Shui-Xian komentáře u knih
Pro některé čtenáře série možná vyzní můj komentář jako rouhání, ale co se týče stylu psaní, Larssonovy a Lagercrantzovy pasáže bych odlišila jen stěží. Rozdíl mezi autory mi přijde znatelný spíš v celkovém ladění příběhů a ve výstavbě zápletek. Nemyslím, že by pokračovatel Lagercrantz nějak zaostával za úrovní, kterou vytyčil původce Larsson - naopak, drží se slušně jak v komplexnosti příběhových linií, tak v neotřelosti témat. Chválím rovněž psychologii postav - např. Ed The Net je pěkný přírůstek do sociálního zázemí série. Osobně mi ale chybí autentičnost a závažnost, která by měla být s tematikou spojená. Většina čtenářů podvědomě sympatizuje se šťastnými konci a mnohým stačí zdání reality spíš než její skutečná syrovost - proto je dojem z Lagercrantzovy verze velmi uspokojivý. Z linie, kterou ale vytyčil Larsson, se poněkud vymyká. Věřím, že v jeho případě by asi byly mnohé zápletky méně učesané a průzračné. (Konkrétně třeba Augustova transformace a účelnost v příběhu mi dost neladí.) To ale jen tak pro pořádek - srovnání přece nutné není. Úroveň knihy je sama o sobě velmi slušná a její čtení je zážitek. V tomhle pokračování budu s Lagercrantzem ráda pokračovat.
O tenhle báječně sžíravý komiks se s dětmi (jednou) budeme nelítostně prát. ;-) A pokud se budou Calvinem příliš inspirovat...? No, pak asi budu horečně hledat nějakou nevinnou au-pair, ideálně na plný úvazek. :-)) Místy byla satira snad až příliš hutná a tíživá - jak vidno, i v prostém komiksu může být realita značně jasnozřivá a provokující (jak k myšlenkám, tak k rodičovskému cholerismu) ...
Ať už hrajete gwint přes pc hru anebo přes net, v zápalu boje většinou není tolik času vychutnat si jednotlivé karty - v knižním průvodci na to prostor je (doslova: formát knihy je značně lichotivý). Krátké legendy k bojovníkům jsou přiléhavé a trefné (viz Klepna ;-) ), ale svojí obsažností neubírají zaslouženou pozornost ilustracím, o které tady jde především... Věřím, že pokud jste fanoušky, vyplatí se zainvestovat...
Schůzka s touto knihou mě neuspokojila - což je drobné zakolísání v jinak strhujících dílech poirotovské série. Námět sám o sobě je výborný: bohatý na psychologii (v motivech, charakterech, jednání postav...), zasazený do atraktivního prostředí ap. Myslím ale, že se Agathě nepovedlo dobře vygradovat napětí kolem mamá Boynmotové. I když byla dusivá atmosféra k nevydržení a vynořila se celá řada náznaků, že jí brzy učiní někdo z rodinného kroužku přítrž, vražda se odehrála "tak nějak mimochodem". Rodinná tyranka mizí ze scény skoro pokojně a její hypnotický vliv rázem opadá. Poirot se sice pečlivě porýpe ve starých traumatech (přičemž přijde s tolika přesvědčivými obviněními, že se na skutečný konec čtenář začíná netrpělivě těšit), ale ani s jeho rozuzlením neujde příběh sentimentálnímu závěru. Že by jistá kompenzace po té morální Poirotově intervenci? Hastings by byl spokojen...
Příběh si pamatuji dobře z filmového zpracování (které jsem viděla dřív), takže totožnost vraha pro mě nebyla překvapením - což ale neumenšilo dojem z četby. Agatha si tradičně umí se svými čtenáři perfektně pohrát a zápletka Němého svědka nebyla výjimkou. Skrze indicie se snad dalo tušit, nicméně musela to být znovu mistrovská činnost šedých buněk, která poskládala vše dohromady. Jsem ráda, že Bobova klíčová role v případu nebyla opomenuta a (snad mohu spoilerovat: ) že se mu autorka postarala i o dobrý konec. Kéž by bylo věnováno víc prostoru jemu a ne Emiliným výživně odporným příbuzným! ;-)
Dojem ze Smrti na Nilu mi poněkud zkazil sám začátek. Než se příběh rozběhne (a že to docela trvá), musí se čtenář vyrovnat s afektovaným štěbetáním ženských postav a tápat v seznámení s neurčitými gentlemany, které svorně zaskočí oznámení sňatku. Později už jsou naštěstí postavy přehlednější, dialogy podnětnější a příběh nabírá na dramatičnosti. Poirot má tentokráte štěstí na společnici (lady Allertonová je milý charakter!). Vyústění té dusivé atmosféry intrik, žárlivosti a moci je kruté, ale na nedostatek indicií si čtenář v odhalování zločinu nemůže stěžovat: dřív nebo později se dovtípí ještě před Poirotovým tradičním shrnutím. Pak už lze jen sledovat příběh sám, jak se doklopýtá ke svému rozháranému konci...
