Shui-Xian komentáře u knih
Velmi potěšující. Paynovi retro sedí... Námět dýchá příjemnou nostalgií 50. let a Colmovy romantické eskapády jsou půvabně bezstarostné. Návaznost na Mládí v hajzlu se nekonala jen v dataci děje, ale i v tradičním humoru, chytrému slohu, pestré škále postav a bláznivých zápletkách. Oddychovka, která má styl. :-)
Drobným zklamáním je jen ta prvoplánová jednoduchost (vzhledem k tomu, že Payne obvykle dokáže vyždímat z každé situace maximum a stvořit postavy, které mají svébytný charakter; nemluvě o neustávajícím humoru). Ale což... - ideální četba pro léto a dovolené. ;-)
Kdo hledá, jistě najde v knize moudrost, která jej povzbudí, postrčí k duchovnímu směřování, Kdo nehledá, možná bude zbožností, duchovností a hloubavostí knihy otráven. Mně osobně nepřišla ani záživná, ani zajímavá, ale třeba se s jejími myšlenkami ještě potkám časem. Prozatím si uchovávám dojem z legendárního citátu:
"O Dobru v tobě mohu mluvit, ale o Zlu ne. Vždyť co jiného je Zlo než Dobro, mučené vlastním hladem a žízní? Když má Dobro hlad, hledá potravu dokonce i v temných jeskyních, a když má žízeň, pije i z mrtvých vod." ...
V době, kdy jsem Tajemství četla poprvé, mě odrazoval Josefovou melancholií a sentimentem. Jeho vnitřní konflikt (smysl pro povinnost, poctivost a zodpovědnost vs. touha po návratu do milovaných končin) mě nedojímal, spíše otravoval - nepřišel mi uvěřitelný. Jak ale člověk vyspívá, mění se i jeho vlastní optika a dnes přiznávám téhle knize ohromnou autentičnost, věrohodnost. Herites odvedl dobrou práci ve vylíčení postav a jejich vnitřního světa. Děj novely je sice prostinký, ale o to snad jímavější, lidštější. Mnohé skutečnosti jsou v dnešním světle možná poněkud starobní, nicméně postrádají těžký patos - spíše utvrzují čtenáře v dojmech, atmosféře díla a dobovém zakotvení. Nakonec zjistíte, že louskáte text jedním dechem a po dočtení vás ještě dlouho drží...
Naprosto podmanivý příběh s tajuplnou, neuchopitelnou atmosférou, kterou dokázal takto niterně zachytit právě jen romantik Zeyer. Samotný příběh ve mě zanechal rozpačité pocity - a dík těžkému symbolismu v náznakovitých nuancích, nejsem s to říci, jestli jsem jej vlastně pochopila dostatečně..., nicméně jeho poutavost a podprahová vábivost mě nutí se k Zeyerovi stále vracet a bloumat nad tím, co v řádcích čtenáři odkázal.
Jedno nelze Čechovi upřít - svou obšírnou popisností umí čtenářovi velmi zdařile přiblížit prostředí, postavy a řadu myšlenek se zjevnými stanovisky k odstínům lidského charakteru. Přesto po dalších příhodách pana Broučka už nikdy nesáhnu: Čech ho vylíčil tak věrohodně protivně, že nemám nejmenší chuť se jím a jeho nudnými peripetiemi zabývat. Kladně hodnotím dík námětu a slohu, který byl v autorově době nejspíše velmi čtivý, poutavý a činil příhody páně Broučka humornými...
Komiks- román, který si v ničem nezadá s klasickou beletrií. Lomová zpodobnila Čerwuišovy příhody s úžasnou detailností, historickou důsledností a dala tvar celé řadě pozoruhodností, které jsou dnes již takřka zapomenuté ve fragmentech Fričových deníků. Skvěle dokázala zachytit kulturní klišé z přelomu století, cestovatelovy obavy, nakolik bude Indián střetem s moderním světem poznamenán, i pozoruhodnost Fričovy povahy. Rovněž mohu jen doporučit a doufám, že dík téhle jedinečné knize opět vzroste zájem o osobnost A. V. Friče, jeho botanický, etnografický a objevitelský přínos...
