malou holčičkou. Dočkáme se i těhotenství. Vysloveně vtipně pak z určitého spektra působí i Rada pro sledování výživové hodnoty výkalů, Komise pro průzkum erotičnosti dámského prádla, Úřad pro kontrolu poklic na kole.

Rozsahově nic nového (455 stran). Nic nového už není ani promlouvání mrtvých. Celkově jsou postavy i v tomto díle sepsáni velice věrohodně. A člověk se s většinou z nich (oběti a dobráci) dokáže ztotožnit. Napětí opět hlavně v závěru knihy. Najdeme ho však v určitých částech po celý příběh. Trošku upozaděné na rozdíl od ostatních knih pak jsou osobní problémy Malin. Konec však dává tušit, že nás možná čekají další zajímavé peripetie v jejím životě. A to právě tím co se jí stalo na konci knihy. Originálně pak hodnotím i samotný název knihy. Jen osobně bych děj posunul spíš o měsíc dřív. Květen byť jeho začátek už je pro mě i počasím jednoduše jaro. Kallentoft pak Páté roční období nijak zvlášť nepojmenovává, jakoby to snad ani nešlo, stejně jako uvěřit tomu jak nás lidská rasa dokáže udivovat ať už v dobrém či špatném.

Autor nás svými knihami provedl ročními obdobími a ještě jedno dokonce přidal. Každé roční období pak člověka nějak zaujme, něco mu nabídne atd. Stejně tak knihy od Monse Kallentofta.

Páté roční období je pro mě zatím druhý nejlepší díl ze série. Ale příběhově se mně více líbili Jarní mrtví, proto uděluju Pátému ročnímu období 92%.

3 02.11.2016

Krimi Lyrik

Málokterý či snad žádný autor současných kriminálek nepoužívá ve svých dílech takový jazyk (pomalu až místy skoro lyrický a poetický), jako právě Kallentoft. Trochu do poetiky atd zavání i část názvu jeho děl (myšlena ta roční období). Ta už však autorovi došla a přidat ještě šesté roční období (Kallentoft si totiž ještě vymyslel páté roční období) by už bylo jednoduše divné. Co si tak autor vymyslel pro nás nového? Opět je to něco z přírody (přírodní živly) a korunu tomu ještě dodává druhým slovem v názvu. Na pulty knihkupectví se tak dostala kniha s názvem Vodní andělé. A uznejte sami, že se jedná o poetický a krásný název.

Jedná se už o šesté pokračování série s hlavní postavou inspektorkou Forsovou. Najdeme zde tak náznak ubývající kvality? Rozhodně ne a dle mého čtvrtý až tento šestý díl jsou pro mě zatím nejlepší díly této skvělé série.

Oceňuji, že ona voda v názvu není jen tak pro okrasu, ale voda jako symbol se objevuje v tomto díle hojně a celkově tu má své opodstatněné postavení. To stejné platí i o dětech a adopcích. Na můj vkus už to, ale bylo takové předětičkované. Pár pasáží tu má Tove (dcera Malin), do toho zmizelá Ella, děti z adopcí, děti ze školky, děti prodávané jako otroci či sexuálně zneužívané děti. Prostě moc a moc dětí. Kdyby se jich trochu ubralo, tak mně osobně by to spíše potěšilo. Potěšilo i to, že jsme se v příběhu podívali za hranice Švédska a to konkrétně do Dánska a Vietnamu. Musím opět pochválit i postavy. Opět to hlavně táhne Malin, ale i další rozhodně mají co říct a jsou sepsány kvalitně. Musím se však přiznat, že místy mě zklamalo chování Malin. Narážím na její problémy s alkoholem. Je fakt, že Kallentoft paní inspektorce nic nedaruje a tak jí v ději připraví ne zrovna milou věc a díky tomu jsou u ní problémy s pitím opět na scéně. Právě v tom mě Malin štve, že prostě není tak silná, aby alkoholu odolala (když už to vydržela tak dlouho po protialkoholní léčbě). Doufám, že do toho pití znovu opravdu nespadne. A odbyla si tak znovu tento problém v tomto díle série. Obecně pak z dalších postav musím pochválit hlavně ty ženské. Hlavně vrah a jeho řeči opravdu místy stály za to. Super je i nová posila ve vyšetřovacím týmu Elin Sandová. Klasicky pak nejvíce napětí najdeme na konci, ale celkově ději napětí nechybí, víceméně nemá žádná hluchá místa a rozsahově pak jak jinak než klasika (423 stran). Samozřejmostí je i to, že se v textu občas objeví myšlenky mrtvých. Musím však šestému dílu i pár věcí vytknout. Vadil mně občas anglický text. Nevím, ale prostě mně to přišlo zbytečné ho tu mít v angličtině. Záporně pak musím hodnotit závěrečný epilog v knize. Ten se mně tam prostě nehodil. Takže buďto bych ho nějak prodloužil a upravil či vymyslel úplně jiný.

