tanuki komentáře u knih

Proroctví, která předpovídala konec světa na rok 1420, selhala. Ostatně jako dosud všechny ostatní předpovědi týkající se tohoto tématu. Místo konce světa se ale Čechami prohnali husité, což lze za uzavření jedné éry (a počátek jiné) směle považovat. Takže toto proroctví možná až tak mylné nebylo.

Hned na počátku knihy poznáváme mladíka Reynevana v situaci, kdy se na loži ze všech sil stará o blaho jisté vdané šlechtičny, leč bohužel je nečekaně vyhmátnut jejími příbuznými a musí svůj pokoj lásky kvapně opustit. Být na útěku znamená být neustále ve střehu, neustále na cestě. Reynevan při svém strastiplném putování Slezskem poznává mnoho všemožných rytířů, pobudů, individuí, lapků i krásných dam. Nakonec se spolek uprchlíků ustálí na počtu tří a pánové si to hasí od vesnice k vesnici, od hradu ke hradu, a jako při každé pořádné road movie zažívají rozličné nečekané příhody. Reynevan je od přírody jelito, s dobrým srdcem, slabostí pro spanilé dívčí tváře a s nadáním pro průšvihy všeho druhu, takže se děj ani na chvíli nezasekne. Hrdinové se totiž snaží nejen zachránit si vlastní krky (často jim o ně jde v důsledku Reynevanovy snahy o konání dobrých skutků), ale ještě se pokouší vyřešit jeden téměř detektivní případ.

Popisovaný středověk je pořádně syrový. V ústech můžete cítit všechny ty šlichty, které nemajetní lidé musí jíst, zadky máte sedřené od koňských hřbetů, v uších Vám zní (s)prostá mluva vesničanů i zchudlých šlechticů, v nosech cítíte pach týdny nemytých těl. Ke všemu se v této verzi středověku děje přesně to, na co lidé v těch časech věřili. Čarodějnice se slétají na sabat, mezi lidmi žijí různí bájní tvorové, existují lidé vládnoucí magickými schopnostmi. Vyprávění přitom vypadá naprosto přirozeně. Nad tím vším se tyčí dokonalá a neomylná církev svatá, která se snaží zahubit kohokoliv, kdo nesdílí její názory. Zastává názor: "Zabijeme preventivně všechny podezřelé, Bůh si je přebere". Udavačství kvete více než za protektorátu a inkvizice je všemocná.

Naštěstí autor nebere nic příliš vážně a spousta příhod je vykreslena vtipně, zábavně a napínavě. Až na tu přemíru latinských citací a také neustálé uvádění nových a nových jmen, která nesouvisí s příběhem, nelze tomuto bláznivému dobrodružství nic vytknout. Takže: Hrrrrr na něj. :o)

22 24.11.2016

Na románu je znát, že je prvním počinem Jiřího Hájíčka. Lze v něm tušit jeho nesporný vypravěčský talent, ale ještě to není úplně ono. Možná je to tím, že hlavní hrdina nehýří přílišnými sympatiemi. Mineralogická vášeň mu rozklíží život, nejdřív nenápadně, ale nakonec nenávratně. Zůstane pachuť na patře a vědomí, že člověk má někdy na víc, než co skutečně žije. Stačilo by trochu poslouchat ty, kteří to s ním myslí dobře a nelpět bezvýhradně na svých často pomýlených pravdách. Ale jsou lidé, kteří potřebují jít vlastní cestou, ať jsou důsledky jakékoliv.

PS: ...a ta trocha esoteriky byla celkem fajn. :o)
PS1: V tomto románu se objevuje spojení "rybí krev", které o pár let později použil Hájíček jako název své další knihy.

Tak je tu máme znovu. Mrakoplaše, Dvoukvítka a mnohonohé Zavazadlo. Opět se potácejí od jednoho problému ke druhému a řešení nemají až tak úplně ve vlastních rukou, což ale neznamená, že se nedokáží ze všech nesnází (nechtěně) elegantně vysekat. V knize nepotkáte ani jednu seriozně, moudře či hrdinsky se chovající postavu. Všichni jsou to potrhlí blázni, zmatkaři, prospěcháři či slaboši. I když, přece jen, narazíte zde na nejproslulejšího bojovníka Zeměplochy, jehož udatné činy oslavují stovky písní, ale bohužel je již za zenitem svých sil a potýká se spíše s vlastními stařeckými neduhy než s likvidací nepřátel. Velmi zábavně, nutno dodat. S mladou dívkou po boku. Kdo by mu nedržel palce, že? Našim přátelům by bez něj ostatně bylo velmi úzko.
Kniha překypuje úžasnými a vtipně nekorektními fantasy nápady, které zaručeně zlepší náladu jak znalci žánru, tak prostému laikovi, za kterého se považuji. Tento druh slovní vynalézavosti a spisovatelské ztřeštěnosti mne velmi baví. Určitě se ještě nejednou podívám na to, co se na Zeměploše dalšího přihodilo.

