stavlamich komentáře u knih

Tohle je pro mě veliké - a velice milé - knižní překvapení. Začínám věřit tomu, že autor Jak je důležité míti Filipa a Obrazu Doriana Graye skutečně nenapsal tu hrůzu "Lady Fuckingham", která mě tolik zklamala a po jejímž přečtení jsem se zapřísahala, že o Oscaru Wildovi už nikdy nechci slyšet. Ještě, že jsem mu dala tuhle další šanci.
Obraz Doriana Graye na mě nesmírně zapůsobil - a to i přesto (nebo snad právě proto?), že je to dílo hodně probírané, diskutované a věděla jsem, jak skončí a co by snad mělo být jeho posláním. Jenže číst o knize a číst knihu samotnou prostě není to samé a v tomhle případě se určitě vyplatí těch dvě stě stránek přelouskat. Má to docela dynamický děj, je to místy opravdu hrůzostrašné a napínavé, a přitom je to zajímavá sonda do duše. Možná se v Dorianovi poznáte. Možná se zamyslíte nad svými životními hodnotami a nad pomyslným obrazem - jak by to vypadalo, kdyby někdo namaloval vaši duši?

PS: Tuhle knihu jsem si zvolila do úkolu čtenářské výzvy "Kniha, která má lichý počet stránek". Je to takový zvláštní úkol, protože žádná kniha nemá lichý počet stránek, i když občas ta poslední sudá nemá číslo. Nicméně v tomhle prastarém vydání ze skladu slánské knihovny je jedna stránka vytržena (ale naštěstí vložena, ne ztracena), takže mám docela čisté svědomí, co se splnění úkolu týče. :D

6 22.04.2019

Možná bych neměla číst tolik knih o válce. Na druhou stranu je to zajímavé, to jo. I pro to porovnání. Autor zde přistupuje k jednotlivým obětem jako k osobnostem, vypráví jejich příběh. Přesto je to poměrně náročná publikace plná termínů týkajících se sterilizací a dalších pokusů prováděných na ženách. Velice užitečná a nepříliš známá byla závěrečná část - vyplácení odškodného a vůbec situace a život přeživších žen po válce. Ještě mi zbývá přečíst Hvězdy nad Berlínem a pak si snad dám od války pauzu.

3 06.04.2019

Bylo to hezké a smutné a vlastně i docela originální a naplňující. Ale utnula bych to tak v polovině a nechala na čtenáři, ať se sám domyslí, jak to dopadlo s Maxem a Lili a jejich láskou... Z téhle knihy je cítit, že je určena mladým, možná těm, kteří o problematice tolik nevědí. Je hezká. Ale na tu pátou hvězdičku bych potřebovala víc.

06.04.2019

Velice silné čtení. A překvapivě vůbec ne kýčovité. O holocaustu už jsem toho přečetla fůru, ale tahle kniha byla dost odlišná. Vlastně totiž nebyla jen o holocaustu. Protože ač si to možná neuvědomujeme, v koncentračních táborech zemřelo také strašně moc politických vězňů. Na ty autoři publikace vzpomínají. Připomínají také osudy pohlavárů, kteří byli vypátráni v šedesátých letech a s nimiž se dodatečně konaly soudní procesy. Publikace obsahuje také asi padesát stran fotografií, které jsou opravdu strašné, ale chápu, že musely být pořízeny. Jen se bojím, že nic z toho, co kdo vypoví, napíše, vyfotí a zažije, nezabrání tomu, aby se zapomnělo a aby se podobná zvěrstva jednou někde opakovala... :/

