Syllvanium komentáře u knih

Poslední dobou mi velice často přistávají v domácnosti knížky od Carcosy. O téhle bizarnosti jsem už párkrát slyšela, a když už mi tak velmi příhodně padla do klína, tak proč to nepřelouskat?
S vědomím, že si autor bere na paškál Lovecrafta, jsem nečekala nic závratného, přinejlepším podivnou oddechovku, přinejhorším pseudoparodii. Jaké bylo mé překvapení, že jsem se u knížky opravdu bavila! Styl psaní byl uvěřitelný, květnatá a bohatá souvětí se neotřele křižovala s prostředím bordelu a popisy erotických scén, a děsivé nepopsatelno jiného světa bylo z pohledu Lovecraftovského světa ryze tradiční, tedy dodávalo celému příběhu ten správný šmrnc. Kombo to bylo rozhodně neotřelé, autora musím blíže prozkoumat přes jeho "Sukuby".

Pátou hvězdu dávám za závěrečný šprým na Howardovu výbavu; nepochybuji, že i po letech si při pohledu na pravítko jednak neubráním úsměvu, a vzápětí si zcela jistě vybavím, jak puritánský H. P. Lovecraft obrací oči v sloup nad ženskou pošetilostí. ;)

1 25.08.2024

Útlá knížka, kterou jsem zběžně prolistovala před více než dekádou u kamarádky doma, a na kterou dnes náhodně došla řeč. Vzpomínám si, že tehdy na mě působila neskutečně originálně a úderně a měla jsem pocit, že mi změnila život.
Dnes už jsem moudřejší a vím, že knížka není ničím originální, ani nepřináší žádné převratné informace, které vám od základu změní život, ale pomáhá nám uvědomit si, co už stejně dávno víme - každý námět, na který pomyslíš, už tu někdy byl a někdo ho použil; nesnaž se přijít s něčím extrémně unikátním, protože nic takového neexistuje. Záleží na originálním pohledu na již existující námět, na přístupu a zpracování. Záleží na tvorbě samotné.

Hodně obrázků a citátů, málo souvislého textu. Nejde o nic hlubokého, ale přesto může přinést něco užitečného. Třeba inspiraci, nebo odvahu s něčím pohnout. A třeba - tak jako v mém případě - vás donutí uklidit si dílnu, aby jednou ten epický "budoucí projekt" mohl začít bez překážek, a to je taky fajn.

16.08.2024

Humorná knížka, která vtipnými postřehy mapuje každodenní radosti i trable mladé dívčiny. Nic převratně nového, autorka navazuje na typ komixů Sarah Andersen nebo Debbie Tung, ale zároveň zůstává osobitá a nic nekopíruje.
Cassandra Calin je třetím článkem této pomyslné "svaté trojice" ilustrátorek života introvertů, kteří by se nejraději někam zahrabali s haldou koťátek a štěňátek, než by vyšli z domu (a nedej bože se bavili s lidmi). Pro fandy jasný must have, návraty k takovým blbinám prokazatelně zlepšují náladu.

1 09.08.2024

Prostý příběh o prosté životní pravdě - občas se dějí nepříjemné věci, které nás semelou, a občas je v pořádku se zastavit a nadechnout se, než budeme schopni pokračovat dál. Nic víc, nic míň. Nekomplikovaná jednohubka na dva večery a jednu cestu autobusem. Knížka, jejíž obsah málokoho nadchne, protože většina čtenářů si ji odnesla z polic knihkupectví pouze kvůli rozkošné obálce, která s příběhem absolutně nesouvisí. (Dobře vám tak.)

Požitek z prostého, nicméně milého příběhu mi kazil otrocky doslovný překlad a neschopnost překladatelky přehodit slovosled tak, aby českému čtenáři nekrvácely oči. Ze začátku jsem byla ochotna nad kostrbatými obraty mávnout rukou, ale ke konci knihy šla kvalita textu tak rychle dolů, že jsem byla ráda, že mám dočteno, protože mi to akorát kazilo náladu. (A ano, vidím, že je to první překladatelský počin paní Drápelové, a ano, cvičení dělá mistra. Ještě stále nás může v budoucnu mile překvapit. Ale tohle se prostě nepovedlo.)

