Slezadav
komentáře u knih
Prokletí Salemu
Stephen King
Tenhle román jsem začal číst jako takovou vsuvku v sérii Temné Věže před Vlky z Cally. Neměl jsem příliš vysoká očekávání, nicméně jsem byl příjemně překvapen. Sice trochu pomalejší a strnulejší začátek, ale o to napínavější a divoký závěr. Rozhodně nelituju, že jsem si dal na chvilku od Rolanda pauzu a navštívil Lot. Pomalu ale jistě se King začíná řadit k mým oblíbeným autorům.
Zpěv Susannah
Stephen King
Jednoznačně nejslabší část série Temné Věže. 370 stránek, které děj vlastně příliš neposouvají a myslím, že by se daly scvrknout na nějakých 50 a zařadit na konec Vlků z Cally. Nejsem příliš fanoušek toho, že autor do příběhu zapsal sám sebe a použil se jako Deus ex machina. Jako autor na to má samozřejmě plné právo, ale mě to prostě bylo proti srsti a úplně to zabilo linku Rolanda a Eddieho. Linka Susannah/Mii mi přišla velmi roztahaná, zbytečná a místy až přehnaně filozofická. Kromě její poslední části s hororovým nádechem, která byla rozhodně nejlepší pasáží v knize. Kapitola Jaka a Callahana vedla vysloveně od nikud nikam, ale jsem trochu zvědavý, jak bude pokračovat. Nemám zdání proč poslední kapitola byly útržky z deníku autora. Má to zdůrazňovat proces, jakým TV vznikala ? Proč je součástí předposledního dílu? Nechápu. Každopádně doufám, že poslední díl se vrátí do kolejí, kudy jely Vlci z Cally. Nebýt deníkové části, asi bych dal 3 hvězdy, protože alespoň závěr byl skvělý, ale takto nemůžu víc, než 2.
451 stupňů Fahrenheita
Ray Bradbury (p)
Doslova valím bulvy na to, kolik věcí dokázal v padesátých letech Bradbury předpovědět. Jak moc je dnešní společnost podobná té v tomto antiutopickém díle. Naštěstí je tu pořád ještě dost odlišností a přeci jen si spousta lidí stále cení kultury a svobodného myšlení více, než tupého zírání do obrazovky mobilů, počítačů a televizí. Vize Bradburyho jsou celkově velmi znepokojivé. Celkově se příběh drží klasického rámce antiutopického románu. Hlavní postava se na začátku nachází v respektovaném postavení ve společnosti, setkává se s disidentem (Clarissa) a je postrčena k vlastní "neposlušnosti", přestože zde již zárodek "nebezpečných" myšlenek byl dřívější. Následně se setká s mentorem (Faber) a v další fázi je konfrontován režimovou autoritou. Konec knihy vzhledem k jejímu průběhu vyznívá optimisticky a zanechává velkou naději. Osobně by se mi k celkovému tónu knihy asi líbil více nějaký depresivnější konec. Četlo se velmi dobře, jde vlastně o takovou jednohubku, která padla za večer.
Válka světů
Herbert George Wells
Zajímavý náhled do devatenáctého století. Z dnešního pohledu najdeme v knize spoustu nedůsledností a přešlapů. Pokud na román ovšem koukáme s vědomím, že byl napsán v době, kdy lidé běžně jezdívali na koních a v kočárech, je to neuvěřitelně odvážné dílo. Velmi mě bavilo sledovat autorovu představu toho, jak by lidstvo reagovalo na mimozemskou invazi. Zaujalo mě, jak se vše dělo velmi "pomalu" - alespoň dnešní optikou. Lidé se až několik dní po přistání prvního modulu dozvídají o Marťanech z novin. Popis "zběsilého" úniku na kárách a povozech je skoro úsměvný. Kombinace Viktoriánské éry a vyspělé mimozemské technologie je vskutku velmi osvěžující a neobvyklá a chvílemi jsem neměl daleko k tomu, abych se ocitl v nějakém steampunkovém světě.