Na sestru Leatheranovou, sympatickou průvodkyni případem, jsem si zvykla záhy a ráda - zvlášť, když projevila svou vlídnou střízlivost a realismus. (Její metody, jak mírnit ženskou hysterii mi mimochodem přijdou mimořádně efektní - některé excitované dámy potřebují proplesknutí jako sůl!) Díky ní jsem se musela mnohokrát pousmát nad tím, jak je belgický detektiv znovu zpodobňován jako excentrický, boubelatý mužíček... Především ale jejími slovy Agatha poutavě vylíčila skličující atmosféru archeologické výpravy a opatřila úzkost paní Leidnerové příhodnou tajuplností, která činila vraždu v Mezopotámii mnohem zajímavější...
Ze série s Poirotem považuji Vraždy podle abecedy za nejzdařilejší díl. Nechybí mu napětí, promyšlenost, ani poirotovská nonšalance (asi v málokterém díle tolik vynikne kontrast inspektorského pachtění oproti elegantní herculovské dedukci). Snad by té psychologie bylo až příliš, kdyby příhodně nevykreslovala pokřivené pozadí zločinu... Tento příběh je rafinovaný a svíravě temný - nestane se, že by jeho rozkrytí přineslo hned uspokojivé vydechnutí: spíše se k němu v myšlenkách budete ještě hodnou chvíli vracet.
Agatha zkrátka vždy věděla, s jakým námětem přijít, aby to pátrání po pachateli zločinu bylo nejen značně napínavé a dramatické, ale i dostatečně neotřelé: v jejích detektivkách se málokdy hlavní zápletka podobá jiné, dřívější. Karty na stole jsou skutečně originální a poutavé... Konkrétně v tomhle díle navíc začíná gradovat Poirotův psychologický přístup, který je svojí promyšlenosti a důslednosti značně strhující. Jak povedeně mu konkuruje bezhlavý, intuitivní styl madame Ariadny! Lituji jen, že si Christie nedovolila dát víc třeskutosti jejich poradním setkáním: mohl to být skutečně vtipný pár společníků. :-) (Madame Oliverová je ovšem vítané oživení tradičního ansámblu tak jako tak!)
Seriál jsem si po úvodních rozpacích celkem zamilovala: jeho třeskutý humor má svou neohrabanou, "listrovskou" přitažlivost. (I když myslím, že značnou část jí propůjčuje padnoucí dabing.) Na "hochy z Trpaslíka" jsem proto byla zvědavá i v knižní podobě...
Nezklamalo mě rozepsání některých legendárních scének (Rimmerovy důstojnické zkoušky alá "Já jsem ryba", nebo první setkání posádky s Krytonem a jeho děvčaty). U toho ale s nadšením končím. Co má v seriálu švih, je v knize utahané. Kde upadá vtip, tam autoři nacpou vulgarity. Osobnost sice postavám nechybí, zato chybí jejich společný soulad. Celkový dojem je jak indické jídlo bez kari. Fanoušky ale jistě knížečka potěší, navíc poskytne doplnění k některým z linií příběhu.
Dantova verze Pekla už dnes možná tolik neděsí, ale z Inferna v podání Dana Browna rozhodně zamrazí. Dobře navozené ústřední téma - přesně padnoucí na současnou problematiku. A nebyl by to Brown, kdyby opět neokořenil své dílo atraktivním vhledem do (upravené) historie a jejích pamětihodností.
Oceňuji, že v tomto díle série hrál prim spíš Langdonův hon a interpretace minulosti zůstaly v pozadí - příběhu slušely i moderní myšlenky: nebylo třeba přepisovat některé z historických dogmat. Jakkoliv jsem byla zklamaná z předchozích knih, Inferno mě opět přesvědčilo o tom, že Brownovy knihy mají co nabídnout nejen do napínavého příběhu, ale i do ideové roviny.