22 11.05.2016

Vlastně se až tak moc nestalo. Jen se mladým manželům zatoulal kocour. Kdo by byl býval řekl, že to spustí tak nečekanou změť událostí. Tóru Okadovi nejdřív volá neznámá žena a hovory jsou to poměrně peprné a lascivní. Potom se nepohodne s manželkou Kumiko a ta jednoho dne zmizí. Odejde do práce a už se nevrátí. Tóru je zmatený a není se co divit, protože se v jeho životě začne objevovat plejáda zvláštních žen, které si libují ve falešných jménech, začnou se mu zdát sny tak živé, že by jeden řekl, že jsou opravdu skutečné. Z těchto snových stavů si do tohoto světa přináší skvrnu na tváři, kterou už měl v minulosti i někdo jiný, a která má nevšední účinky na ženy, jež se jí dotýkají, na čemž Tóru založí dobře fungující utajený byznys. U toho všeho nepřestává pátrat po Kumiko. Snaží se přijít na to, proč nečekaně odešla a kde ji najít, jak ji vrátit zpět. Odpověď je zřejmě za hranicí snu, v tajemném pokoji, kam se lze dostat pouze ze dna studny.
Vyprávění je to rozvláčné. Jestli pan Kundera vystavěl svůj styl na tom, že v jeho knihách není zbytečné ani slovo, Murakami právě naopak píše tak, že kam se ještě nějaké slovo vejde, tam ho taky vetkne. Dokáže široce přemítat a k ničemu konkrétnímu nedospět. Žádná postava není normální. Všechny do jedné jsou něčím zvláštní, ojedinělé a vyšinuté. Svět je přehlídka bizarností a jednotlivé motivy se několikrát opakují. V minulosti, současnosti, paralelně...jsou jako ozvěna, která se odráží od stěn tohoto světa a zaslechnout ji můžete i ve světech ostatních.
A jak to celé dopadlo? Inu, kdo ví...

22 08.03.2016

...jako by to pan Orwell zažil na vlastní kůži...mechanismy fungování revoluce ve zkratce, přesně a výstižně...tahle kniha musela soudruhům pořádně ležet v žaludku...

22 25.09.2015

Osudy, situace a příběhy, které by mohly potkat Vás, Vaše sousedy nebo kamarády. Typicky české vyprávění sleduje vztahové peripetie dvou generací dvou rodin, které bydlí v řadovce vedle sebe. Skvělý přisprostlý slovník, všechno je řečeno na rovinu, žádné zbytečné kličky ani odbočky. Nitky lásky mohou být občas notně zašmodrchané a je fajn, když se občas rozmotají a lidé, kteří si spolu rozumí, se najdou....

22 12.05.2015

Co se stane, když celý svůj život podřídíme všem těm neznámým lidem, kteří nás sledují na sociálních sítích? Co když už budeme žít jen proto, abychom měli co sdílet? Abychom mohli vložit příspěvek na Facebook, fotku na Instagram, komentář na Twitter nebo video na YouTube? A naše štěstí a celý smysl toho, co děláme, se začne odvíjet jen od počtu "lajků" a "palců" a "srdíček" a přestaneme pro nás být důležité, jak se cítí naši nejbližší. Z našeho života se stane prázdná bublina vyslaná po větru do světa. Krásná, blyštivá, dokonalá ve svém tvaru a uvnitř naprosto prázdná. Náchylná k prasknutí. Co když k tomu všemu navíc využijeme své děti, které si nemohou vybrat, jestli něco takového chtějí. Jak je to poznamená, co to s nimi udělá? Vypadá to, že nic hezkého.

