stavlamich komentáře u knih

Fuj, to byla síla. Chtěla jsem to doposlouchat, tak jsem trochu ponocovala. Jako takhle.. vždycky, když začínám Joonu Linnu poslouchat (protože tuhle sérii výhradně poslouchám jako audioknihy), musím si chvíli zvykat na Pavla Rímského. On je skvělý, ale to jeho čtení, to je psycho. Dává hororovou intonaci i k tomu, když si ženská sundavá kalhotky. A taky jsem si všimla, že čte zdvojená písmena, jakože kamenný, cenný... to je dobře? Mně to trochu vadilo. A taky mi vždycky leze na nervy, jak je místy ten příběh zdlouhavý. Jenže pak přijde konec. Tedy, nějaké to odhalení vraha. A pátrání po něm. Je to vlastně stejné ve všech dílech, ale když si je správně nadávkujete (tak jeden, max dva ročně :D), je to docela účinný scénář, který vás pak donutí dát té knížce o hvězdičku navíc.

3 19.12.2020

Dobře, já věděla, že je to zvláštní dílo, říkali to všichni kolem mě, co to četli. Ale že to bude až takové psycho, to jsem fakt netušila. A to se pan Kopfrkingl zdál celkem.. milý? Romantický? A nejhorší na tom je, že si to všechno dokázal tak ospravedlnit, že snad ani nesmýšlel nijak zle. Proto se nedá brát jako záporná postava. Prostě.. až příliš ovlivněný dobou. Takových asi byla spousta. Hvězdička navíc pro Miroslava Táborského, který to přečetl tak, že mě občas fakt mrazilo. A dáma s pérem a malý tlustý pán mají taky plus

3 19.12.2020

Saturninovo motto: "Narodil jsem se, abych byl šťastný, ne normální."

Tuhle knížku jsem dostala k narozeninám od mamky, protože ví, že mám Saturnina ráda. Nedávno jsem se bavila s jedním účastníkem OČJ a on prohlásil, že nový Saturnin nestojí za nic. Přesto jsem se do toho teď pustila a víte co? Sto lidí, sto chutí. Mně se totiž tohle idylické, humorné a čtivé pokračování, které nenapsal Jirotka, ale Miroslav Macek, moc líbilo. Neporovnávám to s originálním Saturninem, ale užila jsem si to, zasmála jsem se a určitě se k tomu někdy vrátím.

Takovéhle knížky jsou potřeba. :)

3 19.12.2020

Mrazivé. Nevěřila bych, že to o nějaké knížce řeknu, ale fakt to bylo psycho. I proto, že byl hlavní charakter tak nevyzpytatelný - vůbec ne násilnický nebo extra zvrhlý, jen... divný. A moc se do toho zamotal. Ale namluvené to je fakt dobře. A napsané. A je to docela tragické.

3 19.12.2020

Snad ještě krásnější, než jak si to pamatuji. Moc se mi líbilo střídaní poezie v próze a ve verších volných a vázaných. Ocenila jsem, že pokud se báseň rýmuje, krásně plyne a zní (na rozdíl od Březinova Svítání na západě, kde občas byly ty verše zkrátka příliš dlouhé, než abych je dokázala číst melodicky). Nejvíce mnou hnula báseň Rozkvetlý smutek. Ale samozřejmě - Pozdě k ránu a Svou violu jsem naladil jsou klasiky, na které nedám dopustit. A také vlastně báseň Pršelo v noci.

3 19.12.2020

Dřív se mi to líbilo, ale teď jsem s tím měla dost problémy. Protože to jsou fakt drby. Pomluvy. Lidi si koukají do oken a nevidí si do pusy. A to je možná zajímavé pozorovat, ale mě to nebavilo...
No nic Nerudo, tak aspoň ta poezie mě snad napodruhé nezklame.

3 19.12.2020

Bohužel musím dát dvě hvězdičky. Asi by si to zasloužilo průměrné tři - je to taková průměrná knížka - ale v podání Libora Terše se to prostě nedalo. Tedy, nic proti němu, je skvělý, ale prostě ho mám spojeného se zloduchy z animáků a nemohla jsem se skrz jeho hlas na příběh příliš soustředit. A protože jsem se nesoustředila, brzy jsem se začala ztrácet... Možná je to vůči knížce nefér, ale nemůžu si pomoct.

