Syllvanium
komentáře u knih
Zpověď knihkupce
Shaun Bythell
Po zábavném Deníku jsem se vrhla na Zpověď, s očekáváním příjemně plynoucích zápisků jednoho roku. A nebyla jsem zklamná - a snad i proto, že jsem si čtení tohoto skotského morouse protáhla na mnoho, mnoho večerů (částečně i nechtíc, ale co se dá dělat), mi Wigtown se všemi jeho postavičkami a množstvím knih vlezl hluboko pod kůži. Shaun pokračuje ve svém břitkém povídání o nesnesitelných zákaznících a jejich příšerných požadavcích (o jejich příšerných psích miláčcích ani nemluvě), zatímco se statečně pere s množstvím krabic a knih v obchodě, svérázností svých zaměstnanců i životními útrapami - to vše se skotským humorem, sarkastickou přímostí a krutou upřímností. V jednoduchosti je krása. A přestože Shaun velmi hlasitě protestuje, že na vedení knihkupectví není jednoduchého vůbec nic a všechna krása z toho už také dávno vyprchala, tato knížka vám ten hořkosladký romantický oblak z hlavy stejně nevyžene.
Ocenila bych i aktuálnější zápisky z knihkupectví - tyto jsou přece jen dobrých sedm let staré - a naprosto nezbytně musím někde sehnat zmiňované "Důvěrné myšlenky Johna Baxtera, knihkupce" A. Muira, neboť úryvky z jeho knihy, které otevírají každý nový měsíc, jsou naprosto geniální a Shaun se k nim vždy barvitě vyjadřuje.
Odepsaný
Osamu Dazai (p)
Je to krátký příběh o dospívání a následném stárnutí, o vnímání a prožívání světa; o schopnostech cítit, o cítění všeho až na dřeň a zároveň o zcela protichůdném, ale stejně intenzivním odcizení všemu a všem (lidem).
Hrdina (nebo spíš sám autor) je pronásledován svou neschopností přiblížit se lidem ve svém okolí a neschopností začlenit se do společnosti. Zároveň je sžírán strachem, že kdyby o tomhle jeho vnitřním boji někdo věděl, bude zcela zavržen; nasazuje si tedy masku baviče a šaška, hraje role, které jsou od něj očekávány a pokaždé se hrozí nad tím, jak snadno dokáže své okolí oklamat. Tato vnitřní rozpolcenost vrcholí absolutním pocitem odcizení a skálopevnou vírou v osobní neschopnost "být člověkem". Kvůli tomu cítí vinu a obrovskou hanbu, postupně upadá do sebedestruktivního pekelného kruhu depresí, alkoholu, omamných látek, nezdařených pokusů ukončit svůj život, a ještě nezdařenějších pokusů začít znovu, lépe, jinde a skončit (pokud možno) jinak; tyto pokusy ovšem také končí špatně a často jej vedou k dalšímu propadu do depresí a kruh utrpení může začít nanovo.
Je to román o zoufalství jedné lidské existence, který z mnoha aspektů vychází z autorových skutečných životních zkušeností. Je to brutálně přímé, bez příkras, zkrátka holá realita jednoho života prožitého v hanbě a utrpení.
Napsat, že je to prakticky o ničem, je na jednu stranu výstižné, ale potenciálním čtenářem to může být špatně pochopeno; zároveň mám neblahé tušení, že pro mnohé čtenáře to skutečně bude "kniha o ničem", právě kvůli pohledu do nitra člověka, což je téma pohybující se na hraně subjektivního vnímání a existencionalismu, a v tomto případě ještě podané typicky japonským způsobem, což není, řekněme si otevřeně, čtení zrovna pro každého.
A pak je tu, samozřejmě, otázka jazyka... Pro mě osobně je tohle poprvé, co se mi Dazai dostal do rukou v českém překladu. Četla jsem anglický překlad, který vyšel pod názvem "No Longer Human" (jen podotýkám, že tento název mnohem přesněji odráží hlavní myšlenku románu od odcizení lidské společnosti). Knihy jsem četla s jistým časovým odstupem, ale česká verze na mne v mnoha ohledech působila úplně jinak než ta anglická.
