stavlamich komentáře u knih

Držím v rukách rozpadající se publikaci vydanou v roce 1939 k 150. výročí narození Františka Ladislava Čelakovského. Ohlas písní ruských byl sice zajímavý, ale mnoho mi to neřeklo. Ohlas písní českých se mi zamlouval daleko víc, asi i díky tomu, že jsou to hezky, víceméně pravidelně rýmované verše a že motivům básní/písní rozumím lépe. Dokonce mám pocit, že jsem už několik básní slyšela, jen nevím kde a kdy.

1 15.12.2020

Dám tomu čtyři hvězdičky z následujících důvodů: Ač je to místy dost nepřesné a zjednodušené, je to přínosné. Taky mi přijde, že to není moc objektivní, ačkoliv s většinou tvrzení zde souhlasím, nemusí to nutně znamenat, že je to tak správně. Nicméně je to zajímavý způsob, jak zprostředkovat lidem dějiny, které mnozí ani za dějiny nepovažují - a přitom je to ta minulost, která nás ovlivňuje nejvíc, jejíž důsledky dennodenně pociťujeme. Karikatury sice moc nemusím, ale sem docela zapadly. A pobavil mě "slovníček pojmů", kde jsou docela běžné pojmy vysvětlené cizími slovy. :D

15.12.2020

O téhle knížce jsem hodně slyšela, ale bohužel mě neoslovila tolik, jak jsem čekala. Možná, že film bude lepší, uvidíme. Nicméně palec nahoru za vtipné básničky! :)

15.12.2020

Nechce se mi věřit mému štěstí na knížky, které se mi v poslední době dostávají do rukou. Čína, můj osud je kniha, kterou bych nebýt Čtenářské výzvy vůbec neznala. A to by byla věčná škoda, protože mi ten příběh, ty postavy, celý proces mi dal neskutečně mnoho. Nedokázala jsem knihu odložit a přece jsem tak činila, protože jsem ji nechtěla dočíst. Je poměrně krátká a svižná. A přitom tak hluboká.
Začnu hlavní postavou, kvůli které jsem to vlastně celé četla. Tlumočnice Alice, která utíká do Číny, do čínštiny, aby zapomněla na Ameriku, na svůj původ, na svou osobní minulost a nepochopení a odmítnutí, které zažila "doma". Hledá. Lásku, sebe, kořeny. Chce se chytit, a přesto se bojí pustit minulosti, naděje, všeho, čím je i není, čím by mohla být. Naprosto jsem se s ní sžila na poli profesním, osobním, spirituálním a také na poli lásky a naděje. Chce najít sebe samu, ale neví, co přesně hledá, bojí se. Chce splynout, ale její přirozeností je vyčnívat. Chce milovat a být milována, ale neustále naráží na odpor. Svůj, ostatních. Vzhlíží k Číně, ke svým představám o Číně. Doufá, že splyne, nechce se vracet. Chce patřit sem, ale ví, že sem nepatří. I kdyby mluvila sebeplynuleji, nikdy nedokáže myslet jako oni, nikdy nedokáže být jednou z nich. I já jsem si tímhle uvědoměním musela projít.
I další postavy příběhu byly neskutečně zajímavé. Adam Spencer a jeho touha získat si v očích svého syna hrdost, být dobrým člověkem. Kchang, jeho zvláštní pozice, která velmi dobře odráží společenskou hierarchii v socialistickém státě. A konečně Lin. Muž, který miluje, který sní, ale který nedokáže zapomenout. Vážně jsem si moc přála, aby Alice a Lin našli své štěstí v sobě samých, ale nemám víc než jen příslib - stejně jako oni. Kdo ví.
Kniha byla prostě pro mě velice osobní a niternou záležitostí - ať už co se týče otázek o existenci nebo o vztazích. Autorka sice neposkytuje odpovědi, ale dává ujištění - nejsi v tom sama. A také nemusíš řešení hledat osamělá.
Poslední kniha čtená pro Čtenářskou výzvu Databáze knih byla jednoznačně tím nejlepším zakončením tohoto ročníku. Zajímalo by mě, jakou jinou zkušenost měli ostatní čtenáři, kteří četli o postavě, která má jejich vysněné povolání. Taky se v příběhu zhlédli/našli? Také je to tak hluboce zasáhlo, potvrdilo to jejich strachy, nejistoty, ale také to v nich rozdmýchalo touhu i přesto jít za tím snem a najít toho člověka, kterým chtějí být?