Krev pro rusalku
Kristýna Sněgoňová
Tak tohle mě velmi příjemně překvapilo. Už dlouho jsem nečetl nic od současného českého autora ani autorky. Evidentně chyba, protože Krev pro rusalku měla ten správný spád, správnou dávku krve i napětí. Velmi zdařilá fantasy detektivka z Brna. Urban fantasy mám celkem rád a tady se autorce povedlo doslova na pár stránkách uvést čtenáře do světa a vysvětlit jeho specifika. Po všech elfech, čarodějích a dracích z klasického fantasy jsou meluzíny a rusalky příjemná změna. Nemohl jsem se také ubránit tomu, že mi kniha připomínala jeden seriál, taktéž velmi zdařilý Carnival Row.
Prohnilé město
Leigh Bardugo
Dost mě překvapilo, že se autorce povedlo udržet vysokou laťku z Šesti vran. Kazova parta mě neskutečně bavila i napodruhé. Příběh je velmi dobře členěn a téměř po každé kapitole jsem měl touhu hned číst dál. Děj má skvělý spád plný zvratů, který je občas přerušen nějakým flashbackem. Backstories jednotlivých postav jsou vesměs zajímavé a vhodně dané postavy tvarují. Možná tady ovšem bylo flashbacků až příliš. Jsem rád, že se tentokrát autorka s akcí v závěru dokázala udržet na uzdě a nepůsobilo to tak neuvěřitelně, jako v předchozím díle. Na můj vkus byl závěr teochu moc přeslazený, ale to jsem ochoten v rámci žánru odpustit. Je až k nevíře, jak moc se tahle série autorce povedla, na rozdíl od klišovité a křečovité Griša trilogie.
Perunova krev II.
František Kotleta (p)
Co napsat k tomuhle druhému dílu ? Je to ve všech směrech pokračování první knihy, určitě nemá smysl číst samostatně. Myslím, že by Perunově krvi více sedělo spíše jednosvazkové vydání. Platí do puntíku přesně vše, co jsem psal u prvního dílu. Jen doplním, že tady mi už lezlo na nervy, jak účastníci bitev řvou nahlas svá jména jako Pokémoni. Každopádně řežba to byla solidní.
Nadace a Země
Isaac Asimov
Závěr celé série o Nadaci pokračoval přesně v duchu předchozího dílu. Další ucelený román, který se na jednu stranu tváří dobrodružně, ale ve skutečnosti je stejně jako předchozí díly plně vystavěn na myšlenkách a dialozích. Bohužel jakoby autorovi už došla šťáva, témata dialogů se velmi často opakují, až jsem měl pocit, že např. Golan s Bliss mají tak dvě témata k rozhovoru a k nim se stále znovu a znovu vrací. Vzhledem k tomu, že akce je v knize, co by se za nehet vešlo jsou opakované a nic nerozvíjející rozhovory postav (ke kterým jsem si ani za dvě knihy nenašel cestu a připadají mi stále neuvěřitelně ploché). Posádka lodi tvořená Golanem, Peloratem a Bliss se snaží v tomto díle najít Zemi, přičemž jde o jakousi variaci na Odysseu. Navštěvují postupně různé planety a překonávají různé nástrahy a nebezpečí. Bohužel návštěvy všech planet jsou velmi epizodní a střídají se jako na běžícím pásu, přičemž zrovna originální také nejsou. Nicméně pořád je třeba dát knize kredit za těch několik zajímavých myšlenek, které předhazuje. Rozhodně tady nečekejte žádný děj, na konci této knihy se nacházíme prakticky tam, kde končila kniha předchozí (a vlastně i ta předtím, protože ta minulá také skoro žádný děj neměla). Závěr byl pro mě naprostým zklamáním, ačkoliv nejspíš jen logické vyústění posledních dvou knih, přál jsem si něco trochu jiného. Z mého pohledu v závěru některé z postav kompletně popřou i tu chabou charakteristiku, kterou měly. Skoro do poslední stránky jsem doufal, že se dostaneme do zaběhnutých kolejí z první trilogie, ale to jsem se mýlil. Z mého pohledu se jednalo jednoznačně o nejslabší díl celé série. Možná jen proto, že už mě styl postavený na rozhovorech a nulové akci přestal bavit, ale hlavně proto, že první díly série byly daleko zajímavější, originálnější a hlubší. Absence jakéhokoliv relevantního děje mé náladě také nepřidává. Celkově mi poslední dva (nově dopsané) díly připadaly jako trochu zbytečné ždímání populárního produktu. Dávám tomu pouze 2* a pokud se někdy rozhodnu číst Nadaci znovu, tak skončím jen u původní trilogie, kde podle mého názoru měl skončit i Asimov.