Vodní andělé jsou pro mě třetím nejlepším dílem z šesti dílů této série. A tak i proto tuto knihu nakonec hodnotím 85%.

1 02.11.2016

Další Sherlock Holmes

Máte rádi dnes už ikonické postavy jako Sherlock Holmes, slečna Marplová, Hercule Poirot?
Jste snad oblíbenci knih od Carla Ruize Zafóna? Nebo se vám zalíbil LLobregatův román Vesaliovo tajemství? Pokud je vaše odpověď ano tak vězte, že i Jackaby by se vám měl zamlouvat.

Prvně musím pochválit knižní obálku. Ta se tady opět velice povedla a dílo vás tak zaujme už jenom díky ní. Velkým plusem knihy jsou postavy. Jackaby je skutečně takový další Sherlock Holmes. Prostě podivín se vším všudy, ale jinak brilantní detektiv. Místo Watsona tu pak máme slečnu Abigail Rookovou. V konečném důsledku by ale vlastně ani v knize asi být nemusela. Sice si všímá obyčejných podstatných věcí, ale Jackaby by si určitě i bez ní poradil. Hlavním plus tak u ní nakonec vidím, že fungovala vlastně jako takový prostředník mezi Jackabym a okolím. Její nejasné city k detektivovi Caneovi mně pak přišli naprosto zbytečné. Kladně hodnotím i ono zapojení fantasy a celkově kouzelných bytostí do příběhů. Tohle já přesně můžu. Najdeme zde tak žábu co vypouští smradlavý plyn z očí, kačera který byl dřív Jackabyho asistent Douglas. Objeví se zde i zmínka o skřítcích jmenovitě o Klabautermanech, Domovykách a Domojanech. I troll se zde najde. Další zajímavé kouzelné postavy jsou pak: duch slečny Jenny co žije u Jackabyho doma, detektiv Charlie Cane alias Câni neboli kožoměnec. Vrahem se nakonec ukáže být komisař Swift alias skřet rudočepec. Ten může být zabít jen tím, že se spálí jeho klobouk. Zajímavý je i výskyt Bánší (její stesk pak slyší jen ti, co mají zemřít). Ochuzeni pak ani nebudeme o inspektora co Jackabyho zrovna dvakrát nemusí a tím je inspektor Marlow. Kapitoly jsou pak docela krátké a jakoby sám autor chtěl dílu dodat větší podivnosti, tak sepsal hodně zajímavou jednu kapitolu. Konkrétně tak pak kapitola číslo 13 obsahuje jen následující text: Na žádost mého zaměstnavatele je tato kapitola vypuštěna, Abigail Rooková. Co tímhle autor zamýšlel já rozhodně nechápu a nijak zajímavé mně to ani nepřijde. Rozsahově je pak kniha velice krátká (278 stran). Chybělo mně v příběhu lépe popsané prostředí. Toho jsem se dočkal jen u domu kde Jackaby bydlí. Tam pak najdeme třeba jezírko s ostrůvkem uprostřed domu či obrazy pokryté mechem. Najde se i pár vtipných momentů. Jmenovitě za všechny: čapka z vlny ze sněžného muže z Alp, obarvená směsí namíchanou od baby Jagy a upletená od lesní víly Agathy. Pobavila pak i otázka Jackabyho zda to je koření paprika či střelný prach. Úsměvně pak působí i poslední dvojstránka celé knihy. Celkově však konec neboli dodatek: Historie tří ladiček pak působí vcelku nudně a tak jakoby o ničem. Nedočkáme se ani napětí. Víceméně se zjeví, jen když všichni slyší právě stesk Banší a vy tak nevíte kdo zemře. Pak se ho ještě dočkáme při souboji Charlieho se Swiftem. To je ale tak vše. Nečekejte ani nějaké podrobné vyšetřování. Vysvětlení vražd se vlastně objeví pouze na jedné stránce.