Osobně zastávám názor, že esence japonské literatury bývá nejlépe zachycena právě v anglických překladech, a jen málokterý český překladatel dokáže slova volit tak, aby se atmosféra příběhu neztratila v překladu. Tento překlad je někde na pomezí - začátek malinko drhne, ale jak se příběh rozvíjí, kouzlo se objeví.
V rámci jazykových preferencí si každý čtenář musí zjistit, co mu vyhovuje víc - ale Dazai patří mezi brilantní autory, kteří za trochu toho pátrání v překladech stojí.
Ryby - Útok z hlubin
Džundži Itó
Útok z hlubin je opravdu nevšední čtení, při kterém vás bude jako přízrak neustále pronásledovat pach rozkládajících se ryb. Směsice tragické katastrofy a nechutnosti, vybalancovaná mistrnou kresbou a scénografií, která před očima utíká jako na plátně.
Dvě mikropovídky závěrem jsou výborným doplněním. Přesmutný příběh o nosném pilíři je spíš mírně úsměvný, než strašidelný, ale Záhada zlomu v Amigaře je mistrnou ukázkou Lovecraftovského hororu, který na mě z celého souboru zapůsobil nejvíce.
Ztracená duše
Olga Tokarczuk
Jsem malinko v rozpacích. Nelze říct, že by příběh nezahřál u srdíčka, ale stejně jako mnoho lidí přede mnou, nemohu zastírat jisté zklamání nad délkou této záležitosti - celý příběh by se vešel na dvě stránky.
Tedy z jedné strany věci, čekala jsem trochu víc textu - takhle to bylo moc peněz za málo čtení. Ale ze strany druhé, šlo o velmi hřejivé pozastavení, milou pohádku pro uspěchaného člověka, která mu připomene, jak je potřeba občas zvolnit, zastavit a rozhlédnout se kolem sebe, než bude pokračovat dál. A ty ilustrace! Jsou kouzelné, milé a hladí po duši.
Velmi ráda bych od této umělkyně viděla více knih. Všechno dobré, co lze najít na této knížečce, je především její zásluha.
Chci sníst tvoji slinivku (komiks)
Joru Sumino
Tohle čtení byla emocionální jízda. Je úplně jedno, že od začátku víte, jak to dopadne, je úplně jedno, kolikrát je nevyhnutelnost konce v příběhu zmíněná, stejně na konci posmrkáváte a brečíte jako puberťačka, protože tahle adaptace novely má sílu a... je zkrátka ze života, i když to zní jako klišé.
Nečekejte romantiku, nečekejte sladkobolné řečičky; hlavní myšlenka je Carpe Diem, protože nevíme dne ani hodiny, a odcházet ze života s lítostí nad tím, co všechno jsme neudělali, co jsme neřekli a co jsme neprožili tak, jak jsme si představovali, je lítost zbytečná a dá se jí předejít. Na knihu o nevyhnutelnosti smrti je to kniha úsměvná, hrdinka se svou smrtelností a pomíjivostí nenechává úplně zdeptat, naopak se snaží zbývající čas využít příjemně i smysluplně, což je fajn změna.
Poznámka na okraj: ne, k požírání orgánů mezi postavami nedochází; tato aktivita zůstává pouze u slovních náznaků a nikoho z účastněných kupodivu nevyvádí z míry. :)
Chování nočních motýlů
Poppy Adams
(SPOILER) Knihu mám doma už spoustu let a tak jsem se rozhodla o znovu-přečtení a osvěžení vzpomínek na děj. A musím říct, že teď knihu vnímám ještě silněji, než tehdy.
