Skip komentáře u knih

Tato kniha volně navazuje na Dceru štěstěny. Děj se odehrává z velké části v San Francisku a Santiagu de Chile. Setkáváme se se známými postavami z předchozí knihy a Isabel opět píše tak, že čtenáře vyloženě čapne za límec a nepustí ho až do poslední stránky, kde ho zanechá s pocitem: ještě ne, ještě nekonči a piš dál. Ostatně tak nějak je to s celou touhle volnou trilogií. Není nutné číst knihy tak, jak po sobě jdou, protože dost dobře fungují i samostatně, ale přeci jen je lepší dodržet kontinuitu, tedy Dcera štěstěny, Sépiový portrét a Dům duchů. Měl-li bych jednotlivé knihy ohodnotit, pak Dcera štěstěny je velký nádech, v Sépiovém portrétu trochu polevila, aby pak v závěru podala heroický výkon románem Dům duchů.

Docela rád bych viděl originál, protože v textu je dost podstatná chyba, a tak by mě zajímalo, jestli ji udělala Isabel, anebo je to chyba v překladu, která unikla redaktorce textu Iloně Sánchezové a jazykové korektorce Mie Matysové. Na straně 187 vázaného vydání z roku 2003 se totiž píše, že se z cesty po Evropě vrátili do Chile koncem prosince 1908 a na straně 204 se rozhodli připravit divadelní představení k oslavě nového století, které je pak na dalších stránkách provedeno. No a taky se asi 2x nebo 3x objeví jméno Santiago del Valle místo správného Severo del Valle, což je určitě chyba na české straně.

2 06.08.2013

Dánský autor této knihy se zúčastnil vědecké expedice na lodi Noona Dan, kde působil jako fotograf a režisér + kameraman dokumentárních filmů. Vědci různých oborů sbírali vzorky fauny a flóry, zatímco on se věnoval domorodým obyvatelům Palawanu a Bismarckových ostrovů. Nemohu říct, že by to bylo stylově napsané nějak špatně, ale z cestopisného a etnografického hlediska nemá tato kniha moc velkou hodnotu. Je to spíš jen takový popis toho, co se na expedici dělo. Ani použité fotografie nepatří k těm, které by měly nějakou větší výpovědní hodnotu.

06.08.2013

Po reportážních knihách Americký ráj a Objevy v Mexiku jsem byl zvědavý, jaký byl Kisch coby prozaik, protože v těch předchozích knihách mi přišel jeho styl takový poněkud kostrbatý. V Pasákovi jako by to byl úplně jiný spisovatel. Hned od začátku mě to chytlo, úsporný a čtivý styl psaní, bez zbytečných kudrlinek, vše hezky na tvrdo a bez příkras, i když mohl vynechat zbytečné opakování toho, co se přihodilo, protože čtenář zas tak hloupý není, aby si to nepamatoval, zvlášť když nejde o nijak rozsáhlé dílo. V tomto jediném románu, který Kisch napsal a vydal v roce 1914, popisuje život nemanželského syna Jaroslava Chrapota z Kampy, který se dostává na scestí, přičemž ale není vyloženě grázl velkého formátu. Je to postava dosti rozporuplná, na jednu stranu dost nesympatická, ale na druhou zase budící sympatie a někdy až soucit. Záleží na naturelu čtenáře. Ačkoliv autor nijak netlačí na pilu, přesto se jeho román stává svým způsobem sociálně kritickým, přičemž neopomíjí ani otázku nacionální, která v tehdejší době šla s tou sociální ruku v ruce. Svého času byl Pasák velmi úspěšnou knihou, mnohdy čtenou v tajnosti pro pikantnost námětu. Z dnešního pohledu už dávno tato pikantnost zmizela, protože třeba velmi krátká sukně, která nedosahovala ani ke kotníkům, nechá čtenáře zcela v klidu. Román má v sobě atmosféru tehdejší Prahy, kterou Kisch jakožto lokálkář velmi dobře znal. A jak sám řekl, změnil jen jména, lidé byli skuteční, takže jde o pravdivý příběh, který se tak nějak podobně tehdy odehrál po katastrofě na Vltavě, kdy vybouchl výletní parník František Josef I.

3 01.08.2013

Jedná se o soubor povídek, ale něco tak nudného a klidně řeknu i blbýho o ničem jsem už dlouho nečetl. Vůbec nechápu, jak mu mohl někdo takové bláboly vydat. Holt někdy o vydání rozhoduje jméno autora a to je podle mě "cosi shnilého ve státě dánském".

Kniha reportáží manželů Rovenských o jejich cestách po Spojených státech byla sice napsána v 80. letech minulého století, ale přesto je to čtení velmi zajímavé, žádné kritizování a tendenční kecy. Velmi čtivě napsané.