Čekala jsem s komentářem ke knize skoro měsíc, abych jej psala s chladnou hlavou, ale obávám se, že ani to nebyl dostatečně dlouhý odstup. Takové překlady jsou důvod, proč je často lepší číst japonské autory přeložené do angličtiny... anebo číst ty překlady, které jsou stálé svoji skálopevnou kvalitou. Stojím si za tím, že jediní překladatelé, kteří dokáží precizně přenést citovou hloubku japonského vyjadřování do krásné češtiny, jsou paní Anna Křivánková, Klára Macúchová a pan Tomáš Jurkovič. Číst knihy, které prošly jejich rukama, je neskutečný požitek.

1 21.05.2024

Začalo to pěkně od podlahy, slovy autora s dostatkem démonů i kokotin, i tu romantiku jsem tam zahlédla, ale ta komedie mi celou dobu nějak unikala. Vyvržené vnitřnosti na barové podlaze a vytržené páteře zavěšené od stropu mi tentokrát nevykouzlily takový úsměv na tváři, jako jsem čekala. Nezachránilo to ani očarovaný lego, a to ani v podobě žárlivé přítelkyně, ani coby kulomet proti křesťanům, oplátovanými kříži a servírovacími talířky s tváří Ježíše.
Oddechová jednohubka, vcelku dobrý, ale slabší. Nepřečteno na jeden zátah prostě proto, že jsem u toho usnula. Není to zrovna Mellickův nejpovedenější počin.

1 04.02.2024

Krátký román v dopisech, tvorba, kterou mladičká Jane ve věku čtrnácti let bavila svou rodinu a blízké přátele. Je to humorné, text si nebere servítky a vysmívá se stereotypům, které se v dané době objevovaly v knihách i ve společnosti. Není nad hodinu omdlévání a propadání hysterii, které může nebohou hrdinku stát zdraví a následně i život. Skvěle jsem se bavila.
Právě na takové prvotině je vidět, jak Austenová ve své pozdější tvorbě dozrála, a přitom si dokázala zachovat nadhled a ironii, které s radostí propůjčovala svým hlavním hrdinkám. Skvělé, skvělé.

1 10.09.2023

Přečteno v originále, biblický námět v přepracování Wilda byl příjemnou jednohubkou na jeden krátký večer. Patetická dramatičnost postav, symbolismus a nakonec i překvapivé obrácení rolí, kdy Herodes až poníženě prosí Salome, aby jej nenutila utnout hlavu svatému muži, zatímco si zarputilá dívka trvá na svém. V tomto pojetí je ale její postoj po zásluze potrestán.

3 09.09.2023

Nezvala miluju, ale tato konkrétní sbírka mi sedla jen napůl - tři hvězdy za ty básně, které vyšly ze srdce a z čiré radosti tvořit, a ne pro potřebu politické propagandy.

20.08.2023

Druhý díl Jižní Zóny přináší perspektivu těch, kteří stojí za organizováním tragických misí do Oblasti X a potýkají se s frustrací, že ani po třiceti letech nejsou schopni zformulovat jedinou smysluplnou větu, která by jim o dané lokalitě cokoliv objasnila.
Děj navazuje na události 12. expedice, hned v počátku se dozvídáme, že se většina účastnic "vrátila", ale přepisy z jejich výslechů rozhodně neodpovídají tomu, co si čtenář prožil skrze první díl. Příjemné mrazení v zádech a vědomí, že se děje něco nepřirozeného, nastupuje téměř okamžitě - jen aby se změnilo v tichý podkres v pozadí... eh, korporátního dramatu. S nálepkou "přísně tajné", pochopitelně.
Čtenáře tentokrát provází tzv. "šéf", nemastný neslaný chlapík, právě dosazený do vedoucí pozice organizace. Jeho snahu se zorientovat a najít alespoň jednu uspokojivou odpověď na to, co se v Oblasti X sakra děje, neustále provází a notně narušuje mocenské pošťuchování se zástupkyní bývalé ředitelky. Přítomní vědci, kteří postupně pochopili, že jakákoliv vědecká metoda jim zkrátka nevyplivne žádné srozumitelné výsledky, propadají laxnosti, podivným teoriím a hraničnímu šílenství. Veškeré materiály, které po sobě zanechala bývalá ředitelka, jsou chaotickou směskou papírů a poznámek, která se ubírá zdánlivě slepými uličkami prapodivných teorií. Pravidelné hlášení tajemnému nadřízenému našeho "šéfa" rozčiluje, protože pořád nemá, co by vlastně hlásil...

