SSTknihy komentáře u knih
Tak nějak nevím, jestli chválení textů pana Svěráka není nošení dříví do lesa. Já myslím, že i kdyby napsal telefonní seznam, bude mě bavit. A k tomu neodolatelný Adolf Born.... Co víc dodat.
Taková klasika z dob minulých. Hezký a poučný příběh malého medvídka a jeho života v lese. Pro mne bylo velkým překvapením, když jsem po letech pod pseudonymem Jan Vik objevila Josefa Menzela, otce slavného režiséra Jiřího.
Jedna z mých nejoblíbenějších dětských knížek. Pohádkové příběhy o zvířátkách jsou neotřelé, nápadité, vtipné a jak už to tak u pohádek bývá, i poučné. Navíc jsou doplněné krásnými ilustracemi - na hloupou kachnu s labutím krkem, pelikáním zobákem a pavím ocasem se hned tak nezapomíná.
Klasika pro nejmenší čtenáře. Dnes už jsou některé básničky sice poněkud zastaralé, ale dokonale to vyvažují naprosto nadčasové kresby Josefa Lady.
Mediálně známý příběh, který díky beletristickému zpracování získal na zajímavosti a čtivosti. Dobře vykreslená situace, ve které se za minulého režimu ocitlo mnoho lidí a řešilo ji různými způsoby. Těžko soudit, pokud v té době člověk nežil a před podobným rozhodnutím nestál. I kdyby to byla jen fikce, tak jako příběh jedné rodiny, kterou zničilo jedno osudové rozhodnutí, to stálo za přečtení.
Když jsem se dozvěděla, že film Devátá brána s Johnny Deppem (The Ninth Gate, 1999, r. Roman Polanski) má původ v knižním zpracování, byla jsem velmi zvědavá. A vyplatilo se! Kniha je o třídu lepší - má propracovanější zápletku (z filmu vypadla celá část týkající se právě Dumasových Třech mušketýrů), reálnější a zajímavější konec a širší přesah, který ocení především milovníci starých tisků a literatury. Knižní Corso mě prostě bavil o trochu víc.
Druhý díl Letopisů se mi líbil ještě víc než první. Začínám si tuhle trojici – Jiřího Adama, Petra a Rozárku – oblibovat čím dál tím víc. Oproti Oldřichovi z Chlumu je Jiří Adam poněkud lidštější a méně upjatý, Petr ve srovnání s Otou dospělejší a Rozárka je chytrá holka, která ví, jak to v životě chodí. Detektivní zápletky dostatečně napínavé, nechybí humor ani erotika, takže opět pohodové čtení.
Příběhy prchavé jako letní odpoledne. Nenápadně si omotávají čtenáře jako ranní opar, který se rozplyne, sotva si toho člověk všimne, ale zanechají za sebou pocit něčeho zvláštně znepokojivého. Lži, které prostupují všechny povídky, jsou malé i velké, zdánlivě nevinné i osudové, vždy ale vstupují do života hlavních hrdinů, aby zasáhly, změnily, převrátily nebo ukázaly nový směr. Bernhard Schlink má neuvěřitelný cit pro vykreslení charakterů a chování svých hrdinů. Jde až na samou hranici osobního prostoru, jakoby je své hrdiny tajně sledoval škvírou mezi dveřmi. Všechny povídky dýchají podivně smutnou atmosférou, podobnou poloprázdnému hotelu a opuštěné pláži na konci sezony.
Vzpomínky devadesátileté paní. Ženy, která se na přelomu 19. a 20. století narodila na slovenském (tehdy ještě maďarském) venkově jako bastard. Toto stigma si nesla po zbytek svého života, který strávila z velké části jako služebná v šlechtickém síle ve Vídni.
Zvláštní styl, kterým je kniha psaná odpovídá dávnému vzpomínání. Útržky se vynořují na přeskáčku, doplňují se, opakují a upřesňují. Anna byla vychovávána k tomu, že má být za každou cenu poslušná, sebe řadit až na poslední místo, zbytečně nepřemýšlet a svým chováním odčinit hanbu toho, jak se narodila.
Je to sice zajímavý obrázek toho, jak se změnilo postavení žen za posledních sto let, ale díky Anině poddajnosti a netečnosti k tomu, co se kolem ní děje, včetně výrazných dějinných zvratů, zůstává příběh tak trochu na půl cesty a potenciál toho, co mohl sdělit nevyužitý.
Na úvod jeden zločin, který i po letech ovlivňuje účastníky především svou neukončeností a pachutí, kterou po sobě zanechal. Další povídky představují hrdiny s jejich většími či menšími problémy, niterními pochybnostmi, ve stáří i na počátku života. Jako nezávislý pozorovatel vypráví autor jejich příběhy tím nejjednodušším způsobem, se smyslem pro atmosféru, citem pro psychologii a vynikající znalostí mezilidských vztahů.
