stavlamich komentáře u knih

Dám čtyři hvězdy, protože Mornštajnovou mám ráda a protože se mi moc líbilo, jakým způsobem vyřešila názvy kapitol. Ale Hotýlek na pět hvězd nedosáhne. Vlastně si říkám, že si nejsem jistá, že si tolik obdivu a chvály zasloužily ty ostatní knihy. Jistě, jsou čtivé, jsou poutavé, historii dvacátého století v nich máte na dlani. Jenže tak nějak jsem jimi proklouzala, přečetla je za pár dní a vlastně si z nich nic neodnesla. Už nevím, o čem pořádně byly, a to jsem je nečetla tak dávno. V Hotýlku mě štvalo poměrně dost věcí - autorka se trochu opakuje. Navíc má (ale to jsem si všimla u spousty autorů, asi je to nějaký trend...) potřebu nastavit příběh tak, aby tam byly postiženy naprosto všechny lidské problémy, historické události a společenská situace. Jasně, dřív jsem to měla ráda, ale mám pocit, že je to všude. Navíc je to místy takové dost nastavované, prostě jen aby se postavy do té situace dostaly a příběh tak byl bohatší. Ale možná mě prostě jen štve, že se ty události a ty pravdy, které (samozřejmě také z vyprávění, ale hlavně z odborných knih) už znám, pořád tak opakují a opakují. Život spousty členů například mé rodiny měl příběh (a silný!), i když zrovna nebyli zataženi do velkých demonstrací a dny, kdy se stala nějaká významná událost, si nejspíš vůbec nepamatují, protože toho dne dělali to, co jindy, a o historii se dozvěděli až později. Ale zase nemůžu románu upřít, že je pěkný a zajímavý. Jen už je tohohle žánru na mě asi trochu moc, je to všude a já potřebuji změnu.
Z postav jsem si oblíbila Jindru, i když mi jí bylo líto, protože celý život toužila po něčem, co nikdy nedostala, zamilovala se do muže, který ji neviděl a když už, nedíval se na ni s láskou. Václav mě prostě především štval, ale asi to byl jeho úděl jako takřka ústřední postavy románu.

9 30.06.2020

Tohle je hodně dobrá učebnice. Sice už trochu starší (2015), ale základy asi naučí. Tedy, necítím se úplně sebejistě, ale zítra začnu zkoušet pracovat na vlastním projektu a už se na to těším. Myslím, že pár cihel jsem si z toho odnesla a že ty základy postavit dokážu. A když ne, vím, kam se podívat. Rozumím termínům a trošku se orientuji v tom, jak má být program strukturován a jak je potřeba o něm přemýšlet. Byť jak říkám - tahle kniha udělala z člověka, který o programování neví vůbec nic, pouze začátečníka. Teď se ukáže, kolik času a trpělivosti tomu obětuji, a jestli to někam povede. :)

1 30.06.2020

Ačkoliv mi trvalo několik měsíců přečíst tuto knihu, zamilovala jsem si ji. Tedy, byla opravdu skvělá. A přitom tak smutná. A tak moc odrážející všechno dobré i špatné v lidech, ať už v těch žijících ve středověké Paříži nebo v současnících. Mezi mé nejoblíbenější pasáže jednoznačně patří soužití Quasimoda a Esmeraldy ve věži Chrámu Matky Boží. Bylo to dojemné a smutné a navzdory všemu, co o autorovi a jeho románech vím, jsem doufala, že se třeba Esmeralda probere ze své podivné zamilovanosti a že se na obludného ubožáka dokáže podívat srdcem. To ráno, kdy Quasimodo do její komůrky položil dvě vázy s květinami - jedna byla krásná, skleněná, ale prasklá a květiny v ní uvadly. Druhá byla hliněná, obyčejná, vodu však udržela. Esmeralda však přirovnání lidských zevnějšků a vnitřků nepochopila, do vlasů si zapletla uvadlé květiny, a nakonec zemřela. Možná nemusela. Ale to by to nebyl romantický román od Victora Huga, kdyby nekončil smutně. I když, shledání matky s dcerou (které jsem sice tušila už dřív, ale stejně mi udělalo radost) nebo poslední Quasimodovy činy, to všechno bylo na jednu stranu tragické, na druhou vlastně docela dobré, protože přineslo postavám aspoň na chvíli útěchu.