Pomalu, místy až hypnoticky sugestivně stavěný text, přináší několik odpovědí, které záhadu Oblasti X přeci jen trochu objasňují. Už víme, že oblast působí na vše, co jí projde; avšak nyní máme zjistit, jak působí na to, co je už notnou řádku let v její blízkosti zvenčí. A pak je tu otázka oné vytyčené hranice - je moudré předpokládat, že je tak pevná a neměnná, jako samotné slovo, kterým ji označujeme?

Zní to dobře, ale jak už bývá smutným osudem prostředních dílů, i v tomto případě jde většinou o výplň před velkým závěrem. Atmosféra je budovaná dobře, ale postupně upadá a opětovně bobtná jen v určitých scénách, které jsou sice mistrně znepokojivé až hororové, ale už nevyváží naprostou odtažitost postav. "Šéf" si drží takový rádoby-profesionální odstup, že ani čtenář s ním nenaváže rozumné pouto, většina vědců ztělesňuje klišé podivínských géniů a armádní složka poblíž Hranice přesně naplňuje definici zelených gumáků, kteří jsou tak blbí, až mi bylo smutno. (Střežíme bezprostřední hranici podivné oblasti, kde údajně došlo k ekologické katastrofě, ale nemáme ponětí, co se skutečně děje - buď nám to neřekli nebo je nám to jedno - ale co může být špatného na tom, že pravidelně lovíme a obědváme místní divou zvěř?)
Velice pomalé tempo knihy, udusaná atmosféra podivna a nemožnost přilnout k jakékoliv postavě dělá z druhého dílu slabší zážitek. Přesto jsem zvědavá na závěr a chystám se na třetí díl.

5 26.07.2023

Pomalu plynoucí příběh zasazený v obrazech chrámových zahrad a krátkých zenových příbězích, které provází každou kapitolu. Útlá knížečka popisuje několik málo dnů, které hrdinka tráví v Kjótu, kam přijela vyslechnout závěť svého otce, kterého nikdy nepoznala. Důraz není kladen na příběh a jeho děj, ale na prožitky, emoce, útržky vzpomínek a prožité utrpení a především na vnitřní proměnu vnímání sebe i života. Máloco je řečeno přímo, mnoho napoví intuice. Je to jemná báseň v próze, zasazená do japonské estetiky, kde méně znamená více a vodítkem skrze život a svět je východní filozofie. Tohle jistě není kniha pro každého; ale mně přesun z rozpáleného města do monzuny smáčeného Kjóta mile pohladil.
Ne, není to dokonalá kniha, není bez chybičky a nevymyká se jistým klišé a patosu, třeba v podobě křečovitě našroubovaného zobrazení depresivní ženy, která apaticky prochází náručemi desítek milenců, aniž by si zapamatovala byť jen jediného z nich (což je výslovně v rozporu s její jemnocitnou a intuitivní stránkou osobnosti), jen aby nakonec zabředla do nejubožejšího klišé a zamilovala se do muže, který ji bez rozpaků označí za "otravnou káču"... ale jak jsem již zmínila, příběh zde (naštěstí) hraje druhé housle.

Závěrem bych ráda podotkla, že každá kniha profesorky Barberyové je jiná; přináší jinou atmosféru, jinou formu a jiné dojmy. Proto je zcela nemístné srovnávat tuto knihu s románem "S elegancí ježka" - tedy rada pro všechny čtenáře, oprostěte se od touhy "číst dalšího ježka" a otevřete se knize, kterou máte právě před sebou. (Anebo tuto knihu zavřete a jděte znovu číst Ježka, ale laskavě při tom zavřete ústa a držte ruce od klávesnice.)

3 15.07.2023

Vzít do ruky knihu v říjnu roku 21 a odložit ji na polici až v létě roku 23, inu... to se mi už dlouho nepodařilo. A ze všech těch krásných možností to vyhraje zrovna tato... kdyby alespoň nebyla tak těžká, vláčelo by se s ní líp.