Autor už napsal i pokračování, které se tedy zatím na našich pultech neobjevilo. Přečtu si ho a třeba bude o něco lepší než tento první díl. Jackaby sám o sobě není špatný. Kdyby se přidalo více napětí, lepší popis celkového prostředí, a více toho vyšetřování, tak to je hned skvělá kniha. Takhle je jen dobrá. Dílo Zafóna a Lllobregata je tak ještě o něco lepší a i proto Jackabymu uděluju 75%.

02.11.2016

Z domova

Samozřejmě i v naší zemi se píši detektivky a tak jsem se rozhodl si jednu přečíst. Jak to dopadlo? Může se rovnat nynějším skvělým detektivkám?

Právě ústřední dvojice detektivů je velice zajímavá. Rambousek je kavárenský intelektuál z Prahy. Nosí vždy perfektně nažehlené obleky a dokáže spořádat nepřeberné množství zákusků. Mladší Fridrich pocházející z Beskyd kdysi neúspěšně vyhlížel maminku na nádraží a odtud pramení jeho láska k vlakům, jízdním řádům a nádražím obecně. A spolu pak působí jako velice zajímavá dvojka. Oceňuji umělecké prostředí, které je zde popsáno velice zajímavě a i postavy z něj jsou mnohdy zajímavé. Bohužel však dodat, že povídky nejsou moc napínavé a co mně opravdu vadilo, tak bylo samotné odhalení vraha. Mnohdy se totiž pachatelé objevují znenadání či se na ně znenadání přijde a čtenář, tak vlastně ani neví, kde se v příběhu vzali a tudíž ani nemá cenu vraha předem tipovat. Rozsahově pak kniha vydá jako klasický detektivní román (416 stran). Kvalita povídek je pak vesměs na stejné úrovni. Dá se celkově říci, že povídky nejsou špatné, ale nejsou ani výborné. Jsou takové vcelku dobré. Trošku na hlavu je pak to, že se detektivové po dobu pár měsíců zabývají vlastně jen vraždami v umělecké sféře. Jako by se v této oblasti vraždilo snad na počkání. Místy i samotné řešení případů jako by přišlo zčistajasna odněkud shůry. Celkově by si povídky zasloužily lepší rozpracování. Sympatické jsou pak česká jména postav a celkově vlastně to domácí prostředí. Zajímavé vtipné historky, které občas pak některé povídky obzvláštní neberu nijak na škodu.

Sečteno podtrženo není to špatné. Je to dobré docela. Docela dobré, ale na nynější skvělé detektivky ani zdaleka nestačí. I proto Falzum hodnotím 65%. No nic asi se vrátím k severským detektivkám a i vám je spíše doporučuji.

1 02.11.2016

Severní vítr je krutý

Trilogie s hlavní postavou prokurátorem Scazskim je dopsána a vy si tak můžete užít její poslední třetí díl. Nicméně jak se povedl?