21 29.12.2022

Tento díl by šel popsat jako road movie v malazském světě. Sledujeme několik skupinek, které putují odněkud někam, někdy je poměrně obtížné říct proč. Postav je opět poněkud více, než je čtenáři příjemné, protože pak ztrácí orientaci a těžko hledá motivy jejich jednání. Hrdinové se, jak už je zde zvykem, spolu baví takovým způsobem, aby čtenář pokud možno moc netušil, co se tím chce říct. Spousta náznaků a dialogů, které do děje vůbec nevnášejí světlo, spíše ho ještě více zamlžují. Účel toho asi je, aby se věci odkrývaly postupně a pomalu. Výsledkem je ale spíše nechápavý povzdech nad tím, že ta hra na kočku a myš trvá někdy až příliš dlouho. Kdyby se čas od času řeklo pár věcí narovinu, třeba by jeden díl nemusel mít 800 stran, ale jen 500. :o) Samozřejmě nechybí odkazy na události, které se staly dvě knihy a 2000 stran nazpět, což už mi přijde jako cílená zlomyslnost. :o) Co se dá dělat...jedině si půjčit pokračování. :o)

21 23.04.2020

Příběh pro dívky na druhém stupni ZŠ o boji za záchranu jednoho přátelství, které je ohroženo příchodem nové roztahovačné a nesnášenlivé spolužačky. Hlavní hrdinka Jessica není zrovna hvězda třídy, nezajímá se o módní trendy a takové ty běžné holčičí hlouposti. Místo toho kreslí vtipy, chodí do šachového kroužku a stará se o malého bráchu. Když její nejlepší kamarádku strhne do své party nová spolužačka, tak se Jessica nevzdává a snaží se zapojit všechen svůj um, aby to změnila. Zažije při tom spoustu příhod a nečekaně dojdou uznání i její kreslířské schopnosti.

Není to žádný literární klenot, podobných knížek asi bude v policích knihkupectví spousta, takže když ji tam necháte ležet, sebe nebo své dítě o nic důležitého nepřipravíte.

21 27.01.2020

Kniha z povinné četby žáků šestých tříd. Jiráska bych dceři asi těžko vnutil (sobě taktéž), takže jsem to vzal přes moderní převyprávění. Bylo příjemné si osvěžit všechny ty časem zaváté pověsti, o kterých člověku nakonec v mysli zbude jen mlhavé povědomí. Nejvíc mě chytla pověst o Bruncvíkovi, kterou jsem pořádně neznal a konečně už je mi jasné, proč tato postava postává právě u Karlova mostu. :o)

PS: kniha obsahuje povedené ilustrace, které staroslovanstvím doslova dýchají. :o)

21 19.11.2019

Je to divná knížka. Tváří se jako sci-fi, ale dost zvláštní, neuchopitelná, vykolejená. Jacísi neznámí tvorové mají na Zemi tajnou farmu a dívka Isserley, každý den vyráží autem ven, aby se vrátila zpět s jedním nešťastným stopařem, jehož pak čeká velmi nepříjemný osud. Isserley je hrdá na to, že právě ona jako jediná ze všech je schopná takovou práci vykonávat, nicméně časem začíná pochybovat. Je ve své roli držena z donucení, je zmrzačená, vyčerpaná a začíná sama sebe zahrnovat nepříjemnými otázkami. Když se dobře ptáte, začínáte o věcech více přemýšlet a vidíte souvislosti, které vám dosud mohly unikat. Změní se váš pohled na svět a rozhodnete se jednat svobodně a nezávisle. Vzepřete se systému, provedete osobní revoltu. Vydáte se vlastním směrem. Škoda, že Osud si o takovém jednání někdy myslí svoje...

21 30.03.2019

Čekal jsem pořádně odvázanou a mírně lehkovážnou Pařbu v Londýně. Klukům odbilo 40, jejich životy stojí za starou bačkoru a napadne je vyrazit si na výlet, aby rozčeřili zatuchlý vzduch všedních dní. Překvapivě to zas taková legrace nebyla a řešily se i věci vážné, překvapivé a smutné. Jako věkově a genderově spřízněný čtenář jsem klukům naprosto rozuměl. Markovo sebelitovné skuhrání nad pobryndaným životem mi sice lezlo na nervy, ale možná především z toho důvodu, že se ho dopouštím v úplně stejné podobě. Vítaná sebereflexe. :o)
Velmi přínosný byl pohled na celý příběh očima různých postav. Vyprávění získalo na komplexnosti a ucelenosti. Na opravdovosti. Bavil mě jazyk dnešní mládeže a říkal jsem si, jestli je v této podobě opravdu reálný. Protože jestli ano, tak asi žiju v paralelním světě s úplně odlišnými vyjadřovacími prostředky. :o)
Nečekal jsem, že zrovna tato kniha mě donutí popřemýšlet trochu víc nad životem, ale stalo se. Díky za to.

