SBH komentáře u knih
(SPOILER) Kniha má moc pěknou obálku a anotace taky nezní úplně špatně (což ale neznamená, že by byla kdovíjak skvělá). Bohužel mám s romantickými knihami situovanými do Británie devatenáctého století velmi špatné zkušenosti. Nejsem žádná historička, takže pokud se soudobé autorky dopouštějí přešlapů, které poznám i já, je něco hodně špatně.
Zájem o ni musel být velký, protože jsem si „vystála“ zatím nejdelší frontu v knihovně. A sotva jsem román otevřela, byly všechny výhrady zapomenuty. Autorka si podle všeho období důkladně nastudovala, co víc, použila tehdejší boj žen za svá práva jako klíčovou složku příběhu a udělala to výtečně. Feminismus byl (a bohužel stále je) během na hodně dlouhou trať, provázený nenávistí a útoky nejen ze strany mužů, ale především žen. A tohle všechno román skvěle zachytil.
I děj mě překvapil. Předpokládala jsem, že Annabelle a Montgomery skončí spolu, ale zjevně jsem byla široko daleko jediná. Jak on, tak především ona si byli vědomi, že za tehdejší společenské situace to prostě není myslitelné. Tím dostala jejich klikatá cesta k vzájemnému porozumění nádech dobrodružství a výsledná láska trpkou příchuť.
Postavy byly skvěle vykresleny, ne že bych s každou souhlasila, ale všechny pohnutky jsem jim věřila. Mým oblíbencem se stal pacifista Peregrin a překvapilo mě, že další díl není o něm. Ačkoli jich bylo relativně mnoho, každá měla své místo a díky tomu se mi nepletly.
Bylo to zábavné, bylo to moudré, bylo to vtipné a čtivé. Vřele doporučuji.
(SPOILER) Obzvlášť u žánrových knih nemusím na obalu postavu, nicméně tady to dobře sedlo k obsahu. Označení „atmosférická“ fantasy mě kapánek zmátlo, protože o atmosféru nejde ani trochu (míněno poměr dusíku, kyslíku a dalšího svinstva). Možná tak o náladu, ale tady bych se hádala, kdyby… Naštěstí (pro mě) totiž ta nálada nesledovala módní směr hurá do beznaděje, nýbrž vykreslila jak tmu, tak světlo (nejen na konci tunelu).
Takže ano, bylo to ponuré. Temné a pesimistické, protože Krkavčí král zbořil brány Smrti a umožnil duchům zemřelých tyranizovat svět živých. Hlavní hrdinka je ukázková smolařka, kterou pronásledují rány osudu od kolébky, což vyvrcholí situací, kdy ji posedne mocný přízrak a ona bojuje proti všem – proti démonu ve svém nitru i proti inkvizitorovi Leanderovi, který samozřejmě nemůže být klaďas.
Postavy jsou úplně úžasné počínaje Artemisií, která svůj trpký úděl nese se stoickým klidem, tak příjemně odlišným od možného skuhrání či obvyklého sarkasmu. Mou favoritkou byla samozřejmě Margareta, sličná blondýna, které nikdo nevěřil, že může být zatraceně chytrá a cílevědomá. Přikláním se k většinovému názoru, že kontrast spravedlivé Artemisie a potměšilého, nevypočitatelného přízraku působil nesmírně svěže a přitažlivě.
Spojení náboženských, přesněji řečeno křesťanských reálií s apokalyptickým světem zamořeným mocnými duchy překvapivě taky fungovalo velmi dobře včetně vykreslení náboženského fanatismu a nejednoznačnosti výkladů „svatých“ legend a textů.
Všechno se mi líbilo včetně překvapivé, zpočátku důmyslně ukryté detektivní linie, ale největší potěšení pro mě představovala věc v současné literatuře totálně de mode – laskavost, dobrosrdečnost a obětavost projevovaná nečekanými postavami v nečekaných situacích. Román, kde se dá přátelům věřit a hrdinka se dočká pomoci od prostých občanů, aniž by musela někoho nutit, to je rozhodně příjemná změna. Abych to shrnula, autorka si důvtipně pohrává se schématy a klišé, aby je někdy využila (velekněžka), jinde je obrátila naruby (Enguerrand, například, ale toho bylo hodně).