7 30.06.2020

Jsem na rozpacích, protože tahle kniha moc podobných hodnocení asi nemá. Nechápejte mě špatně - líbila se mi. Ale nenadchla mě. Neříkám, že jsem se nedozvěděla nic nového, ale spíš mě nic nepřekvapilo. Nejvíc mi vadilo naprosto zvláštní členění knihy a jakýsi mix chronologického a retrospektivního vyprávění. Autorka se klasicky snažila postihnout úplně všechny sociální sféry, všechny možné dobové i lidské problémy, zachytit každý názor. Jenže někdy ty postavy působily opravdu nesnesitelně a vlastně neuvěřitelně. Nevím zkrátka... Vilma Cibulková mi sice trochu pila krev, ale myslím, že se k této knize naprosto hodí. Úplně jsem v ní viděla Barboru.
Mně osobně byla nejsympatičtější Julka. A Františka.

11 30.06.2020

Jsem zklamaná. Naštvaná. Hrála jsem si s myšlenkou, že dám knize hvězdičky tři, protože ten střízlivý konec to trošku zachránil, ale ne. Četla jsem to od února, několikrát jsem se naštvala a měla chuť s knihou praštit (a nejlépe si u toho představovat, že mlátím autora přes hlavu nebo přes prsty). Autor je novinář - a možná měl u tohoto povolání zůstat. O ovčím sýru z Kastílie by určitě vyšel skvělý článek. Ale na knihu to nestačí. To by to musel napsat jinak - dát tomu příběh s jeho náležitostmi, rozhodnout se, co je relevantní a co ne. Chápu, chtěl povědět Ambrósiův příběh, zároveň přiblížit Američanům kulturu starého Španělska... jenže do toho tam ještě vypráví o sobě, o své rodině, vypráví staré španělské pohádky, vykládá historii Pyrenejského poloostrova. A hlavně - a to mě nejvíc štvalo: pěje ódy na všechno, co jako Američan nezná. Akorát si za svůj vzor vybral celkem kontroverzní postavu finančně negramotného, odpovědnost nepřijímajícího a světem opovrhujícího Kastilce, který je možná snílek a dobrák, ale zároveň to není člověk, který se sám sobě dokáže postavit čelem, a místo toho celý život za své neúspěchy viní někoho jiného. A jeho největší chloubou je, že chodí srát (pardon, ale v knize se to objevilo mnohokrát) někam do přírody na horu, protože to je ten pravý život, a jestli jste si někdy dovolili jít na záchod, jste zkažení globalizovanou a až příliš liberální společností. Samotný autor mi připadal, jako kdyby si tímhle "objevem" chtěl něco kompenzovat. Jako kdybych teď jela někam do Schwarzwaldu, tam potkala takové ty lidi, co čekají, až jablko spadne na zem a pak teprve ho mohou sníst, a jinak se živí slunečními paprsky a schovávají se před škodlivým "wifi zářením". A mě to strašně nadchlo a rozhodla jsem se tam za nimi přestěhovat, snažit se žít jako oni (co víc, vzít s sebou celou svou rodinu) a pak o nich psát knihu, obdivovat je a odsuzovat životní styl všech, kteří si kdy dovolili být součástí společnosti tak, jak zkrátka funguje - používat elektřinu, hromadné dopravní prostředky, jídlo nakupovat v obchodě a občas také přemýšlet nad budoucností. Uch, fuj, omlouvám se za svou skepsi a hořkost a kritiku, tuhle knihu mi několik knihomolů doporučilo jako skvělou, a pro mě to bylo vážně utrpení. Podle mého názoru to prostě autor nezvládl. Stránka věnovaná úvaze o poznámkách pod čarou, kde jsou čtyři poznámky pod čarou, které hlásají pouhé "a další poznámka, protože můžu", vysvětlování naprostých zbytečností, které s ničím nesouvisí, nejsou relevantní a akorát čtenáře vyčerpávají... Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale prostě psát rozvláčně a detailně se musí umět. Kdo to umí - třeba Victor Hugo. Nevěřila bych, že to kdy řeknu, ale tam to dává smysl, protože to pro příběh bylo později relevantní. Tady mi to připadalo spíš jen jako vycpávky, snaha nafouknout max. padesátistránkový příběh na tři sta stran. Proč? Protože autor se během psaní začal topit v dluzích, protože nebyl schopný knihu dopsat? (Ano, i o tom tam píše...) Vážně, tahle kniha je tak strašně nekonzistentní. Už od začátku víte, jak to dopadne, a nedá se ani říct, že by se v průběhu čtení na původní kostru nabalovaly nějaké nové informace. Spíš spousta nových odboček.

