stju komentáře u knih

Jsem téměř seniorského věku a dodnes si vybavuji tajemné pocity a představy, které jsem měla, když nám tatínek jako pohádky četl balady z Kytice . Školní setkání s nimi a moje profese ve mně zanechalo částečné pamětné zvládnutí některých z nich a tím jsem velmi pobavila svého malého vnoučka (3 roky), kterému jsem je (ve stylu Libušky Šafránkové z Báječných let) dramaticky přednášela.

Kniha, po které sáhnete, když si chcete odpočinout, moc nepřemýšlet, zkrátka jen se začíst. Moc jsem nepochopila závěr, kdy se Laura i Žaneta, podle mne, obě vrátí do "normálního života" a autorka to považuje za jejich definitivní rozchod s tím, že každá je na jiné životní cestě.

27.08.2017

Kniha potvrzuje to, o čem se už mnohokrát diskutovalo-Monyová si příběhy nevymýšlela-ona je žila, bohužel ty hezké i smutné. Mně osobně potěšilo, že v tom nejsem sama, protože ve většině starostí, myšlenek, reakcí, situací z denního života manželky a matky jsem se sama našla.

3 27.08.2017

Kniha se mi nelíbila-způsob psaní autorky mi připadal dost amatérský, až školácký (místy připomínal slohové cvičení). Samotný obsah vlastně nebyl o ničem, jen o rozhořčení stárnoucí ženy nad mladou autorkou, která neznala gramatiku a měla kladný vztah k sexu. To mi připadá dost málo, protože čin, který snad měl celý příběh zdramatizovat (fyzické napadení na autogramiádě) byl tak nedůvěryhodný, že hraničil až se směšností. Možná popisované strasti ze života s Miloušem oslovily ženy, které jsou v podobné životní situaci-to nemohu posuzovat.

21.08.2017

Helena Růžičková mě svým úslovím „Na tragickej život jsem já pes!“ přivedla k televiznímu seriálu „Vlak dětství a naděje“ a pak jako Anna Urbanová se svým úžasně ztvárněným druhem Josefem Pumplmě (Stanislav Zindulka) ke knize, podle které byl film natočen-„Poslední vlak z Frývaldova“. Většinou dávám přednost knize, ale tady musím přiznat, že autoři filmu plně využili to, co jim knižní příběh nabízí-naprosto nezvyklý pohled na protektorátní Moravu v době těsně před vypuknutím druhé světové války. Hrůzy této doby nejsou čtenáři popisovány líčením scén z bitev a koncentračních táborů, ale z pohledu běžné rodiny, která je donucena s nástupem fašismu opustit svůj domov. Hrdiny tedy nejsou stateční vojáci, ale běžní lidé, kteří v neobvyklých, nepatetických a mnohdy komických situacích prokazují své hrdinství. Úžasná kniha, která dokáže čtenáře seznámit s historií civilní, dokonce často i groteskní formou, bez prvoplánového patosu.

4 20.07.2017

Už jako malá jsem měla ráda knihy pro dívky od Heleny Šmahelové, ale "Žena roku 1900" se stala mojí nej... knihou nejen od této autorky. Přestože všechno už tu bylo napsáno, musím za sebe dodat: moje nejvíckrát čtená kniha, moje nejlepší odreagování, když mi není dobře, a Růžena-moje nejmilejší a nejopravdovější hrdinka.
(pro 5219- Opakovaně jsem četla, že tento román je inspirovaný deníkovými zápisky autorčiny matky. Dále jsem zjistila, že by místopisné údaje v knize měly odpovídat Chrudimi-ačkoliv nikde není název města zmíněn- kde po smrti obou rodičů Šmahelová žila u své babičky. Takže se mi nabízí inspirace babiččiným osudem... )

9 19.07.2017

Kniha mi připadala chaotická, samotný příběh křečovitě a nějak nuceně napínavý, líčení erotických nebo brutálních scén se mi zdá účelové, spíš jen jako snaha o zvýšení diskutabilní atraktivity příběhu. Hlavní hrdinka Erika mi byla nesympatická, je sobecká a bezohledná. Tím spíš je těžko uvěřitelná její náhlá změna v závěru knihy, kdy se mění na chápavou a dokonce milující matku. Stejný problém mám i s postavou Jakuba a Bohdana. Už jen spíš úsměvná je chyba ve jménech, když na str. 188 se Šárka a také její matka jmenuje Konečná (Sára pro změnu není Tomanová, ale Poláková) a na konci knihy (asi od str.309) je překvapivě Poláková-trochu mě to zmátlo…

3 19.07.2017

Aktuálně mě tato kniha moc trápí, protože vím, že jsem ji měla, milovala jsem krásným a pochopitelným způsobem vysvětlené jevy v přírodě, ale teď, kdy mi do ní dorostl vnuk-nemohu ji najít. Moc mě to mrzí a stále věřím, že ji objevím...
22. 8. 2017-kniha objevena, samozřejmě tam, kde jsem stokrát hledala...

6 16.07.2017

V době mých studií byl časopis Mladý svět mezi studenty velmi oblíbený a tedy i v něm na pokračování vycházející kapitoly budoucí kuchařky. Já jsem si je, asi jako mnoho jiných, dokonce vystřihovala. Proto i vydání celé knihy se setkalo mezi mladými lidmi s velkým nadšením. Knihu jsem pro inspiraci otevírala i v době, kdy už jsem dávno nebyla studentka, ale měla jsem vlastní domácnost-z nostalgie, ale i pro radu. Na rozdíl od současnosti byl tenhle typ kuchařské knihy ve své době dost neobvyklým nápadem. A protože v mé knihovně přečkala všechna stěhování, otevřela jsem ji i dnes po 38mi letech a Péťa Vařič mě baví stále.

4 16.07.2017

Na této knize jsem se sama na sobě (bez původního záměru) přesvědčila, jak funguje reklama. Poprvé jsem knihu četla ihned po vydání na základě informací o jejím vzniku-a dost mě zaujala. Tento týden jsem si ji půjčila znovu (ráda se vracím k ověřeným titulům)-a co se nestalo-kniha mi přišla neskutečně nudná, ufňukaná, v zásadě nic neříkající. Ani styl autorky se mi nelíbil. I v knize psané formou deníku bych čekala zajímavé momenty a ne jen pouhé zápisky co, kdy, kde. Navíc šifrováním jmen a míst byly zápisky až nesrozumitelné. Ale pořád jsem četla a čekala, že to zajímavé, co si pamatuji, přijde. A nepřišlo...

1 08.01.2017

Sice jsem knihu ještě nedočetla, ale vzhledem k tomu, že ji nemám v ruce poprvé, ráda se k oblíbeným knihám vracím, hodnotím ji jako jednu z mých stálic. Na ni nejvíc oceňuji to, co bylo tak výrazné ve filmu-dělení knihy na kapitoly podle příběhů jednotlivých spoluvězeňkyň. Nemyslím si, že film předčil knihu, ale spíš měli tvůrci filmu šťastnou ruku při obsazování jednotlivých rolí a knižnímu příběhu neublížili.

5 15.08.2015

Tuto knihu jsem četla před několika desítkami let-jako trhák se půjčovala na koleji. Ráda bych si ji přečetla znovu, ale ani v městské knihovně ji nemají. Škoda, zajímalo by mě, jak by se mi nyní líbila.