Seabeast komentáře u knih
Na Stopy hrůzy se pro mě jedná o příjemné překvapení. Rozhodně v první desítce nejzdařilejší díl! Od začátku do konce R. L. Stine výborně buduje napětí a nechává zápletku zdařile plynout. Během blížícího se závěru se nedalo moc od miniknížky odtrhnout. Jasně, je to limonáda s puběrťáky psaná pro puběrťáky, ale nemůžu si pomoci, četla se výborně.
Duna. To je dílo, které v rámci sci-fi žánru znamená velký milník. A není náhodou, že se jedná o dílo zásadní. Mé první setkání s tímto univerzem proběhlo dokonce už v mládí, když jsem docházel na první stupeň základní školy. Vzhledem k "pařanskému" období se samozřejmě jednalo o druhý stejnojmenný díl, který má pro herní svět také zásadní místo. Být ověnčen titulem jako první realtimeová strategie je role vskutku významná. Ale teď už k samotné knize. Duna v první řadě není jednoduché čtení na odreagování v této uspěchané době. Je opravdu spletitá, plná myšlenek, nemalou paletou různých postav a dějových linií, které tvoří ucelenou skládačku. Ze svého úhlu perspektivy jsem nebyl pokaždé v obraze, protože se nejedná o román, který poberete a plně vstřebáte na první dobrou. Kupodivu to ale vůbec nevadí a čtivosti ani za mák neubírá. Myslím, že si každý vyfiltruje, co je potřeba a v ději se bude, při pozorném čtení, dobře orientovat. Což je rozhodně plus. Nicméně Frank Herbert v Duně znamenitě vykreslil atmosféru písečné planety Arrakis (to jest Duny), která je zdrojem oné nejcennější látky ve vesmíru. Ta látka má název "melanž" a jedná se o speciální koření, jež prodlužuje život a poskytuje uživateli mimořádné psychické schopnosti. Je smyslem a základním kamenem všeho, co se v Duně děje. Příběh je plný intrik, zvratů a napětí, což z knihy činí jedinečné dílo. Svojí rozsáhlostí si doslova říká o opakované přečtení, protože opravdu není možné pochytit vše, jak jsem zmínil výše. I tak jsem byl na konci ohromen a jsem zvědav, kam se děj bude ubírat dále!
Začnu asi tím, čeho si při uchopení knihy všimne většina. Na první pohled docela objemná bichle a po nahlédnutí dovnitř naskočí hrůza, která jímá z malých písmenek na bezmála 600 stranách! Sám jsem si říkal jestli je vůbec možné na tak obřím prostoru stále co psát, když příběh pojednává o nešťastné arktické výpravě sira Johna Franklina. Vždyť polární prostředí tolik komplexnosti, z hlediska prostoru, nenabízí - tedy aspoň jsem se domníval. Jenže Dan Simmons je naprosto geniální spisovatel! Příběh je tak vrstevnatý a omračující, že nedá do konce vydechnout. Je sice fakt, že jsem měl ze začátku problém se začíst a místy se může zdát, že "Terror" oplývá příliš popisnou nebo filozofickou omáčkou, ale chce to vydržet a člověk v pozdější fázi opravdu nebude litovat. Upřímně Simmonse obdivuji, co všechno musel nastudovat z hlediska technických vymožeností, termínů, detailů a dobových reálií, které bravurně skloubil do vybroušeného celku. Atmosféra chladu a absolutní beznaděje na vás doslova ze stránek dýchá! Jak jsem četl a četl, tak už jsem z počátečních obav počet stránek a malé písmenka přestal řešit a do vyprávění se ponořil. Pravda, je to na delší dobu, ale zatraceně se "Terror" dobře čte. Na první seznámení s autorovou tvorbou jsem byl fascinovaný a bez diskuze dávám plný počet!
Literární gamebook ve kterém sami rozhodujete v počínání hlavního hrdiny sice není špatný, ale působil na mě tak trochu nemastně neslaně. Sice jsem příběh dohrál jen do jednoho konce, ale vyloženě chuť prozkoumat další varianty mě moc nepřepadla. Možná, že se v knize více najdou dámy než pánové, protože zápletka se zdá být jaksi romantická, ale na nějaké to strašení taky dojde. Pro mě nehraje roli jestli je gamebook určen pro děti, protože si i v tomto žánrovém zařazení může dospělý najít to svoje a rozptýlit se hrou. Ale zkrátka "Nejhorší večírek tvého života" mě popravdě tolik nebavil a trochu jsem se do čtení nutil.