PS: Opět velice subjektivní závěr, ale přesto ho musím napsat: Nesnáším takové ty patetické rozplizlé popisy, jak nějaké jídlo chutná, jako když skáčete na křídlech jednorožce po duze. Nehledě na to, že ten slavný sýr, Parámo de Guzmán, vůbec nezní lákavě. Prý je strašně slaný a naložený v oleji. Škoda, že aspoň tady jsem se nemohla zachytit a mít radost, protože sýry jinak miluji (i ty slané, i ty mastné, ale tohle nějak... chjo).

Prostě za mě velikánské zklamání. Kdybyste tu knihu někdo chtěl, ráda vám ji zadarmo věnuji.

30.06.2020

Zpočátku to bylo fakt super. Neskutečný svět, wow, můžete tam všechno a je to fakt ráj. Strašně se mi líbilo to množství odkazů na osmdesátky (byť jsem znala jen máloco z toho a nejsem úplně hráč a geek a tak) a myšlenka soutěže. Celá první část knihy byla super. Pak mě čtení začalo neskutečně štvát, protože Wade se choval jako debil, navíc byl najednou děsně inteligentní a zvládal nabourávat systémy umělé inteligence a tak. Takže jsem hodně dlouho uvažovala, že dám knize průměrné tři hvězdičky, protože mě ten akční konec vlastně moc nebavil a spíš štval. No nebudu lhát, zachránila to poslední, úplně poslední věta 39. kapitoly. Jen doufám, že tahle knížka pomůže někomu si uvědomit takové věci taky. A že nebudou muset ztratit šest let svého života izolací a honem na velikonoční vejce... :) (less)

2 23.01.2020

Jsem hodně rozpolcená, jak se na tuhle knížku dívat, jak ji hodnotit, jak nad ní smýšlet a jak o ní mluvit. Když jsem před třemi lety (v šestnácti) četla poprvé Eragona, bylo to celkem fajn, i když dost předvídatelné a ne tak čtivé jako třeba Hraničářův učeň (holt mám asi trochu problém s fantasy, no). Do Eldesta jsem se chtěla pustit už dlouho, ale odrazovala mě délka a taky výše zmíněné zkušenosti z prvního dílu. Ale zase i přítel, i pár ostatních důvěryhodných osob říkali, že Eldest je hodně dobrý a že mu mám dát šanci. No - a tak jsem to udělala. (Potřebovala jsem zabít čas během nemoci, a opravdu to vyšlo hezky na celý její průběh a taky to zajímavě reflektovalo mé fyzické pocity). Ze začátku jsem se musela hodně rozpomínat, co se děje, kdo je kdo a tak, ale naštěstí tomu autor věnuje dostatečnou pozornost, a tak jsem se zorientovala. Zhruba první polovina se mi četla hodně špatně, vadil mi ten (asi zdánlivě) nesmyslný jazyk, taková jaksi nevinnost a ignorance hlavních hrdinů (nebo snad autorova?), nedokázala jsem se sžít s příběhem ani prostředím, kde se odehrával. Ale pak se to nějak obrátilo a já se docela začetla - a pak už to šlo samo. A musím se přiznat, že mě konec docela mile překvapil, nějak mi nedošlo propojení názvu s tou kapitolou, to až později. Možná, že kdybych si slovo Eldest vyložila správně už dřív, nebyla bych tak překvapená, i když autorův nápad v tomto bodě shazovat nechci. Jen jsem strašně ráda, že překladatelé ponechali původní název!
Takže závěr? Z původní chuti udělit knize dvě hvězdičky, pokud ji vůbec dočtu, přes smíření s tím, že to ujde a že tedy dám průměrné tři, jsem se rozhodla, že si kniha zaslouží čtyři. Protože je dobrá, vlastně hodně dobrá - zvlášť když se zamyslím nad tím, že autor to psal v mém věku a že jemu ten svět zřejmě dává smysl. A hlavně mě konec nalákal k tomu dát šanci ještě třetímu dílu (víc jich Pavel v knihovně nemá a trojka prý taky už není moc dobrá), byť nevím, jak to dopadne a kdy se k tomu dostanu.

Jo a taky se mi v tom rozhovoru Eragona s "Eldestem" líbila ta myšlenka, jestli to celé není zbytečně, proč vlastně bojují, jestli náhodou nemají vlastně obě válčící strany stejný nebo podobný cíl...?