3 19.12.2020

Ale jo, líbilo se mi to. Asi za to z velké části může Kryštof Hádek, jehož hlas se prostě dobře poslouchá. Jinak Hrabala moc nemusím. Ale mám dneska dobrou náladu a radost z toho, že jsem si to mohla poslechnout, takže čtyři hvězdičky dám. Navíc se mi líbilo to prostředí železnice a to, že jsem těm pojmům rozuměla. Kdybych si to přečetla před dvěma lety, jak jsem měla původně v plánu, asi by to s pochopením bylo horší. :D

3 19.12.2020

** spoiler alert ** Neříkám, že jsem měla velká očekávání. Ale že to bude tak hrozné, to jsem si asi nemyslela. A to jsem absolvovala už několik erotických knížek a nemám problém s tímhle žánrem jako takovým. Ale proboha, i Padesát odstínů je proti tomuhle plnohodnotná literatura. Nechci, aby to vyznělo, že se pobuřuji z nějakého studu. Naopak jsem ze začátku obdivovala, že se autor nezdráhá používat všechny ty peprné výrazy, které všichni známe, ale zas tak běžně je nepoužíváme. Jenže po prvních dejme tomu deseti až dvaceti stránkách, kdy jsem si říkala 'To je zajímavé' jsem byla zklamaná, protože se zbylých 150 stránek netočí kolem ničeho jiného než pohlavních (i nepohlavnich) styků. Nevadilo by mi ani tak detailní popisování lesbickych, homosexuálních, análních, orálních a ja nevim jakých jiných aktivit, ale pořád se to opakovalo a bylo to fakt nesmyslné. Postavy příběhu nemají žádný charakter, snad jen že jsou neustále nadrzeni. S každou událostí se praktiky vypravěčky Beatrice stávají nechutnější a odpornejší. Nymfomanie tohoto kalibru překročila i mé nejdivocejsi představy. A popravdě mě fakt dost znechutila.
Jo a taky korektor přehlédl pravidlo pro psaní podminovaciho způsobu první osoby množného čísla.

Jednou jsem tuhle pohádku viděla "zfilmovanou" a byla trochu zvláštní, ale vlastně docela hezká. No, musím přiznat, že si opravdu neumím představit ty psí oči. Ta přirovnání k šálkům, mlýnským kolům a věžím jsou pro mě dost neskutečná. :-D
No a samozřejmě konec, kdy všichni jsou zabiti a princezna se vdá za vojáka, aniž by se k tomu sama nějak vyjádřila, je na mě už trochu "moc", ale tak je to pohádka, navíc překlad z roku 1905...

3 19.12.2020

Tak smutné. Plné tak různorodých emocí, že to musím trochu vstřebat a článek asi napíšu až zítra. Ale stálo to za to. Díky MY ČTEME jsem zase objevila literární skvost.

3 19.12.2020

Páni, upřímně jsem nečekala, že mě to tak zaujme. Ale byl to skvělý příběh, dramatizovaný navíc opravdu poutavě. Ještě teď mě trochu mrazí...

3 19.12.2020

Čapek byl geniální. A pořád je, protože všechny ty myšlenky jsou tak aktuální! Děsí mě to a přitom jsem ohromená, že někdo dokázal skutečnost vyjádřit tak přesně...

3 15.12.2020

Musím se přiznat, že jsem z téhle knížky poměrně zklamaná. Možná jsem ji špatně pochopila, možná prostě nebyla pro mě. Nevím. Nemyslím si, že nemám smysl pro bláznivosti, koneckonců Čarozem, kterou jsem četla před dvěma týdny, byla na trochu podobném principu a přesto milionkrát lepší.

Akorát ta koťata byla fakt sympatická. Vrr.

3 15.12.2020

Musím se přiznat, že tohle byla obsahově poměrně náročná kniha - tolik informací, ne všechny podstatné, ale rozhodně vše nanejvýš zajímavé. Pro mě to v podstatě bylo něco nového, v časech kauzy Nečas a Nagyová jsem se sotva začínala zajímat o veřejné dění, a tak jsem třeba doposud jméno Šlachta neznala.
Nemůžu říct, že Robertu Šlachtovi všechno věřím. Nejsem si ani jistá, že Josef Klíma zůstal stoprocentně objektivní. Ale rozhodně to byl skvělý rozhovor a vlastně je Šlachta zajímavou osobností. Respekt za jeho nasazení, neumím si představit, jak jiný by obrázek české společnosti mohl být, kdyby všichni pracovali tak usilovně. Kdyby aspoň polovina lidí věřila, že stát (a jeho budování) má smysl. Ale zároveň se nedivím té nedůvěře, kterou velká spousta lidí ke státu, k politikům má. Koneckonců tam patřím i já.
Na závěr snad jen pochvala Davidu Prachařovi za skvělou interpretaci. Po poslechové stránce jsem si to opravdu užila!