Hodnocení stále nechávám vysoké, protože smysl pro detail, s jakým je kniha psaná, je úctyhodný. Právě v detailech je čtenáři postupně odkrýváno, že vypravěčka Ginny je poněkud zvláštní osoba - upíná se na svět hmyzu, kterému dokonale rozumí, ale svět lidí a interakce s nimi ji mate svou nahodilostí. Sama sebe vnímá jako racionální ženu, vědkyni, která zkrátka potřebuje znát důkazy, než dojde k jistým závěrům, zatímco okolí ji vidí jako podivínskou a zvláštní starou bábu, co už léta žije zavřená v chátrajícím venkovském sídle z viktoriánské éry. Ginny sama sebe vnímá jako silnou a praktickou ženu, která držela rodinu pohromadě - nechávala otci čas na výzkum, protože ho nic jiného nezajímalo; starala se o matku, kterou závislost na alkoholu dováděla k záchvatům zuřivosti; a všemi silami se snažila uchránit od této ošklivé pravdy svou milovanou sestřičku Vivi. Jenže když se Vivi po dekádách vrací zpátky domů, aby na stará kolena opět stmelila sesterské vztahy, ukazuje se, že realita, kterou vidí Ginny, je pokřivenější, než se na první pohled mohlo zdát. Za drobnými náznaky výstřednosti, které nám vypravěčka popisuje jako čistě praktické postupy a osvědčenou rutinu (ať už mluvíme o rituálu stlaní postele, který trvá téměř hodinu; posedlost přesným časem; schopnost duševně se distancovat od fyzického těla při čemkoliv, co hrdince není příjemné nebo si odmítá přiznat; neochotu vstupovat do jistých částí domu, aj.), se skrývá odlišnost, která není v příběhu nikdy přímo pojmenovaná, ale čtenáři s trochou důvtipu bezpochyby dojde. Vivien, která se po letech pokouší konfrontovat svoji "racionální sestru" s realitou, na své snahy ošklivě doplatí, a čtenář zůstává konsternován tím, jak Ginny své chování a postupy přirovnává k chování hmyzu a omlouvá tak své činy.
Celý děj knihy stojí na protimluvech toho, co vnímá vypravěčka, a co vnímá okolí kolem ní. Autorka děj odkrývá postupně a dává si načas; tempo knihy je pozvolné, lehce znepokojivé, ale nijak extrémně negraduje, spíš se pohybuje v pravidelných intervalech jako tikající hodiny, kterými je ústřední postava neustále posedlá. Po přečtení poslední stránky je jasné, že tohle je jediný závěr, ke kterému se dalo dojít. Méně vnímavým čtenářům tak příběh bude připadat nedotažený, pouze náznakový a neuzavřený, ale pokud máte smysl pro detail a neruší vás dlouhé pasáže ze života a chování motýlů, kterými je děj bohatě prokládán (a entomology mezi vámi zajisté potěší), z knihy vás bude mrazit. Je to nevšední čtení a krásná ukázka toho, jak život v ochranné bublině a deziluzích deformuje a poškozuje nejvíc právě ty, kteří ji vybudovali.
A rozhodně platí: nesuďte knihu podle obalu, sakra už! Mnoho čtenářů zde vyzdvihuje obálku, která je ke knize zlákala, a následně si stěžují, že to nebylo úplně ono - kdyby nejdřív knihu otevřeli a pár vět přečetli, zjistili by, že to není jejich šálek kávy a těchto výlevů by zde bylo o poznání méně.
(SPOILER: v knize je naznačena jistá míra poruchy intelektu; osobně jsem došla k závěru, že vypravěčka byla mírně postižená a pravděpodobně trpěla i poruchou autistického spektra; v knize je řečeno, že Ginny vždy vypadala trochu jinak, a především věci jinak vnímala, což je nejlépe ilustrováno v popisech sexuálního obtěžování ze strany otcova kolegy, nebo v popisech klubání motýlích kukel, které slyšela v noci hlasitě praskat i přes celé patro domu, což je samozřejmě nemožné. Dalším faktorem je i kapitola popisující náhradní mateřství pro Vivi a Artura - dítě zemře krátce po narození, následkem přidušení. Vivien se na dítě dívá se zděšením a odmítá se ho dotknout, zatímco Artur jej chová, obdivuje jeho "moudrý pohled" a následně své družce vyčítá její přístup slovy: "Dítě si nemůžeš vybírat, musíš ho přijmout takové, jaké je." - což je téma, které se prolíná celým příběhem, vezmeme-li v úvahu, jak opilá matka vyčítala Ginny, že jí "zničila život" a jak se otec úporně snaží, aby se Ginny cítila začleněná a normální. Postižené dítě bylo v době, ve které je příběh zasazen, stejné stigma, jako neplodnost. Ginny tak po celou dobu své existence nemá ponětí o tom, že je jiná, naopak je skálopevně přesvědčená, že jiní jsou všichni ostatní, protože nikdy nebyla konfrontována s realitou. Uzavřela se ochranné bublině, kterou kolem ní vybudovali její rodiče, upnula se na život motýlů a sama se stala pouze vegetující kuklou, která odmítá dojít k jakékoliv proměně. Když pak končí v ústavu, který jí ale svým řádem vyhovuje, přizpůsobí se novému prostředí a dál žije svým vegetativním způsobem, ve svých iluzích.)
