SONP komentáře u knih
První dojem byl trochu zklamáním z toho, že jde znovu o sérii propojených povídek. Už jsem totiž v doufal v pěkně hutný román. Ale v důsledku vlivu nezměněného citu autorky pro jazyk, který prostě způsobuje určitý nepopsatelný čtenářský prožitek, jsem jí už někde v polovině odpustil a užil si to, že každá z povídek má trochu jiné naladění - ať už mystické, detektivní nebo prostě tak trochu romantické. 80%
Pratchett nám tu zkřížil Les Miserables s cestováním časem a moc se mu to podařilo. Noční hlídka pokračuje v trendu nastoleném už v "Hrrr na ně" a stává se tou nejserióznější linkou Zeměplochy. A jak jsem už psal dříve, tahle Pratchettova depresivně-agresivní poloha mi tak úplně nesedí, stahuje mne totiž sebou a já čtu Zeměplochu přeci jen spíš pro pobavení. A autor tu v osobě Karcera taky stvořil takového příšerného záporáka, že už se asi ani o humoristické fantasy úplně hovořit nedá. I tak to ale funguje skvěle. 80%
Horowitz zde opravdu stvořil klon Fleminga a stará dobrá doba z knihy opravdu dýchá (zvlášť je třeba vyzdvihnout pasáže kolem automobilového závodu, ty byly opravdu skvělé). Ale celkově se mi víc líbil jeho druhý bondovský počin Navždy a den, který byl ozvláštněn tím, že 007 tam byl začínající ucho. 70%
Skvělé to bylo! Až se trochu stydím, že téměř cokoliv, co má na sobě napsáno Stephen King (i kdyby to byla krabička od olejovek) snad ode mne dostane pět hvězd. Jenomže je to prostě tak! Námět, který by vám na obálce knihy připadal fakt přitažený za vlasy (cože? sečtělý introvertní nájemný vrah s jemnou povahou?) dokáže King zpracovat tak, že kniha je prakticky neodložitelná... Ano, jsem taky v týmu "první půlka", ale ani válečné vzpomínky ani závěrečná road movie/vendetta žádnou hvězdu neodebere, možná tak maximálně tři procentní body. Takže 97%!
Tahle útlá zeměploška mi v době vydání tak nějak protekla mezi prsty. V knihkupectví ji totiž prodávali zabalenou ve fólii a já se kdovíproč domníval, že jde o komiks. Teprve po 19 letech od českého vydání zjišťuji, že to komiks opravdu není. A tak jsem si ji tedy přečetl (elektronicky a tudíž bez ilustrací, není totiž kloudně k sehnání). Asi právě kvůli zaměření na výtvarnou stránku jde asi o nejstručnější zeměplochu vůbec. Jde o mix hlídky, mágů, bohů, Hordy důchodců, a zeměplošské kosmonautiky. Ne, že by to nebylo vtipné, ale rozhodně se to mezi mé nejoblíbenější díly nezařadí, i když jsem po letech rád zažil čtení zeměplošského dílka, které bylo pro mně zatím nedotčeno. 60%
Po předchozích dílech série, které byly co do historického pozadí velmi uvěřitelné, byl Anděl v podsvětí pro mě až moc přizpůsoben současnému typu lehce bizarní detektivky. Celá ta zápletka s prazvláštními orgiemi sodomitů a nastražování umělecky znetvořených mrtvol v plzeňském podzemí mne jakoby vytahovala z toho báječně napsaného pozdního středověku z Krve prvorozených někam jinam. Ale četlo se to báječně a chemie mezi všemi protagonisty je zpět. 70%
