Shui-Xian komentáře u knih
Moje oblíbená. Mimo hlavní záhady kolem vražd je totiž nesmírně zajímavá i linka s anonymními dopisy a vyvíjející se příběh Jerryho Burtona. (V tomhle případě si moc chválím seriálové zpracování s Jamesem D´Arcym, který dodal postavě slušivý melancholický rozměr.) Dohromady souhra, která funguje a povyšuje oddychovou detektivku na psychologicky-prokreslený příběh, o kterém si chcete dumat i dál.
Suché. Doporučuji podávat s nějakým typicky anglickým pitím. (Pokud vám tedy nevadí, že při čtení na jazyku trochu zhořkne.)
Začátek se zdá být nezáživný: až na tu podivnou senzaci s mrtvolou v knihovně jsou úvodní kapitoly plné společenského žvatlání, jak už to na venkově chodí. Slečna Marplová má tu (ne)výhodu, že skrytý motiv zločinu odhaluje skrze četné výpovědi, kde je plno plev a málo zrna. Ale jen co probleskne něco, čeho by se dalo chytit, rozběhne se i pátrání, a pak se čtenář nestačí divit. Originální, rafinované a důsledně logické.
Že slečna Marplová je vlastně do detektivek ideální kandidát, dokazuje A. Christie i v dalších dílech. Takže, až dočtete tuhle, určitě pokračujte - bude to jen lepší!
Obálka nelže. S Vlahošem je čtenář vždycky vtažený pod tu osluňující zář reflektorů. Ať už by vám osobně byla taková pozornost milá nebo ne, užijete si jí dosyta. Nečekejte fádní příběh a poklidný děj. Cirkus přijel do města, tak se bavte jako o život!
Mincovní úřad nejsou kulisy, které by vnášely do prostředí půvab zašlého sentimentu (jako pošta), ale o to víc se všechno třpytí a blýská. A tyhle dravější finanční vody Vlahošovi svědčí. Třešinka na (ananasovém!) dortu je samozřejmě Vetinari, který nikdy nebyl tak brilantně břitký.
Bharáda...!!!
Měla jsem tu smůlu, že Otce prasátek jsem četla bez předchozí průpravy v Zeměploše. A na první čtení (a vůbec setkání s tak barvitým, promyšleným světem) to byl tvrdší oříšek. Podruhé už to dávalo větší smysl a mohla jsem si příběh víc vychutnat. Co zůstalo stejné, byla ta úžasná dávka humoru a Pratchettova třeskutá originalita, které mě okouzlují napoprvé, i třeba na podesáté... Na to, že u dalšího dílu se Smrtěm se zase budu lámat smíchy, věřím jako bubáci na Zuzanin pohrabáč.
"Byli jste hodní, anebo jste zlobili?", "HO HO HO!" :-)
V tomhle případě nemůžu než vychválit skvěle obsazenou a ztvárněnou fimovou adaptaci. Setkala jsem se s ní dřív než s knihou a při čtení jsem si pak už jen libovala, jak se obě verze krásně doplňují. Originální příběh, šťavnatý humor a nezapomenutelné postavy je samozřejmě sjednocují...
"Najezte se... Oh, dobří bohové... Najezte se... Delikátního fondánového krému doplněného jemnou smetanomalinovou náplní, to vše obaleno tajemně temnou hořkou čokoládou... vy šedí kreténi!"
Mezi nevýhody Zloděje patří to, že máte při čtení permanentní chuť na čokoládu. Tahle protiauditorská pointa je vážně geniální! :-)
Obzvlášť jsem si užila i pasáže o Zuzanině svérázné výuce. (Algebra pro zvídavé sedmileté, Jak poučné!) Linii, kterou si pro sebe v knize zajistil Lu-Tze, považuji za slabší: narážky na východní moudra jsou sice fajn, ale jinak mi přijde překombinovaná a těžko uchopitelná v abstrakcích. Pratchett (opět) klade na čtenáře vyšší nároky, že s ním budou v jeho fantazii držet krok. Když se ale povede, ten dojem z příběhu -a hlavně z jeho časové teorie- je (nadčasově ;-) ) mimořádný...
Už nikdy se na sněhuláky nebudu dívat stejně... :-) Calvinova fantazie je magická a vtahující. Myslím, že pravidelná četba jeho dobrodružství nenávratně pozměňuje čtenářův charakter. Nebo aspoň pohled na všednědenní realitu. Ale komu to vlastně vadí...? ;-)
Když si Pratchett něco z "našeho" světa vypůjčí, tak si můžete být jisti, že v Zeměploše se z toho stane naprosto autentický originál, který si žije vlastním nápaditým životem. Že přitom důmyslně poukazuje na všemožné lidské slabůstky a nešvary, je věc druhá. A kolem hudby se dá zpodobnit tolik různých klišé... Mohla jsem se při těch narážkách smíchy potrhat - a zároveň jsem se nemohla ubránit nostalgii, která už jde s legendárními hudebními osudy ruku v ruce. Zkrátka, třeskutá směs. Jak se to Pratchettovi povedlo, je mi záhadou.