4 19.01.2020

Jsem v šoku. Tohle bylo hodně silné kafe. Protože jsem snad na každé stránce viděla nějakou paralelu (ne nutně se SVÝM životem, spíš jsem si připadala jako Jane a neskutečně jsem se za to styděla). Musím se omluvit všem, které jsem odsoudila, nepochopila, litovala, vyslechla a pak netrpělivě čekala, až je to přejde... Protože ano, nedokážu si spoustu detailů uvědomit. Budu muset napsat článek - a doufám, že mi do toho nic nevleze a že dokážu vyjádřit pokud možno všechno, co ve mně rezonuje. Protože si myslím, že to ve mně nějakou dobu zůstane.

2 09.01.2020

To zas bylo...Vančurovo dílo. Já nevím, jak jinak knihu popsat. Nejde o to, že by byla o ničem nebo že by se nedala číst, ale prostě... Ten jazyk mi přišel tak překombinovaný, že to opravdu bylo dost nesrozumitelné a nehezké. Poetimus mám moc ráda, ale nesmí se to přehánět na úkor srozumitelnosti. Nebo snad nechtěl autor, aby čtenář rozeznal poselství knihy, má-li tedy nějaké? Jen díky anotaci a faktu, že nám o knize řekl pár slov kdysi dávno češtinář, jsem byla schopna se udržet. Což je možná škoda, ale prostě Vančura mě i napodruhé zklamal a neoslovil. Naštěstí není jediným prvorepublikovým autorem, žeano.

1 08.01.2020

Tenhle díl Poirota miluju! Proč? Je tu paní Oliverová a její ženská intuice. Poirot, chudák, musí bydlet v nepořádném a chaotickém domě, a srší vtipem a ironií. A navíc je tenhle příběh vážně dobře zamotaný.

8 07.01.2020

Od Vondrušky jsem si dala asi dvouletou pauzu, ale bylo fajn se k jeho Husitské epopeji tak nějak spontánně vrátit. Vlastně by se dalo říct, že jsem ji přečetla jedním dechem. Doba 1460-1470 byla pro mě takovým bílým místem, a i když jsem si většinu postav už nepamatovala, během chvilky jsem se začetla. Jsem zvědavá, jestli v posledním díle dojdou Petr s Danielem až ke svému vlastnímu narození.

Mimochodem, život středověkého člověka jistě nebyl jednoduchý, ale někdy mi přijde, že musel dávat mnohem větší smysl, než ten náš... Aneb existenciální úvahy na začátku roku. ????

2 03.01.2020

Skvělý! Já fakt nemám slov. Mornštajnová je prostě tak dokonalá autorka, každá její kniha, kterou čtu, je lepší a lepší, je jedno, jestli je čtu v chronologickém pořadí nebo random. Prostě vždycky mi přesně padne do nálady, chytne mě za srdce a z mého dne/mých dnů se stane nezapomenutelný zážitek. V případě Tichých roků se stalo následující: Celý červen/červenec jsem měla čtecí krizi, přečetla jsem všeho všudy Bubny podzimu, ale do těch jsem se víceméně nutila. A dneska ráno (špatně jsem spala) jsem otevřela Tiché roky a během pár hodin je přečetla. Na jednu stranu mi je líto, že jsem s tak skvělou knihou nestrávila víc času, na druhou stranu si říkám, že i rozumná délka je známkou dokonalosti. A Mornštajnové se povedlo všechno. Svatopluk, Bohdana, ich a er forma. Svět ideálů i ten reálný, propletení snů a nočních můr, nadějí a zklamání. Vytvořit tak skutečný obraz a zároveň vdechnout románové přísliby do jednoho příběhu, to chce vážně talent. Díky autorce, že mi pomohla z čtecí krize. Díky, že mi poskytla nezapomenutelný čtenářský zážitek (zase). A díky, že mě nakopla zase číst, kdykoliv můžu, protože se správnou knížkou není žádná vteřina promarněným časem.

21 22.11.2019

Tuhle útlou knížku se určitě vyplatí si přečíst! Pokud se o média, historii a fake news už nějakou dobu zajímáte, ne vše pro vás bude novinkou. Ale i tak vás možná něco překvapí. Zároveň se ale trochu bojím, že třeba moje babička by si z téhle knížky nic neodnesla. Asi je to určeno spíš mileniálům - a tak nezbývá než doufat, že se trocha osvěty podaří.

