Sparkling
komentáře u knih
Bílá zvířata jsou velmi často hluchá
Ivana Myšková
Autorka se asi víc soustředila na formu ("ať je to co nejoriginálnější, ať to šokuje, ještě kapku absurdna") než na obsah. S předchozí knihou se tato (mnou netrpělivě očekávaná) nedá srovnávat. Jen povídka, která knize dala název, mě zasáhla. Neruší v ní nejrůznější umělé prvky přidané jen na efekt a dotýká se něčeho, o čem podle mě má cenu psát (a číst).
Svůj vůz i pluh veď přes kosti mrtvých
Olga Tokarczuk
Většinou na komentáře ostatních nereaguju, ale tady si to neodpustím.
Kristleko: Za prvé bych smazala spoiler, takhle některým čtenářům zkazíš rozuzlení příběhu. Jinak si nemyslím, že by kniha říkala, že zabít lovce je správné a že tím člověk vyřeší lov zvěře. Jedná se přece jen o beletrii a ne o naučnou literaturu. Pochybuju, že se Tokarczuk ztotožňuje se vším, co postava paní Dušejkové říká a dělá. Ale samozřejmě každý to asi vidí jinak a rozhodně nechci nikomu vyvracet jeho názory - v rozmanitosti je krása (a svoboda).
Raffi: Musím také reagovat, protože jsem nedávno četla s Tokarczuk rozhovor, ve kterém narážela právě na idealizaci Čechů, kterou do této knihy použila, a ve kterém popisovala zvláštní pozitivní zkreslení České republiky Poláky, se kterým ona nesouhlasí. Takže to je snad odpověď na zamýšlení, jestli to autorka myslela vážně.
Povídky o lásce
Michal Viewegh
Viewegha jako spisovatele neuznávám, ale nemůžu mu upřít, že jeho knihy jsou čtivé a zabaví, když chce člověk knihu, na kterou se nemusí soustředit.
Nebezpečné známosti
Pierre Choderlos de Laclos
První třetina knihy byla na mě až moc rozvláčná, na kvalitě to knize ale nijak neubírá (možná spíš naopak, protože se tím jen zdůrazňuje předěl mezi stavem, v jakém byly postavy knihy původně, a tím šíleným zmatkem a dramatem, ve kterém se ocitly v druhé půlce a hlavně na konci). Vikomt de Valmont, kterého už si po tom, co jsem viděla film, neumím představit jinak než s tváří Johna Malkoviche (a vůbec mi to nevadí), je opravdu neodolatelný a v knize je jeho postava skvěle propracovaná, stejně jako všechny ostatní. Na knize mi vadil snad jen velmi rychlý konec Valmontova života, chtěla jsem, aby ještě nějak jednal v záležitosti s paní de Tourvel, ale to je asi jen ta lidská potřeba po velkých citech a dobrých koncích... (Také jsem trochu zmatená filmem, ve kterém je jasné, že Valmont de Tourvel opravdu miloval, kdežto v knize jsou jen takové náznaky, jestli se nemýlím. Jak to vidíte vy?)
Chyba
Marek Šindelka
O něco horší než Zůstaňte s námi, ale samozřejmě je hloupost tyto dvě knihy srovnávat, když jde o žánrově i tématicky naprosto odlišné knihy. Chyba mě překvapila originálním tématem a několika hororovými okamžiky-například scéna na patologii, kde rostlina zatouží po krvi, nebo historka o šíleném myslivci, který se potuluje po lesích. Co mě nepřekvapilo byla úchvatná práce s jazykem, perfektní cit pro vyjádření pocitu popisem prostředí a zajímavé hlavní postavy.
Přišla z moře
Miloš Urban
Bohužel mě tato (minimálně mnou) dlouho očekávaná kniha nenadchla. Chybí mi atmosféra, na kterou jsem u Urbanových knih zvyklá, atmosféra plná tajemna, očekávání, napětí a v neposlední řadě záhadných žen, ke kterým podle mého názoru Cora nepatří, i když se o to autor asi snažil. Ani prostředí anglického města na pobřeží mě příliš nepotěšilo, protože Urban podle mého umí nejlépe pracovat s českými kouty (a nalézt v nich to, co ostatním uniká).