Mimochodem, Zuzanka se osvědčila naprosto skvěle - jako Smrťův dočasný záskok, i jako další přírůstek do zeměplošského světa. Obzvlášť pěkné jsou i kratičké návštěvy u Vetinariho...
Skvělé uvedení do Smrťova světa. (Napsala bych barvitého, s ohledem na jeho četné koníčky, kdyby to nebyl takový protimluv. ;-) ) Jako vždy mě omráčila Pratchettova fantazie a to, jak dotáhl zeměplošské zákonitosti do fungujícího, komplexního celku. Pasáže, kde pozměněná realita bledne, a věci se snaží vrátit do předurčených kolejí, jsou zajímavou, hloubavou protiváhou k těm šťavnatým úryvkům, kterými autor taky nešetří.
I když mě Mort bavil méně než jiné knihy Zeměplochy, nebyl méně Úžasný.
"Copak jsem tady jediný, koho při pohledu na rozlitou krev napadne kýbl a hadr na podlahu?!"
A že je co uklízet... "Vyhlídka" má grády od začátku do konce, až jsem měla pocit, že je těch zvratů zbytečně moc. Chvílemi ale probleskávají paralely s Nočním klubem, takže čtenář aspoň není překvapený tolik, aby mu to otrávilo další čtení. Pan Mluvčí je nejsilnější v kramflecích, když jde o pomstu a pasáže se zvukem kroků (pod modrými a zelenými hvězdami) mě bavily nejvíc.
Jen tak nějak doufám, že až dojde na lámání chleba, potká v tom posmrtném mraveništi Jan i spoluhmyzáka Tobiáše. To by teprv stálo za to...
Pasáže, kde autorka popisuje život vlků, se čtou krásně: s úžasem a sympatiemi... Byla jsem ráda za to, co jsem se dozvěděla a těším se na to, až si spojím dojem z četby s dalšími poznatky (třeba od zmiňovaného "kolegy" Petera Wohllebena)... Nadchly mě pochopitelně i nádherné fotografie.
ALE... Jakmile sklouzne autorka do své agitky (což dělá nepříjemně často), to autentické kouzlo vlčí moudrosti najednou začne vyznívat jako přebarvená pohádka. Neustálé (a zbytečné) dokládání toho, jak to u vlků dokonale funguje, okrádá čtenáře o vlastní dojem. Z mého pohledu pak nadšení autorky prokazuje vlkům spíš medvědí službu, protože přílišný idealismus překrývá i stinné stránky věci. Soužití vlka a člověka je zkrátka problematické a i když autorka leccos zmiňuje, návrat vlka do volné přírody by si zasloužil uvedení do hlubších důsledků. Přesto: těžko se autorce divit, že vlkům propadla. Věřím, že její práce pomůže lidem lépe pochopit nejen šelmy, ale i přírodní provázanost - a to je dobré.
No, vlastně jsem to původně ani kupovat nechtěla... :-))) Znáte to. ;-)
Pro mě je, po několikerém čtení, Tulák po hvězdách už spíše o kontextu, než o příběhu a jeho odnožích. Ne že bych si neužila ta nekonečná dobrodružství a vášnivé zvraty, ale myslím, že stejně působivě vyjádřil London i to, co je přesahuje. Čtenářský dojem pak zůstává v podobném duchu, v jakém nakonec Standing sám své osudy prožíval: začaly se mu slévat do jednoho víru té nekonečné síly, která dává žít, milovat a donekonečna usilovat. Je to silné vyznění, ať už se vám myšlenka reinkarnace líbí, nebo ne: obsahuje hodně z toho, co je nám lidem navzájem společné a co vždycky zůstane v jádru našeho já, ať už si nás civilizace učesala jakkoliv.
Žasnu, jak nadčasový Tulák je a moc se těším, až ho jednou objeví (třeba) moje děti...
Zatím to nejslabší, co jsem kdy od Payna četla.
Bavila mě Dannyho schopnost zchytralé improvizace a pár konverzačních perel (kde autor znovu jasně dokazuje, že psát umí mimořádně), ale víc pochválit nemůžu. I u odlehčeného příběhu na jeden-dva večery bych čekala více realističnosti. Navíc děj netáhne ani některá z četných postav-jsou to zkrátka jen nevěrohodné prototypy.
Hvězdička navíc za terapeutickou zápletku. Ta byla zajímavá, pestrá a chvílemi překvapivě jasnozřivá. Škoda, že netrvala o něco déle.