Silmarillion
J. R. R. Tolkien
Můžu si za to sám, byl jsem varován, ale nedalo mi to a do Silmarillionu jsem se vrhnul. Tahle kniha rozhodně není pro běžného čtenáře. Dokonce není ani pro běžného fanouška fantasy žánru. Je to velmi těžce stravitelná a na čtení extrémně náročná kolekce příběhů a legend. Většinou je přítomen pouze velmi slabý, většinou spíše žádný děj. Za to se tu konají lingvistické orgie, na cca 300 stránkách je pojmenováno snad 1000 postav a míst, z nichž mnohé mají vícero jmen, která se pro správné pomatení čtenáře libovolně střídají. Množství pojmenovaných postav je enormní a zcela neúměrné rozsahu knihy. Měl jsem pocit, že u spousty postav se dozvíme, jak se jmenuje, čí je to syn, jak se jmenovala jeho manželka, jak jí říkali elfové, kolik měli dětí a jak se jmenovali a dál už tahle postava v příběhu nikde nevystupuje. Chápu, že si Tolkien liboval v lingvistice a vymýšlení jmen, ale tohle je fakt přes čáru.
Co mi však vadilo úplně nejvíc je styl, kterým je kniha psaná. Po přečtení Hobita a Pána prstenů jsem čekal něco alespoň trošku podobného. Bohužel tady se nejedná o žádný ucelený příběh a jednotlivé části jsou psané tak popisně, že má člověk pocit, že čte nějakou kroniku. Zejména první polovina knihy tímto extrémně trpí a pro mě, přestože se mi i Hobit i Pán prstenů velmi líbily, to bylo čiré utrpení. Dokonce jsem velmi silně uvažoval o odložení knihy.
Naštěstí se ve druhé polovině mé utrpení trochu zmenšilo. Jednotlivé povídky začaly mít více děje a buďto jsem popisnému stylu přivyknul, nebo se mírně změnil. Od Berena a Lúthien dál se kniha dala už celkem normálně číst, ačkoliv že by byla nějak zábavná, nebo se četla lehce se říct nedá. Jsem celkem zvědavý na knihu Húrinovy děti, která předpokládám bude více rozebírat jeden z příběhu Silmarillionu a doufám, že bude psaná klasicky jako román a ne jako kronika. Na Silmarillionu je totiž extrémně vidět, že se jedná o vydání autorových črtů a poznámek, které měly sloužit k dobarvení světa, případně jako základ pro samostané knihy. Věřím, že samostatná kniha, která vznikne na základě příběhu ze Silmarillionu může být velmi dobrá, ale tohle jsou opravdu jen předprodukční útržky. Je asi potřeba ocenit Tolkienovu představivost, ale kromě skalních a naprosto zarytých fanoušků tohle asi osloví málokoho.
Během posledních několika částí, které mě začaly bavit, jsem začal dokonce uvažovat, že bych dal 3*, ale vzhledem k tomu, že jsem knihu málem odložil na začátku a při porovnání s jinými knihami, kterým jsem dával tři si Silmarillion více než dvě nezaslouží.
Muž z vysokého zámku
Philip K. Dick
Poměrně náročná kniha vystavěná na zajímavých myšlenkách (zejména závěr a celkové vyznění mě dost ohromily - i když hodně lidí by asi řeklo, že je to Dickovská klasika). Bohužel provedení bylo poměrně slabé. Od poměrně plochých postav, které často jednají zcela nepochopitelně, přes poměrně matoucí scény až k neustálému používání orákula. Je otázka, jestli orákulum bylo skutečně nutné k závěrečnému odhalení, myslím, že by se dal najít i lepší způsob. Co mi vadí při zpětném pohledu hodně byly dějové linie (ačkoliv samotného děje bylo fakt maličko), které prakticky nikam nevedly - nebo mi jejich smysl unikl. Měl jsem pocit, že sloužily pouze jako pomůcka k popisu alternativního světa, případně k navození myšlenek, ale nikdy ne kvůli ději.
