Svrdlin komentáře u knih
Nemáme-li za sebou také ony dva (nebo klidně i jeden) roky v haj... na vojně, asi stěží plně oceníme hodnotu Větříškovy knížky. Alespoň si tak sám sobě odůvodňuji rozpaky, které z knihy mám. Chválit ji jen proto, že se čte dobře? Opodstatnit tím její vznik? Jde o osobní vzpomínky, formou ne vzdálené deníkovým zápiskům. Ale s výjimkou jediné kapitoly jsem se u knihy nezasmál. Ale ani se mi nevkrádalo tiché mrazení. No, upřímně, vlastně jsem neměl při čtení žádnou emoci. Jen jsem si tak nějak v poklidu a hezky četl. Asi to leckomu bude stačit, jazyk není špatný, vhled do světa mladíků, co musejí zabít čas na vojenské službě, získáme. Schází mi ale nějaká ambicióznější vrstva, nebo nápaditější práce se stylem, vyprávěním, s jazykem.
Od dob, kdy mě uhranulo "Jezero", se snažím o něco více sledovat tuzemskou beletrii. A pochopitelně přivítat každou další knihu od Biancy Bellové ve své knihovničce a věnovat jí svůj čtenářský čas a pozornost. Uvědomuji si, že neustálé porovnávání s prvotinou, je-li tak úspěšná, musí být i pro samotné autory otravné – a v jistém ohledu i nespravedlivé, pokud další a další tvorba hodlá vykročit jinými směry. Na stranu druhou... nemám pocit, že by se Bellová z poetiky svého "Jezera" vymanila. I její "Mona" pracovala s obdobnou stylistikou, náladou, snad jen mi přišla víc účelověji pochmurná a tíživá.
V novince "Tyhle fragmenty" autorka využívá formát povídek. Myslím, že v tomto směru to bylo šťastné rozhodnutí, protože za jednu z předností jejího stylu a zacházení s vyprávěním považuji právě něco, co bych nazval "úsečností", nebo "nedořečením". Kde pak vzniká prostor pro domýšlení, dovytváření děje, ale i dožití určitých emocí, které tolik Bellová nenabízí explicitně ve svých textech.
Je ale fakt, že takových povídek je v souboru přibližně polovina, možná malinko nad polovinu. Že se tu objevují i takové, které žánrově nebo konstrukcí děje působí jako pěst na oko.
Mnohem silnější je Bellová tam, kde toho moc neříká a nepopisuje. Kde pouze jaksi přihlíží, otevírá nám postavu o to ale více.
Respektuji autorčin styl a i důraz spíše na tíživost, ale nezapřu, že citlivější zacházení s dvěma póly – tedy balancování mezi smutným a ne tolik smutným – by mohlo být ve výsledku pro povídky či celý soubor lepší. A ačkoliv rozumím, že se nám autorka snaží povětšinou pomocí ich-formy otevřít mysl "obyčejných" lidí, takový důraz na hovorovou češtinu (tu čecháčkovskou), mě vlastně spíš štve a irituje. Vždy mi byly sympatičtější ty postupy, kdy nám onu obyčejnost autor představí jinak než pouze vnějšími znaky.
Knižní rozhovory Aleše Palána jsem objevil až díky šumavským samotářům. Možná později, než bych si přál, už proto, jak hluboko mi umožňují vstoupit do životů a myšlení lidí, které neznám a pravděpodobně bych nikdy nepoznal. Jeho novinka se zabývá osudy několika žen, které se střetly s nelehkými událostmi, nic z toho není zcela uzavřeno, o to intenzivněji každý rozhovor vyznívá.
Obdivuji, jak citlivě a pozorně se Aleš Palán ptá, aniž by přestal naslouchat (nebo právě proto), odkrývá postupně schod po schodu do zákoutí každé z žen, s nimiž rozhovor vede. V jeho otázkách není touha po maximálním odkrytí, přistupuje ke každému s pokorou. Ale neprovází jej ani nadbytečný sentiment, ukolébání se soucitem.
Zápisky se čtou dobře, vlastně velmi dobře, a to – jak jsem si zjišťoval – by v originálním znění bylo ještě o řád lepší. Mé hodnocení, kdy považuji knihu spíše za průměrnou, se opírá především o (chtěné i nechtěné) srovnávání s jinými tituly, které se KLDR věnují. A ačkoliv oceňuji lehkost Michaela Palina, chápu, že vypráví spíše těm, kteří se s informacemi o KLDR tolik nepotkali, přesto... nemohu se zbavit jisté pachuti z toho, jak přikrášlený byl svět, s nímž se Palin a jeho štáb potkával. Chápu, že žánrově se pohybujeme v jiném prostoru, než třeba v případě "Není co závidět" či případně knihy rozhovorů "Svědectví o životě v KLDR", přesto snad až na závěr nemají "Zápisky ze Severní Koreje" asi ani ambici vypadat jinak nežli jako sled "pohlednic", byť ovlivněných perspektivou Angličana.