Po nepříjemné osobní tragédii spisovatele Chrise Cartera (úmrtí jeho životní lásky) viselo ve hvězdách zda-li vůbec bude schopen nadále psát a pokračovat v sérii s geniálním detektivem Robertem Hunterem a jeho kolegou Carlosem Garciou. Ačkoliv tato nešťastná událost bude navždy v Carterovi rezonovat, díkybohu psaní nevzdal. Někteří možná po přečtení nabydou dojmu, že došlo ke změně stylizace jeho slohu a možná je to celkem logické. Sice se tolik brutalitek v příběhu nedočkáme, ale napínavosti to nic neubírá. Právě naopak. I když tu v komentářích padlo, že se jedná o nejslabší díl, tak dle mě se naopak "Napsáno krví" řadí k těm jeho nejlepším. Ptáte se proč? Za prvé (podobně jako v zatím vrcholné "Zlobě") vybočuje z osvědčené šablony a příběh je více dramaticky vygradován. Záporáka bych dokonce přiřadil k Hunterově největšímu sokovi Lucienu Folterovi, který už od začátku pro celý policejní útvar znamená nedotknutelnou hrozbu. Za druhé, nosným hybatelem děje je více vedlejší postava kapsářky Angely Wood, jež stojí za hlavní zápletkou. Tím nemyslím, že druhé housle hraje hlavní duo detektivů, ale v ostatních knihách mi tento prvek tak signifikantní nepřišlel. A konečně za třetí, počet obětí a obvyklý morbidní způsob jejich konce také nehraje takovou roli k zamotání celého vyprávění a grandiozního finále. Výraznější podíl na zneklidnění má sled událostí týkajicí se jediného předmětu - prapodivný deník namátkou zcizený kapsářkou Angelou. Carter tím vším umně docílil neobyčejného díla, které přečtete jedním dechem!
U této sbírky se jedná spíše o přepis scénáře prvních tří filmů, ovšem značných rozdílů lze zaregistrovat u "Bojovníků ze snů". Délkou se jedná o novely než povídky s výjimkou posledního výstřelku "Život a smrt Freddyho Kruegera", který mapuje zrod maniakálního Freddyho a působí tak trochu odflákle a navíc. Nejvíc čtivá je titulní "Noční můra v Elm Street", která v kinematografii odstartovala kult Freddyho Kruegera a jeho ikonického dvou barevného svetru, klobouku a nasazovací rukavice s hroty. Přestože druhý film "Freddyho pomsta" dopadl katastrofálně, zde naopak v literární verzi působí svěže a nedělá sérii takovou ostudu. Jeffrey Cooper se každopádně v knize pěkně vyřádil a předvedl, že Freddy umí vyděsit i na papíře!
Tak VIRUS teda byla jízda! Přiznám se, že sáček mi bylo škoda porušit, když je možnost si gamebook zahrát na webové appce. Jedná se o praktičtější řešení, než lovení v obskurním mapovém formátu. Teď ale k věci. Než se dostanete do zdárného konce, tak asi nemálokrát těžce pohoříte. Svoji unikátností není úplně snadné jim projít a bohužel tím přichází i kámen úrazu, protože ani není jasné jestli jste došli do zdárného konce. VIRUS tak vybízí ke čtenářově představivosti, což může hloubavé potěšit, ale jiné naopak frustrovat. Rád bych jako hráč chtěl být odměněn a vědět, že jsem gamebook dohrál. Dle slov autora prý existují zakončení dvě a z toho jedno je "únikové". Jenže kámen úrazu je v tom, že se cítíte přesně jako po shlédnutí nějakého filmu od Davida Lynche. Musíte se sami sebe a okolí ptát a hodně přemýšlet nad interpretací. K celkovému hodnocení je to takové plus i mínus gamebooku zároveň. U filmu bych to celkem pochopil, ale u herně koncipované knihy dochází ke zmatení a dojem zůstává tak trochu neurčitý. Což je možná na jednu stranu škoda. Ale každopádně abych tvůrci nekřivdil, povedlo se mu zde bravurně ztvárnit prostředí blázince (nebo vězení?) a osobního šílenství, které koresponduje se snovou atmosférou. Za to palec nahoru a nějakou tu chvíli se určitě při hraní zapotíte a na odkaz 1 se vrátíte určitě s jistotou. I tak je VIRUS velmi zajímavý a netradiční počin u něhož se dokonce možná dočkáme pokračování!