Žerty stranou, je to kniha velkého rozsahu, takže pojímá mnoho památek velmi stručnou formou. Polovina jmenovaných staveb si takové zacházení nezaslouží.
Výborný odrazový můstek, pokud chcete zkoumat danou tématiku na vlastní pěst.

01.07.2023

Komplexní, čtivá, fascinující.

1 01.07.2023

Samostatně a bez další ikonografické opory jde spíše o začátečnické čtivo, ale ve vhodných kombinacích s J. Hallem či H. Rulíškem velmi slušně nahradí rozsáhlejší německé práce. A je také mnohem, mnohem přehlednější, než jisté německé práce.

30.06.2023

Obsáhlé a detailní. A především mnohem přehlednější, než některé opěvované německé slovníky s křesťanskou tématikou. Jistou nevýhodu spatřuji v tom, že druhé upravené vydání (r. 2006) z nějakého důvodu nemá zavedeno číslování stránek.

1 30.06.2023

Čteno ve fakultní knihovně, s dobrou vůli proniknout pod povrch sociální antropologie a do základů etnografie. To jsem si dala.

Základ esejů tvoří historky různých "kulturních šoků", které autor - případně autor spolu se svým kolegou či manželkou - prodělal na cestách po Maroku, Bali, Jávě, Indonésii a všech možných čertech Severní Afriky. Má se jednat o příkladové studie, ale jaksi mi chybělo nějaké jasnější ukotvení pojmu - doslova jsem lovila věty, které by mi poskytly osvícení v této tématice. Žel, marně. Úvodní esej, která má čtenáře seznámit s interpretativní teorií kultury, je těžce nesrozumitelná ne-definice, prokládaná rádobypoučnou a rádobyvtipnou historkou, kterak je nehezké v Maroku krást ovce.

Po prolistování 'Poznámek o kohoutích zápasech na Bali' (viz komentář níže) si odnáším ponaučení, že na Bali vás neberou a prakticky vás ani "nevidí", dokud vám nezačnou přátelsky nadávat do kohoutů či jiných opeřenců.
Naštěstí dovolenou na Bali v nejbližších letech neplánuji, takže tuto informaci, spolu se samotnou existencí této knihy, s klidem pouštím z hlavy.

1 21.06.2023

Trochu jako Murakami bez magického podivna, trochu jako Itami bez vyšší společnosti a s mnohem intenzivnějším prožíváním tématu ženství a mateřství. Kawakami tne do živého a nezdráhá se házet na čtenáře nejen zdánlivě nesourodý tok ženských myšlenek (jak víme, náš mozek je jako klubko drátů pod proudem, všechno souvisí se vším), ale i různé názory ženských postav na roli a (ne)důležitost mateřství v jejich životech.

Zatímco první část knihy je (snad až příliš) podrobné vyprávění, kterak hrdinka tráví pár letních dní se svoji sestrou a její pubertální dcerou ve vypjaté chvíli, kdy se vše točí kolem prsních implantátů, druhá část knihy po hlavě skáče do jiného konfliktu duše a těla - početí a mateřství. Druhá část je delší, mapuje dění několika roků a čtenáře dere bez nože mnohostránkovými monology postav, které vyjadřují své postoje k dětem, k mateřství a k rodinnému životu, a vnitřními konflikty hrdinčiny morálky se sobeckým přáním "já chci". Z textu čiší ženský pohled na problematiku, vše je plné protichůdných emocí a v momentě, kdy se zdá, že hrdinka už má jasno, se v následujícím odstavci objeví protiargument a celé dilema začíná nanovo.
Je to dlouhé a náročné čtení. Ne každá rozvleklá pasáž by zasloužila tolik místa, kolik jí bylo dáno, některé pasáže mi dělaly fyzicky nevolno (jo, mluvím o tobě, anonymní dárce O.!) a po dočtení knihy se na mě snesla tíha všech emocí, které knihou prostupují. A po delší době jsem potřebovala čas, abych to všechno vstřebala. Je to silný ženský román, silný ve své uvěřitelnosti. A co víc, není to prvoplánově feministicky laděný blábol.