Závěr knihy mi přišel poněkud dotahovaný (koncovky autorovi nikdy moc nejdou), ale na vyznění a celkové dynamice díla to neubralo. Inferno je zdařilý počin. Jsem zvědavá, s čím se bude Langdon potýkat příště. (Lze vůbec ještě navázat? :-) )
Celkem bez obav jsem se do dalšího dílu s Langdonem ponořila - bez ohledu na serióznost mě totiž série s ním inspiruje a baví. Na další nálož jeho sprinterského luštění jsem se těšila. Ve Ztraceném symbolu u mě ale nezabodoval ani příběh, ani jeho kontext.
Dost možná je zednářské téma poutavější za oceánem a já jsem ve své evropské orientovanosti neocenila ty spletité návaznosti symbolů, památek a děl velkých osobností Ameriky. Změť postav, v čele s démonickým Malachem, by nebyla bez zajímavosti, pokud by aktéři jednali aspoň trochu důvěryhodně a logicky - ale ne: jen přihrávají Brownovi záminky ke kupení mystických úvah a komplikovanosti akce.
Nerada jsem stroze kritická, ale tentokrát by hodnocení odpovídala stručná charakteristika - laciná fantasmagorie. Brownově sérii, jinak slušné, dávám poslední šanci u Inferna...
O kontroverzi téhle fikce bylo napsáno už dost zamítavých i nadšených ohlasů... Já hodnotím knihu jako příběh: z pohledu čtenáře, kterému šlo o podnětné strávení času. A i v tomhle případě jsem si chvíle s Robertem Langdonem užila.
Jedním dechem k tomu ale dodávám, že první díl série mi přišel povedenější. Proč vůbec to srovnání? Šifra do značné míry kopíruje základní schéma předchozího dílu: mladá žena, jejíž opatrovník byl zavražděn, čelí fanatickému zabijákovi, kterého najal tajemný patron. Společně s Langdonem se připlétají ke sporu, jehož vyústění může zcela podkopat základy tradičního křesťanství... Znovu pestrá směs historických domněnek a faktů, strhující akce několika vypjatých dní - a hlavně nabalující se fabulace.
Oceňuji, že si Šifra podržuje v tomhle opakovaném scénáři originální myšlenky, vynikající strategii a překvapivost zvratů. Přesto mi toho přišlo nějak moc najednou (vysvětlování v okamžicích akce, až chronické hledání mystických souvislostí..,. ap). Myslím si, že i mýtus o Marii Magdaleně má několik logických trhlin, což pak směřuje celou knihu k pochybnějšímu vyznění (přitom onen reálně se tvářící intelektualismus je na Brownových knihách zrovna to poutavé).
Ať tak, či onak, znovu se těším, čemu bude čelit nezdolný profesor příště. Nad případné nedostatky se ráda povznesu. :-)
Strhující kniha - zvlášť, pokud se povznesete nad kontroverzi a užíváte si její epický děj, historické zajímavosti a sympatického Langdona. Brown možná ohýbá reálie tak, aby hrály do karet příběhu, ale který autor to nedělá? Dík tomu je možné žasnout nad Robertovou erudicí a nechat se inspirovat důmyslností v té velké hře. Ani andělé, ani démoni z ní ovšem nevycházejí černobílí - že Brown vyvolal celou řadu palčivých morálních (a duchovních) otázek je rovněž vynikající aspekt téhle fikce. Věřím, že popularita knihy je zcela zasloužená: na své si přijdou jak nadšení hltavci detektivek, tak hloubavější čtenáři. Skvělý příběh v kultivovaném a dynamickém podání...