Kladně naopak hodnotím světotvorbu a pěkné vykreslení rozdílů mezi jednotlivými národy. Alternativní San Francisco je vykresleno velmi uvěřitelně a barvitě. A samozřejmě alternativní realitu v alternativní realitě (díky Ducku, že tam nebyl třetí stupeň).
Nápad a myšlenky, které kniha obsahuje by byly na 5*, ale vzhledem k tomu, že většinu knihy tvořila jen nepříliš záživná vata s plochými postavami, dávám celkově 3*. Z tohoto námětu mihl autor rozhodně vytěžit víc.
Stalingrad
František Kotleta (p)
Rozhodně to nebylo dokonalé, ale bavil jsem se celkem slušně. Určitě lepší, než předchozí Vlci. Klasická Kotletovka plná násilí, krve, akce, sexu a jadrných průpovídek. Možná sexu příliš mnoho a nutno podotknout, že byl slabší a poměrně dost repetitivní. Nedokážu přesně určit co, ale něco mě na této knize zaujalo natolik, že jsem neměl žádný problém se začíst. Na druhou stranu, kdyby byla delší, tak by mě pravděpodobně přestala bavit. Každopádně Stalingrad beru jako celkem podařený Kotletův počin.
Pán věže
Anthony Ryan
Pokračování písně krve rozhodně nezklamalo. Opět jsem se dočkal temného a epického fantasy příběhu. Na rozdíl od prvního dílu je tady více příběhových liníí, které se už od začátku knihy zcela zřetelně sbíhají k sobě a velkému finále. Musím velmi ocenit, že všechny příběhové linii mě dokázaly pohltit, což není úplně obvyklé. Při podobném počtu POV postav se většinou najde 1-2, které mě vyloženě nebaví, což se zde nestalo. Je sice pravda, že při závěrečném propojení linií některé z nich trochu vyšuměly skoro do prázdna, ale věřím tomu, že ve třetí knize se ještě nějak projeví.
Na Ryanově psaní se mi líbí téměř vše- skvělé akční scény, které nejsou zbytečně zdlouhavé, popis přesně akorátního množství detailu, přiměřená dávka brutality. Co je trošku slabší je "systém magie", který je stále tajemný a ani po 1000 stranách příběhu není čtenář v obraze, kde jsou hranice a jak co funguje. Druhá věc, která se mi mírně nelíbila bylo až přílišné zastoupení LBG postav. Nic proti nim nemám, ale bylo jich až zbytečně moc, jakoby byl autor nucen dodržet nějaké kvóty, aby kniha mohla dostat LGBT štítek. Nicméně faktem je, že to nijak neoslabovalo příběh, ani pocit sounáležitosti s postavami, takže se dá hodnotit kladně to, jak excelentně se povedlo autorovi tohle téma zakomponovat. Velmi se mi také líbilo vykreslení různých forem fanaticismu.
Za zmínku stojí i skutečnost, že ačkoliv se jedná o druhý díl série, jsem přesvědčený, že by se dál bez problémů číst jak samostatně, tak i jako vstupní bod do série bez znalosti prvního dílu. Čtenář by sice přišel o některé nuance a nejspíš se nedokázal s některými postavami tak sžít, ale nejspíš by to pořád fungovalo celkem dobře.
Jelikož mě tahle kniha k sobě dokázala pevně přikovat a užíval jsem si prakticky každou stránku, dávám jasných 5 hvězd a v opozici s většinou tvrdím, že Pán věže je ještě lepší zážitek, než Píseň krve.
Královna ohně
Anthony Ryan
Stylově velmi podobné druhému dílu, většina věcí, která mě bavila na Pánovi Věže se mi líbila i zde. Anthony Ryan si stále udržuje skvělé vypravěčské schopnosti. Oproti předchozí knize je tady v příběhu daleko více mystických a fantasy prvků, bohužel z mého pohledu je to spíše na škodu. Celou dobu jsem čekal, jak se vyvine Vélinova dějová linka, která měla jednoznačně nejmystičnější nádech, ale na konci jsem byl celkem zklamán a musím konstatovat, že právě tyhle části knihy mi připadaly nejméně zajímavé. Nejvíce mě bavily asi části Lyrny, které byly plné napětí a spolu s Frentisovou částí se asi nejvíce podobaly předchozímu dílu, který byl perfektní.