Nepoživatelné. Často se mi nestává, že bych po dočtení nevěděla, o čem kniha byla a čím na mě zapůsobila - ale v tomhle případě mám prázdno. Vybavím si jen pocit frustrace, studu z otevřené pitvy autorova vlastního soukromí a rozpačitost nad jazykem. Vaculíkova sebe-stylizace je nesympatická, což je možná plus k autentičnosti, ale mínus k důvodům, proč dočíst text až k závěru (což je škoda, protože pasáže o vztahu k synovi patří zrovna k nejprocítěnějším a nejzajímavějším). "Josefa" je mi takřka líto: žít v agonickém vztahu s Pavlou-Xenkou, v nepříznivé době, za zenitem vlastních sil - asi mu jiné východisko, než se vypsat, nezbývalo.A dokázal svou existenční vyprázdněnost, citový chaos a syrový odstup zachytit skutečně důsledně...
Provází mě už nejméně dekádu let - a pokaždé, když ji otevřu, v ní nalézám uspokojení. Jako malá jsem se ztotožňovala s Janinou izolací a láskou ke knihám, později mě okouzlila milostnou zápletkou, dnes mě těší charakternost postav. Brontëové se zkrátka povedl nadčasový, půvabný, silný příběh, který unese i občasné zakolísání (Rochesterova svérázná filosofie a podivné řeči, patetismus Jana Křtitele aj.). To, že se i dnes čte a získává příznivce, je krásný fakt: zjevně nemusí ženským románům vládnout jen hysterické, žádostivé hrdinky a jejich plytké zápletky...
Skvělá myšlenka, výborná sonda do lidských charakterů, nervy napínající příběh... Tradičně skvělý King. Užila jsem si Nezbytné věci od první do poslední stránky. Ale přesto, cítím se trochu podvedená tou jednoduchostí. Pro mě osobně byl příběh zkrátka nevěrohodný - nevěřím tomu, že by vztahové domino, které pan Gaunt poskládal, pasovalo bez jediného zakolísání: že by se nenašel žádný zákazník, který by odmítl platit za suvenýr zlomyslnou legráckou, popř. že by všichni hned přikročili k hysterické vendetě za utrpěnou škodu. A co v případě Ruskových - opravdu by si hlava rodiny nevšimla tupého, psychedelického opojení své manželky, Brianovy hluboké deprese a nezakročila? Nicméně, fakt je, že ztvárnění lidí jako mechanických, takřka bezbranných loutek v moci zlořádu je nejefektnější...
Závěrečné vypořádání nechávám být - do hororu podivné, křečovité metamorfózy zkrátka patří. Vylíčení té apokalypsy v městečku, plejády vraždění a detonací bylo ovšem odporně strhující. Lidé jako masa, sjednocený dav, mě nikdy nepřestanou děsit.
P.S.: (Drobný spoiler? -) Jedno kingovské klišé mě ale opravdu štve: každý sympatický hafan musí skončit špatně... (Mimo Nezbytné věci i Nespavost, To, Pod kupolí...)
Žáček je pro mě mistr aforismů, o tom žádná. Umí vypíchnout pointu věcí všedních, zlidštit ty nevšední a dodat neotřelost, nadhled a průzračný humor skutečnostem, nad nimiž si občas každý rád zafilosofuje. Co víc - světácky komentuje nejen témata ušlechtilá, ale i vulgární a (téměř) nízká, aniž by přitom ztratil na nonšalanci. Snad proto mi přijde škoda, že občas střídají skvělá motta v "Moně Lise" citáty, které zabředly v trapnosti a podbízivosti. Těžko říct, jestli šlo o vrtkavost inspirace, nebo o záměr proložit inteligentní vtip nějakým tím lidově šosáckým, ale čtenáře, který si šel pro kvalitu, to zamrzí (a tomu, kdo hledal záchodovou literaturu, se autor stejně nezavděčí). Dávám *4 dík těm aforismům, které ve mě přetrvávají už pár týdnů - knize jako celku bych dala spíše *3...
Krásný, neotřelý příběh. Velmi se mi líbilo proplouvat pasážemi plnými vůní, barev, exotiky... Bohužel jsem ale v tomhle případě viděla dříve film - a byť mezi veledíla nepatří, dělalo mi pak problém popasovat se s knižní verzí. Například s faktem, že tady je podmanivá, krásná Tilo nevzhlednou stařenou. Námětu to podle mě ubírá na kouzle, a přitom nedodává nic na věrohodnosti milostné zápletky. Obecně jsem z obou uchopení - filmového a knižního - dost rozpačitá. Jedno je přesládlé, druhé zas kazí půvabný námět Tiliným trhaným (a místy lítostivě zahořklým) vypravováním a abstraktními nelogičnostmi. Přesto, sympatický dojem zůstává. Příjemné čtení.