1 22.11.2019

Více v recenzi. :)

29.07.2019

Jako je to rozhodně pozoruhodné dílo a jsem ráda, že jsem ho zvládla přečíst. Ale byla to docela výzva. Překvapivě se to čte velmi dobře, příběhy jsou pestré, různorodé, vtipné i smutné, někdy tu vystupují stejné postavy, většinou ale různé, víceméně se odehrávají v Itálii a týkají se zásadně mezilidských vztahů. Nejčastěji mezi mužem a ženou. Snad i proto se to tak dobře četlo, co si budeme povídat. Nevěřila bych, že čtrnácté století po sobě zanechá takovýto odkaz, ale je to vlastně skvělé, protože člověk získá pocit, že homo sapiens sapiens byl před sedmi sty lety stejný jako dnes. Není to ale jen o nějakém ukájení tělesných potřeb, právě to se mi na tom líbilo. V příbězích hrálo důležitou roli také přátelství, důvtip, odvaha, nějaké ty láskyplné ideály. Postavy vyjadřovaly své pocity a mnohdy jsem zjišťovala, že mi vůbec nejsou cizí.
A proč mi to tedy trvalo tak dlouho, než jsem knihu přečetla? Asi proto, že jsem četla hodně nárazově. Přečetla jsem deset povídek a dala jsem si týdenní pauzu, protože tohle se prostě nedá číst úplně nejednou, stejně jako jsou povídky rozčleněny po dnech, měl by i čtenář být trochu pomalejší. Ke konci jsem už opravdu mlela z posledního. Některé příběhy jsem, přiznám se, moc nevnímala, nezaujaly mě nebo si je prostě z nějakého jiného důvodu nebudu pamatovat. Nad mnohými jsem se pousmála. A právě pro pobavení byla tato kniha kdysi napsána a s tímto účelem jsem ji četla. :)

8 03.07.2019

Nebudu lhát, tohle byla naprosto boží knížka! (Tedy audiokniha namluvená Valerií Zawadskou, jako stvořenou pro roli vypravěčky příběhu Britt-Marie.) Oveho jsem poslouchala už asi čtyři nebo pět let zpátky a od té doby jsem se k Fredriku Backmanovi nedostala, i když jsem si to pořád slibovala a četla jsem samé kladné recenze. Až teď v podstatě náhodou jsem si v knihovně vybrala tuhle audioknihu, abych měla co strčit do ucha, až budu procházet Lipskem. Jedenáct hodin uteklo jako voda a byl to skvělý zážitek. Britt-Marie vás pobaví, dodá vám motivaci a bude vás inspirovat. Je to neobyčejně obyčejný příběh, upřímný, bláznivý, skvěle odvyprávěný a plný emocí, které si ani neuvědomíte, dokud neskončí kapitola a nerozhostí se ticho.

9 03.07.2019

Halt a Crowley jsou dobrá dvojka. A Morgarath je fajn zloduch. Trochu mě štve, že se tu jako náhodou potkáváme se všemi postavami, které ve svých funkcích pak vydrží dalších dvacet let :D

2 14.06.2019

Několikrát jsem se přistihla u toho, že mě něco fakt štvalo. Respektive že to rušilo můj cit. Totiž třeba fakt, že královna odjela do kláštera, který "nebyl náboženský". Nebo že Halt měl kompas. Nebo že se tam zase objevilo až moc postav, které známe až z pozdějších let. Jakoby náhodou tam všichni hrdinové sehráli důležitou roli a jakoby omylem kdokoliv jiný z jejich boje vypadl. Ale ne, nechci tomu křivdit. Je to skvělá série a myslím si, že pokud na ní někdo vyrůstal, mohl se od hraničářů a dalších hrdinů hodně naučit. :)

14.06.2019

Úplně mi vypadl třináctý díl, ale nečetla jsem ho tak dávno a hned mi to všechno zase naskočilo. Maddie je fajn hrdinka, už jsem si na ni zvykla. Kasandra mě, jako vždycky, trochu štvala. Moc mi tu chyběli Halt a Will, ale musím si zvyknout, že už se teď nebudou objevovat v každé knížce. Trochu mi vadila ta černobílost, ale občas se to autor snaží vyvážit, takže ve výsledku je to prostě příjemné pokračování Hraničářova učně. :)

1 04.06.2019

Pavel Tigrid - jedna z těch inspirativních osobností druhé poloviny dvacátého století. A přesto se mi díky téhle knize jeví jako člověk. Připouští, že není žádný hrdina. Ono celý Kapesní průvodce je jeden velký otazník, polemika s dějinami, snaha přijít na to, kdy se to zvrtlo, kdo za to mohl a co má dělat mladá generace, která žije život poznamenaný rozhodnutími svých rodičů. Z historického hlediska to pro mě žádná novinka nebyla, autor citoval prameny, které mám přečtené. Ale z hlediska filosofického to mělo velký přínos.

2 08.05.2019