Kniha je velice zdlouhavá, plyne pomalým tempem, které je přeušeno až poslední kapitolou, ve které je najednou vše prozrazeno. To pro mě moc nefungovalo, navíc mi celý příběh i postavy v něm přišly až moc křečovité.
Všechny mé výhrady ale nemění nic na tom, že pro mě Miloš Urban zůstává géniem české literatury a původcem nezapomenutelných nálad, které přetrvávají dlouho po přečtení (některých) jeho knih.
Pod skleněným zvonem
Sylvia Plath
Moc zajímavá kniha. Trochu mi připomínala Kdo chytá v žitě od Salingera (mladá hlavní postava v New Yorku, lehce teenagerovský slang, zdánlivě lehký příběh, který se pomalu změní v popis boje s psychickýmu problémy). Moc se mi líbilo, že nešlo jen o nějaké klouzání po povrchu, ale naopak o pořádné ponoření do hloubky. Přestože styl psaní a v podstatě i prostředí, ve kterém se začátek knihy odehrává, připomínají nějaký dívčí románek, celkem rychle se ukáže, že to tak není, ať už si čtenář hned na začátku všimne dokonalosti jazyka, který Sylvia Plath používá, nebo si počká na celkem potemnělou druhou část.
Santiniho jazyk
Miloš Urban
První kniha, kterou jsem od Urbana četla (a díky které jsem si ho zamilovala). A po všech jeho dalších knihách je pro mě stále tou nejlepší.
Selský baroko
Jiří Hájíček
Ze začátku jsem měla opravdu dobrý pocit. Prvních pár stránek mě uchvátilo a měla jsem problém knihu byť jen na chvíli odložit. Vysokou úroveň si držely i další kapitoly, až na konci moje nadšení poněkud opadlo, protože závěr knihy se na mě vyřítil příliš vysokou rychlostí-po poklidném ději, který jen tak lehce popobíhal, najednou tolik událostí, nových informací a rozuzlení. Někteří to ovšem mohou mít v oblibě.
Co jsem si na knize zamilovala, byly vynikající popisy horkého léta v jihočeských vesničkách. Jak už psalo mnoho čtenářů přede mnou, člověka jako by spalovalo horké srpnové slunce a jako by chvílemi cítil dráždivou vůni sena a lučních květin, přestože právě začal studený únor.
Styl psaní mi trochu připomínal Miloše Urbana, což je můj velký oblíbenec, a vzhledem k tomu, že nešlo o kopírování, mě tento fakt potěšil.
Jsem ženská
Anna Świrszczyńska
Jedna z nejkrásnějších sbírek poezie, co jsem kdy četla.
Když hledám smysl,
zkrátím lásku
na první a poslední pohled.
Zkrátím utrpení
na úlek a úlevu.
Zkrátím štěstí
na naději a ozvěnu.
Zkrátím život
na předtím a potom.
Hra se skleněnými perlami
Hermann Hesse
Tak tohle byla vážně ukrutná nuda. Nevadí mi pomalu plynoucí, spíš na myšlenkách a pocitech než na ději založené knihy, ani si nemyslím, že bych byla nějaký analfabet líný přemýšlet, ale proklestit si cestu Hrou se skleněnými perlami bylo pro mě vážně utrpení. Nechápu, jak je možné, že jsem si cca před 10 lety jeho knihy užívala, pravděpodobné je, že a) s přibývajícím věkem hloupnu, b) ostatní Hesseho knihy jsem četla ve věku, kdy jsem měla tendenci vyžívat se v pseudofilozofování a rádoby hlubokých a podnětných souvětích a vůbec jsem jeho texty nevnímala jako povrchní plácání v plytkých myšlenkách o "duchu", "intelektu", "morálce" naroubovaných na buddhismus, hinduismus a další východní náboženské směry, c) obojí platí.
Osobnost jako terapeutický nástroj
Michele Baldwin
Kdysi mě humanistická psychologie velice oslovovala - empatie, bezpodmínečné přijetí a autenticita, dodnes věřím tomu, že tyto faktory stojí (nebo by stát měly) v popředí každé psychoterapie. Jenže časem mi stále více docházelo, že přesně tak to i je, tyto tři podmínky jsou využívany i v ostatních psychoterapeutických směrech, akorát jejich autoři necítí potřebu je zmiňovat, tak jim přijdou samozřejmé. Knihy humanisticky orientovaných autorů na mě v některých případech působí jako nepřetržité omílání několika základních myšlenek v různých nepatrně odlišných obměnách. Bohužel tato kniha patří mezi ně, s výjimkou asi dvou kapitol.