Bohužel celá druhá polovina Vélinova příběhu mi tady připadala dost zmatená a spoustu pasáží týkajících se zejména Zemřelých atp. jsem ani pořádně nepochopil. Tady mohl autor být rozhodně popisnější a lépe objasňovat skutečnosti/sny/vize, kterými různé postavy prochází. A divných věcí, které si autor mohl odpustit bylo v tomhle ději i více.
Druhá má výtka směřuje k tomu, že zde je snad ještě větší množství postav, než v předchozím díle. Samo o sobě by to nevadilo, ale často se stávalo, že nějaká postava nedostala ani dostatek prostoru, abych se s ní sžil, nebo mi na ní záleželo. Kdyby to nebyl závěrečný díl, tak bych to asi bral, ale na konci trilogie to působí zvláštně.
Pokud někdo má dojem, že konec byl mírně uspěchaný, tak má asi pravdu, ale mě to tady ani tolik nevadilo. Krátké pasáže a rychlé střídání POV postav dokázaly udržet čtenáře v napětí a je možné, že kdyby se autor pokusil o rozsáhlejší konec, mohl by celku spíše uškodit.
Celkově i přes popsaná negativa se stále jedná o skvělou epickou fantasy, která se lehce čte, je plná napětí i zvratů. Hlavní postavy, kterým se autor dostatečně věnuje jsou vyvedeny špičkově a většinu z nich jsem si celkem rychle oblíbil. Přestože nedávám tentokrát 5*, tak je to silná čtyřka a domnívám se, že kritika, kterou tenhle díl zasáhl (zejména v porovnání s Písní krve) je tak trochu nezasloužená. Další knihy z tohoto světa jsem ještě nečetl a přestože je tohle závěrečný díl trilogie, tak spousta dalších osudů zůstává otevřena v případě, že by autor chtěl v budoucnu navázat.
Temné blues v New Orleans
František Kotleta (p)
Závěrečný díl série o doktoru Koskovi jsem objevil zcela nečekaně díky reklamě. Vůbec jsem netušil, že Kotleta chystal pokračování. Byl jsem spokojen, dostal jsem oddychovku, jakou jsem čekal. Kosek pokračuje v trendu nastoleném předchozími knihami. Jde opět o sbírku volně propojených povídek. Jako vždy se mi některé líbily více, jiné méně a jestliže jsem u minulého dílu psal, že náměty pro sexuální magii už Kotletovi docházejí, tak si stojím za tím, že to stále platí. Ačkoliv je i tohle kniha zábavná, je podle mě dobře, že série je u konce, další díly už by byly asi jen mlácení prázdné slámy.
Doktor Kosek tentokrát cestuje po světě, řeší záhady a bojuje proti lokálním božstvům za občasné pomoci oblíbence Bakulgy. Stejně jako minule mě asi nejvíc bavila povídka odehrávají se u nás v republice. Ač exotické lokace a mystéria mají také něco do sebe, české části mi vždy připadaly nejlepší. Stejně jako u Havany mě titulní povídka oslovila paradoxně nejméně.
Tradičně připojím své hodnocení jednotlivých povídek:
Temné blues v New Orleans 3*
Pod jezinčiným úplňkem 5*
Věčné město 4*
V poušti 5*
Sitarane 3*
Klára a Slunce
Kazuo Ishiguro
Na tuto knihu jsem se velmi těšil, jelikož jde o sci-fi od držitele Nobelovy ceny. Nakonec u mě převážilo asi zklamání. Ne, že by to bylo úplně špatné, jen jsem čekal mnohem víc.
Autor se v knize dotýká mnoha zajímavých témat jako sebeuvědomění robotů, nahrazování lidí roboty, genetické manipulace k vytvoření lepšího člověka, průmyslová revoluce způsobená inteligentními roboty a její dopady na společnost atd.
Bohužel z mého pohledu se téměř všeho dotýká jen povrchně a i tam, kde jde do hloubky jsem už četl daleko lepší zpracování tématu od jiných sci-fi autorů.
Jde o příběh vyprávěný retrospektivně robotkou Klárou, kterou je koupena, aby pomáhala překonat osamělost nemocné Josii a možná i z dalších pohnutek. Velká část knihy se věnuje vztahům mezi Klárou, Josii, přítelem Rickem, Josiinou matkou a dlašími. Tyto vztahy a interakce jsou ovlivněné futuristickým světem, kde se příběh odehrává.