Kladně hodnotím, že až do konce knihy vlastně nevíte, kdo vlastně potrestá zlo a kdo bude tím potrestaným. Plusově hodnotím i pár opravdu mrazivých scén a celkově, že kniha je docela napínavá. Příběh jako takový mně však místy přešel až takový překombinovaný. Silnou stránkou jsou i postavy. Místy nerudný a zvláštní prokurátor Scazski je nesmírně zajímavá figurka a i jeho nový pomocník kolega Edmunk Falk. Ten působí jako takový protipól Scazského. Hotový gentleman a dobrák od kosti. Skvělá je celková atmosféra díla. Celé je to takové ponuré, temné. Místy vás možná překvapí vedlejší děje, které zpočátku nebudou dávat čtenáři logiku, ale nakonec se vždy ukáže, že přece jenom měli nějakou tu spojitost s hlavním dějem. Rozhodně pak na čtenáře působí i to, že se jedná o poslední díl z trilogie a tak je vlastně zvědav jak to skončí. Skončí to nakonec díkybohu uzavřeně. Rozhodně je škoda, že se už s prokurátorem Sczaskim nepotkáme. Ještě větší škoda by pak byla, kdyby se potvrdili zvěsti, že autor detektivní žánr po sepsání tohoto díla pověsil na hřebík. Zajímavě pak působí i ono téma domácího násilí. A až krutě pak vyznívá taková určitá apatie k němu. Autor pak k tomuto tématu přistupuje bez příkras. Stejně tak přistupuje i k samotnému Polsku. Což se mně na něm velice líbí. Prostě nedělá ze své země nějaký učiněný ráj, ale napíše, co si o ní myslí. Jediné co mně pak v příběhu chybělo, bylo trochu víc té historie. Zde jí bylo oproti předešlým dílům méně.

Severní vítr i nám sem přivál poslední díl z trilogie s prokurátorem Scazskim. Nutno dodat, že se jedná o příběh dosti místy krutý. Já ho pak hodnotím 75%. Možná mně nakonec i detektivky tohoto autora budou chybět. Občas je to vítaná změna oproti detektivkám ze severu.

1 02.11.2016

Ano i ne

Jen jeden život je nové dílo autorky Sary Bladelové, která je v určitých kruzích označována za novou královnu krimi literatury. Já ji však za královnu krimi literatury rozhodně nepovažuji. Na druhou stranu, ale není úplně špatná.

Příběhově rozhodně v posledních dnech velice aktuální kniha a zaslouží si u mě pochvalu, že se imigranty nedívá jen z jednoho hlediska a problém nebere jen černobíle, ale z mnoha hledisek.
Na jednu stranu chválím autorčino snažení vypsat se ve formě vztahů. Vztahů mezi naší a imigrantskou společností. Na stranu druhou to, ale tím množstvím vypsání vztahů trošku přehnala a místy máte pocit, jako byste ani nečetli detektivku. Přemíra postav asi také nebyla úplně to ideální a vcelku mě trvalo se v nich zorientovat. Místy mě vadil i autorčin styl psaní. Ten je převážně takový úsečný, přímočarý, strohý což by nevadilo, kdyby to nebylo až moc takové. Stejně tak se velice jednoduše a kuse vyjadřují i postavy a člověk si k nim nedokáže zrovna moc dobře vytvořit nějaký vztah. Svým způsobem se děj časem potáhne na vlně monotónnosti. Napětí kniha dle mého názoru také zrovna dvakrát neoplývá. Rozsahově pak spíš kratší dílo (336 stran). Oceňuji také, že autorka dokázala v příběhu vraha utajit až do samotného závěru a vy jste tak mohli hádat, kdo jím je.

Sečteno podtrženo v něčem je kniha dobrá a v něčem naopak ne a i z tohoto důvodu ji uděluji 60%.

02.11.2016

Furioso příběh

Konečně, konečně a ještě jednou konečně. Zatleskejme a přivítejme komisařku. Možná se vám to zdá jako malichernost, ale vlastně se jedná o první komisařku, kterou jsem alespoň já u novodobé krimi literatury objevil. Samozřejmě ji ale nemám přečtenou všechnu, tak snad na další komisařku ještě někde narazím. Jakoby i v knihách doposud vládl onen jasný patriarchální řád a i u samotných autorek detektivek jsme se dočkali maximálně kriminální inspektorky. Přitom proč by nemohla být hlavní ženská postava či nějaká postava komisařka jako třeba zde? Nicméně to je jen takový možná můj malý poznatek.