PS: Původně jsem hledala knížku, kde je hlavní postava překladatelkou. Ale takových je pomálu (+ jsem samozřejmě chtěla číst něco, co mě zaujalo). Tlumočnictví mě však v poslední době hodně láká a docela si umím představit, že je to něco, co bych mohla (chtít) dělat. Rozhodně se těším, až to vyzkouším. A nebýt toho - další hlavní postavy jsou akademičtí profesoři/historikové/archeologové. No to je přece taky dream job!

1 14.12.2020

Sbírka symbolistních básní, která ve mně vyvolala hodně emocí. Ne každá báseň mi sedla, ne všechny jsem dokázala procítit. Symbolismus mi připadá fascinující, ale zároveň je to pro mě leckdy hodně nepochopi(tel)ná a neprobáda(tel)ná oblast.
Přidávám úryvky z básní, které ve mně rezonují nejvíce:

Vteřiny
vteřiny příští, jež v šero mých nocí budete dráždivě svítit,
v snění mém bolestně doutnat a za dne mi hasnouti tmou!
A nejbodavější ze všech, vteřiny, kterých jsem neměl a čekal
a nejsladší ze všech, vteřiny, které mít budu a nebudu znát:
vteřiny rozkoše, jichž jsem se v umdlené snivosti lekal,
vteřiny hrůzy, jichž jsem se bolestí odvykl bát.

Tajemství bolesti
Tvůj vichr z žhavých hor, jenž prvních jiter táh’,
mým rodem od věků hnal prachu zdvihlý sloup.
V dech dávných spálenišť mne halil v myšlénkách,
a mrtvých mlčení mi složil v duše hloub.
On určil dráhu mou, mých tužeb let a směr,
a chvěním černých vln mi světlo nítil tmou.
V střed žhavých pavučin, jichž každý poloměr
je k hvězdám napjatý, uvěznil vůli mou

O Minulá, když smrti věčný passát...
Zas hořel vzduch a v těžkou vůni stlíval,
kov zvonů v tvrdých intonacích tál,
a smutek dní, když v duší zrcadla se díval,
u tvého prahu zadumčivý stál

Nálada
Šla bledá únava pod stromy nehybnými,
po bok mi usedla, v tvář dechla tušeními,
stesk věčné otázky mi v zraky ponořila
a řečí mrtvých slov s mou duší hovořila.
Květ slunce přezrálý do bílých žárů svadal,
v šer haluzí se třás’ a modrým listím padal
v tich apatických němé vysílení, v mechu
se rozdoutnal, a lázní tajemného dechu
mne mdlobou kolébal, jak pod vlnami
krev z otevřených žil by tiše řinula mi.

Mé dědictví položil's
Na cestách mých kroků ležely stíny z oblaků staletí,
na cestách mých zraků obrazy vzdušné, odražené z nekonečna;
na cestách mé touhy tmělo se mystických blankytů rozpjetí,
na cestách mé duše teskno a dvojsmyslné mlčení věčna

Víno silných
Bratří, z ruky do ruky podávejme víno silných v své číši:
hvězdy, které naň pršely v květu, ať nahází do našich zraků.
Trest slabých bude, že zapomenou své jméno při procitnutí
a odměna silných, že v zářící tmě vzpomenou na ostrovy zajetí svého

4 14.12.2020

Tak přesně Agatha Christie byla něco, co jsem potřebovala. To mi spravilo náladu, to mě přesvědčilo o tom, že se mi přeci jen může ještě nějaká kniha skutečně líbit. Že se do čtení (respektive do poslechu) mohu na celý den ponořit. Že si to užívám a ani jednou se necítím otrávená stylem vyprávění nebo naštvaná kvůli postavám či ději. Zkrátka skvělé. Myslím, že v létě se na naladím na Poirota a bude mi dobře. :)

7 07.12.2020

Mám z téhle knížky trochu depresi. Vždycky jsem si myslela, že spím dobře, chodím si lehnout více méně pravidelně a ráno vstávám ráda. Ale stejně umřu. No, minimálně skvěle namluvená audiokniha.