Pozoruhodná kniha o sériových vrazích, kteří se nechvalně zapsali do temných a krvavých dějin lidstva poněkud zvrácenějším způsobem. Vyšla u nás v roce 1994, takže těžko lze od ní očekávat nějaké novější případy na poli kriminalistiky. Najdeme tu celkem 7 osobností defacto v chronologickém pořadí. Některé popsané kousky dokáží notně zvednout kýbl, pokud jste slabší jedinci, kterým dělá nevolno psaná forma. Tím se dostávám ke slohu, protože je psán spíše k zamyšlení hodnou formou než klasickým pojetím literatury faktu. Čtení je tak místy trochu kostrbatější a možná ne tolik záživnější, ale na druhou stranu poskytuje zajímavé množství informací. Mně osobně se nečetl tak dobře, ale fakta zachycená na papíře nepostrádají jistou působivost. Jměnovitě se tu setkáme s Jackem Rozparovačem, Hannoverským řezníkem, Düsseldorfským upírem, Johnem Haighem, Bostonským škrtičem, Tedem Bundym a Jeffrey Dahmerem. Skutečná jména přezdívek asi netřeba vypisovat, protože se lidem do paměti (nejenom díky tisku) vryla spíše pod těmito trefnými slovními spojeními. Co mi hodně vadilo bylo házení termínů "sériový vrah" a "masový vrah" do jednoho pytle, což je samozřejmě fatalní chyba. Nicméně, kniha pro "zločinožrouty" bude jistě chutně vražedným pokrmem a stojí za přečtení!
Krom knihy "Examen de la obra de Herbert Quain" z roku 1941 od argentinského spisovatele Jorge Luise Borgese je "Čaroděj z Ohňové hory" ve své podstatě první gamebook. Resp. gamebook, tak jak jsme dle hracího systému zvyklí - dvě kostky, tužka, guma a případně pomocný papír. Zatímco zmíněné argentinské průkopnické dílo nabízelo "pouze" devět konců a čtenář si mohl zvolit, jakým směrem se bude příběh ubírat. Tolik tedy k historii.
I když jsem se k hraní "Čaroděje z Ohňové hory" dostal teprve nedávno, tak už na ZŠ, díky daru od milované sestřičky, jsem se poprvé setkal s gamebookem z legendární série Fighting Fantasy vydávajícím nakladatelstvím Perseus. Byl jím "Samurajův meč", ale o něm třeba později, až si ho opět opráším.
Nicméně na to, že se jedná o prvotinu, tak svou obtížností není úplně snadný. Na první pokus ho dohrajete leda s notnou dávkou štěstí. Příběh je sice prostoduchý, monstra ve většině případech slabá a kniha velmi často pomáhá s obnovením statistik, tak kamenem úrazu, jak je mnohokrát zmíněno, je závěrečný Zagorský labyrint. Dnes už v naší společnosti onen okřídlený výraz "nedělej Zagorku!" docela sedí. Autoři zde Zagorku dělají s maximální zlomyslností! Pokud si opravdu neděláte detailní mapu jste jednoduše v koncích a můžete se motat v labyrintu do aleluja. Navíc kniha má jen jedno správné řešení, což může některé frustrovat, ale díky mapě, kreslené od začátku, jde na něj hravě přijít. Z tohoto ohledu byl pro mě gamebook velmi vzrušujícím zážitkem, který doslova odtrhne hráče od reality a rozhodně nabídne smysuplné strávení času než s mobilem v ruce nebo čumením do bedny.
I když zřejmě série Fighting Fantasy nabízí propracovanější a dotaženější tituly nabízející větší znovuhratelnost, tak je "Čaroděj z Ohňové hory " pěkný herní zážitek na který budu rád vzpomínat.