V neposlední řadě si rozhodně minusové body zaslouží české vydání, prosvítající listy papíru i dosti nekvalitní reprodukce fotografií.
Mé první setkání s Chimamandou Ngozi Adichieovou. Intimní román. Výpověď, vzpomínka na dětství. Intenzivní ve své křehkosti, až tichu. Bez patosu, vlastně až s odstupem, k pronikání je třeba čas.
Pokud bych měl hvězdičkami hodnotit sílu myšlenek, kterými paní Hogenová ke mně coby čtenáři promlouvá, bezpochyby bych zvolil nejvyšší počet. Pakliže zde mám spíše hodnotit knihu jako takovou, tedy knihu jako celek, ubírám od plného hodnocení část. To proto, že by si kniha zasloužila jinou redakční práci s rozhovory. Mnohokrát se nám dílčí témata a motivy vracejí do hry, ne nutně to musíme brát jako výtku, ale leckdy jde poznat, že tazatel zkrátka "jenom" naslouchá a velmi málo se ptá. A až při našem čtení se odkrývá slabina takového přístupu. Kniha by proto mohla být klidně o třetinu kratší, byla by velmi intenzivní. A dost možná by vůbec bylo nejlepší, kdyby se upustilo od formátu rozhovoru a Michal Slaninka by výpověď paní Hogenové zpracoval do tematických celků, "vysebral" to, o čem zejména Anna Hogenová vypráví a přemýšlí.
Nicméně, přes tyto výtky ke zpracování, rozhodně je to kniha, která do člověka vstupuje. A to je moc vzácné.
Edici rozhovorů nakladatelství Vyšehrad mám ve velké oblibě, na rozhovor s Janem Sokolem jsem se těšil - a právě asi ona velká očekávání mají za následek spíše rozpaky, zklamání. Neustále se mi totiž vynořoval knižní předchůdce, kniha „Naděje v dějinách”. Ne náhodou, ne jen kvůli tomu, že jsem ji před nedávnem četl. Martin Bedřich se totiž Tomáše Petráčka ptal naprosto jinak, zasvěceněji. „Odvaha ke svobodě” nejenže má až přespříliš široké tematické rozpětí, ale i v každé tematicky (zdánlivě) uzavřené kapitole se rozkračuje a střídá hned několik dílčích podtémat/motivů. Ne snad, že by pak nutně vždy šel rozhovor moc po povrchu, ale za to spíše může Jan Sokol, ne Josef Beránek. I tak by mi bylo milejší, kdyby se Beránek zaměřil méně na Sokola a na to, co všechno si myslí o všem možném (fakt to tak působí), nýbrž více na Sokolovy dřívější úvahy, na svobodu, etiku, filozofii. Kniha je to obsažná, ale v jistých případech (jak uvádí i komentář J. Freie) recykluje již publikované. Zasloužila by si přísnější editorskou práci. Vlastně nerozumím ani „bonusovému” materiálu v podobě všelijakých sebraných postřehů/informací od Jana Sokola. Pokud byly natolik podstatné, proč se nedostaly spíše do diskuzí, rozhovorů? Působí to přilepeně, nepatřičně.
Mohl by z toho být docela dobrý článek. Ale vznikla kniha. Řada příkladů/příběhů je svým způsobem jen recyklací téhož, komentáře autora k nim de facto taky.
Začátek vytváří očekávání, ale pak se text motá v kruhu, nebo přinejlepším stojí na místě. Je to únavnější a únavnější.
Pro mě velké zklamání.
Umění mě fascinuje, mnohdy je ale velmi těžké prolouskat se knihami, které se zabývají jeho "teorií". Tuto knihu beru nejen jako odrazový můstek k dalšímu čtení, ale především k navázání ještě užšího vztahu s vnímáním umění. Skvěle napsaná, s dobrými úmysly a jasným cílem.
Rozhodně zajímavé téma. Líbí se mi pestrost knihy, pohledy z mnoha úhlů, skrze několik vědních oborů. Jen místy méně srozumitelné (pro mě) části.