Spousta věcí mi připadala velmi divných, až nelogických. Na jednu stranu je naznačeno, že by Klára mohla pomoci Rickovi s přípravou k přijetí na univerzitu v technickém oboru, na druhou stranu nechápe funkci Slunce. (Tady odmítám vysvětlení z doslovu, že možná chápe více, než my). Josie na jednu stranu tráví opakovaně čas "bublinovou hrou", na druhou stranu se také chystá na univerzitu. (Je malé dítě, nebo je téměř dospělá ?). V čem je Josie lepší, než Rick, spousta narážek na povznesení, ale žádná ukázka, že by byla v čemkoliv zásadně lepší. Klára má být supervnímavá a má se skvěle učit a přizpůsobovat, mně naopak připadalo, že se jako postava nikterak moc neučí ani neposouvá. Velmi mě iritovalo, že se po celou dobu knihy nenaučila nazývat věci pravými jmény.
Jistě jsou tam zajímavé pasáže a myšlenky. Celkem slušně je nastíněno téma definice lidství a možnosti náhrady člověka robotem. Ale celá linka se Sluncem mě absolutně neoslovila. Na postavách mi nikterak nezáleželo a v rámci příběhu by pro Josii za mě fungoval jiný konec.
Knihu bych asi doporučil zejména někomu, kdo sci-fi žánr běžně nechce a rád by třeba vyzkoušel. Jako takový lehký úvod. Podobný čtenář by mohl být z pro něj neprobádaných témat nadšený. Myslím, že někdo, kdo sci-fi běžně čte musí vidět, že Ishiguro tady nepřináší vůbec nic nového a většinu témat zpracovává velmi povrchně. Dávám průměrné hodnocení 3/5. Klára a Slunce nebyl vyloženě špatný román, ale zároveň mě nikterak více neoslovil.
Kacíři Duny
Frank Herbert
Pátý díl Duny byl asi mírně příjemné překvapení. Po Božském imperátorovi, který neměl prakticky žádný děj a spoléhal na koncepty a filozofii, Kacíři opět sinusoidu obrátí k akčnější záležitosti. V kacířích se opět přesouváme do vzdálené budoucnosti, což znamená nové obsazení, ale také podivně statické lidstvo.
V první řadě kladně hodnotím nové postavy, které se objeví hned na začátku knihy. Lucillová i Odradová byly fajn, ale tuhle knihu pro mě vyhrál Teg. Ačkoli byl ve finále trochu prostřelený a ze sci-fi se posunul někam k fantasy, je to jednoznačně postava, která v paměti vydrží. Naopak Duncan, ač modifikovaný, je postava, která se opravdu zajídá. Ctěné matre jsou důstojnými antagonistkami a Bene Tleilax ucházející neznámou. Oceňuji i velmi přesvědčivě napsané dialogy a samozřejmě písečné červy.
Výhrady mám hlavně k první polovině knihy, která byla velmi pomalá a místy nezáživná. Tady se autorovi nepovedlo moc dobře pracovat s tempem příběhu. Poslední čtvrtina naopak byla přesycena "příslibem akce". Opravdu to mělo spád, ale kdykoliv se mělo stát něco zásadního, dělo se to mimo scénu. Protagonisté mezi kapitolami cestovali, nebo se mimo záběry odehrávaly bitvy. To mi připadalo jako strašná škoda a občas jsem měl pocit, jako kdybych nějakou kapitolu přeskočil.
Kacíře řadím v sérii zatím k těm lepším a hodnocení je za mě 3.5 zaokrouhleno nahoru. Celkově mě kniha bavila, ale potenciál byl daleko větší. Zejména v poslední třetině knihy. Jsem zvědavý, jestli další díl potvrdí, že série je z mého pohledu přesně jako na houpačce. Liché díly se mi líbily daleko více, než sudé.
Sirotčinec v údolí
Philip Fracassi
Moc pěkná hororová záležitost. Moje druhé zkušenost s Fracassim a opět za plný počet. Myslím, že mám nového hororového oblíbence.