Děj byl domyšlený, text čtivý, zápletky komplikované a skvěle vyřešené, dialogy břitké (obzvlášť ty s přízrakem), charaktery barvité.
Hvězdiček plný počet a rozhodně doporučuji.
(SPOILER) Nejlepším marketingovým tahem tohoto titulu je překrásná obálka. Společně s anotací rozhodně láká ke koupi. A když jsem u toho, celá grafická podoba knihy je vydařená. Stínové obrysy sněhových vloček na stránkách se propojily s poetickými popisy Ledozemí a já se octla ve fantastické krajině.
Žánr pohádkové, romantické fantasy autorka rozehrála podařeným prologem, který naznačí, že došlo k průšvihu, ovšem čtenáři zůstane utajeno jádro problému, který představuje ústřední zápletku, velmi povedenou. Příběh mě zaháčkoval hned na prvních stránkách. První třetina, v níž Karin zvládá rodinnou tragédii zároveň s útoky nadpřirozených bytostí vedenými nejrůznějšími, ponejvíce podlými způsoby, navodila patřičně tísnivou a bezvýchodnou náladu. V důsledku toho mi všechna zbrklá rozhodnutí hlavní hrdinky dávala smysl a mnohdy bych se s nimi i ztotožnila. Navíc se autorce podařilo skvěle vystihnout psychologii čerstvě dospělé ženy, ještě nejisté a nevybavené dostatečnou zásobou životních zkušeností, která musí zvládat obtížné situace a občas si neví rady či rozhodne špatně.
Odchod Karin do říše boha mrazu byl logický a emotivní a další příhody jen navazovaly na ústřední problém. Celkově se mi tato část líbila úplně nejvíc a ve chvíli, kdy Karin uvažuje o proradnosti sněžných bludiček a já si nějak nedokázala vybavit, co všechno jí naslibovaly, tak jsem nelistovala zpátky, nýbrž si s potěšením dala závazek přečíst si celou knihu znovu.
Jediné, co opravdu ujelo, byl závěr. Souboj s úhlavním padouchem byl sice opět domyšlený a logický, ovšem odbytý, v tomto směru chtělo čtenáři věnovat víc scén a stránek včetně vysvětlení, jak to vlastně s Mrazem a ostatními účastníky bylo. Krátké shrnutí „to bylo tak...“ mě neuspokojilo. A ovšem epilog, ten se opravdu nepovedl. Miluji happy endy, ale všeho moc škodí a vyústění Natáliina osudu připomínalo boha na stroji. V tomto místě (jako jediném) mi neseděla psychologie Karin – jako kdyby se za uplynulé desetiletí neposunula, což je nemožné. A módní Velké Nedorozumění, to mi leze na nervy ukrutně, za to bych dosud sympatickou hrdinku profackovala.
Což byla škoda, protože zrovna postavy se nadmíru povedly, ani jedna nešustila papírem, dialogy měly šťávu a působily přirozeně. Asi nejvíc oceňuji takový detail, jak se Karin vyrovnávala s otcovou smrtí – nekvílela a nehysterčila půlku každé stránky, ovšem v kritických momentech ji tatínkova nepřítomnost zabolela, když si na něj vzpomněla. Přesně tak ale truchlení po blízkém člověku ve skutečnosti probíhá, za mě rozhodně palec nahoru. Taky vztah blízkých přítelkyň mi přišel velmi podařeně vykreslený, kdy méně talentovaná, nicméně mnohem úspěšnější Linda bedlivě sleduje Karinin osud, snad z dobroty srdce, ovšem nejspíš i částečně ze žárlivosti. A zároveň Karin s hlavou plnou vlastních problémů na Lindinu kariéru tak trochu zanevře. Opět logické, konzistentní. O složitém propletenci vztahů dalších postav se rozepisovat nebudu, ale v tomto ohledu příběh představoval lahůdku.
Ohledně prostého spisovatelského řemesla odvedla autorka skvělou práci, četlo se to báječně. Jak už jsem zmínila, za popisy bych jí poslala kytici, lehounké cinkání skleněných ozdob, třpyt křišťálových věží a klouzání po závějích pod hvězdnou oblohou jsem prakticky prožívala. Slovní zásoba bohatá, věty dokonale vybalancované. V té souvislosti mě mrzely občasné nedostatky jako třeba překlepy, chybějící písmena nebo matoucí slovní spojení (např. „triko s dlouhým rukávem do pasu“ – opravdu jsem hodnou chvíli přemýšlela, jak vlastně to triko vypadalo). Na druhou stranu se v dnešní době jedná o běžnou závadu napříč všemi, i těmi nejvěhlasnějšími nakladatelskými domy.