Brautiganovi knihy miluji pro jejich poetičnost, nadčasovost a humor. Předloží vám zdánlivě obyčejný příběh obyčejných lidí, provede vás jejich životem, ukáže jejich radosti a starosti a nechá je jít. A ve vás po přečtení poslední stránky zůstane pocit, že jste právě prožili něco zvláštního, neuchopitelného a přes šťastný konec vlastně smutného. Prostě můj oblíbený autor :-)
Fascinující, až hororově laděný příběh zakomplexovaného úředníčka, který se mstí světu za svou vlastní bezvýznamnost a nicotu. Pro svou pomstu zvolí armádu vpravdě podivnou – inteligentní hlodavce, ve kterých spatřuje férovější, věrnější a oddanější přátele, než by kdy mohl najít v lidech, kteří pro něj měli vždy jen slova pohrdání a nezájmu. Čím více se noříme do myšlení a pohnutek hlavního hrdiny, tím víc je jasné, že nebezpečným tvorem zde nejsou krysy, ale uťápnutý despota a lidská nula, která si zrůdně užívá nečekaně nabyté moci.
Možná, kdyby se autorka nesnažila šokovat za každou cenu a nebagrovala charaktery a osudy svých hrdinů nutně až ze samého bahnitého dna společnosti, byly by její povídky přijatelnější. Nejde ani tak o jednotlivá témata nebo používané vulgarizmy, jako spíš o nulovou absenci dobra, lásky nebo víry v lepší zítřek.
Občas se mi chtělo zvolat: Blbé ženy dělají blbé věci! Zoufalá jsem si připadala spíš já, když jsem nevěřícně kroutila hlavou nad blbostmi hlavní hrdinky. Ale Halina Pawlowská umí psát vtipně a tak jsou její knížky většinou příjemnou oddychovkou. Minimálně si po přečtení můžete pogratulovat, že natolik zoufalí (zoufalé) ještě opravdu nejste.
Příběh člověka, který je přesvědčen, že ať bude dělat či říkat cokoliv, svůj život tím stejně nijak nezmění. Svému osudu musí vzdorovat, byť by to znamenalo smrt. Jeho odmítání začlenit se do společnosti, chovat se tak, jak to ostatní očekávají, nedodržování pravidel, pocit odcizenosti a neschopnost vysvětlit své činy z něho dělají vyvrhele a outsidera společnosti, která je ve své podstatě ráda, že se takového podivína zbaví.
Životní drama čtyř lidí z jedné severočeské chemičky. Byť se autor kdysi vyjádřil, že tento román „o smyslu života, který lze nalézt v práci“ napsal ze strachu, aby nebyl zakázán, podle mne patří mezi to nejlepší, co Páral vytvořil. Typický rozpor mezi dvěma životními koncepcemi se tu odráží v postavě vyhořelého Viktora, který si zatvrzele hájí svůj klid, a na druhé straně v postavě mladého a ambiciózního Břéti, jehož touha po životě a snaha něco dokázat a něco znamenat stojí zatím na startovní čáře. Mezi nimi pak krásná, ale kariéry chtivá chemička Edita, kdysi patřící Viktorovi, nyní podléhající kouzlu zářivého mládí v podobě Břéti. Hon na bílou velrybu – životní cíl a smysl – může začít.
Když se řekne „lékařské pokusy na lidech v Osvětimi“, většina lidí si automaticky vybaví postavu děsivého „anděla smrti“ Josefa Mengeleho. Jenomže těch lékařů, kteří pod hlavičkou výzkumu a hledání nových lékařských postupů, zneužívali stovky a stovky nevinných lidí jako živá pokusná morčata, bylo mnohem víc. Jedním z nejděsivějších míst byl právě blok č.10, kde každé ráno vyvolávala služba ty ženy, které se ten den měly podrobit děsivým procedurám, které měly navždy zničit jejich zdraví, ženskost, lidskou důstojnost a v mnohých případech život sám.
Autor neuvěřitelně detailně a citlivě popisuje každodenní život v Osvětimském pekle, ne s cílem šokovat, ale udělat z objektů lékařských zvěrstev opět lidské subjekty. Děsivým dovětkem je pak závěrečná část knihy, popisující zoufalý boj těchto žen za odškodnění, uznání nebo alespoň omluvu, kterých se jim z oficiálních míst dostalo zoufale málo.
Hold básníka básníkovi. Diskuse o smyslu života, o samotném lidském bytí. Otázky bez odpovědí. Otázky, vyvolávající jen další otázky. Člověk v celé své velikosti i zranitelnosti, s duší obnaženou a s vědomím vlastní tragické existence. Těžké, ale nekonečně krásné!
Dojemný příběh muže, který bojuje o své právo být otcem milovaného syna. V 80. letech nebylo nijak běžné, že by soud přiznal v rozvodovém řízení dítě otci, a i díky tomu vzbudilo knižní i filmové zpracování příběhu takovou pozornost. Myslím, že z dnešního pohledu by spíš zaujal případ Joanny, ženy, která je svým mužem nucena být zavřená doma s dítětem, bez možnosti realizace, což řeší vzpourou a útěkem, aniž by domyslela důsledky svých činů. Holt je jiná doba – to ovšem nic nemění na tom, že jde o zajímavý a čtivý příběh.
„Vondruškoviny“ mě bavily, baví a prostě bavit budou. Žádná vysoká literatura to věru není, historicky je to občas mimo a i to vyšetřování sem tam trochu pokulhává v logice..., ale když ony ty příběhy mají takové nějaké zvláštní kouzlo, že po nich vždycky sáhnu s radostí a užiju si je od první do poslední stránky.