21 08.03.2019

Žije tu od počátku věků. I když "žije" asi není to správné slovo. Říká o sobě, že byl stvořen společně s první živou buňkou a od té doby neměl ani jeden den dovolenou. Takže si najme učedníka, aby se mohl trochu více věnovat svým zálibám a koníčkům. Takový učedník, je-li to navíc výrostek v postpubertálním věku, mu ale v řemesle způsobí pořádné zmatky.

V našem světě se říká, že mávnutí motýlích křídel na jednom konci světa může způsobit hurikán tisíc kilometrů daleko. Na Zeměploše ale Osud něco takového netoleruje, protože má vše dopředu do detailu promyšlené. Pokud mu do jeho záměrů někdo hodí vidle a odmítne se podřídit, tak se s tím Osud nesmíří a snaží se silou prosadit svou. A to nejde o nějaké nicotné mávnutí motýlích křídel.

Najdou se ale lidé, kteří jsou ochotní se Osudu vzepřít, bez ohledu na to, že jejich šance uspět jsou prakticky nulové. Ve své zarputilosti možná nakonec objeví nečekaná východiska i pro naprosto neřešitelné situace. Vše je samozřejmě podáno vtipně a zábavně, jak jsme na to na Zeměploše zvyklí.

Je příjemné se zamýšlet nad otázkami života, vesmíru a vůbec s úsměvem na rtech.

21 29.04.2018

Vyčerpávající kniha. Je těžké si představit, co by kdokoliv z nás udělal, kdyby ho skřípla válečná mašinerie do svých ozubených kol. Jak se vypořádat s vlastní zbabělostí a strachem? Ne každý je hrdina, ochotný riskovat a trpět, jen aby si zachoval čistý morální štít. Spousta lidí se určitě snaží jen přežít a přitom neudělat vyloženě nic zásadně špatného. Pak se ale musí dívat do očí těm, kteří by se zachovali jinak a vyrovnat se s jejich pohrdáním, které ale stejnou měrou vyjadřují jak okupanti, tak okupovaní. Bezvýchodná situace, která vede k rozkladu osobnosti...hrdiny i čtenáře. Kdo jsou ve skutečnosti ti všemi odsuzovaní kolaboranti a kdo hrdinové?

21 10.01.2018

Je to jen vzpomínka na jednu z prvních knih, které jsem dostal, které jsem přečetl. Příběhy dětí, které se rozplynuly v mlze let. Zůstal ale pocit, že popsaná dobrodružství stála za to, že mi děti a jejich starosti byly blízké. A nějaké politické zabarvení si absolutně nevybavuji - asi mi bylo šumák. :o)

21 09.11.2016

Chcete-li vštípit mladému člověku ideály cti, morálky a všech myslitelných ušlechtilých vlastností, dejte mu přečíst knihy o slavném náčelníkovi Apačů Vinnetouovi. Když je Vám 10 let, tak neexistuje lepší kniha. Až se posunete v čase o pár desetiletí dál a tématika Divokého západu Vás stále ještě neomrzela, měli byste sáhnout po knize, která více odráží skutečný život. Kde jsou indiáni špinaví a smradlaví, běloši samá verbež, každý se snaží na toho druhého vyzrát, oškubat ho a nepřijít přitom o vlastní krk. S úžasnou empatií Vám bude ukázáno, v čem se liší myšlení a životní styl původních amerických obyvatel od osadníků, budete trpět při pohledu na tenčící se stáda bizonů, budete na vlastní kůži cítit bezbřehou křivdu, která se indiánům děje při bezohledné rozpínavosti naší civilizace. Všechno je to ale podáno s nadhledem a smyslem pro humor. Tento styl vyprávění je natolik jedinečný, že Vám bezesporu nadlouho utkví v paměti.

"Jistě, kdybychom se všichni hned vrátili do rezervací, pravděpodobně by běloši nezabili nikoho. Protože zabíjení je součást života, a oni život nenávidí. Nenávidí válku. Za starých časů se snažili zprostředkovat mír mezi námi, Vránami a Pauníji, a my si potřásli rukama a chvíli mezi sebou opravdu neválčili, ale všichni se z toho vážně roznemohli, ženy začaly být příliš drzé a my nemohli nosit všechno to krásné oblečení, protože byl mír. A tak jsme konečně zajeli do tábora Vraních indiánů a pronesli tam řeč: "Mívali jsme vás rádi, když jsme vás nenáviděli," řekl jsem těm Vranám. "Ale teď, když jsme přáteli, se nám velmi protivíte."
"To nedává smysl," odpověděli mi.
"No, náš nápad to nebyl."
A oni na to: "Náš také ne. Myslívali jsme si, že jste vy, Čejeni, krásní lidé, když jsme s vámi bojovali. Teď ale vypadáte jako oškliví psi."
Tomu nutkání nešlo zkrátka odolat a my se s nimi utkali ve velké bitvě."