Příběh mě bavil, byl domyšlený a chytrý, postavy sympatické a živé, jazyk bohatý a poetický. Za ten praštěný závěr odebírám jednu hvězdu, ale celkově vřele doporučuji.
(SPOILER) Po celou dobu mi hlavou běžely dvě otázky: Propána, jak mohl někdo podle této knihy natočit film? A druhá: Jak je možné, že se tato kniha stala tak populární?
Hlavní hrdina, rozervaný mladinký intelektuál mi byl od prvního řádku sympatický, košaté filosofické rozbory mě bavily. Tak nějak do půlky. Pak už jsem si četbu musela dávkovat a zachránilo ji pouze stoupající žhavé erotično. Na druhou stranu mi věčné rozbory „ach, tak moc ho miluji, ach, ale vlastně je mi lhostejný a miluji Marzii“, takové to typické „vím, že ví, že vím“ už začaly připadat úmorné. Z Elia se stal rozmazlený manipulativní fracek, z filmové hvězdy Olivera, působícího zprvu jako světák s nadhledem, se vyklubal stydlivý, bázlivý gay.
Bolestně mi scházel děj, zápletka, sebeslabší napětí. Polovinu knihy se čtenář zmítal v nejistotě, zda vůbec k něčemu dojde. Když už tedy tato otázka byla zodpovězena, vlastně se ukázalo, že se jedná jen o letní románek bez úmyslu hlubšího a delšího přesahu.
V důsledku mi byl osud hrdinů dočista ukradený, protože si ho nechali ukrást úmyslně a cíleně. Jediné překážky, které překonávali, si do cesty nastavěli oni sami, a to je pro mě prostě málo. Nedokážu se dost dobře vcítit do postavy, která hazarduje se svými city (Oliver a jeho svatba), životem, potažmo jeho smyslem, s láskou, která podle všeho oba zasáhla.
Spousta moudrých postřehů, hlubokých citů, realistických situací, stejně tak spousta jalového žvanění, neupřímnosti (včetně k sobě samému), bezohlednosti (Elio a Marzia). V takové zašmodrchané falši bych nedokázala žít.
(SPOILER) Tak nevím, co je těžkého na tom, napsat romantický příběh, v němž by hrdinka v první třetině nechytila virus těžké stupidity, takže následně po zbytek knihy bojuje s úporným průběhem této nemoci, tak vážným, že k jejímu prozření bylo potřeba zavraždit jednu z postav? Vážně nechápu.
Obálka? Kdyby mě text uvnitř tak strašně nenaštval, tak bych nad její kýčovitostí máchla rukou. Takhle ji ale musím hodnotit jako málo nápaditou, nevýraznou a – no, kýčovitou.
Začátek se mi líbil, potkávačka hlavních hrdinů měla něco do sebe a hlavně – celé utrpení výrazně vylepšoval opravdu podařený smysl pro humor. Takže za vtipné slovní přestřelky dostává kniha jednu hvězdu, ale jinak škoda papíru.
Setrvalý proud Kristenina skuhrání a její „třeskutou“ logiku (já po něm tak toužím, ale ach, nemůžu být jeho, tak ho budu odhánět, ale víte co, tu jednu jedinou věc, která by ho spolehlivě odradila, tu mu neřeknu, protože, ach, nesnesla bych, kdyby mě odmítl – jako TY VOLE!) jsem vydýchávala opravdu velmi těžce. Sice jsem knihu dočetla, ale připadala jsem si jako na brigádě při sběru brambor – se zoufalou touhou jsem vyhlížela konec. Jsem na trapárnu zvanou Velké Nedorozumění zvyklá, ale tady přišla nepříjemně brzy, byla nechutně rozvleklá a vyloženě hrůzná.
V doslovu autorky jsem se dozvěděla, co vlastně příběhem chtěla říct, a soudím, že se jí to hrubě nepovedlo. Kristen se neprojevovala jako těžce psychicky poškozený člověk, ale jako pitomá nána. Josh – no, to byl mimozemšťan, opravdu si neumím představit skutečného muže, který by takto jednal, ale tento jev je v zámořské romantické literatuře zcela běžný, to mi žíly nerve. A BTW napravení Evelyn v závěru je úplně mimo realitu.