Tímhle závěrem Lagercrantz ságu nepokazil. Ocenila jsem spojitost s prvním dílem Milénia, které poodhaluje temné okolnosti sociálního dna - osudy prostitutek, v případě posledního dílu žebráků - o které se málokdo do hloubky zajímá a jejichž zmizení si vůbec nepovšimne.
Stejně jako u předchozích dílů z pera D.L. mi chybí lehkost vypravěčského stylu, ale kladně hodnotím vedlejší dějové linky, které doplňují ústřední linii Mikael+Lisbeth. I v tomto případě jde o poutavou, neotřelou zápletku se společenskou kritikou a potenciálem k dalšímu hloubání. Myslím, že právě na paralelních příbězích dohání autor to, co nezvládá v hlubší psychologii postav, které převzal. S vlastními tématy tak vtahuje do děje další rozměr, který aspoň podbarvuje ústřední dění. Přitom nemám pocit, že by naléhavost, s jakou sága začala, ztratila na síle.
Lagercrantzovi by se dalo v psaní leccos vytknout, ale se zakončením jsem spokojená. Dobrá práce a pomyslné "díky"...!
Příjemná, vyvážená souhra. Myslím, že oba autoři si příjemně tykají v tématech i zpracování, ale neokázale a přesvědčivě dokazují i svoji osobitost. U prvních básní Marka Sekyry jsem si říkala, jak skácelovský dojem z nich mám: oduševnělé, prosté, ale dokonale autentické. A vida, o pár stránek dál pocta Skácelovým "Maminkám"... :-) Ráda opět nahmatám v knihovničce - ne jen mimochodem, ale zcela plánovaně.
Chválím i doprovodné ilustrace.
Význam elektronických knížek jsem nikdy úplně nepobrala, ale jen do doby, než se tahle ocitla u nás doma. Je načtená a nazpívaná opravdu dovedně a moje děti ji milují. Ačkoliv jim zpívám odmalička, vyžadovat písničky (i v mém provedení) začaly hodně až po seznámení se Zpívánkami...
Proč se mořit se Sartrem, Camusem a jinými, když Smrť vám předloží existencialismus z první ruky? Musím říct, že jeho úvahy, stejně jako působivé ztvárnění osamělého sekáče klasů, na mě mimořádně zapůsobily.
Linka s Rumpálem Žičkou je podobně povedená - a i ta pěkně doplňuje to ústřední téma: co kdyby vymizela (byť dočasně) smrt..?
Bezvadný humor jako vždy, když čtenář otevře Pratchettovy texty, originální nápady i v detailech.. Ale nemůžu se tentokrát ubránit podezření, že právě kupení těch myšlenek bavilo autora nejvíc, zatímco jejich dotažení už tolik času věnovat nechtěl. Dojem nicméně zkažený nemám. A co víc, myšlenka smrti je (aspoň o něco maličko) méně znepokojivá. Píšete (psal jste) to zkrátka skvěle, sire...
Payne si pod sebou sám podkopl židli, když si dovolil citovat na 30 řádcích M. Twaina. Bod za to, že se (stejně jako v prvních dílech Mládí) snaží pobídnout ke klasice, ale je to docela dvousečné: vyvstává totiž propastný rozdíl v literárních úrovních.
Zatímco u prvních dílů hláška stíhala hlášku a popisy měly šťávu, teď přijde sem tam vtípek a zbytek je vytěžený sentiment. Devítka Mládí je naředěná, nevtipná, neoriginální (pominu-li Rudou trpaslici). Finální zápletka mi silně připomněla Jakeovo puberťácké dobrodružství a jeho vyústění. (Přičemž tady už je ta "náhodnost" do očí bijící křeč.)
Dobrý posun vidím v postavě Almy, která je hodně příjemnou protiváhou ke Kal. A Pete taky dokazuje, že humor jde i bez excesů a dramat.. Dík jim je celek o něco pohodovější a reálnější. Promiňte mi, asi stárnu s Nickem seniorem... "Fádní. Tak to mám nejradši."
V posledním díle čarodějné série se zmíněné dámy pořádně zapotí... Pratchett mě na chvílemi dost vyděsil, když jsem sledovala linku Bábi Zlopočasné. A to navzdory tomu, že Stařenka s mladšími čarodějkami dělají, co mohou, aby Lancre náporu upírů odolalo.
Überwaldští jsou mimochodem roztomilí protivníci. Nad jejich svérázností (a nevítaným novátorstvím ve světě upírů) se zazubí snad každý. Táta hrabě to nemá se svými upířími puberťáky lehké.
Nemůžu říct, že by šlo o nejpovedenější díl (třeba zápletka Agnes a Vlada mi přišla dost hluchá), ale dá se s ním sérii příjemně zakončit. Byla to s vámi úžasná, pozoruhodná jízda, dámy! Ať jsou vaše klobouky stále vážené a čaj neřestně sladký...