Sidonie
Tereza Srbová
Jsem nadšená! Grafická stránka je originální a neokoukaná, životní příběh je zachycen silně a emotivně, a citace z korespondence Sidonie s osobnostmi literárního a uměleckého světa jsou překrásnou třešničkou, která doplňuje celý tento počin - a to nemluvím o herbáři a květomluvě!
A pro čtenáře, kterým tato osobnost dodnes nebyla známa, je v knize přiložen stručný životopis hraběnky Nádherné, který vám dodá potřebný kontext k četbě. Neváhejte a čtěte, prohlížejte, kochejte se - nebudete litovat.
Medvěd Wrr - Zachraň knižní svět!
Michal Široký
Medvěd Wrr a jeho knižní svět je můj oblíbený vesmír. Doporučuju přečíst obě knížky po sobě, první "Po přečtení zavřít," následně "Zachraň knižní svět" - příběh na sebe přímo navazuje a vyplňuje ta prázdná místa, na která si zde někteří čtenáři stěžují. (Samozřejmě to není zcela dokonalé, ale víme, dokonalost je urážkou bohů.)
Pokračování dobrodružství Medvěda Wrr začíná přesně tam, kde skončila první knížka, a roztáčí to na plné obrátky. Wrr musí napravit pomotané příběhy dřív, než je zlotřilý Crocs vypustí do světa a zničí nejen oblíbené pohádky a příběhy, ale i dobrou pověst vynálezce Edwarda a jeho tiskařského stroje. A že to bude jízda. Nevím, jestli mě víc bavil drak s límcem kolem krku, ve kterém se chudák málem utopil, nebo ubohý tučňák, snažící se postavit svůj ledový domeček na sluncem zalité louce, zatímco si na něj brousil zuby vlk.
Ano, knížka se dospělému jeví jako krátká, ale malé dítě, které málokdy udrží pozornost upřenou na jedinou věc nebo činnost, její spád zajisté ocení. Jako úžasný bonus vidím nepopsané ilustrace, které dětem umožní vymýšlet si vlastní povídání o tom, jak byl příběh popletený a jak ho Wrr napravil.
Knížka u nás doma vyvolala menší rozpaky, protože drahý nerad vidí potupu majestátních draků, ale na stranu druhou, jako rodilý Hradečák, hlasitě oceňoval každou narážku na Hradec, která se v knížce objevila. A když pomineme naše osobní zaujetí draky, kteří obvykle musí nejen přežít, ale především vyhrát, tak je celkové hodnocení této knížky velmi pozitivní.
Knihu rozhodně doporučuji, a pokud vás tento vesmír pohltí stejně jako mě, doporučuju poohlédnout se po karetních hrách, které vychází z těchto knih.
Medvěd Wrr: Po přečtení zavřít!
Michal Široký
Medvěd Wrr a jeho knižní svět je můj oblíbený vesmír. Doporučuju přečíst obě knížky po sobě, první "Po přečtení zavřít," následně "Zachraň knižní svět" - příběh na sebe přímo navazuje a vyplňuje ta prázdná místa, na která si zde někteří čtenáři stěžují. (Samozřejmě to není zcela dokonalé, ale víme, dokonalost je urážkou bohů.)
