Soofi komentáře u knih

Osud Tearlingu aneb jak se z originální a surové fantasy
stala tak trochu nechtěná pohádka.

První díl mě neskutečně nadchl z mnoha důvodů, které jsem zmínila v příslušném komentáři, a ani druhý díl mě rozhodně nezklamal, i když právě jeho konec byl předzvěstí nejslabšího závěrečného dílu.

Jak mě jednotlivé postavy v dřívějších dílech bavily, tak mě jejich přerod ve třetím díle spíše nudil. V závěrečné části jsem čekala osudové střetnutí dvou odlišných a nesmiřitelných královen, které bylo uměle natahováno naprosto neodůvodněnou Kelseinou neochotou se Rudé královny zbavit, i když ji až do svého konce vším svým jednáním a konáním přesvědčovala o své sobeckosti a zkaženosti. Rovněž dějová linka Rowa Finna a jeho sirotků mi přišla nadbytečná a také autorka se s ní vypořádala nepovedenou zkratkou, kterou zároveň završila celou sérii.

Závěrečný díl mě bohužel zklamal a poněkud pokazil dojem z původně velmi nadějné trilogie.

4 19.03.2018

Po mírně rozpačitém úvodu v nížinách se děj knihy se vší slávou vrací do sklenařských měst, ve kterém je příběh nejsilnější a v němž se odehrají ta nejlepší odhalení a nejkrásnější momenty.
Přímá úměra zde opravdu platí: čím více informací máme, tím více otázek přibývá a na konci není člověk o nic chytřejší než na začátku. Což je vlastně.... skvělé!
Přestože Faja nabízí spoustu akčních momentů, nechybí ani opravdové emoce, které nemají nic společného se zprofanovanými milostnými trojúhelníky zahraničních dystopií (Ilan a mistr Agadon, kapitánovo uvědomění si fatální chyby).
Není ani tak důležité, že se Ilan na můj vkus až příliš často stává hrdinou každé situace, protože pokud je známkou dobré knihy skutečnost, že postavy a jejich svět s vámi "žijí" i mimo stránky příběhu, tak je Faja skvělým románem, který v mých očích překonal i Naslouchače.

10 23.02.2018

Druhá kniha od Adele Parks z období první světové války vybízí ke srovnání s dřívějšími Nevěstami bez ženichů, které dle mého názoru v ničem nepřekonala.

Částečně to bylo zapříčiněno i hlavními postavami, za jejichž replikami a chováním jsem neustále cítila autorčino pero a nedokázala se po celou dobu příběhu zbavit dojmu pečlivě naplánovaných předloh a divadelnosti.
Jak se mi občasné problesky z bitev, které osvětlovaly neschopnost vojáků vyrovnat se s poválečným životem, v "Nevěstách" líbily, tak mě v "Jestli odejdeš" přehlcovaly, byly až příliš naturalistické a místy vyznívaly samoúčelně s cílem, co nejvíce šokovat.
Se surovou prezentací války, ve které zemřeli snad všichni muži, schopní boje, kteří se v příběhu objevili, mi neladí až komicky cukrkandlový závěr a kazí celkové vyznění.

Přesto hodnotím román čtyřmi hvězdičkami, především za zachycení přeměny prvotního válečného entusiasmu, nadšeného dobrovolnictví a vlastenectví v znechucení, rezignaci a otřesenou víru ve vše, co dělá lidstvo lidským, a rovněž i vcelku důstojné upoutání pozornosti k tématu první světové války, která často zůstává neprávem ve stínu druhého světového konfliktu a která byla stejným způsobem zničující pro ideály jedné generace.

3 23.07.2017

Ať už to bylo atraktivní tematikou, absencí krkolomných kaskadérských kousků Jeffersona Taytea, sníženým očekáváním nebo dojemným příběhem Dannyho a Meny, nic to nemění na skutečnosti, že mě druhý díl série oslovil o poznání více.
Román se mi velmi dobře četl a dojem z rozuzlení zmařených osudů hlavní milostné dvojice ve mně ještě dlouho rezonoval.

7 15.07.2017

S tímto poutavým románem o cestování v čase a jeho vlivu na historické události se mi Stephen King opravdu strefil do vkusu, navíc když se vše točí okolo jedné z největších záhad 20. století a zdroje řady konspiračních teorií.
Ke knize mě přivedl o nic méně povedený seriál s Jamesem Francem, který se od předlohy nijak významně neodchyluje.
Působivé vykreslení atmosféry 60. let, mrazivý osud Harryho Dunninga i milostná linka se Sadie jsou nejsilnějšími atributy příběhu. Přestože mi nepřišlo zcela dotažené vysvětlení, proč vedlo právě zmaření dallaského atentátu na Kennedyho ke zkáze současného světa Jakea Eppinga, román ve mně zanechal hluboký dojem.