1 07.12.2020

Zjistila jsem (opakovaně), že ty moderní detektivky se mi mnohem lépe poslouchají než čtou. Takhle mě to baví, když mi je někdo vypráví a já u toho můžu dělat i příjemnější věci, třeba kreslit nebo vařit. Peter May mě velice mile překvapil a získal si u mě velké sympatie. Těším se na pokračování trilogie a doufám, že nezklame! (Ta tematika vytěsňování traumatických vzpomínek mě v literatuře kdovíproč fascinuje.)

5 07.12.2020

Tohle byl dost zvláštní zážitek. Ještě nikdy jsem se nesetkala s magickým realismem (pokud nepočítáme Spalovače mrtvol, který se asi nedá stoprocentně počítat). Ještě nikdy jsem nečetla jihoamerického autora. Bylo to silné, to jo, ale nedokázala jsem se s ničím z toho úplně ztotožnit. Těžko se to popisuje. Rozhodně kniha nadhazuje spoustu myšlenek, nad nimiž stojí zato se pozastavit. O životě, o smrti, o tom, co děláme a kam naše činy vedou...

7 07.12.2020

Virginia Woolfová mě láká už asi od roku 2014, kdy mi ji doporučila Annika. Deníků načtených Taťjanou Medveckou jsem se trochu bála, protože hlas této herečky moc nemusím. Nějak jsem si na něj ale zvykla. Důležité byly koneckonců autorčiny zápisky a postřehy. Ty myšlenky! Ty pocity! Jako bych ji znala. Cítila jsem k ní nevýslovnou empatii a takovou podivnou blízkost. Musím si přečíst některou z jejích velkých knih. Prostě musím.

07.12.2020

Musím přiznat, že mě sice kniha bavila, ale zhruba poslední čtvrtina už moc ne. Asi jsem to nějak nepochopila, něco mi uniklo, ale od určitého bodu to bylo moc zběsilé a nedávalo mi to smysl. Nicméně současná britská krimi tohoto typu se mi líbí a od autora si určitě ještě něco poslechnu. (Číst bych tenhle žánr asi nemohla...)

5 07.12.2020

No popravdě úplně nevím, co na těchhle thrillerech všechny tak baví. Lidí tam umřelo nepočítaně, oběti přitom byly dost anonymní, vrahové taky, celé to bylo moc překombinované. Navíc mi hlas Moniky Žákové moc nesedl. No co, zkusila jsem to, nebudu nikomu hejtit vášeň pro krev a napětí, ale ve mně to vyvolávalo leda pocit, že s tím ztrácím čas a nervy.

4 07.12.2020

Tak tohle bylo geniální. Ten nejlepší horor, jaký jsem kdy četla. Tak děsivé, tak skutečné, tak psychicky náročné. Ptáci se zbláznili. Lidé jsou v koncích. Co se děje? Jak to dopadne? To se vlastně neví. Krátké, neskutečně skvěle napsané a velice dobře načtené Janem Hartlem. Daphne du Maurier je moje oblíbená spisovatelka a ani tentokrát nezklamala.

5 07.12.2020

Byla to skvělá kniha. Neskutečně opravdová. Teda jasně, je to fikce, ale s tolika realistickými detaily. Tolik problémů, tolik kontroverzí a stereotypů... Některé postavy mě neskutečně štvaly, jiné byly sympatické. Každá však měla velice uvěřitelný charakter, svůj vlastní svět, své vlastní problémy. Být němý. Být černoch. Být žena. Být ze Sovětského svazu. Být v Americe. Být chudý či bohatý. Matka. Milenka. Voják. Vědec. Gay. Stařec. Umělec. Snílek. Blázen.
To, jakým způsobem příběhem proplouvá voda a podivuhodný tvor, je úžasné.