Především je to kniha pro děti, obrázky vévodí nad textem a dle mého názoru umožní dětem rozvíjet představivost. Mladší děti, které ještě neumí číst, si mohou z obrázků snadno vyvodit, co se v příběhu děje, a k některým nepopsaným ilustracím si mohou vymyslet vlastní povídání, které lze různě obměňovat. O kráse provedení daných ilustrací snad není třeba ani diskutovat.
Medvěd Wrr je roztomilý poplach, který se do všeho vrhá po hlavě, ale miluje knihy a krásně vysvětluje, jaký je to pocit, být pohlcen příběhem - v jeho případě doslova. Prochází různými pohádkami a příběhy, a jako skvělý bonus používá v příbězích typický slovník pro daný svět, což je z mého pohledu třešnička navrch.
Knihu rozhodně doporučuji, a pokud vás tento vesmír pohltí stejně jako mě, doporučuju poohlédnout se po karetních hrách, které vychází z těchto knih.
Pověsti a legendy Moravy a Slezska
Jiřina Polášková
Čteno v rámci výzkumu ve fakultní knihovně.
Dobrý soubor moravských a slezských pověstí a různorodých místních legend. Poměrně detailní, potěšila mě zachovalost této ústní lidové tradice. Opravdu zajímavé počtení.
Deník knihkupce
Shaun Bythell
Pokud jste fanoušek seriálu Black Books a dokážete ocenit běžný tok pracovních dní, okořeněných sarkasmem a skotským humorem, tato kniha vás zajisté potěší. Pokud čekáte, že se vám do ruky dostaly komplexní memoáry, které vám ukážou, jak vést knihkupectví či antikvariát, ruce pryč. Tohle je skutečně a pouze prostý denní záznam z jednoho malého obchůdku na skotském maloměstě. A v tom je kouzlo této knihy.
Knihu jsem koupila impulzivně, vteřinu poté, co jsem si prolistovala prvních pár stránek. Čteno zhruba 14 dní (vzhledem k pracovním povinnostem) a přestože bych ji osobně zhltla i rychleji, musím popravdě říct, že pro mnoho čtenářů bude rozložení knihy na více večerů snesitelnější, než přečtení na jeden zátah - což už tak nějak vyplívá z ostatních komentářů, a také z poněkud vlažného hodnocení, kterým je tento titul věnčen. A je to neprávem.
Ano, tyto denní zápisky z pracovního života jsou povětšinou banální, běžná rutina, kterou rozbíjí pouze autorova faux pas, setkání s nesnesitelnými zákazníky a jejich příšernými hláškami. Ale to je celá pointa této publikace. Rozhodně nečekejte stejnou dávku cynismu, jako v případě Black Books, ale rozhodně se budete smát. Zajímavosti o knižním průmyslu a jeho historii, nebo o organizování jednoho z největších knižních festivalů ve Skotsku - to jsou pak jen pomyslné třešničky navrch dokonale autentické výpovědi, jak to v branži s knihami funguje. Je to nuda, lidi vám lezou na nervy, ale "tenhle způsob života je stále daleko lepší než pracovat pro někoho jiného."
A protože, jak se dozvídáme na konci, je obchod stále otevřený, vrhám se rovnou na pokračování: Zpověď knihkupce.
Netopýr Warren: Vzhůru nohama!
Jaromír Štejnar
Objev Medvěda Wrr a Netopýra Warrena mi prozářil život. Přečteno během chvilky, okouzlení bylo okamžité a na první dobrou nalezeno 25 z 26 jednorožců - což není špatné, když při prvním čtení vlastně nevíte, že tam jsou. Zkrátka, tahle knížka je klenot, a možná to jednou dám přečíst i dětem...
Rok 1989 a pád komunismu / The Fall of the Regime
František Kressa
Fotodokumentace jednoho roku mapuje přerod normalizačního města v město svobodné. Je to prosté a výstižné. Některé komentáře u fotografií mi připadaly spíš rádobyvtipné, než skutečně úsměvné, ale i tak dokreslovaly zachycenou atmosféru.