Od vesmírné detektivky k psychohistorii, aneb jak se z původně poměrně banální detektivky o robotech stala futurologická studie. Asimov zde prezentuje velké množství věcí k zamyšlení, ať jsou to Giskardovy pochyby o Nultém zákoně (mnoho nejhorších bezpráví na jednotlivcích se v historii lidstva staly v zájmu většího celku) , poněkud svatokrádežné úvahy o naší krásné modré planetě coby kouli na noze expandujícího lidstva nebo škodlivosti válečných jestřábů (stále aktuální). Kvůli těm úvahám Isaacovi odpouštím už poněkud otravnou nestárnoucí a muže stále vzrušující Gladii, i poněkud přitrouble veselého kapitána D.G. Samotný děj není nikterak strhující - jak už známe z této série, postavy spolu neustále rozmlouvají na mnoha stranách a nové je to, že se mezi tím přesouvají vesmírem. Kniha proto není z nejčtivějších, ale rozhodně pudí k zamyšlení, a to je na sci-fi vždy to nejcennější. Jako nádavek dostanou fanoušci série promyšlená napojení na další Asimovovy romány, které byly původně samostatnými díly (např. Oblázek na obloze). 70%
"Nemohu přijmout Nultý zákon, příteli Daneeli. Víš, že jsem obsáhle pročetl lidské dějiny. Objevil jsem, že jedny lidské bytosti spáchaly na druhých strašné zločiny a jejich omluvou vždy bylo, že ty zločiny byly vyvolány potřebou kmene, státu nebo dokonce lidstva. Právě proto, že lidstvo je jen abstrakcí, lze jím ospravedlnit cokoli a Nultý zákon je tudíž nevyhovující."
A mě se to hodně líbilo, možná proto, že jsem s Flemingovými bondovkami už dlouho na jedné vlně (první jsem četl ještě dříve, než jsem vůbec shlédl všechny filmové bondovky). První, s čím se musí čtenář smířit, je to, že literární Bond je výrazně jiný, než ten filmový (zvláště pokud jste fanoušci Pierce Brosnana). A Horowitz se právě do tohoto jiného Bonda skvěle tímto prequelem ještě před Casinem Royale trefil, Bond je tu ještě ne úplně zaběhlý zelenáč, který se svými zbrklými rozhodnutími dostává do prekérních situací, z nichž ho musí tahat jeho výrazně starší bondgirl. A zatím neřeší žádná spiknutí ohrožující svět, ale jenom výrobu a obchod s heroinem. Hlavní zápletka sice trochu kopíruje filmové Live and Let die, ale přesto obstojí. Nádavkem čtenář dostane další dávku ztraceného světa bílých mužů: casina, holky v šatech od Diora, rámusící auta, cigára a koktejly z vyzrálého chlastu. 80%!
Jestli existuje totálně neakční sci-fi, jsou to právě Roboti úsvitu. Totiž až na pár pasáží popisujících Baleyův přílet na Auroru a pár pasáží se vznášedlem je celá kniha prakticky jen přepisem konverzací mezi tímto "vesmírným por. Columbem" a jeho svědky, popřípadě podezřelými. Děj je poté korunován dvěma závěrečnými debatami s aurorským Předsedou a jedním z robotů. Tedy nic pro milovníky akcí nabitých knih, tahle kniha se šine vpřed tempem vpravdě hlemýždím (pokud mají na Auroře hlemýždě). Filozofický přesah knihy v podobě důvěry v krátkověké a hašteřivé lidstvo je jasně patrný a Asimov to všechno okořenil záležitostmi vesmířanské erotiky, což v jeho starších knihách nebývalo typické. V mnoha článcích se dočteme, že Isaac byl ve stáří poněkud oplzlejší, než bývalo zvykem, a tady čtenáře také nešetří až překvapivými detaily. Jeho náhled na ženské postavy knihy jsou pak z dnešního hlediska mírně řečno šovinistický, ale to se snad u génia jeho formátu dá odpustit.
Byť by kniha klidně mohla být o třetinu kratší (mistra už se v jeho rozpuku nakladatel zjevně netroufal omezovat), drží si extrémně solidní pozici při propojování světa Asimovových vesmírných detektivek s psychohistorickým universem Nadace. 95%!