6 15.07.2017

Protože jsem velkým fanouškem tvorby Alison Weir, o to víc mě mrzí, že mě tento román neoslovil a zklamal.
Alžběta je tu vykreslena jako náladová, marnivá a především sebestředná žena, takřka v ničem se tu neodráží její jedinečnost a odkaz, které historiky a romanopisce fascinují po staletí. Jistě je to dáno i monotematičnosti románu, který se zaměřuje na sňatkovou tematiku, odehrávající se podle stále stejného a neúprosného vzorce diplomatických kliček a nezbytného závěrečného odmítnutí.

4 15.07.2017

Velmi důstojný český příspěvek do dystopického žánru, který by si rozhodně zasloužil překlad a distribuci za hranice.

Nejvíc se mi líbil naprosto neotřelý a propracovaný postapokalyptický svět s originální terminologií a hierarchií. Přestože bych našla pár drobností ke kritice, zajímá mě nyní jen jedna otázka: Kdy vyjde druhý díl?

11 11.03.2017

Komplexní a historicky věrný pohled nejen na Annu Boleynovou, ale i zkaženou dvorskou politiku tudorovské doby. A. Weir naštěstí nemá tendenci osobnost Anny Boleynové černobíle zjednodušovat a nabízet prvoplánové závěry. Ačkoli jsem si myslela, že o tématu vím už téměř vše, překvapila mě skutečná role Jindřicha VIII. v celém "procesu."
V knize jsem sice objevila několik nepřesností, ale ty nemusely být přímo chybou autorky.

3 27.01.2017

Možná to bylo skutečností, že jsem před tímto titulem četla poněkud náročnější literaturu faktu, možná to opravdu bylo trochu překombinované a závěrečné rozuzlení zrychlené a nereálné, je to zkrátka jedno, protože mě to neskutečně bavilo a zhltla jsem knihu za dva dny. A někdy je to prostě to, co potřebujete. Propadnout příběhu.

Moje první "harlanovka" a určitě ne poslední.

11 27.01.2017

Hlavním úskalím knihy je střídání oněch tří verzí příběhu ve velmi krátkých kapitolách. Nejenže se jednotlivé podoby pletou (obzvlášť druhá a třetí), čtenář navíc nemá šanci se vžít do té které verze postavy, protože otočí stranu a střídá jej zase trochu jiný, ale přesto podobný příběh, a než si vzpomene, jaké události tuto verzi a postavu formovaly, už je tu třetí kapitola a třetí podoba.
Od poloviny knihy navíc příběhy ztrácejí tempo a čtenář zájem. Dočetla jsem jen proto, abych se dozvěděla, jaká budou rozuzlení jednotlivých verzí.

5 13.01.2017

O něco méně čtivější než Město rozkvětu, přesto stále poutavá exkurze do dob minulých. Ani se nechce věřit, že to ještě není ani dvě stě let, co ženy byly spíše majetkem, operace řezničinou a umývání rukou podezřelou zvyklostí.

2 25.11.2016

Ani nevím, proč jsem od tohoto románu čekala sice historicky propracovanou, ale přesto korektní unylost. Vítězství formy nad obsahem se naštěstí nekonalo. Kniha je velmi čtivá, plná barvitých postav a událostí na pozadí bouřlivého rozvoje New Yorku předminulého století. Až, na můj vkus poněkud cukrkandlový závěr, velmi kvalitní čtenářský zážitek.

4 25.11.2016

V druhém dílu se vypravěčské umění Eriky Johansen ještě zlepšilo, její styl psaní se mi zdál o něco víc vyspělejší a propracovanější než dříve. Moc se mi líbilo i střídání různých vypravěčských perspektiv - její postavy nikdy nejsou ploché, vždy jsou zajímavé a jedinečné.
Retrospektiva do doby před Překročením mě rovněž zaujala a nevnímala jsem ji jako umělou výplň příběhu. Jediné co mi opravdu nesedlo byl závěr SPOILER, ve kterém z mého pohledu Kelsea naprosto nepochopitelně vyměkla, navíc na úkor tearského království, které chtěla chránit na prvním místě. Každopádně i tak se budu na třetí díl moc těšit.

3 25.09.2016

Královna Tearlingu mě zaujala od prvních stránek svým příběhem, stylem vyprávění, originální hrdinkou a působivým vylíčením světa plného krutosti, bezpráví a zkaženosti. Výborně jsou stylizované i vedlejší postavy - záhadný Kostěj, nepřekonatelný Palcát i odtažitá Andalie, stejně jako celá nepodplatitelná královnina garda, výjimečná ve světě, kde čest je téměř nadávka. Hlavní záporná postava je opravdu děsivá, sebestředná a bez kousku slitování.
Kelseina cesta k úloze tearské dědičky mě opravdu bavila, jediné, co mi zcela nesedlo, byly popisy všech možných druhů zneužívání, které byly místy až nesnesitelné.