Celkový dojem velmi, velmi špatný. Bestseller New York Times? Žádné překvapení. Asi si na tento druh doporučení začnu dávat pozor.
Kniha by si rozhodně zasloužila vyšší hodnocení v porovnání s kravinami, které tady dostávají houfně pět hvězdiček. Jenže ode mě je neuvidí.
Přitom všechno začalo tak slibně! Lehce ironický, vtipný styl mi vyloženě sedl. Hlavní hrdinka byla i se svými úzkostmi a zálibou v samotě uvěřitelná a sympatická, především díky tomu, jak sama sebe nebrala vážně. U ostatních postav platí prakticky totéž, ani jedna mi nepřišla „papírová“, plochá a nezajímavá.
Problém tkvěl ve složce, kterou jsem dosud (zjevně mylně) považovala za druhořadou – v ději. Historie lásky Niny a Toma byla rovná jako dálnice, a stejně tak nudná. Oba se milovali, všichni jim to přáli, a když si náhodou ústřední dvojice nevěděla rady, vždy se objevil nějaký dobrý duch, který je postrčil správným směrem. Zpočátku celou katastrofu zachraňovala Ninina nově objevená komplikovaná rodina. Jenže i tam, uf, si vlastně nakonec všichni padli do náručí. Žádný zvrat, nedej Bože napětí.
Závěrečné povinné Velké Nedorozumění ve vztahu Niny a Toma proběhlo tak nanicovatě a ušmudlaně, že jsem ho zaregistrovala až ve chvíli patetického udobřování. Což je pozdě a špatně.
Takže mi vyhřezly další podivnosti textu, jako například er-forma a občasné vhledy do Tomovy hlavy. Proč? Jen tím ubylo možného napětí. Když došlo k onomu klišé rozchodu, pro změnu jsme o Tomovi neměli spoustu stran ani tucha. Takže to celé ztratilo smysl.
A rádoby vtipné záznamy Ninina deníku byly především divné. Na tak přísně organizovanou osobu, která podle slov autorky neměla v diáři ani půlhodinku volna na rande s Tomem, bylo každý den na programu velké NIC. Hm, tak jak to vlastně bylo?
Je mi to strašně líto, ale slušný náboj a zápletka vyšuměly do ztracena. Ani knihomolské odkazy a různé nerdovské zajímavosti to nemohly zachránit.
(SPOILER) Příliš mrazivé, příliš rozvláčné, k uzoufání ruské.
Chtěla jsem romantickou pohádkovou fantasy, dostala jsem děsivou metaforu souboje křesťanství s pohanstvím a případovou studii fanatismu. Otec Konstantin plynule konvertoval mezi nejhorší literární padouchy mého světa.
Knize nelze upřít čtivost, na druhou stranu příběh začínající prenatálním stadiem hrdinky a klopýtající přes všechny její dětské krůčky rozhodně není mým favoritem. Nemohu potvrdit stížnosti na pomalý a nudný začátek, protože ještě kus za polovinou knihy se nedělo nic podstatného, a to už se začátkem nemá nic společného.
Jo, postavy ušly, Vasja mi byla sympatická, zpočátku jsem dokázala najít molekulu dobra i na knězi, Pjotr byl můj hrdina. Takže psychologie a vývoj charakterů zvládla autorka na jedničku.
Potom se mi líbilo použití různých pohádkových motivů v neotřelých souvislostech, vlastně na podobné věci dost ujíždím. Jenže tahle lahůdka, stejně jako nepatrný rozjezd děje přišly až ve třech čtvrtinách knihy, a to je dost pozdě. Navíc to autorka zase přehnala a závěrečná skrumáž prapodivných tvorů, zběsilých akcí a nečekaných rozhodnutí byla matoucí a nepravděpodobná. Kupříkladu Mrazík – desítku let kolem Vasji poskakuje, pořád ji chce, no, a když ji nakonec opravdu má, tak se jí lehce vzdá, jako fakt?
A teď pozor – pár stránek před koncem na scénu konečně vstupuje Slavík, ejchuchú! Jeho identita je více než prapodivná, úloha v příběhu vyloženě na pozadí, jenže takových nesrovnalostí bych našla přehršel. Například k čemu sloužil tajuplný talisman, kolem něhož se točily první tři čtvrtě románu? V čem spočívala jeho moc? Odpověď nenalezena.