I když jsem spíš pomalý čtenář, občas mne baví knihy, které jsou jiné v tom, že zážitek není čtenářský a pomalý, ale spíše filmový či televizní s rychlými střihy. A 101 minut je právě takováto kniha - nedá čtenáři vydechnout a v podstatě (pokud po dvou hodinách čtení neztratíte úplně sílu číst a neusnete) je neodložitelná. Střihy mezi scénami s hasiči a pasažéry zejména v první polovině knihy byly naprosto famózní - v té druhé polovině, kde už se "jen" zachraňovalo a hasilo, už to tak ostré nebylo, ale stále to zůstalo skvělé. Nadšen jsem byl z pasáží, psané "Vy" formou, ze které až na samém konci vzejde to, co je řečeno tou skvělou, níže už citovanou, první větou.
Když k tomu připočtu, že metro mne fascinuje už od dětství a že se autor do podzemního prostředí ponořil s důkladností takřka haileyovskou, nemůžu "stojedničce" dát méně než 100%.
Na mé pomyslné špici zeměplošského světa se Pravda tyčí hodně vysoko. A snad ani ne tak proto, že by se čtenář při konzumaci tohoto díla umlátil smíchy, ale spíše pro to, co je pod humorným fantasy nátěrem v této knize vážného. Pro pozdnější pratchettovsky je to typické a ani zde si Pratchett nebere servítky a rozebírá moderní společnost na prvočinitele (a to už se nedožil rozmachu pánů Větromějů na sociálních sítích): postoj k národu vyjádřil větou "veřejnost napadají velké, moudré a dokonalé myšlenky, zatímco lidé pobíhají kolem a dělají hlouposti" - ty hlouposti spočívají v tom, že více než o blaho společnosti se lid zajímá o legrační zeleninu, otec hlavního hrdiny je intrikující oligarcha jak vystřižený, self-made mana v oblasti odpadů Jindřicha Krále zajímá akorát to, kolik bohatých a slavných lidí jeho dceři přijde na svatbu. V téhle společnosti jsou lord Vetinari se svými mírně vyceněnými zoubky a stále více zpruzelý Elánius balzámem na duši. A přiznaní dva Tarantinovští padouši tomu už jen dodávají šlehačku. 99%
Jasně, lze souhlasit s tím, že kloudný děj to nemá, ledaže byste za kloudný děj chtěli označit tu šílenost s ve stázi uloženou mírumilovnou a xenofobní planetou Krikitt a hledáním klíče k ní v podobě kriketové branky, jejíž tři pilíře jsou z plexiskla a kovu... a ten plexisklový pilíř je Cena za nejzbytečnější použití výrazu "do prdele" v literaruře, a jejíž břevno je jakési galaktické žezlo spravedlnosti - COŽE?
Ale přeci byste nezavrhli knihu, ve které jsou takové legendární šílenosti jako je zapšklý mimozemšťan, který se rozhodl pozurážet celou galaxii, létající večírek (vy jste snad na něm nikdy nebyli?), flolopující matracák, který se tak flupně vylomil, nebo bistromatická loď, která vypadá jako italská restaurace? Zkrátka v téhle šílenosti se skrývají drahokamy humoristické sci-fi!
Měli byste si to přečíst už jen proto, abyste se dozvěděli, co se přesně skrývá vrcholu hor Quentula Quazgara. A děj? Koho to zajímá! WUP! 70% (+20%, pokud si to poslechnete od Vojty Kotka)
Tak trošku průtokový a jakoby umělohmotný příběh ze světa Duny, který (jak název napovídá) se odehrává hlavně na světě Atreidů, i když se podíváme i k Harkonnenům na Arrakis. Z mého pohledu spíše vlažného fanouška této série (mám vlastně rád jen Dunu samotnou) se oběma autorům nepodařilo dodat této knize dějovou linku dostatečnou na to, aby čtenáře vtáhla a udržela. Nechci tvrdit, že kniha nemá své momenty - např. úvodní teroristický čin i závěrečný rozkol mezi Letem a Jessicou zafungovaly dobře, nicméně celá ta drogová linka mi přišla jako těžce naroubovaná na caladanské reálie. Na druhou stranu jako započetí cesty k legendárnímu prvnímu dílu to šlape dobře, takže nakonec ode mne 60%.