3 22.03.2019

Myslím, že jsem právě dočetla jednu z nejlepších knih roku - a to je teprve březen. Uličku tisíce květů mám doma už několik let a dlouho jsem ji odkládala. Možná teď tuším proč. Bylo to krátké i dlouhé zároveň. Nedalo se to číst moc rychle, ale zároveň jsem nesměla dělat velké pauzy, abych se lépe sžila s postavami a zapamatovala si jejich jména. Tak nějak splnil tento příběh všechno, co by splnit měl. Byl krásný, romantický, pohádkový. A zároveň strašně smutný a tragický a plný bolesti. Hiroši, Kendži, Aki, Haru, Jošio, Fumiko, Akira a další postavy se staly mými přáteli. Byli to charaktery nesmírně odlišné, bohaté, pestré, živoucí. Dějiny se tu mísily s tradicemi, budoucnost s minulostí, vzpomínky s vizemi. Co mě tato kniha naučila? (Kromě toho, že mám teď pocit, že bych mohla rozumět nějakému japanologovi, až bude mluvit o japonské kultuře.) Že úspěch neznamená nutně štěstí. Že je nesmírně důležité odpouštět. Že někdy je lepší neohlížet se. Že je velice těžké říct o člověku, že jej známe. Že každý v životě něco ztratil a některé druhy bolesti zkrátka nepolevují, některé jizvy prostě nezmizí.
Co mě na této knize trochu rozesmutňovalo, byla osamělost všech postav. Připomnělo mi to, co už jsem o Japoncích slyšela - že prostě takoví jsou. Víceméně uzavření. Kdo ví, co je na tom pravdy, ale v tomto příběhu to bylo pokaždé především o jejich nitru spíš než o tom, co vyplouvá na povrch.

7 19.03.2019

To byla tak hezká, pozitivní knížka. ♥ Zasmála jsem se u ní, získala jsem pocit, že jsem normální, že všichni jsme svým způsobem stejní i jedineční, že s něčím se nemá cenu stresovat a že šťastní jsme prostě v tom okamžiku, kdy si to uvědomíme. Barboře Šťastné děkuji za příliv optimismu do upršené neděle a slibuji, že si tuhle knížku někdy koupím a přečtu znovu, případně do ní prostě jen nahlédnu. Třeba do kapitoly o prokrastinaci, jídle, cestování, partnerovi, rituálech... a já nevím, o čem všem. :D

4 11.03.2019

Nemůžu jinak - ta pátá hvězdička je částečně odměna pro mě za to, že jsem tu knížku dočetla. Nechápejte mě špatně, bylo to skvělé a vlastně i čtivé a hrozně obsáhlé. Úplně jsem zapomněla, jaký realismus umí být, už jsem ho zase dlouho nečetla. A myslím, že ruský realismus jsem ještě vůbec nečetla, takže Bratři Karamazovi od Dostojevského jsou má prvotina. Myslím, že jsem si vybrala dobře, i když místy mi z toho šla trochu hlava kolem a myslím, že ještě chvíli potrvá, než si uspořádám myšlenky a zjistím, jaké přesně je vlastně poselství téhle knihy. Jako by jich tam byla celá řada.

7 08.03.2019

Tři působivé povídky, které se prolínaly a zároveň každá byla úplně jiná. Ve všech vystupovala Jonghje, každou vyprávěl někdo z jejího bezprostředního okolí. Každý k ní měl jiný vztah a každý popisoval jinou fázi jejího života. Zpočátku mi to nepřišlo až tak naléhavé... Ale pak jsem odmítla jíst k svačině zapečené rohlíky se sýrem, protože jsem neměla ani hlad, ani chuť, a bylo mi řečeno, že jsem nemocný člověk. Možná tehdy jsem se ke knížce vrátila jako do úkrytu. Aneb otázka ze závěru: copak nemůžu umřít? Copak nemůžu nejíst maso? Copak nemohu dělat to, co cítím, že je pro mě správné, pokud tím neubližuji někomu dalšímu? (tím nechci říct, že bych chtěla umřít nebo se stát vegetariánkou. Jen že na mě kniha zapůsobila.)

3 06.03.2019

Bylo to takové milé, uvolňující čtení. Přesně na způsob Saturnina, což by někdo označil jako vykrádání Jirotky, ale mně se to docela líbí, vážně si u toho člověk hezky odpočine a pousměje se, ale snad to není úplně prvoplánová zábava. A do čtenářské výzvy jsem knihu zařadila proto, že opravdu nebýt obálky, která je hodně podobná tomu novému napsání Saturnina, které se mi líbilo, asi bych si jí nevšimla, když jsem mamce vybírala dárek k narozeninám.