Rád bych dal lepší hodnocení, ale nemůžu si pomoci. Zatímco první díl "Remade" mě semlel od začátku do konce a nechtěl mě pustit, "Reborn" už jsem průběžně odkládal. Chvílemi nebavil, chvílemi bavil. Rozjezd nákazy v úvodní knize byl o dost čtivější, ale zde, jakoby děj povadl a líčil po většinu času přežívání izolované skupiny v interiéru. To by nijak nevadilo, jenže ve finále na tom nic moc zajímavého nebo dech beroucího nebylo. Stejně jako u "Remade" se opět nejedná o literaturu vhodnou pro děti a některé výjevy mi evokovaly Carpenterovu zfilmovanou "Věc". Literárně u nás vyšla v sešitovém vydání Poutník 3 (1991) - to jen tak pro zajímavost. V těšení na další díl mě "Reborn" neodradil, i když vyvolal ve mně lehké zklamání.
Jako debut 27-mi letého začínajícího Kinga vcelku úctyhodný počin. Velmi se mi líbila forma textu, která různě přeskakovala v čase, byla složeninou fiktivních článků, úryvků z fiktivních knih, rozhovorů, reportáží apod. Tuhle King nakousne vývoj událostí, aby rozvířil znepokojivé tušení vyústění, které posléze dotáhne do konce. Kniha se četla dobře, ale dle mě postrádá místy na poutavosti. Ať už jde o volbu dialogů, vylíčení postav nebo samotná osa příběhu. Jedná se zkrátka o menší nadprůměr, který v jádru zajímavá forma nemůže zachránit. Nejvíce vtahující moment přijde bohužel později - tragédie na školním plese. Nicméně, i tak je Carrie ve finále zajímavý hororový román (nejen pro ženy). :-)
Ze všech starších spisů v raritním vydání od Zlatého koně, se tento kousek shání nejhůře. I když neobsahuje vyloženě zásadní povídky a všechny (až na Fragment: Cosi v měsíčním světle) lze najít v dobře sehnatelných Sebraných spisech (Plus), tak se jedná o fajn sběratelský kousek, který se každému fandovi HPL bude krásně třpytit v knihovně. Pro ostatní nemá valný význam.
Prý jde o "stručný" výcuc z oblasti okultismu, ale jedná se o řádně napěchovanou bichličku! Přiznávám, že jsem některé pasáže přeskakoval a knihu je spíš lepší číst jako encyklopedii - tzn. nečíst od začátku do konce jako román, ale brouzdat si v ní po zajímavostech. Ale každopádně pro začínající zájemce o magii, pěkná publikace u které je potřeba vypnout racionální uvažování a být otevřený nepoznanému i nehmatatelnému.
Podobný koncept příběhu jako v předchozí "Půlnoční děs", ale stále zábavný! Andy, Elizabeth a jeskynní muž Makasha jsou sympatické trio, které zažívají dobrodružství na každém kroku. Sice je to fakt jen o honbě za Strážcem mlhy a vybrušování z patálií, ale co už, čte se dobře!
Kniha totálně nevyužitého potenciálu! Stejně jako zmínila většina je třeba příběh rozdělit na dvě části. První je více atmosféricky laděná, kdy se parta čtyř přátel brodí temným lesem a začíná se vše zamotávat. Zde se asi většina z vás chytne a bude hltat, co přijde dál. I přesto, že mě popravdě rozjezd tolik nebavil a hádavé konverzace mezi protagonisty docela iritovaly, tak se jedná ještě o tu zajímavější část. Kupodivu a bohužel. V druhé části příběh totálně ztratí na atraktivnosti a přestože mi přišel paradoxně čtivější, tak předchozí budovanou atmosféru totálně zazdí. Jasně, byl jsem docela zvědavý, jak všechno dopadne a chuť dojet do konce byla. Ale v kontextu celé knihy se zkrátka jedná o veliké zklamání. Bez toho, aniž bych chtěl cokoliv vyzrazovat, jsou jednotlivé prvky v příběhu nešťastně namontovány na sebe a nedrží vůbec pohromadě. Na dosti místech mi navíc případal text až nezajímavě omáčkovitý bez hlubšího významu pro příběh. Přestože jsem viděl hodnocení na průměr, musím jít beztak na dvě hvězdy. Rituál mě vůbec nezaujal.