Když jsem ještě neměl ani ponětí o tom, co to je fantasy, zbožňoval jsem ruské pohádky. Oproti těm našim s německými kořeny měly v sobě cosi hororového (kolikrát jen vrány careviči Ivanovi vyklovaly oči a k tomu Kostěj nesmrtelný a jeho život ukrytý v jehle skryté ve vejci!) a dodnes vzpomínám na svou fascinaci Bilibinovými ilustracemi knihy Peříčko Finista Jasného Sokola; zejména ty svítící lebky!
No a zde jen Ďuro Červenák zúročil tuto fascinaci. Po spíše historizujícím prvním dílu tu máme fantasy jak z dřevněruského žurnálu. Jak už někdo psal níže, je to v zásadě lineární dobrodružství z Bolgaru směrem na sever, až do Půlnočních hor. Ne že by mi to vadilo, přímočaré putování zajímavé družiny odtud tam prosáklé magií a příšerami na každém kroku, to je moje gusto.
Je tu vše, co k tomu všemu pagří: žrec s medvědí kůží umějící se v medvěda proměnit, Baba Jaga, Kostěj (pardon Koščej) a i ten život zakletý v něčem skrývajícím se v kachně. Občas bych ocenil více hutné atmosféry na úkor popisu soubojů, ale nelze vyčítat spisovateli jeho styl. Takže je to plná palba!
Detektivní linka je v Nahém slunci jen pomocí k vykreslení pokročilé lidské společnosti, která začíná ztrácet to, co je nám lidské. Spolupráci, náklonnost, setkávání. Jako by se Solariáni stávali sami těmi roboty, které dodávají celému vesmírnému společenství.
A stejně jako v prvním díle samotné vyšetřování celou knihu neutáhne. Bailey se tu aspoň tolik neplete jako dřív, ale pořád mě víc, než kdo vlastně spáchal vraždu zajímalo to, jak solariánská společnost vlastně funguje a kam bude tato větev lidstva směřovat dále. A jako by tohle autora taky zajímalo mnohem více, než psaní detektivky. A tak nejcennější byl pro mě byl samotný závěr, z nějž čišel ten krásný optimismus 50. let o dobývání vesmíru lidstvem.
Toto čtení Nahého slunce bylo ještě okořeněno nedávnými zážitky z pandemie, které jako by se odráželo v solariánské realitě... Nosní filtry... Rukavice... Lidé zavření doma a procházející se jen po svých soukromých pozemcích s holografickými obrazy svých přátel.
Přes značnou naivitu detektivní linky (roboti s výměnnýma rukama? WTF?) musím dát 90% za skvělé vykreslení nám zcela cizí, ale přece jen něco připomínající společnosti.
V Pouštním kopí nám autor přidal nového hrdinu Jardira, jehož linka mne dost do příběhu vtáhla. Líbila se mi celá tahle pseudoarabská civilizace, v níž mají muži cenu jen tehdy, jsou-li schopni zúčastnit se alagai-šaraku neboli válce proti démonům, a zároveň jsou zpovzdálí řízeni svými zdánlivě utlačovanými manželkami. Líbilo se mi to ještě více, než klasický středověký fantasy svět z minulého dílu.