Opona: Poslední případ Hercula Poirota
Agatha Christie
Je to zvláštní, ale když jsem byla obdarována touto knihou, došlo mi, že to bude moje první Poirotovka. A to mám seriál Hercule Poirot zkouknutý tam i zpět přibližně milionkrát a k detektivovi i jeho přátelům chovám hluboké (!) city. Možná mělo zůstat u sledování seriálového zpracování - jazyk knihy je spíše jednoduchý, charaktery postav působí povrchně a poslední Poirotův čin jako by šel proti veškerým faktům, které jsme o Poirotovi během jeho dlouhé a bohaté detektivní kariéry měli možnost sesbírat a pospojovat. Přesto si ale anglický venkov a dům plný rozmanitých lidí a myšlenek na násilnou smrt zachovává svoje kouzlo.
Krvavá komnata
Angela Carter
Vzhledem k tomu, že mě fascinují horory, mysteriózno, duchařské příběhy a gotická estetika, nemohla jsem se dočkat, až se mi kniha dostane do rukou. Podle popisu knihy a reakcích na ni se dalo usuzovat, že se jedná o zhmotnění všech mých představ o ideální knize spadající do kategorie vymezené výše jmenovanými aspekty.
Očekávání se dokonale vyplnila v atmosféře knihy, kterou autorka buduje precizně a bez zaváhání - zlověstné lesy, krev, svazky klíčů, tajuplné zámky, zamaskovaní tvorové jen zdánlivě připomínající lidi, pochmurnost podzimu... V tomto ohledu bych knihu hodnotila pěti hvězdičkami, práce s jazykem při tvoření nálady, která čtenáře doprovází, je bezchybná.
Bohužel se ale zdá, že autorka se zaměřila na propracování atmosféry na úkor kvality děje. Ten totiž v knize téměř chybí - a když už na něj čtenář narazí, může si přečíst jen tisíckrát opakovanou (a k tomu ještě značně zjednodušenou) pohádku.
Domnívám se, že by temné imaginaci Angely Carter bývala byla svědčila spíše jiná forma literatury, ve které by na děj nebyl kladen takový důraz. Představuju si například jakýsi lexikon nadpřirozených bytostí, který by byl v jejím podání podle mě úplně dokonalý.
Pád Anne Boleynové
Alison Weir
Příběh Anny Boleynové je natolik poutavý, že nepotřebuje, aby ho někdo přikrášloval románovým zpracováním. Nechybí v něm vyhrocené emoce, nečekané zvraty, situace budící dojetí či zlost. A už vůbec se nedá říct, že by postrádal výjimečné hlavní postavy, které nelze zařadit do určité škatulky, popsat je jedním slovem nebo pár vlastnostmi, protože jsou na to příliš složité a jednají různorodě, takže jejich slova či činy ihned vyvrátí ty, které jim předcházely.
Psychologie zdraví
Jaro Křivohlavý
Kniha bez jakékoliv výpovědní hodnoty - prázdné plky, neustálé omílání toho samého dokola, zbytečně podrobná vysvětlení, občas směšně působící definice známých slov (interní, fitness...), témata i obsah kapitol ve stylu páté přes deváté (kapitoly jako paměť, kouření, fitness, sociální opora) a absolutní nesystematičnost. Z celé knihy, která má snad 250 stran čistého textu, jsem si odnesla snad jeden nový poznatek. Smutné. Mám pocit, že kniha byla napsaná "sama pro sebe", jen aby si autor mohl připsat na seznam další vydanou knihu.
Dešťová hůl
Jiří Hájíček
Hájíček se nestydatě opakuje - příběh, hlavní postava (ty jsou opravdu ve všech knihách téměř totožné), prostředí. Ale pořád mě to baví. I tak ale doufám, že konečně uzavře kapitolu napravování venkovských zločinů, ať už těch páchaných v minulosti či v současnosti, a začne svými knihami mířit novým směrem. Tohle téma už dočista načichlo zatuchlinou jak peřiny v Bohunině chalupě...