1 10.06.2013

Tato kniha dánského novináře a cestovatele podává dost drsné svědectví o vyhlazování brazilských Indiánů, a to nikoli v dobách dávných, ale ve druhé polovině 20. století, kdy byly k likvidaci celých kmenů používány moderní automatické zbraně nebo letadla, z nichž byly shozeny "dary" v podobě cukru smíchaného s arsenikem, látek infikovaných různými nemocemi, a pokud bylo potřeba v džungli udělat průsek pro budoucí silnici, použil se napalm. Tohle čtení byla docela síla.

1 31.05.2013

Guillén byl prminentem castrovského režimu a třeba takový Reinaldo Arenas mu nemohl přijít na jméno, jak o tom svědčí kniha Než se setmí. Nicméně v tomto výboru básní jsou zastoupeny básně, v nichž Guillén velmi pěkně popisuje přírodu, ženy, dojmy ze svého okolí a jsou to básně jasné, žádné složité přemýšlení "co tím chtěl básník říci" a tak to mám rád. Pravda, je tam jedna báseň, v níž adoruje Fidela a jeho spolubojovníky, kteří se vylodili z Granmy, ale ta se dá snadno přeskočit.

27.05.2013

Sienkiewicz byl jistě velký vlastenec a tímto románem chtěl nejspíš pozvednout ducha Poláků, když psal o tom, jak mocné království to tam na sever od nás kdysi bylo. Poláci však byli utlačováni mocným Řádem německých rytířů, tzv. křižáky. Z celého románu je asi nejzajímavější popis bitvy u Grunwaldu na závěr. Jinak je to takový velmi romantizující příběh, v nemž všechna ta slova o rytířské cti, padání k nohám slečen a dam, vzdychání a prolévání slz působí až směšně. Nicméně čtivě napsané a také mě to přimělo trochu se podívat na historický zeměpis.

2 27.05.2013

Furneaux popisuje ve své knize příběhy objevování tohoto jihoamerického veletoku. Částečně se také věnuje místní fauně a flóře. Vcelku zajímavá kniha, která podává svědectví o brutalitě a nelítostnosti tehdejších objevitelů, ale také o jejich neobyčejné odvaze a neskutečné výdrži v podmínkách, které byly pro Evropany často vražedné.

1 13.05.2013

Cestopis, v němž dánský novinář popisuje svoji cestu do Ohňové země a k mysu Hoorn, kterou podnikl ve 30. letech minulého století. Pro mě bylo nejvýznamnější v celé knize svědectví o tamějším domorodém obyvatelstvu, které už v té době bylo na pokraji vyhynutí. Dnes už bohužel nikdo z tamních Indiánů nežije, civilizace je nemilosrdně smetla. Mielchův styl psaní je velmi čtivý, ale chvílemi mě docela štval svoji snahou být neustále vtipný.

13.05.2013

Pod vlivem romantismu napsaný román o llanerech ve venezuelské llanuře (rozsáhlé stepi, pastviny). Honáci jsou v Gallegosově podání tvrdí a houževnatí chlapi, oddaní svým pánům, zvlášť když ti jsou jedněmi z nich - odvážní, nebojící se tvrdé práce s dobytkem, ovládající koně... Nechybí příběh lásky a rodového prokletí v podobě krvavé pomsty mezi dvěma rody. Gallegos také poukazuje na zaostalost venkova a potřebu modernizace v rámci pokroku, který byl v jiných zemích již dosažen. Z dnešního pohledu jde o literaturu již poněkud zastaralou a v Latinské Americe dávno překonanou, nicméně čte se to velmi dobře a bylo fajn "ponořit" se do těch minulých dob.

2 13.05.2013

Tato kniha je mixem etnografie a cestopisu. Pokud autorka podává základní informace o historii a životě Laponců, je to zajímavé čtení. Ovšem jakmile začne popisovat své cesty a co kde na severu Norska dělala, je to už poněkud horší, místy až nudné, protože mi přijde, že není moc literárně zdatná.

1 01.04.2013

Jak název napovídá, jedná se o etnografickou knihu pojednávající o Incích. Stingl umí psát tak, že i obyčejný čtenář s pouze rámcovými znalostmi z etnografie dokáže vše pochopit. Nepodává jen suchá, vědecká fakta. V této knize se člověk dozví hodně o jednotlivých nejvyšších vládcích, o tom, jak největší indiánská říše vlastně fungovala, o sociálnímm systému, zákonech, náboženství původních obyvatel. Koho zajímají různé kultury, ten jistě nebude zklamán.