Kdo by čekal, že po deseti knihách s Poirotem ztratí jeho příběhy na důmyslnosti a originalitě, ať vezme do ruky Smrt v oblacích. Myslím, že se Agathě mimořádně povedla - jak námětem, tak zpracováním. vražda v letadle: to je sama o sobě pikantní zápletka. Opatřit ji ještě řádně mnohoznačnými okolnostmi a pestrým shlukem podezřelých, je výzva, ve které může s nenásilnou bravurou obstát právě jen kovaná mistryně žánru. Jmenovitě si ještě chválím závěr s razantním odhalením - jak překvapivým, tak "nepoirotovsky" příkrým. Pochvalná zmínka o Československu mě také potěšila... (Tím spíše, že není náhodná a ojedinělá: Agatha se naší vlasti letmo dotkla už i v předchozích titulech.) Rýpnutí by za mě zasloužila jen podobnost jmen postav: Jane Greyová se mi ze začátku pletla s Katherine Greyovou (z Modrého expresu). Ale to už je čistě jen okrajový postřeh. ;-)
Naučit starého psa novým kouskům? Nemožné! A přece je sympatické sledovat Oveho roztávání... Ne že by byl jeho přerod úplný - naštěstí není - a taky se nedá říci, že by šlo o nějaké dozrávání: naopak, Backman v tom nechal svého staříka pořádně vykoupat. Zas a znovu jedna překážka za druhou, aby ten rtuťovitý, pedantský děda musel vyběhnout, nechat skon na zítřek a ukázal všem těm nekňubům, lemplům a ajťákům, jak se věci dělají pořádně...
Příběh je sice poskládaný s okatou plánovitostí a schéma postav nevyniká zdáním nahodilého, ale autora nelze vinit, že jeho kniha šustí papírem. Mít v hlavě takhle rozehranou partii příběhu, taky bych ji chtěla dopsat právě tak: pro jednou zase postavit do světla vcelku všedního hrdinu, který se jen snaží dělat poctivě svou práci, nezanechat dluhy, být oddaný své ženě a dát světu nějaký řád. Kdo by si s Ovem, v obklopení vším tím chaotickým, přelidněným a lajdáckým světem, aspoň místy souhlasně nepovzdychl!
Když se zpětně snažím přijít na to, co mě na Tragédii zaujalo, vlastně mě napadá jen zápletka s Ellisem, která mi přišla zločinně nápaditá. Jinak mě neoslovilo ani pátrání, ani postavy... Satterthwaith je sice vcelku příjemný a důvtipný chlapík a Cartwrightovi nechybí vžití do role vyšetřovatele, ale z mého pohledu zaclání Poirotovi až moc. Příběh nemá takový elán, ani poutavost, jako když se do pátrání zakousne ten excentrický Belgičan... Vytkla bych i obsahovou nevyváženost: 2. jednání bylo prostě příliš dlouhé - na úkor zbývajících dvou. Věřím ale, že stojí za to po téhle detektivce sáhnout: Agatha svému žánru kraluje i v ní...
Nemám nic proti odpočinkovým románům -ráda je čtu, když chci něco "zhltnout" během krátké doby, nebo proložit čtení hutnějších knih- ale tohle by byla intelektuální dovolená i pro retardovaného lenochoda. Meg Cabot přitom není špatná autorka: kam se poděl její důvtip během psaní téhle série, je mi záhadou.
Ze série mi přijde nejpovedenější druhý díl, kdy se Lizzie rozjíždí ve své profesi. Jmenovitě za ten nápad s přešíváním svatebních šatů dávám hvězdičku - to je atraktivní, svěží námět. Víc chválit nemůžu.
Brilantní. I když jsem případ znala už z filmových zpracování, knihu jsem četla jedním dechem. Troufám si říct, že Vražda v Orient-expresu líčí jednu z nejdůmyslnějších a nejoriginálnějších zápletek napříč žánrem detektivky. Agathě se navíc povedl nejen napínavý příběh, ale i jeho kulisy: netradiční prostředí, pozoruhodná mozaika postav, důmyslný soulad návazností. Znovu se obdivuji její nápaditosti a přísné logické důslednosti... Spolu s darem výmluvného a barvitého psaní, kterého tady maximálně využila (už jen ta pestrost charakterů - jejich projevů a libůstek - viz madam Hubbardová, Antonio Foscarelli, kněžna Dragomirovová...): to je kombinace, které z ní činí nepřekonatelnou autorku...
Třetí díl si mě příliš nezískal. Zatímco v předchozích se Heather pachtila, aby jí věci vycházely, tentokrát jí hrají karty do ruky samy - a to je trochu nuda. K rozuzlení dojde tak trochu náhodou - takže detektivní zápletka ani neurazí, ani nenadchne - a poměrně přímočaře se odvíjí i změny v Heatheřině soukromí. Knihu by pozdvihly zajímavé postavy, ale tentokrát vyšly Cabotové z pera spíš karikatury... Navzdory tomu, vývin děje předznamenává slibné pokračování - tak kdo ví, třeba čtyřka zas zazáří. ;-)