"Barva z kosmu" od nakladatelství Carcosa (jak trefná spojitost s fiktivním městem z hlavy Roberta W. Chamberse, který Lovecrafta svým "Králem ve žluté" přímo ovlivnil) je vynikajícím startovním sborníkem pro ty, co chtějí s Lovecraftem začít, ale nemají tucha kde. Obsahem je prakticky totožná se starším, takřka už rozebraným, vydáním "Stín nad Innsmouthem" (2014) od Laseru. Ovšem Carcosa přihodila dva bonusy navíc! Nového překladu se tak dočkaly povídky "Číhající děs" a "Věc na prahu" a celek náramně doplňují. Asi netřeba dodávat, že vedle titulní povídky "Barva z kosmu" jsou zde další zásadní kousky z pera HPL. Jmenovitě třeba "Šepot v temnotách", "Stín nad Innsmouthem", "Pickmanův model" a moje vůbec nejoblíbenější povídka "Hudba Ericha Zanna". Sám jsem muzikant, takže mi je tematicky velmi blízká. Opomněl jsem už jen "Krysy ve zdech" a "Rytina v domě". Kdo by chtěl přečíst další reprezentativní výběr, tak má Carcosa k dispozici ještě sborník "Zjevení Cthulhu" (2017), které se svými 6-ti povídkami také skvěle seznamuje s autorovou tvorbou. Pro neznalé rozhodně nedoporučuji začínat prvním spisem "Hrobka" (2010, Plus), který ocení spíše znalci, protože celé spisy, čítající pět svazků, mají povídky seřazené chronologicky dle svého vzniku. Dále asi netřeba tolik toho dodávat. Snad jen... Iä! Iä! Cthulhu fhtagn!
První setkání s autorčinou tvorbou a bohužel zklamání zároveň. Což o to, kniha se nečetla úplně špatně, ale s klidem by se mohla zkrátit na polovic. Obsahuje šíleně moc nepodstatné omáčky protahovnou na bezmála 500 stranách! Než vůbec padne první zmínka o Jacku Rozparovači uplne cca 70 stran, což jsem u příběhu, který je na něm založený, očekával poněkud dřív. Postavy a ani jejich vývoj mě jednoduše nebavil a příběh kvůli své roztahanosti úplně postrádal spád. Upřímně se divím místnímu vysokému hodnocení, ale holt sto lidí, sto chutí. Za mě slabší průměr. Na další knihy ze série policistky Lacey Flint se s největší pravděpodobností nevrhnnu.
Roger Zelazny tímto fantasy románem naservíroval poměrně nevšední příběh vzdávající hold takovým autorům jako Marry Shelley, E. A. Poe, Bram Stoker, Sir A. C. Doyle, H. P. Lovecraft, Ray Bradbury, Robert Bloch a z nich také pěkně čerpá. Setkáte se tedy s jejich známými hororovými postavami, ale všechny mají především doplňující roli. Tu hlavní dirigují jejich zvířecí pomocníci, čímž je dosaženo velmi hravého slohu. Ovšem neřekl bych, že je příběh určen pro nejmenší. Zakomponování mýtu Cthulhu mě vyloženě potěšilo, i když tolik místa nedostane, ale má zde svoji zásadní roli. Občas jsem se místama v knize ztrácel, ale celkový dojem byl veskrze pozitivní.
Prvkům hororu se autorka sice dotkne jen letmo nebo prakticky vůbec, ale za to ani jedna nepostrádá spád. Některé jsou možná utlé příliš brzy, ale to už by přišly o svoji údernost. Nedokáži vyloženě ani jednu povídku z celku vyzdvihnout anebo naopak sesadit, protože mají všechny vybalancovanou kvalitu. Což je v rámci povídkového celku velmi dobrá zpráva!
O Korbařově Tiché hrůze jsem slyšel pět ódy a údajně se jedná o jednu z nejlepších hororových antologií, co byla u nás vydána. Na kultovní sbírku jsem očekával mnohem víc, ale zřejmě to bude i tím, že pod pojmem "hrůza" si představuji něco jiného. Některé povídky mi ani moc hororové nepřišly. Buď jsem se musel do čtení nutit anebo zkrátka povídka prosvištěla a nějak jsem na konci zapomněl o čem vůbec byla. Tak to bylo de facto u každé, ale přeci jen se tu tři perfektní kousky našly! Absolutní vrchol byl pro mě "Plášť" od Roberta Blocha (autor legendárního zfilmovaného Psycha) a Bradburyho dvojice "Zástup" a "Malý vrah". Jedině u těchto dokázala moje pozornost setrvat od začátku do konce. A to je pro mě jasné znamení, že napětí a příběh funguje od první stránky. To se bohužel nedá říct o ostatních, což je škoda, ale tak už to občas u těch antologií bývá.