3 25.09.2016

Strhující a originální mix Dana Browna, Stiega Larssona a Arthura C. Doylea to opravdu nebyl. Román vůbec nebyl špatný, možná je na vině příliš velké očekávání umořené postavou obtloustlého genealoga provádějícího akční kousky hodné Jamese Bonda.
Příběh se mi líbil a orientace v časových rovinách mi nečinila potíže, ale asi mi chyběla ta správná temná atmosféra a postavy mi připadaly málo prokreslené a dost zaměnitelné. Další knihu od pana Robinsona si určitě přečtu, ale už si ji nekoupím.

4 08.09.2016

Rozhodně působivý psychologický thriller, o to víc že se jedná o autorčinu prvotinu. Tematika byla skvělou základnou pro rozehrání duševního pekla (protože co může být horšího, než když vám někdo unese dítě a vy nevíte, kde je a co se s ním děje), líbilo se mi i zahrnutí všech možných sfér, které pátrání po Benovi zasáhlo - rodina, policie, veřejnost, tisk, webové stránky a komentáře anonymních zneuznanců... Postavy jsou vykresleny tak, že únoscem/vrahem může být prakticky kdokoli.
Přestože jsem se od románu nemohla odtrhnout a rychle hltala stránky do konce, musím přiznat, že závěrečné odhalení (SPOILER), které bylo vlastně jen výsledkem náhody, mě zklamalo, nic z předchozí dějové linie mu nenasvědčovalo a pachatelem tak mohl být kdokoli, pokud by byl zaopatřen vhodnou historií a motivací.

3 10.08.2016

Katastrofa to tedy opravdu byla, ovšem krása přebalu se velice rychle vytratila v neumělém a velice jednoduchém stylu vyprávění, plytkých dialozích, špatném překladu a především nepovedených charakterech.
Travis je daleko spíš psychopatickým násilníkem, chorobným a majetnickým žárlivcem, než temným hrdinou. Po scéně, kdy ten samý den surově napadne už druhého kluka z důvodů spíše pochybných než ospravedlňujících a hlavní hrdinka (kterou mimochodem nazývá Holubička) vzájemný dialog uzavře tím, že se nemá chovat "jako mimino," načež si vlezou pod přikrývku, kde se začnou líbat a chichotat, jsem knihu se znechucením a pocitem zneužití odložila.

Kniha Adély Parks po dlouhé době přitáhla mou pozornost k době první světové války, tematice Remarqovy "ztracené generace," ale především k ženám, které v tomto hrozném konfliktu ztratily manžely, bratry, syny, stejně jako naději na svoji vlastní rodinu a manželství. A právě ten poslední pohled mě mimořádně zaujal, stejně jako doba, kterou autorka přesvědčivě vylíčila.
Dalším přínosem je i komplikovaná postava důstojníka Edgara Trenta, který sice nezaplatil v bojích vlastním životem, ale cena za přežití byla opravdu vysoká, vykoupená nočními běsy, pocitem zmaru a neschopností se od války odpoutat. Právě jeho výpovědi z války a vztah s Lydií patří k nejsilnějším momentům románu. (Vybavila si, jak popisoval začátek bitvy, a teď mu skutečně porozuměla. "Chytla ses žebříku a přelezla přes okraj. Muselas. Čas od času to jinak nešlo. Se žlučí v puse, výkaly nateklými do ponožek; bylo to jedno: jedna noha za druhou. Nezastavovat se. A byla v tom tak trochu úleva po všem tom čekání.")
Je pravda, že některé pasáže jsou poněkud zdlouhavé a umořené rozsáhlými úvahami postav, zatímco čtenář netrpělivě čeká, až se děj posune dál. A přestože závěrečné rozuzlení podle mého názoru zcela neladilo s celkovým vyzněním příběhu, stojí Nevěsty bez ženichů určitě za pozornost a překračují tradiční rozměr románu pro ženy.

3 31.07.2016

Asi by se dala zkritizovat spousta věcí, včetně faktu, že jednička byla nejlepší, druhý díl přinesl staré klišé v podobě milostného trojúhelníku a trojka byla nedomyšlená, trochu zmatená, ztrácela dech a zpracování závěru asi nikoho moc nenadchlo.
Na ničem z toho ale nezáleží, když si uvědomím, že mi postavy a jejich svět i po přečtení zůstaly v hlavě, že mě příběh nepustil a že to zkrátka a prostě stojí za přečtení.

Velmi dobře napsaný historický román, který navíc respektuje historická fakta natolik, že v knize zaznívají i dialogy zaznamenané v dobových pramenech. Rovněž se mi líbilo závěrečné "skládání účtů" - vyznání se z případů, kdy využila svobody dramatické licence. Zpočátku se mi nelíbil popis raného Alžbětina dětství se spoustou zdrobnělin (a chování naprosto neodpovídajícího jejímu tehdejšímu věku - přestože její předčasná vyspělost je všeobecně známá, zde mi přišla opravdu velmi nadnesená) související s přesvědčením, že (téměř) středověký historický román by měl v sobě nést i díl určité syrovosti a naturalismu. S postupným vyzráváním Alžběty dochází k posunu i v tomto směru.

5 06.02.2016