04.03.2019

Snad první kniha od finského autora (autorky), kterou jsem přečetla. Že je to zrovna detektivka, asi není tak překvapivé vzhledem k rozmachu severských krimi, ale tohle bylo vlastně velice příjemné čtení. Nic tak thrillerového jako Lars Kepler, ale zase klasika po vzoru Agathy Christie také ne. Spíš něco mezi. Vražda s mrtvolou, která měla jen pár škrábanců, a hlavní vyšetřovatelka, která kromě toho řeší ještě ranou fázi těhotenství a smrt kolegy za dramatických okolností. Mám od téhle autorky ještě několik dalších detektivek, tak se k nim v průběhu roku třeba dostanu. :)

24.02.2019

Ale jo, bylo to hezké. Dobře se to četlo a mělo to poslání. Nádherný, květnatý jazyk. Hrozné postavy, které mě neustále štvaly, ale nakonec se aspoň někdo z nich zachoval správně. Byť vím, že v reálu by se nejspíš tak nezachoval. Je to vlastně docela smutné, o čem tahle knížka pojednává, co o nás samotných říká.

1 22.02.2019

Konečně se mi zase jednou vyplatilo, že nečtu anotace. Tohle byla skvělá knížka, vážně mě to pohltilo. Co víc, myslím, že je to nejděsivější příběh, jaký jsem kdy četla, fakt jsem se u toho bála. Ale zároveň to mělo řadu krásných stránek. A především oceňuji, že se to obešlo bez zbytečného krveprolévání. Asi se teď nějakou dobu budu bát stínů, nebo nad nimi budu aspoň přemýšlet. Víc neprozradím. :)

1 19.02.2019

Já nějak nevím, co si o téhle knize myslet. Je to silný životní příběh, autorka to v životě jistě neměla jednoduché a rozhodně bych to nechtěla zažít. Ale prostě se mi to četlo špatně. Vadily mi ty éterické pasáže. Vadilo mi, že je to takový monolog. Vadilo mi, jak se autorka vyjadřuje, jak si protiřečí. Neříkám, že tenhle příběh nestál za to, aby byl převeden do knižní podoby. Ale nedokážu si představit, že by někomu vnesl do mysli něco jiného než zmatek.

1 15.02.2019

Maryčku Magdonovu považuji za jednu z nejlepších sociálních balad, které znám. Četla jsem celého Bezruče, ale právě Maryčka Magdonova na mě zapůsobila nejvíc - možná proto se o ní učíme ve škole zvlášť, má zkrátka něco do sebe. S ilustracemi Andrei Tachezy a doslovem o tom, jak bída ze světa nemizí a že sto let není až tak dlouhá doba, to působilo zase o něco důležitěji. Popravdě je tohle jedna z mála položek "poezie", které bych si u maturity bez ostychu vybrala. Protože se o tom dá dost polemizovat. (Jinak, odehrává se to v Ostravě, i když děj je to opravdu krátký.)

5 11.02.2019

Tak fajn, Betonové zahradě asi udělím cenu za nejpodivnější přečtenou knihu, minimálně letos. Máma mi říkala, že na tom byla s tátou v divadle a že neodešli jen proto, že to nemělo přestávku. Jako kdyby to bylo o sto stránek delší, asi bych taky měla problém pokračovat ve čtení, ale takhle to byl rychlý a vlastně docela zajímavý vhled. Myslela jsem na Freuda a snažila se nevnímat Jackovu odpornost. Bylo to tak perverzní, až mi to vlastně připadalo zajímavé. Na rozdíl od Lady Fuckingham tu nešlo jen o sex, to bylo vlastně to poslední. A přesto to bylo tak zvláštně surrealistické a živočišné. No, příště už snad budu číst zase nějakou normální knížku. :D