Frič je jako vědec i jako autor bytostně svůj - neodpustí si úsečný, satiricky podbarvený humor, neunikne mu příležitost zkritizovat nefunkční, hloupé, omezené a šosácké názory či jednání. Je pochopitelné, že řadu Čerwuišových prožitků znázornil svojí vlastní optikou, nicméně jeho vzpomínky jsou autentické a pronikavé. Vždyť kdo z Fričovy doby by přistupoval k "divochovi" v českém prostředí s takovým pochopením i obavami, jak se na něm dramatický střet kultur odrazí?
Krásná, citlivá, poetická kniha. K rozbředlosti nebo zdlouhavosti má ale daleko - naopak, příběh je pomerančově svěží a barevný. Odrazovalo mě jen něco málo ve vypravěčském stylu: zkrátka mi příliš neseděl. Vytkla bych i jemnou sentimentální vtíravost. Jinak jsem příjemně okouzlena, Gaarderovi se povedlo půvabné dílo...
Páral uměl zobrazit stereotyp, existenciální vyprázdněnost, plytkost a nudu tak skvěle, že je čtení skoro nesnesitelné. Pro mě osobně byla kniha otravná, zbytečná, nabubřele prázdná. Pestrost mě nenadchla, spíše zahltila. Postavy mají svoji poutavost, ale připomínají spíše typizované nástroje-roboty pro znázornění určitého společenského klišé. Neustálé opakování téhož je možná skvělý prostředek, jak podtrhnout tu cyklickou mizérii, ale nevím proč -...?
Čeho si na téhle knize čtenářsky cením, je Páralova stylistická zdatnost. I a té bych uvítala výrazně méně...
Co dodat - kdo má rád Allena, Vedlejším příznakům propadne. A věřím, že pobavený úsměv vyloudí na tváři i těm, kteří pro něj slabost nemají. Originální, intelektuální humor, zajímavé motivy, narážky na filosofii a umění - zkrátka chuťovka. Pravda, některé povídky mi přišly slabší - překombinované, groteskní do trapnosti. "Korespondence Gossage - Vardebedian" a "Kdyby malíři byli dentisté" ale řadím mezi své oblíbené, které se mi snad nikdy neomrzí.
Skvělá. Odborná tak akorát, aby zasytila čtenářův hlad po informacích, jinak je příjemně čtivá (a svou zásluhu na tom má i podmanivá grafika, zdařile umocňující téma).
Nutno podotknout, že český čtenář pozná spíše exotické rostliny - těch, které se vyskytují i u nás, je v knize méně.
Unikátní kniha. Z hlediska tématu skvěle obsažná a nad rámec dodá ještě celou řadu otázek, nad kterými si může čtenář dumat. Pro laiky možná poněkud hutná, vyplatí se mít určité filosofické zázemí. Některé pasáže sklouzávaly do drobné rozbředlosti, což ale Foucault bohatě vynahradil nevšedností, se kterou dějiny šílenství představuje. Jde o dílo, ze kterého může čtenář čerpat i s ohledem na současné otázky...
Jediným světlým motivem téhle knihy pro mě byla Madelaine. Bez ní bych zvažovala, jestli knížku neodložím nedočtenou. Po agonickém úvodu takřka stejná zápletka jako v prvním díle, postavy bezvýrazné, anemické a "nečekané" rozuzlení bylo opět tak předznamenáváno, že když k němu došlo, už zdaleka nemělo takový efekt překvapení a vzrušení. Körnerové se ale podle mě povedlo osvěžit dějiště a potěšila mě snaha o přiblížení misionářské tematiky.
Čtení je to příjemné - Körnerová zvolila přitažlivé prostředí i tematiku, která nikdy nezklame. Přesto se ale divím tak vysokému hodnocení: z mého pohledu jde jen o trochu lepší četbu pro ženy. Nemyslím si, že by Körnerová zasluhovala srovnání třeba s Austenovou (viz komentář o něco níže) - na to je její hrdinka přeci jen poněkud charakterně plochá a pokud jde o vykreslení společenských poměrů, o zvlášť pronikavé a výstižné sondě se také nedá hovořit. Romantická zápletka je -přijde mi- dík četným předznamenáním vyčerpaná už před samotným vyvrcholením...
Přesto, upřímně oceňuji tu postupující tajuplnost a napětí - jde o knihu, která má své kouzlo a mysl se k ní ráda vrací.
Letopisy Narnie jsou moje dětství. Nemůžu teď Lewise ateisticky odvrhnout za to, jak důvtipnou náboženskou alegorii napsal - napsal ji dobře a s takovou opravdovostí, že okouzlí nejednu dětskou duši. Vynikající kniha, úžasná série.