V tomto příběhu není nic idylického a nic nefunguje ani zdánlivě dobře. Japonsko v podání Kawakami ukazuje odvrácenou tvář dokonalé společnosti a čtenáře protahuje chudinskými čtvrtěmi Ósaky a umaštěnými bary s postaršími hosteskami a Tokijskými zapadlými ulicemi s podivnými existencemi. Strhává masky zdánlivě fungujícím rodinám nesoucí "hanebné břímě" neplodnosti a nezdráhá se poukázat ani na temnější stránky rozpadlých rodin - bití, ponižování, zneužívání a dlouhodobý dopad zažitých příkoří na lidskou psychiku.

Neskutečně mě štve, že tato kniha čekala na český překlad celých 13 let, ale její rozšíření bylo zajisté na místě. Nedovedu si představit, jak musel příběh působit v době svého vzniku. Doporučuji!

5 25.05.2023

Přečteno ve fakultní knihovně. Posvátná místa království českého nám nabízí sofistikovaný místopis skloubený s historií městeček, obcí a jejich sakrálních staveb. Výborná, detailní práce.
Doporučuji už jen pro představu, v jakém stavu se nacházely některé současné památky v počátcích minulého století.

21.04.2023

Pro období romantismu jsem vždy měla zvláštní slabost, která mě ani s plynoucími léty jaksi neopouští, a tak jsem jedno jarní deštivé odpoledne strávila u šálku čaje nad Keatsem. Byla jsem zvědavá na český překlad a musím říct, že některým básním sedl lépe, než jiným. Tímto nechci hanit práci, kterou překladatelka do sbírky vložila - chopila se tohoto nelehkého úkolu se ctí a výsledek je více než chvályhodný. Avšak je třeba mít na paměti jednu velice pravdivou poučku: překládat básně tak, aniž by se část jejich esence ztratila v překladu, je zhola nemožné. A je-li toto vztaženo na práci Keatse a jemu podobným, sluší se dodat, že překládat básně psané jazykem vášně, který je opředen viktoriánskou precizností a vzletností, je naprosto nemožné.
Takže i když je toto velice slušná práce, má rada zní: pokud je to ve vašich silách, za všech okolností čtěte originál.

08.04.2023

Pojato populárně-naučnou formou, snaha o světové měřítko kazí pokus nacpat hodně informací na málo stran, ve výsledku klouže po povrchu a do hloubky se nedostává.
Jako lehký úvod do problematiky asi dobrý, ale to už raději "Stručnou historii smrti" Daviese.

1 04.04.2023

Ten neskutečný OMG HYPE, který v anglicky mluvících zemích tuto knížku provázel, a ty donebevolající láskyplné vzdechy a ódy otisknuté na přebalu mě varovaly, že tohle velmi pravděpodobně nebude kvalitní čtení... Ale jsem paličák a kvůli referencím na Teda Hughese a údajný paralely na jeho život se Sylvií Plathovou jsem tomu dala šanci. Kniha seděla na polici pár roků, než jsem ji jednoho večera přelouskala. Mé dojmy? Ne, neměla jsem to číst.

Nemám nic proti "divnoknihám" nebo poetickému vyjadřování, právě naopak - poezii často vyhledávám a zajímavě zpracované knihy po obsahové i grafické stránce mám ráda. Ale tohle bylo jaksi nedotažené, rádoby umělecké a hlavně směšné. Žal a zoufalství mají mnoho podob a jako člověk, co má životní zkušenost se ztrátou milovaných, rozumím těm různým vyobrazením, které autor popsal, ale že by to bylo jakkoliv uvěřitelné? Ne. Emočně uchvacující? Fakt ne. Léčivé? Rozhodně ne. Poetické? Nenechte se vysmát.

Kdybych měla vybrat jen ty dobré pasáže - a ty tam skutečně byly, i když jich bylo poskrovnu - vyšlo by to maximálně na 40-50 stránek relativně slušného čtení. A být to pojaté nějak minimalisticky, třebas i s doprovodnými ilustracemi jako v případě knížky "Ztracená duše" Olgy Tokarczuk, neurazilo by mě to a knihu bych dost možná hodnotila lépe. Ale takhle?
Nafouknutá propagace, téma slibné, ale nevytěžené, a snaha o umělecko-poetické vyjádření je víc než cokoliv jiného směšná. Kniha mě překvapila jen v jediném směru: až doteď jsem nevěřila, že je možné, aby se mi pouhých 136 stránek beletrie takhle táhlo a protivilo.

4 04.04.2023