Závěrečná bitva se mi líbila především proto, že byla krátká a přehledná. Autorka zjevně nepotřebovala oslňovat nebohého čtenáře znalostí všech možných šermířských technik a bojových chvatů, děkuji nastotisíckrát. A vyvrcholení příběhu? Logické, silné, úderné a hezké (i když smutné). Palec rozhodně nahoru.
Takže za závěr přidávám hvězdu, jinak bych zůstala na pouhých dvou. Jo, druhý díl jsem si koupila souběžně s prvním v pominutí smyslů, možná k němu někdy najdu cestu, ale abych ho nedočkavě otvírala hned po dočtení prvního, to ne.
Rozporuplné a v souhrnu zklamání.
Další mistrovský kousek. Barvité popisy s minimem sloves, ovšem tak intenzivní, že se čtenář octne v Bretani, v nose ho lechtá vůně moře, na patře cítí chuť ústřic a omámeně pozoruje barevnou hru oceánu.
Vyšetřování spletitého případu působí chaoticky, ale možná přesně takhle by probíhalo ve skutečnosti. S indiciemi, které má Dupin k dispozici, bych se potácela v obdobných hypotézách a prověřovala identické stopy. O to překvapivěji na mě působilo závěrečné vyústění. Líbilo se mi, ačkoli s motivem pachatele nesouhlasím, přesněji proč si něčím takovým otravovat život? Zato padouši byli ukázkově zavilí a zákeřní.
Jo, za mě bezvýhradné plus v jednom směru – líbí se mi, že Dupin neprolévá hrdlo alkoholem, nýbrž kávou. Palec nahoru.
Zápor – proti svým zásadám jsem knihu nepustila z ruky, dokud jsem ji nedočetla (v pozdních nočních). To se mi nestává, takže čtivost brilantní. A všechny ostatní složky taktéž. Možná se čtenář tentokrát dozvěděl o něco méně historických zajímavostí, na druhou stranu mám tisíc chutí se pustit do Simenona a jeho Maigreta.
Rozhodně doporučuji.
(SPOILER) Bratr Cadfael je moje srdcovka a Ellis Petersová spisovatelská ikona. A tento případ byl prostě pohlazením po duši včetně několika ukápnutých slz.
Začnu obálkou. Asi půjdu proti proudu, ale tahle edice se Mysterypressu ohromně povedla a titulní obrázky jsou krásné a překvapivě vystihující (tedy krom detailu, že bratr Haluin není šedovlasý stařec, ale tmavovlasý třicátník).
Příjemný, dokonale vyvážený příběh. Čtenář se může spolehnout na úchvatné popisy jak krajiny, tak dějů i osob (rašící lístky jsou přirovnány k zelenému mušelínu, rozhněvaný mládenec při hovoru „jiskří“, aby posléze „vzplanul“).
Ohledně děje jsem si do půlky nebyla jistá, zda se jedná o detektivku či o milostný příběh, což ovšem u Petersové kráčí ruku v ruce. A záhadu nám naservírovala skutečně zapeklitou. Nakonec bych tam vraždu ani nemusela mít, protože rozmotávání pletence osudů zmrzačených v důsledku chorobné marnivosti a nenávisti docela stačilo. A několik zásahů shůry, díky nimž Cadfael odhalil pravdu, bylo nutných, jelikož pachatel skryl stopy opravdu důkladně.
Dostávám se k další lahůdce, a tou jsou charaktery postav. Všechny mi ožily před očima, byly sympatické, soucítila jsem s nimi, prožívala jejich trápení, a paní Adelais bych vlastnoručně zaškrtila.
Vyhrábnu aspoň nějaký nedostatek. Ano, naprostá absence humoru. Ale všechny ostatní složky působily tak harmonicky, že mi nevadil.
Jednoznačně doporučuji.
(SPOILER) Jednou z mých velkých tužeb je číst dlouhou, sedmisetstránkovou knihu, která by mě bavila a na konci bych litovala, že není rozsáhlejší.
Jako obvykle půjdu proti hlavnímu proudu, ale Jonathan Strange to nebyl. Přitom naše přátelství začalo tak dobře. Od začátku se mi líbil autorčin styl, okouzlilo mě viktoriánské urban fantasy a suchý anglický humor.