Chválím i použití motivu hudby. Hudba a knihy to je také kultura, tak proč to nějak nespojit dohromady. Zatím se tak v rámci současné krimi literatury stalo pouze třikrát. Motiv hudby se objevil zatím jen v Paganiniho smlouvě, Partituře smrti a zde. Nutno dodat, že zde to příběhu rozhodně pomohlo vytvořit něco zajímavého a sepsáno to bylo dle mě také velice kvalitně. Furioso v překladu znamená bouřlivě či divoce. Je však takový i příběh v knize? Z větší části se dá říci, že ano. Nebo v něm alespoň najdete bouřlivý a divoký vztahový propletenec postav a jejich vztahů. Nicméně v této sféře mně přišlo, že jsem narazil i na pár kýčovitých věcí. Samotné postavy pak autorka jistě sepsala mnohdy velice zajímavě a je vidět, že si na nich dala záležet. Plusem je i to, že skoro do poslední chvíle nevíte kdo je vrahem. Autorka si s vámi i jakoby hraje. Do děje totiž vkládá různé indicie, díky nimž si myslíte, že už jste poznali vraha, ale ono tomu tak nakonec není. Nechybí ani očekávané napětí. Já osobně bych ho, ale snesl v příběhu více. Rozsahově se pak jedná o trošku delší verzi detektivek, než jsme možná zvyklí. Není to však nic hrozného (551 stran). Musím napsat, že kniha mnohdy i dějově překvapí, ale bohužel se v ní najde i pár hluchých či nezáživných míst.

Celkově vzato se jedná spíše o dobrou krimi s velice zajímavým a neokoukaným námětem. Knize pak uděluji 75%.

1 02.11.2016

Jedna z nejlepších knih mého dosavadního života

Prostředí jsem si hned zamiloval. Za prvé mám obecně Španělsko velice rád a to jak autor dokázal tehdejší Barcelonu krásně popsat, tak to pro mě byla prostě radost pohledět. Postavy také sepsané velice dobře a hlavně zaujmou a dokáže si k nim vytvořit čtenář vztah. Příběh jako takový nikde nevázne, nenajdete zde žádné zbytečné pasáže a napětí je zde využito tak akorát. Nutno také dodat, že samotný děj mnohdy překvapí (pozitivně). Velice dobře hodnotím i prvky fantasy v knize. Místy má kniha i takový strašidelný nádech, ale nečekejte nic hororového spíš takový jemný náznak hrůzy. I to kvituji, jelikož opět musím zpracování tohoto tématu pochválit. Zasazení děje do minulosti mně vůbec nevadí. Vždyť máme tolik knih ze současnosti a i minulost je přece zajímavá. Pozitivně musím hodnotit i konec či poslední kapitoly knihy. Děj zde nijak nepokazil skvělý příběh, který se odehrál v knize předtím. Rozsahově se pak opět jedná o klasiku (464 stran). Nechci tu dělat španělské literatuře reklamu, ale přijde mně, že hodně čtenářů se při spojení španělská literatura vybaví maximálně Don Quijote…. a mnohdy ani to ne.
Přitom si myslím, že to je minimálně škoda. Tak zkuste něco od španělských autorů a třeba se do jejich děl zamilujete stejně jak já.

Namlsán Carlosem Luisem Zafónem a jeho knihami, (zkuste si přečíst i tohoto autora, vřele ho doporučuju) jsem od Vesaliova tajemství očekával minimálně dobrou četbu.Nakonec jsem velice rád, že tuto knihu mohu ohodnotit 100% a nebojím se říct, že její četba byl pro mě pomalu svátek a zařazuje se tak mezi mé nejoblíbenější knihy co jsem zatím za svůj život přečetl.

2 02.11.2016