21 06.09.2016

Líbí se mi, jak je možné, když to někdo umí, do krátkého stručného čtyřverší dostat jasné sdělení či dokonale vystihnout a popsat nějakou atmosféru. Kdyby se pan Krchovský narodil v Japonsku, stal by se dozajista mistrem haiku. Úžasná je také šíře témat, kterými se verše zabývají. Od šťavnatých sprosťáren (které vždy rozveselí mysl), přes témata týkající se osamělosti, smrti, lásky i něžnosti. Téměř vždy se zajímavou pointou. Velmi osvěžující. :o)

21 28.05.2016

Mrakoplaš není jen tak obyčejný čaroděj. Je výjimečný svým diletantstvím, neumětelstvím a talentem k přitahování problémů všeho druhu, ze kterých ale vždy nějakým náhodným zaškobrtnutím dokáže nečekaně vybruslit. Někteří bohové v tom vidí neobyčejnou rafinovanost. Sám Mrakoplaš nad tímto závěrem jen nevěřícně kroutí hlavou. Celé dobrodružství se dává do pohybu po příjezdu prvního turisty na Zeměploše do města Ankh-Morporku. Ten je doprovázen Zavazadlem vyrobeným z Myslícího hruškovníku, což z něj činí něco víc než jen obyčejný kus nábytku. Zavazadlo za všech okolností následuje svého pána a jeho zarputilost a neohroženost zakusí mnoho tvorů, kteří se mu ať už náhodou, nebo snad i úmyslně, postaví do cesty. Navíc je kromě několika Dvoukvítkových svršků plné krásných třpytivých zlaťáků, které neodolatelně a neomylně přitahují všechny temné a pokřivené charaktery z celého města. A že jich není málo. Naši dva hrdinové tedy musí za pořádného horka město opustit. Připletou se za zdi mocného démonického chrámu, který se jim jakýmsi nedopatřením podaří i opustit, zalétají si na dracích a nahlédnou za Okraj. Mrakoplaš s vyděšeným strachem v očích, Dvoukvítek s bezstarostným okouzlením. Mezitím Velká A´Tuin letí dál vesmírem, Smrť si nadarmo brousí kosu, bohové hrají kostky a čtenář se výborně baví. :o)

21 21.12.2015

Zajímavá a originální postapokalyptická vize budoucnosti Země, kde se jedovatý vítr plný toxinů prohání po mrtvých pláních a přeživší lidé žijí zahrabaní pod zemí, v dokonale strukturované a do detailu promyšlené sociální struktuře, v soběstačném Silu, které může fungovat stovky let. Dokud se něco nepokazí. Příběh samotný je velmi dobře vymyšlený, ale nemůžu se ubránit dojmu, že je napsaný, nebo přeložený, poněkud neobratně a amatérsky. Vyprávění chybí ta správná šťáva a elegance. Škoda. Jinak by tahle kniha aspirovala na minimálně 4 hvězdy.

21 08.06.2015

Tři muži nad čtyřicet let, jejichž životy nejsou v takové kondici, aby na ně mohli být pyšní. Všichni se potácí se do jedné prohry ke druhé, ale i přes spoustu neuvěřitelných náhod, naschválů a podivných situací, kterými si projdou, je dobré vědět, že na každého někde čeká jeho štěstí. Cesta k němu je většinou klikatá a nelehká, protože jinak by si člověk dosaženého cíle patřičně nevážil.

Černý humor (dalo by se říci "extra dark", když použiju spojení používané na hořkých čokoládách, tedy snad i hořký humor), který v dnešní hyperkorektní době (Finsko není USA, naštěstí) už nebývá úplně běžný. Ve spoustě banalit a bláznivých situací se ukrývají sem tam rozeseté životní pravdy. Překvapí nás svojí jednoduchostí a přímočarostí. Všichni je známe, nosíme je v sobě roky, jen nám možná chybí výrazové prostředky, abychom je přesně formulovali a vyslovili. Díky za ně.

20 08.06.2024