Příběh je nádherně atmosférický a tísnivý. Moc se mi líbilo, jak ono zlo bylo zpočátku hodně pozvolné a v jednu chvíli se uvolnilo přímo explozivně. Velmi nečekané a působivé. Prostředí odlehlého sirotčince bylo také zpracováno působivě a přesvědčivě. Postavy byly také napsané dobře a realisticky. Autor velmi dobře dokáže držet napětí a intenzitu hrůzy, kterou pěkně prokládá i hnusotou.
Trošku mě v první části knihy rušilo střídání forem vyprávění a celkově byl rozjezd trošku pomalejší. Nicméně tyto výtky jsou spíše kosmetického charakteru.
Mám rád, když se toho autor nebojí a je na protagonisty pořádně krutý. Zejména v hororovém žánru je to prostě nutnost a Fracassi s tím problém nemá. Excelentní zakončení příběhu mě jen utvrdilo v plném hodnocení. Jde o plnokrevný horor, žádnou soft duchařinu a to mám rád.
Čaroděj ze země Oz
Frank Lyman Baum
Dnes již klasická americká pohádka pro děti mi nepřipadala vůbec špatná. Četli jsme s dcerkou, které se příběh o Dorotce líbil a na čtení se většinou těšila.
Líbilo se mi, že většina metafor a skrytých významů byla dostatečně povrchová, aby je i menší děti prokoukly. Hlavní partička byla dostatečně rozmanitá, aby putování bylo nápadité a originální. Také roztomilého pejska Tota také považuji za pozitivum.
Jedna hvězdička jde dolů jednak za zbytečnou zdlouhavost a tomu nepřiměřeně rychlý závěr. Druhak za to , že některé scény mi připadaly trošku nadmíru násilné pro menší děti.
Místodržící
Adam Przechrzta
Pokračování Adepta rozhodně předčilo očekávání. Hodně věcí, které mi u prvního dílu vadily tady buď dostaly lepší vysvětlení, nebo prostě zmizely.
Musím uznat, že tahle série se neskutečně dobře čte. Tempo je velmi rychlé a neustále se něco děje. Oceňuji také, že pozadí příběhu tvoří reálné historické události a mohl jsem se tak dozvědět různé dezaily o První světové válce, které jsem neznal.
Zklamáním je stále dost vysoký počet událostí odehrávajících se mimo stránky a poněkud slabší bojové scény. V prvním díle mi chyběla motivace postav, nějaký cíl, ke kterému by chtěli dojít. Tady jsem pochopil, že jde o záměr a začalo to dávat smysl.
Místodržící je hodně nadprůměrným druhým dílem trilogie. Kvalita série rozhodně stoupla a jestliže jsem po Adeptovi byl trochu na vážkách, jestli pokračovat, tak teď se na závěrečný díl opravdu těším.
Děti času
Adrian Tchaikovsky (p)
Naprosto úžasná kniha od Tchaikovského. Lidstvu se povedlo zničit samo sebe, ale zároveň se nedopatřením povedlo vytvořit civilizaci inteligentních pavouků. Zní to sice trošku podezřele, ale je to úplně boží.
Na Dětech času se mi líbilo asi úplně všechno. Je to napínavé, inteligentní a opravdu hluboce imaginativní. Autor si nebere servítky a v průběhu cesty vesmírné archy Gilgameš obnažuje lidskou rasu s veškerou surovostí, která k tomu patří.
Dochází k důslednému střídání kapitol, kdy je vždy jedna z lidské archy a další pak ze světa pavouků. Moc mě bavilo sledovat vývoj pavouků jako civilizace od první jiskry inteligence až do kosmického věku. Je neuvěřitelné, s jakou představivostí a invencí autor popisuje pavoučí technologie, které jsou na hony vzdálené těm lidským. Oproti jejich sociálním strukturám, které se těm lidským naopak v lecčems podobají.
Po dlouhé době jsou Děti času opět knihou, které ne že by nešlo vůbec nic vytknout, ale já prostě nechci. Od prvních kapitol, kdy došlo k "nehodě" s nanovirem až po závěrečnou a nevyhnutelnou konfrontaci jsem byl knihou zcela pohlcen a unešen. Překvapilo mě závěrečné vyústění, ale je v naprostém souladu s prezentovaným pavoučím náhledem na svět. Děti času mají ode mne jednoznačných 5*.