Myslím, že na vině je právě množství stránek. Neřekla bych, že se v románu proplétalo mnoho linií, spíš jsme sledovali jednu, respektive dvě hlavní, ovšem nadměrně košaté a rozsáhlé a suchopárně podané. S kýmkoli se hlavní hrdinové dali do řeči, tomu bylo následně v příběhu věnováno spousta prostoru.
A kouzlo začalo vyprchávat. Především mě za srdce nevzaly postavy. Angličtí gentlemanové (a pozor! nikdo jiný, jako třeba ženy nebo neurození lidé, fujtajbl!) poplatní nejvíc ze všeho svému úzkoprsému vychování (ano, uznávám, naprosto to odpovídalo době, do níž je román zasazen), mě po první třetině začali nudit, aby mi na konci vyloženě lezli na nervy. K tomu se v závěru přidalo několik vyloženě hloupých činů pana Strange. On sám se na vysoké úrovni zabývá magií, ovšem známky působení zlotřilého elfa ve vlastní domácnosti na rozdíl od všech ostatních přezíravě přehlíží a tak podobně. Svěřit vzácný prst paní Poleové Drawlightovi, to už jsem tloukla hlavou o zeď. Úspěch celé této záležitosti se mi jevil víc jako deus ex machina než co jiného.
Ono vůbec završení osudů hrdinů připomínalo víc efektní představení, než logické vyústění děje a jejich povah. To celá anglická magie bojovala proti jednomu jedinému elfovi? Kam se poděli ostatní? Proč odešel Lascelles k elfům? Jak Childermass věděl, co si s tajuplnou krabičkou počít? Proč nezmizela Temnota, když zahynul její tvůrce (pozor, navzdory tomu, co sám Strange na stránkách říká)? A tak podobně. Abychom došli k srdceryvnému konci? Jako vážně?
Jedinými osvěžujícími prvky v plejádě šedivých postav byla Arabela a rodina Greysteelových, ti byli opravdu milí, stateční a charakterní.
Nesouhlasím s tvrzením pana Gaimana, že se jedná o nejlepší anglický fantasy román za posledních sedmdesát let. Například jeho Nikdykde se mi líbilo víc, o Mužích ve zbrani ani nemluvě.
Další fajn kniha, ve které jsem se kromě jiného dozvěděla spoustu zajímavých informací o humrech, mořských hlemýždích, labradorech, lvech, hyenách a týraných psech. Dostala jsem vše, co jsem potřebovala, sympatické hlavní hrdiny, vztah plný překážek, spoustu vtipných hlášek.
Jediné, co mi úplně nesedlo, byla překvapivá změna chování Keatonova otce. Vlastně celá jeho rodina a nejbližší přátelé vzali překvapivé odhalení naprosto v pohodě a s klidem. Ale možná se mi to líbilo právě vzhledem k děsivé náloži, s níž se musel potýkat chudák Luke, a upřímně víc trablů by hoši asi nezvládli.
Takže za mě dost dobrý. Doporučuji.
Hodnocení knih je vždycky subjektivní, takže komisaři Dupinovi dávám zase plný počet, ačkoli to není dílo zralé na Nobelovu cenu. Ale čte se báječně, vyšetřování případu mě neuvěřitelně baví, protože je chaotické a komplikované jako ve skutečnosti. Postavy jsou živé, samozřejmě miluju Dupina, ale komisařka Roseová mu zdatně sekunduje a dvojice dokáže obstarat příjemné "policajtské" jiskření bez rušivé romantické linky. Nesmím zapomenout na úchvatné popisy krajiny a jídla a pití, zážitek z této knihy skutečně potěší všechny smysly. Doporučuji.
Dobré, moc dobré. Zajímavě zpracovaný neotřelý námět. Akorát jedna připomínka - to se pro duši opravdu musí do vetešnictví? Jinak to nejde? Ale celkově jsem si pošmákla, vtipné hlášky, břitké dialogy. Charlie byl k sežrání, a to mu na paty šlapaly všechny ostatní figurky od Sophie až po Mátomila. A ke konci mě příběh dost děsil, čtení jsem musela odkládat.
Pochvala za překlad T. Jeníka, v textu nebyly chyby a četl se hladce, v dnešní době nevídaný jev.