3 07.12.2020

Doporučuji také jako zdroj pro referát či seminární práci. :-)

3 26.08.2020

S Vieweghem a jeho tvorbou mám problém, protože v ní na můj vkus až moc odráží svůj život, zároveň ale upozorňuje, že se jedná o fikci. Takže co, říkám si při čtení téhle knihy, choval se ke své dceři a manželce vážně tak pitomě, byl to takový osel a nechal sebou smýkat a pro peníze se v podstatě stavěl na hlavu, nebo je to fiktivní postava, která jen vykazuje až moc podobných prvků ze života Michala Viewegha?
Knihu jsem si chtěla přečíst proto, že ji mám už dlouho doma a splňovala úkol výzvy na Databázi knih (kniha, jejíž obálka se vám nelíbí). Mám to vydání s Aňou Geislerovou coby filmovou představitelkou Beáty. Na mi nebyla sympatická ani v knize, ani ve filmu a na té obálce už vůbec ne.
Hodně mi tu vadilo naprosté nadužívání citátů a výroků jiných autorů, ať už spisovatelů nebo někoho dost náhodného. Rušilo mě to. Vieweghův styl je pro mě takový obtížný, protože mě pořád rozčiluje - třeba když v každém odstavci kurzívou zdůrazní několik slov a já často nechápu, proč vlastně. Ale možná se to tak v devadesátých letech dělalo.

Zajímavý byl ale vhled do chodu českého školství na začátku devadesátek, kdy na jednu stranu uplynulo teprve pár let od pádu komunismu, na druhou už se učila angličtina a obyvatelstvo se "přibližovalo" k západu. Zcela nepochopitelný pro mě byl vypravěčův románek s Beátou, jeho otravná "moudrost", které ale nasazoval korunu svým hloupým jednáním. Možná to mělo působit autenticky, jakože i muži mají vnitřní démony a starají se o to, jak na ně ostatní pohlíží, ale... no, zkrátka bych to snesla sepsané jinou formou.

V neposlední řadě nemám Viewegha ráda jako člověka za jeho vystupování a chování vůči svým čtenářům či kritikům. A protože je mi jasné, že každá jeho kniha obsahuje až moc jeho, že si nedokáže stvořit nový příběh, nové postavy a odprostit se od sebe, nejspíš si od něj už nikdy nic dalšího nepřečtu. Překvapuje mě, že filmy, které podle jeho knih byly natočené, bývají často vážně dobré.

3 02.08.2020

Možná bych neměla číst tolik knih o válce. Na druhou stranu je to zajímavé, to jo. I pro to porovnání. Autor zde přistupuje k jednotlivým obětem jako k osobnostem, vypráví jejich příběh. Přesto je to poměrně náročná publikace plná termínů týkajících se sterilizací a dalších pokusů prováděných na ženách. Velice užitečná a nepříliš známá byla závěrečná část - vyplácení odškodného a vůbec situace a život přeživších žen po válce. Ještě mi zbývá přečíst Hvězdy nad Berlínem a pak si snad dám od války pauzu.

3 06.04.2019

Velice silné čtení. A překvapivě vůbec ne kýčovité. O holocaustu už jsem toho přečetla fůru, ale tahle kniha byla dost odlišná. Vlastně totiž nebyla jen o holocaustu. Protože ač si to možná neuvědomujeme, v koncentračních táborech zemřelo také strašně moc politických vězňů. Na ty autoři publikace vzpomínají. Připomínají také osudy pohlavárů, kteří byli vypátráni v šedesátých letech a s nimiž se dodatečně konaly soudní procesy. Publikace obsahuje také asi padesát stran fotografií, které jsou opravdu strašné, ale chápu, že musely být pořízeny. Jen se bojím, že nic z toho, co kdo vypoví, napíše, vyfotí a zažije, nezabrání tomu, aby se zapomnělo a aby se podobná zvěrstva jednou někde opakovala... :/

3 22.03.2019

Tři působivé povídky, které se prolínaly a zároveň každá byla úplně jiná. Ve všech vystupovala Jonghje, každou vyprávěl někdo z jejího bezprostředního okolí. Každý k ní měl jiný vztah a každý popisoval jinou fázi jejího života. Zpočátku mi to nepřišlo až tak naléhavé... Ale pak jsem odmítla jíst k svačině zapečené rohlíky se sýrem, protože jsem neměla ani hlad, ani chuť, a bylo mi řečeno, že jsem nemocný člověk. Možná tehdy jsem se ke knížce vrátila jako do úkrytu. Aneb otázka ze závěru: copak nemůžu umřít? Copak nemůžu nejíst maso? Copak nemohu dělat to, co cítím, že je pro mě správné, pokud tím neubližuji někomu dalšímu? (tím nechci říct, že bych chtěla umřít nebo se stát vegetariánkou. Jen že na mě kniha zapůsobila.)

3 06.03.2019