4 11.02.2019

Je to vážně spíš náhoda, že teď čtu tolik válečné literatury. A ještě větší náhoda je, že poslední dobou čtu o varšavském ghettu víc než v předchozích letech. Fakt, Pianista je už asi třetí kniha za poslední tři měsíce, která se v polském hlavním městě odehrává celá nebo z části. Je to ale úplně něco jiného, než co jsem kdy o holocaustu četla. Nebo mám takový pocit. Je to asi tím, že to autor psal hned po válce a že není spisovatel. Je to syrové, místy takové odtažité. Vlastně ani ne moc dojemné. A přece strašně kruté, strašné. Beznaděj autora i situace, v níž se nacházel on a dalších několik set tisíc židů, bere dech a mrazí. Vždycky je mi špatně z toho, když se popisují mučednické praktiky nebo usmrcování. Člověk nemohl prostě umřít. Najednou nebýt. Musel být ponížen, dehumanizován, mučen, týrán. Snad neexistovala chvíle, v níž by někdo nemohl umřít, protože se umíralo na všechno, za každých okolností. Docela působivé je, jak se autor mnohokrát potkával se smrtí. Málem byl zastřelen, poslán do Treblinky, málem se oběsil nebo si chtěl podřezat žíly. Několikrát se dostal do kontaktu s lidmi, kteří o jeho existenci nestáli, málem se udusil v hořícím domě, umřel hlady a umrzl, když se skrýval na střeše nebo na půdě beze střechy. Ale přežil to. Zároveň je v téhle knize dost důležitý právě ten dodatek - totiž deník německého učitele, který sloužil u wehrmachtu a který Szpilmanovi pomohl v posledních dnech války, stejně jako mnoha jiným židům, a zemřel v sovětském gulagu po několika letech těžké práce a mučení. A nejvíc do duše promlouvá doslov - 33 prostých faktů, ale také úvah a otazníků. A zajímavé přirovnání k potopě světa...
Miluj bližního svého. Nevěříš, že je to jediná cesta? Podívej, co s lidstvem, národy, jednotlivci udělala válka. Nenávist není cesta, není to řešení. Je to propast. (Asi tolik k tomu, proč jsem sluníčkář.)

11 09.02.2019

Nebylo to dokonalé (trochu tam haprovaly historické souvislosti a vadily mi nepřesnosti v zeměpise), ale bylo to velice silné a je těžké uvěřit, že se to někomu opravdu přihodilo. Je to smutné a tragické a přesto to má v sobě kouzlo lásky. A sílu, kterou v sobě člověk ve jménu citů dokáže najít.

3 06.02.2019

Ze začátku se to četlo dobře, ale měla jsem pocit, že mi Tabery nic nového neříká. Asi s ním souhlasím natolik, že všechny jeho argumenty už znám. Ale na těch dvě stě padesáti stránkách stihl předložit i řadu nových pohledů na věc a upoutal mě, třeba citováním filosofů a připouštěním vlastních chyb. Takže ten plný počet dám.

6 04.02.2019

Ty jo, trochu jsem se bála, že to bude nuda, když čtu dvanáctý díl takhle bezprostředně po jedenáctém. Ale vůbec ne. Je to zase hodně nové, hodně jiné. Maddie podstupuje hraničářský výcvik a učí se, mění se, dospívá. Je to zase skvělé, dobrodružné a končí to dobře, i když tam máme pár temnějších prvků. Ale hlavně mě bavil právě ten návrat na začátek - Will se stává Maddiiným učitelem a vzpomíná při tom na své první roky u Halta. A právě první díl série pro mě byl osudový, takže jsem se k němu ráda prostřednictvím dvanáctky vrátila. :)

2 06.01.2019

No, musím se přiznat, že jsem trochu zklamaná. Jako asi se dalo čekat, že s příchodem Maddie coby nové postavy hraničářské učnice se příběh trochu změní, už jen proto, že tam prostě bude v hlavní roli holka. Je to super, že se autor rozhodl nasadit nějakou genderovou vyváženost a napsat, že holky mohou být úplně stejně dobré jako kluci. Ale v tomhle díle to bylo dost bláznivé. Ochránci mužského dědictví trůnu, něco jako zemanovci odsuzující feministky. Navíc se tu dost naráželo na ideologie dvacátého století. Mně nikdy tohle "brakování" historie a zeměpisu nevadilo, ale tady mi to přišlo tak jako zvláštně překombinované. Navíc autor prozradil zápletku série Bratrstvo, kterou jsem si teprve chtěla přečíst. A hlavně! Třináctý díl je dost poznamenán změnou překladatele. Neříkám, že nová překladatelka je horší, ale změnila spoustu základních pojmů a dost mě to v první polovině knihy rušilo a štvalo. Jo a taky mi tady chyběl Will. A štvala mě Kassandra, jak se z ní mohla stát taková nemožná osoba? Jo a v minulém díle byla Maddie zasažena do stehna a teď má bolavý bok, to se mi nezdá. :D

2 06.01.2019