Rozhodně doporučuji, nejspíš se ke knize někdy vrátím.
Skvělá detektivka. Spousta zamotaných případů, přičemž všechny byly nakonec vyřešeny, což nebývá obecně zvykem, takže pocta autorovi. Vůbec nechápu, proč byl Timothy tak ostrakizován svými kolegy, když to byl takový fajn chlápek! Vtipné hlášky vše korunovaly. Za mě plný počet a běžím si koupit další díl. Pane Niedle, prosím, pište dál!
Jasně že plný počet! Naprosto vymazlená detektivka ve stylu Hercule Poirota, brilantní komplikovaná zápletka s důkladným vyřešením v závěru. Úžasné popisy, skvělé dialogy, užívala jsem si každý řádek. Cormorana a Robin prostě miluju a děkuji autorce, že tentokrát nasměrovala jejich soukromý život trochu příznivějším směrem. Ke knize se určitě vrátím.
Vůbec mě nepřekvapuje poměrně nízké hodnocení knihy, protože děj je tak spletitý a mnohovrstevný, že může působit nesrozumitelně. Ale pro mě prostě učiněná lahůdka. Úžasné charaktery, kdy jsem držela palce i nanicovatému Guyovi, s Emily jsem brečela a Erica vzala na milost. Spousta podnětů k zamyšlení včetně otázky - a mohlo by to být doopravdy? Krásné, hluboké, emotivní, chytré. Rozhodně doporučuji.
Fakticky to byla legrace. Akorát anotace se opět netrefila ani do budovy, na které visel terč. Tucker hrál druhé housle a anděl působil spíš jako prášek do pečiva, než jako plnohodnotná postava. Hlavní pár hrdinů, Theo a Molly, byl zato k sežrání. Četlo se to hladce a série bizarních příhod kupodivu nepůsobila uměle. Jednu hvězdu ubírám za to, že si po dvou dnech prakticky nedokážu vybavit dějovou linku, a za hodně za vlasy přitažený konec. Zdá se mi překvapivé, že kniha porazila nějakého Pratchetta, ale možná mě ovlivňuje úhel pohledu skalní fanynky.
Starý dobrý Weir. Chytrý, vtipný, ironický, ovšem přiměřeně, sympatický a plný naděje. Velká pochvala za to, že napsal úplně jiný příběh, než ten slavný. Vyloženě jsem si užívala fakt, že hlavní hrdinka nebojovala dočista osamocená. Nejsem zrovna příznivcem zločinců v roli klaďasů, ale Jazz jsem fandila. V závěru nezbytný americký patos a trochu nereálný časový průběh autorovi odpouštím - vždyť to bylo sci-fi, ne?
A v neposlední řadě musím vyzdvihnout překlad M. Prokopa a text bez pravopisných chyb. V dnešní době zářná výjimka.
Po knize určitě sáhnu znovu.
Za sebe považuju tuto knihu za nejlepší romantiku vůbec. Obsahovala všechno potřebné - sympatické a plnokrevné postavy, atraktivní prostředí, komplikovaný milostný vztah, ovšem bez ubíjejících "drahot" hlavní hrdinky, tajemství a jejich postupné odhalování, pěkné erotické scény i nečekané a drsné zvraty. A opravdu krásný konec. Způsob vyřešení ústřední zápletky mi přišel skvělý, souhlasím s názorem, že msta nic neřeší. Prostě plný počet hvězd a doporučuji.
Jediná drobná závada byl začátek, kdy se mi ze slovního spojení "rizikový kapitál" začínalo tmět před očima, ale autorka naštěstí rychle nabrala správný směr.
Pratchett velmi tajnůstkářsky koketuje se Snem noci svatojánské. Původní hru totiž v tomto zpracování téměř nezahlédnete. Jelikož mi však Shakespeare přijde přeceňovaný, v tomto zápase dávám hlas Terrymu. Esme Zlopočasnou a Vzoromila Výsměška miluju, takže další body k dobru. Spousta trefných hlášek nutících k hlasitému smíchu taky dobrá. Ale upřímně celý děj je stejně nanicovatý jako u předlohy. Postavy se naštěstí vyvíjejí, k největšímu posunu dojde u Magráty. Ale jako obvykle Pratchettovi ujel závěr.
No, stejně patří stále mezi mé nejoblíbenější spisovatele.