Drákula (zkrácená verze)
Bram Stoker
Knihu jsem dostala od dědečka, když mi bylo asi deset let, a teď jsem ji po téměř dvou dekádách našla založenou v knihovně v dětském pokoji. Je to nostalgie, probírat se stránkami, kde je nejen zkrácená verze klasického příběhu, který miluju, ale i spousta doprovodných informací o Transylvánii, Vladu III. "Napichovači" či rumunské a cikánské kultuře. Byl to úžasný předstupínek k četbě klasiky.
I po letech je to stále stejně zajímavé a čtivé, jednou to zajisté předám další generaci.
Slavík
Hans Christian Andersen
Jako dítě jsem měla obě vydání, fotografické s panem Peškem v roli císaře, i to nádherně ilustrované z 90.let. První kniha mi zůstala dodnes, ale druhá byla s mnoha dalšími zničena vlhkostí při špatném skladování ve sklepě.
Skrze Databázi se mi podařilo sehnat druhé vydání, a jsem za to moc ráda. Znovu si můžu projít všechny příběhy, kterým ilustrace Alexandra Melichova dávají osobité kouzlo.
Kapradí údolí
John Patience
Jedna z mých nejoblíbenějších pohádkových knížek, milovala jsem ty překrásné ilustrace, především pak detailní mapu celého Údolí. Po letech jsem knihu znovu našla, dokonce i s vysušenými lístky růží, které jsem tam kdysi schovala.
Příběhy modrého medvěda
Jana Horynová
Modrého medvěda jsem oddaně milovala od první chvíle, co vycházel v krátkých komixových okénkách v dětských časopisech. Babička mi je všechny vystřihovala a schovávala do obálky, a nakonec, aby je zachránila před úplným rozpadnutím z opakovaného čtení, je lepila na silný papír a zakládala do složky. Dodnes je mám schované a většinu krátkých říkaček si pamatuju ještě teď.
Sněhurka a 7 trpaslíků
Augustin Novák
Toto vydání pro mě bylo dlouho synonymem pohádkového hororu - především kvůli graficky upraveným ilustracím Františka Skláře, které působily jedinečně v kombinaci své intenzity a agresivity. Smrt zlé čarodějnice za bouřlivé noci byla v mé mysli ta nejstrašidelnější věc vůbec - tedy přesně do doby, dokud jsem neviděla pohádku Pinocchio a proměnu líných chlapců v osly. To pak překonal pouze animovaný/loutkový Krysař z '85., na kterého jsem se dodnes neodvážila podívat.
6 dobrodruhů II, V Africe
Nina Neklanová-Neumannová
Jediná kniha v mém životě, kterou jsem nepřečetla až do dob dospělosti, ale kterou jsem zároveň znala slovo od slova celý svůj život. To se asi stává, když vám ji předčítají den co den, dvakrát až třikrát denně, až do věku šesti let - především proto, že to byl jediný způsob, jak mě donutit sedět nehnutě u stolu, uhranutě poslouchat a u toho něco sníst. :) Po mém nástupu do školy se oba díly této legendární výpravy "záhadně" ztratily.
Dodnes jeden z rodičů odchází z místnosti, když na tuto pohádku dojde řeč. Psychická újma byla tedy značná, čímž si knížečka (i s prvním dílem) dle mého názoru zasluhuje pomyslnou hvězdu navíc.
6 dobrodruhů I, Do Afriky
Nina Neklanová-Neumannová
Jediná kniha v mém životě, kterou jsem nepřečetla až do dob dospělosti, ale kterou jsem zároveň znala slovo od slova celý svůj život. To se asi stává, když vám ji předčítají den co den, dvakrát až třikrát denně, až do věku šesti let - především proto, že to byl jediný způsob, jak mě donutit sedět nehnutě u stolu, uhranutě poslouchat a u toho něco sníst. :) Po mém nástupu do školy se oba díly této legendární výpravy "záhadně" ztratily.
Dodnes jeden z rodičů odchází z místnosti, když na tuto pohádku dojde řeč. Psychická újma byla tedy značná, čímž si knížečka (i s druhým dílem) dle mého názoru zasluhuje pomyslnou hvězdu navíc.