Nejsilnější pro mne ale byla Rennina linka s otcem - jinak ale musím souhlasit s níže komentujícími v tom, že romantické pasáže ubírají knize potřebný drive a že je kniha celkově dost natahovaná. To se ale u autorů, kteří jsou smluvně zavázáni k psaní sérií, bohužel stává. I tak je to ale solidní čtyřhvězda - 80%
Pro mě velké překvapení v podobě knihy napsané podle deskové hry. Cože? Ale opravdu, i takové knihy jsou. A na to, že jsem si knihu stáhl zadarmo na stránkách vydavatele deskové hry Galaxy Trucker, jsem se opravdu dost dobře pobavil. Dokonce mi to z počátku připomnělo legendárního Stopařova průvodce. Pak sice kniha trochu ztratila dech a tah na bránu, ale dočetl jsem ji opravdu s chutí. 70%
Spíš než nějaká senzace je to historická zajímavost pro vyznavače Zlatého věku sci-fi a filmu Věc z roku 1982 (případně Věc z jiného světa z roku 1951). Jde o útlou novelu, která drobně rozšířuje původní známější povídku, ale není zde oproti původnímu dílu nic převratného navíc. I tak se to čte velmi dobře, i když věk je už celkem znatelný a projevuje se na jisté naivitě. Nelze ovšem tomuto dílku upřít, že založilo na celý nový "vetřelčí" žánr ve sci-fi a možná i na řadu našich nočních můr z dětství. 70%
Občas stojí za to vrhnout se do čtení nějaké knihy s minimem znalostí o její podstatě. O jménu růže jsem věděl jen to, že se jedná o jakousi historickou detektivku (snad něco na bázi Soudce Ti), která byla zfilmována se Seanem Connerym řešícím tajemné vraždy v benediktinském opatství. Už po přečtení desetiny knihy mi bylo jasné, že nic nemohlo být knize vzdálenější než to, co jsem si o ní původně myslel. Jedná se vskutku o mnohovrstevnaté dílo, v němž si každý najde to, co chce najít. Ten podobenství o příšernosti katolické církve, jiný iniciační román o mladém Adsovi, tamten filosofické pojednání o historii křesťanských herezí, onen oslavu racionalismu či podobenství o nebezpečnosti knih - a ano, lze zde najít i tu slibovanou historickou detektivku. Do trávení Ecova textu jsem se pustil vybaven jedním semestrem církevního práva a povšechnými historickými znalostmi o středověku a dějinách církevní filozofie, a dalo mi to sakra zabrat. Dokonce natolik, že jsem si musel v průběhu knihy 2x odpočinout u brakových povídek páně G.R.R. Martinovým - tohle když se mi stane, hrozí tím, že se ke knize nevrátím. Ale nevzdal jsem to a hrdinně jsem dospěl k rozuzlení detektivní zápletky. Ta ovšem pro mě osobně nikterak podstatná nebyla, z knihy mne asi nejspíš nejvíc dostal senzační inkviziční proces s cellerariem a pochopitelně už zmiňovaný hororový knihovní labyrint, za nějž by se nemusel stydět ani sám Clive Barker. Dílo je to bezesporu geniální, já však vždy hodnotím jen a výlučně svůj vlastní čtenářský zážitek, který byl poznamenán velkou náročností textu, proto jen čtyří hvězdy.
Okultní nácky já rád. Ať už si vybudovali u finů základnu na Měsíci, nebo u Součka kdesi v Grónsku, popřípadě si v hlavách pseudovědců stavěli vesmírné plavidlo Haunebu. A tahle knížka jede přesně na téhle vlně, takže se okamžitě v mé čtenářské mysli zaháčkovala. Děj zklamáním nebyl, rozhodně mne potěšila propletenost s Lovecraftovským mythosem. Ovšem musím se přidat s kritikou společně s komentářem níže: vůbec mi nevyhovoval styl extrémně krátkých kapitol, do kterých jsem se sotva začetl, a už jsme zase skočili jinam. Působilo to na mne rušivě a epizodicky - takže přes zajímavé téma a historické návaznosti (potěšila zejména letecká technika) nemůžu dát více než 70%.