4 07.12.2020

Ježiš, tak tohle bylo fakt děsný. Mami, co si to proboha pořizuješ za audioknihy, tohle by se vůbec podporovat nemělo... První dejme tomu čtvrtina knihy - dobrý, i to dávalo smysl, ty rady mohly skutečně někomu pomoct a zněly rozumně. Jenže pak se z toho stala vlastně taková americká agitace na Boha - každý den se modlete a vyděláte si tolik, že už nikdy nebudete nešťastní. Jo a taky nemusíte spát a vlastně se vůbec stresovat s čímkoliv, protože Bůh to všechno zařídí. S vírou se neustále peru a nedokážu dát jasnou odpověď, jestli věřím či ne, ale rozhodně vím, že tenhle americký náboženský materialismus mě znechucuje. Proč by "začít žít" mělo znamenat, že najednou začnu vydělávat strašně moc peněz? Proč by "bezstarostnost" měla záviset na tom, jestli jsem se večer pomodlila? Znám lidi, kteří se modlí a stejně se stresují, a ty, kteří na náboženství z vysoka kašlou a jsou fakt v pohodě. No, ještě by se to nějak dalo přežít. Jenže poslední asi třetinu knihy tvoří příběhy lidí, kteří se přestali stresovat a začali žít. No a hádejte, jak se jim to povedlo - vlastně za to vůbec nemohli oni a nějaké jejich schopnosti, vnitřní rozpoložení nebo nevím co, ale všemohoucí na nebesích a to, kolikrát denně se k němu pomodlili, případně kolik peněz přispěli církvi. Omg. Ne, ne, ne, už žádnou motivační knihu - začnu žít i bez těchhle keců, mnohem líp, myslím.

2 07.12.2020

Sbírku Měsíce jsem už znala, tu mám ráda. Z těch dalších se mě nejvíc dotkly básně V říjnu a Zima. Bylo příjemné zase číst a vnímat poezii, po nějaké době... :)

07.12.2020

Jsem na rozpacích, protože tahle kniha moc podobných hodnocení asi nemá. Nechápejte mě špatně - líbila se mi. Ale nenadchla mě. Neříkám, že jsem se nedozvěděla nic nového, ale spíš mě nic nepřekvapilo. Nejvíc mi vadilo naprosto zvláštní členění knihy a jakýsi mix chronologického a retrospektivního vyprávění. Autorka se klasicky snažila postihnout úplně všechny sociální sféry, všechny možné dobové i lidské problémy, zachytit každý názor. Jenže někdy ty postavy působily opravdu nesnesitelně a vlastně neuvěřitelně. Nevím zkrátka... Vilma Cibulková mi sice trochu pila krev, ale myslím, že se k této knize naprosto hodí. Úplně jsem v ní viděla Barboru.
Mně osobně byla nejsympatičtější Julka. A Františka.

6 07.12.2020

Jsem vždycky taková naštvaná, že filosofie těchto autorů zní: peníze, peníze, peníze. Produktivní musíte být hlavně kvůli penězům. Je to navíc hodně orientované na Američany a jejich způsob života - což se samozřejmě nedivím, jen to konstatuji. No, zase jsem si ověřila, že ve výsledku mi nikdo nemůže poradit, jak si zorganizovat čas a být se sebou spokojenější a méně se stresovat, že si na to musím přijít sama, že prostě univerzální návod neexistuje. A kdo se snaží takový univerzální návod napsat a bere za to od lidí dost peněz... no co, každý se musí něčím živit... Přišlo mi to zase jako takových zbytečných pár set stránek od manažera pro manažery. Ne nic zajímavého od člověka pro lidi.
Takže asi tak.