1 01.04.2013

Hned po Londonově Démonu alkoholu jsem si vzal tuto knihu. Byl to zcela náhodný výběr, neměl jsem tušení, o čem to bude. Kerouac zde velmi otevřeně popisuje své alkoholové šílenství. Je to napsané zvláštním stylem, kdy vypadává interpunkce, ale ne zcela. V jednom souvětí prostě několik čárek chybí a několik jich tam je. Nevím, jaký to mělo mít smysl. Navzdory tématu se to čte velmi dobře. Už proto je jasné, že Kerouac nepsal zcela pod vlivem šílenství. O tom, jak mu harašilo v hlavě, ale jasně vypovídá báseň Moře, která je na konci knihy a kterou napsal během pobytu v Big Sur

21.03.2013

Velmi čtivě a zajímavě napsaná kniha o autorových zkušenostech s alkoholem. Vlastně by se dalo říct, že je to dlouhý esej. Hodně z působení alkoholu je slovy nesdělitelné, ale London se dokázal dostat až na samou hranici sdělitelnosti. Zajímavé je též sledovat jeho předliterární život, přecházející posléze v život uznávaného spisovatele žijícího v blahobytu. Mnohé z toho, co je v knize, bych mohl z vlastních zkušeností s alkoholem podepsat.

5 21.03.2013

Carpentier napsal román, jehož hlavním, i když ne jediným hlavním, hrdinou je méně známá postava Francouzské revoluce Victor Hugues, původem pekař a posléze obchodník na Saint Domingue (Haiti). Podílel se významnou měrou na období teroru ve Francii, poté byl přidělen na Guadalupe a do Guyany. Okolo této skutečné postavy vytvořil příběh, který se odehrával na Kubě, ve Francii, na Guadalupe, v Guyaně, částečně na Haiti a nakonec ve Španělsku. Přidal další postavy a vznikl velmi barvitý a hutný příběh plný ideálů a ztracených ideálů, ale také velmi výživných popisů Karibiku, jeho krás a záludností. Není to zrovna lehká četba, protože Carpentier používá velmi dlouhé odstavce se vsuvkami, ale jakmile se čtenáři podaří proniknout do toho "labyrintu", je stržen jak mořským proudem.

1 11.03.2013

Poněkud levicově založený autor. Tato kniha patří mezi kolektivní romány, takže je zde několik příběhů různých lidí, kteří pochází z nižších vrstev a každý z nich nějak jinak a rozdílně vysoko vystoupal po společenském žebříčku. Jednotlivé příběhy se tu více, tu méně nakonec protnou. Napsané to není vůbec špatně, ale autor používá vsuvky, které nazývá Kinožurnály a Záběry. Kinožurnály by ještě šly. Těmi autor jakoby ilustruje dobu, i když nám to dnes už moc neřekne, protože je to přeci jen dávno, co se to vše odehrálo (počátek 20. století). Ale Záběry, to jsou často jakési podivné literární výtvory beze smyslu a nijak nesouvisející s ostatním dějem. Já tam alespoň žádnou souvislost nenacházel a dost mě to otravovalo.

2 11.03.2013

Mám moc rád Chandlerův styl psaní a jeho sarkastická přirovnání. Např.: "Byla svůdná jak rozeschlé necky." Samotný případ, který tentokrát Philip Marlowe rozlouskl, není moc zajímavý, ale to vůbec nic nemění na tom, že jde o velmi dobrou knihu. Chandler umí v několika větách skvěle vystihnout charakteristiku postavy a prostředí umí popsat tak, že vyloženě vklouznete do místa děje, cítíte pachy i vůně, a to dělá z jeho tvorby něco, k čemu se moc rád vracím.

6 22.02.2013

Po přibližně deseti letech jsem si znovu přečetl tuto Londonovu knihu, kterou považuji za velmi dobrou, ale zároveň velmi zvláštní. Výborná je kritika vězeňského systému, která je podána velmi ironickým a sarkastickým způsobem. No a samotné téma toulek "po hvězdách" ve mně dokázalo vzbudit spoustu otázek a přimělo k přemýšlení. Závěr mi přišel lehce rozvleklý, jako by London už už chtěl skončit, ale pořád nevěděl jak, a tak psal a psal. To je ale jen maličká vada na kráse.

4 13.02.2013

Rozsáhlý román o člověku, jenž prochází vnitřní krizí, aby našel klid a vykoupení, smíření se sebou samým a se světem vůbec. Kazan psal velmi čtivě a lehkým stylem, takže veškeré úvahy hlavního hrdiny jsou snadno pochopitelné, s mnohým se čtenář může i ztotožnit, což záleží na tom, jaký je jeho vlastní život.

2 25.01.2013