2 07.12.2020

Musím se přiznat, že tohle byla obsahově poměrně náročná kniha - tolik informací, ne všechny podstatné, ale rozhodně vše nanejvýš zajímavé. Pro mě to v podstatě bylo něco nového, v časech kauzy Nečas a Nagyová jsem se sotva začínala zajímat o veřejné dění, a tak jsem třeba doposud jméno Šlachta neznala.
Nemůžu říct, že Robertu Šlachtovi všechno věřím. Nejsem si ani jistá, že Josef Klíma zůstal stoprocentně objektivní. Ale rozhodně to byl skvělý rozhovor a vlastně je Šlachta zajímavou osobností. Respekt za jeho nasazení, neumím si představit, jak jiný by obrázek české společnosti mohl být, kdyby všichni pracovali tak usilovně. Kdyby aspoň polovina lidí věřila, že stát (a jeho budování) má smysl. Ale zároveň se nedivím té nedůvěře, kterou velká spousta lidí ke státu, k politikům má. Koneckonců tam patřím i já.
Na závěr snad jen pochvala Davidu Prachařovi za skvělou interpretaci. Po poslechové stránce jsem si to opravdu užila!

3 07.12.2020

Asi zase budu jedna z mála, kteří k této publikaci napíší něco negativního. Ale když já si nemohla pomoct. Ono je to vlastně rozumné - návrat k přírodě, vlastní zahrádka jako lék na duši, umět zpomalit... to všechno je důležité a rozhodně to nijak nepopírám a nezatracuji, spíš naopak. Ale proč sakra autor odsuzuje generaci těch, kteří zkrátka vyrůstali bez zahrady, neumějí pěstovat brambory a prostě nikdy nežili na vesnici nebo se těmito věcmi prostě nezabývali (a přesto byli šťastní, protože našli smysl někde jinde?) k zániku? Předpovídá, že naše generace bude za dvacet let páchat hromadné sebevraždy, protože se z těch našich sociálních sítí zblázníme. Jasně, špatný vliv instagramu apod. na psychiku byl prokázán a sama ho pociťuji. Ale vážně je jediným řešením zběsile začít zkoušet pěstovat vlastní rajčata a vařit podle receptů našich prapraprababiček? Tohle je pro mě prostě strašně těžké téma. Na jednu stranu chápu, co asi autor chtěl říct, na druhou - prostě vracet se do minulosti není taky tak úžasný nápad. Sám na to v knize naráží (a možná mu to ani nedochází): "S penězmi se neplýtvalo, jídlo se pěstovalo doma a na poli za domem. Rodiče šetřili synovi na studium a dceře na věno." Nechtěla bych se vrátit do dob, kdy bych o svém osudu nemohla rozhodovat sama, kdy bych se nemohla po maturitě (kterou bych nejspíš neměla) sebrat a odcestovat do zahraničí. Jasně, třeba by mi při té práci na poli zmizel velký zadek a velké starosti, co s budoucností, protože bych žila přítomností a tak... ale já ve svém světě, někdy hektickém a někdy moc rychlém, žiju ráda. V tomhle světě jsem se narodila, to je můj svět. Můžu si říkat, že za dob mých prarodičů bylo leccos lepší, můžu si to romantizovat, ale pravdou je, že bych v tom světě žít nemohla a nechtěla. Líbí se mi možnosti, které dnes mám. Takže tak.
Další věc: rozhodně nesouhlasím s autorovou propagací homeopatik jakožto řešení...čehokoliv. Souhlasím, že mít vlastní zahrádku nebo prostě něco, o co se člověk stará, za co má zodpovědnost a co mu dělá radost (a třeba i přináší užitek), je skvělé, ale prosím, nezaplétejme jablka s hruškami a neprodávejme to jako nějakou divnou marmeládu.
Nakonec další bod dolů za to, že jsem neustále cítila docela xenofobní postoj...všude. A takový přehnaně nacionalistický. Jasně, jiná věc jsou ideje a jiná evoluce, a já na rozdíl od pana Cílka nejsem geolog. Ale stejně se mě osobně dotýkají tvrzení, že "měli bychom se obávat migrace z Ukrajiny a východoevropských zemí" nebo "šťastný může být člověk jen tehdy, když je spjat se svou půdou, se svými kořeny".

No nic, to by bylo. Knížku nedoporučuji, ale tip dělat něco fyzického, co má smysl a co vám hlavně i dělá radost, je určitě skvělý nápad.

2 07.12.2020